Pátky s judikaturou 21/8/26
Právní úprava spotřebitelské koupě je z podstatné části výsledkem implementace směrnic Evropské unie. Jedná se o směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES ze dne 25. 5. 1999, o některých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk na toto zboží, a dále o směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/771 ze dne 20. 5. 2019, o některých aspektech smluv o prodeji zboží, o změně nařízení (EU) 2017/2394 a směrnice 2009/22/ES a o zrušení směrnice 1999/44/ES (dále jen „směrnice č. 2019/771“) a směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/770 ze dne 20. 5. 2019, o některých aspektech smluv o poskytování digitálního obsahu a digitálních služeb. Směrnice č. 2019/771 je založena na principu maximální harmonizace a neumožňuje členským státům přijmout nebo ponechat v platnosti odlišná ustanovení, ledaže by to výslovně připouštěla (srov. čl. 4 a bod 10 preambule směrnice č. 2019/771).
Poslední dvě uvedené směrnice byly do občanského zákoníku s účinností od 6. 1. 2023 implementovány zákonem č. 374/2022 Sb., kterým se mění zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
Podle čl. 2 odst. 3 směrnice č. 2019/771 se „prodávajícím“ rozumí fyzická nebo právnická osoba bez ohledu na to, zda je v soukromém či veřejném vlastnictví, která v souvislosti se smlouvami, na něž se vztahuje tato směrnice, jedná, i prostřednictvím jiné osoby jednající jménem této fyzické nebo právnické osoby nebo v jejím zastoupení, za účelem, který lze považovat za její obchodní činnost, podnikání, řemeslo nebo povolání. Úprava uvedeného pojmu v dalších spotřebitelských směrnicích se od uvedeného podstatně neliší.
Směrnice poskytují spotřebitelům zvláštní ochranu pouze ve vztazích s podnikateli, jež vymezují jako fyzické nebo právnické osoby bez ohledu na to, zda jsou v soukromém nebo veřejném vlastnictví, jež jednají za účelem, který lze považovat za jejich obchodní činnost, podnikání, řemeslo nebo povolání.
Podle občanského zákoníku se pro účely ochrany spotřebitele (a pro účely § 1963 o. z.) za podnikatele považuje každá osoba, která uzavírá smlouvy související s vlastní obchodní, výrobní nebo obdobnou činností či při samostatném výkonu svého povolání, popřípadě osoba, která jedná jménem nebo na účet podnikatele.
Podle judikatury Soudního dvora Evropské unie (dále též jen „Soudní dvůr“) jsou vnitrostátní soudy při použití vnitrostátního práva povinny vykládat toto právo v co největším možném rozsahu ve světle znění a účelu směrnic, aby dosáhly výsledku jimi zamýšleného, a tudíž i souladu s čl. 288 třetím pododstavcem Smlouvy o fungování Evropské unie. Tato povinnost konformního výkladu vnitrostátního práva je totiž inherentní systému uvedené Smlouvy v tom, že umožňuje, aby vnitrostátní soudy v rámci svých pravomocí zajistily plnou účinnost unijního práva při rozhodování o sporech, které jim jsou předloženy.
Nepřímým účinkem směrnice se obecně rozumí povinnost vykládat vnitrostátní právo souladně s jejím zněním a účelem (požadavek eurokonformního výkladu) [srov. závěr, že zásada výkladu vnitrostátního práva v souladu s právem Evropských společenství se neomezuje na pouhý výklad znění těchto ustanovení, nýbrž vyžaduje, aby vnitrostátní soud vzal v úvahu celé vnitrostátní právo za účelem posouzení, nakolik může být uplatněno způsobem, který nevede k výsledku, jenž je v rozporu s výsledkem zamýšleným směrnicí].
Povinnost souladného výkladu však nachází své meze ve výkladových metodách, neboť vnitrostátní orgány nejsou nuceny jít nad rámec výkladových metod, které jsou uznávány v jejich právu (srov. zásada konformního výkladu vyžaduje, aby vnitrostátní soudy učinily vše, co spadá do jejich pravomoci, tím, že vezmou v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použijí metody výkladu jím uznané tak, aby zajistily plnou účinnost dotčené směrnice a došly k výsledku, který by byl v souladu s cílem sledovaným touto směrnicí).
Další mezí nepřímého účinku směrnice je respekt k obecným právním zásadám, které souladný (eurokonformní) výklad nemůže porušovat; vnitrostátní orgán aplikace práva není rovněž povinován k souladnému (eurokonformnímu) výkladu, který by byl contra legem [srov. závěr, že povinnost vnitrostátního soudu přihlížet k obsahu směrnice, pokud vykládá a používá relevantní pravidla vnitrostátního práva, je omezena obecnými právními zásadami, zejména zásadou právní jistoty a zásadou zákazu zpětné účinnosti, a že nemůže sloužit jako základ pro výklad vnitrostátního práva contra legem].
Z judikatury Soudního dvora vyplývá, že spotřebitelské směrnice definují smlouvy, na které se vztahují, prostřednictvím odkazu na určitou vlastnost smluvních stran podle toho, zda jednají v rámci profesní činnosti, či nikoli. Uvedené závěry mají svůj předobraz v myšlence, ze které vychází systém ochrany zavedený (tou kterou) směrnicí, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli jak z hlediska vyjednávací síly, tak úrovně informovanosti, což ho vede k tomu, že přistoupí na podmínky předem vyhotovené prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž může ovlivnit jejich obsah. Z toho plyne, že pojem „prodávající nebo poskytovatel“ je funkčním pojmem vyžadujícím posouzení, zda smluvní vztah spadá do rámce obchodní nebo výrobní činnosti nebo povolání dané osoby.
Soudní dvůr (i ve vztahu ke směrnici 2011/83/EU, o právech spotřebitelů), vyložil pojem „obchodníka“, kterým je podle jejího čl. 2 písm. b) fyzická nebo právnická osoba bez ohledu na to, zda je v soukromém či veřejném vlastnictví, která jedná, i prostřednictvím jiné osoby jednající jejím jménem nebo v jejím zastoupení, za účelem, který lze považovat za její obchodní činnost, podnikání, řemeslo nebo povolání v souvislosti se smlouvami, na které se vztahuje tato směrnice.
Dále uvedl, že kvalifikace určité osoby jako „obchodníka“ vyžaduje posouzení „případ od případu“. Je třeba na základě zjištěných skutkových okolností zkoumat, zda dotyčná osoba jednala „za účelem obchodní činnosti, podnikání, řemesla nebo svobodného povolání“ nebo jménem obchodníka nebo v jeho zastoupení.
Toto posouzení znamená ověření, zda jde například v případě prodeje o činnost soustavnou, za účelem dosažení zisku, zda má prodávající technické informace a kompetence ohledně výrobků, které nabízí k prodeji a které spotřebitel nutně nemá, a má díky nim vůči němu výhodnější postavení, zda má prodávající právní status, který mu umožňuje činit akty obchodní povahy, a v jakém rozsahu je způsob prodeje spojený s obchodní či podnikatelskou činností prodávajícího, zda je prodávající plátcem DPH, zda prodávající, který jedná jménem určitého obchodníka nebo na jeho účet, nebo prostřednictvím jiné osoby jednající jeho jménem nebo v jeho zastoupení, získává odměnu nebo jinou výhodu, zda prodávající nakupuje nové nebo použité zboží za účelem jeho dalšího prodeje, čímž tato činnost získává pravidelnost, opakovanost nebo souběžnost s jeho obchodní činností, zda je prodávané zboží stejného druhu nebo stejné hodnoty, zejména v případě, kdy se nabídka týká omezeného počtu zboží. Uvedená kritéria nejsou taxativní ani výlučná, takže splnění jednoho nebo více těchto kritérií v zásadě samo o sobě neurčuje, zda lze dotyčného prodejce kvalifikovat jako „obchodníka“.
Co se týče tuzemské rozhodovací praxe, Nejvyšší soud uvedl, že „…spotřebitelské smlouvy jsou definovány nikoliv jejich samotným předmětem, ale odkazem na konkrétní vlastnosti jejich smluvních stran. Spotřebitelskou smlouvou je každá smlouva, kterou uzavírá spotřebitel, jímž je fyzická osoba, která jedná mimo rámec (účely) své podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu povolání, s podnikatelem (jak jej pojímají výše uvedené směrnice). Postavení osoby jako spotřebitele musí být určeno s ohledem na funkční kritérium spočívající v posouzení, zda dotyčný smluvní vztah spadá do rámce činností nesouvisejících s výkonem určité profese. Směrnice poskytují spotřebitelům zvláštní ochranu pouze ve vztazích s podnikateli vymezenými materiálně, tedy jde o jakékoliv fyzické nebo právnické osoby, které jednají za účelem, který lze považovat za jejich obchodní činnost, podnikání, řemeslo nebo povolání, a z jejich působnosti nejsou vyloučeny ani subjekty plnící úkoly ve veřejném zájmu, ani subjekty, které mají veřejnoprávní status. Podstatné je, zda dotyčná smlouva zapadá do působnosti směrnic“.
Pojmem podnikatele se zabýval Ústavní soud, který uvedl: „Zaprvé, pojem podnikatele se vykládá široce. Právní forma, povaha činnosti, naplňovaný zájem, sledovaný účel či předmět smlouvy nejsou určující. Zadruhé, jde o funkční pojem. Jednání podnikatele se musí uskutečnit v souvislosti s jeho ekonomickou činností. Pokud uzavře smlouvu, zkoumá se, zda smluvní vztah spadá do rámce jeho ekonomické činnosti a jak silné postavení má vůči druhé smluvní straně. Zatřetí, závěr o postavení podnikatele nelze činit izolovaně. Vždy je nutné zohlednit skutkové okolnosti konkrétního případu, jako například soustavnost činnosti, její výkon za účelem zisku, informační nerovnováhu či odpovídající právní formu atd. Začtvrté, z konkrétního a kontextuálního posouzení každého typu služby pak také logicky plyne možnost "štěpeného" statusu toho samého subjektu s ohledem na konkrétní plnění. Je možné, že jeden a ten samý subjekt bude s ohledem na určitý typ plnění poskytovatelem služeb spotřebitelům, zatímco při poskytování jiného plnění nikoli.“
Lze proto uzavřít, že pro aplikaci úpravy § 2158 a násl. o. z. je třeba (případ od případu) zkoumat, zda fyzická nebo právnická osoba jednala v rámci své obchodní činnosti, podnikání, řemesla nebo povolání, nebo – jinak řečeno – je nutné zjistit, zda jednala za účelem, který lze považovat za její obchodní činnost, podnikání, řemeslo nebo povolání.
Žalovaná v rámci dovolací argumentace předně zpochybnila závěr odvolacího soudu, že následkem porušení povinnosti zveřejnit smlouvu podle § 7 odst. 1 zákona o registru smluv není absolutní neplatnost smlouvy a že plnění poskytnuté na základě takové smlouvy je plněním z právního důvodu, který následně odpadl. Akcentovala, že smlouvy nebyly uzavřeny ani ve formě stanovené v § 8 odst. 2 zákona o registru smluv a byly tak absolutně neplatné.
Pro řešení předložené otázky způsobu určení výše peněžité náhrady však není určující, zda jde o plnění bez právního důvodu (plnění na základě absolutně neplatné smlouvy), či plnění z právního důvodu, který odpadl s účinky ex tunc, tj. od počátku. V obou případech totiž jde o kondikci z plnění, u níž je výše finanční náhrady určována shodně (jak bude odůvodněno níže).
K této námitce žalované Nejvyšší soud pouze dodává, že smlouva od počátku zrušená podle § 7 odst. 1 zákona o registru smluv nezakládá právo na plnění či povinnost plnit, jinými slovy neposkytuje dostatečný právní důvod k plnění. Je-li na základě takové smlouvy přesto plněno, jde o plnění zakládající vznik bezdůvodného obohacení podle § 2991 o. z.
Zrušení smlouvy s účinky ex tunc podle § 7 odst. 1 zákona o registru smluv tedy vyvolává stejné následky, jako by smlouva byla absolutně neplatná, a to bez ohledu na to, zda byla smlouva uzavřena ve formě stanovené v § 8 odst. 2 zákona o registru smluv. Účelem formy smluv stanovené v § 8 odst. 2 zákona o registru smluv je umožnit transparentní uveřejňování vybraných smluv tak, aby veřejnost měla reálnou možnost se s celkovým obsahem smluv seznámit, tj. splnění zákonné povinnosti, jejíž porušení je sankcionováno podle § 7 odst. 1 zákona o registru smluv zrušením smlouvy od počátku. Jinak řečeno povinná forma uzavírání smluv ve smyslu § 8 odst. 2 zákona o registru smluv je tedy jen prostředkem realizace zákonné povinnosti zveřejnění vybraných smluv.
V rozhodovací praxi dovolacího soudu není pochyb o tom, že bezdůvodné obohacení (§ 2991 a násl. o. z.) představuje (mimosmluvní) závazek, jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení.
Z ustanovení § 2999 odst. 1 věta první o. z. vyplývá priorita vydání samotného předmětu bezdůvodného obohacení (naturální restituce) a povinnost poskytnout náhradní plnění v penězích tehdy, není-li dobře možné vydat přímo předmět bezdůvodného obohacení – např. pokud obohacení spočívalo ve výkonech, jako tomu bylo i v nyní projednávané věci.
Při určení výše peněžité náhrady je základním zákonným kritériem cena obvyklá (§ 2999 odst. 1 věta první o. z.). Důležitým pro určení výše peněžité náhrady však je, zda byl majetkový prospěch obohacené strany získán plněním za úplatu, či nikoliv. Při určení výše vypořádání se vychází především z toho, že je-li plněno na určitý závazek (ač neplatný či zrušený), vyplývají předpoklady bezdůvodného obohacení z tohoto závazku.
Je-li uzavřena úplatná smlouva a dojde-li k neplatnosti či zrušení této smlouvy (ex tunc), ustanovení § 2999 odst. 2 o. z. umožňuje, aby autonomní ocenění stran (byť i z neplatné či zrušené smlouvy) bylo zohledněno v rámci vzniknuvšího vztahu z bezdůvodného obohacení (ačkoliv jinak jejich ujednání zásadně nebude vyvolávat právní účinky). A to za předpokladu, že bez ohledu na neplatnost smlouvy bylo autonomní (sjednané) ocenění předmětu plnění vyjádřením skutečné právně relevantní vůle stran.
Finanční náhrada za bezdůvodné obohacení podle neplatné nebo zrušené úplatné smlouvy je tedy poskytována podle § 2999 odst. 2 o. z. část věty před středníkem o. z. (nejsou-li naplněny zákonné výjimky) částkou úplaty, za kterou bylo plněno.
Použití ujednané úplaty pro určení peněžité náhrady se však podle § 2999 odst. 2 věty za středníkem o. z. neuplatní v případech, kdy výše úplaty zakládá důvod neplatnosti smlouvy nebo důvod pro zrušení závazku, nebo kdy byla výše úplaty takovým důvodem podstatně ovlivněna. Důvodem, proč se ujednaná odměna (autonomní ocenění) v těchto případě nepoužije, je skutečnost, že k jejímu ujednání nedošlo na základě skutečné právně relevantní vůle stran. V takových situacích se při zjištění výše náhrady zpravidla vychází z § 2999 odst. 1 o. z., tedy z ceny obvyklé.
Výše úplaty může být důvodem neplatnosti zejména tehdy, odporuje-li dobrým mravům [např. v případě lichevních smluv (§ 1796 o. z.)] nebo zákonu (např. v případě porušení zákonné regulace cen). Důvodem pro zrušení závazku může být výše úplaty např. při neúměrném zkrácení (§ 1793 o. z.) či následné změně okolností (§ 1766 odst. 1 o. z.).
Příkladem situace, kdy existuje důvod, který zakládá neplatnost smlouvy (či její zrušení) a který současně ovlivnil ujednání o úplatě tak podstatně, že je vyloučeno považovat ujednanou odměnu za projev autonomie vůle stran (či jedné z nich), může být neplatnost pro vadu vůle, jež vylučuje, že by smluvní ocenění bylo výrazem skutečné právně relevantní vůle stran, tj. např. uzavření smlouvy v podstatném omylu týkajícím se vlastností předmětu plnění (§ 583 o. z.), či bezprávná výhrůžka ve smyslu § 587 o. z.
Namísto celkového vyloučení autonomního ocenění a aplikace výše peněžité náhrady podle ceny obvyklé lze přistoupit i k jeho modifikaci (tak, aby odpovídalo hypotetické vůli stran) tam, kde úplné vyloučení sjednané odměny by bylo neproporcionální a v rozporu s účelem předmětného ustanovení.
Tak je tomu např. v situaci odstoupení od úplatné smlouvy při poskytnutí vadného či neúplného plnění. Při určení výše peněžité náhrady odvíjející se od sjednané úplaty se v takovém případě přihlíží též k vadnosti či neúplnosti poskytnutého plnění, má-li za následek snížení skutečného majetkového prospěchu obohaceného.
Podle § 2999 odst. 1 věty druhé o. z. pak lze snížit, nebo dokonce vyloučit (a to i v případě plnění ochuzeného za úplatu ve smyslu § 2999 odst. 2 o. z.) peněžní náhradu, bylo-li plněno na základě neplatného nebo zrušeného právního jednání, a to v rozsahu, v jakém se to příčí účelu pravidla, které založilo neplatnost smlouvy (resp. účelu pravidla, které založilo zrušení právního jednání). Podle důvodové zprávy k zákonu č. 89/2012 Sb. (srov. její konsolidované znění) byl inspiračním zdrojem této úpravy návrh evropského občanského zákoníku (čl. VII.-6:103 DCFR) a má jít zejména o smlouvy uzavřené s nezletilými, neboť nemůže-li již nezletilý vydat, co získal, nelze ho ani zavázat k peněžité náhradě za bezdůvodné obohacení.
V komentářové literatuře byl vysloven názor, že s ohledem na důvodovou zprávou deklarovaný příklad je při řešení otázky, zda by se přiznání práva na vydání bezdůvodného obohacení (finanční náhrady) příčilo účelu normy zakládající neplatnost právního jednání, obecně nutné posuzovat, je-li účel dané normy zaměřen na ochranu osoby vystupující v pozici obohaceného a zda by tento ochranný účel byl popřen, pokud by obohacený byl zavázán k vydání peněžité náhrady za přijatý prospěch.
S uvedeným názorem se však Nejvyšší soud zcela neztotožňuje, neboť aplikaci § 2999 odst. 1 věty druhé o. z. nelze omezovat pouze na normy, jejichž účelem je ochrana konkrétní osoby vystupující v pozici obohaceného, nýbrž je namístě jej aplikovat tam, kde by přiznání finanční náhrady (či její části) popíralo též jiný ochranný účel dané normy (příčilo by se mu) zakládající neplatnost smlouvy či její zrušení.
Ani autonomní ocenění (§ 2999 odst. 2 o. z.) pak obecně nemůže být východiskem pro určení výše peněžní náhrady, pokud by to bylo v rozporu se smyslem a účelem porušené normy. Pokud by například smysl a účel porušené normy nevylučovaly právo na poskytnutí peněžní náhrady jako takové, avšak vylučovaly by náhradu, která by plnila funkci odměny (zisku) za takové zakázané plnění (např. prodej věci v rozporu se zákonným zákazem), mohla by být sjednaná výše náhrady základem pro určení výše náhrady jen tehdy, byla-li by nižší než obvyklá cena předmětu obohacení.
Při aplikaci § 2999 odst. 1 věty druhé o. z. je tedy nezbytné v každém jednotlivém případě vážit účel dané normy zakládající neplatnost právního jednání či jeho zrušení. Ačkoliv účel zákonného zákazu mnohdy vyžaduje neplatnost právního jednání, jen výjimečně bude účelem takového zákazu i vyloučení náhrady za dosavadní plnění.
Z výše uvedených obecných závěrů vyplývá, že při řešení otázky způsobu určení výše peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení v situaci, kdy bylo plnění poskytnuto na základě úplatné smlouvy, jež nebyla zveřejněna v registru smluv postupem podle § 7 odst. 1 zákona o registru smluv a byla tak od počátku zrušena, je namístě zkoumat, zda je dán důvod pro aplikaci některé z výše uvedených výjimek ze stanovení výše peněžité náhrady prostřednictvím výše úplaty ujednané ve zrušené smlouvě. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda ujednaná výše úplaty zakládá důvod pro zrušení závazku ze smlouvy podle § 7 odst. 1 zákona o registru smluv, či zda je výše úplaty takovým důvodem podstatně ovlivněna a tím, zda by se přiznání finanční náhrady ve výši ujednané úplaty příčilo smyslu a účelu pravidla stanoveného v § 7 odst. 1 zákona o registru smluv, příp. v jakém rozsahu.
Účelem zákona o registru smluv je podle důvodové zprávy k tomuto zákonu zajistit povinné uveřejňování vybraných smluv (objednávek či faktur), u nichž je alespoň jednou smluvní stranou subjekt nakládající alespoň zčásti s veřejnými finančními prostředky, tedy prostředky, které mají svůj původ ve veřejných rozpočtech, a tím umožnit jejich efektivní veřejnou kontrolu jako doplnění tradičních institucionálních kontrolních mechanismů, jež samy o sobě nemohou být vzhledem k rozsahu veřejné správy dostatečně efektivní. Veřejná kontrola je univerzální, nezávislá a uplatňuje se jak represivně (v podobě veřejného odsouzení nepravostí), tak zejména preventivně, neboť motivuje k transparentnímu a hospodárnému nakládání s těmito veřejnými prostředky (srov. obecnou část důvodové zprávy k zákonu o registru smluv).
Účelem ustanovení § 7 zákona o registru smluv pak je posílit právní jistotu a předcházet situacím, kdy strany smlouvu sice uzavřou, ale z nějakého (typicky z nepoctivého) důvodu nebudou mít zájem na jejím uveřejnění. V takovém případě platí, že je smlouva zrušena od počátku. Tato konstrukce nutí smluvní strany k aktivnímu přístupu při uveřejňování smluv. Pokud dojde ke zrušení smlouvy, vzniknou z toho automaticky další zákonné následky, zejména v podobě bezdůvodného obohacení podle občanského zákoníku aj. (srov. zvláštní část důvodové zprávy k zákonu o registru smluv – k § 7).
K účelu zákona o registru smluv se vyjádřil též Ústavní soud, v němž uvedl, že účelem tohoto zákona je stanovení zvláštních podmínek účinnosti vybraných smluv, dále podmínek uveřejňování takových smluv prostřednictvím registru smluv a konečně fungování registru smluv samého (§ 1 zákona). Věcná působnost zákona je vymezena v jeho ustanovení § 2, z něhož se podává, že prostřednictvím registru smluv se povinně uveřejňují soukromoprávní smlouvy, dále smlouvy o poskytnutí dotace a konečně smlouvy o poskytnutí návratné finanční výpomoci. Zákon však nedopadá na veškeré zde uvedené smlouvy, nýbrž jen na takové, jejichž (alespoň jednou) smluvní stranou je některý ze subjektů uvedených v § 2 odst. 1 písm. a) až n) zákona, přičemž všechny zde uvedené subjekty mají jedno společné: vazbu na veřejné rozpočty, tedy to, že alespoň částečně hospodaří s veřejnými finančními prostředky. … K zajištění toho, že dotčené subjekty dostojí povinnosti uveřejnit dané smlouvy v registru smluv příslušným způsobem a ve stanoveném rozsahu (ustanovení § 5 zákona), pak § 6 odst. 1 zákona váže účinnost smluv podléhajících povinnosti uveřejnění v registru právě na jejich uveřejnění a § 7 odst. 1 zákona stanoví následek neuveřejnění takové smlouvy ve stanovené lhůtě, a to její "zrušení od počátku".
Z uvedeného Ústavní soud dovodil, že cílem zákona o registru smluv je zajistit uveřejnění vybraných smluv, u nichž je alespoň jednou ze smluvních stran některý z dotčených subjektů, jejichž hospodaření je navázáno na veřejné finanční prostředky. Jako další účel zákona uvedl zpřístupnění dotčených smluv široké veřejnosti v souladu s ústavně zaručeným právem na informace podle čl. 17 odst. 1 a 5 Listiny (informační funkce zákona). Ve vazbě na uvedený účel též identifikoval i další základní právo, jež je prostřednictvím zákona realizováno, totiž právo občanů podílet se na správě věcí veřejných dle čl. 21 odst. 1 Listiny (kontrolní funkce zákona).
Ústavní soud též dodal, že v situaci, kdy dotčený subjekt je přímo anebo zprostředkovaně (skrze jiný subjekt) napojen na veřejné rozpočty a finance z nich plynoucí, nelze přijmout tezi, že takový subjekt je ve srovnatelném postavení s jinými soukromoprávními subjekty, které rovněž provozují podnikatelskou činnost. Řádné a efektivní nakládání s prostředky, jimiž dotčený subjekt disponuje, totiž není v zájmu pouze úzkého okruhu osob …, nýbrž ve prospěch širší komunity [např. občanů obce či kraje, jde-li o subjekty dle § 2 odst. 1 písm. n) zákona o registru smluv] nebo celé společnosti ... i tam, kde jsou veřejné prostředky užívány v souladu se zákonem k soukromým účelům, je třeba dbát na to, aby se tak dělo hospodárně. Jinými slovy, nelze akceptovat iracionální či nehospodárné nakládání s veřejnými prostředky snad pouze proto, že se tak děje v rámci podnikatelské činnosti daného subjektu.
Také podle komentářové literatury je registr smluv koncipován jako nástroj prevence před nehospodárným, ba korupčním jednáním, vycházející z premisy, že právě veřejná kontrola představuje efektivní prostředek ke snižování korupce, přičemž prevence je v tomto ohledu vhodnější než následná represe
V případě smlouvy zrušené podle § 7 odst. 1 zákona o registru smluv pro její neuveřejnění v zákonem stanovené lhůtě není namístě aplikovat výjimku uvedenou v § 2999 odst. 2 části věty za středníkem o. z., která by zapovídala použití ujednané ceny jako východiska pro určení výše finanční náhrady za bezdůvodné obohacení a vedla by k určení výše peněžité náhrady podle kritéria obvyklé ceny. Ujednaná výše úplaty totiž podle zákona není důvodem pro zrušení závazku ze smlouvy. Důvodem pro zrušení závazku ze smlouvy je neuveřejnění smlouvy v souladu s § 7 odst. 1 zákona o registru smluv. Nejde ani o situaci, v níž by výše úplaty byla takovým důvodem zrušení podstatně ovlivněna, tj. v níž by uvedený důvod pro zrušení závazku ze smlouvy ovlivnil ujednání o úplatě tak podstatně, že by bylo zcela vyloučeno považovat ujednanou odměnu za projev autonomie vůle stran (či jedné z nich).
V případě vadnosti či neúplnosti poskytnutého plnění však může do úvahy připadat modifikace výše peněžité náhrady stanovené podle výše ujednané úplaty, měla-li by vadnost či neúplnost poskytnutého plnění za následek snížení skutečného majetkového prospěchu obohaceného.
Přiznání finanční náhrady ve výši úplaty ujednané ve zrušené smlouvě se však může příčit účelu zákona o registru smluv (jeho § 7 odst. 1). Účelem pravidla obsaženého v § 7 odst. 1 zákona o registru smluv, podle kterého je od počátku zrušena smlouva, jež nebyla ve stanovené lhůtě uveřejněna v registru smluv, má být dostatečná motivace stran k plnění zákonné povinnosti uveřejňování vybraných smluv, aby byl naplněn účel zákona o registru smluv spočívající v umožnění veřejné kontroly, jako nástroje prevence před nehospodárným nakládáním s veřejnými prostředky. Účel normy zde směřuje v konečném důsledku k ochraně určité komunity či celé společnosti před nehospodárným nakládáním s veřejnými prostředky. Má-li tedy uvedená zákonná sankce sloužit k prevenci před nehospodárným nakládáním s veřejnými prostředky, pak by se příčilo účelu takového pravidla, měl-li by v případě zrušení smlouvy od počátku pro porušení zákonné povinnosti zveřejnění smlouvy ochuzený obdržet od obohaceného finanční náhradu ve výši ujednané úplaty, jež by představovala právě takové nehospodárné nakládání s veřejnými prostředky, kterému mělo zveřejnění smlouvy (veřejná kontrola) bránit. Za nehospodárné nakládání s veřejnými prostředky přitom lze zpravidla považovat i situaci, kdy se smluvní strana, která hospodaří s veřejnými prostředky ve zrušené smlouvě zaváže k zaplacení ceny za dohodnuté plnění převyšující cenu obvyklou v daném místě a čase. V takovém případě tedy nevznikne podle § 2999 odst. 1 věty druhé o. z. ochuzenému právo na peněžitou náhradu v rozsahu převyšujícím cenu odpovídající hospodárnému nakládání s veřejnými prostředky, tj. zpravidla v rozsahu převyšujícím obvyklou cenu sjednaného plnění, jež tvoří předmět bezdůvodného obohacení, neboť by se to příčilo účelu § 7 odst. 1 zákona o registru smluv zakládajícího zrušení smlouvy. Naopak v situaci, kdy ujednaná cena za dohodnuté plnění ve zrušené smlouvě nebude představovat nehospodárné nakládání s veřejnými prostředky (tj. zpravidla v situaci, kdy bude za dohodnuté plnění ujednána obvyklá cena či nižší), nebude se určení finanční náhrady ve výši ujednané úplaty výše uvedenému účelu normy příčit.
Lze tedy uzavřít, že v případě, kdy úplata za řádně poskytnuté plnění ujednaná ve smlouvě zrušené podle § 7 odst. 1 zákona o registru smluv představuje nehospodárné nakládání s veřejnými prostředky, nevznikne podle § 2999 odst. 1 věty druhé o. z. právo na peněžitou náhradu za bezdůvodné obohacení v rozsahu, v němž ujednaná úplata převyšuje cenu dohodnutého plnění odpovídající hospodárnému nakládání s veřejnými prostředky, tj. zpravidla obvyklou cenu dohodnutého plnění.
V nyní projednávané věci odvolací soud rozhodoval o vypořádání bezdůvodného obohacení za plnění poskytnuté žalobkyní žalované na základě celkem 9 smluv (zakázky 1 až 3 a 5 až 10), u nichž nebyla splněna zákonná povinnost uveřejnění v registru smluv a které tak byly podle § 7 odst. 1 zákona o registru smluv zrušeny od počátku (s účinky ex tunc). Jelikož nebylo dobře možné vrácení poskytnutého plnění (plnění spočívala především ve výkonech), odvolací soud přiznal žalobkyni peněžitou náhradu ve smyslu § 2999 odst. 2 věty před středníkem o. z ve výši úplaty ujednané ve zrušených smlouvách za tato plnění (jež neměla žádné vady) a neměl za potřebné zabývat se tím, jaká byla obvyklá cena plnění, tedy zkoumat, zda cena díla byla odpovídající a adekvátní ceně za srovnatelná plnění.
ohledem na výše uvedené právní závěry Nejvyššího soudu však takové právní posouzení odvolacího soudu není úplné (a je tudíž nesprávné), nezabýval-li se odvolací soud tím, zda ujednaná výše úplaty za tato plnění nepředstavovala nehospodárné nakládání s veřejnými prostředky, tj. neposuzoval-li, zda nejsou dány důvody, pro které by se přiznaní finanční náhrady ve výši ujednané úplaty příčilo účelu pravidla (§ 7 odst. 1 zákona o registru smluv), které založilo zrušení smlouvy od počátku. V případě zjištění nehospodárnosti při nakládání s veřejnými prostředky vzhledem k výši ujednané úplaty by totiž bylo namístě podle § 2999 odst. 1 věty druhé o. z. nepřiznat peněžitou náhradu ve výši ujednané úplaty v takovém rozsahu, který by převyšoval cenu odpovídající hospodárnému nakládání s veřejnými prostředky. Odvolací soud se tedy nesprávně odmítl zabývat tím, jaká byla obvyklá cena za ujednaná plnění, aby mohl posoudit, zda nešlo o nehospodárné nakládání s veřejnými prostředky.
Nejvyšší soud opakovaně judikuje, že závěr o přiměřenosti slevy z kupní ceny vyžaduje komplexní úvahu soudu zohledňující individuální okolnosti případu. Vždy je však třeba vycházet z účelu práv z vadného plnění, z něhož vyplývá požadavek na nápravu poruchy ekvivalence vzájemných plnění. Při určení částky odpovídající přiměřené slevě z kupní ceny musí být vždy přihlíženo ke konkrétním okolnostem daného případu.
Výše slevy z ceny bude záviset především na povaze a rozsahu vad vzhledem k ceně, na snížení funkčních vlastností věci a příp. její estetické hodnoty. Při jejím určení je nutné přihlížet k tomu, jak se vytčená vada projevuje při užívání věci, jak vady omezují či komplikují užívání věci, popř. snižují životnost věci, k dalšímu možnému způsobu a rozsahu užívání věci, k ceně nutných oprav věci (přičemž slevu obvykle nelze ztotožnit pouze s náklady spojenými s odstraněním vad či s hodnotou všech nákladů, které se sám kupující rozhodl vynaložit na odstranění vady) a jiným obdobným hlediskům, přičemž prostřednictvím slevy by měla být vytvořena situace blížící se stavu, kdy by bylo plněno bez vad.
Při posouzení, jaká výše slevy z ceny je přiměřená, tj. jaká výše slevy je způsobilá vytvořit situaci blížící se stavu, kdy by bylo plněno bez vad, je však nezbytné mít na zřeteli, že sleva z ceny je jedním z práv z vadného plnění. Proto je při jejím určení nutné vycházet ze smyslu a účelu práv z vadného plnění. Hlavním účelem úpravy práv z vadného plnění je přitom poskytnutí ochrany věřiteli (kupujícímu), který neobdržel smluvně dohodnuté plnění (resp. plnění o smluvně dojednaných parametrech).
Účel této úpravy tak tkví především v nápravě poruchy ekvivalence vzájemných plnění, resp. cílí na vyrovnání ekvivalence plnění. Jinak řečeno smyslem úpravy práv z vadného plnění (tj. i smyslem poskytnutí přiměřené slevy z ceny) je opětovně docílit rovnovážného stavu mezi plněním smluvních stran (zaplacenou kupní cenou a obdrženou věcí), který byl narušen vadným plněním jedné z nich (prodávajícím), tj. tím, že oproti smluvně předpokládanému stavu ekvivalence plnění (kupující za určitou dohodnutou kupní cenu měl obdržet bezvadné plnění této dohodnuté ceně odpovídající) ve skutečnosti kupující obdržel plnění vadné, a tedy již proto neodpovídající sjednané ceně. Smyslem úpravy práv z vadného plnění není reparace vzniklých škod.
Přiměřená sleva z kupní ceny proto musí odpovídat takové výši, která v konkrétních poměrech dané věci bude odpovídající míře narušení ekvivalence plnění a bude způsobilá toto narušení narovnat (prostřednictvím snížení ceny). Určení slevy z kupní ceny pouze prostým určením rozdílu hodnoty věci bez vady a hodnoty dodané věci vadné či určením částky odpovídající výši nákladů na opravu vadné věci bez dalšího (bez zohlednění dalších konkrétních okolností věci) takovým požadavkům nedostojí. Přiměřenou výši slevy z kupní ceny nelze relevantně určit bez přihlédnutí k tomu, jakým způsobem vada věci snižuje její použitelnost a možnost užívání, příp. její životnost oproti stavu předpokládanému při uzavření smlouvy (tj. oproti stavu bezvadného plnění, pro který byla sjednána konkrétní kupní cena), zda šlo o prodej věci za obvyklou cenu či za cenu sníženou nebo naopak zvýšenou oproti ceně obvyklé, příp. zda věc po případné opravě bude svým stavem odpovídající stavu předpokládanému při uzavření kupní smlouvy, pro který byla sjednána konkrétní kupní cena apod.
Například v případě prodeje věci za cenu nižší či vyšší, než je cena obvyklá, totiž bude při existenci vady věci výše přiměřené slevy způsobilé narovnat ekvivalenci plnění jiná (bude poměrně snížená či zvýšená) než v případě prodeje téže věci se stejnou vadou za cenu odpovídající obvyklé kupní ceně, neboť v obou z těchto případů bude slevou z kupní ceny dorovnávána ztráta jiné sjednané hodnoty plnění. Stejně tak obecně nelze stanovit jako přiměřenou výši slevy z kupní ceny (s přihlédnutím i k hodnotě opravy věci) stejnou částku v případě opravy vadné věci zcela nové, u níž byla očekávána při koupi dlouhá životnost, které může být případnou opravou dosaženo, a v případě věci starší, v době koupě již blíže k hranici své životnosti, u níž případnou opravou oproti stavu očekávanému při koupi dojde k významnému prodloužení životnosti. V druhém z případů by totiž poskytnutím slevy odpovídající nákladům na opravu nedošlo pouze k vyrovnání ekvivalence plnění, ale kupujícímu by se dostalo plnění již nad rámec předpokládaný smlouvou.
Nejvyšší soud v návaznosti na předchozí judikaturu uzavřel, že výše uvedeným judikatorním požadavkům na stanovení přiměřené slevy z kupní ceny zpravidla může odpovídat tzv. relativní proporční metoda, při níž se výše slevy určuje podle poměru obvyklých cen vadného a bezvadného plnění. Snížení ceny zde totiž nastává právě podle toho, jak by (hypoteticky) určila vůle stran. Při využití této metody je nejprve nutné zjistit obvyklou cenu vadné věci i bezvadné věci. Podíl obvyklé ceny vadné věci a obvyklé ceny bezvadné věci se vynásobí skutečně ujednanou cenou věci. Výše slevy se v takovém případě tedy zjistí odečtením takto zjištěné částky od skutečně ujednané ceny. Matematicky vyjádřeno:
Tamtéž Nejvyšší soud uvedl, že přitom není vyloučeno, že za specifických okolností může být pro nápravu narušené ekvivalence plnění vhodnější jiná metoda určení výše slevy z ceny, kterou však soud také musí náležitě odůvodnit. Soud proto musí vždy řádně odůvodnit, proč zvolený způsob určení slevy z kupní ceny v konkrétních poměrech daného případu nejlépe vyrovnává poruchu ekvivalence plnění.
Při promítnutí výše uvedeného do poměrů nyní projednávané věci je třeba uzavřít, že právní posouzení odvolacího soudu je nesprávné a založené na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu. Odvolací soud totiž ztotožnil výši přiměřené slevy z kupní ceny toliko s výší nákladů, které bude muset žalobkyně vynaložit na opravu věci, aniž by se zabýval posouzením dalších relevantních okolností. Z tohoto důvodu pak odvolací soud pro nadbytečnost zamítl dovolatelčiny návrhy, aby soud ustanovil znalce, který by určil hodnotu nemovité věci bez vad a hodnotu nemovité věci s vadami. Při správné úvaze soudu ohledně určování výše slevy z kupní ceny je však takové zjištění na místě, ať už z důvodu nutnosti zohlednit všechny rozhodující okolnosti pro určení výše slevy pomocí relativní proporční metody; případně pokud by soud zvolil odlišnou metodu, pak by takové zjištění představovalo jednu z relevantních okolností, které má soud brát v úvahu při posouzení, jaká výše slevy je schopna vyrovnat vadným plněním narušenou ekvivalenci plnění mezi stranami.
Ze shora citovaných závěrů judikatury vyplývá, že při určení výše přiměřené slevy z kupní ceny soud musí svůj závěr založit na komplexní úvaze, kterou nelze redukovat ani na pouhé určení celkových nákladů nutných k opravě věci, ani automaticky jen na rozdíl mezi hodnotou bezvadné věci a věci vadné. Bude na odvolacím soudu, aby se v následujícím řízení dostatečně zabýval posouzením relevantních okolností (a opatřil si k tomu dostatečná skutková zjištění), které je dle shora citované judikatury třeba brát v úvahu při úvaze o výši přiměřené slevy z kupní ceny, a aby své závěry náležitě odůvodnil a v tomto smyslu vysvětlil, na základě jaké metody a jakých rozhodujících okolností výši slevy z kupní ceny určil, přičemž dle shora citované judikatury je zásadně možné využít relativní proporční metodu (příp. vysvětlit, proč její užití v projednávané věci nebylo na místě a proč odvolací soud zvolil metodu jinou).
Zbývající dovolatelčinou námitkou [výše shrnutou bod bodem b)] se dovolací soud s ohledem na výše uvedené samostatně nezabýval, neboť jejím prostřednictvím dovolatelka namítala, že soudy dostatečným způsobem nezjistily všechny okolnosti rozhodující pro určení výše přiměřené slevy. V souladu s výše uvedeným tak bude na místě, aby odvolací soud znovu posoudil otázku výše přiměřené slevy vzhledem ke konkrétním okolnostem projednávané věci a za tím účelem případně provedl dokazování v nezbytném rozsahu.
Dovolání v posuzované věci je přípustné, jelikož se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, v nichž Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že pouhé (formální) prohlášení pojistníka – spotřebitele o tom, že byl seznámen s pojistnými podmínkami, nelze považovat za řádné a prokazatelné seznámení s takovými pojistnými podmínkami. Přípustnost dovolání zakládá rovněž to, že skutkové závěry soudů (odvolací soud zcela převzal skutkové závěry soudu prvního stupně, resp. odkázal na ně) nejsou podloženy provedenými důkazy (lze tak konstatovat extrémní rozpor mezi vyslovenými skutkovými závěry a provedenými důkazy).
Podle § 2774 odst. 2 o. z., ve znění účinném ke dni uzavření Smlouvy, odkazuje-li smlouva na pojistné podmínky, seznámí s nimi pojistitel pojistníka ještě před uzavřením smlouvy; to neplatí, uzavírá-li se smlouva formou obchodu na dálku.
Předpokladem řádné inkorporace obchodních podmínek do smlouvy je jednak odkaz na tyto podmínky ve Smlouvě a zároveň řádné seznámení s jejich obsahem před uzavřením smlouvy. Závěr, že žalobkyně „byla prokazatelně seznámena s pojistnými podmínkami“ učinil soud prvního stupně a potažmo i odvolací soud pouze na základě toho, že podepsala Smlouvu a Dodatek, tedy dokumenty obsahující předtištěné prohlášení o seznámení se se „Specifikací podmínek pojištění Rytmus IG5/IG5J“), aniž bylo prokázáno, že byla s pojistnými podmínkami fakticky seznámena.
Svědkyně J. D. přitom vypověděla, že si nepamatuje, že by Specifikace byla vůbec žalobkyni předána. Další důkazy k prokázání, že žalobkyně byla seznámena s pojistnými podmínkami, navrženy ani provedeny nebyly.
Tím odvolací soud nejen dospěl ke skutkovým závěrům, které nesou znaky soudní libovůle, neboť nejsou podloženy provedenými důkazy (jsou s nimi v rozporu), ale také se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu, jelikož pouhé prohlášení žalobkyně (pojistníka – spotřebitele) o tom, že byla seznámena s pojistnými podmínkami, nelze považovat za řádné a prokazatelné seznámení s takovými pojistnými podmínkami.
Podle § 1815 o. z. se k zneužívajícímu ujednání nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.
Bude-li provedenými důkazy prokázáno, že žalobkyně byla se Specifikací jakožto částí obchodních podmínek prokazatelně seznámena, je na místě zkoumat, zda ujednání Smlouvy, na základě kterých žalovaná strhávala z kapitálové hodnoty pojištění počáteční náklady a další různé poplatky (konkrétně čl. 33 odst. 1 VPP, čl. 11 odst. 1, 2, 3 ZPP), nejsou zneužívajícími ujednáními ve smyslu ustanovení § 1814 odst. 1 písm. f) o. z. a čl. 3 odst. 1 Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. K zneužívajícím ujednáním se totiž podle § 1815 o. z. nepřihlíží.
Podle § 553 odst. 1 o. z. o právní jednání nejde, nelze-li pro neurčitost nebo nesrozumitelnost zjistit jeho obsah ani výkladem.
Projev vůle je srozumitelný a určitý tehdy, je-li možno zjistit, jaké právní následky má projevená vůle způsobit, tedy jaká práva a povinnosti a jakým způsobem má právní jednání založit, změnit nebo zrušit. Určitost se týká obsahové stránky projevu vůle. Projev vůle není určitý, pokud použité výrazy nejsou po obsahové stránce dodatečně konkrétní a jasné, takže nelze určit, jaké právní následky má projevená vůle vyvolat.
Následkem nesrozumitelnosti či neurčitosti je nicotnost právního jednání. Nesrozumitelnost i neurčitost se může týkat celého právního jednání nebo jen některé části. Je-li část právního jednání pro nesrozumitelnost či neurčitost nicotná, je třeba posoudit, zda zbývající část obstojí jako samostatné právní jednání, anebo zda právní jednání vůbec nevznikne (srov. komentář k § 576). Pokud zbývající část právního jednání obstojí, může být část stižená nicotností nahrazena úpravou vyplývající ze zákona, ze zvyklostí či zavedené praxe stran, ale i tzv. doplňujícím výkladem, jehož smyslem je určit chybějící obsah právního jednání podle tzv. hypotetické vůle smluvních stran.
Pokud by soudy dospěly k závěru, že k části pojistných podmínek (Specifikaci) se nepřihlédne, bude namístě se za účelem posouzení (ne)platnosti smlouvy zabývat otázkou, zda právní jednání smluvních stran je dostatečně určité.
