Pátky s judikaturou 9/1/26
V projednávané věci byla podána žaloba na postmortální ochranu osobnosti zemřelé, do níž mělo být zasaženo tím, že dovolatelka uspořádala výstavu na zámku Moritzburg ve Spolkové republice Německo, na které měly být bez jakéhokoliv souhlasu prodávány propagační předměty s vyobrazením zemřelé a využívána její podobizna.
Za prvé z výše uvedených judikaturních závěrů zřetelně plyne, že použití hraničního určovatele v podobě centra zájmů poškozeného není v poměrech projednávané věci přiléhavé. SDEU ve své ustálené judikatuře jednoznačně a bez výjimek dovozuje, že ve sporech o ochranu osobnosti může žalobce podat žalobu u soudu místa, kde se nachází centrum zájmů poškozeného, pouze za předpokladu, že k zásahu do jeho osobnostních práv došlo prostřednictvím internetu.
Potřeba modifikace hraničního určovatele ve sporech o ochranu osobnosti v podobě centra zájmů poškozeného jako místa, kde nastaly veškeré účinky deliktního jednání, je v těchto případech odůvodněna právě podstatou použitého sdělovacího prostředku. Rozsah šíření obsahu informací na internetu je totiž v zásadě univerzální (všudypřítomný) a nelze ho vždy s určitostí a spolehlivostí kvantifikovat ve vztahu ke konkrétnímu členskému státu – na rozdíl od difamujícího sdělení šířeného např. v tisku, televizi nebo právě na výstavě konané výlučně v jednom z členských států.
Uzavřel-li proto odvolací soud, že je dána mezinárodní příslušnost českých soudů k projednání věci, neboť žalobci mají centrum svých zájmů v České republice, přestože k tvrzenému porušení osobnostních práv zemřelé došlo v průběhu konání výstavy ve Spolkové republice Německo, není jeho právní posouzení už jen z tohoto důvodu správné.
Za druhé Nejvyšší soud v tomto ohledu považuje za stěžejní především otázku, zda je vůbec dán prostor pro aplikaci pravidel k určení alternativní mezinárodní příslušnosti soudů podle čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis. Bez ohledu na konkrétní okolnosti sporu toto ustanovení umožňuje žalobci podat žalobu ve věcech deliktní či kvazideliktní odpovědnosti u soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události – tj. místa, kde buď došlo k újmě, nebo kde nastala příčinná událost, v níž má tato újma původ.
Ve sporech o porušení osobnostních práv s mezinárodním prvkem byla tato místa judikaturou SDEU dále upřesněna tak, že nárok na náhradu celé nemajetkové újmy, stejně jako nárok na zdržení se určitého jednání či nárok na odstranění závadného stavu, může žalobce podle své volby žalovat buď u soudu místa, kde je vydavatel poškozujícího obsahu usazen, nebo – a to pouze v případě šíření obsahu prostřednictvím internetu – u soudu místa, kde má poškozený centrum svých zájmů. Zároveň má žalobce možnost podat žalobu na náhradu části nemajetkové újmy u soudu každého členského státu, ve kterém byl poškozující obsah zveřejněn, avšak pouze v tom rozsahu, v jakém byl v daném státě poškozen.
Z toho je zřejmé, že použití čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis přichází ve sporech o ochranu osobnosti do úvahy pouze v případech zásahu do osobnostních práv s mezinárodním přesahem, případně s přesahem, který nelze jednoznačně ohraničit územím některého z členských států (typicky v případě šíření poškozujícího sdělení prostřednictvím internetu). Jinak řečeno, pro aplikaci čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis ve sporech o porušení ochrany osobnosti musí být naplněn mezinárodní prvek v podobě protiprávního jednání či vzniku újmy v jiném členském státě, než je členský stát, ve kterém má bydliště žalovaný jako základní hraniční určovatel mezinárodní příslušnosti soudů podle čl. 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis.
K porušení osobnostních práv zemřelé mělo v projednávané věci podle tvrzení žalobců dojít na výstavě pořádané výlučně na území Spolkové republiky Německo.
V řízení dosud nebylo tvrzeno, že by do osobnosti zemřelé mělo být zasaženo prostřednictvím obsahu šířeného dovolatelkou jakýmkoliv veřejným médiem (případně jiným způsobem) do dalšího členského státu, než bylo místo konání výstavy. Za této situace je tvrzené protiprávní jednání dovolatelky, jakož i újma v jeho důsledku žalobcům vzniklá, jednoznačně ohraničeno územím Spolkové republiky Německo. Porušení osobnostních práv zemřelé se tak za těchto okolností mohlo negativně projevit pouze na tomto místě, nikoliv v České republice, na jejíž území obsah poškozující osobnostní práva zemřelé nebyl dovolatelkou vůbec šířen.
Opačný závěr by v tomto případě popřel jak obecnou procesněprávní zásadu upravenou v čl. 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis, podle které se žalobce řídí soudem žalovaného (actor sequitur forum rei), tak i základní princip úpravy pravidla pro určení alternativní mezinárodní příslušnosti soudů podle čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis, jehož smyslem a účelem je zohlednit existenci zvláště úzké vazby mezi žalobou a soudy tímto pravidlem určenými.
Právní posouzení odvolacího soudu, který na projednávanou věc aplikoval čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis, není proto ani z těchto důvodů správné.
V projednávané věci, kde ke škodě došlo v důsledku úniku krav z pastviny, jsou podstatné parametry ohradníku a jeho řádná kontrola. Bylo zjištěno, že elektrický ohradník byl dostatečně vysoký, aby ho krávy nemohly překročit nebo přeskočit. Naopak nebylo zjištěno, že by byly například uhnilé sloupky nebo že by ohradník nebyl dostatečně bytelný apod. O zachování potřebné pečlivosti rovněž svědčí, že žalovaný v blízkosti dráhy a ovocných stromů zbudoval ohradník bytelnější s dvojitým drátem.
Denně kontroloval funkčnost ohradníku – zda není přerušen a zda jím stále prochází dostatečně silný proud. Kontrolovat elektrický ohradník vizuálně v celém obvodu není nutné tak často jako ohradník dřevěný; postačí každodenní kontrola zkoušečkou, nenastanou-li mimořádné okolnosti (srov. právní věta rakouského Nejvyššího soudního dvora: Pokud je použit elektrický ohradník, může být kontrola zařízení – kromě výjimečných okolností – omezena na fungování účinku elektřiny. Pokud se tak děje pomocí kontrolního zařízení, není třeba drátěný ohradník na místě kontrolovat.).
Proto dovolací soud (přestože si soudy nevyžádaly odborné vyjádření nebo stanovisko soudního znalce a vycházely zejména z místního ohledání), souhlasí s úvahou odvolacího soudu, že u pastvin s dobytkem zpravidla postačuje elektrický ohradník, který se obecně považuje za dostatečný k zajištění, aby z pastviny krávy neutekly.
To však neznamená, že je vyloučena povinnost odpovědné osoby vizuálně kontrolovat i skutečný stav elektrického ohradníku, a to například i proto, aby bylo zjištěno, zda nenastala situace obdobná, jako v posuzované věci, tedy že v důsledku pádu větví přestane ohradník plnit svoji funkci, aniž by došlo k přerušení průtoku elektrického proudu. Za takové situace by totiž byla kontrola výhradně zkoušečkou nedostatečná.
V obdobných případech by měl proto soud zhodnotit, zda odpovědná osoba nezanedbala fyzickou kontrolu elektrického ohradníku, přirozeně po zjištění skutkových okolností pro takové posouzení podstatných. Soudům v posuzované věci lze vytknout, že se tím, jak často žalovaný ohradník v přírodě kontroloval, nezabývaly, avšak tento nedostatek neměl vliv na správnost řešení, jak bude vysvětleno níže.
Dovolatelka namítala, že mimořádné okolnosti, za nichž měl žalovaný provést důkladnější (vizuální) kontrolu ohradníku, spočívají ve výstraze ČHMÚ před silným větrem. Lze souhlasit s tím, že výstraha před zhoršením meteorologické situace v daném místě obecně může být impulsem pro odpovědnou osobu, aby provedla mimořádná opatření nad rámec obvyklých činností. Není tak na místě závěr odvolacího soudu, že výstraha před silným větrem může být relevantní, pouze pokud by na ohradník spadla větev z pastviny, neboť i kdyby byl ohradník narušen jinou příčinou (např. pádem stromu či jiného předmětu jiného vlastníka) a vlastník dobytka to zjistil, bylo by na něm, aby učinil přiměřená opatření, neboť jen tak by mohl zabránit úniku zvířat z pastviny. Nelze však požadovat, aby vždy, když sdělovací prostředky hlásí silný vítr, byl chovatel povinen v přírodě zkontrolovat celistvost a funkčnost ohradníku.
Rozhodné jsou poměry v daném místě a čase (a to jak z meteorologického hlediska, tak i z jiných hledisek jako je např. stav ohradníku, přírodní poměry na pastvině a jejím okolí, její rozloha apod.) a vzhledem k nim je třeba posuzovat přiměřenou pečlivost.
Dne 30. 9. 2019 vál mírný až čerstvý vítr (8 – 12 m/s) a pouze 10 minut v období mezi 6 až 6:10 vál vítr o síle vichřice. Žalovaný ohradník kontroloval zkoušečkou dne 30. 9. 2019 před odjezdem na služební cestu někdy mezi 6. až 7. hodinou, s velkou pravděpodobností tedy poté, kdy došlo k ojedinělému nárazu větru o síle vichřice. Jestliže při kontrole ohradníku již tak silný vítr nevál a ohradník byl podle zkoušky funkční, neměl žalovaný k obavám o celistvost ohradníku a tím pádem ani k jeho vizuální kontrole důvod.
Navíc nebylo prokázáno, kdy strom spadl, zda již 30. 9. 2019 do odjezdu žalovaného na služební cestu, nebo až poté; v druhém případě by vizuální kontrola škodě zabránit nemohla. Za daných okolností, kdy žalovaný musel odjet na pracovní cestu, bezprostředně před odjezdem ohradník zkontroloval, neměl důvod k mimořádným opatřením a věděl, že se následující den vrátí, byla by potřeba vizuální kontroly ohradníku dne 30. 9. 2019 v ranních hodinách přepjatým požadavkem. V této souvislosti považuje dovolací soud za vhodné zmínit, že pastviny užívané žalovaným mají rozlohu 76 ha, takže jejich vizuální kontrola není otázkou krátkého časového úseku, navíc je (dle výpovědi žalovaného) potřeba zvířata i zakrmovat senem apod., přičemž k vizuální kontrole nejen zvířat, ale i pastvin a tím i ohradníku, dochází.
Lze shrnout, že za daných okolností, kdy elektrický ohradník byl dostatečně vysoký a dobře udržovaný, jeho funkčnost byla zkontrolována (stejně jako každý den) před odjezdem žalovaného na služební cestu, aniž by bylo zjištěno nějaké poškození, nic nenasvědčovalo tomu, že by hrozilo jeho poškození a žalovaný věděl, že se následující den vrátí, je na místě závěr, že žalovaný v rozhodné době učinil vše, co po něm lze z hlediska potřebné pečlivosti požadovat. Nemohl předvídat, že pád části stromu jiného vlastníka na ohradník nepřeruší průtok elektřiny (což by vyvolalo kontrolu ohradníku), ale způsobí, že ohradník budou moci zvířata překročit, a tak z pastviny uniknout.
Soudy se posouzení liberace podle § 2934 o. z. řádně věnovaly, správně se zabývaly okolnostmi, za nichž k útěku krav došlo, zkoumaly, jakým typem ohradníku byla pastvina ohrazena i jaké byly individuální okolnosti případu (např. meteorologická situace i jakým způsobem a jak často žalovaný ohradník zkoušečkou kontroloval). Právní závěr o naplnění prvního liberačního důvodu (vynaložení potřebné pečlivosti při dozoru nad zvířetem) je z výše uvedených důvodů správný.
Ohledně námitek dovolatelky lze uvést, že nelze dovodit, že by žalovaný nevynaložil potřebnou pečlivost, jestliže neprovedl kontrolu ohradníku každých 24 hodin ve smyslu § 11 odst. 1 zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání. Jednak mu to zákon neukládá, jak správně vysvětlil soud prvního stupně v bodu 15 rozsudku, a jednak nelze po vlastníku dobytka v extenzivním chovu požadovat neustálou kontrolu, neboť takový požadavek by neodpovídal poměrům běžného života, kdy jsou chovatelé i zaměstnáni či provozují živnost, a musí tak věnovat čas i své pracovní činnosti.
Dovolací soud dále souhlasí s úvahou soudu prvního stupně (bod 18 rozsudku), že ze samotné skutečnosti, že jinému poškozenému žalovaný škodu nahradil, zejména byla-li důvodem snaha vyhnout se nákladnému sporu kvůli poměrně nízké částce, nelze dovozovat existenci nároku vůči jinému poškozenému (žalobci).
Není rovněž důvodná námitka dovolatelky týkající se nesprávného posouzení břemene tvrzení a břemene důkazního, pokud soudy žalobkyni vytkly, že „neuvedla, jakým dalším způsobem by žalovaný měl zabezpečit hovězí dobytek před případným únikem z pastviny, pokud sousedí s železniční tratí.“ Pokud soudy považovaly žalovaným uskutečněná opatření za dostatečná, bylo na dovolatelce, aby poukázala na další konkrétní opatření, která měl žalovaný provést.
Kromě toho má však žalující strana v rámci tzv. sekundárního břemene tvrzení také povinnost uvést, v jakém dalším bodě chovatel zvířat porušil povinnost péče. Zásada, že nejasnosti jdou na vrub chovateli zvířat, totiž neznamená, že by se nemohl zbavit odpovědnosti, pokud k panickému útěku zvířat vedly i neznámé zdroje nebezpečí, protože v takovém případě by privilegovaná odpovědnost ztratila značnou část svého smyslu.
Dovolávala-li se žalobkyně judikaturních trendů a rozhodovací praxe týkající se odpovědnosti za škodu způsobenou zvířetem za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, jsou tato rozhodnutí vzhledem k zásadní změně právní úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou zvířetem pouze omezeně využitelná. K námitce dovolatelky, že z rozhodnutí nelze seznat, zda měly soudy za naplněný i druhý důvod pro zproštění se odpovědnosti („že by škoda vznikla i při vynaložení potřebné pečlivosti“), lze poznamenat, že vzhledem k závěru, že žalovaný potřebnou pečlivost nezanedbal, neměly soudy důvod zabývat se tímto liberačním důvodem.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že výkladu podléhá zásadně každé právní jednání, bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné). Základním hlediskem pro výklad právního jednání je úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li o něm vědět.
Skutečnou vůli jednajícího je třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním), a je nutné ji upřednostnit i před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v § 556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají.
Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen.
Jazykové vyjádření právního jednání musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu).
V právním styku s podnikatelem (resp. podnikatelů) je navíc třeba zohlednit okolnosti stanovené v § 558 o. z. V pochybnostech se pak použitý výraz vyloží podle § 557 o. z. k tíži toho, kdo výrazu použil jako první.
V posuzované věci podle obsahu spisu účastníci v průběhu řízení netvrdili (tím méně prokázali) okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat na jejich (skutečnou) společnou vůli k okamžiku, kdy projev vůle učinili (kdy se stal perfektním). Bylo proto namístě objasnit obsah dotčeného ujednání objektivní metodou výkladu.
Podle skutkových zjištění je podstatou sporného ujednání povinnost zaplatit „smluvní penále při nedodržení termínu splatnosti … 0,1 % za každý den prodlení“.
Dovolatelce lze přisvědčit, že sporné ujednání samo o sobě neuvádí, z jaké částky se „penále“ počítá, od kdy se platí, a kdo je oprávněn je uplatnit. Tyto jeho nedostatky však lze překlenout prostředky gramatického, logického a systematického výkladu.
Je-li povinnost sjednaná ve sporném ujednání sankcí za „prodlení“, je z gramatického hlediska zřejmé, že postihuje nesplnění závazku řádně a včas. Ze systematického zařazení sporného ujednání do článku VI nájemní smlouvy nazvaného „Platební podmínky“ a z jeho návaznosti na ujednání splatnosti dílčí nebo konečné faktury, které se evidentně vztahuje k platebním povinnostem založeným nájemní smlouvou nájemci (tj. k povinnostem stanoveným čl. IV nájemní smlouvy), lze pak mít za to, že závazek, k němuž se předmětná sankce vztahuje, spočívá v povinnosti k úhradě nájemného a případně (byla-li zajištěna pronajímatelem) i dopravy, montáže a demontáže najatých prvků lešení, počítá se tedy ze splatného dluhu na těchto platebních povinnostech, a to ode dne následujícího po termínu splatnosti [tj. od 8. dne od vystavení (vyhotovení) příslušné dílčí nebo konečné faktury].
Logicky vzato pak právo na ni náleží (nemůže náležet nikomu jinému, než) pronajímateli (tj. straně závazku, které svědčí právo na sankcí zajištěné plnění) vůči nájemci (tj. straně závazku, kterou tíží povinnost poskytnout sankcí zajištěné plnění).
Objektivní metodou výkladu lze pak objasnit také význam samotného pojmu „smluvní penále“, užitého ve sporném ujednání. Pojmem „penále“ se v obecném jazyce rozumí pokuta za nedodržení smlouvy (viz Slovník spisovné češtiny, obdobně i Slovník spisovného jazyka českého; obojí dostupné online na adrese https://prirucka.ujc.cas.cz/).
Tento pojem je také legislativně zakotven v § 2052 o. z., podle něhož se ustanovení o smluvní pokutě použijí i na pokutu stanovenou pro porušení smluvní povinnosti právním předpisem (penále). I zde se tedy pojmem „penále“ rozumí opět pokuta, byť stanovená pro porušení smluvní povinnosti právním předpisem, a nikoli přímo smlouvou.
V právním styku mezi podnikateli, o který šlo i v této věci, lze přitom předpokládat jistou znalost právní terminologie, a tedy dovodit (nebyl-li prokázán opak), že účastníci při uzavírání nájemní smlouvy znali (vedle obecného významu) právě i právní význam dotčeného termínu, jenž se ostatně ve své podstatě shoduje s jeho obecným významem. Uvedené pak platí v tomto případě o to více, že i podle v řízení slyšeného znalce se mu shodný význam zpravidla přikládá také v obchodním styku v segmentu stavebních činností. Přitom ani systematika nájemní smlouvy, ani logika věci, nepodporují závěr, že by účastníci užili výrazu smluvní (tj. smlouvou určené) „penále“ v jiném významu, než který plyne z popsaného gramatického výkladu sporného ujednání [a zvyklostí (běžné praxe) v daném odvětví činnosti], tj., že by jím mínili něco jiného, než smluvní pokutu.
Pochybnosti o obsahu pojmu „smluvní penále“, použitém ve sporném ujednání, lze tudíž v souzené věci odstranit za použití výkladových pravidel stanovených v § 556 a v § 558 o. z. Již za použití těchto pravidel lze dospět k jednoznačnému závěru, že ve sporném ujednání byl výraz „smluvní penále“ použit ve významu smluvní pokuta, a nikoli ve významu smluvní úrok z prodlení, jak nesprávně dovodil odvolací soud. Za tohoto stavu nebyl důvod aplikovat § 557 o. z. (k jen podpůrnému, resp. doplňujícímu charakteru výkladového pravidla zakotveného v § 557 o. z.
Lze shrnout, že sporné ujednání není neurčité či nesrozumitelné, neboť pochybnosti o jeho obsahu lze odstranit výkladem, odvolací soud je však nesprávně interpretoval, pokusil-li se objasnit tam použitý pojem „smluvní penále“ prostřednictvím výkladového pravidla uvedeného v § 557 o. z. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. tudíž dovolatelka použila v konečném důsledku po právu.
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že definice komisionářské smlouvy je obsažena v § 577 obch. zák., podle něhož se touto smlouvou komisionář zavazuje, že zařídí vlastním jménem pro komitenta na jeho účet určitou obchodní záležitost, a komitent se zavazuje zaplatit mu úplatu.
Pojmové znaky tohoto smluvního typu tvoří zařízení určité obchodní záležitosti, komisionářovo jednání vlastním jménem na účet komitenta, úplatnost a skutečnost, že oba subjekty smlouvy jsou podnikateli. Těmito znaky se komisionářská smlouva jako smluvní typ liší zejména od tzv. dealerské smlouvy a od smlouvy zprostředkovatelské, popř. od smlouvy o obchodním zastoupení. Pojem „obchodní záležitosti“ zákon nevymezuje. Právní literatura spatřuje zařízení obchodní záležitosti obvykle v závazku prodat či koupit movité věci s tím, že předmětem činnosti komisionáře bude proto vždy právní úkon, nejčastěji uzavření smlouvy (resp. smluv), a to smlouvy kupní, příp. smlouvy o dílo.
Z ustanovení § 581 obch. zák. pak vyplývá, že z jednání komisionáře nevznikají komitentu ve vztahu k třetím osobám ani práva ani povinnosti. Při uzavření komisionářské smlouvy jde o nepřímé zastoupení. Základní rozdíl komisionářské smlouvy od smlouvy mandátní je v tom, že komisionář při zařizování záležitosti jedná vlastním jménem (suo nomine), tzn. že například ze smlouvy, kterou jako komisionář uzavřel, je zavázán sám, avšak její uskutečnění se děje na účet komitenta.
Nejvyšší soud ve své judikatuře též uzavřel s odkazem na komentářovou literaturu, že z porovnání právní úpravy § 583 odst. 1 a § 585 obch. zák. je zřejmé, že v případě movitých věcí je jejich vlastníkem buď komitent nebo třetí osoba (nikdy se jím nestane komisionář), avšak v případě jiných práv k nim nabývá komitent vlastnictví až na základě následné převodní smlouvy.
I ve vztahu k úpravě obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb., pak Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dovodil, že účelem občanskoprávního institutu zastoupení je, aby za osobu, která buď není způsobilá k právním úkonům anebo která sice způsobilá k právním úkonům je, avšak z nějakého důvodu je nechce či nemůže sama učinit (např. pro nepřítomnost, pro nemoc atd.), činil právní úkony ustanovený zástupce.
V teorii i soudní praxi se rozlišuje mezi zastoupením přímým a nepřímým. Oběma případům je společné, že v nich zástupce činí vlastní projev vůle (právní úkon). Zatímco však přímý zástupce činí projev vůle jménem zastoupeného a na jeho účet, takže práva a povinnosti, jedná-li zástupce v mezích oprávnění, vznikají přímo zastoupenému, nepřímý zástupce činí úkon vlastním jménem, i když on rovněž na cizí účet, tj. na účet zastoupeného; v důsledku toho nabývá nepřímý zástupce práva a povinnosti sám, je však povinen následně převést takto nabytá práva a povinnosti podle smlouvy na zastoupeného.
Občanský zákoník upravuje výslovně pouze zastoupení přímé (§ 22 odst. 1 obč. zák.); nepřímé zastoupení ovšem nevylučuje – § 733 obč. zák.
V posuzované věci odvolací soud shledal důvodným požadavek žalobce na určení vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu na předmětných nemovitostech z důvodu, že podle zjištěného skutkového stavu měl být uvedený podíl zakoupen od prodávající žalovaným ve prospěch žalobce, tedy že účastníci spolu uzavřeli v tomto směru komisionářskou či obdobnou smlouvu o obstarání záležitosti žalovaným spočívající v uzavření kupní smlouvy ve prospěch žalobce. Blíže přitom nekonkretizoval, zda tedy takto byla uzavřena smlouva komisionářská ve smyslu příslušných ustanovení obchodního zákoníku či jiná smlouva obdobná o obstarání specifikované záležitosti, ani její přesný obsah (s ohledem na dřívější právní posouzení odvolacího soudu však zřejmě mohlo jít o nepojmenovanou smlouvu podle § 51 obč. zák. obsahově shodnou se smlouvou komisionářskou, či o smlouvu o obstarání věci podle § 733 obč. zák.).
Závěr odvolacího soudu o (případném) uzavření komisionářské smlouvy je nesprávný již v tom, že se odvolací soud nezabýval tím, zda byly naplněny podstatné náležitosti komisionářské smlouvy podle § 577 obch. zák., jak byly popsány ve výše citované judikatuře Nejvyššího soudu. Zejména se z obsahu zjištění učiněných soudy obou stupňů dosud nepodává, že šlo o smlouvu uzavřenou mezi podnikateli, jejímž předmětem mělo být zařízení koupě spoluvlastnického podílu k předmětným nemovitostem jako obchodní záležitosti.
Neúplné (tudíž nesprávné) jsou právní závěry odvolacího soudu i v případě, mělo-li jít o smlouvu nepojmenovanou, příp. smlouvu o obstarání věci, ve smyslu zákona č. 40/1964 Sb., jejíž obsah by byl obdobný se smlouvou komisionářskou. Odvolací soud totiž vycházel z mylného předpokladu, že podstatou každé komisionářské smlouvy (příp. též smlouvy o obstarání věci) je, že vlastnické právo k věcem, které komisionář zakoupil od třetích osob pro komitenta, nabývá vždy přímo komitent.
Jak vyplývá z výše uvedených judikaturních závěrů takový závěr platil podle 583 odst. 1 věty druhé obch. zák. pouze ve vztahu k vlastnickému právu k věcem movitým získaným pro komitenta, tj. v případě uzavřené komisionářské smlouvy mezi podnikateli, jejímž předmětem bylo zařízení obchodní záležitosti spočívající v koupi věci movité pro komitenta. V případě obstarání věcí nemovitých či jiných práv se však uplatnila základní zásada nepřímého zastoupení obsažená v § 581 větě první obch. zák. (nepřímé zastoupení přitom připouštěl i § 733 obč. zák.), že z jednání komisionáře nevznikají komitentu ve vztahu k třetím osobám ani práva ani povinnosti, tj. že komisionář (příp. obstaratel) jako nepřímý zástupce nabývá z realizační smlouvy práva a povinnosti sám, je však povinen následně převést takto nabytá práva a povinnosti podle smlouvy na zastoupeného (komitenta) podle § 585 obch. zák.
Z ustanovení § 46 obč. zák. pak vyplývá, že následný převod komisionářem nabytého vlastnického práva k nemovitosti na komitenta, při kterém by komisionář dostál své povinnosti obsažené v § 585 obch. zák., jež by zakládal existenci vlastnického práva komitenta k takové nemovité věci (které by tak bylo možno určit soudním rozhodnutím), musel mít písemnou formu. Existence takové následně uzavřené písemné převodní smlouvy mezi žalobcem a žalovaným však v řízení dosud nebyla tvrzena ani zjištěna.
I v případě, měl-li (snad) odvolací soud za to, že mezi účastníky byla uzavřena nepojmenovaná smlouva, jejímž obsahem bylo obstarání spoluvlastnického podílu na předmětných nemovitostech žalovaným ve prospěch žalobce s tím, že k nabytí vlastnického práva žalobcem dojde již současně s uzavřením realizační smlouvy mezi žalovaným a prodávající, resp. současně s nabytím vlastnického práva žalovaným od prodávající (tj. že obsahem takové smlouvy bylo ujednání obdobné pravidlu obsaženému v § 583 odst. 1 věty druhé obch. zák pro případ koupě věci movité pro komitenta), pak se dosud nezabýval otázkou, zda i taková smlouva musela být uzavřena v písemné formě vzhledem k § 46 obč. zák., jako smlouva, jejímž obsahem by byl převod nemovitosti. V tomto ohledu je jeho právní posouzení neúplné a tudíž nesprávné.
Pro úplnost lze uvést k odkazu odvolacího soudu na § 2456 o. z. (jeho výklad není předmětem tohoto dovolacího řízení, neboť, jak bylo uvedeno výše, k uzavření žalobcem tvrzené smlouvy mělo dojít již v roce 2004), že z dikce tohoto ustanovení, podle které z právního jednání učiněného komisionářem vůči třetí osobě nevznikají práva ani povinnosti komitentovi, nýbrž komisionáři samotnému, se nepodávají závěry, které učinil odvolací soud, tj. že vlastnické právo k věcem, které komisionář zakoupil od třetích osob pro komitenta, nabývá přímo komitent.
Je-li činností soudu v řízení podle části páté občanského soudního řádu nové projednání téže věci soukromoprávní povahy, která (již) byla předmětem řízení před správním orgánem, vyplývá z toho mimo jiné, že soud se v tomto řízení věcí (z pohledu hmotného práva) zabývá v takovém rozsahu, v němž k tomu byl oprávněn (a povinen) správní orgán; bere proto v úvahu právě a jen ta hmotněprávní kritéria, která měl a mohl vzít v úvahu také správní orgán. Soud zde totiž "na místě správního orgánu" rozhoduje, znovu, ve vymezeném rozsahu (srov. § 250f o.s.ř.), o téže věci.
Také proto se v ustanovení § 250b odst. 3 o.s.ř. předepisuje, že předmětem rozhodování soudu musí být (příp. ve vymezeném rozsahu) to, co (již) bylo předmětem rozhodování správního orgánu. Uvedené mimo jiné znamená, že soud, který na základě podané žaloby v řízení podle části páté občanského soudního řádu projednává a rozhoduje věc vkladu práva do katastru nemovitostí, v níž byl rozhodnutím katastrálního úřadu návrh na vklad zamítnut, se může (protože projednává a rozhoduje znovu právě takový návrh) věcí zabývat jen v rámci těch zákonných hmotněprávních limitů, jež jsou stanoveny pro rozhodnutí o takové věci samotnému katastrálnímu úřadu; jinými slovy, omezení daná katastrálnímu úřadu pro zkoumání právního úkonu, na jehož podkladě má být právo do katastru zapsáno, jen z hledisek taxativně vypočtených v ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů (nyní § 17 odst. 1 zákona č. 256/2013), se uplatní také v následném (navazujícím) soudním řízení podle části páté občanského soudního řádu o téže věci.
V opačném případě by totiž takové řízení nebylo novým projednáním téže věci soukromoprávní povahy soudem, ale - při možnosti "vnesení" do soudního řízení "poprvé" nových hmotněprávních kritérií - stalo by se řízením nalézacím sporným ve smyslu části třetí občanského soudního řádu. Soudní řízení podle části třetí a podle dle části páté občanského soudního řádu je třeba důsledně odlišovat; každé má jiný charakter a řízení podle části páté občanského soudního řádu také předpokládá, že je tu primárně založena ve věci soukromoprávní povahy pravomoc jiného orgánu, než-li civilního soudu (§ 7 odst. 1, 2 o.s.ř.).
Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že katastrální úřad má charakter tzv. knihovního orgánu, a proto při rozhodování o tom, zda vklad povolí či nikoliv není vůbec nadán pravomocí rozhodovat o existenci či o rozsahu práv k nemovitostem (jakožto evidenční orgán rozhoduje pouze o povolení vkladu takových práv do katastru).
Ustanovení § 15 zákona č. 256/2013 Sb. (katastrální zákon) vymezuje, že obligatorní přílohou návrhu na vklad je tzv. vkladová listina, která má potvrzovat nebo osvědčovat existenci nebo neexistenci práva (jež má být vkladem zapsáno). Tyto skutečnosti ale musí být zřejmé přímo z obsahu dané vkladové listiny, protože výlučně jen ona listina slouží zároveň jako odůvodnění návrhu na vklad. Nelze tedy namísto ní předkládat nepřímé důkazy jako je tomu ve sporném nalézacím řízení.
Jestliže žádnou takovou listinou žalobce nedisponuje, nelze vklad práva či jeho zánik (tzv. „výmaz“) povolit jen proto, že takovou skutečnost žalobce tvrdí (ale odpovídající listinou nedokládá).
Ačkoli výše uvedené bylo vysloveno v případech, které svojí povahou byly více „skutkovými“ spory než v projednávané věci, dopadají tyto závěry i na případy, kdy je předmětem věci posouzení, zda obsah listiny potvrzuje nebo osvědčuje existenci služebnosti vznikající ze zákona.
Obsahem samotného územního rozhodnutí není přímo potvrzován ani osvědčován vznik předmětné služebnosti, přičemž uvedené je logickým důsledkem toho, že služebnost vzniká v důsledku vydání územního rozhodnutí ze zákona, a není proto přímo konstituována samotným obsahem územního rozhodnutí. Krom toho, ustanovení § 104a odst. 2 zákona o el. komun. sice předvídá zápis předmětných služebností do katastru nemovitostí, zároveň však stanovuje, že návrh na zápis těchto služebností do katastru nemovitostí podává podnikatel zajišťující veřejnou komunikační síť po dokončení stavby veřejné komunikační sítě. Dokončení stavby však žalobkyně dokládá toliko svým prohlášením o dokončení stavby. Dokládá-li žalobkyně jednu ze skutkových okolností v neprospěch své protistrany však pouze svým vlastním tvrzením, potom takovéto prosté jednostranné prohlášení samotné navrhovatelky neosvědčuje nebo nepotvrzuje existenci této skutkové okolnosti. Listinami předloženými žalobkyní proto není, a to ani jejich kombinací, odůvodněn návrh na vklad do katastru nemovitostí.
Kromě toho, ustanovení § 104a odst. 2 zákona o el. komun. předvídá zápis předmětných služebností do katastru nemovitostí pouze ve vztahu k nemovitostem ve vlastnictví státu. Jelikož územním rozhodnutím není potvrzován nebo osvědčován vznik služebnosti (třebaže na základě něj taková služebnost vzniká přímo ze zákona), proto přímo z jeho obsahu ani není zřejmé, ke kterým nemovitostem by z důvodu jejich vlastnictví státem měla být zapsána služebnost, a ke kterým nemovitostem z důvodu jejich vlastnictví odlišným subjektem není zápis zákonné služebnosti do katastru nemovitostí vyžadován.
I to, že zákonodárce nevyžaduje stejným způsobem zápis zákonné služebnosti obsahově vymezené v § 104a odst. 2 zákona o el. komun. pro pozemky ve vlastnictví státu a pro pozemky ve vlastnictví jiných osob, nenasvědčuje tomu, že by územní rozhodnutí mělo sloužit jako vkladová listina pro zápis zákonné služebnosti do katastru nemovitostí.
Ačkoli odvolací soud na podporu svého názoru používal ústavně právní argumentaci, podle Nejvyššího soudu v projednávané věci není přítomen žádný naléhavý ústavněprávní aspekt, nýbrž se odvolací soud spíše snažil dovodit další, alternativní způsob k předvídanému zápisu zákonné služebnosti, k jejímuž zápisu však již jeden způsob existuje, a to jak uvádí § 66 odst. 1 vyhlášky č. 357/2013 Sb., v případech, kdy zákon stanoví, že právo zapisované do katastru vzniká, mění se nebo zaniká na základě určité právní skutečnosti nezávisle na zápisu do katastru, anebo se promlčuje, ale nestanoví listinu, na jejímž základě se tato změna zapíše do katastru, ani listinu, která tuto změnu potvrzuje, nebo listinu, na jejímž základě k takové změně dochází, případně pro tuto listinu nestanoví náležitosti potřebné pro zápis do katastru, lze provést zápis do katastru na základě - jak stanovuje písm. a) tohoto ustanovení - souhlasného prohlášení o vzniku, změně nebo zániku práva učiněného osobou, jejíž právo zapsané dosud v katastru zaniklo nebo se omezilo, a osobou, jejíž právo vzniklo nebo se rozšířilo. Z toho, že zákonodárce výslovně předvídá zápis předmětné zákonné služebnosti pouze ve vztahu k pozemkům ve vlastnictví státu, lze též dovozovat, že zákonodárce mohl usuzovat, že ze strany státu nebude docházet k bezdůvodnému odmítání učinění souhlasného prohlášení. Uvedené rovněž nesvědčí závěru, že by zde byla ústavněprávní nutnost dotvářet alternativní způsob zápisu předmětné zákonné služebnosti do katastru nemovitostí.
Ani následná novelizace § 104a odst. 2 zákona o el. komun. nenasvědčuje, že by tomu za předchozí, pro věc rozhodné právní úpravy, bylo opačně, když toto ustanovení ve znění účinném od 1. 7. 2025 mimo jiné uvádí ve větě čtvrté a páté, že „Po nabytí právní moci rozhodnutí o povolení záměru včetně povolení, které se považuje za udělené podle čl. 8 odst. 1 nařízení o gigabitové infrastruktuře požádá podnikatel zajišťující veřejnou komunikační síť příslušný katastrální úřad o zápis upozornění k pozemkům podle odstavce 1 o tom, že bylo vydáno rozhodnutí o povolení záměru, kterým je stavba veřejné komunikační sítě nebo že se takové povolení považuje za udělené podle čl. 8 odst. 1 nařízení o gigabitové infrastruktuře.
Návrh na vklad těchto služebností do katastru nemovitostí podává podnikatel zajišťující veřejnou komunikační síť neprodleně po dokončení stavby veřejné komunikační sítě; společně s podáním návrhu na vklad služebnosti podá návrh na výmaz upozornění podle předchozí věty.“ Důvodová zpráva k novelizovanému znění přitom naopak potvrzuje správnost výkladu nyní výše vysloveného Nejvyšším soudem, neboť tato důvodová zpráva k zákonu č. 23/2025 Sb., kterým se mění zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů, zvláštní část, k bodu 64, mimo jiné uvádí: „Ustanovení § 104a zákona o elektronických komunikacích je v současné podobě jen obtížně realizovatelné, neboť neřeší, na základě jaké listiny má být proveden zápis do katastru nemovitostí. Vzhledem k tomu, že samotné rozhodnutí o povolení záměru umožňující umístění stavby neobsahuje výčet pozemků, ke kterým služebnost vzniká (obsahuje pouze výčet pozemků, přes které povede stavba, což je odlišná množina), ani údaje o samotné služebnosti a o osobě oprávněného z ní (tyto údaje lze pouze dovozovat ze zákona, obsahem rozhodnutí však nejsou), a není jím ani vymezeno, k jaké části pozemku se omezení vztahuje, nemůže být způsobilou vkladovou listinou. Z možností přicházejících v úvahu se jako nejreálnější jeví, aby byl zápis služebnosti podle § 104a zákona o elektronických komunikacích do katastru nemovitostí prováděn na základě souhlasného prohlášení, které sepíše oprávněný s vlastníkem pozemku, kterým bude doložen vznik práva a které bude obsahovat všechny údaje potřebné pro zápis do katastru nemovitostí.“
K otázce, zda lze úhradu plateb formou inkasa z účtu dlužníka na úvěrový účet banky považovat za právní úkon dlužníka, jemuž lze odporovat.
V něm konstatoval, že nemá pochybnosti o tom, že „odčerpání“ peněžních prostředků z účtu dlužníka žalovaným je plněním dluhu ze smlouvy o revolvingovém úvěru; skutečnost, že žalovaný jako banka, která vedla účet dlužníka, zmíněné částky, v souladu s ujednáním obsaženým ve smlouvě o revolvingovém úvěru, z účtu (sám) odepsal, na tomto závěru (o neúčinnosti právního jednání) nic nemění.
1/ Inkaso peněžních prostředků z účtu dlužníka na úvěrový účet představovalo plnění jeho dluhu a je tak právním úkonem;
2/ Z pohledu základních zásad insolvenčního řízení (§ 5 insolvenčního zákona) pak nemůže být rozhodující, zda převod peněžních prostředků je fakticky realizován dovolatelem (bankou) coby inkaso, nebo zda jde o převod peněžních prostředků na základě platebního (jednorázového nebo trvalého) příkazu dlužníka. I v případě inkasa je totiž zřejmé, že bez předchozí vůle dlužníka (jeho souhlasu) by nemohl být realizován převod peněžních prostředků (a částečná úhrada jeho dluhu).
3/ Opačný výklad by vedl k závěru, že plnění přijatému bankou na základě platebního příkazu učiněného dlužníkem po zahájení insolvenčního řízení by bylo možno odporovat, kdežto totožnému plnění získanému inkasem nikoliv; přitom by šlo o plnění na tentýž dluh a důsledky uvedených právních úkonů pro majetkovou podstatu dlužníka by byly shodné.
4/ Jinak řečeno, inkaso peněžních prostředků z účtu dlužníka provedené bankou (coby příjemcem) na úhradu dlužníkova dluhu v souladu s předchozím smluvním souhlasem dlužníka (coby plátce) poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka, je neúčinným právním úkonem dlužníka ve smyslu § 111 insolvenčního zákona. Takový závěr nevylučuje (neodporuje mu) ani dikce § 2 odst. 1 písm. e/ zákona o platebním styku; z onoho ustanovení je naopak zřejmé, že bez dlužníkem projevené (trvající) vůle k inkasu dojít nemůže.
Dovolatel namítá, že „smluvní dokumentace“ mu (jako zajištěnému věřiteli) umožňovala blokaci prostředků na bankovním účtu dlužníka a nakládání s těmito prostředky.
Odhlédne-li (Nejvyšší soud) od skutečnosti, že pohledávky z účtů dlužníka tvoří zástavu (podle zástavní smlouvy) zajišťující pohledávku banky, pak ustanovení úvěrových podmínek, která mají po zahájení insolvenčního řízení bránit osobě s dispozičním oprávněním (i když je jí dlužník) v nakládání s pohledávkou z běžného účtu jsou ve zjevném rozporu se základní zásadou insolvenčního řízení vyjádřenou v § 5 písm. d/ insolvenčního zákona; jde o nepřípustnou formu nátlaku na dlužníka, zejména (a právě) v těch případech, kdy se sám pokouší řešit svůj hrozící úpadek některým ze sanačních způsobů řešení úpadku.
Tamtéž doplnil, že ani při zohlednění zástavního práva zřízeného k pohledávkám z bankovních účtů ve prospěch banky není banka oprávněna (coby zástavní věřitel a poddlužník) poté, co nastanou účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka (coby zástavního i osobního dlužníka), „blokovat“ přístup k předmětu zástavy osobě s dispozičními oprávněními.
To platí i tehdy, je-li osobou s dispozičními oprávněními dlužník, a bez zřetele k tomu, že osoba s dispozičními oprávněními sama nemůže se zástavou (s pohledávkami z bankovních účtů podle stavu k okamžiku zveřejnění rozhodnutí o úpadku dlužníka v insolvenčním rejstříku) volně nakládat.
Z řečeného plyne, že závěr odvolacího soudu, podle něhož jsou sporné platby neúčinným právním úkonem podle § 111 odst. 1 a 3 insolvenčního zákona (jelikož jde o platby na úhradu úvěrové pohledávky vzniklé a splatné před zahájením insolvenčního řízení) a žalovaný (dovolatel) po zahájení insolvenčního řízení dlužníka již k realizaci zástavního práva ve smyslu § 109 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona nemohl přistoupit, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
V tomto ohledu je nedůvodná námitka dovolatele, že jako zajištěný věřitel byl oprávněn blokovat prostředky na bankovním účtu dlužníka, neboť blokaci prostředků mu umožňovala smluvní dokumentace (viz R 52/2024).
Nejvyšší soud vysvětlil, že z § 111 odst. 2 insolvenčního zákona plyne, že insolvenční zákon vymezil dva okruhy pohledávek, které mohou být dlužníkem hrazeny po zahájení insolvenčního řízení. Pohledávky za majetkovou podstatou nebo pohledávky jim na roveň postavené (věta druhá) a pohledávky, jejichž úhrada je nutná (ke splnění povinností stanovených zvláštními právními předpisy, k provozování závodu v rámci obvyklého hospodaření, k odvrácení hrozící škody, k plnění zákonné vyživovací povinnosti a ke splnění procesních sankcí) [věta první].
Podmínka „nutnosti“ přitom znamená existenci zřetelné příčinné souvislosti mezi provedenou úhradou a účelem úhradou sledovaným a insolvenčním zákonem předjímaným (bez provedené úhrady by nastal následek, jemuž má úhrada bránit).
jednáním nutným k provozování závodu dlužníka v rámci obvyklého hospodaření ve smyslu § 111 odst. 2 insolvenčního zákona není ani platba, kterou dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, na peněžitý závazek vzniklý v souvislosti s omezením jeho podnikatelské činnosti (s rušením „dílčích provozoven“ dlužníka).
Takové opatření, k němuž dlužník přistoupil bezprostředně před zahájením insolvenčního řízení a v době, kdy věděl, respektive musel vědět, že je v úpadku, rozhodně nelze považovat za obvyklé pro pokračování provozu závodu, jeho zachování či rozvoj.
Také z textu komentářové literatury lze dovozovat, že obvyklost právního úkonu lze testovat z pohledu, zda je právní úkon obvyklý pro pokračování provozu závodu, jeho zachování či rozvoj. Obvyklé hospodaření představuje především realizaci vlastního předmětu činnosti (prodej zboží v případě velkoobchodu, prodej komodit u obchodníka s komoditami, prodej bytové jednotky ze strany developera, či další činnosti, bez nichž by samotný chod závodu nebylo možné udržet).
Typickým právním úkonem podřaditelným předmětné výjimce bude pravidelná, opakující se dodávka surovin na straně vstupů, včetně úhrady za ně. Umožňuje-li judikatura vyšších soudů realizaci právních úkonů, které mají nepřímo napomoci dlužníkovi zachovat provoz závodu, tím spíše je třeba umožnit právní úkony, které jej umožní přímo (např. koupě věcí, se kterými dlužník přímo obchoduje – přeprodává je).
Mimo působnost výjimky však bude plnění historického peněžitého dluhu.
Posuzování toho, zda určitý právní úkon učinil dlužník proto, aby zajistil provozování závodu v rámci obvyklého hospodaření, je odvislé od posouzení okolností konkrétní věci. V situaci, kdy po zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka dovolatel učinil převod peněžních prostředků dlužníka (coby inkaso) na úhradu úvěrové pohledávky vzniklé a splatné před zahájením insolvenčního řízení, nelze tyto platby považovat za úkony nutné k provozování závodu dlužníka v rámci jeho obvyklého hospodaření. Na tomto závěru není způsobilé změnit ničeho ani tvrzení dovolatele, že provoz závodu dlužníka byl zachován proto, že vzhledem k inkasu plateb nezablokoval veškeré prostředky na účtu dlužníka, k čemuž byl oprávněn podle smluvních úvěrových podmínek.
To proto, že ani sjednání zástavního práva zřízeného k pohledávkám z bankovního účtu ve prospěch banky neopravňuje banku (coby zástavního i osobního dlužníka) poté, co nastanou účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka, „blokovat“ přístup k předmětu zástavy osobě s dispozičními oprávněními.
Dovolatel dále namítá, že odvolací soud se nezabýval „výjimkou odvracení hrozící škody“. V této souvislosti poukazuje na to, že tuto výjimku uplatnil ve vyjádření a u jednání, kdy tvrdil, že „blokace prostředků by měla za následek kolaps závodu“.
Z jeho vyjádření přitom plyne, že s poukazem na závěry rozsudku, že v projednávané věci bylo plnění smluvních závazků vůči žalovanému krajně nezbytné pro zachování provozu závodu.
U jednání uvedl, že „pokud by nedocházelo k plnění, opravňovalo by to žalovaného zablokovat dlužníku přístup k účtu a provoz závodu by byl z důvodu automaticky uzavřen. V dané situaci bylo krajně nezbytné pro dlužníka, aby fungoval dál, byť k platbám docházelo formou inkasa“.
Z řečeného plyne, že výše uvedená tvrzení dovolatele směřovala k tomu, že sporné platby byly právními úkony nutnými pro pokračování provozu dlužníkova závodu a jeho zachování.
Pro posouzení naplnění výjimky odvracení hrozící škody ve smyslu § 111 odst. 2 insolvenčního zákona tato tvrzení nepostačují, když v dané věci byl inkasem peněžních prostředků dlužníka plněn dluh dlužníka z úvěrové smlouvy.
Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, podle něhož úhrady sporných plateb nelze podřadit pod žádnou z výjimek plynoucích z § 111 odst. 2 insolvenčního zákona, dovodil též, že v dané věci není aplikovatelná ani výjimka odvrácení hrozící škody.
V uvedených souvislostech budiž zdůrazněno, že odvolací soud (shodně s insolvenčním soudem) považoval odkaz žalovaného na označený rozsudek za nepřiléhavý pro odlišnou skutkovou situaci. K tomu doplnil, že v tamní věci šlo o neúčinnost plateb na plnění závazků z úvěrových smluv uzavřených za účelem financování nákupu výrobních prostředků, které dlužník nezbytně potřeboval k pokračující výrobě a její optimalizaci. Tomuto závěru nelze ničeho vytknout.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy co do závěru, že sporné platby nespadají pod výjimky uvedené v § 111 odst. 2 insolvenčního zákona, správné. V rovině výkladu § 111 insolvenčního zákona dovolání není důvodné.
