Pátky s judikaturou 28/8/26

Ustanovení § 54 a  násl. z. o. k., řešící střet mezi zájmy členů statutárních (a případně i  jiných volených) orgánů obchodní korporace a samotnou obchodní korporací,  představují (do značné míry) lex specialis k obecné úpravě střetu mezi zájmy  zástupce a zastoupeného v ustanovení § 437 o. z.

Vyhoví-li člen  voleného orgánu požadavkům § 54 a násl. z. o. k. a není-li mu příslušným  orgánem pozastaven výkon funkce (§ 54 odst. 4 z. o. k.) či zakázáno uzavření  smlouvy (§ 56 odst. 2 z. o. k.), nebrání střet jeho zájmů se zájmy obchodní  korporace, aby ji při příslušném právním jednání zastoupil.

V souladu s  požadavkem § 159 odst. 1 o. z. při tom musí zachovávat nezbytnou loajalitu a  dát přednost zájmům obchodní korporace před zájmy svými či zájmy osob s ním  spřízněných. Jestliže člen voleného orgánu požadavkům § 54 a násl. z. o. k.  nevyhoví (střet zájmů či úmysl uzavřít smlouvu neoznámí), popř. pozastaví-li  mu příslušný orgán výkon funkce či zakáže-li mu uzavřít dotčenou smlouvu,  dopadá na jeho jednání obecná úprava střetu zájmů zástupce a zastoupeného v  ustanovení § 437 o. z.

Zástupce vždy jedná  (má jednat) v zájmu zastoupeného. Pro případ, že mezi zájmy zástupce a zájmy  zastoupeného je rozpor a použije se – s ohledem na výše uvedené – obecná  úprava střetu zájmů zástupce a zastoupeného, odebírá ustanovení § 437 odst. 1  o. z. zástupci oprávnění zastupovat.

Jinak řečeno, v  rozsahu, v němž jsou zájmy zástupce a zastoupeného v rozporu, zástupci  (zásadně) nesvědčí oprávnění zastupovat. Důsledkem jednání bez zástupčího  oprávnění, resp. překročení zástupčího oprávnění, přitom není neplatnost  právního jednání učiněného (neoprávněným) zástupcem. Jedná-li zástupce, jehož  zájmy jsou ve střetu se zájmy zastoupeného, je tímto jednáním zastoupený  vázán vždy, byla-li třetí osoba (s níž zástupce jednal) v dobré víře, že  zástupci svědčí zástupčí oprávnění (že mezi zájmy zástupce a zájmy  zastoupeného není rozpor, popř. že existující rozpor neomezuje zástupčí  oprávnění zástupce).

Není-li třetí osoba  v dobré víře, není zastoupený jednáním zástupce vázán; může je však v souladu  s § 440 o. z. dodatečně schválit (ratihabovat). Výklad, podle kterého je  právní jednání učiněné zákonným zástupcem jednajícím ve střetu zájmů  absolutně neplatné, či dokonce zdánlivé, odporuje jak znění ustanovení § 437  odst. 2 o. z. (jež dává obranu proti jednání zástupce ve střetu zájmů  výslovně „do rukou“ zastoupeného, bez ohledu na povahu zastoupení), tak i  jeho smyslu a účelu.

V případě, kdy se  ocitne v situaci střetu zájmů jediný společník, který je zároveň jediným  jednatelem ve společnosti, jež nemá dozorčí radu, z povahy věci není nutné,  aby podle ustanovení § 54 a násl. z. o. k. hrozící střet zájmů či úmysl  uzavřít smlouvu se společností oznamoval, neboť adresátem takového oznámení a  případného schválení by byl on sám.

Tím, že jako  jednatel smlouvu za společnost podepíše, schválí ji i coby jediný společník,  neboť jednatel projevuje za společnost svoji vůli a není představitelné, aby  ji měl v pozici jednatele jinou než v postavení jediného společníka. Dochází  tak k naplnění smyslu a účelu ustanovení § 54 a 55 z. o. k. a střet zájmů  jediného jednatele (a zároveň jediného společníka, který v jednočlenné  společnosti vykonává působnost nejvyššího orgánu – srov. § 12 odst. 1 z. o.  k.) se zájmy obchodní společnosti nebrání tomu, aby ji při příslušném právním  jednání zastoupil.

Ustanovení § 437 o.  z. se v takovém případě neuplatní, smlouva zavazuje obchodní společnost od  počátku a není nutné její dodatečné schválení.

Z uvedeného vyplývá,  že žalobce jako jediný jednatel a zároveň jediný společník URSUS TRANS s. r.  o. nebyl povinen oznámit úmysl uzavřít s URSUS TRANS s. r. o. pracovní  smlouvu ve smyslu ustanovení § 54 a násl. z. o. k. (neboť adresátem tohoto  oznámení by byl on sám), že jeho zástupčí oprávnění nebylo omezeno a že proto  mohl pracovní smlouvu jako zaměstnanec na jedné straně a jako zástupce  zaměstnavatele URSUS TRANS s. r. o. na straně druhé uzavřít.

Má-li obchodní  společnost pouze jediného společníka, hrozí, že smlouvy uzavřené mezi  společností jednající jediným společníkem jako jejím zástupcem (lhostejno, o  jaký právní důvod se opírá jeho zástupčí oprávnění) a tímto společníkem mohou  být dodatečně „upravovány“, a to jak jde-li o jejich obsah, tak jde-li o  datum jejich uzavření, popř. může být tvrzeno jejich uzavření v minulosti,  aniž se tak ve skutečnosti stalo. Právě proto, aby k uvedenému nedocházelo,  tj. aby se následně „neobjevovaly“ smlouvy, jež ve svém důsledku mohou  negativně zasáhnout do práv či oprávněných zájmů třetích osob (typicky  věřitelů společnosti či společníka), vyžaduje zákon písemnou formu (jež  zachytí obsah právního jednání) a úřední ověření podpisu (jež současně  postaví najisto datum, kdy smlouva byla uzavřena). Ustanovení § 13 z. o. k.  tak chrání právní jistotu (předem neurčeného okruhu) třetích osob, zejména  pak věřitelů společnosti a společníka, před případným nekorektním jednáním  společníka a zástupce společnosti v jedné osobě. Tím současně chrání i  podnikatelské prostředí jako takové.

Z popsaného smyslu a  účelu § 13 z. o. k. vyplývá, že důsledkem nedodržení formy požadované tímto  ustanovením je neplatnost dotčeného právního jednání. Jelikož právní normy  chránící právní jistotu patří mezi právní normy chránící veřejný pořádek, je  na místě závěr, že porušení § 13 z. o. k. vede (zpravidla) i k narušení  veřejného pořádku.

Velký senát  občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu zdůraznil, že ne každé  odchýlení od právní normy chránící veřejný pořádek lze bez dalšího  kvalifikovat jako její porušení, resp. jako narušení veřejného pořádku.  Zakázána (nepřípustná) jsou podle § 1 odst. 2 o. z. pouze taková ujednání,  která odporují smyslu a účelu určité právní normy, bez ohledu na to, zda  tímto smyslem a účelem je ochrana veřejného pořádku, dobrých mravů či jiných  – v § 1 odst. 2 o. z. výslovně nezdůrazněných – hodnot.

Stejně jako v  případě jiných hodnot (účelů) chráněných právními normami, i v případě  veřejného pořádku je vždy třeba posuzovat, zda odchylné ujednání jde proti  smyslu a účelu dané právní normy, či zda tento smysl a účel zachovává, byť  tak činí prostřednictvím odchylné – autonomní – úpravy.

Není-li požadavek  ustanovení § 13 z. o. k. dodržen, může dotčený společník zjednat nápravu tím,  že tuto vadu (absenci písemné formy, popř. úředního ověření podpisu)  dodatečně zhojí (§ 582 odst. 1 věta první o. z.). S ohledem na výše vyložený  smysl a účel § 13 z. o. k. však bude mít tato konvalidace účinky ex nunc;  účinky právního jednání nenastanou dříve, než je naplněna písemná forma a než  jsou úředně ověřeny podpisy.

Současně s ohledem  na výše uvedené platí, že i v případě nedodržení požadavku stanoveného  ustanovením § 13 z. o. k. je nutné vždy posuzovat, zda s ohledem na okolnosti  konkrétního případu nebyl naplněn smysl a účel právní normy v tomto  ustanovení obsažené přesto, že jednající společník nedodržel postup podle  označeného ustanovení.

K narušení veřejného  pořádku (přes nedodržení § 13 z. o. k.) nemusí dojít ani v případě, kdy sice  společník svým jednáním smysl a účel § 13 z. o. k. nenaplnil, nicméně s  ohledem na okolnosti konkrétní věci není pochyb ani o obsahu posuzovaného  právního jednání, ani o tom, že a kdy bylo učiněno (a že následně nedošlo k  „úpravě“ obsahu či data jediným společníkem); ani v tomto případě totiž  nedochází k ohrožení práv či oprávněných zájmů třetích osob.

Z výše uvedeného  vyplývá, že jakákoli smlouva uzavřená mezi jednočlennou společností  zastoupenou jediným společníkem a tímto společníkem, vyjma smluv uzavřených v  rámci běžného obchodního styku a za podmínek v něm obvyklých, vyžaduje  písemnou formu s úředně ověřenými podpisy.

Protože z tohoto  pohledu se odvolací soud platností pracovní smlouvy uzavřené mezi společností  URSUS TRANS s. r. o. (jako zaměstnavatelem) zastoupenou žalobcem jako jejím  jediným společníkem a žalobcem (jako zaměstnancem) – veden nesprávným právním  názorem, že tato pracovní smlouva je neplatná z důvodu střetu zájmů žalobce a  společnosti URSUS TRANS s. r. o. a že ustanovení § 13 z. o. k. na  pracovněprávní vztahy nedopadá – nezabýval, je jeho závěr, že na základě  pracovní smlouvy ze dne 16. 1. 2017 sjednané mezi společností URSUS TRANS s.  r. o. a žalobcem nevznikl základní pracovněprávní vztah, že ve vztahu k osobě  žalobce nevzniklo zákonné pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu  vzniklou pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a že proto povinnost k náhradě  škody ze zaniklého zaměstnavatele URSUS TRANS s. r. o. na žalovaného  nepřešla, předčasný, a tedy nesprávný.

‍

Podle § 1167 o. z.  dojde-li k zápisu vlastnického práva k jednotkám do veřejného seznamu, nelze  prohlášení prohlásit za neplatné ani nelze určit, že vlastnické právo k  jednotce nevzniklo, v případě, že věcné právo k jednotce nabyla další osoba.

Podle § 1168 odst. 1  o. z. vymezuje-li prohlášení jednotku neurčitým nebo nesprávným způsobem a  neodstraní-li je původce prohlášení bez zbytečného odkladu poté, co ho na  vadu upozornila osoba, která na tom má právní zájem, mohou vadu odstranit  vlastníci dotčených jednotek společným prohlášením. Nedojde-li k tomu,  rozhodne o odstranění vady soud na návrh osoby, která na tom má právní zájem.  Podle odstavce 2 určí-li prohlášení neurčitě či nesprávně podíl vlastníka  jednotky na společných částech, nepřihlíží se k tomu.

Podle § 611 o. z. se  promlčují všechna majetková práva s výjimkou případů stanovených zákonem.  Jiná práva se promlčují, pokud to zákon stanoví.

Prohlášení podle §  1166 o. z. (dříve § 4 zákona č. 72/1994 Sb.) je jednostranným právním  jednáním původce prohlášení, kterým vlastník rozděluje dům (nemovitou věc) na  jednotky, tedy své vlastnické právo k domu (nemovité věci) na vlastnické  právo k jednotkám.

Toto ustanovení  upravuje povinné (minimální) náležitosti prohlášení, které se týkají zejména  specifikace předmětu bytového spoluvlastnictví (určení nemovité věci, ve  které se vymezuje jednotka, vymezení bytu či nebytového prostoru a účelu  jejich užívání, společných částí, výlučně užívaných společných částí,  velikosti podílu na společných částech a v rámci přílohy rovněž podlahové  plochy bytů).

Jednotka vznikne (§  1164 o. z.) zápisem prohlášení do veřejného seznamu (katastru nemovitostí).  Prohlášení by tak mělo být aktuálním dokladem o stavu nemovité věci rozdělené  na jednotky po celou dobu trvání bytového spoluvlastnictví.

Jakmile je v  katastru nemovitostí zapsáno vlastnického právo k jednotce a některá z  jednotek přejde do vlastnictví další osoby, brání úprava § 1167 o. z.  prohlásit prohlášení za neplatné nebo určit, že vlastnické právo k jednotce  nevzniklo (do té doby může původní vlastník – původce prohlášení – kdykoliv  sám prohlášení změnit, odstranit vady či ho zrušit).

Úprava § 1167 o. z.  tak brání sporům o platnost rozdělení nemovité věci na jednotky a případné  vady prohlášení je třeba odstranit postupem podle § 1168 o. z. (viz např.  rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 26 Cdo 1811/2020,  uveřejněný pod č. 82/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Existuje-li rozpor  mezi skutečností a prohlášením, lze souladu dosáhnout dohodou o odstranění  vady prohlášení nebo rozhodnutím soudu.

Prohlášení vlastníka  má tak věcněprávní povahu, a proto odstranění jeho případných vad podle §  1168 o. z. nepodléhá (stejně jako vlastnická práva) promlčení. Opačný závěr  by ostatně byl i v rozporu se smyslem a účelem úpravy § 1167 a § 1168 o. z. –  nelze-li prohlášení i přes jeho vady podle § 1167 o. z. prohlásit za neplatné  a současně by bylo možné vady prohlášení odstranit jen v promlčecí době,  nedala by se neurčitost či nesprávnost vymezení jednotky napravit, ač by tato  nesprávnost či neurčitost mohla zasahovat do vlastnictví jednotlivých vlastníků  – např. jako jednotka by byly vymezeny společné části nebo naopak, či některé  společné části by byly opomenuty; za specifický druh nesprávnosti vymezení  jednotky lze považovat i případ, kdy jednotka není (opomenutím,  administrativní chybou apod.) vymezena vůbec, ač by vymezena být měla (jak  tvrdí žalobce v tomto řízení).

‍

Ve sporném řízení, pro které platí zásada dispoziční a projednací (a  takovým bylo i řízení v této věci), je zásadně věcí účastníků řízení tvrdit  skutečnosti významné v projednávané věci. Žalobce je již ve své žalobě  povinen uvést rozhodné skutečnosti, z nichž vyvozuje uplatňované právo, a  povinnost tvrzení má – jak vyplývá z výše uvedeného – rovněž v průběhu  řízení.

Zatímco v žalobě jde o základní nezaměnitelné vylíčení skutku  (skutkového děje) neboli vymezení předmětu řízení po skutkové stránce tak,  aby žaloba byla projednatelná, týká se povinnost účastníka uvedená v  ustanovení § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. všech skutečností významných pro  rozhodnutí věci.

Určení těchto skutečností závisí na právní kvalifikaci skutku soudem;  jaké skutečnosti jsou právně významné, je v zásadě dáno skutkovou podstatou  (hypotézou) právní normy, která má být ve věci aplikována.

Ve sporném řízení, kde strany stojí proti sobě a mají opačný zájem na  výsledku řízení, povinnost tvrzení zatěžuje každou ze sporných stran ve zcela  jiném směru. Každá ze sporných stran musí v závislosti na hypotéze právní  normy tvrdit skutečnosti, na základě kterých bude moci soud rozhodnout v její  prospěch; tvrzené skutečnosti pak předurčují povinnost důkazní, neboť aby  mohl účastník nějakou skutečnost prokázat, musí ji nejdříve tvrdit. V tomto  smyslu právní teorie hovoří o břemenu tvrzení, jímž rozumí procesní  odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení netvrdil všechny rozhodné  skutečnosti významné pro rozhodnutí a že z tohoto důvodu muselo být  rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch.

Smyslem břemene tvrzení je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v  takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro  rozhodnutí věci, pro nečinnost účastníků [v důsledku nesplnění povinnosti  uložené účastníkům ustanovením § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nemohla být  prokázána, neboť vůbec nebyla účastníky tvrzena. K tomu, aby účastník v  řízení dostál své povinnosti tvrzení, slouží poučení podle ustanovení § 118a  odst. 1 o. s. ř., které je soud povinen poskytnout účastníku, popř. jeho  zástupci, kterému účastník udělil procesní plnou moc (srov. § 32 odst. 3 o.  s. ř.), vyjde-li v průběhu řízení najevo, že účastník nevylíčil všechny  rozhodné skutečnosti nebo je uvedl neúplně.

Pouze tehdy, jestliže ani přes řádné poučení podle ustanovení § 118a  odst. 1 o. s. ř. neuvede všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti,  lze učinit závěr o tom, že účastník neunesl břemeno tvrzení.

Účastník, který neoznačil důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení,  nese případné nepříznivé následky v podobě takového rozhodnutí soudu, které  bude vycházet ze skutkového stavu zjištěného na základě ostatních provedených  důkazů. Stejné následky stíhají i toho účastníka, který sice navrhl důkazy o  pravdivosti svých tvrzení, avšak hodnocení provedených důkazů soudem vyznělo  v závěr, že dokazování nepotvrdilo pravdivost skutkových tvrzení účastníka.

Zákon zde vymezuje tzv. důkazní břemeno (§ 120 odst. 2 věta druhá o. s.  ř.), kterým se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za  řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být  rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch.

Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v  takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro  rozhodnutí o věci, pro nečinnost účastníka [v důsledku nesplnění povinnosti  uložené účastníku ustanoveními § 101 odst. 1 písm. b) a § 120 odst. 1 větou  první o. s. ř.] nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána, a kdy  tedy výsledky zhodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o  pravdivosti této skutečnosti, ani o tom, že by tato skutečnost byla  nepravdivá.

Hypotéza hmotněprávní normy vedle okruhu rozhodujících skutečností,  které je třeba dokazovat, vymezuje též rozložení důkazního břemene; určuje,  které skutečnosti je každý z účastníků povinen prokázat.

I když jsou důkazní povinnost a důkazní břemeno instituty procesního  práva, je závěr o tom, který z účastníků řízení (která procesní strana) je  jejich nositelem, odvozen z hmotného práva; ten, kdo má podle hmotného práva  povinnost tvrdit (uvést) určité skutečnosti, je povinen je (prostřednictvím  označených důkazů) prokázat a nese tedy také procesní odpovědnost za to, že  jeho tvrzení nebyla prokázána a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o  věci samé v jeho neprospěch.

Ve vztahu k aplikaci ustanovení § 133 o. s. ř. je judikatura Nejvyššího  soudu ustálena na následujících závěrech.

Za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění  pozdějších předpisů), že právní domněnka je konstrukce, která může být  založena pouze zákonem a jejímž důsledkem je za podmínek zákonem stanovených  nutnost bezpodmínečně nebo podmínečně předpokládat existenci něčeho, o čem  není jisté, že je, nebo dokonce je jisté, že není.

Nejvyšší soud dovodil, že zákonem stanovená právní domněnka a fikce  zavazuje soud, aby buď bezpodmínečně nebo podmínečně pokládal za dané něco, o  čemž není jisté, že je, nebo dokonce je jisté, že není, a navázal úvahou, že  konstrukce domněnek, jejich charakteru i následků, které jsou s nimi spojeny,  přísluší toliko právu.

Nejvyšší soud zopakoval, že zákonem stanovená právní domněnka a fikce  zavazuje soud, aby buď bezpodmínečně, nebo podmínečně pokládal za dané něco,  o čemž není jisté, že je, nebo dokonce je jisté, že není; výrazem „má se za  to“ se v zákoně vyjadřuje vyvratitelná právní domněnka, zatímco pro fikci se  užívají výrazy „považuje se za“ nebo „hledí se na“. Tento rozsudek se  opětovně vztahoval k výkladu „starého“ občanského zákoníku (tj. k právní  úpravě účinné do 31. 12. 2013).

Ve vztahu k právní úpravě účinné po 31. 12. 2013 (tedy k zákonu č.  89/2012, občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů), Nejvyšší soud  nenavázal na závěry výše uvedených rozsudků a vyslovil, že užijí-li strany  smlouvy pro vyjádření určitého jimi předvídaného následku slovní výrazy,  které v právních normách obvykle vyjadřují právní domněnky či právní fikce  (např. „považuje se“, „má se za“, „platí, že“), není takové smluvní ujednání  pouze z tohoto důvodu neplatné.

Nejvyšší soud tak nově (ve vztahu k právní úpravě platné po 31. 12.  2013, tedy ve vztahu ke smlouvám uzavřeným po tomto datu) připustil možnost  smluvního ujednání domněnky či fikce.

Lze tak uzavřít, že situace, kterou předvídá ustanovení § 133 o. s. ř.  (tedy situace, která „přetáčí“ důkazní břemeno), může nastat buďto jako  důsledek hmotně právní úpravy (tedy zákon přímo upravuje právní domněnku či  fikci – typicky např. v občanském zákoníku § 7, § 22 odst. 1, § 25, § 510  odst. 2, § 565, § 994 a řada dalších), anebo (byť v ojedinělých případech)  jako důsledek smluvního ujednání stran.

Právní vztahy vyplývající ze smlouvy o sdružených dodávkách plynu  upravuje zákon č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní  správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický  zákon), [zejména potom v ustanovení § 62 o právech a povinnostech zákazníka,  § 71 o měření odběru plynu, § 72 o smlouvě o dodávce plynu), vyhláška č.  349/2015, o pravidlech trhu s plynem, a vyhláška č. 108/2011 Sb., o měření  plynu, fyzikálních a chemických parametrech určujících kvalitu plynu a o způsobu  stanovení náhrady škody při neoprávněném odběru, neoprávněné dodávce,  neoprávněném uskladňování, neoprávněné přepravě nebo neoprávněné distribuci  plynu].

Jak energetický zákon, tak i výše zmíněné vyhlášky sice legislativní  techniku využití právních domněnek či fikcí v textu poměrně hojně využívají  (srov. například ustanovení § 11s, § 11w, § 58g a další energetického zákona,  § 9 vyhl. č. 108/2011 Sb.), avšak nikdy ne ve zkoumané souvislosti, tedy v  souvislosti s důsledky vyúčtování odběru plynu a jeho reklamace; ostatně ani  energetický zákon, ani zmíněné vyhlášky reklamaci vyúčtování odběru plynu,  její náležitosti a důsledky neuplatnění neupravují.

Smlouva o sdružených službách dodávky plynu ze dne 18. 10. 2021, resp.  Obchodní podmínky sdružených služeb dodávky plynu č. 12/2018 problematiku  reklamace vyúčtování dodávky plynu ve svém čl. 6.1 a 6.2 sice řeší, avšak  obecně stanoví náležitosti této reklamace, nikoliv důsledky jejího  neuplatnění.

Z uvedeného rozboru vyplývá, že ani právní předpis, ani smlouva, resp.  uplatnitelné Všeobecné podmínky právní domněnku „presumpce správnosti  vyúčtování plynu“ nikde nestanoví, a proto je nutno považovat právní závěr  odvolacího soudu, který z uvedené presumpce vycházel za nesprávný.

Dovolací soud uzavírá, že právní hodnocení, učiněné odvolacím soudem v  bodě 12 odůvodnění jeho rozhodnutí, které je významově stěžejní, není  správné.

Vzhledem k výše  uvedenému Nejvyšší soud shledal dovolání důvodným již ve vztahu k otázce  uvedené pod bodem a); za této situace již na zbývající otázky není třeba  odpovídat, neboť na jejich řešení nemůže toto rozhodnutí Nejvyššího soudu  záviset.

‍

Rozsudek odvolacího  soudu napadla žalobkyně v „celém rozsahu“ dovoláním, jehož přípustnost  spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného  práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a sice zda  může vzniknout skutečná škoda spočívající ve zvýšených nákladech na nabytí  věci, jestliže poškozený zaplatil cenu odpovídající právním předpisům a  obdržel odpovídající protihodnotu.

Žalobkyně měla  legitimní očekávání, že bude moci uzavřít smlouvu o koupi konkrétní nemovité  věci v daném čase a za konkrétní kupní cenu stanovenou podle zákona, avšak  byla nucena vynaložit částku vyšší.

Dovolatelka  vyjádřila své přesvědčení, že jí vznikla škoda (buď ve formě skutečné škody,  nebo ušlého zisku), přičemž k navýšení ceny by nedošlo, pokud by žalovaný  nejednal protiprávně. Odvolací soud pochybil, protože otázku existence škody  posuzoval izolovaně podle ekvivalence plnění, místo aby vycházel z  hypotetického majetkového stavu poškozeného bez protiprávního zásahu.

Cena pozemku se  nezvýšila tržně, ale automaticky z důvodu prodlení způsobeného jednáním  žalovaného. Závěrem žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí  zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém  vyjádření označil dovolání za nepřípustné a ztotožnil se se závěry odvolacího  soudu, který věc rozhodl v souladu s judikaturou. Žalobkyně neoznačila žádnou  relevantní judikaturu a pouze obecně tvrdila, že odvolací soud rozhodl v  rozporu s ustáleným výkladem pojmu škoda. Žalovaný proto navrhl, aby Nejvyšší  soud dovolání odmítl.

Dovolatelkou  předestřená otázka nečiní dovolání přípustným, neboť se navzdory jejímu  přesvědčení nejedná o otázku neřešenou. Žalobkyně zcela pominula judikaturu,  na niž odvolací soud ve svém rozsudku přiléhavě odkázal.

Závěr, že v daném  případě nedošlo ke vzniku škody, se opírá o usnesení Nejvyššího soudu. Při  aplikaci jeho závěrů na nyní posuzovanou věc je zřejmé, že škodu nemůže  představovat skutečnost, že hodnota nemovitosti byla v době uzavření směnné  smlouvy vyšší než před vydáním předběžného opatření.

Žalobkyně sice  vynaložila na získání nemovitosti v roce 2024 vyšší částku, než by vynaložila  v roce 2021, ale škoda jí tím nevznikla, protože za vyšší částku získala  nemovitý majetek odpovídající hodnoty.

Z rozsudku  Nejvyššího soudu pak vyplývá, že výše částky, kterou žalobkyně zaplatila  (doplatila) za předmětnou nemovitost v roce 2024, není důsledkem návrhu  žalovaného na vydání předběžného opatření, ale důsledkem vývoje cen  nemovitostí na realitním trhu, za který žalovaný nenese odpovědnost.  Zdůrazňuje-li žalobkyně, že v jejím případě se cena nemovitosti nezvýšila  „tržně“, ale „automaticky“, pomíjí, že znalec pracoval v daném případě s  obvyklou cenou pozemku (viz body 10 a 12 rozsudku soudu prvního stupně),  přičemž obvyklou cenou nemovitosti v určité době se obecně rozumí cena, které  by bylo dosaženo při prodeji obdobné nemovitosti v obdobné lokalitě ve stejné  době a v obvyklém obchodním styku, jinými slovy jde o cenu, za kterou by  určitou nemovitost bylo možno v určitém čase reálně prodat či koupit. Tržní  aspekt při stanovení ceny nemovitosti tedy v posuzovaném případě přítomen je  a použitá judikatura na něj dopadá.

Neobstojí ani  námitka dovolatelky, že žalovaná částka by mohla představovat ušlý zisk.  Dovolatelka jejím prostřednictvím pouze jiným právním označením uplatňuje  tentýž rozdíl mezi hypotetickým doplatkem v roce 2021 a skutečným doplatkem v  roce 2024, tedy rozdíl vyvolaný změnou obvyklé ceny nemovitosti v čase.  Takový rozdíl sám o sobě podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu  nepředstavuje majetkovou újmu nahraditelnou jako škodu, jestliže poškozený za  vynaloženou částku nabyl majetkový ekvivalent odpovídající hodnoty.

‍

K tvrzenému zásahu do osobnostních  práv žalobce mělo dojít jednak v důsledku výroků pronesených žalovaným na  zasedání shromáždění SVJ (k tomu se váže první položená otázka), jednak v  důsledku písemných podání žalovaného zaslaných soudu a stavebnímu úřadu (k  tomu se váže druhá otázka).

Podle ustálené  judikatury Nejvyššího soudu ke vzniku občanskoprávní povinnosti odčinit  nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti člověka musí být splněna  podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu  spočívající buď v porušení nebo ohrožení osobnosti člověka v jeho fyzické či  morální integritě. Zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí být  zjištěna příčinná souvislost mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry  člověka. Neoprávněným je zásah do osobnosti člověka, který je v rozporu s  objektivním právem, tj. s právním řádem.

Ochranu poskytuje  občanský zákoník proti takovým jednáním, která jsou objektivně způsobilá  přivodit újmu na osobnosti subjektu práva zejména tím, že snižují jeho čest u  jiných lidí, a ohrožují tak vážnost jeho postavení a uplatnění ve  společnosti, případně že narušují jeho soukromí.

Zásah do  osobnostních práv je nutno hodnotit vždy objektivně s přihlédnutím ke  konkrétní situaci, za které k neoprávněnému zásahu došlo, (tzv. konkrétní  uplatnění objektivního kritéria), jakož i k osobě postižené fyzické osoby  (tzv. diferencované uplatnění objektivního kritéria).

Uplatnění  konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení znamená, že o snížení  důstojnosti postižené fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné  míře půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, za které k neoprávněnému  zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené  fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu  vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení  její důstojnosti či vážnosti ve společnosti pociťovala jako závažnou  zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené  fyzické osoby.

Právě z žalobcem  citovaného rozsudku Nejvyššího soudu přitom vyplývá, že posouzení intenzity  zásahu je vždy závislé na konkrétních okolnostech věci a na konkrétním a  diferencovaném uplatnění objektivního kritéria; uvedené rozhodnutí tedy závěr  odvolacího soudu nevylučuje, ale naopak s ním koresponduje.

Vznikne-li  poškozenému nemajetková újma, má právo na přiměřené zadostiučinění  (satisfakci). Nemajetková újma není přímo vyjádřitelná v penězích, proto není  účelem zadostiučinění její vyrovnání, ale poskytnutí morální nebo finanční  satisfakce. Morální satisfakce může mít podobu omluvy, odvolání difamujícího  výroku, uveřejnění soudního výroku v tisku, a tím uvedení věci veřejně na  pravou míru, soudní konstatování porušení subjektivního práva apod.

Zadostiučinění má  být přiměřené, proto je nutné jeho odstupňování podle všech okolností, které  provázejí vznik nemajetkové újmy tak, aby zvolený způsob zadostiučinění byl  dostatečně účinný. Primární je posoudit, zda vůbec má být zadostiučinění  poskytnuto, neboť člověk žijící ve společnosti musí ledacos snést (běžné  slovní útoky, projevy neúcty apod.).

Při kladné odpovědi  se dále zkoumá, zda postačuje morální satisfakce, a teprve v případě, že  nezajišťuje skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy, přichází v  úvahu peněžní (relutární) satisfakce.

Podle rozsudku  Nejvyššího soudu je nutnou podmínkou pro poskytnutí ochrany vůči zásahu do  cti a vážnosti, aby jednání, kterým má být do osobnosti člověka zasaženo,  mělo veřejné účinky a bylo objektivně způsobilé přivodit újmu (ohrožení nebo  poškození) na osobnosti tím, že snižuje jeho čest a vážnost u jiných lidí.

U každého výroku je  nutné vážit jeho potenciál přivodit újmu konkrétnímu dotčenému člověku, tedy  především, zda pronesená slova byla způsobilá s dostatečnou intenzitou  negativně ovlivnit způsob, jímž je vnímán okolím a zasáhnout do jeho morální  či profesní integrity, cti a vážnosti, a to v míře přesahující tolerovatelnou  mez.

Nejvyšší soud  vyložil, že je-li účelem zadostiučinění reparace následků zásahu do  osobnostní sféry fyzické osoby, pak předpoklad poskytnutí takovéhoto  zadostiučinění může modifikovat skutečnost případného zhojení následku zásahu  v té či oné míře tím, že jistou formu zadostiučinění si fakticky poskytne sám  poškozený.

V takovýchto  případech je ovšem nutné porovnat míru dotčení osobnosti fyzické osoby s tím,  do jaké míry byl nárok na satisfakci nahrazen případnou „svémocí“  poškozeného. Jinými slovy je nutné pečlivě zkoumat, zda satisfakce zjednaná  samotným poškozeným byla ekvivalentní původnímu zásahu.

Od výše nastíněných  judikatorních závěrů se odvolací soud neodchýlil. Přihlédl ke konkrétní  situaci, za níž byly výroky žalovaného na zasedání shromáždění SVJ proneseny,  konstatoval, že žalovaný informoval zúčastněné vlastníky nepravdivě, avšak  přihlédl k tomu, že tomuto sdělení byl žalobce přítomen, ihned se proti  předmětným výrokům ohradil a věc uvedl na pravou míru tím, že vysvětlil, že  rozhodnutí, jimiž byl pravomocně odsouzen pro spáchání trestného činu, bylo  zrušeno a veškerých obvinění byl zproštěn.

Ke vzniku povinnosti  odčinit nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti člověka musí být  splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou  újmu spočívající buď v porušení nebo ohrožení osobnosti člověka v jeho  fyzické či morální integritě.

Nelze však shledat  nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že za takový zásah, který vyžaduje  odškodnění, nelze považovat situaci, kdy jeden soused pronese o jiném  sousedovi nepravdivé tvrzení před ostatními vlastníky bytů v daném domě,  kteří jsou obeznámeni s vyhrocenými vztahy účastníků a výrokům nepřikládají  zvláštní váhu (podle dovolacímu přezkumu nepodléhajících skutkových zjištění  nižších soudů), když se navíc neprávem nařčený soused příslušným výrokům  bezprostředně brání a vyloží, jak se věci ve skutečnosti mají.

Pakliže odvolací  soud dovodil, že vzhledem k nízké intenzitě a krátkému trvání nepříznivého  následku spočívajícího ve snížení důstojnosti či vážnosti žalobce ve  společnosti mu nelze přiznat satisfakci ve formě omluvy, je možné s takovým  závěrem souhlasit.

Lze jen odkázat na  závěry judikatury, podle nichž člověk žijící ve společnosti musí ledacos  snést a že poskytnout ochranu v podobě soudního rozhodnutí o přiznání  zadostiučinění lze až tehdy, dosáhne-li zásah do osobnostních práv určité  minimální intenzity. Odvolací soud nepopřel závadnost a nepravdivost výroku;  uzavřel však, že s ohledem na konkrétní okolnosti jeho pronesení a  bezprostřední korekci ze strany žalobce nebyla intenzita zásahu taková, aby  vyžadovala satisfakci ve formě omluvy.

Tento závěr není v  rozporu s tím, že odvolací soud současně shledal důvody k preventivní ochraně  do budoucna podle § 82 odst. 1 o. z. První otázka tak nečiní dovolání  přípustným.

Některé zásahy, byť  se zdánlivě jeví tak, že odporují objektivnímu právu, není možno posuzovat  jako neoprávněné, a to pro existenci okolností vylučujících neoprávněnost  zásahu. Jde o případy, kdy k zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo při  výkonu jiného subjektivního práva stanoveného zákonem, popřípadě, kdy jiný  subjekt plnil právní povinnost, kterou mu uložil zákon. Zde, pokud nejsou  překročeny zákonem stanovené meze, jde o situace, kdy nad individuálními  zájmy jednotlivých fyzických osob, do jejichž osobnosti je zasahováno,  převládá závažnější, významnější a funkčně vyšší zvláštní veřejný zájem.  Takovýto zásah podmíněný příslušnou zákonnou úpravou však zůstává povoleným  za předpokladu, že se stal přiměřeným způsobem a zároveň není-li v rozporu s  takovými oprávněnými zájmy fyzické osoby, na kterých je třeba s ohledem na  zajištění elementární úcty k důstojnosti její osobnosti trvat.

Tato licence ovšem  není dána tam, kde se jednající při posuzovaném zásahu proti osobnostním  právům fyzické osoby dopustí excesu.

Zásah je třeba vždy  posuzovat v kontextu s okolnostmi, za nichž k němu došlo, a dále s  přihlédnutím k funkci, kterou výkon dotčených práv či povinností plní.

K tvrzenému zásahu  do osobnostních práv žalobce mělo dojít písemnými podáními žalovaného  rejstříkovému soudu a stavebnímu úřadu, tedy při výkonu jiného subjektivního  práva v rámci příslušných řízení.

Je nepochybné, že  nelze vyloučit možnost existence nároků podle § 82 či § 2951 odst. 2 o. z.,  avšak jen v případě excesu osoby, která by se takového zásahu do osobnostních  práv dotčené fyzické osoby dopustila. O exces v těchto případech může jít  tehdy, pokud některý z účastníků řízení bez vztahu k předmětu řízení  nedůvodně osočí jiného účastníka z nečestného jednání, označí jej hanlivě  nebo se jiným způsobem dotkne jeho práva na ochranu cti a vážnosti. Kritériem  je proto vždy posouzení, zda tvrzený zásah lze v konkrétním případě ještě  podřadit pod kategorii plnění zákonem stanovených povinností, respektive  výkonu zákonem předpokládaných oprávnění, nebo zda se již jedná o exces z  takovýchto možností.

V případě úkonů osob  zúčastněných na soudním řízení je prvním z kritérií pro posouzení této otázky  to, zda předmětný zásah bezprostředně spočíval v realizaci jejich procesních  práv a povinností. Z tohoto zorného úhlu je třeba vážit i případné užití  eventuálních expresivních výrazů. Určujícím tak v tomto případě je zvážení  obsahu příslušného sdělení a jeho vztahu k projednávanému předmětu řízení a  současně i míry jeho akceptovatelnosti v rámci něho volených výrazů.

Žalovaný se svým  podáním obracel na rejstříkový soud s tím, že žalobce byl pravomocně odsouzen  za trestný čin dotačního podvodu, v jehož důsledku ex lege zanikla jeho  funkce člena statutárního orgánu SVJ. Pakliže se o něm v tomto kontextu  vyjádřil jako o „samozvaném zástupci“, nelze v tom spatřovat exces, neboť  nejde o výraz hanlivý, přehnaně expresivní či nemající vztah k danému řízení  (když navíc následně došlo v souvislosti s podáním žalovaného k výmazu  žalobce z rejstříku společenství vlastníků jednotek).

Obdobná je pak  situace, pokud jde o podání stavebnímu úřadu, když v řízení bylo prokázáno,  že žalobce v minulosti skutečně prováděl stavební úpravy své bytové jednotky  bez příslušného rozhodnutí stavebního úřadu. Žalobce v zásadě pouze  nesouhlasí s hodnocením soudu ohledně míry expresivnosti použitých výroků. V  tomto směru se však dovolací soud shoduje se soudem odvolacím, že v daném  případě o exces nešlo. Ani druhá otázka tak přípustnost dovolání nezakládá.

Nejvyšší soud  opakovaně vysvětlil, že za zjevně bezdůvodné je třeba považovat takové  dovolání, jehož přípustnost má zakládat otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze  zákona, a dále otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a nečiní v soudní praxi  výkladové těžkosti.

Uvedený charakter má  třetí žalobcem formulovaná otázka. Podle § 82 odst. 1 o. z. má člověk, jehož  osobnost byla dotčena, mimo jiné právo domáhat se toho, aby bylo od  neoprávněného zásahu upuštěno. Je zcela zřejmé, že má být upuštěno od  jednání, jímž byla osobnost poškozeného porušena, případně jímž je ohrožena.  Zdržovací nárok je tak podle dikce zákona vázán na konkrétní zásah do  osobnosti člověka. Pakliže bylo do práva žalobce na ochranu osobnosti  zasaženo tím, že žalovaný o něm uváděl, že se dopustil dotačního podvodu, je  třeba adekvátně tomu formulovat též výrok, jímž je žalovanému ukládáno, aby  se daného jednání zdržel.

Nepředkládá-li  žalobce žádné konkrétní důvody, s ohledem na něž by hrozilo, že žalovaný bude  do jeho práva na ochranu osobnosti zasahovat i jinými výroky, nelze formulaci  výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo žalovanému uloženo, aby se zdržel  příslušných tvrzení o žalobci ve vztahu k dotačnímu podvodu, považovat za  nepřiměřeně zužující.

Žalobce se rovněž mýlí, domnívá-li se, že zúžením jednání, jehož se má  podle daného výroku žalovaný zdržet, je mu do budoucna bez dalšího dovoleno  obecně tvrdit, že žalobce spáchal trestný čin, neboť pokud by se tak stalo,  má žalobce opět možnost podat žalobu na ochranu osobnosti, a to ve vztahu ke  konkrétním tvrzením žalovaného.

‍