Pátky s judikaturou 15/5/26

[1] O neúčinné právní jednání dlužníka ve smyslu § 590 odst. 1 písm. c/ o. z. nejde, šlo-li o tzv. ekvivalentní právní jednání, tedy jestliže druhá strana poskytla dlužníku za majetek převedený odporovaným právním jednáním skutečně (reálně) jeho obvyklou cenu nebo mu za něj jinak poskytla přiměřenou (rovnocennou) náhradu a (současně) právním jednáním dlužníka provedená změna skladby dlužníkova majetku nevedla ke ztížení uspokojení věřitelovy vykonatelné pohledávky.
[2] Pro posouzení, zda kupní smlouva, kterou dlužník převede na osobu sobě blízkou ideální podíl na svých nemovitostech, je ekvivalentním právním jednáním, je určující okamžik, kdy se kupní smlouva stane účinnou.
[3] To, jak dlužník následně naložil s obvyklou cenou nebo jinou přiměřenou (rovnocennou) náhradou, kterou obdržel od druhé strany za majetek převedený odporovaným právním jednáním, zásadně nemá význam pro posouzení neúčinnosti odporovaného právního jednání ve smyslu § 590 odst. 1 písm. c/ o. z.
[4] Jen proto, že dlužník za majetek převedený odporovaným právním jednáním obdrží reálné (skutečné) protiplnění v podobě obvyklé ceny nebo jiné přiměřené (rovnocenné) náhrady v penězích (typicky v hotovosti nebo převodem na příslušný účet u peněžního ústavu) nejde o změnu skladby dlužníkova majetku vedoucí ke ztížení uspokojení věřitelovy vykonatelné pohledávky.
62. Výjimku ze zásady promítnuté ve vazbě na skutkovou podstatu neúčinnosti uvedenou v § 590 odst. 1 písm. c/ o. z. v odstavci 61 bodu [3] odůvodnění shora představuje podle Nejvyššího soudu (jen) situace, kdy druhá strana právního jednání „znala“ nebo „musela znát“ (navíc) i úmysl dlužníka použít obvyklou cenu nebo jinou přiměřenou (rovnocennou) náhradu, kterou od ní měl obdržet za majetek převedený odporovaným právním jednáním, způsobem, který ztíží nebo znemožní uspokojení věřitelovy vykonatelné pohledávky. Znalost takového (dalšího) úmyslu dlužníka však nezakládá (vyvratitelná) domněnka „existence a znalosti“ úmyslu dlužníka zkrátit své věřitele (cum animo fraudandi) promítnutá v § 590 odst. 1 písm. c/ o. z. To, že druhá strana právního jednání v době, kdy je dlužník činil, „znala“ nebo „musela znát“ i úmysl dlužníka naložit s reálným ekvivalentním plněním, které mu poskytuje, tak že ztíží nebo znemožní uspokojení jeho vykonatelné pohledávky, tvrdí a prokazuje věřitel, který podal odpůrčí žalobu. V poměrech dané věci však o takovou situaci nešlo.
[1] Obvyklou cenu kupní smlouvou převáděných nemovitostí určil znalec ve znaleckém posudku ze dne 21. listopadu 2022 ke 14. září 2020 částkou 6.240.000 Kč.
[2] V kupní smlouvě dohodnutá kupní cena činila 1.465.600 Kč a žalovaná ji dlužníku uhradila (na označený bankovní účet) 8. září 2020.
[3] V kupní smlouvě se žalovaná dále zavázala zcela splatit společný (s dlužníkem) dluh bance U, což se stalo úhradou částky 2.686.310 Kč dne 25. srpna 2020. Nad rámec svého podílu na dluhu u banky U tak žalovaná uhradila bance U označenou platbou částku 1.343.155 Kč.
K platbě na dluh u banky U lze uvést, že obecně vzato platí, že osoba, která podle pokynu dlužníka plní (jako kupující povinný úhradou smluvené kupní ceny) svůj dluh vůči němu tak, že dlužnou částku poukáže (na splnění dluhu) věřiteli dlužníka, tím jednak reálně splní svůj dluh, jednak (současně) vystupuje jako „jiná osoba“, pomocí které plní dlužník svůj vlastní dluh.
V poměrech právních vztahů upravených zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, i takovým postupem dochází ke splnění dluhu ve smyslu § 559 odst. 1 a násl. obč. zák. bez zřetele k absenci výslovné úpravy, jež se v poměrech právních vztahů upravených zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem, podává (v návaznosti na § 1908 odst. 1 o. z.) z § 1935 o. z.
Ve vazbě na zkoumání ekvivalentnosti právního jednání pro účely posouzení jeho neúčinnosti podle § 589 a § 590 o. z. je takové plnění na dlužníkův dluh druhou stranou právního jednání plněním „reálným“ (skutečným).
K tomu lze doplnit, že dovolacímu soudu je známo, že při výkladu § 42a obč. zák. Nejvyšší soud nepokládal platbu, kterou druhá strana kupní smlouvy (jako kupující povinný úhradou smluvené kupní ceny) podle pokynu dlužníka splnila svůj dluh vůči němu tak, že kupní cenu poukázala (na splnění dluhu) věřiteli dlužníka, za skutečné (reálné) protiplnění.
Ke konfrontaci tam formulovaných závěrů se závěry formulovanými na dané téma v předchozím odstavci prostřednictvím sjednocující role velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu však v poměrech této věci (zabývající se výkladem § 589 a § 590 odst. 1 písm. c/ o. z.) nebylo možné přistoupit, jelikož v posledně označených rozsudcích šlo o výklad jiného ustanovení (§ 42a obč. zák.).
Plnění žalované na dluh z úvěrové smlouvy z roku 2012 bylo plněním ve smyslu § 559 a násl. obč. zák., přičemž od obecného závěru formulovaného v odstavci 64 odůvodnění shora se zkoumaný skutek liší v tom, že i co do částky 1.343.155 Kč plnila žalovaná bance U na svůj společný (solidární) dluh s dlužníkem (§ 511 odst. 1 obč. zák.), leč vědomě (po dohodě s dlužníkem) nad rámec svého vnitřního podílu na dluhu (§ 511 odst. 2 a 3 obč. zák.).
Odvolací soud tudíž nepochybil, jestliže pro účely zkoumání, zda šlo o ekvivalentní právní jednání zohlednil i (reálnou) platbu žalované bance U (co do částky 1.343.155 Kč).
Právní posouzení věci odvolacím soudem přesto neobstojí.
Okresní soud vyšel (jsa k tomu veden závazným pokynem obsaženým ve zrušujícím usnesení odvolacího soudu ze dne 27. května 2022) z toho, že pro určení obvyklé ceny plnění, které kupní smlouvou ušlo z dlužníkova majetku, je třeba odborných znalostí (§ 127 odst. 1 o. s. ř.), pročež ustanovil znalce, který podle zadání soudu vypracoval znalecký posudek.
Úkol formulovaný ve zrušujícím usnesení odvolacího soudu („zjistit obvyklou cenu ideální poloviny nemovitých věcí“) však okresní soud znalci nezadal; nesprávně po něm požadoval, aby určil hodnotu označených nemovitostí jako celku.
Nápravu tohoto pochybení okresní soud nezjednal ani při výslechu znalce, načež se v rozsudku omezil na prosté vydělení znalcem určené obvyklé ceny nemovitostí jako celku.
Metoda, jakou okresní soud takto určil při avízované potřebě „odborných znalostí“ obvyklou cenu převáděné ideální poloviny nemovitostí (částkou 3.120.000 Kč), je (nehledě k tomu, že se tak stalo v důsledku nerespektování jednoznačného pokynu odvolacího soudu ve zrušujícím usnesení) stejně „neodborná“ jako spekulativní úvahy, jimiž se odvolací soud pokusil (po zjištění, že žalovaná reálně plnila stále částkou nižší, konkrétně „jen“ částkou 2.808.755 Kč) dovodit, že i tak šlo o ekvivalentní právní jednání.
Přitom se právě v odvolacím řízení nabízelo zjednání nápravy popsaného pochybení k otázce obvyklé ceny převáděného podílu na nemovitostech výslechem ustanoveného znalce (§ 127 odst. 2 o. s. ř.).
Soudu prvního stupně (s jehož právním posouzením se odvolací soud ztotožnil) je třeba přisvědčit v tom, že hovoří-li § 714 věta třetí obč. zák. o „vrácení členského podílu“, rozumí se tím zaplacení vypořádacího podílu (k tomu srov. i § 783 z. o. k.).
S názorem, podle kterého promlčecí doba práva na vypořádací podíl vyloučeného člena bytového družstva začne běžet až okamžikem, kdy se vyloučený člen z družstevního bytu skutečně vystěhuje, však – navzdory argumentaci soudu prvního stupně – Nejvyšší soud nesouhlasí.
Na tomto místě má Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že v případech, kdy ještě může být zahájeno nebo běží řízení o prohlášení rozhodnutí o vyloučení za neplatné (§ 231 odst. 5 obch. zák. nebo § 620 odst. 1 z. o. k.), se do určení počátku promlčecí doby práva na vypořádací podíl vskutku promítne i úvaha soudu prvního stupně, podle níž se nárok vyloučeného člena na vypořádací podíl nemůže promlčet dříve, než bude v soudním řízení postaveno najisto, že byl vyloučen právem a že je povinen se z bytu vystěhovat.
Nicméně v projednávané věci žalobkyně platnost rozhodnutí o svém vyloučení ze žalovaného soudnímu přezkumu nepodrobila; své vyloučení proto již nemůže (úspěšně) zpochybnit. Její členství v žalovaném nezvratně zaniklo marným uplynutím lhůty pro podání návrhu na prohlášení rozhodnutí o jejím vyloučení za neplatné (§ 231 odst. 5 obch. zák.). Nejvyšší soud tudíž v projednávané věci řešil toliko otázku, kdy začne běžet promlčecí doba práva na vypořádací podíl členu bytového družstva, který již nemůže platnost svého vyloučení napadat.
Soudy odkazují na komentářovou literaturu, která (kuse a v jediné větě) uvádí, že „Je možné se domnívat, že jde o zvláštní úpravu splatnosti vypořádacího podílu…“ a dále, že „Větu poslední je třeba vykládat jako speciální ustanovení, které reguluje právo na vypořádací podíl, respektive týkající se splatnosti vypořádacího podílu“.
Ustanovení § 714 obč. zák. však není možné vyložit tak, že by splatnost vypořádacího podílu vyloučeného člena vždy nastala (a promlčecí doba práva na vypořádací podíl počala vždy běžet) až v den, kdy se vyloučený člen z družstevního bytu vystěhuje.
Je tomu tak především proto, že § 714 věta třetí obč. zák. omezuje právo člena družstva, jehož členství zaniklo, domáhat se vypořádacího podílu. Je tak zřejmé, že jeho smyslem a účelem je právě ochrana družstva. Vyloučený člen se na družstvu nemůže domáhat zaplacení vypořádacího podílu, dokud se z družstevního bytu nevystěhuje a dokud neumožní družstvu s „uvolněným“ bytem volně (v souladu se zákonem a stanovami) nakládat (pronajmout jej jinému členovi družstva, přijmout nového člena družstva či byt prodat).
Dispozicí s takto „uvolněným“ bytem bytové družstvo zpravidla získá prostředky k zaplacení vypořádacího podílu. Ustanovení § 714 věty třetí obč. zák. proto brání situacím, kdy by se vyloučený člen po družstvu domáhal svého vypořádacího podílu, aniž by družstvu uvolnil hodnotu (družstevní byt), jejíž dispozicí má družstvo získat prostředky na zaplacení vypořádacího podílu vyloučenému členovi.
Je-li smyslem a účelem pravidla § 714 věty třetí obč. zák. právě ochrana družstva, nelze přijmout závěr, podle kterého by se promlčecí doba práva na vypořádací podíl rozběhla až v okamžiku, kdy se vyloučený člen družstva z družstevního bytu skutečně vystěhuje. V takovém případě by totiž počátek běhu promlčecí doby práva na vypořádací podíl mohl ovlivnit (odložit) i právem vyloučený člen družstva, který v družstevním bytě setrvává protiprávně (bez právního důvodu).
Pravidlo, které má sloužit ochraně družstva, by se tak pro družstvo stalo spíše přítěží. Družstvo by s družstevním bytem nemohlo nakládat (obýval by jej stále vyloučený člen), muselo by nadále počítat s povinností zaplatit vypořádací podíl (pohledávka vyloučeného člena z titulu vypořádacího podílu by existovala, byť by nebyla splatná), a zároveň by – jako v projednávané věci – vyloučený člen neměl žádnou motivaci se z družstevního bytu vystěhovat, neboť teprve poté, kdy jej družstvo z družstevního bytu vystěhuje, by začala běžet promlčecí doba jeho práva na vypořádací podíl; to vše bez ohledu na to, zda družstevní byt do té doby obýval protiprávně. Vyloučený člen by tak těžil ze svého protizákonného jednání a protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým měl kontrolu.
Pravidlo obsažené v § 714 větě třetí obč. zák. proto představuje toliko omezení aktivní věcné legitimace vyloučeného člena družstva; ten nemůže být v řízení o žalobě o zaplacení vypořádacího podílu úspěšný, jestliže se ke dni vydání rozsudku (§ 154 odst. 1 o. s. ř.) nevystěhoval z družstevního bytu.
Přestože však je smyslem a účelem pravidla ukotveného v § 714 věty třetí obč. zák. ochrana družstva, nelze odhlédnout od toho, že druhá věta téhož ustanovení – k ochraně vyloučeného člena – stanoví, že vyloučený člen není povinen se z družstevního bytu vystěhovat dříve, než je mu poskytnuta bytová náhrada za podmínek uvedených v § 712 odst. 2 a 3 obč. zák., popřípadě poskytnuto přístřeší za podmínek uvedených v § 712 odst. 5 obč. zák.
Spravedlivému uspořádání vztahů mezi družstvem a vyloučeným členem by tak neodpovídal ani závěr, podle kterého by se promlčecí doba práva na vypořádací podíl rozběhla (vždy bez dalšího) již okamžikem, kdy se vypořádací podíl stane splatným podle § 233 odst. 4 obch. zák.
V takovém případě – neposkytlo-li by družstvo vyloučenému členovi bytovou náhradu nebo přístřeší – by se totiž právo vyloučeného člena na vypořádací podíl mohlo promlčet ještě dříve, než mu povinnost vystěhovat se z družstevního bytu vůbec vznikla (a před vystěhováním se – jak je vysvětleno výše – zaplacení vypořádacího podílu úspěšně domáhat nemůže).
Pro určení počátku běhu promlčecí doby práva na vypořádací podíl je proto třeba § 714 obč. zák. vyložit v jeho celistvosti tak, že členu bytového družstva, který již nemůže platnost svého vyloučení napadat, začne promlčecí doba běžet v den, kdy mu vznikla povinnost se z družstevního bytu vystěhovat proto, že mu družstvo poskytlo bytovou náhradu nebo přístřeší, a současně (neurčí-li stanovy družstva jinak) nastala splatnost vypořádacího podílu podle § 233 odst. 4 obch. zák.; a to bez ohledu na to, zda se vyloučený člen z družstevního bytu již vystěhoval.
Toliko pro úplnost pak Nejvyšší soud dodává, že řečené se neprosadí v případě, kdy se vyloučený člen dobrovolně vystěhuje z družstevního bytu, přestože mu družstvo neposkytlo bytovou náhradu nebo přístřeší. V takovém případě začne promlčecí doba běžet uplynutím doby podle § 233 odst. 4 obch. zák. anebo vystěhováním vyloučeného člena z družstevního bytu – podle toho, která skutečnost nastala později.
Právní posouzení odvolacího soudu, který uzavřel, že promlčecí doba práva žalobkyně na vypořádací podíl začala běžet až okamžikem, kdy se žalobkyně z družstevního bytu vystěhovala, je proto (přinejmenším) předčasné.
Insolvenční správce je povinen při výkonu své funkce postupovat svědomitě a s odbornou péčí (§ 36 odst. 1 insolvenčního zákona), přičemž řádné zpeněžování majetkové podstaty náleží mezi jeho základní povinnosti.
Majetek zapsaný v majetkové podstatě lze zpeněžit pouze některým ze způsobů uvedených v § 286 insolvenčního zákona s odbornou péčí výslovně vyplývá z § 5 písm. a/ insolvenčního zákona, podle něhož musí být insolvenční řízení vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů.
Pouhá volba některého z předepsaných (taxativně určených) způsobů zpeněžení (jak jsou obsaženy v ustanovení § 286 odst. 1 insolvenčního zákona) insolvenčním správcem sama o sobě nevede k závěru, že insolvenční správce při výkonu funkce porušil zákonem stanovenou nebo soudem uloženou povinnost, ani k závěru, že porušil povinnost postupovat s odbornou péčí.
Při zpeněžování majetku z majetkové podstaty není vyloučeno, aby byl insolvenční správce zastoupen. O nezastupitelné procesní úkony nebo o nezastupitelná právní jednání insolvenčního správce jde zásadně jen tehdy, jestliže tak určuje pro daný procesní úkon nebo pro dané právní jednání insolvenční zákon.
Typově se tak děje tehdy, jestliže insolvenční zákon zdůrazňuje „nezbytnost“ účasti insolvenčního správce při daném procesním úkonu nebo při daném právním jednání. V těch případech, v nichž se „nezastupitelnost“ při procesních úkonech a právních jednáních, o nichž se předpokládá, že je insolvenční správce bude činit zásadně osobně, nepodává z insolvenčního zákona, nebude takové zastoupení odporovat povaze insolvenční správy majetku, půjde-li o zastoupení při jednotlivém procesním úkonu nebo při jednotlivém právním jednání a bude-li zástupce (zmocněnec) insolvenčním správcem pečlivě vybrán a vybaven dostatečnými pokyny.
Nejvyšší soud tak shrnuje, že o zpeněžení v režimu insolvenčního zákona prodejem majetku mimo dražbu (§ 286 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona) zásadně jde (může jít) jen v případě, že zpeněžení provádí (osobně) insolvenční správce, popřípadě jeho zástupce, který k tomu byl zmocněn.
V poměrech projednávané věci uzavřel žalobce se společností C smlouvu o zprostředkování prodeje movitých věcí. Podle skutkových zjištění, jež dovolacímu přezkumu nepodléhají, byla společnost C oprávněna (zmocněna) k vyhledání vhodných zájemců prostřednictvím elektronické aukce a měla za tím účelem svěřeny movité věci; k uzavření kupní smlouvy však žalobcem zmocněna nebyla.
Z napadeného rozhodnutí není zřejmé, k jakému závěru odvolací soud dospěl ohledně osoby prodávajícího. Podle odst. 30 odůvodnění má odvolací soud za prokázané, že žalovanému „prodala“ movité věci „společnost C, respektive její jednatel P. J. prostřednictvím společnosti R“; takový závěr je ale neurčitý a nesrozumitelný.
Nadto odvolací soud v odst. 37 odůvodnění zmiňuje, že žalovaný při uzavírání kupní smlouvy jednal se společností C (respektive jejím jednatelem P. J.), zatímco v odst. 41 odůvodnění uvádí, že vystavení faktur „nasvědčuje tomu“, že ústní kupní smlouvu žalovaný uzavřel se společností R.
Nelze seznat, zda odvolací soud považuje za osobu prodávajícího společnost C, společnost R, či snad osobně P. J. V případě uzavření kupní smlouvy se společností R přitom nelze uvažovat nejen o zpeněžování v rámci insolvenčního řízení, ale ani o nabytí vlastnického práva od neoprávněného podle § 1109 písm. c/ o. z. (žalobce nesvěřil movité věci společnosti R).
Za situace, kdy si odvolací soud neujasnil, s kým žalovaný uzavřel kupní smlouvu, je jeho právní posouzení nepřezkoumatelné a předčasné jsou i úvahy o případném vydržení vlastnického práva žalovaným.
Pro rozhodnutí ve věci se navíc není třeba zabývat otázkou nabytí vlastnického práva k movitým věcem. Soudy opomenuly zhodnotit, že insolvenční řízení vedené na majetek dlužníka doposud probíhá, úpadek dlužníka je řešen konkursem a žalobce má nadále movité věci zahrnuté do soupisu majetkové podstaty; soupis majetkové podstaty ze dne 7. ledna 2020 (B-40) přitom nevyvolává žádné pochybnosti o řádné identifikaci movitých věcí ve smyslu § 218 odst. 1 insolvenčního zákona, jakož o důvodu jejich soupisu („majetek dlužníka“).
Odvolací soud tak přehlédl, že podle § 217 odst. 1 insolvenčního zákona může s movitými věcmi nakládat jen žalobce coby osoba s dispozičním oprávněním, a to způsobem stanoveným insolvenčním zákonem.
Podle ustálené rozhodovací praxe představované usnesením Nejvyššího soudu se na majetek sepsaný do majetkové podstaty dlužníka po dobu trvání účinků soupisu pohlíží jako na majetek dlužníka.
Je-li osobou s dispozičním oprávněním insolvenční správce, pak je i v průběhu sporu o vyloučení majetku ze soupisu majetkové podstaty oprávněn takový majetek držet, užívat a požívat jeho plody a užitky, a to bez zřetele k tomu, zda je (insolvenční) dlužník vlastníkem takového majetku.
Obdobný závěr, že soupis konkursní podstaty opravňuje správce konkursní podstaty i vůči (tvrzenému) vlastníku sepsaný majetek držet a užívat, a to bez ohledu na to, zda je úpadce vlastníkem takového majetku, byl přijat již za předchozí právní úpravy zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, a byl opakovaně aprobován Ústavním soudem.
Právo na vydání movitých věcí tak žalobci plyne již z toho, že movité věci jsou pojaty do soupisu majetkové podstaty dlužníka a nebyly z ní vyloučeny. Tvrdí-li žalovaný, že mu k zapsaným věcem náleží vlastnické právo, pak správný (insolvenčnímu zákonu odpovídající) postup je, že bude své právo prosazovat podáním vylučovací žaloby (§ 225 odst. 1 insolvenčního zákona), což může učinit, aniž by mu žalobce doručil vyrozumění o soupisu majetku ve smyslu § 225 odst. 2 insolvenčního zákona; bránit žalobci v držbě a užívání movitých věcí však žalovaný nemůže.
Vylučovací žaloba se projednává v rámci insolvenčního řízení jako incidenční spor (§ 2 písm. d/ a § 159 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona), jehož výsledek s definitivní platností určí, zda movité věci náleží do majetkové podstaty dlužníka (§ 225 odst. 3 insolvenčního zákona).
Až v takovém případném incidenčním sporu o vylučovací žalobě bude třeba zhodnotit i dosavadní obranu žalovaného, že převodce „v součinnosti se žalobcem“ vystupoval jako osoba zmocněná nejen ke zprostředkování prodeje, ale i k samotnému prodeji (viz odst. 39 odůvodnění napadeného rozhodnutí in fine). Za splnění podmínek § 444 odst. 1 o. z. by kupní smlouva zavazovala žalobce, který by se nemohl dovolat nedostatku zmocnění.
K tomu se kloní i komentářová literatura, podle níž pokud převodce vystupuje jako ten, koho ke zcizení věci opravňuje vlastníkovo právní jednání, ač mu ve skutečnosti takové oprávnění nebylo uděleno, pak tento nedostatek nelze zhojit podle § 1109 o. z., ale jen za přísnějších podmínek § 444 o. z. per analogiam.
Jen v takovém případě by vskutku šlo o „insolvenční zpeněžování“ prodejem mimo dražbu (žalobci by se přičítalo překročení zmocnění převodce) a bylo by namístě posoudit, zda insolvenční zákon vyžaduje písemnou formu kupní smlouvy a jaké právní následky má případné nedodržení této formy.
Jestliže o „insolvenční zpeněžení“ nešlo (nešlo o případ § 444 o. z.), ale žalovaný uzavřel kupní smlouvu se společností C, která měla movité věci žalobcem svěřeny, pak by bylo možné uvažovat o nabytí od neoprávněného za splnění podmínek § 1109 písm. c/ o. z.; pro případnou aplikaci § 1109 písm. c/ o. z. je přitom nepodstatné, že namísto vlastníka movité věci (dlužníka) svěřil movité věci společnosti C insolvenční správce jako osoba s plným dispozičním oprávněním k majetkové podstatě (§ 229 odst. 3 písm. c/ a § 246 odst. 1 insolvenčního zákona).
31. U přípustného dovolání soud přihlíží též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné právní posouzení věci.
Soudy všech stupňů nezohlednily postavení žalobce, který žalobu podal a v řízení vystupuje jako insolvenční správce dlužníka; proto musí být označen v rozhodnutí způsobem uvedeným v § 40 odst. 3 insolvenčního zákona, z něhož je patrno, že tak činí při výkonu funkce insolvenčního správce, přičemž součástí jeho označení je i nezaměnitelné označení dlužníka, s jehož majetkovou podstatou nakládá.
Žalobce se tímto způsobem sám (řádně) označil, soudy však o jeho žalobě rozhodovaly, jako kdyby šlo o jeho osobní nárok.
36. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se k běhu promlčecí lhůty u práva na náhradu škody způsobené porušením povinnosti člena statutárního orgánu jednat s péčí řádného hospodáře podává následující:
1) Jen tím, že jednatel společnosti s ručením omezeným převezme v hotovosti peníze náležející společnosti (a ty následně nevloží do pokladny společnosti a neprovede o nich ani záznam v účetnictví), společnosti žádná škoda nevzniká.
2) Určení způsobu, jakým bude společnost uchovávat své peněžní prostředky (zda v hotovosti na pokladně společnosti, na bankovním účtu společnosti nebo ad absurdum doma pod polštářem jednatele), je výkonem obchodního vedení společnosti. Jakkoliv i způsob „uložení“ peněz může představovat porušení povinnosti počínat si při výkonu funkce s péčí řádného hospodáře (např. v případě ukládání peněz pod polštář), budou-li takto uložené peníze posléze použity ve prospěch společnosti, nemusí jí škoda vůbec vzniknout.
3) Společnost nemůže uplatnit nárok na náhradu škody vzniklé porušením péče řádného hospodáře dříve, než jí škoda vznikne (než se peněžní prostředky dostanou mimo sféru její dispozice). V případě nakládání s peněžními prostředky společnosti ke vzniku škody typicky dojde tím, že jednatel prostředky využije v rozporu s péčí řádného hospodáře (např. za ně pořídí věc určenou pro svou osobní potřebu nebo uskuteční jinou pro společnost nevýhodnou transakci, anebo si je ponechá pro svou potřebu).
4) Společnost je v těchto sporech povinna tvrdit a prokázat, že jednatel za ni v hotovosti převzal žalovanou částku, a jednatel je – za situace, aniž by bylo zřejmé, jak (na co) byly tyto prostředky využity – povinen tvrdit a prokázat, že tyto peněžní prostředky byly využity ve prospěch společnosti, nebo že je nejpozději po zániku funkce jednatele společnosti vrátil.
5) Promlčecí lhůta proto může za této situace začít běžet nejpozději dnem následujícím po dni, kdy jednateli zanikla funkce. Předtím se mohla rozběhnout pouze tehdy, dostaly-li se prostředky, které jednatel za společnost v hotovosti převzal, mimo sféru dispozice společnosti již dříve.
6) Stíhá-li důkazní břemeno toho účastníka, jemuž je existence skutečnosti, o níž tvrdí, že nastala, ku prospěchu, pak v případě námitky promlčení (nestanoví-li právní předpis jinak) nese také tento účastník důkazní břemeno o skutečnostech, s nimiž zákon spojuje počátek a běh promlčecí lhůty.
Závěry v něm uvedené se obdobně prosadí i v poměrech akciové společnosti ve vztahu ke členům jejího představenstva, které stíhá stejný standard péče řádného hospodáře (k tomu srovnej úpravu § 159 o. z., resp. § 51 a násl. z. o. k., jež dopadá na každého člena voleného orgánu obchodní korporace).
V poměrech projednávané věci nebylo sporu, že žalovaný opakovanými a dílčími převody převedl z účtu dovolatelky v období od roku 2016 do 3. 3. 2017 peněžní prostředky ve výši 168.125 Kč na svůj účet, aniž by bylo zřejmé, jak a na co uvedené prostředky využil. Za této situace je to žalovaný, kdo je povinen tvrdit a prokázat, že tyto prostředky využil v souladu s péčí řádného hospodáře ve prospěch dovolatelky.
Promlčecí lhůta proto v daném případě mohla začít běžet nejdříve v okamžiku, kdy takto převedené prostředky z účtu dovolatelky žalovaný použil v rozporu s péčí řádného hospodáře [např. způsoby uvedenými v bodě 3) výše citovaných závěrů judikatury], a nejpozději dnem následujícím po dni, kdy žalovanému zanikla funkce člena představenstva dovolatelky a on takto převedené prostředky dovolatelce nevrátil.
Nejvyšší soud – za situace, kdy sám žalovaný tvrdí (a nikdo to nepopírá), že v poměrech podnikání dovolatelky bylo běžnou a známou praxí, že jednotlivé náklady dovolatelky žalovaný hradil přímo ze svého (osobního) účtu a následně si tyto náklady proplácel z účtu dovolatelky (viz odst. 3 napadeného rozhodnutí) – nevidí důvod, pro který by bylo nutné činit pro určení počátku běhu promlčecí lhůty u práva na náhradu škody způsobené porušením povinnosti člena statutárního orgánu vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře rozdíly mezi škodou vzniklou převzetím hotovosti náležející společnosti jejím členem statutárního orgánu, výběry hotovosti z účtu společnosti členem jejího statutárního orgánu či převody peněžních prostředků z účtu společnosti na účet člena jejího statutárního orgánu.
Za těchto okolností je i uchování peněžních prostředků společnosti na účtu jejího člena statutárního orgánu nadále (byť nestandardním) rozhodnutím o obchodním vedení společnosti. Nevzniká-li nutně škoda pouhým převzetím hotovosti za společnost a jejím uchováním v dispozici člena statutárního orgánu, nemůže pak bez dalšího vzniknout ani v důsledku samotných převodů peněžních prostředků z účtu společnosti na účet člena jejího statutárního orgánu. Ad absurdum jde o obdobnou situaci, jako kdyby tyto peněžní prostředky člen statutárního orgánu společnosti uchovával doma „pod polštářem“.
Právě vyložená argumentace nevylučuje, že i tento způsob uchování peněžních prostředků společnosti na účtu člena jejího statutárního orgánu může představovat porušení péče řádného hospodáře (stejně jako jakékoliv jiné zadržení peněžních prostředků společnosti členem jejího statutárního orgánu), avšak je to právě člen statutárního orgánu společnosti uplatňující námitku promlčení práva na náhradu škody, který nese důkazní břemeno o skutečnostech, s nimiž zákon spojuje počátek běhu promlčecí lhůty.
V projednávané věci je to tedy žalovaný, který je povinen tvrdit a prokázat skutkové okolnosti, na jejichž základě bude možné uzavřít, že promlčecí lhůta počala běžet již převedením peněžních prostředků z účtu dovolatelky na jeho účet. Nestane-li se tak, pak promlčecí lhůta mohla začít běžet až dnem následujícím po dni, kdy žalovanému zanikla funkce člena představenstva dovolatelky, neboť teprve v tento okamžik – nebude-li prokázáno jinak – mohla dovolatelka uplatnit právo na náhradu škody poprvé u soudu.
Domnívá-li se proto odvolací soud, že promlčecí lhůta u práva na náhradu škody v rozsahu 168.125 Kč začala bez dalšího běžet již pouhým převedením peněžních prostředků z účtu dovolatelky na účet žalovaného, je jeho právní posouzení přinejmenším předčasné.
Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu přijaté ve vztahu k paušálním náhradám výdajů (nákladů) vynaložených při plnění závazků souvisejících s výkonem funkce člena statutárního orgánu se podává, že:
1) Ustanovení § 66 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“), dopadá na všechna plnění poskytovaná členu orgánu v souvislosti s výkonem funkce, na něž neplyne právo z právního předpisu nebo z vnitřního předpisu, popř. ze smlouvy o výkonu funkce.
2) Na rozdíl od práva na náhradu (prokázaných) nutně nebo účelně vynaložených nákladů při plnění závazků souvisejících s výkonem funkce člena orgánu společnosti, které (v případě neexistence odchylného ujednání ve smlouvě o výkonu funkce) vyplývá z § 66 odst. 2 ve spojení s § 572 obch. zák., neplyne nárok na paušální náhradu nákladů ze žádného právního předpisu, a proto (při absenci příslušného vnitřního předpisu či ujednání ve smlouvě o výkonu funkce) je k poskytnutí takového plnění zapotřebí souhlasu valné hromady.
3) Oproti náhradě skutečných a prokázaných výdajů (nákladů), účelně vynaložených členem orgánu společnosti při plnění závazků souvisejících s výkonem funkce člena orgánu (na niž má člen orgánu právo ze zákona, neplyne-li něco jiné ze smlouvy o výkonu funkce), totiž u tzv. paušální náhrady výdajů není (nemusí být) bez dalšího zřejmé, zda a do jaké míry skutečně kryje účelné výdaje vynaložené členem orgánu. Jakkoliv nic nebrání tomu, aby se společnost a člen orgánu dohodli na tom, že výdaje vynaložené členem orgánu budou kryty paušálně sjednanou částkou, je třeba, aby takové plnění poskytované členu orgánu schválila (v souladu s požadavkem § 66 odst. 3 obch. zák.) valná hromada.
4) Jinak řečeno, má-li člen představenstva od společnosti obdržet určitou částku jako paušální náhradu výdajů (nákladů) vynaložených při plnění závazků souvisejících s výkonem funkce, aniž by byl povinen společnosti prokázat jejich vynaložení a účelnost, jakož i jejich výši, jde o plnění, jež sice souvisí s výkonem funkce, avšak na které mu nevznikl nárok ze zákona. Nevyplývá-li nárok na takové plnění z vnitřního předpisu společnosti či ze smlouvy o výkonu funkce, lze je poskytnout pouze se souhlasem valné hromady (srovnej § 66 odst. 2 a odst. 3 větu první obch. zák.).
Dovodil-li odvolací soud v napadeném rozhodnutí, že žalovanému jakožto členu představenstva dovolatelky náleží paušální náhrada cestovních výdajů ve výši 173.409 Kč (určená podle pracovněprávních předpisů), přestože žalovaný neměl s dovolatelkou uzavřenu smlouvu o výkonu funkce, z níž by toto právo vyplývalo, nebo by poskytnutí takového plnění ad hoc schválila valná hromada podle § 61 odst. 1 z. o. k., spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.
Žalovanému za těchto okolností při výkonu jeho funkce vzniklo pouze právo na náhradu skutečných a prokázaných výdajů (nákladů), tj. účelně vynaložených výdajů při plnění závazků souvisejících s výkonem funkce člena orgánu, které vyplývá z § 59 odst. 1 z. o. k. ve spojení s § 2436 o. z.
Cestovní výdaje (náklady) bezpochyby mohou být výdajem (nákladem) vynaloženým při plnění závazků souvisejících s výkonem funkce žalovaného, avšak jejich existenci a skutečnou výši, jakož i účelnost jejich vynaložení, musí žalovaný tvrdit a prokázat.