Pátky s judikaturou 25/04/25
Z citovaných ustanovení plyne, že účelem společenství vlastníků je zajišťování správy domu a pozemku. Zákon přitom dává shromáždění možnost určit, že některé činnosti této správy bude zajišťovat třetí osoba. Jestliže shromáždění takovou osobu neurčí, musí činnosti správy domu a pozemku zajišťovat některý z orgánů společenství.
Nesvěří-li stanovy působnost v této oblasti jinému orgánu [§ 1200 odst. 2 písm. d) o. z.], pak z § 163 o. z. lze dovodit, že zajišťování činností správy domu a pozemku bude patřit právě do působnosti statutárního orgánu. Je-li statutárním orgánem výbor (jako kolektivní orgán) není vyloučeno, aby zajišťováním některé činnosti pověřil jednoho ze svých členů (jako např. vybíráním předem určených finančních prostředků od vlastníků jednotek jako záloh na příspěvky na správu domu a pozemku, vedením účetnictví, vedením seznamu členů společenství vlastníků atd.). To však nic nemění na tom, že i nadále půjde o činnost náležející do působnosti statutárního orgánu jako takového.
Na rozdíl od zákona o obchodních korporacích [srov. § 59 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích)] občanský zákoník výslovně nestanoví, jakými ustanoveními se řídí práva a povinnosti mezi společenstvím vlastníků a členem jeho statutárního orgánu. V obecné rovině jsou však i nadále použitelné závěry dosavadní judikatury přijaté v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, podle nichž výkon funkce člena statutárního orgánu není závislou prací ve smyslu § 2 zákoníku práce a i když si člen statutárního orgánu a právnická osoba pro svůj vztah ujednají režim zákoníku práce, takové ujednání neučiní z jejich vztahu vztah pracovněprávní.
Rozhodování o výši odměn členů statutárních orgánů patří do působnosti shromáždění. Tato působnost je výlučná a nelze ji zúžit (srov. důvodovou zprávu k § 1208 o. z.). Jde o ustanovení kogentní, od něhož se nelze odchýlit.
Jelikož úprava odměňování členů statutárního orgánu společenství obsažená v § 1208 písm. c) o. z. spočívá v zásadě na podobných principech jako úprava odměňování členů volených orgánů obchodní korporace, lze při posuzování nároku člena statutárního orgánu společenství přiměřeně vyjít ze závěrů judikatury přijaté k výkladu zákona o obchodních korporacích.
Smyslem a účelem této úpravy totiž nepochybně je (stejně jako je tomu u členů volených orgánů obchodních korporací) zajistit kontrolu shromáždění (a tím i členů společenství) nad odměňováním členů orgánů a zamezit tomu, aby zejména členové statutárního orgánu určovali odměny sami sobě bez ohledu na majetkové poměry společenství a na kvalitu výkonu funkce odměňovanými členy orgánů.
Aby členu statutárního orgánu společenství vznikl nárok na odměnu, musel by tento nárok vyplynout z rozhodnutí shromáždění. Ze zákona se přitom nepodává, že by shromáždění muselo rozhodovat o odměně členů statutárního orgánu vždy předem (do budoucna), může proto o odměně rozhodnout i dodatečně za uplynulé období. Jestliže o odměně členů statutárního orgánu nerozhodne, případně takovou odměnu neschválí, platí, že člen statutárního orgánu vykonává svou funkci bezplatně. Není tudíž možné, aby výši odměn stanovila smlouva uzavřená mezi společenstvím a členem statutárního orgánu, aniž by o tom rozhodlo shromáždění. Bez rozhodnutí shromáždění není takové ujednání o plnění pro společenství závazné (je vůči němu neúčinné).
Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že smlouvy uzavřené mezi společenstvím a žalovanými, nazvané dohody o pracovní činnosti, nemohly založit nárok žalovaných na vyplacené odměny. Prakticky veškeré činnosti, které žalovaní vykonávali (srov. odst. 6 a 8), lze totiž zahrnout pod činnosti týkající se správy domu a pozemku a, protože stanovy žalobce nesvěřily působnost v této oblasti jinému orgánu a shromáždění ani neurčilo jinou osobu k zajištění těchto činností, žalovaní je měli (byli povinni) vykonávat z titulu funkce člena výboru. Jelikož ze skutkových zjištění nevyplývá, že by shromáždění (byť zpětně) rozhodlo o výši odměn členů statutárních orgánů, nárok na odměny žalovaným nevznikl. Protože předmětem činnosti byl výkon funkce statutárního orgánu, předmětné smlouvy nemohly mezi účastníky založit ani pracovněprávní vztah, nadto výkon funkce člena statutárního orgánu z povahy věci nelze omezit počtem hodin v kalendářním roce (srov. § 76 zákoníku práce).
Lze proto uzavřít, že Společenství se domáhá vrácení odměn, které byly 1. žalovanému vyplaceny za činnosti, jež měl vykonávat z titulu výkonu funkce člena výboru, aniž o výši jeho odměn rozhodlo shromáždění.
Výkladu podléhá zásadně každé právní jednání, bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné). Je tomu tak již proto, že sám závěr o jednoznačnosti (jasnosti) určitého právního jednání je výsledkem jeho výkladu.
Ustanovení § 555 odst. 1 o. z. formuluje východisko výkladu jakéhokoliv právního jednání; podstatný je jeho obsah, nikoliv např. jeho označení či pojmenování. Základní (prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právních jednání (jímž je jak předmětná smlouva, tak předmětný dodatek) formuluje § 556 odst. 1 věta prvá o. z.
Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním).
Ochrana dobré víry adresáta právního jednání vyžaduje (§ 556 odst. 1 věta první o. z. tak výslovně stanoví), aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání.
Pro výklad právního jednání je proto určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z. Ustanovení § 556 odst. 2 o. z. uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží.
Těmto požadavkům odvolací soud (jenž se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně) dostál. Zohlednil, že předmětnou smlouvu i předmětný dodatek připravila žalovaná (za niž jednal tehdejší manžel žalobkyně), že ve vztahu k předmětnému bytu žalobkyně pouze „podepisovala některé listiny“.
Byly to „obchody jejího bývalého manžela, podepisovala daňová přiznání, které on udělal za byt“. Zohlednil splatnost ročního nájemného sjednanou původně předmětnou smlouvou (jež byla rovněž vždy až v roce následujícím, ve 3 splátkách v měsíci lednu), skutečnost, že předmětný dodatek (dle svého jazykového vyjádření) ustanovení čl. 4 odst. 3 předmětné smlouvy „nenahrazoval“, ale jen „měnil“ co do rozvržení ročního nájemného na 4 čtvrtletní splátky, aniž se jinak (ohledně roku, v němž má být nájemné takto nově hrazeno) výslovně ke splatnosti vyjadřoval; neřešil ani otázku uhrazení (při opačném výkladu již splatných) splátek nájemného (jež by měly být takto hrazeny k 31. 3. a 30.6.).
Dovodil, že za takové situace bylo vůlí stran kontinuálně pokračovat v „rovnoměrném“ hrazení ročních nájemných (1x v každém kalendářním roce), „jen“ s nově stanoveným rozvržením splátek. To vše při zohlednění toho, že nebylo prokázáno uhrazení nájemného žalovanou za oba předmětné roky a že nájemné v jiných letech (ani služby) nebylo hrazeno. Při takovém výkladu předmětného dodatku je pak argumentace žalované o „zhoršení postavení“ žalobkyně lichá.
Naopak, za takové situace lze spíše přisvědčit tomu, že vůlí stran (též) při uzavírání předmětného dodatku bylo dále „zvýhodnit“ žalovanou (posílit její výhodné postavení v nájemním poměru), nikoliv založit stav, že by v roce 2018 měla najednou žalobkyni uhradit 2 roční nájemné (jedno za rok 2017 dle předmětné smlouvy bez dodatku, jedno dle předmětného dodatku při jí zastávaném výkladu).
Výklad předmětného dodatku zaujatý odvolacím soudem neoslabuje ani skutečnost zdanění příjmu nájemného za rok 2018 žalobkyní již v daňovém přiznání za toto zdaňovací období, neboť soudy řádně vysvětlily, že toto daňové přiznání připravoval bývalý manžel žalobkyně a ona ho „jen“ podepsala. Otázka služeb a zúčtování plateb na ně není sama o sobě rozhodující; služby lze obecně vyúčtovat i v situaci, kdy do takové doby na ně nebylo dosud nájemcem (zálohově) plněno ničeho; nadto již před uzavřením předmětného dodatku byla situace stran služeb obdobná.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi (v kontextu § 1 odst. 2 o. z.) již opakovaně zdůraznil, že právní normy soukromého práva jsou zásadně dispozitivní, přičemž strany se mohou při úpravě svých práv a povinností od právních norem soukromého práva odchýlit, jestliže to zákon nezakazuje.
V dané věci bylo ujednání účastnic v předmětném dodatku v souladu s dispozitivní úpravou vyjádřenou v § 2251 odst. 1 o. z.
Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou upotřebitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru).
Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu, nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané), a které nikoli.
Ústavní soud ve své judikatuře dovodil, že zcela výjimečně mohou nastat případy, kdy právě skutková zjištění soudů jsou natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny (jde o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními). Jde obvykle o situace, kdy je zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů (srov. § 132 o. s. ř. a násl.) nikdy dospět.
Podstatou přezkumu tedy nebývá přehodnocování skutkového stavu, nýbrž kontrola postupu soudů při procesu jeho zjišťování.
Otázka, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady, je přitom již otázkou právní (otázkou procesního práva) a jako taková může být prezentována i Nejvyššímu soudu v dovolání s náležitostmi uvedenými v § 241a odst. 2 a § 237 o. s. ř.
Z obsahu spisu, zejména potom z rozhodnutí soudu prvního stupně, vyplývá, že soud prvního stupně své zamítavé rozhodnutí na posouzení otázky aktivní věcné legitimace žalobce, který své právo na náhradu škody dovozuje (mimo jiné) ze skutečnosti, že taková pohledávka byla na něj (postupně) postoupena (srov. bod 13 tohoto odůvodnění), vůbec nepostavil, touto otázkou se nezabýval (tedy otázkou „oprávněnosti společnosti DIY Support s. r. o. pohledávku převést“) a své rozhodnutí založil na řešení zcela odlišných otázek [na řešení otázky, zda právní předchůdce žalované porušil či nikoliv svoji právní povinnost (vymáhat pohledávku společnosti DIY Support s. r. o. za společností Smartwares) – srov. bod 22 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně].
Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně tak nelze rozeznat, zda soud prvního stupně měl či neměl pochybnosti o aktivní legitimaci žalobce; ostatně z protokolů o jednání nelze dovodit, že by soud prvního stupně navržené důkazy listinami – smlouvami ze dne 14. 8. 2020 a ze dne 21. 9. 2020 o postoupení pohledávky – a listinami prokazujícími notifikaci postoupení ve vztahu k dlužníku (Equa Bank a. s.) vůbec provedl, uvedené se nepodává ani z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
Naproti tomu odvolací soud své rozhodnutí založil výlučně na konstatování absence aktivní věcné legitimace žalobce, když k tomuto závěru dospěl na základě zopakování důkazu listinou – zástavní smlouvou ze dne 12. 9. 2014, a zejména potom jejího bodu 5.1 písm. f), obsahujícího ujednání o zákazu postoupení zastavených pohledávek na třetí osobu bez písemného souhlasu banky.
Odvolací soud, aniž by provedl důkaz listinami – smlouvami ze dne 14. 8. 2020 a ze dne 21. 9. 2020 o postoupení pohledávky – a aniž by vzal v úvahu tvrzení žalobce v žalobě o obsahu těchto listin (viz bod II obsahu žaloby ze dne 23. 12. 2021), uzavřel, že „… i kdyby žalobcem tvrzená pohledávka, představující náhradu škody za porušení smlouvy o obchodním zastoupení ze dne 24. 7. 2014 uzavřené mezi společností DIY Support s. r. o. na straně jedné a společností Smartwares na straně druhé, byla součástí zástavní smlouvy, resp. jednalo se o pohledávku zastavenou, nebyla společnost DIY Support s. r. o. oprávněna tuto pohledávku postoupit, a to nejprve na H. W. S. …“.
Již ze skutkových tvrzení uvedených v žalobě však vyplývá, že pohledávka, která byla předmětem postoupení, byla pohledávka z titulu odpovědnosti za škodu, kterou způsobila „žalovaná“ (resp. společnost Equa Bank a. s.) obchodní společnosti DIY Support s. r. o., a jejíž skutková podstata je předmětem žaloby [porušení povinností vyplývajících ze zástavní smlouvy „inkasovat“ (údajně zastavenou) pohledávku z titulu odpovědnosti společnosti Smartwares za škodu způsobenou společnosti DIY Support s. r. o., a tím způsobit její promlčení a „ztrátu“]; uvedené dále žalobce vysvětluje v podání ze dne 6. 1. 2023 (viz podání na č. l. 82 a násl. spisu).
Předmětem postoupení pohledávky smlouvami ze dne 14. 8. 2020 a ze dne 21. 9. 2020 tak nebyla pohledávka společnosti DIY Support s. r. o. z titulu odpovědnosti za škodu za porušení smlouvy o obchodním zastoupení ze dne 24. 7. 2014 uzavřené mezi společností DIY Support s. r. o. na straně jedné a společností Smartwares na straně druhé (tedy pohledávka společnosti DIY Support s. r. o. proti společnosti Smartwares), jak nesprávně dovozuje odvolací soud.
Pakliže tedy odvolací soud dospěl k závěru, že pohledávka, která byla předmětem postoupení, byla pohledávka společnosti DIY Support s. r. o. za společností Smartawares, a proto postoupení pohledávky smlouvou ze dne 14. 8. 2020 bylo učiněno v rozporu s ujednáním v zástavní smlouvě ze dne 12. 9. 2014, je tento závěr prima facie v rozporu s obsahem spisu; bylo tak nutno aplikovat závěry již zmíněného stanoviska Ústavního soudu a dovolání shledat důvodným.
Při posouzení vlastnických a jiných právních vztahů ke stavbě vzniklé společnou činností více osob je třeba vycházet z obsahu dohody uzavřené mezi těmito osobami. Taková dohoda, která nemusí být písemná, založí spoluvlastnictví, jen je-li z jejího obsahu zřejmé, že účastníci dohody chtěli založit spoluvlastnický vztah.
Pokud stavbu provádí více osob, které o vlastnictví k nové stavbě neuzavřely žádnou dohodu, přičemž z okolností věci není zřejmé, že mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některých z těchto osob, stavebníky jsou všechny tyto osoby, které se stávají podílovými spoluvlastníky stavby. Není rozhodné, kdo vystupoval jako stavebník ve stavebním řízení.
Pokud ani z okolností věci není zřejmé, že by mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některých z účastníků, nelze vyloučit, že se tyto osoby stanou podílovými spoluvlastníky stavby. Tak tomu bude zejména, pokud více osob bez dohody o vlastnictví ke stavbě zřídí stavbu za účelem společného užívaní.
Z judikatury vyplývá závěr, že pokud před 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), spolu dvě osoby (či více osob) společně zřizovaly stavbu (tedy se podílely významným způsobem na jejím zřízení), a ohledně právního osudu stavby, ani ohledně právního důvodu jejich účasti na stavbě, neprojevily právně významnou vůli a současně ze všech okolností věci jasně nevyplývá něco jiného, je stavba v jejich podílovém spoluvlastnictví. Ten, kdo se v takovém případě spoluvlastnictví dovolává, musí prokázat, že šlo o společně zřizovanou stavbu; posouzení, zda tomu tak bylo, je na úvaze soudu, která musí být řádně zdůvodněna. Kdo vznik spoluvlastnictví v tomto případě popírá, musí prokázat, jaký byl důvod účasti protistrany na pořízení stavby.
Jazykové vyjádření právního úkonu musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle jednajícího, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu právního úkolu soudem podle § 35 odst. 2 obč. zák. nemůže být považována za nahrazování či měnění již učiněných projevů vůle, jestliže použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního jednání.
Dovolací soud vychází ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (které není oprávněn zpochybňovat), že účastníci ohledně stavby fotovoltaické elektrárny uzavřeli dne 9. 12. 2009 dohodu o budoucí úpravě vztahů ke společné investici, ve které se strany zavázaly „společně, s podílem každé strany 50%, realizovat i financovat investici – fotovoltaickou elektrárnu o výkonu 100kW v XY“ a žalovaná se zavázala „trvale odděleně účtovat náklady a výnosy“.
Přihlédl dále k tomu, že sama žalovaná pro nedostatek finančních prostředků nebyla schopna bez finanční podpory žalobců stavbu elektrárny realizovat a získat potřebnou licenci k jejímu provozování do konce roku 2010 tak, aby elektrárna dosáhla na podporované výkupní ceny elektřiny.
Naopak finanční podpora ze strany žalobců (poskytnutí bezúročné či pouze málo úročené půjčky), která předcházela uzavření finální písemné dohody o budoucí úpravě vztahů ke společné investici, by bez získání spoluvlastnického podílu, a tedy i podílu na příjmu z elektrárny, nedávala smysl. Vůle obou stran nabýt stavbu elektrárny do spoluvlastnictví nevyplynula podle odvolacího soudu pouze z písemné dohody ze dne 9. 12. 2009, ale i z výpovědi svědka N., osobně přítomného počátku jednání stran o vybudování elektrárny a dále i ze vzájemné e-mailové korespondence účastníků. Pokud nalézací soudy na základě provedených důkazů, z podrobného jazykového výkladu a posouzení vůle stran projevené navenek uzavřely, že jednání a vůle účastníků směřovaly ke vzniku spoluvlastnictví k fotovoltaické elektrárně, pak takovou úvahu nelze hodnotit jako zjevně nepřiměřenou.
Žalovaná namítá, že žalobci, přestože se v dohodě o budoucí úpravě vztahů ke společné investici zavázali k tomu, že budou „společně, s podílem každé strany 50%, realizovat i financovat investici – fotovoltaickou elektrárnu o výkonu 100kW v XY“, pouze žalované poskytli.
Žalobci tak defacto nevložili do společné investice žádné finance, nadto mají užitek z úroků. Podle dovolatelky by proto měl být vypořádací podíl žalobců snížen, což považuje za otázku dosud dovolacím soudem neřešenou.
Dovolací soud v dané věci vychází z ustálené judikatury Nejvyššího soudu potud, že s účinností od 1. 1. 2014 soud rozhodující o vypořádání spoluvlastnictví společné věci nemusí tomu ze spoluvlastníků, který přichází o své vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu, určit výši přiměřené náhrady vždy jenom podle výše podílu na obvyklé ceně společné věci, nýbrž může s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu náhradu zvýšit či naopak – výjimečně s ohledem na dobré mravy – snížit, případně nepřiznat vůbec.
Podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podléhá korektivu dobrých mravů i konstitutivní rozhodnutí soudu. Ustanovení § 2 odst. 3 o. z. zakotvuje zásadu dobrých mravů jako obecný princip, ovládající výklad i aplikaci občanskoprávních norem, ke kterému je třeba přihlížet i při vydání konstitutivního rozhodnutí.
Soud proto může výjimečně s odkazem na princip dobrých mravů modifikovat (změnit) vypořádací podíly účastníků řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví.
Je však přitom třeba vzít v úvahu, že přikázání spoluvlastnického podílu představuje nucené odejmutí vlastnického práva, jež musí splňovat ústavní podmínky stanovené článkem 11 odst. 4 Listiny, co je mimo jiné poskytnutí přiměřené náhrady, za kterou se považuje hodnotový ekvivalent vyjádřený v penězích, umožňující podle místních podmínek obstarání obdobné věci.
Snížení přiměřené náhrady za přikázaný spoluvlastnický podíl s odkazem na § 2 odst. 3 o. z. proto přichází do úvahy jen ve výjimečných případech zásadního rozporu jednání účastníků řízení s dobrými mravy.
K tomu však v tomto případě nedošlo.
Odvolací soud dostatečně vysvětlil, proč důvody uváděné žalovanou nepovažoval za dostatečné ke snížení přiměřené náhrady. Vyšel především z toho, že účastníci mají „v zásadě stejný podíl zásluh na vzniku předmětné fotovoltaické elektrárny“. Žalovaná sice měla pozemek vhodný pro její výstavbu, neměla však finanční prostředky, které jí poskytli žalobci. Účastníci tak „spojili síly“ a elektrárnu „společně vystavěli“. Společně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že dohoda účastníků směřovala k nabytí rovnodílných spoluvlastnických podílů s tím, že činnost jedné ze stran či činnost prostřednictvím jiných osob zajišťovaných jednou ze stran bude posuzována jako činnost společná bez rozlišení „rozsahu jejich podílů“. Bez poskytnutí půjček ze strany žalobců by elektrárna nikdy nevznikla. Jejich splácení ze strany žalované bylo předmětem dohody účastníků, opět bez vlivu na velikost spoluvlastnických podílů. Při respektování takto zjištěné vůle účastníků nebyl podle nalézacích soudů dán prostor pro snížení vypořádacího podílu žalobců.
Lze tedy uzavřít, že otázka snížení vypořádacích podílů byla v minulosti dovolacím soudem judikaturně vyřešena, přičemž závěry odvolacího soudu nebyly dovolacím soudem shledány jako nepřiměřené. Dovolání ani v této části proto není přípustné.
Přiměřenou náhradu je nutno chápat jako hodnotový ekvivalent, vyjádřený v penězích; ekvivalent, umožňující podle místních podmínek obstarání obdobné věci, jaká byla představována podílem spoluvlastníka, jenž byl přisouzen ostatním spoluvlastníkům.
Tato východiska akceptoval i Nejvyšší soud, jímž sjednotil judikaturu obecných soudů. Od přijetí tohoto rozhodnutí lze považovat soudní praxi za ustálenou potud, že základem pro stanovení přiměřené náhrady za nemovitosti (nicméně obdobný závěr je třeba vztáhnout i k věcem movitým) je její cena obvyklá v daném místě v době rozhodování s tím, že tuto náhradu soud určí odpovídajícím podílem z ceny celé věci, nikoliv cenou, za kterou by bylo možno prodat spoluvlastnický podíl.
Při stanovení přiměřené náhrady se přihlíží především k cenám, za něž by byly v daném místě a čase v souladu s nabídkou a poptávkou prodány nemovitosti obdobných kvalit, a náhrada tak musí vyjadřovat cenu závislou nejenom na konstrukci a vybavení, ale i na poptávce a nabídce v daném místě a čase.
Pro účely rozhodování soudů v konkrétních řízeních je pak pro určení přiměřené náhrady rozhodující cena nemovitostí v době jejich vypořádání. Existence podílového spoluvlastnictví pak podle judikatury není sama o sobě důvodem, pro který by měla být obvyklá cena nemovitosti stanovená pro účely vypořádání spoluvlastnictví snížena.
V rozsudku Nejvyššího soudu vyložil dovolací soud mimo jiné zásadu, že má-li být účastníku vylučovanému ze spoluvlastnictví poskytnuta přiměřená náhrada, odpovídající majetkové újmě, která mu nastane v důsledku zániku podílového spoluvlastnictví, je třeba vzít v úvahu všechny významné okolnosti, které mají vliv na stanovení obvyklé ceny, která je i cenou „tržní“.
Nejvyšší soud pak opakovaně zdůraznil, že při zjišťování obvyklé ceny porovnáním je třeba, je-li to možné, vycházet z reálně uskutečněných obchodů v místě a čase, a pokud možno srovnatelných nemovitostí s nemovitostí porovnávanou, náhradní metody namísto metody srovnávací lze použít tehdy, kdy realizované prodeje a koupě obdobných nemovitostí nebyly zjištěny.
Ústavní soud zdůrazňuje potřebu zohledňovat v souladu s oceňovacími předpisy další tržní vlivy, které se mohou promítat ve stanovené ceně nemovitosti.
Stěžejním předpokladem stanovení obvyklé ceny je pak též náležité zohlednění konkrétních atributů hodnocené nemovitosti, faktických i právních. V tomto směru Nejvyšší soud opakovaně zdůraznil, že nelze opomíjet právní vady nemovitosti, které jsou způsobilé ovlivnit její obvyklou cenu.
Tak v řízení o zrušení a vypořádání podílového vlastnictví k domu, stojícímu na pozemku, jehož výlučným vlastníkem je jen jeden ze spoluvlastníků, musí soud k uvedené skutečnosti snižující celkovou cenu domu přihlédnout a zohlednit ji při stanovení výše náhrady za vyloučení ze spoluvlastnictví. Vždy musí jít o to, aby náhrada opravdu nahradila to, o co vylučovaný přichází, je-li výchozím principem přiměřenost náhrady.
Jestliže byla v projednávané věci stavba přikázána do výlučného vlastnictví žalované, jde o situaci, kdy jsou ze spoluvlastnického režimu vylučováni žalobci, tj. dosavadní spoluvlastníci stavby nacházející se na pozemku ve výlučném vlastnictví žalované. Je proto na místě, aby obvyklá cena stavby v takovém případě reflektovala skutečnost, že se nachází na pozemku ve výlučném vlastnictví jiné osoby. Majetková újma způsobená žalobcům je tak nižší, než by byla v případě, že by šlo o stavbu na pozemku, ke kterému by měli (spolu)vlastnické právo. Jde o to, že výše vypořádacího podílu nemůže být založena na rozdělení zisku z majetkové výhody, kterou žalovaná získá tím, že se stane i výlučnou vlastnicí stavby (dojde ke sjednocení vlastnického práva ke stavbě a pozemku, na němž stojí), ale na zmírnění majetkové ztráty žalobců, kteří pozbývají (spolu)vlastnické právo ke stavbě stojící na cizím pozemku. Při vypořádání společné věci, jež je zatížena právní vadou, proto nemůže být její obvyklá cena konstruována jako by taková vada neexistovala.
Ke skutečnosti, že fotovoltaická elektrárna stojí na pozemku ve výlučném vlastnictví žalované, musí soud přihlédnout jako k právní závadě a zohlednit ji při stanovení výše náhrady za vyloučení ze spoluvlastnictví.
Zadržovací právo má v první řadě funkci zajišťovací. Projevuje se zejména v tom, že zabezpečuje splatný dluh dlužníka nebo, v případech výslovně uvedených v zákoně, i dosud nesplatný dluh od okamžiku svého vzniku a že svou podstatou (ponecháním zadržené věci u věřitele) vede (motivuje) dlužníka k tomu, aby svůj dluh dobrovolně splnil alespoň dodatečně, a věřiteli poskytuje jistotu, že se bude moci uspokojit z výtěžku prodeje nebo jiného zpeněžení zadržené věci, jestliže dlužník ani dodatečně svůj dluh dobrovolně nesplní.
Vedle toho však zadržovací právo plní i funkci uhrazovací. Nesplní-li dlužník svou povinnost ani dodatečně, může se věřitel uspokojit ze zadržené věci, aniž by musel spoléhat na to, že se domůže úhrady z majetku (z jiného majetku) dlužníka.
Zadržovací právo je právem akcesorickým, neboť vzniká pouze tehdy, vznikla-li platně také pohledávka, k jejímuž zajištění slouží. S výjimkou případů podle § 1395 odst. 2 o. z. musí být dluh v době, kdy věřitel věc zadrží, splatný.
Ustanovení § 2234 o. z., jakožto ustanovení speciální ve vztahu k obecné úpravě zadržovacího práva obsažené v § 1395 a násl. o. z., konstruuje ve prospěch pronajímatele možnost uplatnit zadržovací právo k movitým věcem, které se nachází na pronajaté věci nebo v ní. Toto právo svědčí pronajímateli na úhradu pohledávky vůči nájemci.
Ze systematického zařazení tohoto ustanovení mezi obecná ustanovení o nájmu lze dovodit, že pohledávka pronajímatele vůči nájemci by měla mít původ v nájemním vztahu, jehož předmětem je věc, na či v níž se nachází věc, již pronajímatel zadržel. Opačný závěr by zcela bezdůvodně zvýhodňoval pronajímatele oproti ostatním věřitelům, neboť pronajímatel by na úhradu své pohledávky vůči dlužníku, která nemá původ v nájemním vztahu, mohl zadržet i věci, které u sebe nemá (pronajímatel není detentorem věcí, jež má nájemce na pronajaté věci či v ní) a není povinen je nájemci vydat (viz formulaci § 1395 odst. 1 o. z.).
Ve své podstatě by tak mohl obejít obecné podmínky pro výkon zadržovacího práva vymezené § 1395 a násl. o. z., což je důsledek nepřípustný a zákonodárce jistě neměl v úmyslu takového výsledku dosáhnout. Názor, podle něhož pronajímatel může zadržet movitou věc nacházející se na pronajaté věci nebo v ní k zajištění pohledávky vůči nájemci vzniklé toliko z nájemního vztahu k dané věci, ostatně zastává též odborná literatura.
Pronajímateli ovšem nic nebrání, aby za účelem zajištění pohledávky vůči nájemci vyplývající z jiného, než nájemního vztahu uplatnil zadržovací právo za podmínek upravených v § 1395 a násl. o. z.
V projednávané věci odvolací soud uzavřel, že žalobce uplatnil zadržovací právo k vysokozdvižnému vozíku oprávněně, neboť v době zadržení mezi účastníky existoval nájemní vztah, žalobce měl vůči dovolatelce pohledávku, která se stala splatnou dne 30. 7. 2019, dovolatelka ji do této doby ani zčásti neuhradila a vozík se nacházel v pronajatých prostorech.
Nezohlednil však, že pohledávka, kterou žalobce vůči dovolatelce nárokoval, nevznikla z nájemního vztahu (týkajícího se haly v Trubíně či následně venkovních prostor nacházejících se v areálu žalobce), jež mezi nimi trval.
Podmínky pro realizaci zadržovacího práva předpokládané § 2234 o. z. tudíž naplněny nebyly. Za této situace bylo namístě posoudit, zda žalobce nemohl k vysokozdvižnému vozíku uplatnit obecné zadržovací právo ve smyslu § 1395 a násl. o. z.; to však odvolací soud s ohledem na prve uvedený právní názor neučinil. Nezbývá proto než uzavřít, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném a v důsledku toho rovněž neúplném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
V dalším řízení bude na odvolacím soudu, aby se nejprve zabýval tím, zda byly naplněny podmínky pro uplatnění zadržovacího práva žalobcem k vysokozdvižnému vozíku dovolatelky ve smyslu § 1395 a násl. o. z. V této souvislosti nepřehlédne, že § 1396 odst. 1 o. z. sice za slovem „zejména“ obsahuje výčet dvou (extrémních) případů, v nichž je uplatnění zadržovacího práva vyloučeno proto, že má věřitel u sebe věc „neprávem“, a to zmocnil-li se věřitel cizí movité věci násilně nebo zmocnil-li se jí lstí. Jedná se však (jak vyplývá ze zákonodárcem zvoleného výrazu „zejména“) pouze o demonstrativní výčet, v němž jsou explicitně zmíněny (zdůrazněny) dva extrémní případy vylučující uplatnění zadržovacího práva věřitelem a z něhož nelze dovozovat, že by násilí, lest, nebo jiná obdobná (extrémní) situace byla nutnou podmínkou pro to, aby mohl být učiněn závěr, že věřitel má u sebe věc „neprávem“ ve smyslu ustanovení § 1396 odst. 1 o. z., a že ji proto nesmí zadržet.
Z toho plyne, že věřitel nesmí zadržet cizí movitou věc nejen tehdy, zmocnil-li se jí násilně nebo lstí (anebo jiným obdobně extrémním způsobem), ale ani tehdy, má-li ji u sebe jinak „neprávem“.
Poté posoudí, zda a případně v jakém rozsahu je oprávněný nárok dovolatelky na vydání bezdůvodného obohacení, jak jej uplatnila námitkou započtení doručenou soudu prvního stupně dne 6. 6. 2022, resp. 12. 12. 2022, a tento závěr přiléhavě promítne do konečného rozhodnutí o nároku uplatněném žalobou.
Jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 2 o. z. je i stav, kdy je cizí nemovitá věc užívána subjektem odlišným od jeho vlastníka bez nájemní smlouvy či jiného obdobného titulu.
Prospěch v takové situaci vzniká tomu, kdo uživatelská oprávnění realizuje, aniž by za to čehokoliv hradil, a jehož majetkový stav se tudíž nezmenšil, ačkoli by se tak za obvyklých okolností stalo.
Jde o skutkovou podstatu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 2 o. z. v podobě protiprávního užití cizí hodnoty. Vlastník (spoluvlastník) věci v takovém případě může požadovat vydání bezdůvodného obohacení také po třetí osobě, nebyla-li v dobré víře.
Ustanovení § 2994 o. z. (se zřetelem na jeho smysl a jím sledovaný účel) nutno vztáhnout jak na případy, v nichž oprávnění nakládat s cizí věcí disponentovi již v době přenechání nesvědčilo, tak i na situace, v nichž právo přenechat věc jinému disponent v době nakládání měl, avšak toto právo posléze zaniklo, přičemž disponentem založený titul, na základě něhož faktický uživatel s věcí hospodařil, současně pozbyl účinků (typicky skončení podnájemního vztahu při zániku nájmu).
Podstatné je, že se užívání věci faktickým uživatelem odvíjí od souhlasu disponenta; je-li uživatel v dobré víře ohledně trvající existence dispozičního práva na straně subjektu, jenž mu dal věc do užívání, nemá vlastník věci vůči uživateli právo na náhradu.
Citovaná judikatura Nejvyššího soudu se zabývá situacemi, kdy se vydání takového bezdůvodného obohacení dle § 2994 o. z. domáhal vůči jejímu faktickému uživateli vlastník (spoluvlastník) věci.
V poměrech přezkoumávané věci však jde o (tvrzenou) pohledávku na vydání bezdůvodného obohacení, ze skutkové podstaty dle § 2991 odst. 2 o. z. v podobě protiprávního užití cizí hodnoty, uplatněnou vůči jejímu faktickému uživateli, jemuž byla věc (odlišným) disponentem předána, nikoliv ze strany vlastníka věci (či jejího spoluvlastníka; dále souhrnně jen „vlastník“), ale jejího nájemce, za období, v němž nájemní poměr mezi vlastníkem a tímto nájemcem trval a kdy disponentem byl podnájemce (za trvání podnájemního vztahu).
Jinými slovy, jedná se o otázku aktivní (věcné) legitimace takového nájemce v popsané situaci.
Z důvodové zprávy k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (konsolidované znění) ze dne 3. 2. 2012 (dále též jen „důvodová zpráva“), se k výkladu ustanovení § 2994 o. z. podává, že „navržené ustanovení konkretizuje základní skutkovou podstatu, že obohacení nabyté bez spravedlivého důvodu musí být vydáno ochuzenému. Výslovná úprava se však jeví jako potřebná. Sleduje se jí překonání vývoje dosavadní judikatury, podle kterého nemá většinový spoluvlastník právo na náhradu proti nájemci, kterému dal věc do nájmu neoprávněně menšinový spoluvlastník, a to ani když nájemce nebyl v dobré víře.
Ochrana uživatele nebo poživatele cizí věci má rozumný důvod, byl-li v dobré víře, že má k užívání nebo požívání řádný titul. V takovém případě dává jeho ochrana proti třetí osobě v úpravě bezdůvodného obohacení smysl, i když je touto třetí osobou vlastník nebo spoluvlastník. Není-li však uživatel či poživatel v dobré víře, ztrácí jeho ochrana odůvodnění.
Dosavadní pojetí, že i v takovém případě se dotčený vlastník nebo spoluvlastník může domáhat plnění jen proti tomu, kdo věc neoprávněně dal jinému k užívání nebo požívání, a že jen ten se proti neoprávněnému uživateli či poživateli může domáhat, aby mu obohacení vydal, komplikuje právní styk a zeslabuje ochranu vlastnického práva.
Ustanovení § 2994 o. z. (v souladu s vůlí zákonodárce obsaženou v důvodové zprávě) rozšiřuje ochranu vlastníka (či spoluvlastníka) věci, s níž bylo neoprávněně disponováno, proti jejímu uživateli, který při nedostatku dobré víry rovněž (vedle neoprávněného disponenta) odpovídá za vzniklé bezdůvodného obohacení.
Takové rozšíření ochrany dle § 2994 o. z. však ve výše popsané situaci trvajícího podnájmu na nájemce věci nedopadá. Nájemce věci je zde (na základě trvajícího nájemního poměru s vlastníkem) oprávněn věc (dočasně) užívat (srov. § 2201 o. z.); toto své užívací právo „realizuje“ tímto způsobem, že jej – na základě podnájemní smlouvy – přenechá (zřídí) podnájemci (za stanovené podnájemné); pronajímateli přitom za jednání této osoby odpovídá stejně, jako kdyby věc užíval sám (srov. § 2215 a § 2216 o. z.).
Z toho se podává, že jestliže podnájemce (coby disponent) následně tuto cizí věc (předmět užívání), aniž by mu k takovému nakládání s ní svědčilo oprávnění, přenechá k užívání třetí osobě, odpovídá i za toto jednání podnájemce pronajímateli (též) nájemce sám. Jinými slovy, nájemce odpovídá též za řádný výkon podnájmu, je-li sjednán.
Proto nájemci § 2994 o. z. právo na vydání bezdůvodného obohacení vůči takovému neoprávněnému uživateli nezakládá.
To odpovídá tomu, že primární je zde postavení (ochrana) pronajímatele, v souladu s primárním charakterem nájemního vztahu a akcesorickou povahou vztahu podnájemního jako vztahu závislého na nájemním (hlavním) vztahu.
Takový závěr je souladný s tím, že § 2994 o. z. je doplňkem obecné ochrany vlastníka dle § 2991 odst. 1 o. z., rozšiřuje jeho ochranu; jako takové by jeho podmínky ve vztahu k vymezení oprávněných (aktivně věcně legitimovaných) osob (při úvaze o případné aplikovatelnosti též na jiné osoby) měly být vykládány spíše restriktivně. Z důvodové zprávy se v tomto směru podává, že účelem § 2994 o. z. je posílit ochranu vlastnického práva (coby práva věcného; nikoliv práva obligačního).
Vlastník je přitom osobou, jež může v mezích právního řádu se svým vlastnictvím nakládat libovolně (srov. § 1012 o. z.), oproti tomu nájemce věci z jednotlivých složek vlastnického práva (věcného práva) „realizuje“ (je na základě nájmu oprávněn vykonávat) toliko jeho složku užívací; k věci má „pouze“ právo obligační.
Užívání (exploatace) věci třetí osobou na základě přenechání tohoto užívání neoprávněným disponentem je tak činěno „především“ na úkor vlastníka věci, neboť je to jeho věc, jež takto je neoprávněně užívána.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 26 Cdo 837/2019, na danou věc nedopadá, neboť (oproti předmětné věci) řeší otázku aktivní legitimace nájemce k vydání bezdůvodného obohacení vůči podnájemci, a to po skončení podnájemního vztahu.
shora uvedeného se podává, že žalobkyně (coby nájemce) není aktivně (věcně) legitimována domáhat se vydání bezdůvodného obohacení dle § 2994 o. z. vůči faktickým uživatelům věci – předmětných jednotek, jimž bylo podnájemcem (coby neoprávněným disponentem) přenecháno za trvání podnájemního vztahu jejich užívání. Taková věcná legitimace náleží vlastníku věci.
Právní úprava spoluúčasti poškozeného na vzniklé újmě je založena na východisku, že újma nemusí být pouze výsledkem jednání škůdce, nýbrž může být vyvolána i samotným poškozeným, který pak poměrně nebo zcela nese újmu vzniklou okolnostmi na jeho straně.
Jde o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce, přičemž se vychází z míry účasti každého z nich a zvažují se veškeré příčiny, které vedly k újmě, a jak u škůdce, tak i u poškozeného lze brát v úvahu jen takové jednání, jež bylo alespoň jednou z příčin vzniku újmy. Na straně poškozeného se pak zvažují veškeré příčiny, existence a forma zavinění (úmysl, nedbalost) není zpravidla pro konstatování spoluúčasti podstatná – může ale mít vliv na určení rozsahu spoluúčasti poškozeného na vzniku újmy. Zavinění dokonce může absentovat, přičemž nemusí jít ani o porušení právní povinnosti; ve smyslu zásady casum sentit dominus poškozený nese i následky náhody, která jej postihla.
Konečná úvaha o tom, nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený, a tedy v jakém rozsahu nese škodu sám, odvisí vždy od okolností konkrétního případu po porovnání všech shora uvedených hledisek.
Vzhledem k tomu, že § 2918 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného, okruhu okolností, je dovolací soud oprávněn přezkoumat úvahu odvolacího soudu o tom, v jakém rozsahu se na vzniku škody podílelo jednání poškozeného a škůdce, pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti.
Jak vyplývá z výše citované judikatury, jednou z nezbytných podmínek spoluúčasti poškozeného na vzniku újmy je existence příčinné souvislosti mezi okolnostmi, jež lze přičítat poškozenému, a vznikem újmy, tj. vznikla-li újma (zcela či zčásti) též následkem jednání (či opomenutí) poškozeného.
Podle odvolacího soudu vznik újmy na zdraví žalobce nezpůsobilo to, že neměl povolení k pobytu v České republice a pracovní povolení. Ke vzniku újmy by došlo i v případě, že by potřebná povolení měl, neboť jedinou příčinou újmy na zdraví poškozeného bylo shození palety ze střechy budovy žalovaným, tedy jednání, za něž byl trestně odsouzen.
V řízení pak nebylo prokázáno, že by žalobce jakkoli porušil předpisy o bezpečnosti práce (v okamžiku vzniku újmy vykonával práci zadanou od nařízeného a měl nasazeny všechny ochranné pracovní pomůcky). Není tak dána ani žádná další okolnost, jež by mohla alespoň z části způsobit jeho újmu. Žalobce sice porušil své povinnosti tím, že příslušná povolení neměl, avšak tato skutečnost shození palety a jeho úraz nezpůsobila. Z hlediska příčin úrazového děje je absence povolení k pobytu cizince na území České republiky i pracovního povolení bez významu.
Bylo by však možné namítat, že by ke vzniku újmy nedošlo, kdyby poškozený respektoval, že povolení nemá, a v souladu s právem by práci nevykonával, resp. ani by nepobýval na území České republiky, tedy by se v okamžiku pádu palety ani nemohl nacházet na místě, kde utrpěl úraz. Takové pojetí by ovšem znamenalo víceméně neredukovaný řetězec příčin a následků neboli neomezenou kauzalitu, která by „znamenala jít až na počátek světa“.
Povolení k pobytu upravuje zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů. Stanoví podmínky vstupu cizince na území České republiky, jeho vycestování z území České republiky a podmínky pobytu cizince na území České republiky (§ 1 odst. 1 tohoto zákona), přičemž obecně jeho smysl a účel spočívá v regulování migrace (srov. důvodovou zprávu k tomuto zákonu).
Povolení k zaměstnávání cizince upravuje § 85 a násl. zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. Odborná literatura k účelu této právní úpravy uvádí: „Účelem právní úpravy kontroly a ukládání sankcí v oblasti nelegální práce cizinců je zejména boj proti nelegální migraci, ochrana českého trhu práce před nekontrolovatelným přílivem pracovní síly ze třetích zemí a v neposlední řadě boj proti vykořisťování zaměstnanců ze třetích zemí. Stejně jako v případě výkonu nelegální práce mimo základní pracovněprávní vztah nelze ani v případě nelegální práce cizinců opomíjet absenci odvodů pojistného na veřejné zdravotní pojištění, pojistného na sociální zabezpečení a daně z příjmů.“.
Z žádné právní normy obsažené v těchto právních předpisech přitom neplyne, že by povinnost mít oprávnění k pobytu nebo povolení k práci měla bránit vzniku újmy na zdraví způsobené pracovníkovi jiným pracovníkem. I z hlediska kritéria ochranné normy je tedy zcela jasně patrné, že porušení povinností ze strany žalobce se žádným způsobem nepodílelo na vzniku jeho újmy. Žalovaný jednáním, za něž byl i trestně odsouzen, porušil právní normy, jež mají mimo jiné sloužit k ochraně zdraví osob, což způsobilo újmu na zdraví žalobce.
Na tomto skutkovém ději se nijak nepodílelo protiprávní jednání žalobce porušující právní normy, jejichž účelem je regulování migrace, prevence nelegální práce cizinců, ochrana českého trhu práce, ochrana před vykořisťováním zaměstnanců a placení povinných odvodů a daní. Pro posouzení míry účasti je rozhodující, jak si žalobce počínal na daném místě v průběhu škodní události a nakolik svým jednáním přispěl k tomu, že byl zasažen paletou shozenou žalovaným. Jestliže v tomto směru nebyly zjištěny žádné okolnosti, které se podílely na vzniku úrazu (nepozornost, porušení zákazu výskytu na daném místě či jiné porušení bezpečnostních pravidel), je správný závěr odvolacího soudu, že bez ohledu na porušení zákona č. 326/1999 Sb. žalobce ničím nepřispěl k mechanismu samotného úrazového děje a že by podobný následek utrpěl i v situaci, že by příslušná povolení měl, resp. že by se totéž stalo komukoliv jinému. Při způsobu, jakým nakládal žalovaný s paletou, nezměnily formální nedostatky povolení k pobytu a k práci na straně poškozeného nic na průběhu nehody, a jsou tedy z hlediska právně relevantních příčin úrazového děje bez významu (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3966/2009). Lze shrnout, že porušení právní normy poškozeným, jež neslouží k ochraně práv porušených škůdcem, nezakládá spoluúčast na vzniklé újmě ve smyslu § 2918 o. z. Právní závěr odvolacího soudu, že za újmu vzniklou na zdraví žalobce výlučně odpovídá žalovaný, neboť spoluúčast žalobce není dána, je zcela správný.
Dovolací soud se pro nadbytečnost nezabýval námitkou dovolatele týkající se zavinění, tedy že se má zohlednit stupeň zavinění (žalobce měl jednat úmyslně, dovolatel nedbalostně), neboť by její posouzení nemohlo na výsledku dovolacího řízení nic změnit.
Pokládá-li dovolatel otázku, zda ochrana osob nelegálně pobývajících na území České republiky má být totožná jako ochrana osob respektujících pravidla pobytu a výkonu práce na daném území, je třeba podotknout, že ani takovým osobám nelze upírat právo na náhradu nemajetkové újmy na zdraví, byla-li jim způsobena protizákonným jednáním jiné osoby, jak je tomu i v daném případě. Odkaz dovolatele na judikaturu Ústavního soudu (v níž se soud zabýval návrhy na zrušení konkrétních ustanovení a řešil otázku retroaktivity a výkladu právních předpisů), z níž dovozoval, že odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu sofistikovaně odůvodňuje zřejmou nespravedlnost, není na místě. Nejen pro nepřiléhavost odkazovaných rozhodnutí na daný případ, ale především proto, že nelze považovat za zřejmou nespravedlnost, jestliže je škůdci, který svým protizákonným jednáním způsobil jinému těžkou újmu na zdraví, uložena povinnost újmu nahradit. Poukazoval-li pak dovolatel v dovolání na to, že žalobce neměl živnostenské oprávnění, jedná se o novotu, jíž se soudy nižšího stupně nezabývaly, a proto se jí nemohl zabývat ani dovolací soud.
Právo stavby se nabývá smlouvou, vydržením, anebo, stanoví-li tak zákon, rozhodnutím orgánu veřejné moci (§ 1243 odst. 1 o. z.). Právo stavby zřízené smlouvou vzniká zápisem do veřejného seznamu. Zápisu do veřejného seznamu podléhá i právo stavby vzniklé rozhodnutím orgánu veřejné moci (§ 1243 odst. 2 o. z.).
Soudy jako orgány veřejné moci mohou uplatňovat státní moc jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon, jak jednoznačně vyplývá z článku 2 odst. 3 Ústavy a článku 2 odst. 2 Listiny.
Ve státoprávní vědě se tato zásada označuje jako enumerativnost veřejnoprávních pretenzí a vztahuje se obecně k výkonu jakékoli veřejné moci. Výkon mocenských kompetencí státu je v ústavním zřízení České republiky podřízen režimu shora uvedených článků, podle nichž lze státní moc uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.
Orgány veřejné moci tak nemohou bez jasného zákonného zmocnění vykonávat svou pravomoc, kterou navíc zasahují do ústavně chráněných práv a svobod tím, že by bez jasného zákonného zmocnění zasáhly do právní jistoty adresátů nějakého soudního rozhodnutí, kterou jim dává právní moc takového rozhodnutí.
Označené články Ústavy a Listiny jsou současně projevem zásady zákonnosti (legality), jež představuje základní limit pro veřejnou moc uplatňovanou vůči jednotlivcům. Základní podmínka pro výkon státní moci, tj. že ji lze uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví, je komplementárně v článku 4 odst. 1 Listiny dále doplněna o formulaci „a jen při zachování základních práv a svobod“.
Tím je formální podmínka spočívající ve výhradě zákona svázána i s podmínkou materiální, tj. že určité opatření či postup stanovený zákonem nevykročí mimo meze základních práv a svobod garantovaných Listinou.
Možnost omezení vlastnického práva, u nějž se zdůrazňuje zákonný podklad, poskytnutí náhrady a podmínka veřejného zájmu deklaruje článek 11 odst. 4 Listiny.
V soukromém právu je pak toto omezení spojeno zejména s existencí institutu věcných práv k věci cizí, mezi něž občanský zákoník řadí právo stavby, věcná břemena, zástavní právo a zadržovací právo (§ 1240 až § 1399 o. z.). Spíše proklamativní charakter, suplující článek 11 odst. 4 Listiny, pak mají ustanovení § 1037 až 1039 o. z. Zákonný podklad pro vznik věcných práv omezujících právo vlastnické lze pak výslovně nalézt v § 1243 odst. 1 o. z. (u práva stavby) a § 1260 odst. 1, věta druhá o. z. (u služebnosti). Komentovaná literatura pak dovozuje u § 1145 o. z. zákonné zmocnění soudu i pro zřízení reálných břemen.
Dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu reflektující věcná práva k věci cizí v právní úpravě občanského zákoníku účinné do 31. 12. 2013 se soustředila na problematiku vzniku věcných břemen v režimu ustanovení § 151o obč. zák.
Rozhodnutí o zřízení věcného břemene je rozhodnutím konstitutivním, které zasahuje do hmotněprávní sféry účastníků tak, že zakládá, mění nebo ruší subjektivní práva a povinnosti. K takovému zásahu je třeba výslovného ustanovení zákona, který výjimečně dovoluje soudu z podnětu žalobce zasáhnout do soukromých práv a povinností.
Takto ovšem nelze zasahovat do práv účastníků podle přiměřeného použití zákona; v případě vlastnického práva by takový postup byl v rozporu i s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. V jiných případech, než které jsou upraveny v zákoně, nemůže soud svým rozsudkem zřídit věcné břemeno, a to ani tehdy, kdyby se z okolností případu jevilo zřízení věcného břemene nutným východiskem k jeho řešení. Rozhodnutí o zřízení věcného břemene tedy nelze vydat na základě analogické aplikace zákona. Proto ustanovení § 151o odst. 3 obč. zák. nelze ani za použití analogie aplikovat na jiný případ než na ten, který je v něm uveden.
Shodně na otázku vzniku věcných břemen rozhodnutím orgánu státu pohlížela i judikatura vycházející z právního stavu před 1. 1. 1992.
Naproti tomu rozhodnuti konstitutivní jsou svojí povahou nejen skutečností procesní, nýbrž i hmotněprávní, neboť jsou přímo ve smyslu ustanovení hmotného práva teprve důvodem vzniku nového, předtím neexistujícího, hmotněprávního vztahu. Konstitutivní rozhodnutí nedeklaruje již existující práva a povinnosti, ale zasahuje do hmotněprávní sféry účastníků tak, že zakládá, mění nebo ruší subjektivní práva a povinnosti. K takovému zásahu je však třeba výslovného ustanovení zákona; analogická aplikace zákonných ustanovení zde není možná, ostatně v případě vlastnického práva by takový postup byl v rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
V jiných případech, než které jsou upraveny zákonem, není vydání konstitutivního rozhodnutí možné, a to ani za předpokladu, že by se z okolností případu vydání konstitutivního rozhodnutí jevilo nutným východiskem k jeho řešení.
Se zřetelem na shora připomenutá ústavní, zákonná a judikatorní východiska nelze k řešené otázce, zda pro vydání (konstitutivního) rozhodnutí soudu o zřízení práva stavby je nezbytné zákonné zmocnění, přistoupit jinak. Ostatně jednoznačně a srozumitelně formulované ustanovení § 1243 odst. 1 o. z. ani jinou možnost nedává a nevytváří žádný prostor pro uplatnění „teleologického a historického výkladu“, jehož se žalobkyně dovolává. Smysl interpretované normy lze dostatečně přiblížit výkladem gramatickým a nepochybně i systematickým zohledňujícím kontext s ústavně ukotvenými zásadami podávajícími se z výše citovaných ustanovení článku 2 odst. 3 Ústavy a 2 odst. 2 a 11 odst. 4 Listiny. Část ustanovení § 1243 odst. 1 o. z. (……stanoví-li tak zákon, rozhodnutím orgánu veřejné moci.) pak není ani, jak se dovolatelka mylně domnívá, obsoletní, neboť občanský zákoník v § 1145 v souvislosti s vypořádáním zrušeného podílového spoluvlastnictví rozdělením společné věci zakládá oprávnění soudu rozhodnutím zřídit „služebnost nebo jiné věcné právo“, jímž je třeba rozumět jiné právo k věci cizí, tedy např. právo stavby, předkupní právo či reálné břemeno.
Za nepřiléhavou je třeba označit argumentaci dovolatelky, jíž poměřuje právní závěr odvolacího soudu, potažmo i soudu prvního stupně, o chybějícím zákonném podkladu pro vydání rozhodnutí soudu o zřízení práva stavby v konkrétním případě s článkem 11 odst. 1 Listiny. Žalobkyně k uplatněné námitce o favorizování vlastnického práva (jeho obsahu a ochraně) žalovaného neuvádí v dovolání přitom ničeho. Nejvyšší soud připomíná, že rozdílný vlastnický režim k pozemku a ke stavbě na něm stojící není z hlediska výkonu obsahových složek vlastnického práva zcela komfortní nejen pro žalobkyni, ale ani pro žalovaného. Paradoxně však, žalobkyně má oproti žalovanému možnost (a v soudním řízení přitom netvrdila opak) plně realizovat užitnou hodnotu stavby domu k účelu, k němuž dům pro bydlení obvykle slouží. Užitná hodnota pozemku žalovaného je ovšem limitována tím, že je zastavěn stavbou jiného vlastníka a omezení pro jiné využití lze kompenzovat toliko poskytnutím peněžitého plnění (nájemné, náhrada z titulu bezdůvodného obohacení).
Dovolací soud se dále nemůže ztotožnit ani s názorem žalobkyně, že jí svědčí domněnka dobré víry dle § 7 o. z., neboť nabyla „předmětné nemovité věci“ v dobré víře, že nabyla stavbu, ke které bude moci vykonávat vlastnické právo a nebyly jí známy žádné okolnosti, které by předmětnou stavbu tížily. Již odvolací soud v dovoláním dotčeném rozsudku (viz bod 27 odůvodnění) velmi přiléhavě a pregnantně vysvětlil, že žalobkyně se do současné pozice vlastníka stavby domu na cizím pozemku dostala sama tím, že se vědomě účastnila exekutorské dražby a vydražila stavbu na cizím pozemku, o čemž nepochybně z popisu dražené věci v dražební vyhlášce musela vědět. Již tato okolnost byla zjevně způsobilá vyvrátit domněnku dobré víry konstruovanou ustanovením § 7 o. z. a tento stav byl dále petrifikován i tím, že zbylý 1/3 podíl na stavbě domu (bez pozemku) žalobkyně následně nabyla na základě rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví.
Byť je nabytí vlastnického práva v dražbě považováno za privilegovaný způsob nabytí, není s ním v žádném případě automaticky spojena (stejně jako s jinými způsoby nabytí vlastnického práva originární a derivativní povahy) úspěšnost požadavku na zřízení jiného věcného práva, o něž dovolatelka žalobou usiluje.
Privilegovaný je totiž jenom způsob nabytí, nikoliv však již obsah nabytého práva či jeho trvání. Žalobkyně tudíž nemohla legitimně očekávat (a zde dovolací soud připomíná tu okolnost, že zapsaným předmětem podnikání dovolatelky je pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor, z čehož lze důvodně usuzovat na určitý stupeň profesní erudice v záležitostech týkajících se realitního trhu), že získá takový právní titul k umístění stavby na pozemku žalovaného, jenž si libovolně podle vlastní preference zvolí.
Ostatně legitimní očekávání získat konkrétní titul opravňující vlastníka mít na cizím pozemku stavbu nemá přímou vazbu na výkon obsahových složek vlastnického práva ke stavbě, ledaže by žalovaný dovolatelce v přístupu ke stavbě, popřípadě do ní, ze svého pozemku bránil; nic takového ovšem nebylo v nalézacím řízení tvrzeno a ani jinak nevyšlo najevo.
Dovolací soud nemůže rovněž přisvědčit argumentům žalobkyně, že se ocitla v jakémsi „právním vakuu“ nemaje právních nástrojů k řešení stavu rozdílného vlastnictví k pozemku a ke stavbě. Odvolací soud vycházeje ze zjištění, že oddělený režim vlastnictví k pozemku a ke stavbě byl založen před 1. 1. 2014, připomněl způsoby, jakými lze uvedený stav řešit, a sice i pro případ, že by stavba domu byla stavbou neoprávněnou (zjištění takové skutečnosti ovšem nebylo pro posouzení věci významné), respektive s využitím institutu předkupního práva vlastníka stavby nebo vlastníka pozemku (§ 3056 o. z.), nebo pochopitelně prioritně na smluvním základě.
