Pátky s judikaturou 12/6/26

Stěžejní část dovolatelčiny argumentace vychází z úsudku, že odvolací soud nevyhověl žádání žalobkyně (respektive potvrdil zamítavý rozsudek obvodního soudu), neboť žalobkyně na předmět úschovy nemá nárok.
Naznačená interpretace rozsudku městského soudu je ovšem mylná a vyznění odůvodnění naříkaného rozhodnutí reálně neodpovídá. Odvolací soud založil svůj rozsudek na závěru, že v projednávané kauze nelze vydat rozhodnutí ve smyslu § 161 odst. 3 o. s. ř. a vyhovět jím požadavku na nahrazení projevu vůle, není-li povinnost žalované projevit souhlas s vyplacením předmětu úschovy stanovena zákonem ani smluvním ujednáním stran. Samotným nárokem jedné či druhé strany Rezervační smlouvy, potažmo smlouvy o advokátní úschově na výplatu složeného depozita se vůbec nezabýval.
Veškeré dovolací námitky vycházející ze shora artikulované premisy, včetně nepřezkoumatelnosti, vnitřní rozpornosti, ba absurdnosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, jakož i s tím související výtky o porušení práva žalobkyně na spravedlivý proces, tak nelze mít za způsobilé založit přípustnost dovolání, týkají-li se problematiky, na jejímž řešení napadené rozhodnutí nespočívá – komu svědčí právo na výplatu předmětu úschovy.
K argumentům dovolatelky stran vnitřní rozpornosti odůvodnění napadeného rozhodnutí sluší se ještě upozornit, že je jistým způsobem dezinterpretuje, dovozuje-li, že odvolací soud svým náhledem eliminoval její nárok na složenou zálohu zcela. Výsledek projednávaného sporu naproti tomu (srov. zejména bod 19 odůvodnění rozsudku městského soudu) úspěch žalobkyně v potenciálním řízení vyvolaném žalobou na plnění nevylučuje.
Za irelevantní je pak nutné označit i odkazy na konkrétní judikaturu věnující se výkladu právních jednání, má-li dovolatelka za to, že postupem v jejích intencích by odvolací soud nemohl dospět k „absurdnímu závěru“ právě o tom, že jí nárok na výplatu složeného depozita nesvědčí, pakliže odvolací soud takový úsudek nepřijal. Vytýká-li dále odvolacímu soudu zcela specificky, že neprovedl výklad čl. IV. odst. 1 písm. g) a h) smlouvy o advokátní úschově, patrně přehlíží, že se jí jmenovanými ustanoveními dané smlouvy odvolací soud zabýval zejména v bodě 9 odůvodnění svého rozhodnutí.
Nelze přitom přehlížet ustálený náhled judikatury dovolacího soudu, podle něhož zjišťuje-li soud obsah smlouvy, tj. činí-li z obsahu smlouvy zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, a to i pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, respektive § 555 a násl. o. z., dospívá ke skutkovým zjištěním. O aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (tedy o právní posouzení) jde až tehdy, dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu.
Naznačuje-li tedy dovolatelka snad, že výkladem je ze smluvních ujednání možné dovodit potřebu souhlasu žalované k uvolnění předmětu úschovy, koliduje její přesvědčení s řádně odůvodněným skutkovým závěrem nalézacích soudů, jež s judikaturou konformním výkladem smluvních ujednání zjistily, že strany souhlasily s vyplacením depozitu za určitých smluvně definovaných podmínek.
Ke konkluzi o tom, že by samo vyplacení bylo dalším souhlasem stran podmíněno, soudy nedospěly. Napadá-li proto dovolatelka právě popsaný úsudek, nesou se její námitky převážně v rovině skutkové, pročež ani ty nemohou přípustnost dovolání založit.
O v pravdě tendenčním popisu skutkového stavu z pohledu dovolatelky svědčí ostatně i její tvrzení, že uzavření zamýšlené kupní smlouvy nebránila žádná překážka, vyplývá-li ze skutkových konkluzí soudů nižších stupňů, že nemovitosti, jež měly být předmětem koupě, byly exekučně zatíženy.
Pro úplnost pak lze ještě dodat, že dovoláním blíže nerozporovaná úvaha odvolacího soudu o tom, že žaloba na nahrazení projevu vůle nemůže být úspěšná v případě, není-li povinnost jej učinit stanovena právním předpisem, popřípadě nevyplývá-li tato z ujednání stran, zcela odpovídá konstantní rozhodovací praxi.
Nákladový výrok rozsudku odvolacího soudu pak žalobkyně dovoláním napadá toliko jako výrok akcesorický, aniž by ve vztahu k němu uplatňovala samostatnou argumentaci.
Odvolací soud v projednávané věci zohlednil, že žalovaný nabyl vlastnické právo k chatě v dražbě, avšak bez jakéhokoliv užívacího práva k pozemku žalobkyně, na němž je chata umístěna, což mu bylo dopředu známo. Současně zohlednil, že žalovaný nedisponuje žádným právním titulem, na jehož základě by mohla být stavba chaty na pozemku žalobkyně vůbec umístěna – originární nabytí vlastnického práva k chatě v exekutorské dražbě ze strany žalovaného nemohlo změnit časově omezené právo k umístění dané stavby na pozemku žalobkyně, které navíc zaniklo dávno před dražbou, na právo neomezené, ani jej nově založit.
Přičetl žalovanému k tíži, že zjevně nevyvinul odpovídající snahu zjistit si informace k možnému užívání pozemku žalobkyně před tím, než nabyl vlastnické právo k předmětné chatě, a užívací právo k pozemku žalobkyně si nezajistil ani následně – zejména před tím, než přistoupil k rekonstrukci chaty, k níž navíc zjevně vědomě neoprávněně užil pozemku žalobkyně.
Na straně žalobkyně vyšel soud ze zjištění, že předmětná chata byla na pozemku žalobkyně postavena jako dočasná stavba na základě nájemní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a dřívějším vlastníkem chaty. Nájemní smlouva byla uzavřena na dobu určitou, byla několikrát prodlužována, a nakonec byla žalobkyní vypovězena z důvodu neplacení nájemného, a právní titul k umístění stavby na pozemku žalobkyně tak již původnímu vlastníkovi chaty zanikl.
Žalobkyně se již v minulosti úspěšně domáhala odstranění chaty a vyklizení pozemku prostřednictvím žaloby proti předchozímu vlastníku chaty a disponuje pravomocným rozsudkem, k výkonu rozhodnutí nicméně nikdy nedošlo. Odvolací soud však podotkl, že uplatnění exekučního titulu na odstranění stavby a vyklizení pozemku je právem, nikoliv povinností subjektu oprávněného k plnění z tohoto rozhodnutí, tudíž – ačkoliv lze žalobkyni vytknout, že soudního exekutora na existenci tohoto rozhodnutí neupozornila – nelze v jejím jednání shledávat znaky nepoctivosti, tj. že by nyní uplatnila právo na ochranu vlastnického práva k pozemku bez skutečného zájmu na jeho realizaci, pouze s cílem žalovaného poškodit.
Žalobkyně jako vlastník pozemku neměla žádnou zákonnou ani jinou povinnost žalovanému pozemek odprodat či mu poskytnout jakékoliv užívací právo, byť i za úplatu, a ani ho o takové možnosti nikdy neutvrzovala.
Výše uvedené úvahy odvolacího soudu dovolací soud shledává zcela souladnými s obecnými východisky rozhodovací praxe týkající se výkonu vlastnického práva v rozporu s dobrými mravy, resp. zneužití práva při výkonu vlastnického práva citovanými výše. Ani dovolací soud na základě skutkových okolností zjištěných nalézacími soudy v projednávané věci neshledal splnění podmínek pro výjimečné odepření ochrany vlastnického práva žalobkyně.
Dovolací soud zdůrazňuje zejména okolnost, že žalovaný nikdy neměl ani k umístění chaty na pozemku žalobkyně, ani k užívání samotného pozemku žalobkyně žádný právní titul, což ostatně v dovolání ani nijak nerozporoval, a přesto se zcela z vlastní iniciativy pustil do rekonstrukce předmětné chaty, aniž by měl nejdříve po právní stránce vyřešenou možnost užívání pozemku ve vlastnictví žalobkyně a vůbec oprávnění mít stavbu na jejím pozemku umístěnou. Takový přístup žalovaného nemůže jít k tíži žalobkyně, která dlouhodobě nemá zájem na umístění chaty na svém pozemku, o čemž svědčí i to, že se odstranění stavby a vyklizení pozemku domáhala žalobou již proti právnímu předchůdci žalovaného. Žalovanému také nikdy nenabízela či nepřislíbila možnost trvalého ani dočasného umístění stavby chaty na jejím pozemku, ani žádnou možnost užívání samotného pozemku, případně jeho prodej. Za těchto okolností jednoznačně není dán prostor pro výjimečné odepření ochrany vlastnického práva žalobkyně, napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tudíž správné.
Dovolací soud ještě závěrem poznamenává, že judikatura citovaná v dovolání žalovaným k „dobrým mravům“ není dané věci zcela přiléhavá. Rozhodnutí zmíněná žalovaným řeší obecně výkon práva v rozporu s dobrými mravy bez ohledu na zavinění jednajícího, tedy že jednání může být posuzováno jako rozporné s dobrými mravy bez ohledu na úmysl jednajícího, případně vůbec bez ohledu na vědomí si takového rozporu.
Nejedná se však o judikaturu týkající se užití korektivu dobrých mravů konkrétně v případě uplatnění ochrany vlastnického práva, u kterého rozhodovací praxe vymezuje jasně dané podmínky, které musejí být kumulativně splněny, aby bylo možné považovat výkon vlastnického práva za rozporný s dobrými mravy – z výše citované rozhodovací praxe dovolací soud opakuje, že se jedná o řešení velmi výjimečné, za předpokladu, že 1. výkon práva na ochranu vlastnictví vážně poškodí uživatele věci, 2. vlastníkovi nepřinese odpovídající prospěch, a 3. vyhovění žalobě by se dotýkalo zvlášť významného zájmu žalovaného.
Tyto tři podmínky v projednávané věci splněny nebyly, a proto nebyla žaloba na odstranění chaty a vyklizení pozemku posouzena jako jednání žalobkyně v rozporu s dobrými mravy. Obdobě lze vycházet z judikatury přijaté již v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., kdy za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany. Nic z uvedeného však v projednávané věci v jednání žalobkyně shledáno nebylo.
Zajištěný věřitel s prvním pořadím udělí insolvenčnímu správci pokyny ke zpeněžení zajištění. Neučiní-li tak ani ve lhůtě stanovené insolvenčním soudem, může tyto pokyny udělit zajištěný věřitel, jehož pohledávka se uspokojuje ze zajištění jako další v pořadí (§ 293 odst. 1 věta první a druhá insolvenčního zákona). K pokynům zajištěného věřitele je nutné připojit písemný souhlas ostatních zajištěných věřitelů, jejichž pohledávka se má (podle znaleckého posudku, srov. § 167 odst. 3 insolvenčního zákona) uspokojovat z téhož zajištění.
Pokyn zajištěného věřitele zašle insolvenční správce neprodleně insolvenčnímu soudu. Má-li insolvenční správce za to, že předmět zajištění lze zpeněžit výhodněji, než plyne z pokynu, připojí k pokynu žádost o jeho přezkoumání (vodítkem může být právě i znalecký posudek podle § 219 odst. 4 insolvenčního zákona). Má-li podle znaleckého posudku zajištění sloužit k uspokojení pohledávek více přihlášených věřitelů, připojí souhlasy těchto věřitelů, nebo vyrozumění, že souhlas (všech) zajištěných věřitelů není dán.
Insolvenční soud pak postupuje takto:
Není-li připojena žádost insolvenčního správce o přezkoumání pokynu a není-li více zajištěných věřitelů (ve smyslu § 167 odst. 3 insolvenčního zákona), nebo je sice více takových věřitelů, ale všichni připojili svůj písemný souhlas s pokynem zajištěného věřitele s prvním pořadím, zveřejní pokyn v insolvenčním rejstříku; o pokynu zajištěného věřitele nerozhoduje.
Je-li připojena žádost insolvenčního správce a není-li více zajištěných věřitelů (ve smyslu § 167 odst. 3 insolvenčního zákona), nebo je sice více takových věřitelů, ale všichni připojili svůj písemný souhlas s pokynem zajištěného věřitele s prvním pořadím, zveřejní pokyn v insolvenčním rejstříku společně s žádostí insolvenčního správce o jeho přezkoumání, a následně tento pokyn podle § 293 odst. 1 věta třetí za středníkem a § 11 odst. 1 insolvenčního zákona přezkoumá v rámci dohlédací činnosti (k přezkumu pokynu nemusí nařizovat jednání, § 85 odst. 1 věta první insolvenčního zákona).
Není-li připojena žádost insolvenčního správce a je-li zde více zajištěných věřitelů (ve smyslu § 167 odst. 3 insolvenčního zákona), z nichž alespoň jeden nevyslovil písemný souhlas s pokynem zajištěného věřitele, zveřejní pokyn v insolvenčním rejstříku a zároveň nařídí do 30 dnů jednání, při němž rozhodne o pokynu zajištěného věřitele (§ 230 odst. 4 insolvenčního zákona). Součástí předvolání (jež by mělo být zveřejněno společně s pokynem zajištěného věřitele) musí být poučení o právu zajištěných věřitelů podat proti pokynu zajištěného věřitele do 7 dnů od zveřejnění pokynu námitky. Při jednání lze projednat pouze včas podané námitky. Nebudou-li podány žádné včasné námitky, může insolvenční soud nařízené jednání zrušit, neboť lze vycházet z toho, že zajištění věřitelé proti pokynu žádné námitky nemají (a chybí tak předmět jednání). V takovém případě o pokynu zajištěného věřitele nerozhoduje.
Je-li připojena žádost insolvenčního správce o přezkoumání pokynu a je-li zde více zajištěných věřitelů (ve smyslu § 167 odst. 3 insolvenčního zákona), z nichž alespoň jeden nevyslovil písemný souhlas s pokynem zajištěného věřitele, bude postup stejný jako v předchozím případě, předmětem posuzování však budou i skutečnosti uvedené v žádosti insolvenčního správce.
Insolvenční soud (v případě žádosti insolvenčního správce a/nebo včasných námitek věřitelů) pokyn zajištěného věřitele zamítne nebo jej schválí. O zamítnutí pokynu insolvenční soud rozhodne, jestliže k žádosti insolvenčního správce shledá, že předmět zajištění lze zpeněžit výhodněji než podle pokynu zajištěného věřitele (zajištěných věřitelů), nebo shledá-li včasné námitky zajištěných věřitelů důvodnými. Jinak pokyn schválí.
Dovolatelům lze přisvědčit, že v projednávané věci insolvenčním zákonem stanovený postup při zpeněžování zajištění nebyl dodržen potud, že insolvenční soud nezveřejnil v insolvenčním rejstříku pokyn zajištěného věřitele M. Jakkoli soudy obou stupňů vycházely z nesprávného závěru, že insolvenční zákon takovou povinnost soudu neukládá, nelze dospět k závěru, že uvedené pochybení při zpeněžování předmětu zajištění mohlo mít – v poměrech dané věci – vliv na platnost kupní smlouvy.
Skutkový základ věci, jíž se Nejvyšší soud zabýval, byl odlišný od poměrů nyní projednávané věci. V odkazované věci insolvenční správce porušil povinnost ocenit předmět zajištění znaleckým posudkem dle § 219 odst. 4 insolvenčního zákona, čímž znemožnil zjistit, které věřitele je nutné považovat za zajištěné (a kteří tak musí vyslovit souhlas s pokynem zajištěného věřitele). Od porušení této povinnosti se pak odvíjel další nesprávný postup, a to zpeněžení nemovitosti bez participace dalších zajištěných věřitelů, kterým byla upřena možnost se k pokynu vyjádřit (vyslovit souhlas či podat námitky).
Porušení, k němuž došlo v dané věci, mělo charakter jiný. Podle skutkových zjištění insolvenčního soudu se k pokynu zajištěného věřitele M (sice v insolvenčním rejstříku nezveřejněnému) vyjádřili všichni zajištění věřitelé souhlasně; insolvenční správce nežádal o jeho přezkoumání a insolvenční soud neměl důvod pokyn zajištěného věřitele přezkoumávat. Za tohoto stavu nemohlo podle přesvědčení Nejvyššího soudu tvrzené pochybení zasáhnout do práv dovolatelů (ani jiných účastníků insolvenčního řízení) a nemůže mít vliv ani na platnost kupní smlouvy.
1/ Z negativní stránky principu materiální publicity veřejných rejstříků (§ 8 odst. 1 z. v. r.) se podává, že má-li obchodní korporace určitý údaj zapsaný v obchodním rejstříku, je jím vázána, i kdyby neodpovídal skutečnosti, ledaže by dotčená třetí osoba nebyla v dobré víře.
2/ Dojde-li k zániku funkce jednatele společnosti s ručením omezeným, bude jednání této osoby (byť již není jednatelem společnosti) – za předpokladu dobré víry dotčených třetích osob v její zástupčí oprávnění – zavazovat společnost až do doby, kdy tato osoba (bývalý jednatel) bude z obchodního rejstříku vymazána.
Ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně (z něhož vycházel i odvolací soud) se podává, že ke dni sepisu notářského zápisu byl J. P. v obchodním rejstříku zapsán jako jednatel povinné.
Jakkoli mohlo být ve skutečnosti sporné, zda jednatelem povinné byl či nikoli, z citované ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu plyne, že – s ohledem na stav zápisu v obchodním rejstříku – byla-li dovolatelka v dobré víře v jeho zástupčí oprávnění, jednání J. P. by povinnou zavazovalo.
Soudy se proto v první řadě měly zabývat otázkou, zda „osobou, která právně jedná důvěřujíc údaji zapsanému do veřejného rejstříku“ ve smyslu § 121 odst. 1 o. z. a § 8 odst. 1 z. v. r., lze rozumět i osobu, která sama stricto sensu právně nejedná, ale je toliko adresátem (jednostranného) právního jednání.
Princip materiální publicity veřejných rejstříků je zakotven (i) v evropském právu. Negativní stránku materiální publicity na evropské úrovni upravuje směrnice, a to v obecné rovině v článku 16 a specificky ve vztahu k orgánům oprávněným zastupovat společnost v článku 8.
Z článku 8 směrnice se podává, že splnění náležitostí zveřejnění údajů týkajících se osob, které jsou jako orgán společnosti oprávněny společnost zastupovat, způsobuje, že se nelze dovolávat jakékoli nesrovnalosti v jejich jmenování vůči třetím osobám, ledaže společnost prokáže, že byly těmto třetím osobám známy.
Z článku 16 odst. 7 směrnice se podává, že v případě nesouladu se však nelze dovolávat textu zveřejněného podle odstavce 5 vůči třetím osobám; třetí osoby se jej však dovolávat mohou, ledaže společnost prokáže, že znaly texty uložené ve spisu nebo zapsané v rejstříku.
Z odstavce (5) preambule směrnice se pak podává, že ochrana třetích osob by měla být zajištěna předpisy, které v co největší míře omezují důvody neplatnosti závazků přijatých jménem akciové společnosti nebo společnosti s ručením omezeným.
Už jen prostým jazykovým výkladem citovaných článků směrnice je zřejmé, že směrnice negativní stránku materiální publicity neredukuje (oproti české právní úpravě) pouze na „osobu, která právně jedná důvěřujíc údaji zapsanému do veřejného rejstříku“. Směrnice naopak znemožňuje společnosti namítat nesrovnalosti ve jmenování orgánu oprávněného společnost zastupovat vůči (všem) třetím osobám. Jedinou výjimkou z tohoto pravidla je pak nedostatek dobré víry třetí osoby. Stejný závěr se podává i z anglického znění směrnice hovořícího v citovaných článcích toliko o „third parties“.
S ohledem na právě uvedené Nejvyšší soud skutečnost, že článek 8 a článek 16 odst. 7 směrnice nezužují negativní stránku materiální publicity pouze na osoby, které ve vztahu k osobě zapsané v obchodním rejstříku právně jednají (tj. jednají s úmyslem vyvolat právní účinky), považuje za tzv. acte clair, v důsledku čehož není povinen obrátit se na Soudní dvůr Evropské unie postupem podle článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie se žádostí o výklad příslušných článků směrnice.
Z ustálené judikatury Soudního dvora Evropské unie, respektive Evropského soudního dvora (dále jen „Soudní dvůr“), k povinnosti soudů vykládat vnitrostátní právo eurokonformním způsobem, vyplývá:
1/ I jasné, přesné a bezpodmínečné ustanovení směrnice, která má přiznat práva nebo uložit povinnosti jednotlivcům, zásadně nemůže být jako takové uplatňováno v rámci sporu probíhajícího výlučně mezi jednotlivci.
2/ Vnitrostátní soudy jsou při použití vnitrostátního práva povinny vykládat vnitrostátní právo v co možná největším rozsahu ve světle znění a účelu dotčené směrnice, aby tak dosáhly výsledku jí zamýšleného. Tato povinnost výkladu se týká všech předpisů vnitrostátního práva, přijatých jak před směrnicí, o niž se jedná, tak po ní.
3/ Povinnost vnitrostátního soudu přihlížet k obsahu směrnice, pokud vykládá a používá relevantní pravidla vnitrostátního práva, je omezena obecnými právními zásadami, zejména zásadou právní jistoty a zásadou zákazu zpětné účinnosti, a nemůže sloužit jako základ pro výklad vnitrostátního práva contra legem. Zásada konformního výkladu nicméně vyžaduje, aby vnitrostátní soudy učinily vše, co spadá do jejich pravomoci, tím, že vezmou v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použijí metody výkladu jím uznané, tak, aby zajistily plnou účinnost dotčené směrnice a došly k výsledku, který by byl v souladu s cílem sledovaným touto směrnicí.
4/ Od data, k němuž směrnice vstoupila v platnost, se soudy členského státu musejí zdržet v co největším možném rozsahu výkladu vnitrostátního práva, který by mohl vážně ohrozit dosažení cíle sledovaného směrnicí po uplynutí lhůty pro její provedení.
Vzhledem k tomu, že směrnice negativní stránku materiální publicity upravuje obecně vůči třetím osobám, a ne pouze ve vztahu k osobám, které „důvěřujíc údaji zapsanému ve veřejném rejstříku“ právně jednají, jak formuluje český zákonodárce, je nezbytné – v souladu s povinností soudů interpretovat národní právo eurokonformním způsobem – vyložit rozsah materiální publicity extenzivně tak, aby zahrnoval všechny dobrověrné třetí osoby.
Stejně tak je třeba při aplikaci § 121 odst. 1 o. z. a § 8 odst. 1 z. v. r. vykládat rozšiřujícím způsobem slovní spojení „osoba, která právně jedná důvěřujíc údaji zapsanému do veřejného rejstříku“. Osobou, která právně jedná důvěřujíc údaji zapsanému do veřejného rejstříku, je proto nutné rozumět i osobu, která sama stricto sensu právně nejedná, avšak v důsledku právního jednání osoby zapsané ve veřejném rejstříku nabývá práva.
Toliko pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že stejný závěr by bylo možno učinit i při neexistenci úpravy negativní stránky materiální publicity na evropské úrovni. Smyslem a účelem negativní stránky materiální publicity je ochrana právního styku (právní jistoty) v širším slova smyslu. Z teleologického hlediska tak není žádný rozumný důvod, proč odepřít účinky negativní stránky materiální publicity osobě, která nabývá práva na základě jednání osoby zapsané v obchodním rejstříku pouze z toho důvodu, že práva nabývá jako adresát jednostranného právního jednání protistrany (zapsané osoby).
Závěr, podle kterého by se v takovém případě negativní stránka materiální publicity neprosadila, by byl v rozporu s principem hodnotové bezrozpornosti právního řádu.
S ohledem na vše shora uvedené lze uzavřít, že byl-li J. P. v okamžiku sepsání notářského zápisu zapsán v obchodním rejstříku jako jednatel povinné, mohlo jeho právní jednání, kterým bylo uznání dluhu a svolení k přímé vykonatelnosti takto uznaného dluhu, povinnou zavázat, byla-li dovolatelka v dobré víře v jeho zástupčí oprávnění.
Právní posouzení odvolacího soudu, který uzavřel, že jednání J. P. povinnou zavazovat (bez dalšího) nemohlo, aniž by se zabýval otázkou dobré víry dovolatelky v zápis J. P. jako jednatele povinné v obchodním rejstříku, proto není správné.
Nejvyšší soud shledal, že žalovaný může splnit povinnost vyjádřit se k věci samé ve smyslu § 114b odst. 1 o. s. ř. i prostřednictvím vyjádření vedlejšího účastníka.
V rozhodnutí vysvětlil, že stejnými právy a povinnostmi v řízení ve smyslu § 93 odst. 3 věty první o. s. ř. se podle ustálené judikatury soudů rozumí výlučně práva a povinnosti procesní povahy. Uplatnění obrany proti žalobě je procesním právem účastníka řízení (žalovaného) a stejné právo má ve smyslu ustanovení § 93 odst. 3 o. s. ř. i vedlejší účastník, který za řízení vystupuje na jeho straně; na tom, že jde o procesní právo, nic nemění skutečnost, že pomocí obrany proti žalobě se uplatňují rovněž námitky vycházející z hmotněprávní úpravy, neboť procesní právo tyto námitky uplatnit za řízení nelze směšovat s tím, zda mají původ v hmotném nebo jen v procesním právu.
Vyjádření k žalobě je procesním úkonem, který nepředstavuje dispozici s předmětem řízení, a může je v řízení podat nejen žalovaný, jemuž je adresována výzva soudu podle § 114b odst. 1 o. s. ř., ale i vedlejší účastník vystupující v řízení na jeho straně.
Podání odporu proti platebnímu rozkazu je právem procesní povahy, přičemž se nejedná o úkon, který by představoval dispozici s předmětem řízení. Nejde o opravný prostředek, neboť nemá znaky typické pro opravné prostředky.
Absentuje suspenzivní a devolutivní účinek (byť ne vždy jsou tyto účinky dány u jednotlivých opravných prostředků kumulativně), tedy podáním odporu proti platebnímu rozkazu nedochází k odkladu právní moci platebního rozkazu až do právní moci rozhodnutí soudu, který rozhoduje o opravném prostředku, ani nedochází k přechodu oprávnění rozhodnout o věci na soud, který rozhoduje o opravném prostředku.
K odklizení platebního rozkazu na základě podaného odporu dochází přímo, bez přezkumu soudem a jen z vůle toho, kdo odpor podal. Včas podaný odpor nevede k jinému výsledku než ke zrušení platebního rozkazu.
Naopak podaný opravný prostředek může vést k různým výsledkům řízení, které je o opravném prostředku vedeno.
V něm Ústavní soud vyslovil, že zákonná úprava sice nezakotvuje žádný opravný prostředek k přezkoumání správnosti či zákonnosti platebního rozkazu, avšak počítá s možností podání odporu žalovaným. Využitím této možnosti je platební rozkaz bez dalšího zrušen, v důsledku čehož může žalovaný v následném řízení účinně hájit svá práva. Z tohoto nálezu nijak neplyne, že by vedlejší účastník nebyl oprávněn k podání odporu proti platebnímu rozkazu (jak to dovozuje žalobce ve svém vyjádření k dovolání); procesních práv vedlejšího účastníka se nález netýká.
Proto se v nyní projednávané věci neuplatní závěry rozhodnutí, na která odkazují odvolací soud a žalobce, a podle kterých vedlejší účastník není oprávněn podat dovolání, neboť o tomto právu občanský soudní řád na rozdíl od práva vedlejšího účastníka uplatnit jiné opravné prostředky mlčí.
Právo podat odpor proti platebnímu rozkazu je procesním právem, které nelze vedlejšímu účastníkovi upřít proto, že zákonná úprava o právu vedlejšího účastníka podat odpor mlčí na rozdíl od zákonem výslovně zmíněného práva vedlejšího účastníka podat některé opravné prostředky.
Lze též doplnit, že jestliže má vedlejší účastník právo kvalifikovaně se vyjádřit na výzvu soudu vydanou podle § 114b o. s. ř. (přičemž ani toto procesní právo zákon vedlejšímu účastníkovi nepřiznává výslovně), čímž vedlejší účastník zabrání vydání rozsudku pro uznání v případě nečinnosti žalovaného, není rozumný důvod k závěru, že vedlejší účastník nemůže podat odpor proti platebnímu rozkazu. To platí tím spíše, že kvalifikovaná výzva je podle § 114b odst. 1 o. s. ř. obvyklou součástí platebních rozkazů.
V projednávané věci se z obsahu spisu podává (a není mezi účastníky řízení sporné), že vedlejší účastnice na straně žalované vstoupila do řízení dne 31. 12. 2024 podáním ze dne předchozího. Platební rozkaz byl soudem vydán dne 10. 1. 2025 a vedlejší účastnici doručen dne 6. 2. 2025. Vedlejší účastnice podala odpor proti tomuto platebnímu rozkazu dne 11. 2. 2025. Žalovaná s podáním odporu vedlejší účastnicí souhlasí, jak je zřejmé z jejího procesního postoje v průběhu řízení (žalovaná podala odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odporu podaného vedlejší účastnicí a následně podala dovolání proti usnesení, kterým odvolací soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil).
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že povinnost dlužníka platit úrok z prodlení je jedním z právních následků prodlení dlužníka se splněním peněžitého dluhu (závazku) a spočívá v tom, že dlužník musí poskytnout věřiteli kromě vlastního plnění (jistiny) též stanovené procento z té části peněžitého dluhu (závazku), s nímž je v prodlení.
Právo na úrok z prodlení vzniká ze zákona. Povinnost dlužníka platit úroky z prodlení se splněním dluhu (závazku) nevzniká samostatně (nově) za každý den trvání prodlení, ale jednorázově v den, kterým se dlužník ocitl v prodlení se splněním tohoto závazku. Právo na úroky, i když jsou příslušenstvím pohledávky, je relativně samostatným právem, které oprávněný může (ale také nemusí) současně uplatnit s jistinou.
Vyplývá, že i úroky z prodlení jsou příslušenstvím pohledávky. Touto pohledávkou se přitom rozumí peněžité plnění (jistina), na něž má věřitel právo podle hlavního závazkového vztahu, k jehož změně (potud, že lze nárokovat i sankce za prodlení s placením) dochází přímo ze zákona prodlením dlužníka.
Pokud odvolací soud v bodu 20 napadeného rozsudku uzavřel, že výzva žalobkyně její právní předchůdkyni k úhradě úroků z prodlení je právní skutečností, od které se odvíjí vznik závazku, resp. pohledávky věřitele mající povahu sankce, která je aktivována až požadavkem věřitele v důsledku prodlení dlužníka se splněním dluhu, je jeho právní posouzení dané otázky nesprávné. Jak vyplývá z výše citovaných ustanovení občanského zákoníku i ustálené judikatury Nejvyššího soudu, úroky z prodlení vznikají ze zákona, okamžikem, kdy se dlužník dostane do prodlení (tedy uplynutím splatnosti samotné pohledávky, ať je již splatnost pohledávky určena smluvně či výzvou věřitele), nikoli na výzvu věřitele.
I za situace, kdy by právní předchůdkyně žalobkyně plnila žalobkyni úroky z prodlení bez předchozí výzvy k jejich zaplacení, plnila by po právu a nemohlo by tímto dojít k bezdůvodnému obohacení žalobkyně, jak odvolací soud nesprávně uzavřel v bodě 21 napadeného rozsudku.
Soud žalobě na určení, že žalobce je vlastníkem rozestavěné stavby, která s ohledem na stupeň rozestavěnosti není samostatnou věcí, nevyhoví. V této věci se Nejvyšší soud zabýval především vadami žaloby a formulací petitu žalobního návrhu, přičemž dovodil, že správným petitem je určení, že žalobce je vlastníkem rozestavěné stavby jako součásti určitého pozemku.
Z jeho závěrů je však také možné dovodit, že určovací žalobou se nelze domáhat určení vlastnického práva pouze k neoddělené části samostatné věci, čímž ale není dotčena možnost určit vlastnické právo k předmětu (věci) jako součásti věci hlavní. K obdobným závěrům opakovaně dospěl Nejvyšší soud i ve svých dalších rozhodnutích.
Kanalizace ve smyslu zákona o vodovodech a kanalizacích představuje složenou věc (universitas rerum cohaerentium), ve které si každá z původních věcí zachová svou individualitu a je samostatným předmětem právních vztahů. Toto mimo jiné vyplývá z § 8 odst. 3 zákona o vodovodech a kanalizacích, podle kterého vlastníci provozně souvisejících kanalizací, popřípadě jejich částí provozně souvisejících, upraví svá vzájemná práva a povinnosti písemnou dohodou tak, aby bylo zajištěno kvalitní a plynulé provozování kanalizace.
Pod pojem kanalizace se zahrnují jednotlivé kanalizační stoky, kanalizační objekty, čistírny odpadních vod a stavby k čištění odpadních vod před jejich vypouštěním do kanalizace, které dohromady tvoří jeden funkční celek. Zákon o vodovodech a kanalizacích zjevně předpokládá, že jejich vlastníky mohou být subjekty odlišné, neboť odlišuje vlastníka kanalizačního řadu (stoky) a vlastníka kanalizačních objektů, čistíren odpadních vod a staveb k čištění, stejně jako vlastníky kanalizačních přípojek. Jestliže zákon o vodovodech a kanalizacích počítá s tím, že vlastníky kanalizačního řadu a kanalizačních objektů mohou být odlišné subjekty, vyplývá z toho závěr, že kanalizační řad je samostatnou stavbou ve smyslu občanského práva a samostatnými stavbami jsou i další kanalizační objekty.
Proto samotná okolnost, že na kanalizační řad jsou připojeny kanalizační objekty (nebo čistírny odpadních vod a jiné stavby k čistění), nečiní z těchto věcí věc jedinou v právním režimu hlavní věci a její součásti potud, že kanalizační řad by představoval věc hlavní a kanalizační (a další) objekty jeho součást, a to bez ohledu na funkční propojenost.
Zákonným předpokladem součásti věci je její neoddělitelnost bez současného znehodnocení věci hlavní; je přitom nerozhodné, zda se při oddělení znehodnotí součást. Znehodnocení věci nelze však chápat pouze v úzkém slova smyslu, tedy jako zničení či alespoň podstatné poškození věci hlavní při oddělení součásti; oddělením součásti pozemku se pozemek jako věc hlavní zpravidla fyzicky nepoškodí (neznehodnotí), ale sníží se jeho cena; znehodnocení lze tedy chápat rovněž ve smyslu snížení hodnoty, a tedy zpravidla i ceny věci.
Znehodnocení může znamenat i to, že věc bude na nižší úrovni plnit svoji funkci (znehodnocení funkční), a konečně lze uvažovat o znehodnocení z hlediska vzhledu věci (tzv. znehodnocení estetické).“
Z uvedeného je zřejmé, že kanalizační stoka může být samostatnou věcí a předmětem právních vztahů. Samostatnou věcí a předmětem právních vztahů však nemůže být pouhá část kanalizační stoky, neboť platí, že součást věci není způsobilým předmětem občanskoprávního vztahu a sdílí to, co se po právní stránce týká hlavní věci.
Stavba vodovodu a kanalizace se stává předmětem vlastnického práva bez ohledu na to, zda již byla dokončena a je funkční, resp. zda je ve stavu těsně před dokončením. Musí však splňovat kritéria platná pro stavby obecně.
Musí jít o výsledek stavební činnosti člověka a mít materiální podstatu; stavba je „samostatná masa materiálu odlišného od okolního pozemku“. Stavba musí být vymezitelná vůči okolnímu pozemku. Nestačí tedy, že byly již např. provedeny všechny potřebné výkopové práce, je třeba, aby byl v nikoliv zanedbatelné míře proveden i vodovodní řad, kanalizační stoka a popřípadě i jejich součásti (k těm viz § 2 odst. 1 a 2 zákona o vodovodech a kanalizacích).
Stavba má samostatnou hospodářskou funkci (oproti pozemku) a vyznačuje se kompaktností materiálu. Jak autoři komentáře zmíněného výše uvádějí, „některé z těchto znaků mohou být v konkrétním případě zastoupeny ve větší míře na úkor jiných“. Soud musí zvážit, zda dosud provedené stavební práce netvoří jen součást pozemku (např. provedené zemní práce) a zda položené prvky nejsou jen samostatnými movitými věcmi (např. nespojené potrubí).
Pokud však práce pokročily natolik, že části vodovodu či kanalizace (např. potrubí) nelze již oddělit od sebe navzájem, případně od pozemku, aniž by došlo k jejich poškození anebo aniž by bylo třeba vyvinout mimořádné úsilí, půjde již zpravidla o stavbu – samostatný předmět věcněprávních vztahů.
V poměrech projednávané věci vyšly soudy nižších stupňů ze zjištění, že byla povolena stavba kanalizace v ulici XY na pozemku parc. č. XY z betonových trub o průměru DN 300, v délce 114 m, včetně 7 kusů revizních šachet, pro odvedení splaškových vod z okolí stavby.
Stavba ovšem zasahovala i na pozemky, po kterých vede sporná kanalizační větev, tj. pozemky nyní označené jako parc. č. st. XY, parc. č. st. XY, parc. č. XY a parc. č. st. XY. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně konstatoval, že kanalizační větev vedená v pozemcích žalobců byla vybudována současně se stavbou kanalizace na ulici XY na parc. č. XY; jedná se tedy o kanalizaci ve smyslu § 2 odst. 2 zákona o vodovodech a kanalizacích, nikoli o kanalizační přípojku podle § 3 odst. 2 zákona o vodovodech a kanalizacích.
Dovolací soud může úvahu soudů učiněnou v nalézacím řízení, zda jde o samostatnou věc, či o její součást, přezkoumávat jen z toho hlediska, zda v nalézacím řízení byla vzata do úvahy všechna zákonná kritéria a zda nejde o úvahu zjevně nepřiměřenou.
Charakter kanalizace v její sporné části představující kanalizační větev ve vztahu ke kanalizaci na ulici XY na parc. č. XY zkoumaly nalézací soudy z hlediska toho, zda se jedná o kanalizační přípojku či nikoliv.
Nejvyšší soud nepovažuje za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že kanalizační větev není kanalizační přípojkou ve smyslu § 3 odst. 2 zákona o vodovodech a kanalizacích, ale jedná se o kanalizaci podle § 2 odst. 2 zákona o kanalizacích. Odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) se ale v rámci právního posouzení věci omezil pouze na toto zjištění a své úvahy dále nerozvedl směrem ke zjištění, zda je sporná kanalizační větev samostatnou věcí (a tudíž zda může být předmětem právních vztahů), či se jedná o část kanalizace na ulici XY na parc. č. XY, tj. součást věci hlavní, která nemůže být způsobilým předmětem právních vztahů, neboť sdílí to, co se po právní stránce týká hlavní věci.
Jestliže tedy soud vzal za prokázané, že vlastníkem (hlavní) kanalizace na ulici XY na parc. č. XY je společnost Severomoravské vodovody a kanalizace Ostrava a.s. při současném závěru o tom, že sporná kanalizační větev je rovněž kanalizací, která byla vystavěna společně s kanalizací na ulici XY na parc. č. XY, a současně určil, že vlastníkem kanalizační větve je žalovaný, tj osoba odlišná od vlastníka kanalizace na parc. č. XY, aniž by současně posoudil, zda tato sporná kanalizační větev je samostatnou věcí nebo toliko součást věci hlavní, postupoval v rozporu se shora citovanou a taktéž dovolatelem odkazovanou judikaturou Nejvyššího soudu.
Z uvedeného vyplývá, že ani zvláštní předpis nepřiznává obecnímu (městskému) úřadu jako orgánu obce (města) způsobilost vystupovat v soukromoprávních vztazích svým jménem a mít odpovědnost vyplývající z těchto vztahů.
Judikatura Nejvyššího soudu k výkladu § 225 insolvenčního zákona je ustálena v závěru, že i v poměrech insolvenční úpravy patří k předpokladům, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení majetku z majetkové podstaty podle § 225 odst. 1 insolvenčního zákona (excindační žalobě), to, že:
[1] Označený majetek byl insolvenčním správcem příslušného dlužníka vskutku pojat do soupisu majetkové podstaty dlužníka.
[2] Vylučovací žaloba podaná osobou odlišnou od dlužníka došla soudu nejpozději do 30 dnů ode dne, kdy této osobě bylo doručeno vyrozumění insolvenčního správce o soupisu majetku, k němuž tato osoba uplatňuje právo vylučující soupis (k tomu dlužno dodat, že osoba, která tvrdí, že označený majetek do majetkové podstaty nepatří, může podat vylučovací žalobu bez ohledu na to, zda jí bylo doručeno vyrozumění o soupisu tohoto majetku do majetkové podstaty dlužníka). Legitimace k podání vylučovací žaloby je dána již tím, že věc byla insolvenčním správcem zařazena (zapsána) do soupisu podstaty.
[3] Žalovaným je insolvenční správce.
[4] V době, kdy soud rozhoduje o vyloučení majetku, trvají účinky rozhodnutí o úpadku a sporný majetek je nadále sepsán v majetkové podstatě (nebyl v mezidobí ze soupisu majetku vyloučen).
[5] Osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu, prokázala nejen to, že tento majetek neměl (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazen, nýbrž i to, že „právo, které vylučovalo zařazení majetku do soupisu, svědčí jí“ nebo že „tu je jiný důvod, pro který neměl být majetek zahrnut do soupisu“.
Odvolací soud považoval pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku za významné, jakou povahu mají finanční prostředky uložené na běžném účtu u banky. Potud se odvolací soud nemýlí v tom, že judikatura Nejvyššího soudu je ustálena na závěru, podle něhož peněžní prostředky uložené na běžném účtu nejsou majetkem majitele účtu, nýbrž se jejich vkladem stávají majetkem banky, která běžný účet zřídila; oprávnění majitele účtu na výplatu zůstatku peněžních prostředků pak představuje toliko pohledávku majitele účtu za bankou.
Výše uvedené závěry však nejsou (oproti mínění odvolacího soudu) pro výsledek daného sporu určující.
Insolvenční zákon v § 218 odst. 1 stanoví, že není-li to vyloučeno jeho povahou, musí být sepisovaný majetek v soupisu označen způsobem, který umožňuje jeho identifikaci; to neplatí, jde-li o majetek nepatrné hodnoty. Jde přitom o stěžejní požadavek, který musí insolvenční správce respektovat při sestavování soupisu majetkové podstaty.
V projednávané věci žalovaný jako insolvenční správce dlužníka sepisovaný majetek nesprávně označil jako „finanční prostředky ve výši 62.460.169,68 Kč na bankovním účtu č. 4671778399/0800 vedeném u České spořitelny na společnost Brandys Project s. r. o.“, ačkoliv správné označení by obsahovalo informaci o tom, že jde o pohledávku z (konkrétně specifikovaného) účtu žalobce za označenou bankou v určité výši.
Tato nepřesnost však nezakládá vadu soupisu, která by vyvolávala pochybnost o tom, o jaký majetek (majetkovou hodnotu) šlo. Ostatně pochybnosti o tom, že do soupisu majetkové podstaty byla pojata majetková hodnota představovaná pohledávkou za bankou, neměli účastnící řízení ani insolvenční soud.
Lze tak uzavřít, že (formálně) nesprávné označení finančních prostředků v soupisu majetkové podstaty na bankovním účtu namísto správného označení pohledávky za bankou (ohledně kterého trvá povinnost insolvenčního správce zhojit takové vady soupisu) není samo o sobě „jiným důvodem“ pro vyloučení takto označeného majetku ze soupisu majetkové podstaty ve smyslu § 225 odst. 1 insolvenčního zákona.
K významu zajištění „finančních prostředků“ v trestním řízení pro zahrnutí pohledávky do soupisu majetkové podstaty pak Nejvyšší soud uvádí následující:
Podle odvolacího soudu bránila sepsaní pohledávky z bankovního účtu žalobce do majetkové podstaty dlužníka skutečnost, že finanční prostředky na předmětném účtu zajistil policejní orgán v trestním řízení jako výnos z trestné činnosti, respektive jejímu sepsání bránila omezení uvedená v § 79e trestního řádu.
Ačkoliv odvolací soud odkazuje na § 79e odst. 3 trestního řádu, jeho opis zákonných omezení „nakládání“ se zajištěným výnosem z trestné činnosti v rámci insolvenčního řízení svědčí o aplikaci § 79e odst. 2 trestního řádu, když zahrnutí pohledávky z bankovního účtu do majetkové podstaty dlužníka považuje zjevně za „nakládání“ se zajištěnou věcí podle odstavce 2 označeného zákonného ustanovení, nikoliv za „převod“ nebo „zřízení práva“ k zajištěné věci, k nimž je nutný zápis do evidence vedené podle jiných právních předpisů podle odstavce 3 téhož ustanovení.
Uvedené pochybení v označení aplikované normy je nesprávným právním posouzením věci, které způsobilo, že se procesně neúspěšný žalovaný nemohl v rámci dovolacího řízení náležitě domáhat dovolacího přezkumu, když v dovolání – zjevně veden (opakovaným) odkazem odvolacího soudu na § 79e odst. 3 trestního řádu – konstruuje svoji argumentaci výhradně ve prospěch závěru, že soupis finančních prostředků (pohledávky za bankou) do majetkové podstaty není převodem vlastnického práva nebo zřízením práva k majetku, ke kterým je vyžadován zápis v evidenci podle jiného právního předpisu.
Již z tohoto důvodu nemůže napadené rozhodnutí odvolacího soudu ani v této části odůvodnění obstát.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud považuje za vhodné vyjádřit se k tomu, zda některá z omezení uvedených v § 79e odst. 2 či 3 trestního řádu skutečně brání zahnutí finančních prostředků (pohledávky za bankou) do soupisu majetkové podstaty.
Nejvyšší soud se ztotožňuje s názorem dovolatele, že pojetí věci do soupisu majetkové podstaty není převodem ani zřízením práva k zajištěné věci, k nimž zákon vyžaduje zápis do příslušné evidence. Ustanovení § 79e odst. 3 trestního řádu tak na zahrnutí věci do soupisu majetkové podstaty nedopadá.
Stejně tak nelze považovat sepsání věci za nakládání se zajištěnou věcí ve smyslu § 79e odst. 2 trestního řádu. Soupisem věci insolvenční správce dává najevo, že s věcí hodlá nakládat jako se součástí majetkové podstaty. Samotným zahrnutím do soupisu majetkové podstaty však s věcí (zatím) nijak nenakládá. Zajištění věci v trestním řízení přitom nemůže být překážkou, aby se v civilněprávní rovině zkoumalo, kdo má k věci vlastnické či jiné právo. To vyplývá i ze skutečnosti, že rozhodnutím o zajištění věci v trestním řízení ještě není definitivně rozhodnuto o osudu zajištěné věci (zajištění může být omezeno či zrušeno).
Ostatně souběh zajištění věci v trestním řízení a jejího zahrnutí do majetkové podstaty předpokládá též insolvenční zákon (srov. § 227 či § 283 odst. 3). Zajištění věci v trestním řízení nezpůsobuje bez dalšího zánik účinků již provedeného soupisu (věc se stále pokládá za sepsanou) a samo o sobě nevytváří ani překážku pro soupis věci do majetkové podstaty.