K povinnosti nosit na pracovišti osobní ochranné prostředky

Současná právní úprava totiž sice upravuje pro zaměstnance adekvátní nástroj v podobě „osobního ochranného pracovního prostředku“ (dále též „OOPP“), jeho použití má ovšem striktní pravidla, jež se nám v době pandemie překvapivě nehodí. Pokud by totiž vláda, resp. Ministerstvo zdravotnictví nařídilo nosit OOPP na pracovištích ve stejném rozsahu jako OOP, pak by nemalé náklady na pořízení ochrany dýchacích cest musel zcela nést každý zaměstnavatel, a pravděpodobně by se na nich též alespoň zčásti musel podílet stát. Kromě toho by se aplikovala doprovodná opatření, např. bezpečnostní přestávky a povinnost zajistit prostor, v němž si po dobu bezpečnostní přestávky bude moci zaměstnanec ochranu dýchacích cest sundat a bez rizika nákazy odpočívat. Vláda, resp. Ministerstvo zdravotnictví si proto dalo záležet, aby z opatření nařizujícího nosit na pracovištích OOP (tedy roušky) neplynulo, že se jedná o OOPP (tedy o osobní ochranný pracovní prostředek). Základní úvaha pro volbu OOP však zřejmě spočívá alespoň zčásti jinde. OOPP mají zaměstnance chránit před riziky, nesmí ohrožovat jejich zdraví, nesmí bránit při výkonu práce a musí splňovat požadavky stanovené zvláštním právním předpisem. Těmito dalšími požadavky je mimo jiné v případě nakažlivých nemocí především účinnost, tj. ochrana před nakažením COVID-19 (!), což se kupodivu od OOP ve skutečnosti neočekává.

Povinnost používat na pracovištích OOP, a nikoliv OOPP, byla zavedena usnesením vlády č. 247 od 19.3.2020, posléze nahrazena mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví ze dne 30.3.2020 a nyní přežila, byť s jistými výjimkami, i ukončení nouzového stavu. OOP se očividně osvědčily, proto je nutné je nosit aktuálně na základě mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 25.5.2020 do odvolání (dále „Mimořádné opatření“).

Ministr zdravotnictví Mimořádným opatřením nadále udržuje při životě zásadní omezení zaměstnanců formou povinného nošení OOP při výkonu práce i mimo nouzový stav, čím vzniká otázka, zda je takový přístup v souladu s platnou právní úpravou. Zaměstnanci mají zakázán pobyt na pracovišti bez OOP, ledaže se jedná o některou ze stanovených výjimek, jako například (zjednodušeně řečeno) o pedagogické pracovníky v mateřské škole a osoby pečující v dětské skupině; pedagogické pracovníky škol a školských zařízení při zachovávání rozestupu a omezeném počtu osob v místnosti; osoby s poruchou intelektu, kognitivní poruchou či závažnou duševní poruchou, pokud jejich stav neumožnuje dodržování tohoto zákazu; řidiče, pokud jsou sami v uzavřeném vozidle nebo nejsou v přímém kontaktu s cestujícími při jejich odbavení; umělce při představení, moderátory, redaktory a další vyjmenované osoby při splnění stanovených podmínek; zdravotnické pracovníky po dobu nezbytně nutnou, je-li to nezbytné pro poskytování zdravotní péče; plavčíky, trenéry a instruktory vykonávající činnost u bazénů či zaměstnance  vykonávající práci na jednom místě za podmínky, že pracují nejméně 2 metry od jiné osoby, a zaměstnance při výkonu práce s rizikovým stupněm zátěže teplem 3 či 4. Relativně pozitivně lze v této situaci vnímat, že původní výjimka dopadající pouze na zaměstnance kanceláře byla rozšířena na všechny zaměstnance po dobu, kdy vykonávají práci na jednom místě v bezpečném rozestupu a že došlo i k dalšímu rozšíření výjimek, např. o zmiňované osoby vykonávající práci u bazénů . 

Ministr zdravotnictví k vydání Mimořádného opatření přistoupil přesto, že již neplatí nouzový stav a kdy lze navíc  ve světle rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 14 A 41/2020 (viz náš článek na blogu zde), polemizovat nad tím, zda ministr zdravotnictví disponuje dostatečnou věcnou působností k omezení základních práv a svobod v tako širokém rozsahu, jakým činí Mimořádným opatřením.

Otázka působnosti by snad mohla být alespoň v obecné populaci marginalizována, pokud by toto opatření mělo na pracovištích smysl. Nabízelo by se říci, že fenomén OOP prokazuje, že v okamžicích skutečného ohrožení společnosti není schopno právo nabídnout účinné prostředky pro řešení krize. Až na to, že to právě v tomto případě není pravda. Platná právní úprava včetně epidemiologických opatření pamatují na ochranné prostředky, a nikoho zřejmě nepřekvapí, že se počítá s OOPP, a nikoli s OOP. Za všechny relevantní předpisy zmiňme v prvé řadě vyhlášku č. 306/2012 Sb., o podmínkách předcházení vzniku a šíření infekčních onemocnění a o hygienických požadavcích na provoz zdravotnických zařízení a ústavů sociální péče. Dalším příkladem je Směrnice pro jednotný postup při vzniku mimořádné události podléhající Mezinárodním zdravotnickým předpisům (2005) v souvislosti s výskytem vysoce nakažlivé nemoci mimo zdravotnické zařízení poskytovatele zdravotních služeb a mimo vstupní místo pro leteckou dopravu, kde se sice používá zkratka OOP, ale podle definice i vysvětlení v samotné směrnici se jedná o OOPP. Příloha č. 1 této směrnice podle stupně ochrany rozlišuje různé OOPP jako jsou u nejnižšího možného rizika Filtrační polomaska min. třída FFP3. Tento OOPP je předepsán u známé infekce s rizikem inhalačního přenosu (riziko D).

Unijní předpisy upravují posuzování kvality OOPP, přičemž opět je použit pojem osobní ochranný prostředek. Konkrétně se jedná o Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/425 ze dne 9. března 2016 o osobních ochranných prostředcích a o zrušení směrnice Rady 89/686/EHS. Dle citovaného předpisu se osobním ochranným prostředkem rozumí např. prostředek navržený a vyrobený k nošení nebo držení osobou pro ochranu před jedním nebo více riziky pro její zdraví nebo bezpečnost. Příloha II vymezuje závazné požadavky pro osobních ochranné prostředky. Dle nařízení č. 2016/425 se: „Za optimální úroveň ochrany, ze které je třeba při navrhování vycházet, se pokládá úroveň, při jejímž překročení by omezení způsobená používáním OOP bránila jeho efektivnímu používání během doby vystavení uživatele riziku nebo během obvyklého vykonávání dané činnosti.“

Co je OOPP vymezuje kromě unijního práva a českého zákoníku práce především nařízení vlády č. 495/2001 Sb., kterým se stanoví rozsah a bližší podmínky poskytování osobních ochranných pracovních prostředků, mycích, čisticích a dezinfekčních prostředků, v platném znění (dále jen „Nařízení“). Nařízení předpokládá pro ochranu dýchacích cest a orgánů následující OOPP:

a) masky a polomasky s filtry proti částicím, parám, plynům a proti radioaktivnímu prachu s vhodnou lícnicovou částí,

b) izolační dýchací přístroje s přívodem vzduchu,

c) prostředky na ochranu dýchacích orgánů včetně snímatelné svářečské kukly,

d) potápěčské dýchací přístroje a vybavení.

Je-li potřeba ochrana celého těla, pak se ukládá zaměstnavateli zajistit oděvy na ochranu před chemickými látkami a biologickými činiteli.

OOPP musí být dle Nařízení po dobu používání účinné proti vyskytujícím se rizikům a jejich používání nesmí představovat další riziko, musí odpovídat podmínkám na pracovišti, musí být přizpůsobeny fyzickým předpokladům jednotlivých zaměstnanců a musí respektovat ergonomické požadavky a zdravotní stav zaměstnanců. Právní předpisy umožňují trestat zaměstnance za nenošení nebo špatné nošení OOPP, existuje též k tomu doprovodná judikatura. Nařízení č. 361/2007 Sb. v platném znění upravuje nejen povinnost nařídit bezpečnostní přestávky, ale též způsob údržby OOPP. Zvláštní bezpečnostní předpisy pak dále rozpracovávají požadavky na OOPP vzhledem k celé řadě speciálních profesí s rizikem újmy na zdraví. Příkladem je nařízení vlády č. 362/2005 Sb. pro případ nebezpečí pádu. Na úpravu OOPP navazuje zákon o ochraně veřejného zdraví, který v ustanovení § 92h (nazvaném Přestupky na úseku ochrany zdraví při práci a zajištění pracovnělékařských služeb) trestá neudržování OOPP v použivatelném stavu či neposkytnutí OOPP. Další zákony pak postihují zaměstnavatele za neposkytnutí OOPP či poskytnutí neúčinných OOPP; takovým zákonem je např. zákon o inspekci práce.

Jestliže právní úprava od OOPP požaduje, aby byly účinné, což je jejich základní přednost, požaduje se totéž od OOP? Očividně a poněkud překvapivě nikoliv, a to hned ve dvojím smyslu. Jednak je obecně známo, že OOP nechrání toho, kdo je nosí. Jednak není v provozu žádné skutečné řízení rizik na úrovni Ministerstva zdravotnictví, které by vědecky prověřeným způsobem testovalo účinnost různých OOP nošených v České republice na pracovištích, a proto se jejich nošení nařizovalo. Ministerstvo zdravotnictví a ani krajské hygienické stanice nedisponují k takové činnosti dostatečnou infrastrukturou. Jsou sice stanoveny postupy pro certifikaci některých OOP, děje se tak však výlučně na základě soukromé iniciativy. Certifikaci pro sebe požadují výrobci od atestovaných subjektů, avšak ta probíhá limitovaně, neboť je omezena kapacitou dostupné techniky a odborně vyškoleného personálu. Mimořádné opatření tak sice ukládá, aby OOP zamezilo šíření kapének, úmyslným nevyužitím právní úpravy týkající se OOPP se však na pracovištích znemožňuje uvedení tohoto cíle do praxe skrze zavedené postupy. Kromě naprosto nedostatečného hlídání kvality OOP v celonárodním měřítku v současné době je nutno zmínit další problém. Policie ČR může kontrolovat nošení OOP, nikdo však účinnost OOP.  

Mimořádné opatření, které nařizuje celostátně nošení OOP, proto oprávněně vzbuzuje otázku, jaký je vztah mezi OOP a OOPP na pracovišti. Zaměstnavatel je nepochybně povinen dodržovat zákoník práce a další právní přepisy, které ukládají v rámci prevence chránit zdraví zaměstnanců i dalších osob, jež se nacházejí se souhlasem zaměstnavatele na jeho pracovištích. Každý zaměstnavatel je povinen v souladu s unijním právem, mezinárodními smlouvami i zákoníkem práce a prováděcími předpisy provádět tzv. řízení rizik, nebo-li sám si vyhodnotit rizikovost práce a přijmout adekvátní preventivní opatření k ochraně zdraví zaměstnanců. Mimořádné opatření nemůže zrušit povinnost řízení rizik, a proto ani nemůže snížit požadavky kladené na zaměstnavatele, pokud se jedná o OOPP. Je-li používáním OOP ohroženo zdraví zaměstnance, protože nevidí dostatečně na pracovní plochu a hrozí mu újma na zdraví, pak samozřejmě je na zaměstnavateli, aby zajistil ochranu zaměstnance jiným způsobem, tedy skrze OOPP.

Nemůže-li Mimořádné opatření ulevit zaměstnavatelům od povinnosti zajistit OOPP na pracovištích, pak je možná jeho chvályhodným cílem snaha přesunout řešení tohoto problému více na zaměstnance. Jde konec konců o jejich zdraví a životy. Protože však Mimořádné opatření není doprovázeno masivní finanční podporou a nošení OOP přímo nechrání nositele, je i dosažení tohoto cíle sporné. Je totiž otázkou, zda by samotná informační kampaň nesplnila stejný cíl. Problematické Mimořádné opatření navíc ve stanovených výjimkách ani zdaleka nepokrývá všechny absurdní situace, kdy používání OOP podstatně ztěžuje výkon práce.

Příklady z historie nás učí, že ne všechny doporučené prostředky boje s epidemií jsou vhodné a falešný pocit bezpečí může být generátorem problémů, pokud kolem právě zuří pandemie. Historie prostředků ochrany dýchacích cest je dlouhá a v Evropě lze poukázat např. na zvláštní masky naplněné bylinami, květinami či houbami, které měly ošetřovatele chránit během tzv. druhé morové epidemie, jež se prohnala středověkou Evropou a zredukovala i české obyvatelstvo na polovinu. Zmínit lze též (zjednodušeně řečeno) středověkou teorii, že původcem moru je miazma/špatné ovzduší, proti čemuž je nutno bojovat ještě horším zápachem, což davy v Londýně dělaly skutečně tak, že inhalovaly zápach z veřejných latrín. Dnešní věda se ovšem shodne, že by bývalo lepší, kdyby nakažení lidé zůstali v karanténě izolováni. Nejsou-li dnes stále vytvořeny adekvátní materiální a personální prostředky pro masové použití OOPP na pracovištích, pak nařizování nošení OOP tento problém přinejmenším z právního hlediska neřeší.

• Zpět na úvodní stránku