Pátky s judikaturou 31/7/26

Nevyšší soud ve své  judikatuře vychází z toho, že jednáním v nekalé soutěži je pouze takové  jednání, které naplňuje všechny podmínky generální klauzule nekalé soutěže  podle § 2976 odst. 1 o. z.

Ustanovení § 2976  odst. 1 o. z. a následující chrání hospodářskou soutěž jako takovou. Ochrana  hospodářské soutěže znamená na straně jedné dodržení fair pravidel soutěže,  zejména nastavení alespoň srovnatelných výchozích podmínek nutných pro to,  aby výsledky, jichž soutěžitel dosáhl, odpovídaly především jeho poctivě  vynaloženému úsilí, na straně druhé vyžaduje též zachování přiměřeně  „bezpečného“ trhu pro zákazníka.

Rozpor s dobrými  mravy soutěže je tak jedním z předpokladů, které musí být splněny, aby určité  jednání mohlo být v souladu s § 2976 odst. 1 o. z. označeno za nekalou  soutěž. Právě užití pojmu dobré mravy soutěže řadí toto ustanovení k právním normám  s relativně neurčitou hypotézou. Dobré mravy judikatura ustáleně  charakterizuje jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v  historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické  tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem  základních.

Pojem dobré mravy  soutěže je však třeba poněkud modifikovat, a to právě proto, že se uplatňují  v hospodářské soutěži, tj. v prostředí, kde cílem je prosadit se na trhu,  získat zde oproti jiným výhodu, což předpokládá jistou míru agresivity a  „podnikatelské vychytralosti“. Je však třeba vždy dodržet korektní a soutěžně  přijatelné metody. Samozřejmým předpokladem jednání v souladu s dobrými mravy  soutěže je zachovat poctivost a slušnost.

Dobré mravy soutěže  proto představují zvláštní kategorii odlišnou od dobrých mravů jako takových  a spjatou s principy poctivého hospodářského styku. Soutěžení na trhu  připouští určitou míru agresivity, avšak ani zde se nelze dopouštět jednání,  které je ve vztahu k ostatním soutěžitelům zákeřné, podvodné či parazitující  nebo předstupuje před spotřebitele a zákazníky s klamavými údaji.

Zákaz vyvolání  nebezpečí záměny v hospodářském styku vyplývá ze samé logiky tržní  konkurence. Zákazník musí mít možnost volby a hodnocení totožných nebo  podobných výrobků různých prodávajících. Výrobky proto musí být označeny tak,  aby se daly odlišit a takovou vědomou volbu umožňovaly. Pokud tomu tak není a  některý ze soutěžitelů vyvolá dojem, že jeho výrobek je vlastně výrobek  jiného soutěžitele, popírá základní vlastnost trhu - možnost svobodné volby z  nabídky výrobků různých prodávajících.

Předpokladem  nekalého jednání vyvoláním nebezpečí záměny je buď skutečnost, že se daný  výrobek stal pro závod určitého soutěžitele příznačný, nebo je nemravnost  jednání soutěžitele dána tím, že soutěžitel vyvolal nebezpečí záměny  napodobením cizího výrobku, aniž by soutěžitel učinil opatření vylučující  takové nebezpečí záměny.

Nejvyšší soud tamtéž  vysvětlil, že samo uvedení výrobků na trh, jež jsou svým vzhledem či  provedením shodné s výrobky jiného soutěžitele nebo jsou těmto výrobkům  podobné (aniž by výrobky tohoto soutěžitele byly zároveň vyjádřením předmětu  některého z absolutních práv duševního vlastnictví), nelze bez dalšího  považovat za jednání v rozporu s dobrými mravy soutěže. Samotná podstata  (resp. samo konkurenční prostředí) hospodářské soutěže totiž spočívá právě v  tržní nabídce konkurenčně substituovatelných výrobků.

Nekalosoutěžním se  takové jednání stává pouze tehdy, je-li jeho důsledkem narušení hospodářské  soutěže jednáním v rozporu s jejími dobrými mravy způsobilým přivodit újmu  jiným soutěžitelům či zákazníkům, jež může spočívat (rovněž) ve vyvolání  nebezpečí záměny podle 2981 odst. 3 o. z.

Nekalá soutěž  spočívající ve vyvolání nebezpečí záměny proto není dána samotným napodobením  výrobku jiného soutěžitele, nýbrž tím, že napodobitel neučinil opatření (v  případě napodobení v předurčených prvcích veškerá požadovatelná opatření),  aby jeho výrobek nebyl způsobilý vyvolat klamnou představu o spojení s jiným  soutěžitelem, resp. jeho závodem, pojmenováním, zvláštním označením, výrobkem  či výkonem, zpravidla např. zřetelným umístěním svého loga na výrobek či jeho  obal.

Jinak řečeno, právní  úprava proti nekalé soutěži podle skutkové podstaty stanovené v § 2981 odst.  3 o. z. nechrání soutěžitele před samotným uváděním shodných či podobných  výrobků na trh jinými soutěžiteli.

Nekalosoutěžní  jednání zde spočívá v tom, že jiný soutěžitel neprovedl při uvedení vlastního  výrobku na trh taková opatření, aby byl tento výrobek zákaznickou veřejností  vnímán jako výrobek konkurenčního soutěžitele, aniž by však zároveň daný  vzhled či určité provedení výrobku byly pro některého z dotčených soutěžitelů  (ať už žalobce či žalovaného) v zákaznických kruzích příznačné (tj. ve smyslu  nebezpečí záměny podle § 2981 odst. 2 o. z.).

Jde-li pak o  napodobení v prvcích, které jsou již z povahy výrobku funkčně, technicky nebo  esteticky předurčené (a v důsledku toho zaměnitelné), nejde o nekalou soutěž  tehdy, pakliže napodobitel učinil veškerá požadovatelná opatření, aby  nebezpečí záměny vyloučil nebo alespoň podstatně omezil.

Při promítnutí výše  uvedeného do poměrů nyní projednávané věci je třeba uzavřít, že právní  posouzení odvolacího soudu je neúplné, a tudíž nesprávné. Odvolací soud svůj  závěr o nekalosoutěžním jednání žalované založil na tom, že žalobkyně uvedla  své lůžko na trh jako první a že žalovaná vyrábí čela lůžka podobná čelům  lůžka žalobkyně, aniž by učinila dostatečná opatření k odlišení od čel lůžek  žalobkyně.

Odvolací soud tak  při svém právním posouzení v rozporu s výše citovanou judikaturou pouze  paušálně (bez dostatečně konkrétního zdůvodnění) uzavřel, že žalovaná  neučinila v případě čel lůžek dostatek opatření, aby se od výrobku žalobkyně  odlišila. Z odůvodnění napadeného rozsudku není zřejmé, jaká konkrétní  opatření (na něž žalovaná poukazovala) odvolací soud hodnotil, stejně tak  není zřejmé, na základě jaké úvahy dospěl odvolací soud k závěru o  nedostatečnosti takových opatření.

Kromě toho, jak  odůvodněno shora, tato opatření nemusí spočívat pouze v samotné odlišnosti  vzhledu či provedení výrobků (tedy v „odlišení čel lůžek“), nýbrž může se  jednat o jakákoli jiná opatření (například při propagaci výrobku), v jejichž  důsledku nebude docházet při uvádění předmětného výrobku na trh k nebezpečí  vyvolání záměny (resp. klamné představy o spojení soutěžitelů).

Úvahy odvolacího  soudu tak v zásadě nepřekračují samotné zjištění o podobnosti výrobků  účastníků (resp. částí těchto výrobků v podobě čel lůžek), jež však pro  posouzení jednání žalované jako nekalosoutěžního nepostačuje. Jak zdůvodněno  shora, právní úprava proti nekalé soutěži není tzv. předmětovou ochranou, jež  by mimo rámec absolutních práv duševního vlastnictví poskytovala soutěžiteli  bez dalšího (kupříkladu v důsledku prvního uvedení výrobku na trh) výhradní  postavení při uvádění na trh výrobků určitého vzhledu či provedení  spadajících jinak z hlediska práv duševního vlastnictví do tzv. volné domény,  tedy do kategorie nehmotných statků přístupných k využití zásadně každému.

Kromě toho je nutné  úvahu o zaměnitelnosti dotčených výrobků odvozovat od vnímání těchto výrobků  ze strany členů relevantní zákaznické veřejnosti, tedy příslušných  zákaznických kruhů, resp. průměrného zákazníka takové zákaznické veřejnosti,  a za tím účelem takové relevantní zákaznické kruhy, resp. průměrného  zákazníka, řádně vymezit. Neboť i v případě skutkové podstaty podle § 2981  odst. 3 o. z. spočívá nekalá soutěž ve vyvolání nebezpečí záměny. To je  přitom třeba posuzovat právě pohledem průměrného zákazníka relevantních  zákaznických kruhů.

Jinak řečeno, pro  závěr o jednání žalované v nekalé soutěži je v tomto smyslu rozhodující právě  to, zda její výrobek vzhledem k celkovému způsobu jeho uvádění na trh bude  vnímán příslušnými zákaznickými kruhy, resp. pohledem průměrného zákazníka,  jako výrobek jiného (konkurenčního) soutěžitele či nikoli.

Ze skutkových  zjištění soudů (jimiž je dovolací soud vázán, srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.)  zároveň vyplývá, že žalovaná mimo jiné zřetelně opatřila svým logem (nesoucím  též její název) právě čela lůžek, a sama na tuto skutečnost v rámci své  argumentace poukazovala.

Přitom k vyvolání  nebezpečí záměny nemohlo dle závěrů soudů dojít proto, že by vzhled a  provedení výrobku žalobkyně byl právě pro ni v zákaznických kruzích  příznačný, v důsledku čehož by mělo u průměrného zákazníka (i přes zřetelné  umístění odlišného označení výrobce na výrobku a dle tvrzení žalované i na  propagačních a jiných materiálech) dojít ke klamné představě o spojení  účastníků (když ostatně pro závěr o příznačnosti výrobku nepostačuje samotná  skutečnost, že byl výrobek uveden na trh dříve, jak zdůvodněno shora).

Z napadeného  rozsudku tak nevyplývá, proč odvolací soud i přes nepříznačnost vzhledu  předmětných výrobků nepovažoval zřetelné uvedení loga žalované na čelech  lůžka (a další žalovanou tvrzená opatření) za dostatečná ve výše uvedeném  smyslu, resp. není zřejmé, na základě jakých skutečností dospěl k závěru o  vyvolání nebezpečí záměny v relevantních zákaznických kruzích, resp. z  pohledu jejich průměrného zákazníka. Ostatně není ani patrné, jaká konkrétní  opatření odvolací soud posuzoval a proč je shledal v nyní posuzované věci  nedostatečnými.

Přitom podle  rozhodovací praxe dovolacího soudu může zřetelné umístění loga vlastního  závodu, je-li toto logo svým provedením způsobilé odlišovat výrobky  soutěžitele od výrobků jiných soutěžitelů, představovat právě takovou  okolnost, která v očích průměrného zákazníka vyloučí nebo alespoň podstatně  omezí možnost vyvolání záměny nabízených výrobků na trhu, a to podle  konkrétních okolností věci i u výrobků, jež jsou svým vzhledem či provedením  shodné či podobné, resp. umožní zákazníkům rozlišit tyto výrobky jako výrobky  pocházející ze závodů odlišných soutěžitelů.

To ostatně vyplývá  ze samotného účelu loga (ať již v podobě ochranné známky, jména, názvu či  obchodní firmy soutěžitele nebo prosté obchodní značky používané soutěžitelem  k označování výrobků svého závodu), jímž je právě odlišení výrobků určitého  soutěžitele od výrobků soutěžitelů ostatních, a to i v případě výrobků  vzhledově či provedením shodných nebo podobných.

V poměrech  projednávané věci je proto nezbytné, aby se odvolací soud při posouzení, zda  jednání žalované spočívající v uvedení předmětného výrobku na trh bylo v  rozporu s dobrými mravy soutěže, nezabýval pouze tím, zda se jedná o výrobek  svým vzhledem a provedením podobný, nýbrž i tím, zda v souvislosti se všemi  opatřeními, jež žalovaná učinila při uvádění svého výrobku na trh (a jež  nemusí spočívat pouze ve vzhledovém odlišení těchto výrobků), vnímají  relevantní zákaznické kruhy, resp. průměrný zákazník těchto kruhů, dotčené  výrobky jako pocházející od konkurenčních soutěžitelů, anebo zda naopak  dochází v této souvislosti k vyvolání nebezpeční záměny účastníků a jejich  soutěžních výkonů (resp. klamné představy o soutěžním spojení účastníků).

Až v případě  zjištění, že uvedením předmětného výrobku na trh došlo (skutečně) k vyvolání  nebezpečí záměny, je třeba posoudit, zda se tak nestalo pouze v důsledku  napodobení v prvcích, které jsou již z povahy výrobku funkčně, technicky nebo  esteticky předurčené, neboť v takovém případě není jednání žalované soutěžně  závadné, pokud učinila veškerá požadovatelná opatření, aby takové nebezpečí  vyloučila nebo alespoň podstatně omezila.

Vzhledem k tomu, že  odvolací soud učinil paušální závěr o tom, že žalovaná neprovedla dostatečná  opatření, která na ní lze požadovat, aby vyloučila nebo podstatně omezila  vyvolání nebezpečí záměny, aniž by uvedl, jaká opatření posuzoval a na  základě jaké úvahy považoval opatření učiněná žalovanou za nedostatečná,  resp. na základě jaké úvahy dospěl k závěru, že by v příslušných zákaznických  kruzích nebyly předmětné výrobky i přes zřetelné umístění označení (loga)  žalované považovány za výrobky konkurenčních soutěžitelů (a došlo by tak k  vyvolání nebezpečí záměny), nedostál výše uvedeným požadavkům judikatury  týkající se posouzení rozporu jednání s dobrými mravy soutěže v případě  uvedení podobného výrobku na trh.

Odvolacímu soudu lze  přisvědčit v názoru, že projednávaná věc je vzhledem ke konkrétním zjištěným  okolnostem z hlediska jejího právního (nekalosoutěžního) posouzení hraniční.  Tím spíše je však třeba přistoupit k důkladnému posouzení všech okolností,  jež v řízení vyjdou najevo, a řádně je ve smyslu shora uvedených výkladových  závěrů v rozhodnutí zohlednit a zhodnotit.

Dovolatelka vznesla  v dovolání tři námitky [viz výše body a) až c)], které svojí povahou  představovaly námitky vad řízení – konkrétně námitku nedovolené změny petitu  odvolacím soudem, námitku překvapivosti napadeného rozhodnutí a námitku  neurčitosti a nesrozumitelnosti napadeného výroku.

Nedovolenou změnu  petitu odvolacím soudem spatřovala dovolatelka v tom, že ačkoli žalobkyně v  petitu požadovala ochranu svého výrobku (nemocničního lůžka) jako celku podle  vyobrazení, přiznal odvolací soud ochranu čelu lůžka, aniž by žalobkyně  změnila svůj petit, čímž měl odvolací soud porušit dispoziční zásadu a přisoudit  žalobkyni něco jiného, než čeho se domáhala.

Jednou z  obligatorních náležitostí žaloby je údaj o tom, čeho se žalobce domáhá (tzv.  žalobní petit), který musí být v žalobě vyjádřen způsobem nevzbuzujícím  pochybnosti o tom, jak mají být vymezena práva a jim odpovídající povinnosti  účastníků. Žalobce uvede, čeho se domáhá, i tehdy, jestliže v žalobě přesně,  určitě a srozumitelně označí (tak, aby to bylo možné z obsahu žaloby bez  pochybností dovodit) povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím  soudu, tedy požaduje-li, aby bylo rozhodnuto o splnění povinnosti, která  vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva. Pouze soud  rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí; případným návrhem  žalobce na znění výroku rozhodnutí přitom není vázán. Při formulaci výroku  rozhodnutí však soud musí dbát, aby vyjadřoval (z obsahového hlediska) to,  čeho se žalobce žalobou domáhal; překročit žalobu a přisoudit něco jiného  nebo více, než čeho se žalobce domáhal, může jen tehdy, jestliže řízení bylo  možné zahájit i bez návrhu nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý  způsob vypořádání vztahu mezi účastníky (§ 153 odst. 2 o. s. ř.). Je-li  žalobní petit přesný, určitý a srozumitelný, soud neporuší § 155 odst. 1 o.  s. ř. ani jiné zákonné ustanovení (včetně § 153 odst. 2 o. s. ř.), jestliže použitím  jiných slov vyjádří ve výroku rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých  se žalobce domáhal.

Ustanovení § 153  odst. 2 o. s. ř. je jedním z důležitých projevů dispoziční zásady a vyplývá z  něj, že, až na výjimky tam uvedené, je soud ve sporném řízení vázán návrhem  žalobce. Na porušení této zásady lze v rovině ústavněprávní nahlížet jako na  porušení práva na spravedlivý proces a rovněž práva na rovnost účastníků  řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny.

Od žalobního návrhu  se soud nemůže odchýlit tak, že by rozhodoval o uložení jiné povinnosti, než  kterou specifikoval žalobce ve své žalobě. Pokud by to soud učinil, porušil  by tím princip autonomie vůle, dispoziční zásadu, jakož i princip  nestrannosti soudu a rovnosti stran.

V projednávané věci  s ohledem na její předmět nebylo možné řízení zahájit bez návrhu a ani z  právního předpisu nevyplýval určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.  Soud tedy podle § 153 odst. 2 o. s. ř. nemohl přisoudit něco jiného, než čeho  se žalobkyně domáhala.

Žalobkyně v řízení  od počátku požadovala, aby žalované byla uložena povinnost zdržet se  nabízení, prodeje, uvádění na trh, distribuce a vývozu nemocničního lůžka  jako takového dle jeho vyobrazení v žalobě. Vzhledem k povaze požadovaného  plnění a při zohlednění tvrzeného právního důvodu vzniku povinnosti žalované,  jenž dle žalobkyně spočíval v nekalosoutěžní zaměnitelnosti předmětných  nemocničních lůžek, resp. v parazitování na soutěžních výkonech při jejich  vývoji, nelze považovat žalobou požadované uložení povinnosti zdržet se  uvádění těchto výrobků na trh (resp. obsah závazku, z níž tato povinnost  vyplývá) za dělitelné plnění v tom smyslu, že by umožňovalo jeho částečné  splnění pouze ve vztahu k některým jejich součástem (srov. § 1930 o. z.).

Pokud odvolací soud  rozhodl tak, že žalované uložil, aby se zdržela užívání prvků čela lůžka ve  výroku vyobrazeném provedení při nabízení prodeje, prodeji, uvádění na trh,  distribuci a vývozu, neodpovídá jeho rozhodnutí v konkrétních poměrech  projednávané věci tomu, co požadovala žalobkyně v žalobě. Žalobkyně  nepožadovala, aby se žalovaná zdržela užívání určitých prvků čela na  nemocničním lůžku (resp. určitého vzhledu či provedení čela nemocničních  lůžek), nýbrž požadovala, aby se žalovaná zdržela uvádění na trh lůžka jako  takového, k čemuž též směřovalo vylíčení jejích žalobních tvrzení (tj.  tvrzení o zaměnitelnosti výrobků v podobě nemocničních lůžek jako takových a  o zneužití soutěžních výkonů žalobkyně vynaložených při jejich vývoji jako  celku).

Lze tak přisvědčit  námitce dovolatelky, že odvolací soud vskutku uložil žalované jinou  povinnost, než jaké se domáhala žalobkyně, a rozhodl tak o jiném předmětu  řízení. Nejde o pouhou jinou formulaci žalobního petitu, ani o částečné  vyhovění žalobě.

V mezích předmětu  řízení tak, jak jej žalobkyně vytyčila v žalobě, by totiž závěr odvolacího  soudu o tom, že žalovaná nepřípustně vyrábí (pouze) podobná čela lůžek, měl  být následně zohledněn v tom, zda taková podobnost v jednom prvku výrobku má  z hlediska průměrného zákazníka vliv na podobnost (zaměnitelnost) obou  výrobků jako celku, neboť žalobkyně požadovala zdržovací nárok ohledně lůžka  jako celku. Navíc závěr odvolacího soudu o soutěžní nepřípustnosti uvádění  samotných čel lůžek na trh (tj. jako samostatných výrobků, resp. komponent)  by se projevil i tím, že by dle soudem uložené povinnosti žalovaná nemohla  tato čela umisťovat případně ani na jiná nemocniční lůžka, byť by tato lůžka  mohla případně být jinak zcela odlišná a ve svém celku soutěžně nezávadná,  aniž by se však žalobkyně uložení právě takové povinnosti svojí žalobou  domáhala.

Tím, že odvolací  soud modifikoval svým výrokem předmět řízení, uložil žalované jiný obsah  povinnosti, tedy přisoudil jinou než žalobou požadovanou povinnost, aniž však  pro to byly splněny podmínky uvedené v § 153 odst. 2 o. s. ř. S ohledem na  shora uvedené tak odvolací soud zatížil řízení vadou, pokud žalované uložil  povinnost, kterou žalobkyně v řízení nepožadovala.

S výše uvedeným  souvisí i námitka neurčitosti napadeného výroku. Nejvyšší soud ve svém  rozhodování opakovaně vychází z toho, že výrok je esenciální, a proto  nepominutelnou součástí soudního rozhodnutí, neboť v něm soud formuluje svůj  závazný názor v projednávané věci. Výrok má být formulován tak, aby z něho  bylo jednoznačně patrno, jak soud rozhodl, neboť jen tak se jeho rozhodnutí  stává přezkoumatelným. Formulace výroku vydaného soudního rozhodnutí musí být  určitá a srozumitelná, tedy obsah vydaného rozhodnutí musí být z meritorního  či nemeritorního výroku seznatelný. Jinými slovy řečeno, nezbytnou součástí  výroku musí být určitost a srozumitelnost stanovení jím ukládané povinnosti  nebo určení právního vztahu či práva, aby tak z jeho znění bylo jednoznačně  patrno, jak soud rozhodl.

Odvolací soud výše  uvedeným požadavkům na určitost a srozumitelnost výrokem ukládané povinnosti  nedostál, neboť ve výroku uvedl, že „žalovaný je povinen zdržet se užívání  prvků čela na nemocničním lůžku následujícího provedení“, aniž by  specifikoval, užívání jakých konkrétních prvků čela lůžka se má žalovaná  zdržet. Ve výroku je pak vyobrazena fotografie nemocničního lůžka jako celku,  z níž rovněž není zřejmé, kterých konkrétních částí či prvků částí lůžka se  uložená povinnost týká. Odvolací soud proto zatížil řízení rovněž vadou  spočívající v neurčité formulaci výrokem uložené povinnosti.

Vzhledem k tomu, že  odvolací soud přisoudil žalobkyni něco jiného, než čeho se domáhala, nastolil  obdobnou situaci jako v případě překvapivého rozhodnutí, neboť podle nálezu  Ústavního soudu, nepřípustnou modifikací předmětu řízení soud – obdobně jako  u tzv. překvapivých rozhodnutí – upřel žalované, která se do té doby  zaobírala předmětem řízení vymezeným žalobkyní, možnost uplatnění  relevantních námitek.

Ačkoli se v řízení  před soudy obou stupňů řešila tatáž otázka, zda v důsledku vzájemné  podobnosti výrobků účastnic se žalovaná dopustila nekalé soutěže jednáním v  hospodářském styku v rozporu s dobrými mravy soutěže způsobilým přivodit újmu  jiným soutěžitelům nebo zákazníkům, odvolací soud modifikací předmětu řízení  zaměřil svoji pozornost při posuzování podobnosti výrobků toliko na jednu  specifickou část výrobku (čelo lůžka), aniž by žalovaná měla možnost se k  takovému posouzení věci řádně vyjádřit.

Z výše uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí kromě věcné  nesprávnosti trpí rovněž výše uvedenými vadami řízení.

‍

Předně je nutno  zdůraznit, že ve zrušujícím Rozsudku se dovolací soud zabýval otázkou  porušení povinnosti společenství vlastníků při správě domu, naplnění  předpokladů jeho odpovědnosti za škodu způsobenou na jednotkách jednotlivých  vlastníků neposuzoval a ani posuzovat nemohl, neboť takovou otázku neřešil  ani odvolací soud v tam napadeném rozhodnutí.

V Rozsudku Nejvyšší  soud nejprve vysvětlil, že společenství vlastníků má povinnost obstarat  opravy společných částí domu stanovenou v § 1189 o. z. [do 30. 6. 2020 ve  spojení s § 7 písm. a) nařízení vlády č. 366/2013 Sb., o úpravě některých  záležitostí souvisejících s bytovým].

Následně popsal,  jakým způsobem má postupovat: musí učinit i takové kroky, aby shromáždění  vlastníků mohlo o opravě rozhodnout. Vlastník jednotky sice může dát k  takovému rozhodnutí podnět, nemůže se však (nemá-li více než čtvrtinu všech  hlasů - § 1207 odst. 1 věta druhá o. z.) úspěšně domáhat toho, aby statutární  orgán svolal shromáždění či aby na jeho program zařadil určitou záležitost.

Informuje-li  vlastník jednotky společenství vlastníků o vadě společných částí domu, je na  společenství (jeho statutárním orgánu), aby v přiměřené lhůtě jeho informaci  prověřilo, seznámilo s ní vlastníky jednotek a umožnilo jim rozhodnout o  případné opravě (či o dalším postupu), ať již hlasováním na svolaném  shromáždění vlastníků nebo mimo něj (per rollam).

Uvedl-li Nejvyšší  soud v této souvislosti, že pokud společenství popsaný způsob dodrží a  shromáždění vlastníků následně navrženou opravu neschválí, nelze mu úspěšně  vytýkat, že porušilo povinnost při správě domu, je nutné citovanou větu  chápat v kontextu celého odstavce, který se týkal právě a jen toho, jaké  kroky má společenství vlastníků činit, aby shromáždění vlastníků mohlo o  opravě rozhodnout. Jinými slovy, v takovém případě společenství vlastníků  neporuší povinnost vztahující se k náležitému postupu potřebnému pro  rozhodnutí o případné opravě (§ 1207 o. z.).

Automaticky to ale  neznamená, že pokud shromáždění vlastníků navrženou opravu neschválí, nelze  společenství vlastníků vytýkat, že porušilo povinnost obstarat opravy  společných částí domu (§ 1189 o. z.). Jestliže se společenství vlastníků  dozví o existenci vady společných částí domu (např. střechy, stoupaček), a o  tom, že v důsledku vady vzniká nebo může vzniknout škoda na jednotce nebo na  společných částech domu, má doloženo, že jde o vadu, k jejíž opravě je  povinno, a že oprava je nutná k tomu, aby se škodě zabránilo, a přes tyto  informace ji odmítne provést nebo ji neprovede včas, zpravidla tím uvedenou  povinnost poruší.

V opačném případě,  tedy pakliže společenství vlastníků vůbec nesvolá shromáždění nebo nezařadí  hlasování o vadě společných částí domu na jeho program, představuje to  porušení povinnosti při správě domu samo o sobě (bez dalšího). Potom totiž  vlastníci nemohou o požadované opravě rozhodnout a bez jejich rozhodnutí  společenství nemůže svou povinnost zajistit opravu společných částí domu  splnit. Frekvence konání shromáždění jednou ročně upravená v § 1207 odst. 1  o. z. je frekvencí minimální a nijak nebrání tomu, aby v případě potřeby bylo  shromáždění svoláno i častěji. Jak často je žádoucí shromáždění svolat, se  pak odvíjí od závažnosti záležitostí, které na něm mají být projednány.

Při úvaze o tom, zda  společenství vlastníků porušilo svou povinnost stanovenou zákonem, je pak  zcela bez významu, zda vlastník jednotky brojil proti výsledkům shromáždění  (jak uvedl odvolací soud), a takový právní názor nelze dovodit ani ze  zrušujícího Rozsudku. Porušení povinnosti stanovené zákonem (dále též jen  „protiprávnost“) je objektivní kategorií: určitý čin je protiprávní, pokud se  příčí zákonnému zákazu nebo příkazu, bez ohledu na to, zda si je jednající  protiprávnosti vědom, a bez ohledu na to, co o tomto jednání soudí třetí  osoby. Protiprávnost je také absolutní kategorií v tom smyslu, že určitý čin  nemůže být jednou hodnocen jako protiprávní a v jiné souvislosti jako  souladný se zákonem.

Jestliže podle  skutkových zjištění žalovaný již v březnu 2018 věděl o nedostatečném  zateplení konstrukce obvodového pláště a betonového stropu parkovacích stání,  a o tom, že v důsledku této vady se v jednotce žalobkyně vyskytují plísně a  vzniká jí škoda, bylo na něm, aby v přiměřené lhůtě svolal shromáždění,  projednání této záležitosti zařadil na jeho program a nechal vlastníky  rozhodnout o dalším postupu. Neměl-li dostatečně prokázáno, že škoda vzniká  žalobkyni v důsledku zmíněné vady nebo že žalobkyní požadovaná oprava  společných částí domu škodě nezabrání, mohl vlastníkům navrhnout hlasovat  nejprve o tom, aby si před provedením opravy vyžádali ještě další odborné  konzultace či posouzení apod.

Žalovaný ale takto  nepostupoval, první shromáždění svolal po cca osmi měsících na 7. 11. 2018,  přičemž ze skutkových tvrzení se nepodává, že by na jeho program byl zařazen  návrh konkrétního rozhodnutí vztahujícího se k požadované opravě, o němž by  měli vlastníci hlasovat. Přestože shromáždění nebylo usnášeníschopné, další  shromáždění žalovaný svolal až po dalších cca šesti měsících na 14. 5. 2019,  opět bez toho, aniž by na jeho program zařadil hlasování o dalším postupu. Do  30. 6. 2020 pak již žádné další shromáždění nesvolal.

Lze proto shrnout,  že žalovaný, ačkoli věděl o existenci vady společných částí domu i o  vznikající škodě, v období od 1. 10. 2018 do 30. 6. 2020, které je předmětem  dovolacího přezkumu, nepostupoval tak, aby shromáždění vlastníků vůbec mohlo  rozhodnout o požadované opravě. V důsledku toho žalovaný ani neobstaral  opravu společných částí domu a porušil tak zákonem stanovenou povinnost.

‍

1) Podíl slouží  potřebě lidí a je rozdílný od osoby, je věcí v právním smyslu (§ 489 o. z.),  a to věcí nehmotnou (§ 496 odst. 2 o. z.) a movitou (§ 498 o. z.).

2) Zákon o  obchodních korporacích rozlišuje účinnost smlouvy o převodu podílu ve  společnosti s ručením omezeným inter partes a její účinnost vůči společnosti.  Není-li ve smlouvě o převodu podílu stanoveno jinak, stávají se závazky ze  smlouvy účinné dnem, kdy byla smlouva uzavřena (§ 1745, § 1759 o. z.), a k  tomuto dni se stává nabyvatel vlastníkem podílu (§ 1099 o. z.), jenž je v  poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 nehmotnou movitou věcí.

Vůči společnosti  však nastávají právní účinky převodu podílu nevtěleného do kmenového listu až  okamžikem, kdy je jí doručena účinná písemná smlouva o převodu podílu s  úředně ověřenými podpisy smluvních stran (§ 209 odst. 2 z. o. k.). Až k  tomuto dni se nabyvatel podílu stává společníkem. Jinak řečeno, není-li  převod podílu účinný vůči společnosti, nestává se osoba, na kterou je podíl  převáděn, společníkem.

1) Platným a účinným  odstoupením od smlouvy o převodu obchodního podílu smlouva zaniká a ex lege  zanikají též všechna práva a povinnosti ze smlouvy, zaniká (ex lege) též  účast nabyvatele ve společnosti založená touto smlouvou, tj. nabyvatel  přestává být společníkem a společníkem se namísto nabyvatele stává (opět)  převodce. K obnovení účasti převodce ve společnosti přitom dochází s účinky  ex nunc. Účinky odstoupení od smlouvy o převodu obchodního podílu nastávají  vůči společnosti až dnem doručení takového účinného odstoupení společnosti.

2) Na účincích  odstoupení od smlouvy o převodu obchodního podílu nemůže nic změnit ani  skutečnost, že v době mezi uzavřením smlouvy o převodu obchodního podílu a  odstoupením od této smlouvy došlo ke změně společenské smlouvy. Převodce,  který se v důsledku účinného odstoupení od smlouvy opětovně stal jediným  společníkem společnosti, je takto změněnou společenskou smlouvou vázán.

3) Obchodní podíl  zůstává totožným předmětem občanskoprávních vztahů i poté, kdy se společník,  jemuž obchodní podíl náleží, účastní zvýšení základního kapitálu společnosti  dalším vkladem. V takovém případě totiž dochází pouze ke zvýšení vkladu  společníka, popř. ke zvýšení jeho obchodního podílu, nikoli k zániku  původního obchodního podílu a ke vzniku obchodního podílu nového.

4) Lze proto  uzavřít, že obchodní podíl převedený na základě smlouvy o převodu obchodního  podílu lze po odstoupení od této smlouvy převodci vrátit (a k obnovení účasti  převodce ve společnosti dojde) i v případě, kdy po uzavření smlouvy nabyvatel  při zvýšení základního kapitálu společnosti převzal závazek ke zvýšení  vkladu. Převodci tudíž náleží celý obchodní podíl se zvýšeným vkladem, popř.  zvýšený obchodní podíl, jestliže se dalším vkladem zvýšil poměr vkladu  společníka k základnímu kapitálu společnosti.

Tyto závěry platí  obdobně i v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 s tím rozdílem, že  odstoupením od smlouvy se závazek ruší od počátku. K tomu se ovšem sluší  dodat, že v poměrech právní úpravy týkající se obchodních vztahů účinné do  31. 12. 2013 odstoupením smlouva sice zanikla ex nunc, tj. ke dni účinnosti  odstoupení, nikoliv tedy od počátku, avšak z § 351 odst. 1 věty první a odst.  2 věty první zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, vyplývalo, že i v  oblasti obchodních závazkových vztahů se odstoupení týkalo též těch závazků, které  byly v době účinnosti odstoupení již splněny.

Odstoupením od  smlouvy o převodu podílu se převodce stane opětovně vlastníkem podílu nikoliv  od okamžiku doručení odstoupení druhé smluvní straně, nýbrž zpětně, jako by k  uzavření smlouvy o převodu podílu nedošlo.

Účinky odstoupení ve  vztahu ke společnosti však mohou nastat až okamžikem doručení (oznámení)  odstoupení společnosti. Je-li totiž převod podílu vůči společnosti účinný  (až) doručením smlouvy o převodu podílu (§ 209 odst. 2 z. o. k.), je logické,  že stejný postup musí být vyžadován též v případě, vrací-li se převodci jeho  podíl ve společnosti v důsledku odstoupení od převodní smlouvy. V obou  případech totiž musí být společnosti oznámeno a doloženo, že došlo ke změně v  osobě jejího společníka.

Změnou právní formy  společnosti s ručením omezeným na akciovou společnost nedochází k zániku  účasti společníka ve společnosti (podílu), nýbrž (pouze) ke změně právního  postavení společníka. Změna právního postavení společníka znamená změnu jeho  odpovědnosti a ručení za závazky společnosti, změnu jeho podílu, změnu jeho  práv a povinností, vše s ohledem na podobu uvedených aspektů u té právní  formy, na niž se právní forma obchodní společnosti mění.

V poměrech  projednávané věci se 34% podíl ve společnosti s ručením omezeným převedený  smlouvou v důsledku změny právní formy společnosti na akciovou společnost  transformoval do 51 akcií představujících 34 % základního kapitálu  společnosti. Stále tudíž jde o totožný podíl, avšak s rozdílným obsahem práv  a povinností daným novou právní formou společnosti. Nic tak nebránilo tomu,  aby se v důsledku odstoupení od smlouvy převodce stal (opětovně) jeho  vlastníkem. Akcionářem společnosti se však převodce stal až okamžikem  oznámení odstoupení od smlouvy společnosti (srov. obdobně § 269 odst. 2 z. o.  k.).

Nejvyšší soud proto  uzavírá, že následná změna právní formy společnosti s ručením omezeným na  akciovou společnost nebrání tomu, aby převodce odstoupil od smlouvy o převodu  podílu předtím uzavřené a aby se v důsledku tohoto odstoupení obnovila jeho  účast ve společnosti.

Závěr odvolacího soudu, podle něhož navrhovatel byl jako akcionář  společnosti osobou aktivně věcně legitimovanou k podání návrhu na vyslovení  neplatnosti usnesení valné hromady, je tudíž nesprávný. Tím ovšem není  řečeno, že navrhovatel (alespoň ve vztahu k některým usnesením valné hromady)  nebyl některou z jiných osob vypočtených v § 428 odst. 1 z. o. k. (k závěru,  že okruh těchto osob je zákonem vymezen taxativně, jakož i k závěru, že pro  posouzení aktivní věcné legitimace je rozhodující stav v době vyhlášení  rozhodnutí soudu). Jelikož dosud není najisto postavena aktivní věcná  legitimace navrhovatele k podání návrhu, je předčasné zabývat se druhou  otázkou otevřenou v dovolání, tj. aplikací § 260 o. z. v poměrech  projednávané věci.

‍

Nejvyšší soud již ve  své judikatuře uzavřel, že není žádný rozumný důvod rozlišovat režim  provedení dražby soudním exekutorem v rámci jiné exekutorské činnosti podle  toho, zda jeho oprávnění vyplývá ze smlouvy o provedení dražby uzavřené v  souvislosti s jiným řízením, anebo bez této souvislosti. Proto se za skutkové  situace, kdy vlastnické právo k věci bylo nabyto na základě dobrovolné dražby  provedené soudním exekutorem podle smlouvy o provedení dražby s původním  vlastníkem nemovité věci, není namístě aplikovat ustanovení zákona č. 26/2000  Sb., o veřejných dražbách, účinného do 31. prosince 2024, ale (přiměřeně)  ustanovení občanského soudního řádu.

Nejvyšší soud přitom  neshledal důvod, proč by uvedený závěr neměl platit i za účinnosti zákona č.  250/2023 Sb., o veřejných dražbách, účinného od 1. ledna 2025 (srov.  důvodovou zprávu k tomuto zákonu, která uvádí, že se podle tohoto zákona  postupuje, nestanoví-li jiný právní předpis jinak, přičemž se jedná zejména o  zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, a o zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní  řád). Dražba obou pozemků tak byla v nyní řešeném případě provedena v režimu  exekučního řádu (§ 76 odst. 2 věta druhá e. ř.) za přiměřeného použití  občanského soudního řádu (§ 52 odst. 1 e. ř.), nikoliv v režimu zákona o  veřejných dražbách. V tomto ohledu je napadené usnesení odvolacího soudu  správné.

Podstata dovolání  spočívá v tom, že podle dovolatele v nyní řešené věci existuje nesoulad  faktického a právního stavu vydražených věcí s popisem předmětu dražby  obsaženým nikoliv v dražební vyhlášce, nýbrž nacházejícím se na dražebním  portálu www.exdrazby.cz, prostřednictvím něhož byla dražba soudním exekutorem  realizována. Otázka, pro jejíž řešení je třeba připustit dovolání, zní, zda  může takový nesoulad představovat důvod pro změnu usnesení o příklepu podle §  336k odst. 4 o. s. ř. tak, že se příklep neuděluje. Tato otázka dosud nebyla  v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena.

Nejvyšší soud se již  ve své rozhodovací praxi zabýval situací, v níž dovolatel brojil proti  usnesení o příklepu námitkou nesouladu faktického stavu vydražených  nemovitých věcí s popisem předmětu dražby obsaženým v dražební vyhlášce.

Nejvyšší soud zde  vysvětlil, že jediným způsobem soudního (exekučního) prodeje nemovité věci  při výkonu rozhodnutí je dražba. Skutečnost, že se bude dražba konat, dává  soud (soudní exekutor) ve známost vydáním zvláštního rozhodnutí, které se  tradičně označuje jako dražební vyhláška. Vydáním dražební vyhlášky po právní  moci usnesení o ceně nastupuje další, třetí fáze prodeje nemovitých věcí.  Soud musí dražební vyhlášku vydat v souladu se zákonem, jinak bude třeba její  nezákonnost v dalším řízení zhojit.

Vzhledem k tomu, že  zákon od 1. ledna 2013 neumožňuje podat proti usnesení o dražební vyhlášce  odvolání, lze se po jejím vydání případné nezákonnosti bránit výlučně v rámci  odvolání proti usnesení o příklepu s tím, že je možno domáhat se pouze změny  usnesení o příklepu v tom směru, že se příklep neuděluje [viz § 336k odst. 3  (nyní odst. 4) o. s. ř.]. Souladem dražební vyhlášky se zákonem se rozumí  jednak to, že dražební vyhláška musí obsahovat všechny výroky předepsané  zákonem, ale také to, že k zahájení této další fáze výkonu rozhodnutí musejí  být splněny všechny předpoklady.

Nejvyšší soud v  citovaných rozhodnutích rovněž uvedl, že podle ustálené judikatury se za  porušení zákona při nařízení dražebního jednání považuje mimo jiné i to, že  dražební vyhláška neobsahovala všechny výroky předepsané zákonem, nebo  obsahovala výroky, které byly v rozporu se zákonem nebo faktickým stavem,  avšak jen tehdy, když nepříznivé důsledky „výroků v rozporu se zákonem“  nebylo možno odstranit jinak, tedy jestliže takový výrok v rozporu se zákonem  vedl či mohl vést k tomu, že odvolatel neuplatnil do zahájení dražebního  jednání svá práva. Konkrétní porušení zákona při nařízení dražebního jednání  nebo při provedení dražby musí být v příčinné souvislosti s udělením příklepu  vydražiteli, tedy k příklepu by nedošlo, pokud by se soud takových porušení v  dané věci vyvaroval.

Judikatura tak  stabilně (při aplikaci ustanovení § 336k odst. 4 o. s. ř.) tenduje ke zvýšené  ochraně dražitelů, potažmo vydražitele, proti takovým pochybením exekutora,  která jsou objektivně způsobilá zapříčinit, že průběh a výsledek dražebního  jednání nesplňují požadavek transparentnosti dražby, požadavek rovného  přístupu účastníků dražby (dražebníků) k dražbě, že fakticky dojde ke  zvýhodnění určité skupiny osob ve vlastní exekuci zúčastněných oproti skupině  jiné [typicky – v souvislosti s pochybením ve vyhotovení popisné části  nemovitosti v dražební vyhlášce – je ovlivněno jednání dražitelů, kteří by  (pokud by k pochybení nedošlo) již „další“ vyšší podání neučinili, popř. by  se dražby vůbec nezúčastnili, a tím došlo k ovlivnění výše dosaženého  podání].

Nejvyšší soud dále  uzavřel, že je sice věcí každého dražitele získat si dostatek podkladů k  zodpovědnému rozhodnutí pro účast v dražbě, nicméně takovýmto podkladem je  nepochybně i dražební vyhláška, ve které má být uveden dostatečně podrobný a  pravdivý popis dražené věci. Není-li by tomu tak, a v důsledku toho by byla  vydražena nemovitá věc, jejíž faktický stav by byl v rozporu s jejím popisem  uvedeným v dražební vyhlášce, přičemž uvedená skutečnost by byla v příčinné  souvislosti s udělením příklepu vydražiteli, nebylo by možné uzavřít jinak, než  že došlo k porušení zákona při nařízení dražebního jednání a že se příklep  neuděluje.

Z citované  judikatury plyne závěr, že nesoulad popisu předmětu dražby obsažený v  dražební vyhlášce s faktickým stavem dražené věci může představovat porušení  zákona při nařízení dražebního jednání, pokud bylo nepravdivým popisem  dražené věci ovlivněno jednání dražitele natolik, že by v případě řádného  (pravdivého) popisu věci dražitel vyšší podání neučinil nebo se dražby vůbec  nezúčastnil.

Citovaná judikatura,  a tedy i uvedený závěr, se týkají dražby nemovitých věcí provedené soudním  exekutorem v rámci jím vedené exekuce (dále též jen „exekuční dražba“). V  nyní řešeném případě se však nejednalo o exekuční dražbu, nýbrž o dobrovolnou  dražbu provedenou soudním exekutorem na návrh vlastníka věci (dále též jen  „dobrovolná dražba provedená soudním exekutorem“) V takovém případě podle §  76 odst. 2 e. ř. soudní exekutor postupuje podle exekučního řádu, resp. též  podle občanského soudního řádu přiměřeně.

Dobrovolná dražba  provedená soudním exekutorem se od exekuční dražby liší zejména svým účelem.  Zatímco v případě exekuční dražby jde o zpeněžení exekučně zabavených věcí  povinného za účelem uspokojení vymáhané pohledávky oprávněného, přičemž  realizace dražby nezávisí na vůli povinného, účelem dobrovolné dražby  provedené soudním exekutorem je dobrovolné zpeněžení věci navrhovatele. V  obou situacích soudní exekutor vydává dražební vyhlášku, která však v případě  dobrovolné dražby (na rozdíl od dražby exekuční) nevychází z usnesení o ceně  založeného na znaleckém ocenění nemovité věci (srov. § 336, 336a o. s. ř.),  určení výše nejnižšího podání je zde v zásadě ponecháno na vůli navrhovatele  dražby, resp. je bez dalšího domluveno smlouvou o provedení dobrovolné dražby  uzavřenou mezi navrhovatelem a soudním exekutorem. Skutečnosti, zda vůbec k  dražbě dojde, který exekutor ji provede, či jaké bude nejnižší podání, jsou  zcela závislé na vůli navrhovatele.

Z hlediska svého  účelu se dobrovolná dražba provedená soudním exekutorem velmi blíží  dobrovolné dražbě konané podle zákona o veřejných dražbách. Ačkoliv se z výše  uvedených důvodů neřídí právní úpravou zákona o veřejných dražbách, nelze  přehlédnout, že v případě dobrovolné dražby konané podle zákona o veřejných  dražbách by náležitostí dražební vyhlášky bylo mimo jiné i označení a popis  závad na předmětu dražby váznoucích, pokud ovlivňují hodnotu předmětu veřejné  dražby, a popis stavu předmětu veřejné dražby [§ 13 odst. 1 písm. d) z. v.  d.]. Příklepem by v uvedeném režimu došlo k uzavření kupní smlouvy (popř. smlouvy  o budoucí kupní smlouvě), přičemž vydražitel (kupující) má možnost uplatnit  vůči navrhovateli dražby (prodávajícímu) práva z vadného plnění podle zákona  č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (viz důvodovou zprávu k zákonu o veřejných  dražbách). Oproti tomu v případě dobrovolné dražby provedené soudním  exekutorem představuje (stejně jako v případě exekuční dražby) jedinou v  úvahu připadající obranu vydražitele ustanovení § 336k odst. 4 o. s. ř. Ve  výsledné ceně nemovité věci, resp. ve výši nejnižšího podání, přitom nemusí  být vůbec zohledněny případné vady dražené nemovité věci, neboť nejnižší  podání nemusí vycházet z obvyklé ceny zjištěné soudním znalcem, ale jak již  bylo uvedeno shora, je zásadně ponecháno na vůli navrhovatele.

Z uvedeného plyne,  že míra ochrany práv vydražitele je z posuzovaného hlediska v případě  dobrovolné dražby prováděné soudním exekutorem nižší než u dobrovolné dražby  v režimu zákona o veřejných dražbách a rovněž než v případě exekuční dražby,  aniž by pro to existoval přesvědčivý důvod.

Jsou-li za uvedeného  stavu v popisu předmětu dražby obsaženém na dražebním portálu, na němž dražba  probíhá, výslovně uvedeny nepravdivé (či dokonce úmyslně lživé) informace,  resp. informace v rozporu s faktickým či právním stavem dražené věci, které  jsou s to ovlivnit rozhodování (vy)dražitele o účasti na dražbě či o učinění  nejvyššího podání právě v takové výši, v jaké bylo učiněno, přičemž sama  dražební vyhláška ohledně těchto informací neuvádí ničeho, nelze bez dalšího  ospravedlnit závěr, který takto zveřejněným nepravdivým informacím nepřikládá  jakoukoliv právní relevanci. I popis předmětu dražby obsažený na dražebním  portálu, na němž dražba probíhá, je v poměrech dobrovolné dražby provedené  soudním exekutorem třeba považovat za oficiální zdroj informací pro  dražitele. Skutečnost, že jde o popis ze strany navrhovatele dražby, a  nikoliv soudního exekutora, není rozhodující.

Nic na tom nemůže  změnit ani upozornění soudního exekutora na tuto skutečnost. Pokud totiž  soudní exekutor provádí dobrovolnou dražbu, která se však (přiměřeně) řídí  normami veřejného práva procesního a vydražitel pouze z tohoto důvodu nemá  možnost vůči navrhovateli uplatnit práva z vadného plnění, musí být i  správnost popisu předmětu dražby odpovědností soudního exekutora.

Soudnímu exekutorovi  nic nebrání obsah popisu předmětu dražby s navrhovatelem ošetřit v rámci  smlouvy o provedení dobrovolné dražby.

Opačným závěrem by  Nejvyšší soud kvitoval stav, kdy zveřejněním, nepravdivých (či dokonce  úmyslně lživých) informací o předmětu dražby může docházet ke klamání  dražitelů, bez možnosti takto v omyl uvedeného vydražitele příklep zvrátit či  jinak účinně bránit svá práva. Takový závěr by (obzvláště s přihlédnutím k  uvedenému srovnání různých režimů dražby) podle Nejvyššího soudu vedl vůči  vydražiteli ke zjevné nespravedlnosti.

Ostatně, uvedl-li  odvolací soud v závěru napadeného usnesení, že je věcí každého dražitele  získat si dostatek podkladů k zodpovědnému rozhodnutí pro účast v dražbě, a  to především z dražební vyhlášky, ale i např. obhlídkou dražených pozemků  ještě před dražbou samotnou, nelze vydražiteli vyčítat, že za podklad svého  rozhodnutí pojal též právě popis předmětu dražby uvedený u dražených věcí na  dražebním portálu, na němž dražba probíhala.

‍

Ustálená rozhodovací  praxe dovolacího soudu k aplikaci výkladových pravidel dle § 556 a násl. o.  z. dovozuje, že základní (prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právních  jednání formuluje ustanovení § 556 odst. 1 věty první o. z.

Soud nejprve zkoumá  (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění  všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl)  jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy  se stal perfektním).

Ochrana dobré víry  adresáta právního jednání pak vyžaduje (a § 556 odst. 1 věta první o. z. tak  normuje výslovně), aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu  jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu  jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i  adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je  určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa  adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např.  objektivním významem užitých slov).

Teprve tehdy,  nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle  pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z. (nelze-li zjistit úmysl  jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla  přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen). Ustanovení §  556 odst. 2 o. z. pak uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při  výkladu právního jednání přihlíží. Řečené platí jak pro vícestranná, tak i  pro jednostranná adresovaná právní jednání.

Současně však úsudek  soudu o subjektivním výkladu právního jednání, jenž odpovídá vůli (úmyslu)  jednajícího, která byla druhé straně známa, nebo o ní musela vědět, nutně  předpokládá zjištění o těch vnějších skutkových okolnostech právního jednání,  z nichž lze na tuto stranám známou vůli usuzovat. Není-li v řízení takovýto  (společný) úmysl jednajících, jenž je odlišný od jeho jazykového vyjádření,  tvrzen či prokázán, pak je namístě dle § 556 odst. 1 věty druhé o. z.  přisoudit právnímu jednání takový význam, jaký by mu zpravidla přikládala  osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (objektivní metoda  výkladu).

Pro závěr o  důvodnosti či nedůvodnosti uplatněného práva na smluvní pokutu je primární  posouzení 1) určení smluvní povinnosti utvrzené smluvní pokutou a 2) určení,  zdali k porušení této povinnosti ze strany zavázaného došlo.

Při zjištění, jaká  povinnost byla stranami utvrzena, je namístě nejprve zkoumat, jaká byla  skutečná vůle jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících  (zjištěných) okolností. V poměrech projednávané věci je tak třeba posoudit,  zdali smluvní pokuta vymezená v čl. 4.3. rezervační smlouvy utvrzovala  „povinnost uzavřít kupní smlouvu“ tak, jak je vymezena v čl. 3.1. rezervační  smlouvy, nebo (toliko) samostatnou oddělenou „povinnost informovat, že přes  vynaložení maximální snahy bylo jednání o poskytnutí hypotečního úvěru  bezúspěšné a kupujícímu k financování koupě nemovitostí nebude ve lhůtě  stanovené v čl. 4.1. ze strany banky poskytnut hypoteční úvěr“.

Odvolací soud dosud  akcentoval jazykové vyjádření ujednání, kdy podle soudu „nárok na smluvní  pokutu prodávajícímu nevzniká v případě, kdy jej kupující informuje, že přes  vynaložení maximální snahy bylo jeho jednání o poskytnutí hypotečního úvěru  bezúspěšné a kupujícímu k financování koupě nemovitostí nebude ve lhůtě  stanovené v čl. 4.1. ze strany banky poskytnut hypoteční úvěr“.

Odvolací soud tak  dosud výše uvedeným pravidlům subjektivního, případně objektivního, výkladu  právních jednání ostatní dosud zjištěné skutkové okolnosti závazků sjednaných  mezi stranami nepodrobil.

Podle odvolacího  soudu se žalobkyně „zavázala uzavřít kupní smlouvu s podmínkou, že jí bude  poskytnut hypoteční úvěr, pro případ neposkytnutí úvěru ve stanovené lhůtě se  zavázala tuto skutečnost žalovanému sdělit a doložit. Žalobkyně tak  předpokládala, že jí bude na koupi nemovitostí úvěr poskytnut, proto se v  rezervační smlouvě zavázala uzavřít kupní smlouvu ohledně nemovitostí ve  stanovené lhůtě, pro případ, že by úvěr nebyl bankou poskytnut, došlo by  podle odvolacího soudu na základě rozvazovací podmínky k zániku tohoto  závazku (§ 548 odst. 2 o. z.), což se žalobkyně zavázala sdělit žalovanému ve  stanovené lhůtě, čímž by došlo i k zániku práva na smluvní pokutu.“.

Dovolatelka současně  namítá, že povinnost uzavřít kupní smlouvu byla podmíněna zajištěním  financování. Současně dle dovolatelky šlo o sjednání podmínky odkládací  [dovolací námitka shora označená písm. a)].

Podle § 548 odst. 1  o. z. lze vznik, změnu nebo zánik práv vázat na splnění podmínky. Je-li zánik  práva nebo povinnosti vázán na nemožnou podmínku, nepřihlíží se k ní. Podle §  548 odst. 2 o. z. je podmínka odkládací, závisí-li na jejím splnění, zda  právní následky jednání nastanou. Podmínka je rozvazovací, závisí-li na jejím  splnění, zda právní následky již nastalé pominou. Podle § 548 odst. 3 o. z.  neplyne-li z právního jednání nebo jeho povahy něco jiného, má se za to, že  podmínka je odkládací.

V ustálené  rozhodovací praxi dovolací soud tato pravidla vykládá tak, že podmínka je  vedlejším ustanovením v právním jednání (tzv. accidentalia negotii), kterým  se účinnost právního jednání, tj. skutečný vznik, změna či zánik  subjektivních soukromých práv a povinností (resp. vznik samotného právního  poměru), činí závislým na skutečnosti, která je subjektům právního jednání  neznámá (je pro ně nejistá).

V případě odkládací  podmínky spočívá její význam v tom, že účinky právního jednání nastanou až  jejím splněním. Do splnění, nesplnění či zmaření podmínky existuje stav  nejistoty, kdy se neví, zda učiněné právní jednání, které je jinak platné a  závazné, avšak není ještě účinné, nabude vůbec právní účinky. Splněním  odkládací podmínky nabude právní jednání právní účinky, a to od doby splnění  podmínky (nebylo-li stranami dohodnuto něco jiného). Tehdy je teprve naplněna  vůle zamýšlená stranami právního jednání. Naproti tomu nesplnění odkládací  podmínky znamená, že dosud neúčinné právní jednání účinnosti nenabude.

Podmínku, na jejímž  splnění závisí účinnost právního úkonu (smlouvy), je třeba odlišovat od  „podmínky“, kterou si účastníci právního úkonu sjednají jako předpoklad  (náležitost) pro vznik určitého právního vztahu.

Rozvazovací podmínka  podle § 548 odst. 2 věty druhé o. z. nemusí být vždy výslovně sjednána (roz.  ve smyslu striktního formulačního vyjádření, že je sjednávána rozvazovací  podmínka daného obsahu), ovšem esenciální je, aby úmysl smluvních stran  sjednat takovou rozvazovací podmínku, tj. projevit – a to při jakémkoliv  interpretačně seznatelném formulačním vyjádření – že při naplnění toho  kterého předpokladu takové podmínky nastalé právní následky jednání pominou,  byl z obsahu předmětné smlouvy (právního jednání) zřejmý (interpretovatelný).

V poměrech věci zde  vedené je tak současně namístě (za použití výkladových pravidel) zkoumat, zda  ujednání stran skutečně směřovalo k tomu, že povinnost uzavřít smlouvu mezi  stranami trvá, s výhradou jejího zániku tehdy, jestliže na straně dovolatelky  nebude zajištěno financování koupě (podmínka rozvazovací). Nebo zda ujednání  stran směřovalo ke sjednání podmínky odkládací – zdali vznik této povinnosti  se měl vázat až na skutečnost, že smluvní strana obdrží financování předmětu  koupě.

Soud tak posoudí,  zda smluvní povinnost k uzavření smlouvy (nebylo-li financování zajištěno)  trvala, a zda proto mohlo současně dojít k jejímu porušení. Tato úvaha z  odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů neplyne a právní posouzení je  tudíž neúplné, a proto nesprávné. Odvolací soud toliko konstatoval, že „byla  sjednána rozvazovací podmínka“.

Soudy tedy za  použití výkladových pravidel posoudí, jakou smluvní povinnost smluvní pokuta  utvrzovala a zda došlo k jejímu porušení.

Vzhledem k tomu, že  nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem spočívá již v řešení  otázky výkladu právního jednání, neposuzoval již dále dovolací soud  samostatně další dovolací námitky, jež z tohoto závěru nutně vychází.

‍