Hospodářská soutěž – snížení pokut za kartel výrobců oceli

V prosinci 1999 Evropská komise vydala rozhodnutí, v němž dospěla k závěru, že osm společností (z nichž čtyři evropské a čtyři japonské), které vyrábějí bezešvé trubky z uhlíkaté oceli používané v ropném průmyslu, se účastnilo v letech 1990 – 1995 na kartelové dohodě. Tato dohoda, která byla uzavřena na jednáních známých pod názvem Eurojaponský klub („Europe-Japan Club“) spočívala v rozdělení trhů tak, že se každá ze společností zavázala neprodávat předmětné trubky na domácím trhu jiné ze společností, které se kartelu účastnily. S ohledem na obecný zákaz kartelových dohod obsažený v článku 81 Smlouvy ES Evropská komise všem osmi výrobcům uložila pokuty v celkové výši 99 milionů EUR.

Sedm z osmi odsouzených výrobců následně podalo žalobu na zrušení rozhodnutí Evropské komise k Soudu prvního stupně (dále jen “SPS“). SPS při přezkoumávání žaloby odmítl veškeré argumenty, které výrobci oceli předložili, s výjimkou argumentů týkajících se doby trvání narušení hospodářské soutěže a v důsledku toho taktéž výše uložené pokuty.

S ohledem na skutečnosti, že v letech 1977 a 1990 mezi Evropskými společenstvími a Japonskem existovaly určité dobrovolné dohody o omezení importů oceli, Evropská komise dospěla ve svém rozhodnutí k závěru, že ačkoliv by jako počátek trvání kartelové dohody bylo možné stanovit rok již 1977, pro účely tohoto řízení je počátek narušení hospodářské soutěže nutné situovat až do roku 1990 SPS v tomto ohledu dospěl k závěru, že se jeho přezkum rozhodnutí Evropské komise musí týkat nikoliv legality či přiměřenosti takového ústupku ze strany Evropské komise, ale pouze a výhradně otázky, zda Evropská komise tento svůj ústupek v daném případě aplikovala správně.

Japonští výrobci nicméně tvrdili, že předmětné dobrovolné dohody mezi Evropskými společenstvími a Japonskem trvaly až do roku 1991, a nikoliv pouze do roku 1990. Ani oni, ani Evropská komise však v tomto ohledu nebyli schopni předložit žádný důkazní prostředek, ačkoliv to byla právě Evropská komise, která Evropská společenství zastupovala při jednáních s Japonskem o těchto dohodách. SPS připomněl, že ačkoliv platí obecné pravidlo, že žalobce (tedy japonští výrobci) nemůže přenášet důkazní břemeno na žalovaného (Evropskou komisi), nelze s ohledem na okolnosti v tomto případě tento obecný koncept aplikovat ve prospěch Evropské komise. Proto má SPS za to, že v tomto případě výjimečně bylo povinností Evropské komise předložit důkazy o tom, kdy tyto dobrovolné dohody přestaly platit. SPS též na základě nepřímých důkazů, které japonští výrobci předložili, dospěl k závěru, že pro účely předmětného řízení o kartelové dohodě a s přihlédnutím k tomu, že důkazní břemeno ohledně tvrzeného porušení soutěžních pravidel nese Evropská komise, zůstaly dobrovolné dohody mezi Evropskými společenstvími a Japonskem v platnosti i v průběhu roku 1990. Z tohoto důvodu tedy SPS rozhodl, že je dobu, po kterou trvala kartelová dohody, nutné zkrátit o jeden rok.

Japonské společnosti dále podaly námitky vůči datu, kdy podle rozhodnutí Evropské komise narušení hospodářské soutěže skončilo. V tomto ohledu SPS dospěl k závěru, že ve vztahu k japonským výrobcům nebylo prokázáno, že narušení soutěže trvalo i po 1. červenci 1994, a rozhodl, že je nutné zkrátit dobu trvání kartelové dohody o dalších šest měsíců.

Z tohoto důvodu tedy SPS částečně zrušil rozhodnutí Evropské komise a mírně snížil celkovou výši pokuty uložené všem na kartelu zúčastněným společnostem na 86 milionů korun.