Pátky s judikaturou 12/6/26

Odvolací soud v  projednávané věci zohlednil, že žalovaný nabyl vlastnické právo k chatě v  dražbě, avšak bez jakéhokoliv užívacího práva k pozemku žalobkyně, na němž je  chata umístěna, což mu bylo dopředu známo. Současně zohlednil, že žalovaný  nedisponuje žádným právním titulem, na jehož základě by mohla být stavba  chaty na pozemku žalobkyně vůbec umístěna – originární nabytí vlastnického  práva k chatě v exekutorské dražbě ze strany žalovaného nemohlo změnit časově  omezené právo k umístění dané stavby na pozemku žalobkyně, které navíc  zaniklo dávno před dražbou, na právo neomezené, ani jej nově založit.

Přičetl žalovanému k  tíži, že zjevně nevyvinul odpovídající snahu zjistit si informace k možnému  užívání pozemku žalobkyně před tím, než nabyl vlastnické právo k předmětné  chatě, a užívací právo k pozemku žalobkyně si nezajistil ani následně –  zejména před tím, než přistoupil k rekonstrukci chaty, k níž navíc zjevně  vědomě neoprávněně užil pozemku žalobkyně.

Na straně žalobkyně  vyšel soud ze zjištění, že předmětná chata byla na pozemku žalobkyně  postavena jako dočasná stavba na základě nájemní smlouvy uzavřené mezi  žalobkyní a dřívějším vlastníkem chaty. Nájemní smlouva byla uzavřena na dobu  určitou, byla několikrát prodlužována, a nakonec byla žalobkyní vypovězena z  důvodu neplacení nájemného, a právní titul k umístění stavby na pozemku  žalobkyně tak již původnímu vlastníkovi chaty zanikl.

Žalobkyně se již v  minulosti úspěšně domáhala odstranění chaty a vyklizení pozemku  prostřednictvím žaloby proti předchozímu vlastníku chaty a disponuje  pravomocným rozsudkem, k výkonu rozhodnutí nicméně nikdy nedošlo. Odvolací  soud však podotkl, že uplatnění exekučního titulu na odstranění stavby a  vyklizení pozemku je právem, nikoliv povinností subjektu oprávněného k plnění  z tohoto rozhodnutí, tudíž – ačkoliv lze žalobkyni vytknout, že soudního  exekutora na existenci tohoto rozhodnutí neupozornila – nelze v jejím jednání  shledávat znaky nepoctivosti, tj. že by nyní uplatnila právo na ochranu  vlastnického práva k pozemku bez skutečného zájmu na jeho realizaci, pouze s  cílem žalovaného poškodit.

Žalobkyně jako  vlastník pozemku neměla žádnou zákonnou ani jinou povinnost žalovanému  pozemek odprodat či mu poskytnout jakékoliv užívací právo, byť i za úplatu, a  ani ho o takové možnosti nikdy neutvrzovala.

Výše uvedené úvahy  odvolacího soudu dovolací soud shledává zcela souladnými s obecnými  východisky rozhodovací praxe týkající se výkonu vlastnického práva v rozporu  s dobrými mravy, resp. zneužití práva při výkonu vlastnického práva  citovanými výše. Ani dovolací soud na základě skutkových okolností zjištěných  nalézacími soudy v projednávané věci neshledal splnění podmínek pro výjimečné  odepření ochrany vlastnického práva žalobkyně.

Dovolací soud  zdůrazňuje zejména okolnost, že žalovaný nikdy neměl ani k umístění chaty na  pozemku žalobkyně, ani k užívání samotného pozemku žalobkyně žádný právní  titul, což ostatně v dovolání ani nijak nerozporoval, a přesto se zcela z  vlastní iniciativy pustil do rekonstrukce předmětné chaty, aniž by měl  nejdříve po právní stránce vyřešenou možnost užívání pozemku ve vlastnictví  žalobkyně a vůbec oprávnění mít stavbu na jejím pozemku umístěnou. Takový  přístup žalovaného nemůže jít k tíži žalobkyně, která dlouhodobě nemá zájem  na umístění chaty na svém pozemku, o čemž svědčí i to, že se odstranění  stavby a vyklizení pozemku domáhala žalobou již proti právnímu předchůdci  žalovaného. Žalovanému také nikdy nenabízela či nepřislíbila možnost trvalého  ani dočasného umístění stavby chaty na jejím pozemku, ani žádnou možnost  užívání samotného pozemku, případně jeho prodej. Za těchto okolností  jednoznačně není dán prostor pro výjimečné odepření ochrany vlastnického  práva žalobkyně, napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tudíž správné.

Dovolací soud ještě  závěrem poznamenává, že judikatura citovaná v dovolání žalovaným k „dobrým  mravům“ není dané věci zcela přiléhavá. Rozhodnutí zmíněná žalovaným řeší  obecně výkon práva v rozporu s dobrými mravy bez ohledu na zavinění  jednajícího, tedy že jednání může být posuzováno jako rozporné s dobrými  mravy bez ohledu na úmysl jednajícího, případně vůbec bez ohledu na vědomí si  takového rozporu.

Nejedná se však o  judikaturu týkající se užití korektivu dobrých mravů konkrétně v případě  uplatnění ochrany vlastnického práva, u kterého rozhodovací praxe vymezuje  jasně dané podmínky, které musejí být kumulativně splněny, aby bylo možné  považovat výkon vlastnického práva za rozporný s dobrými mravy – z výše  citované rozhodovací praxe dovolací soud opakuje, že se jedná o řešení velmi  výjimečné, za předpokladu, že 1. výkon práva na ochranu vlastnictví vážně  poškodí uživatele věci, 2. vlastníkovi nepřinese odpovídající prospěch, a 3.  vyhovění žalobě by se dotýkalo zvlášť významného zájmu žalovaného.

Tyto tři podmínky v projednávané věci splněny nebyly, a proto nebyla  žaloba na odstranění chaty a vyklizení pozemku posouzena jako jednání  žalobkyně v rozporu s dobrými mravy. Obdobě lze vycházet z judikatury přijaté  již v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., kdy za zneužití práva lze považovat  výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel  tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu,  resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon  práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto,  který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva  za účelem poškození druhé strany. Nic z uvedeného však v projednávané věci v  jednání žalobkyně shledáno nebylo.

‍

Zajištěný věřitel s  prvním pořadím udělí insolvenčnímu správci pokyny ke zpeněžení zajištění.  Neučiní-li tak ani ve lhůtě stanovené insolvenčním soudem, může tyto pokyny  udělit zajištěný věřitel, jehož pohledávka se uspokojuje ze zajištění jako  další v pořadí (§ 293 odst. 1 věta první a druhá insolvenčního zákona). K  pokynům zajištěného věřitele je nutné připojit písemný souhlas ostatních  zajištěných věřitelů, jejichž pohledávka se má (podle znaleckého posudku,  srov. § 167 odst. 3 insolvenčního zákona) uspokojovat z téhož zajištění.

Pokyn zajištěného  věřitele zašle insolvenční správce neprodleně insolvenčnímu soudu. Má-li  insolvenční správce za to, že předmět zajištění lze zpeněžit výhodněji, než  plyne z pokynu, připojí k pokynu žádost o jeho přezkoumání (vodítkem může být  právě i znalecký posudek podle § 219 odst. 4 insolvenčního zákona). Má-li  podle znaleckého posudku zajištění sloužit k uspokojení pohledávek více  přihlášených věřitelů, připojí souhlasy těchto věřitelů, nebo vyrozumění, že  souhlas (všech) zajištěných věřitelů není dán.

Insolvenční soud pak  postupuje takto:

Není-li připojena  žádost insolvenčního správce o přezkoumání pokynu a není-li více zajištěných  věřitelů (ve smyslu § 167 odst. 3 insolvenčního zákona), nebo je sice více  takových věřitelů, ale všichni připojili svůj písemný souhlas s pokynem  zajištěného věřitele s prvním pořadím, zveřejní pokyn v insolvenčním  rejstříku; o pokynu zajištěného věřitele nerozhoduje.

Je-li připojena  žádost insolvenčního správce a není-li více zajištěných věřitelů (ve smyslu §  167 odst. 3 insolvenčního zákona), nebo je sice více takových věřitelů, ale  všichni připojili svůj písemný souhlas s pokynem zajištěného věřitele s  prvním pořadím, zveřejní pokyn v insolvenčním rejstříku společně s žádostí  insolvenčního správce o jeho přezkoumání, a následně tento pokyn podle § 293  odst. 1 věta třetí za středníkem a § 11 odst. 1 insolvenčního zákona  přezkoumá v rámci dohlédací činnosti (k přezkumu pokynu nemusí nařizovat  jednání, § 85 odst. 1 věta první insolvenčního zákona).

Není-li připojena  žádost insolvenčního správce a je-li zde více zajištěných věřitelů (ve smyslu  § 167 odst. 3 insolvenčního zákona), z nichž alespoň jeden nevyslovil písemný  souhlas s pokynem zajištěného věřitele, zveřejní pokyn v insolvenčním  rejstříku a zároveň nařídí do 30 dnů jednání, při němž rozhodne o pokynu  zajištěného věřitele (§ 230 odst. 4 insolvenčního zákona). Součástí  předvolání (jež by mělo být zveřejněno společně s pokynem zajištěného  věřitele) musí být poučení o právu zajištěných věřitelů podat proti pokynu  zajištěného věřitele do 7 dnů od zveřejnění pokynu námitky. Při jednání lze  projednat pouze včas podané námitky. Nebudou-li podány žádné včasné námitky,  může insolvenční soud nařízené jednání zrušit, neboť lze vycházet z toho, že  zajištění věřitelé proti pokynu žádné námitky nemají (a chybí tak předmět  jednání). V takovém případě o pokynu zajištěného věřitele nerozhoduje.

Je-li připojena  žádost insolvenčního správce o přezkoumání pokynu a je-li zde více  zajištěných věřitelů (ve smyslu § 167 odst. 3 insolvenčního zákona), z nichž  alespoň jeden nevyslovil písemný souhlas s pokynem zajištěného věřitele, bude  postup stejný jako v předchozím případě, předmětem posuzování však budou i  skutečnosti uvedené v žádosti insolvenčního správce.

Insolvenční soud (v  případě žádosti insolvenčního správce a/nebo včasných námitek věřitelů) pokyn  zajištěného věřitele zamítne nebo jej schválí. O zamítnutí pokynu insolvenční  soud rozhodne, jestliže k žádosti insolvenčního správce shledá, že předmět  zajištění lze zpeněžit výhodněji než podle pokynu zajištěného věřitele  (zajištěných věřitelů), nebo shledá-li včasné námitky zajištěných věřitelů  důvodnými. Jinak pokyn schválí.

Dovolatelům lze  přisvědčit, že v projednávané věci insolvenčním zákonem stanovený postup při  zpeněžování zajištění nebyl dodržen potud, že insolvenční soud nezveřejnil v  insolvenčním rejstříku pokyn zajištěného věřitele M. Jakkoli soudy obou  stupňů vycházely z nesprávného závěru, že insolvenční zákon takovou povinnost  soudu neukládá, nelze dospět k závěru, že uvedené pochybení při zpeněžování  předmětu zajištění mohlo mít – v poměrech dané věci – vliv na platnost kupní  smlouvy.

Skutkový základ  věci, jíž se Nejvyšší soud zabýval, byl odlišný od poměrů nyní projednávané  věci. V odkazované věci insolvenční správce porušil povinnost ocenit předmět  zajištění znaleckým posudkem dle § 219 odst. 4 insolvenčního zákona, čímž  znemožnil zjistit, které věřitele je nutné považovat za zajištěné (a kteří  tak musí vyslovit souhlas s pokynem zajištěného věřitele). Od porušení této  povinnosti se pak odvíjel další nesprávný postup, a to zpeněžení nemovitosti  bez participace dalších zajištěných věřitelů, kterým byla upřena možnost se k  pokynu vyjádřit (vyslovit souhlas či podat námitky).

Porušení, k němuž  došlo v dané věci, mělo charakter jiný. Podle skutkových zjištění  insolvenčního soudu se k pokynu zajištěného věřitele M (sice v insolvenčním  rejstříku nezveřejněnému) vyjádřili všichni zajištění věřitelé souhlasně;  insolvenční správce nežádal o jeho přezkoumání a insolvenční soud neměl důvod  pokyn zajištěného věřitele přezkoumávat. Za tohoto stavu nemohlo podle  přesvědčení Nejvyššího soudu tvrzené pochybení zasáhnout do práv dovolatelů  (ani jiných účastníků insolvenčního řízení) a nemůže mít vliv ani na platnost  kupní smlouvy.

‍

1/ Z negativní  stránky principu materiální publicity veřejných rejstříků (§ 8 odst. 1 z. v.  r.) se podává, že má-li obchodní korporace určitý údaj zapsaný v obchodním  rejstříku, je jím vázána, i kdyby neodpovídal skutečnosti, ledaže by dotčená  třetí osoba nebyla v dobré víře.

2/ Dojde-li k zániku  funkce jednatele společnosti s ručením omezeným, bude jednání této osoby (byť  již není jednatelem společnosti) – za předpokladu dobré víry dotčených  třetích osob v její zástupčí oprávnění – zavazovat společnost až do doby, kdy  tato osoba (bývalý jednatel) bude z obchodního rejstříku vymazána.

Ze skutkového stavu  zjištěného soudem prvního stupně (z něhož vycházel i odvolací soud) se  podává, že ke dni sepisu notářského zápisu byl J. P. v obchodním rejstříku  zapsán jako jednatel povinné.

Jakkoli mohlo být ve  skutečnosti sporné, zda jednatelem povinné byl či nikoli, z citované ustálené  rozhodovací praxe Nejvyššího soudu plyne, že – s ohledem na stav zápisu v  obchodním rejstříku – byla-li dovolatelka v dobré víře v jeho zástupčí  oprávnění, jednání J. P. by povinnou zavazovalo.

Soudy se proto v  první řadě měly zabývat otázkou, zda „osobou, která právně jedná důvěřujíc  údaji zapsanému do veřejného rejstříku“ ve smyslu § 121 odst. 1 o. z. a § 8  odst. 1 z. v. r., lze rozumět i osobu, která sama stricto sensu právně  nejedná, ale je toliko adresátem (jednostranného) právního jednání.

Princip materiální publicity veřejných  rejstříků je zakotven (i) v evropském právu. Negativní stránku materiální  publicity na evropské úrovni upravuje směrnice, a to v obecné rovině v článku  16 a specificky ve vztahu k orgánům oprávněným zastupovat společnost v článku  8.

Z článku 8 směrnice  se podává, že splnění náležitostí zveřejnění údajů týkajících se osob, které  jsou jako orgán společnosti oprávněny společnost zastupovat, způsobuje, že se  nelze dovolávat jakékoli nesrovnalosti v jejich jmenování vůči třetím osobám,  ledaže společnost prokáže, že byly těmto třetím osobám známy.

Z článku 16 odst. 7  směrnice se podává, že v případě nesouladu se však nelze dovolávat textu  zveřejněného podle odstavce 5 vůči třetím osobám; třetí osoby se jej však  dovolávat mohou, ledaže společnost prokáže, že znaly texty uložené ve spisu  nebo zapsané v rejstříku.

Z odstavce (5)  preambule směrnice se pak podává, že ochrana třetích osob by měla být  zajištěna předpisy, které v co největší míře omezují důvody neplatnosti  závazků přijatých jménem akciové společnosti nebo společnosti s ručením  omezeným.

Už jen prostým  jazykovým výkladem citovaných článků směrnice je zřejmé, že směrnice  negativní stránku materiální publicity neredukuje (oproti české právní  úpravě) pouze na „osobu, která právně jedná důvěřujíc údaji zapsanému do  veřejného rejstříku“. Směrnice naopak znemožňuje společnosti namítat  nesrovnalosti ve jmenování orgánu oprávněného společnost zastupovat vůči  (všem) třetím osobám. Jedinou výjimkou z tohoto pravidla je pak nedostatek  dobré víry třetí osoby. Stejný závěr se podává i z anglického znění směrnice  hovořícího v citovaných článcích toliko o „third parties“.

S ohledem na právě  uvedené Nejvyšší soud skutečnost, že článek 8 a článek 16 odst. 7 směrnice  nezužují negativní stránku materiální publicity pouze na osoby, které ve  vztahu k osobě zapsané v obchodním rejstříku právně jednají (tj. jednají s  úmyslem vyvolat právní účinky), považuje za tzv. acte clair, v důsledku čehož  není povinen obrátit se na Soudní dvůr Evropské unie postupem podle článku  267 Smlouvy o fungování Evropské unie se žádostí o výklad příslušných článků  směrnice.

Z ustálené  judikatury Soudního dvora Evropské unie, respektive Evropského soudního dvora  (dále jen „Soudní dvůr“), k povinnosti soudů vykládat vnitrostátní právo  eurokonformním způsobem, vyplývá:

1/ I jasné, přesné a  bezpodmínečné ustanovení směrnice, která má přiznat práva nebo uložit  povinnosti jednotlivcům, zásadně nemůže být jako takové uplatňováno v rámci  sporu probíhajícího výlučně mezi jednotlivci.

2/ Vnitrostátní  soudy jsou při použití vnitrostátního práva povinny vykládat vnitrostátní  právo v co možná největším rozsahu ve světle znění a účelu dotčené směrnice,  aby tak dosáhly výsledku jí zamýšleného. Tato povinnost výkladu se týká všech  předpisů vnitrostátního práva, přijatých jak před směrnicí, o niž se jedná,  tak po ní.

3/ Povinnost  vnitrostátního soudu přihlížet k obsahu směrnice, pokud vykládá a používá  relevantní pravidla vnitrostátního práva, je omezena obecnými právními  zásadami, zejména zásadou právní jistoty a zásadou zákazu zpětné účinnosti, a  nemůže sloužit jako základ pro výklad vnitrostátního práva contra legem.  Zásada konformního výkladu nicméně vyžaduje, aby vnitrostátní soudy učinily  vše, co spadá do jejich pravomoci, tím, že vezmou v úvahu veškeré  vnitrostátní právo a použijí metody výkladu jím uznané, tak, aby zajistily  plnou účinnost dotčené směrnice a došly k výsledku, který by byl v souladu s  cílem sledovaným touto směrnicí.

4/ Od data, k němuž  směrnice vstoupila v platnost, se soudy členského státu musejí zdržet v co  největším možném rozsahu výkladu vnitrostátního práva, který by mohl vážně  ohrozit dosažení cíle sledovaného směrnicí po uplynutí lhůty pro její  provedení.

Vzhledem k tomu, že  směrnice negativní stránku materiální publicity upravuje obecně vůči třetím  osobám, a ne pouze ve vztahu k osobám, které „důvěřujíc údaji zapsanému ve  veřejném rejstříku“ právně jednají, jak formuluje český zákonodárce, je  nezbytné – v souladu s povinností soudů interpretovat národní právo  eurokonformním způsobem – vyložit rozsah materiální publicity extenzivně tak,  aby zahrnoval všechny dobrověrné třetí osoby.

Stejně tak je třeba  při aplikaci § 121 odst. 1 o. z. a § 8 odst. 1 z. v. r. vykládat rozšiřujícím  způsobem slovní spojení „osoba, která právně jedná důvěřujíc údaji zapsanému  do veřejného rejstříku“. Osobou, která právně jedná důvěřujíc údaji zapsanému  do veřejného rejstříku, je proto nutné rozumět i osobu, která sama stricto  sensu právně nejedná, avšak v důsledku právního jednání osoby zapsané ve  veřejném rejstříku nabývá práva.

Toliko pro úplnost  Nejvyšší soud dodává, že stejný závěr by bylo možno učinit i při neexistenci  úpravy negativní stránky materiální publicity na evropské úrovni. Smyslem a  účelem negativní stránky materiální publicity je ochrana právního styku  (právní jistoty) v širším slova smyslu. Z teleologického hlediska tak není  žádný rozumný důvod, proč odepřít účinky negativní stránky materiální  publicity osobě, která nabývá práva na základě jednání osoby zapsané v  obchodním rejstříku pouze z toho důvodu, že práva nabývá jako adresát  jednostranného právního jednání protistrany (zapsané osoby).

Závěr, podle kterého  by se v takovém případě negativní stránka materiální publicity neprosadila,  by byl v rozporu s principem hodnotové bezrozpornosti právního řádu.

S ohledem na vše  shora uvedené lze uzavřít, že byl-li J. P. v okamžiku sepsání notářského  zápisu zapsán v obchodním rejstříku jako jednatel povinné, mohlo jeho právní  jednání, kterým bylo uznání dluhu a svolení k přímé vykonatelnosti takto  uznaného dluhu, povinnou zavázat, byla-li dovolatelka v dobré víře v jeho  zástupčí oprávnění.

Právní posouzení  odvolacího soudu, který uzavřel, že jednání J. P. povinnou zavazovat (bez  dalšího) nemohlo, aniž by se zabýval otázkou dobré víry dovolatelky v zápis  J. P. jako jednatele povinné v obchodním rejstříku, proto není správné.

‍

Nejvyšší soud shledal, že žalovaný může splnit povinnost  vyjádřit se k věci samé ve smyslu § 114b odst. 1 o. s. ř. i prostřednictvím  vyjádření vedlejšího účastníka.

V rozhodnutí  vysvětlil, že stejnými právy a povinnostmi v řízení ve smyslu § 93 odst. 3  věty první o. s. ř. se podle ustálené judikatury soudů rozumí výlučně práva a  povinnosti procesní povahy. Uplatnění obrany proti žalobě je procesním právem  účastníka řízení (žalovaného) a stejné právo má ve smyslu ustanovení § 93  odst. 3 o. s. ř. i vedlejší účastník, který za řízení vystupuje na jeho  straně; na tom, že jde o procesní právo, nic nemění skutečnost, že pomocí  obrany proti žalobě se uplatňují rovněž námitky vycházející z hmotněprávní  úpravy, neboť procesní právo tyto námitky uplatnit za řízení nelze směšovat s  tím, zda mají původ v hmotném nebo jen v procesním právu.

Vyjádření k žalobě  je procesním úkonem, který nepředstavuje dispozici s předmětem řízení, a může  je v řízení podat nejen žalovaný, jemuž je adresována výzva soudu podle §  114b odst. 1 o. s. ř., ale i vedlejší účastník vystupující v řízení na jeho  straně.

Podání odporu proti  platebnímu rozkazu je právem procesní povahy, přičemž se nejedná o úkon,  který by představoval dispozici s předmětem řízení. Nejde o opravný  prostředek, neboť nemá znaky typické pro opravné prostředky.

Absentuje  suspenzivní a devolutivní účinek (byť ne vždy jsou tyto účinky dány u  jednotlivých opravných prostředků kumulativně), tedy podáním odporu proti  platebnímu rozkazu nedochází k odkladu právní moci platebního rozkazu až do  právní moci rozhodnutí soudu, který rozhoduje o opravném prostředku, ani  nedochází k přechodu oprávnění rozhodnout o věci na soud, který rozhoduje o  opravném prostředku.

K odklizení  platebního rozkazu na základě podaného odporu dochází přímo, bez přezkumu  soudem a jen z vůle toho, kdo odpor podal. Včas podaný odpor nevede k jinému  výsledku než ke zrušení platebního rozkazu.

Naopak podaný  opravný prostředek může vést k různým výsledkům řízení, které je o opravném  prostředku vedeno.

V něm Ústavní soud vyslovil, že zákonná  úprava sice nezakotvuje žádný opravný prostředek k přezkoumání správnosti či  zákonnosti platebního rozkazu, avšak počítá s možností podání odporu  žalovaným. Využitím této možnosti je platební rozkaz bez dalšího zrušen, v  důsledku čehož může žalovaný v následném řízení účinně hájit svá práva. Z  tohoto nálezu nijak neplyne, že by vedlejší účastník nebyl oprávněn k podání  odporu proti platebnímu rozkazu (jak to dovozuje žalobce ve svém vyjádření k  dovolání); procesních práv vedlejšího účastníka se nález netýká.

Proto se v nyní  projednávané věci neuplatní závěry rozhodnutí, na která odkazují odvolací  soud a žalobce, a podle kterých vedlejší účastník není oprávněn podat  dovolání, neboť o tomto právu občanský soudní řád na rozdíl od práva  vedlejšího účastníka uplatnit jiné opravné prostředky mlčí.

Právo podat odpor  proti platebnímu rozkazu je procesním právem, které nelze vedlejšímu  účastníkovi upřít proto, že zákonná úprava o právu vedlejšího účastníka podat  odpor mlčí na rozdíl od zákonem výslovně zmíněného práva vedlejšího účastníka  podat některé opravné prostředky.

Lze též doplnit, že  jestliže má vedlejší účastník právo kvalifikovaně se vyjádřit na výzvu soudu  vydanou podle § 114b o. s. ř. (přičemž ani toto procesní právo zákon  vedlejšímu účastníkovi nepřiznává výslovně), čímž vedlejší účastník zabrání  vydání rozsudku pro uznání v případě nečinnosti žalovaného, není rozumný  důvod k závěru, že vedlejší účastník nemůže podat odpor proti platebnímu  rozkazu. To platí tím spíše, že kvalifikovaná výzva je podle § 114b odst. 1  o. s. ř. obvyklou součástí platebních rozkazů.

V projednávané věci  se z obsahu spisu podává (a není mezi účastníky řízení sporné), že vedlejší  účastnice na straně žalované vstoupila do řízení dne 31. 12. 2024 podáním ze  dne předchozího. Platební rozkaz byl soudem vydán dne 10. 1. 2025 a vedlejší  účastnici doručen dne 6. 2. 2025. Vedlejší účastnice podala odpor proti  tomuto platebnímu rozkazu dne 11. 2. 2025. Žalovaná s podáním odporu vedlejší  účastnicí souhlasí, jak je zřejmé z jejího procesního postoje v průběhu  řízení (žalovaná podala odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o  odmítnutí odporu podaného vedlejší účastnicí a následně podala dovolání proti  usnesení, kterým odvolací soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil).

‍

Z ustálené  judikatury Nejvyššího soudu se podává, že povinnost dlužníka platit úrok z  prodlení je jedním z právních následků prodlení dlužníka se splněním  peněžitého dluhu (závazku) a spočívá v tom, že dlužník musí poskytnout  věřiteli kromě vlastního plnění (jistiny) též stanovené procento z té části  peněžitého dluhu (závazku), s nímž je v prodlení.

Právo na úrok z  prodlení vzniká ze zákona. Povinnost dlužníka platit úroky z prodlení se  splněním dluhu (závazku) nevzniká samostatně (nově) za každý den trvání  prodlení, ale jednorázově v den, kterým se dlužník ocitl v prodlení se  splněním tohoto závazku. Právo na úroky, i když jsou příslušenstvím  pohledávky, je relativně samostatným právem, které oprávněný může (ale také  nemusí) současně uplatnit s jistinou.

Vyplývá, že i úroky  z prodlení jsou příslušenstvím pohledávky. Touto pohledávkou se přitom rozumí  peněžité plnění (jistina), na něž má věřitel právo podle hlavního závazkového  vztahu, k jehož změně (potud, že lze nárokovat i sankce za prodlení s  placením) dochází přímo ze zákona prodlením dlužníka.

Pokud odvolací soud  v bodu 20 napadeného rozsudku uzavřel, že výzva žalobkyně její právní  předchůdkyni k úhradě úroků z prodlení je právní skutečností, od které se  odvíjí vznik závazku, resp. pohledávky věřitele mající povahu sankce, která  je aktivována až požadavkem věřitele v důsledku prodlení dlužníka se splněním  dluhu, je jeho právní posouzení dané otázky nesprávné. Jak vyplývá z výše  citovaných ustanovení občanského zákoníku i ustálené judikatury Nejvyššího  soudu, úroky z prodlení vznikají ze zákona, okamžikem, kdy se dlužník dostane  do prodlení (tedy uplynutím splatnosti samotné pohledávky, ať je již  splatnost pohledávky určena smluvně či výzvou věřitele), nikoli na výzvu  věřitele.

I za situace, kdy by  právní předchůdkyně žalobkyně plnila žalobkyni úroky z prodlení bez předchozí  výzvy k jejich zaplacení, plnila by po právu a nemohlo by tímto dojít k  bezdůvodnému obohacení žalobkyně, jak odvolací soud nesprávně uzavřel v bodě  21 napadeného rozsudku.

‍

Soud žalobě na  určení, že žalobce je vlastníkem rozestavěné stavby, která s ohledem na  stupeň rozestavěnosti není samostatnou věcí, nevyhoví. V této věci se  Nejvyšší soud zabýval především vadami žaloby a formulací petitu žalobního  návrhu, přičemž dovodil, že správným petitem je určení, že žalobce je  vlastníkem rozestavěné stavby jako součásti určitého pozemku.

Z jeho závěrů je  však také možné dovodit, že určovací žalobou se nelze domáhat určení  vlastnického práva pouze k neoddělené části samostatné věci, čímž ale není  dotčena možnost určit vlastnické právo k předmětu (věci) jako součásti věci  hlavní. K obdobným závěrům opakovaně dospěl Nejvyšší soud i ve svých dalších  rozhodnutích.

Kanalizace ve smyslu  zákona o vodovodech a kanalizacích představuje složenou věc (universitas  rerum cohaerentium), ve které si každá z původních věcí zachová svou  individualitu a je samostatným předmětem právních vztahů. Toto mimo jiné  vyplývá z § 8 odst. 3 zákona o vodovodech a kanalizacích, podle kterého  vlastníci provozně souvisejících kanalizací, popřípadě jejich částí provozně  souvisejících, upraví svá vzájemná práva a povinnosti písemnou dohodou tak,  aby bylo zajištěno kvalitní a plynulé provozování kanalizace.

Pod pojem kanalizace  se zahrnují jednotlivé kanalizační stoky, kanalizační objekty, čistírny  odpadních vod a stavby k čištění odpadních vod před jejich vypouštěním do  kanalizace, které dohromady tvoří jeden funkční celek. Zákon o vodovodech a  kanalizacích zjevně předpokládá, že jejich vlastníky mohou být subjekty  odlišné, neboť odlišuje vlastníka kanalizačního řadu (stoky) a vlastníka  kanalizačních objektů, čistíren odpadních vod a staveb k čištění, stejně jako  vlastníky kanalizačních přípojek. Jestliže zákon o vodovodech a kanalizacích  počítá s tím, že vlastníky kanalizačního řadu a kanalizačních objektů mohou  být odlišné subjekty, vyplývá z toho závěr, že kanalizační řad je samostatnou  stavbou ve smyslu občanského práva a samostatnými stavbami jsou i další  kanalizační objekty.

Proto samotná  okolnost, že na kanalizační řad jsou připojeny kanalizační objekty (nebo  čistírny odpadních vod a jiné stavby k čistění), nečiní z těchto věcí věc  jedinou v právním režimu hlavní věci a její součásti potud, že kanalizační  řad by představoval věc hlavní a kanalizační (a další) objekty jeho součást,  a to bez ohledu na funkční propojenost.

Zákonným  předpokladem součásti věci je její neoddělitelnost bez současného  znehodnocení věci hlavní; je přitom nerozhodné, zda se při oddělení  znehodnotí součást. Znehodnocení věci nelze však chápat pouze v úzkém slova  smyslu, tedy jako zničení či alespoň podstatné poškození věci hlavní při  oddělení součásti; oddělením součásti pozemku se pozemek jako věc hlavní  zpravidla fyzicky nepoškodí (neznehodnotí), ale sníží se jeho cena;  znehodnocení lze tedy chápat rovněž ve smyslu snížení hodnoty, a tedy zpravidla  i ceny věci.

Znehodnocení může  znamenat i to, že věc bude na nižší úrovni plnit svoji funkci (znehodnocení  funkční), a konečně lze uvažovat o znehodnocení z hlediska vzhledu věci (tzv.  znehodnocení estetické).“

Z uvedeného je  zřejmé, že kanalizační stoka může být samostatnou věcí a předmětem právních  vztahů. Samostatnou věcí a předmětem právních vztahů však nemůže být pouhá  část kanalizační stoky, neboť platí, že součást věci není způsobilým  předmětem občanskoprávního vztahu a sdílí to, co se po právní stránce týká  hlavní věci.

Stavba vodovodu a  kanalizace se stává předmětem vlastnického práva bez ohledu na to, zda již  byla dokončena a je funkční, resp. zda je ve stavu těsně před dokončením.  Musí však splňovat kritéria platná pro stavby obecně.

Musí jít o výsledek  stavební činnosti člověka a mít materiální podstatu; stavba je „samostatná  masa materiálu odlišného od okolního pozemku“. Stavba musí být vymezitelná  vůči okolnímu pozemku. Nestačí tedy, že byly již např. provedeny všechny  potřebné výkopové práce, je třeba, aby byl v nikoliv zanedbatelné míře  proveden i vodovodní řad, kanalizační stoka a popřípadě i jejich součásti (k  těm viz § 2 odst. 1 a 2 zákona o vodovodech a kanalizacích).

Stavba má  samostatnou hospodářskou funkci (oproti pozemku) a vyznačuje se kompaktností  materiálu. Jak autoři komentáře zmíněného výše uvádějí, „některé z těchto  znaků mohou být v konkrétním případě zastoupeny ve větší míře na úkor  jiných“. Soud musí zvážit, zda dosud provedené stavební práce netvoří jen  součást pozemku (např. provedené zemní práce) a zda položené prvky nejsou jen  samostatnými movitými věcmi (např. nespojené potrubí).

Pokud však práce  pokročily natolik, že části vodovodu či kanalizace (např. potrubí) nelze již  oddělit od sebe navzájem, případně od pozemku, aniž by došlo k jejich  poškození anebo aniž by bylo třeba vyvinout mimořádné úsilí, půjde již  zpravidla o stavbu – samostatný předmět věcněprávních vztahů.

V poměrech  projednávané věci vyšly soudy nižších stupňů ze zjištění, že byla povolena  stavba kanalizace v ulici XY na pozemku parc. č. XY z betonových trub o  průměru DN 300, v délce 114 m, včetně 7 kusů revizních šachet, pro odvedení  splaškových vod z okolí stavby.

Stavba ovšem  zasahovala i na pozemky, po kterých vede sporná kanalizační větev, tj.  pozemky nyní označené jako parc. č. st. XY, parc. č. st. XY, parc. č. XY a  parc. č. st. XY. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně konstatoval,  že kanalizační větev vedená v pozemcích žalobců byla vybudována současně se  stavbou kanalizace na ulici XY na parc. č. XY; jedná se tedy o kanalizaci ve  smyslu § 2 odst. 2 zákona o vodovodech a kanalizacích, nikoli o kanalizační  přípojku podle § 3 odst. 2 zákona o vodovodech a kanalizacích.

Dovolací soud může  úvahu soudů učiněnou v nalézacím řízení, zda jde o samostatnou věc, či o její  součást, přezkoumávat jen z toho hlediska, zda v nalézacím řízení byla vzata  do úvahy všechna zákonná kritéria a zda nejde o úvahu zjevně nepřiměřenou.

Charakter kanalizace  v její sporné části představující kanalizační větev ve vztahu ke kanalizaci  na ulici XY na parc. č. XY zkoumaly nalézací soudy z hlediska toho, zda se  jedná o kanalizační přípojku či nikoliv.

Nejvyšší soud  nepovažuje za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že kanalizační  větev není kanalizační přípojkou ve smyslu § 3 odst. 2 zákona o vodovodech a  kanalizacích, ale jedná se o kanalizaci podle § 2 odst. 2 zákona o  kanalizacích. Odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) se ale v rámci  právního posouzení věci omezil pouze na toto zjištění a své úvahy dále  nerozvedl směrem ke zjištění, zda je sporná kanalizační větev samostatnou  věcí (a tudíž zda může být předmětem právních vztahů), či se jedná o část  kanalizace na ulici XY na parc. č. XY, tj. součást věci hlavní, která nemůže  být způsobilým předmětem právních vztahů, neboť sdílí to, co se po právní  stránce týká hlavní věci.

Jestliže tedy soud  vzal za prokázané, že vlastníkem (hlavní) kanalizace na ulici XY na parc. č.  XY je společnost Severomoravské vodovody a kanalizace Ostrava a.s. při  současném závěru o tom, že sporná kanalizační větev je rovněž kanalizací,  která byla vystavěna společně s kanalizací na ulici XY na parc. č. XY, a  současně určil, že vlastníkem kanalizační větve je žalovaný, tj osoba odlišná  od vlastníka kanalizace na parc. č. XY, aniž by současně posoudil, zda tato  sporná kanalizační větev je samostatnou věcí nebo toliko součást věci hlavní,  postupoval v rozporu se shora citovanou a taktéž dovolatelem odkazovanou  judikaturou Nejvyššího soudu.

Z uvedeného vyplývá, že ani zvláštní předpis nepřiznává obecnímu  (městskému) úřadu jako orgánu obce (města) způsobilost vystupovat v  soukromoprávních vztazích svým jménem a mít odpovědnost vyplývající z těchto vztahů.

‍

Judikatura  Nejvyššího soudu k výkladu § 225 insolvenčního zákona je ustálena v závěru,  že i v poměrech insolvenční úpravy patří k předpokladům, za nichž může soud  vyhovět žalobě o vyloučení majetku z majetkové podstaty podle § 225 odst. 1  insolvenčního zákona (excindační žalobě), to, že:

[1] Označený majetek  byl insolvenčním správcem příslušného dlužníka vskutku pojat do soupisu  majetkové podstaty dlužníka.

[2] Vylučovací  žaloba podaná osobou odlišnou od dlužníka došla soudu nejpozději do 30 dnů  ode dne, kdy této osobě bylo doručeno vyrozumění insolvenčního správce o  soupisu majetku, k němuž tato osoba uplatňuje právo vylučující soupis (k tomu  dlužno dodat, že osoba, která tvrdí, že označený majetek do majetkové  podstaty nepatří, může podat vylučovací žalobu bez ohledu na to, zda jí bylo  doručeno vyrozumění o soupisu tohoto majetku do majetkové podstaty dlužníka).  Legitimace k podání vylučovací žaloby je dána již tím, že věc byla  insolvenčním správcem zařazena (zapsána) do soupisu podstaty.

[3] Žalovaným je  insolvenční správce.

[4] V době, kdy soud  rozhoduje o vyloučení majetku, trvají účinky rozhodnutí o úpadku a sporný  majetek je nadále sepsán v majetkové podstatě (nebyl v mezidobí ze soupisu  majetku vyloučen).

[5] Osoba, která se  domáhá vyloučení majetku ze soupisu, prokázala nejen to, že tento majetek  neměl (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazen,  nýbrž i to, že „právo, které vylučovalo zařazení majetku do soupisu, svědčí  jí“ nebo že „tu je jiný důvod, pro který neměl být majetek zahrnut do  soupisu“.

Odvolací soud  považoval pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku za významné,  jakou povahu mají finanční prostředky uložené na běžném účtu u banky. Potud  se odvolací soud nemýlí v tom, že judikatura Nejvyššího soudu je ustálena na  závěru, podle něhož peněžní prostředky uložené na běžném účtu nejsou majetkem  majitele účtu, nýbrž se jejich vkladem stávají majetkem banky, která běžný  účet zřídila; oprávnění majitele účtu na výplatu zůstatku peněžních  prostředků pak představuje toliko pohledávku majitele účtu za bankou.

Výše uvedené závěry však nejsou (oproti  mínění odvolacího soudu) pro výsledek daného sporu určující.

Insolvenční zákon v  § 218 odst. 1 stanoví, že není-li to vyloučeno jeho povahou, musí být  sepisovaný majetek v soupisu označen způsobem, který umožňuje jeho  identifikaci; to neplatí, jde-li o majetek nepatrné hodnoty. Jde přitom o  stěžejní požadavek, který musí insolvenční správce respektovat při  sestavování soupisu majetkové podstaty.

V projednávané věci  žalovaný jako insolvenční správce dlužníka sepisovaný majetek nesprávně  označil jako „finanční prostředky ve výši 62.460.169,68 Kč na bankovním účtu  č. 4671778399/0800 vedeném u České spořitelny na společnost Brandys Project  s. r. o.“, ačkoliv správné označení by obsahovalo informaci o tom, že jde o  pohledávku z (konkrétně specifikovaného) účtu žalobce za označenou bankou v  určité výši.

Tato nepřesnost však nezakládá vadu soupisu,  která by vyvolávala pochybnost o tom, o jaký majetek (majetkovou hodnotu)  šlo. Ostatně pochybnosti o tom, že do soupisu majetkové podstaty byla pojata  majetková hodnota představovaná pohledávkou za bankou, neměli účastnící  řízení ani insolvenční soud.

Lze tak uzavřít, že  (formálně) nesprávné označení finančních prostředků v soupisu majetkové  podstaty na bankovním účtu namísto správného označení pohledávky za bankou  (ohledně kterého trvá povinnost insolvenčního správce zhojit takové vady  soupisu) není samo o sobě „jiným důvodem“ pro vyloučení takto označeného  majetku ze soupisu majetkové podstaty ve smyslu § 225 odst. 1 insolvenčního  zákona.

K významu zajištění  „finančních prostředků“ v trestním řízení pro zahrnutí pohledávky do soupisu  majetkové podstaty pak Nejvyšší soud uvádí následující:

Podle odvolacího  soudu bránila sepsaní pohledávky z bankovního účtu žalobce do majetkové  podstaty dlužníka skutečnost, že finanční prostředky na předmětném účtu  zajistil policejní orgán v trestním řízení jako výnos z trestné činnosti,  respektive jejímu sepsání bránila omezení uvedená v § 79e trestního řádu.

Ačkoliv odvolací  soud odkazuje na § 79e odst. 3 trestního řádu, jeho opis zákonných omezení  „nakládání“ se zajištěným výnosem z trestné činnosti v rámci insolvenčního  řízení svědčí o aplikaci § 79e odst. 2 trestního řádu, když zahrnutí  pohledávky z bankovního účtu do majetkové podstaty dlužníka považuje zjevně  za „nakládání“ se zajištěnou věcí podle odstavce 2 označeného zákonného  ustanovení, nikoliv za „převod“ nebo „zřízení práva“ k zajištěné věci, k nimž  je nutný zápis do evidence vedené podle jiných právních předpisů podle  odstavce 3 téhož ustanovení.

Uvedené pochybení v  označení aplikované normy je nesprávným právním posouzením věci, které  způsobilo, že se procesně neúspěšný žalovaný nemohl v rámci dovolacího řízení  náležitě domáhat dovolacího přezkumu, když v dovolání – zjevně veden  (opakovaným) odkazem odvolacího soudu na § 79e odst. 3 trestního řádu –  konstruuje svoji argumentaci výhradně ve prospěch závěru, že soupis  finančních prostředků (pohledávky za bankou) do majetkové podstaty není  převodem vlastnického práva nebo zřízením práva k majetku, ke kterým je  vyžadován zápis v evidenci podle jiného právního předpisu.

Již z tohoto důvodu  nemůže napadené rozhodnutí odvolacího soudu ani v této části odůvodnění  obstát.

Nad rámec uvedeného  Nejvyšší soud považuje za vhodné vyjádřit se k tomu, zda některá z omezení  uvedených v § 79e odst. 2 či 3 trestního řádu skutečně brání zahnutí  finančních prostředků (pohledávky za bankou) do soupisu majetkové podstaty.

Nejvyšší soud se  ztotožňuje s názorem dovolatele, že pojetí věci do soupisu majetkové podstaty  není převodem ani zřízením práva k zajištěné věci, k nimž zákon vyžaduje  zápis do příslušné evidence. Ustanovení § 79e odst. 3 trestního řádu tak na  zahrnutí věci do soupisu majetkové podstaty nedopadá.

Stejně tak nelze  považovat sepsání věci za nakládání se zajištěnou věcí ve smyslu § 79e odst.  2 trestního řádu. Soupisem věci insolvenční správce dává najevo, že s věcí  hodlá nakládat jako se součástí majetkové podstaty. Samotným zahrnutím do  soupisu majetkové podstaty však s věcí (zatím) nijak nenakládá. Zajištění  věci v trestním řízení přitom nemůže být překážkou, aby se v civilněprávní  rovině zkoumalo, kdo má k věci vlastnické či jiné právo. To vyplývá i ze  skutečnosti, že rozhodnutím o zajištění věci v trestním řízení ještě není  definitivně rozhodnuto o osudu zajištěné věci (zajištění může být omezeno či  zrušeno).

Ostatně souběh zajištění věci v trestním řízení a jejího zahrnutí do  majetkové podstaty předpokládá též insolvenční zákon (srov. § 227 či § 283  odst. 3). Zajištění věci v trestním řízení nezpůsobuje bez dalšího zánik  účinků již provedeného soupisu (věc se stále pokládá za sepsanou) a samo o  sobě nevytváří ani překážku pro soupis věci do majetkové podstaty.

‍