Konkurenční doložka se vždy nemusí zaměstnavateli vyplatit

21. 12. 2015  |  Barbora Musilová

Konkurenční doložky jsou v praxi hojně využívány zaměstnavateli a mnozí z nich je zahrnují do svých pracovních smluv takřka automaticky. Nesprávně sjednaná konkurenční doložka však nemusí zaměstnavateli přinést očekávaný efekt. A nemusí se přitom jednat ani o konkurenční doložku sjednanou neplatně, jak by člověka mohlo napadnout.

V daném případě sjednal zaměstnavatel se zaměstnancem přímo v pracovní smlouvě konkurenční doložku, v níž se zaměstnanec zavázal, že se po dobu 12 měsíců po skončení pracovního poměru u zaměstnavatele zdrží výkonu výdělečné činnosti, která by byla předmětem činnosti zaměstnavatele, nebo která by měla vůči ní soutěžní povahu. Zaměstnavatel se naproti tomu zavázal poskytnout zaměstnanci finanční vyrovnání ve výši průměrného výdělku, a to za každý kalendářní měsíc trvání jeho závazku z konkurenční doložky. Po necelém roce se zaměstnanec se zaměstnavatelem dohodli na skončení pracovního poměru zaměstnance u zaměstnavatele, aniž by však řešili existenci uvedené konkurenční doložky.

Nedlouho po skončení pracovního poměru vyzval bývalý zaměstnanec svého bývalého zaměstnavatele k plnění na základě uvedené konkurenční doložky. Zaměstnavatel jeho požadavek odmítl, sdělil mu, že považuje konkurenční doložku za neplatnou a podpořil tento svůj názor hned několika důvody.

Zaměstnavatel předně tvrdil, že zaměstnanec během trvání pracovního poměru u zaměstnavatele nenabyl žádné informace, poznatky, znalosti pracovních a technologických postupů zaměstnavatele, jejichž využití po skončení pracovního poměru by mohlo zaměstnavateli závažným způsobem ztížit jeho činnost. Přitom právě možnost využití takových informací bývalým zaměstnancem v neprospěch bývalého zaměstnavatele byla důvodem, pro který zaměstnavatel konkurenční doložku se zaměstnancem sjednával.

Nejvyšší soud ale tento argument zaměstnavatele odmítl s odůvodněním, že tato okolnost není z hlediska platnosti sjednané konkurenční doložky významná. Platnost konkurenční doložky se totiž posuzuje ke dni, kdy byla uzavřena, tj. v daném případě ke dni uzavření pracovní smlouvy zaměstnance, a je bez významu, zda zaměstnanec za dobu trvání pracovního poměru takové informace, které by mohl využít v neprospěch zaměstnavatele, získal, či nikoli.

Nejvyšší soud dále odmítl i další argument zaměstnavatele, který tvrdil neplatnost konkurenční doložky též z důvodu, že konkurenční doložkou bylo omezeno právo zaměstnance (žalobce) na vlastní výdělečnou činnost nepřiměřeným způsobem, když předmět činnosti zaměstnavatele byl značně široký a zahrnoval v podstatě jakoukoliv výdělečnou činnost a navíc působnost konkurenční doložky nebyla nijak teritoriálně omezena (tj. vztahovala se například i na území Austrálie). Takto široce sjednanou konkurenční doložku považoval tedy zaměstnavatel za neplatnou.

Nejvyšší soud se ani s těmito námitkami zaměstnavatele neztotožnil a uvedl, že zaměstnavatelem namítané nepřiměřené omezení vlastní výdělečné činnosti zaměstnance by mohl namítat pouze sám zaměstnanec jako účastník dohody, který neplatnost konkurenční doložky nezpůsobil, když text konkurenční doložky předložil zaměstnanci k podpisu sám zaměstnavatel.

Ve vztahu k oběma namítaným skutečnostem (tj. neomezenosti zakázaných činností a neomezené teritoriální působnosti konkurenční doložky) Nejvyšší soud poznamenal, že „je v dispozičním oprávnění účastníků (pozn. zaměstnance a zaměstnavatele) tyto skutečnosti vzájemně dohodnout, mají-li na tom zájem“. Neučiní-li tak, nečiní to konkurenční doložku neplatnou.

Závěrem lze tedy doporučit, aby zaměstnavatel před uvažovaným skončením pracovního poměru se zaměstnancem pečlivě zvážil, zda se jeho předpoklady, s nimiž konkurenční doložku se zaměstnancem sjednával, skutečně naplnily, tj. zda se zaměstnanec za dobu trvání pracovního poměru mohl skutečně dozvědět informace, které by mohl po skončení pracovního poměru u zaměstnavatele využít při výkonu vlastní výdělečné činnosti tak, že by to mohlo bývalému zaměstnavateli závažným způsobem ztížit jeho činnost. Popřípadě, aby zaměstnavatel zvážil též skutečnost, zda je třeba sjednávat v případě určitého zaměstnance konkurenční doložku se zcela neomezenou působností, a to jak z hlediska činností, které by mohly mít vůči zaměstnavateli konkurenční povahu, tak z hlediska její teritoriální působnosti. Takto široce sjednaná konkurenční doložka by se nemusela zaměstnavateli vyplatit. Jak vyplývá z popsaného případu, pokud by totiž zaměstnavatel po skončení pracovního poměru zaměstnance u zaměstnavatele usoudil, že o konkurenční doložku ve vztahu konkrétnímu zaměstnanci nemá zájem, nemá možnost ji již ve vztahu k tomuto zaměstnanci jednostranně zrušit.

Copyright © 2000 – 2021, Kocián Šolc Balaštík
KŠB Institut | | Web ch

×