Pátky s judikaturou 15/5/26

Soudu prvního stupně (s jehož právním  posouzením se odvolací soud ztotožnil) je třeba přisvědčit v tom, že  hovoří-li § 714 věta třetí obč. zák. o „vrácení členského podílu“, rozumí se  tím zaplacení vypořádacího podílu (k tomu srov. i § 783 z. o. k.).

S názorem, podle kterého promlčecí  doba práva na vypořádací podíl vyloučeného člena bytového družstva začne  běžet až okamžikem, kdy se vyloučený člen z družstevního bytu skutečně  vystěhuje, však – navzdory argumentaci soudu prvního stupně – Nejvyšší soud  nesouhlasí.

Na tomto místě má Nejvyšší soud za  potřebné zdůraznit, že v případech, kdy ještě může být zahájeno nebo běží  řízení o prohlášení rozhodnutí o vyloučení za neplatné (§ 231 odst. 5 obch.  zák. nebo § 620 odst. 1 z. o. k.), se do určení počátku promlčecí doby práva  na vypořádací podíl vskutku promítne i úvaha soudu prvního stupně, podle níž  se nárok vyloučeného člena na vypořádací podíl nemůže promlčet dříve, než  bude v soudním řízení postaveno najisto, že byl vyloučen právem a že je  povinen se z bytu vystěhovat.

Nicméně v projednávané věci žalobkyně  platnost rozhodnutí o svém vyloučení ze žalovaného soudnímu přezkumu  nepodrobila; své vyloučení proto již nemůže (úspěšně) zpochybnit. Její  členství v žalovaném nezvratně zaniklo marným uplynutím lhůty pro podání návrhu  na prohlášení rozhodnutí o jejím vyloučení za neplatné (§ 231 odst. 5 obch.  zák.). Nejvyšší soud tudíž v projednávané věci řešil toliko otázku, kdy začne  běžet promlčecí doba práva na vypořádací podíl členu bytového družstva, který  již nemůže platnost svého vyloučení napadat.

Soudy odkazují na komentářovou  literaturu, která (kuse a v jediné větě) uvádí, že „Je možné se domnívat, že  jde o zvláštní úpravu splatnosti vypořádacího podílu…“ a dále, že „Větu  poslední je třeba vykládat jako speciální ustanovení, které reguluje právo na  vypořádací podíl, respektive týkající se splatnosti vypořádacího podílu“.

Ustanovení § 714 obč. zák. však není  možné vyložit tak, že by splatnost vypořádacího podílu vyloučeného člena vždy  nastala (a promlčecí doba práva na vypořádací podíl počala vždy běžet) až v  den, kdy se vyloučený člen z družstevního bytu vystěhuje.

Je tomu tak především proto, že § 714  věta třetí obč. zák. omezuje právo člena družstva, jehož členství zaniklo,  domáhat se vypořádacího podílu. Je tak zřejmé, že jeho smyslem a účelem je  právě ochrana družstva. Vyloučený člen se na družstvu nemůže domáhat  zaplacení vypořádacího podílu, dokud se z družstevního bytu nevystěhuje a  dokud neumožní družstvu s „uvolněným“ bytem volně (v souladu se zákonem a  stanovami) nakládat (pronajmout jej jinému členovi družstva, přijmout nového  člena družstva či byt prodat).

Dispozicí s takto „uvolněným“ bytem  bytové družstvo zpravidla získá prostředky k zaplacení vypořádacího podílu.  Ustanovení § 714 věty třetí obč. zák. proto brání situacím, kdy by se  vyloučený člen po družstvu domáhal svého vypořádacího podílu, aniž by družstvu  uvolnil hodnotu (družstevní byt), jejíž dispozicí má družstvo získat  prostředky na zaplacení vypořádacího podílu vyloučenému členovi.

Je-li smyslem a účelem pravidla § 714  věty třetí obč. zák. právě ochrana družstva, nelze přijmout závěr, podle  kterého by se promlčecí doba práva na vypořádací podíl rozběhla až v  okamžiku, kdy se vyloučený člen družstva z družstevního bytu skutečně vystěhuje.  V takovém případě by totiž počátek běhu promlčecí doby práva na vypořádací  podíl mohl ovlivnit (odložit) i právem vyloučený člen družstva, který v  družstevním bytě setrvává protiprávně (bez právního důvodu).

Pravidlo, které má sloužit ochraně  družstva, by se tak pro družstvo stalo spíše přítěží. Družstvo by s  družstevním bytem nemohlo nakládat (obýval by jej stále vyloučený člen),  muselo by nadále počítat s povinností zaplatit vypořádací podíl (pohledávka  vyloučeného člena z titulu vypořádacího podílu by existovala, byť by nebyla  splatná), a zároveň by – jako v projednávané věci – vyloučený člen neměl  žádnou motivaci se z družstevního bytu vystěhovat, neboť teprve poté, kdy jej  družstvo z družstevního bytu vystěhuje, by začala běžet promlčecí doba jeho  práva na vypořádací podíl; to vše bez ohledu na to, zda družstevní byt do té  doby obýval protiprávně. Vyloučený člen by tak těžil ze svého protizákonného  jednání a protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým měl kontrolu.

Pravidlo obsažené v § 714 větě třetí  obč. zák. proto představuje toliko omezení aktivní věcné legitimace  vyloučeného člena družstva; ten nemůže být v řízení o žalobě o zaplacení  vypořádacího podílu úspěšný, jestliže se ke dni vydání rozsudku (§ 154 odst.  1 o. s. ř.) nevystěhoval z družstevního bytu.

Přestože však je smyslem a účelem  pravidla ukotveného v § 714 věty třetí obč. zák. ochrana družstva, nelze  odhlédnout od toho, že druhá věta téhož ustanovení – k ochraně vyloučeného  člena – stanoví, že vyloučený člen není povinen se z družstevního bytu vystěhovat  dříve, než je mu poskytnuta bytová náhrada za podmínek uvedených v § 712  odst. 2 a 3 obč. zák., popřípadě poskytnuto přístřeší za podmínek uvedených v  § 712 odst. 5 obč. zák.

Spravedlivému uspořádání vztahů mezi  družstvem a vyloučeným členem by tak neodpovídal ani závěr, podle kterého by  se promlčecí doba práva na vypořádací podíl rozběhla (vždy bez dalšího) již  okamžikem, kdy se vypořádací podíl stane splatným podle § 233 odst. 4 obch.  zák.

V takovém případě – neposkytlo-li by  družstvo vyloučenému členovi bytovou náhradu nebo přístřeší – by se totiž  právo vyloučeného člena na vypořádací podíl mohlo promlčet ještě dříve, než  mu povinnost vystěhovat se z družstevního bytu vůbec vznikla (a před  vystěhováním se – jak je vysvětleno výše – zaplacení vypořádacího podílu  úspěšně domáhat nemůže).

Pro určení počátku běhu promlčecí doby  práva na vypořádací podíl je proto třeba § 714 obč. zák. vyložit v jeho  celistvosti tak, že členu bytového družstva, který již nemůže platnost svého  vyloučení napadat, začne promlčecí doba běžet v den, kdy mu vznikla povinnost  se z družstevního bytu vystěhovat proto, že mu družstvo poskytlo bytovou  náhradu nebo přístřeší, a současně (neurčí-li stanovy družstva jinak) nastala  splatnost vypořádacího podílu podle § 233 odst. 4 obch. zák.; a to bez ohledu  na to, zda se vyloučený člen z družstevního bytu již vystěhoval.

Toliko pro úplnost pak Nejvyšší soud  dodává, že řečené se neprosadí v případě, kdy se vyloučený člen dobrovolně  vystěhuje z družstevního bytu, přestože mu družstvo neposkytlo bytovou  náhradu nebo přístřeší. V takovém případě začne promlčecí doba běžet uplynutím  doby podle § 233 odst. 4 obch. zák. anebo vystěhováním vyloučeného člena z  družstevního bytu – podle toho, která skutečnost nastala později.

Právní posouzení odvolacího soudu, který uzavřel, že promlčecí doba  práva žalobkyně na vypořádací podíl začala běžet až okamžikem, kdy se  žalobkyně z družstevního bytu vystěhovala, je proto (přinejmenším) předčasné.

‍

Insolvenční správce je povinen při  výkonu své funkce postupovat svědomitě a s odbornou péčí (§ 36 odst. 1  insolvenčního zákona), přičemž řádné zpeněžování majetkové podstaty náleží  mezi jeho základní povinnosti.

Majetek zapsaný v majetkové podstatě  lze zpeněžit pouze některým ze způsobů uvedených v § 286 insolvenčního zákona  s odbornou péčí výslovně vyplývá z § 5 písm. a/ insolvenčního zákona, podle  něhož musí být insolvenční řízení vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl  nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého,  hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů.

Pouhá volba některého z předepsaných  (taxativně určených) způsobů zpeněžení (jak jsou obsaženy v ustanovení § 286  odst. 1 insolvenčního zákona) insolvenčním správcem sama o sobě nevede k  závěru, že insolvenční správce při výkonu funkce porušil zákonem stanovenou  nebo soudem uloženou povinnost, ani k závěru, že porušil povinnost postupovat  s odbornou péčí.

Při zpeněžování majetku z majetkové  podstaty není vyloučeno, aby byl insolvenční správce zastoupen. O  nezastupitelné procesní úkony nebo o nezastupitelná právní jednání  insolvenčního správce jde zásadně jen tehdy, jestliže tak určuje pro daný  procesní úkon nebo pro dané právní jednání insolvenční zákon.

Typově se tak děje tehdy, jestliže  insolvenční zákon zdůrazňuje „nezbytnost“ účasti insolvenčního správce při  daném procesním úkonu nebo při daném právním jednání. V těch případech, v  nichž se „nezastupitelnost“ při procesních úkonech a právních jednáních, o  nichž se předpokládá, že je insolvenční správce bude činit zásadně osobně,  nepodává z insolvenčního zákona, nebude takové zastoupení odporovat povaze  insolvenční správy majetku, půjde-li o zastoupení při jednotlivém procesním  úkonu nebo při jednotlivém právním jednání a bude-li zástupce (zmocněnec)  insolvenčním správcem pečlivě vybrán a vybaven dostatečnými pokyny.

Nejvyšší soud tak shrnuje, že o  zpeněžení v režimu insolvenčního zákona prodejem majetku mimo dražbu (§ 286  odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona) zásadně jde (může jít) jen v případě,  že zpeněžení provádí (osobně) insolvenční správce, popřípadě jeho zástupce,  který k tomu byl zmocněn.

V poměrech projednávané věci uzavřel  žalobce se společností C smlouvu o zprostředkování prodeje movitých věcí.  Podle skutkových zjištění, jež dovolacímu přezkumu nepodléhají, byla  společnost C oprávněna (zmocněna) k vyhledání vhodných zájemců prostřednictvím  elektronické aukce a měla za tím účelem svěřeny movité věci; k uzavření kupní  smlouvy však žalobcem zmocněna nebyla.

Z napadeného rozhodnutí není zřejmé, k  jakému závěru odvolací soud dospěl ohledně osoby prodávajícího. Podle odst.  30 odůvodnění má odvolací soud za prokázané, že žalovanému „prodala“ movité  věci „společnost C, respektive její jednatel P. J. prostřednictvím  společnosti R“; takový závěr je ale neurčitý a nesrozumitelný.

Nadto odvolací soud v odst. 37  odůvodnění zmiňuje, že žalovaný při uzavírání kupní smlouvy jednal se  společností C (respektive jejím jednatelem P. J.), zatímco v odst. 41  odůvodnění uvádí, že vystavení faktur „nasvědčuje tomu“, že ústní kupní  smlouvu žalovaný uzavřel se společností R.

Nelze seznat, zda odvolací soud  považuje za osobu prodávajícího společnost C, společnost R, či snad osobně P.  J. V případě uzavření kupní smlouvy se společností R přitom nelze uvažovat  nejen o zpeněžování v rámci insolvenčního řízení, ale ani o nabytí vlastnického  práva od neoprávněného podle § 1109 písm. c/ o. z. (žalobce nesvěřil movité  věci společnosti R).

Za situace, kdy si odvolací soud  neujasnil, s kým žalovaný uzavřel kupní smlouvu, je jeho právní posouzení  nepřezkoumatelné a předčasné jsou i úvahy o případném vydržení vlastnického  práva žalovaným.

Pro rozhodnutí ve věci se navíc není  třeba zabývat otázkou nabytí vlastnického práva k movitým věcem. Soudy  opomenuly zhodnotit, že insolvenční řízení vedené na majetek dlužníka doposud  probíhá, úpadek dlužníka je řešen konkursem a žalobce má nadále movité věci  zahrnuté do soupisu majetkové podstaty; soupis majetkové podstaty ze dne 7.  ledna 2020 (B-40) přitom nevyvolává žádné pochybnosti o řádné identifikaci  movitých věcí ve smyslu § 218 odst. 1 insolvenčního zákona, jakož o důvodu  jejich soupisu („majetek dlužníka“).

Odvolací soud tak přehlédl, že podle §  217 odst. 1 insolvenčního zákona může s movitými věcmi nakládat jen žalobce  coby osoba s dispozičním oprávněním, a to způsobem stanoveným insolvenčním  zákonem.

Podle ustálené rozhodovací praxe  představované usnesením Nejvyššího soudu se na majetek sepsaný do majetkové  podstaty dlužníka po dobu trvání účinků soupisu pohlíží jako na majetek  dlužníka.

Je-li osobou s dispozičním oprávněním  insolvenční správce, pak je i v průběhu sporu o vyloučení majetku ze soupisu  majetkové podstaty oprávněn takový majetek držet, užívat a požívat jeho plody  a užitky, a to bez zřetele k tomu, zda je (insolvenční) dlužník vlastníkem  takového majetku.

Obdobný závěr, že soupis konkursní  podstaty opravňuje správce konkursní podstaty i vůči (tvrzenému) vlastníku  sepsaný majetek držet a užívat, a to bez ohledu na to, zda je úpadce  vlastníkem takového majetku, byl přijat již za předchozí právní úpravy zákona  č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, a byl opakovaně aprobován Ústavním  soudem.

Právo na vydání movitých věcí tak  žalobci plyne již z toho, že movité věci jsou pojaty do soupisu majetkové  podstaty dlužníka a nebyly z ní vyloučeny. Tvrdí-li žalovaný, že mu k  zapsaným věcem náleží vlastnické právo, pak správný (insolvenčnímu zákonu odpovídající)  postup je, že bude své právo prosazovat podáním vylučovací žaloby (§ 225  odst. 1 insolvenčního zákona), což může učinit, aniž by mu žalobce doručil  vyrozumění o soupisu majetku ve smyslu § 225 odst. 2 insolvenčního zákona;  bránit žalobci v držbě a užívání movitých věcí však žalovaný nemůže.

Vylučovací žaloba se projednává v  rámci insolvenčního řízení jako incidenční spor (§ 2 písm. d/ a § 159 odst. 1  písm. b/ insolvenčního zákona), jehož výsledek s definitivní platností určí,  zda movité věci náleží do majetkové podstaty dlužníka (§ 225 odst. 3  insolvenčního zákona).

Až v takovém případném incidenčním  sporu o vylučovací žalobě bude třeba zhodnotit i dosavadní obranu žalovaného,  že převodce „v součinnosti se žalobcem“ vystupoval jako osoba zmocněná nejen  ke zprostředkování prodeje, ale i k samotnému prodeji (viz odst. 39  odůvodnění napadeného rozhodnutí in fine). Za splnění podmínek § 444 odst. 1  o. z. by kupní smlouva zavazovala žalobce, který by se nemohl dovolat  nedostatku zmocnění.

K tomu se kloní i komentářová  literatura, podle níž pokud převodce vystupuje jako ten, koho ke zcizení věci  opravňuje vlastníkovo právní jednání, ač mu ve skutečnosti takové oprávnění  nebylo uděleno, pak tento nedostatek nelze zhojit podle § 1109 o. z., ale jen  za přísnějších podmínek § 444 o. z. per analogiam.

Jen v takovém případě by vskutku šlo o  „insolvenční zpeněžování“ prodejem mimo dražbu (žalobci by se přičítalo  překročení zmocnění převodce) a bylo by namístě posoudit, zda insolvenční  zákon vyžaduje písemnou formu kupní smlouvy a jaké právní následky má  případné nedodržení této formy.

Jestliže o „insolvenční zpeněžení“  nešlo (nešlo o případ § 444 o. z.), ale žalovaný uzavřel kupní smlouvu se  společností C, která měla movité věci žalobcem svěřeny, pak by bylo možné  uvažovat o nabytí od neoprávněného za splnění podmínek § 1109 písm. c/ o. z.;  pro případnou aplikaci § 1109 písm. c/ o. z. je přitom nepodstatné, že  namísto vlastníka movité věci (dlužníka) svěřil movité věci společnosti C  insolvenční správce jako osoba s plným dispozičním oprávněním k majetkové  podstatě (§ 229 odst. 3 písm. c/ a § 246 odst. 1 insolvenčního zákona).

31. U přípustného dovolání soud  přihlíží též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a  § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za  následek nesprávné právní posouzení věci.

Soudy všech stupňů nezohlednily  postavení žalobce, který žalobu podal a v řízení vystupuje jako insolvenční  správce dlužníka; proto musí být označen v rozhodnutí způsobem uvedeným v §  40 odst. 3 insolvenčního zákona, z něhož je patrno, že tak činí při výkonu  funkce insolvenčního správce, přičemž součástí jeho označení je i  nezaměnitelné označení dlužníka, s jehož majetkovou podstatou nakládá.

Žalobce se tímto způsobem sám (řádně) označil, soudy však o jeho žalobě  rozhodovaly, jako kdyby šlo o jeho osobní nárok.

‍

36. Z ustálené rozhodovací praxe  Nejvyššího soudu se k běhu promlčecí lhůty u práva na náhradu škody způsobené  porušením povinnosti člena statutárního orgánu jednat s péčí řádného  hospodáře podává následující:

1) Jen tím, že jednatel společnosti s  ručením omezeným převezme v hotovosti peníze náležející společnosti (a ty  následně nevloží do pokladny společnosti a neprovede o nich ani záznam v  účetnictví), společnosti žádná škoda nevzniká.

2) Určení způsobu, jakým bude  společnost uchovávat své peněžní prostředky (zda v hotovosti na pokladně  společnosti, na bankovním účtu společnosti nebo ad absurdum doma pod  polštářem jednatele), je výkonem obchodního vedení společnosti. Jakkoliv i  způsob „uložení“ peněz může představovat porušení povinnosti počínat si při  výkonu funkce s péčí řádného hospodáře (např. v případě ukládání peněz pod  polštář), budou-li takto uložené peníze posléze použity ve prospěch  společnosti, nemusí jí škoda vůbec vzniknout.

3) Společnost nemůže uplatnit nárok na  náhradu škody vzniklé porušením péče řádného hospodáře dříve, než jí škoda  vznikne (než se peněžní prostředky dostanou mimo sféru její dispozice). V  případě nakládání s peněžními prostředky společnosti ke vzniku škody typicky  dojde tím, že jednatel prostředky využije v rozporu s péčí řádného hospodáře  (např. za ně pořídí věc určenou pro svou osobní potřebu nebo uskuteční jinou  pro společnost nevýhodnou transakci, anebo si je ponechá pro svou potřebu).

4) Společnost je v těchto sporech  povinna tvrdit a prokázat, že jednatel za ni v hotovosti převzal žalovanou  částku, a jednatel je – za situace, aniž by bylo zřejmé, jak (na co) byly  tyto prostředky využity – povinen tvrdit a prokázat, že tyto peněžní prostředky  byly využity ve prospěch společnosti, nebo že je nejpozději po zániku funkce  jednatele společnosti vrátil.

5) Promlčecí lhůta proto může za této  situace začít běžet nejpozději dnem následujícím po dni, kdy jednateli  zanikla funkce. Předtím se mohla rozběhnout pouze tehdy, dostaly-li se  prostředky, které jednatel za společnost v hotovosti převzal, mimo sféru dispozice  společnosti již dříve.

6) Stíhá-li důkazní břemeno toho  účastníka, jemuž je existence skutečnosti, o níž tvrdí, že nastala, ku  prospěchu, pak v případě námitky promlčení (nestanoví-li právní předpis  jinak) nese také tento účastník důkazní břemeno o skutečnostech, s nimiž  zákon spojuje počátek a běh promlčecí lhůty.

Závěry v něm uvedené se obdobně  prosadí i v poměrech akciové společnosti ve vztahu ke členům jejího  představenstva, které stíhá stejný standard péče řádného hospodáře (k tomu  srovnej úpravu § 159 o. z., resp. § 51 a násl. z. o. k., jež dopadá na  každého člena voleného orgánu obchodní korporace).

V poměrech projednávané věci nebylo  sporu, že žalovaný opakovanými a dílčími převody převedl z účtu dovolatelky v  období od roku 2016 do 3. 3. 2017 peněžní prostředky ve výši 168.125 Kč na  svůj účet, aniž by bylo zřejmé, jak a na co uvedené prostředky využil. Za  této situace je to žalovaný, kdo je povinen tvrdit a prokázat, že tyto  prostředky využil v souladu s péčí řádného hospodáře ve prospěch dovolatelky.

Promlčecí lhůta proto v daném případě  mohla začít běžet nejdříve v okamžiku, kdy takto převedené prostředky z účtu  dovolatelky žalovaný použil v rozporu s péčí řádného hospodáře [např. způsoby  uvedenými v bodě 3) výše citovaných závěrů judikatury], a nejpozději dnem  následujícím po dni, kdy žalovanému zanikla funkce člena představenstva  dovolatelky a on takto převedené prostředky dovolatelce nevrátil.

Nejvyšší soud – za situace, kdy sám  žalovaný tvrdí (a nikdo to nepopírá), že v poměrech podnikání dovolatelky  bylo běžnou a známou praxí, že jednotlivé náklady dovolatelky žalovaný hradil  přímo ze svého (osobního) účtu a následně si tyto náklady proplácel z účtu  dovolatelky (viz odst. 3 napadeného rozhodnutí) – nevidí důvod, pro který by  bylo nutné činit pro určení počátku běhu promlčecí lhůty u práva na náhradu  škody způsobené porušením povinnosti člena statutárního orgánu vykonávat  funkci s péčí řádného hospodáře rozdíly mezi škodou vzniklou převzetím  hotovosti náležející společnosti jejím členem statutárního orgánu, výběry  hotovosti z účtu společnosti členem jejího statutárního orgánu či převody  peněžních prostředků z účtu společnosti na účet člena jejího statutárního  orgánu.

Za těchto okolností je i uchování  peněžních prostředků společnosti na účtu jejího člena statutárního orgánu  nadále (byť nestandardním) rozhodnutím o obchodním vedení společnosti.  Nevzniká-li nutně škoda pouhým převzetím hotovosti za společnost a jejím uchováním  v dispozici člena statutárního orgánu, nemůže pak bez dalšího vzniknout ani v  důsledku samotných převodů peněžních prostředků z účtu společnosti na účet  člena jejího statutárního orgánu. Ad absurdum jde o obdobnou situaci, jako  kdyby tyto peněžní prostředky člen statutárního orgánu společnosti uchovával  doma „pod polštářem“.

Právě vyložená argumentace nevylučuje,  že i tento způsob uchování peněžních prostředků společnosti na účtu člena  jejího statutárního orgánu může představovat porušení péče řádného hospodáře  (stejně jako jakékoliv jiné zadržení peněžních prostředků společnosti členem  jejího statutárního orgánu), avšak je to právě člen statutárního orgánu  společnosti uplatňující námitku promlčení práva na náhradu škody, který nese  důkazní břemeno o skutečnostech, s nimiž zákon spojuje počátek běhu promlčecí  lhůty.

V projednávané věci je to tedy  žalovaný, který je povinen tvrdit a prokázat skutkové okolnosti, na jejichž  základě bude možné uzavřít, že promlčecí lhůta počala běžet již převedením  peněžních prostředků z účtu dovolatelky na jeho účet. Nestane-li se tak, pak  promlčecí lhůta mohla začít běžet až dnem následujícím po dni, kdy žalovanému  zanikla funkce člena představenstva dovolatelky, neboť teprve v tento okamžik  – nebude-li prokázáno jinak – mohla dovolatelka uplatnit právo na náhradu  škody poprvé u soudu.

Domnívá-li se proto odvolací soud, že  promlčecí lhůta u práva na náhradu škody v rozsahu 168.125 Kč začala bez  dalšího běžet již pouhým převedením peněžních prostředků z účtu dovolatelky  na účet žalovaného, je jeho právní posouzení přinejmenším předčasné.

Z ustálené rozhodovací praxe  Nejvyššího soudu přijaté ve vztahu k paušálním náhradám výdajů (nákladů)  vynaložených při plnění závazků souvisejících s výkonem funkce člena  statutárního orgánu se podává, že:

1) Ustanovení § 66 odst. 3 zákona č.  513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen  „obch. zák.“), dopadá na všechna plnění poskytovaná členu orgánu v  souvislosti s výkonem funkce, na něž neplyne právo z právního předpisu nebo z  vnitřního předpisu, popř. ze smlouvy o výkonu funkce.

2) Na rozdíl od práva na náhradu  (prokázaných) nutně nebo účelně vynaložených nákladů při plnění závazků  souvisejících s výkonem funkce člena orgánu společnosti, které (v případě  neexistence odchylného ujednání ve smlouvě o výkonu funkce) vyplývá z § 66 odst.  2 ve spojení s § 572 obch. zák., neplyne nárok na paušální náhradu nákladů ze  žádného právního předpisu, a proto (při absenci příslušného vnitřního  předpisu či ujednání ve smlouvě o výkonu funkce) je k poskytnutí takového  plnění zapotřebí souhlasu valné hromady.

3) Oproti náhradě skutečných a  prokázaných výdajů (nákladů), účelně vynaložených členem orgánu společnosti  při plnění závazků souvisejících s výkonem funkce člena orgánu (na niž má  člen orgánu právo ze zákona, neplyne-li něco jiné ze smlouvy o výkonu funkce),  totiž u tzv. paušální náhrady výdajů není (nemusí být) bez dalšího zřejmé,  zda a do jaké míry skutečně kryje účelné výdaje vynaložené členem orgánu.  Jakkoliv nic nebrání tomu, aby se společnost a člen orgánu dohodli na tom, že  výdaje vynaložené členem orgánu budou kryty paušálně sjednanou částkou, je  třeba, aby takové plnění poskytované členu orgánu schválila (v souladu s  požadavkem § 66 odst. 3 obch. zák.) valná hromada.

4) Jinak řečeno, má-li člen  představenstva od společnosti obdržet určitou částku jako paušální náhradu  výdajů (nákladů) vynaložených při plnění závazků souvisejících s výkonem  funkce, aniž by byl povinen společnosti prokázat jejich vynaložení a  účelnost, jakož i jejich výši, jde o plnění, jež sice souvisí s výkonem  funkce, avšak na které mu nevznikl nárok ze zákona. Nevyplývá-li nárok na  takové plnění z vnitřního předpisu společnosti či ze smlouvy o výkonu funkce,  lze je poskytnout pouze se souhlasem valné hromady (srovnej § 66 odst. 2 a  odst. 3 větu první obch. zák.).

Dovodil-li odvolací soud v napadeném  rozhodnutí, že žalovanému jakožto členu představenstva dovolatelky náleží  paušální náhrada cestovních výdajů ve výši 173.409 Kč (určená podle  pracovněprávních předpisů), přestože žalovaný neměl s dovolatelkou uzavřenu  smlouvu o výkonu funkce, z níž by toto právo vyplývalo, nebo by poskytnutí  takového plnění ad hoc schválila valná hromada podle § 61 odst. 1 z. o. k.,  spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.

Žalovanému za těchto okolností při  výkonu jeho funkce vzniklo pouze právo na náhradu skutečných a prokázaných  výdajů (nákladů), tj. účelně vynaložených výdajů při plnění závazků  souvisejících s výkonem funkce člena orgánu, které vyplývá z § 59 odst. 1 z.  o. k. ve spojení s § 2436 o. z.

Cestovní výdaje  (náklady) bezpochyby mohou být výdajem (nákladem) vynaloženým při plnění  závazků souvisejících s výkonem funkce žalovaného, avšak jejich existenci a  skutečnou výši, jakož i účelnost jejich vynaložení, musí žalovaný tvrdit a  prokázat.

‍