PŘELOMOVÝ ROZSUDEK Městského soudu v Praze ze dne 23.4.2020 v jeho PLNÉM ZNĚNÍ

Městský soud v Praze Mimořádná opatření zrušil s ohledem na výše uvedené zásadní vady při jejich vydání a dále se již nezabýval další argumentací navrhovatele týkající se nepřezkoumatelnosti napadených Mimořádných opatření a nepřiměřenosti omezení základních práv a svobod. Soud především poukázal na to, že právní řád České republiky předpokládá omezení základních práv a svobod v době nouzového stavu v článku 6 ústavního zákona o bezpečnosti České republiky a § 5 a § 6 krizového zákona. Ustanovení § 6 krizového zákona umožňuje vydat rozhodnutí o konkrétních krizových opatřeních pro dobu nouzového stavu a § 5 krizového zákona upravuje obecnou možnost vlády omezit zde vyjmenovaná základní práva a svobody. Z těchto ustanovení přitom vyplývá, že možností omezení základních práv a svobod za trvání nouzového stavu disponuje vláda, která je hlavním orgánem krizového řízení v době nouzového stavu. Zákon nepřipouští delegování této pravomoci na členy vlády. Pokud by tedy vláda uložila členovi vlády, aby nařídil krizové opatření, jednala by ultra vires (pozn.: za hranicí pravomocí), a tedy i v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy. Soud se tedy zabýval otázkou, zda byl takový podstup natolik vadný, že napadená Mimořádná opatření nelze než jinak shledat za nezákonná.

Ačkoli MZdr má obecně významné pravomoci k uplatňování opatření pro zvládání epidemií, soud dospěl k závěru, že „v případě vyhlášení nouzového stavu vláda demonstruje, že nastalý problém dosahuje takové úrovně, že k jeho řešení nepostačí standardní procedury předvídané obecnými zákony.“ V takové situaci vyhlášením nouzového stavu nastupuje speciální pravomoc vlády. Soud navíc zdůrazňuje, že právě vyhlášením nouzového stavu vstupuje krizový zákon do pozice speciálního zákona vůči zákonu o ochraně veřejného zdraví a uplatní se tak zásada lex specialis derogat legi generali (pozn.: speciální právní norma má přednost před právní normou obecnou). Soud pak uvádí, že: „[k]líčovým faktem však zůstává, že v případě, kdy je vyhlášen nouzový stav, jsou orgány výkonné moci povinny postupovat dle zákonů upravující tuto mimořádnou situaci, neboť vyhlášení nouzového stavu představuje tuto „speciální okolnost“.“ V opačném případě by totiž nebyl žádný rozdíl mezi normálním a nouzovým stavem.

Právě při výkladu čl. 6 odst. 1 zákona o bezpečnosti České republiky ve spojitosti s § 5 a § 6 krizového zákona je pouze vláda jako kolektivní orgán oprávněna vydávat konkrétní opatření, jež omezují výkon jednotlivých práv a svobod, nikoli ministerstva, a to i když jsou pověřená vládou, aby přijala konkrétní omezení těchto práv a svobod. Opačný výklad by bezdůvodně koncentroval moc do rukou jednoho správního orgánu, čímž by potencionálně mohl být narušen princip fungování právního a demokratického státu.

Soud navíc doplňuje, že: „[n]epřijetí opatření vládou dle krizového zákona, ale ministerstvem zdravotnictví dle zákona o veřejném zdraví, soud považuje také za narušení ústavních garancí dělby moci. Při přijímání krizových opatření podle krizového zákona je vláda pod neustálým dohledem Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Tím, že napadená opatření byla přijata Ministerstvem zdravotnictví podle zákona o ochraně veřejného zdraví, byla tato kontrola ze strany Poslanecké sněmovny vyloučena.“

K výkladu ustanovení § 69 zákona o ochraně veřejného zdraví, a to zejména u písm. i), dle kterého může MZdr „zakázat nebo nařídit další určité činnosti k likvidaci epidemie nebo nebezpečí jejího vzniku“, soud uvedl, že „[v]elmi obecně formulovaný § 69 odst. 1 písm. i) zákona o ochraně veřejného zdraví nemůže sloužit jako bianko šek vystavený zákonodárcem k jakkoliv závažnému a rozsáhlému zásahu do základních práv.“, a to zejména za situace, kdy jiný zákon (krizový zákon) umožňuje omezení právě těchto práv a svobod. Opačný výklad by totiž byl v rozporu s čl. 4 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Nad rámec výše uvedeného soud uvedl, že nemůže akceptovat, aby MZdr svou pravomoc vydat napadená opatření omezující svobodu pohybu a podnikání mohlo bez bližšího vysvětlení založit na tomto „zbytkovém ustanovení“. 

Soud se vypořádal i s argumentem MZdr, které tvrdilo, že tato Mimořádná opatření vláda „brala na vědomí“, neboť: „[v]zetí na vědomí nelze ztotožňovat s přijetím krizového opatření, a to jak z hlediska formálního, tak materiálního.“ Navíc právě tato skutečnost dokazuje, že si je vláda vědoma své role při nouzovém stavu.

Závěrem soud poznamenal, že předmětem řízení nebylo hodnotit Mimořádná opatření dle jejich efektivnosti, neboť efektivita není měřítkem zákonnosti. V právním řádu je zakotven ústavní zákon o bezpečnosti České republiky a krizový zákon, které předpokládají možnost omezování práv a svobod občanů. Tato právní úprava slouží k řešení mimořádných událostí, při kterých: „[z]ákon sice zpravidla ustupuje do pozadí a na relevanci nabývají jednotlivá opatření orgánů výkonné moci, nelze však tvrdit, že by zákony nadobro přestaly platit. Naopak je nezbytné lpět na jejich striktním dodržování, neboť poskytují ústavněprávní záruky a jasné mantinely, ve kterých se výkonná moc smí pohybovat, a kam již zajít nesmí.“

Rozsudek soudu je pravomocný. Proti rozsudku je však možno podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, přičemž vláda již veřejně deklarovala, že tento opravný prostředek využije. Jeho podáním však nedojde k odkladnému účinku rozsudku.

• Zpět na úvodní stránku