Pátky s judikaturou 25/9/26

Nejvyšší soud  neshledal důvod pro odklon od vlastní ustálené rozhodovací praxe, v níž již  opakovaně vysvětlil, že oprávnění jednat za právnickou osobu v občanském  soudním řízení upravuje § 21 o. s. ř. autonomně, nezávisle na hmotněprávní  úpravě způsobu jednání statutárního orgánu.

Tedy jedná-li za  společnost v řízení její jednatel ve smyslu § 21 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,  činí tak jako osoba k tomu procesním právem oprávněná, a to bez ohledu na to,  zda společenská smlouva či zápis v obchodním rejstříku stanoví společné  jednání více jednatelů.

Totéž platí i pro  udělení procesní plné moci zástupci pro zastupování v řízení, tj. i udělit  procesní plnou moc advokátu je oprávněna osoba, která za společnost jedná  podle § 21 odst. 1 o. s. ř.

Závěr odvolacího  soudu v nyní posuzované věci, podle něhož pro vystupování žalované v řízení  postačí, že žalovaná má (resp. měla v dané době) jednoho jednatele, který ve  smyslu § 21 odst. 1 písm. a) o. s. ř. pro účely jednání společnosti v  občanském soudním řízení může za tuto společnost jednat samostatně, a tudíž  může též udělit procesní plnou moc advokátu k zastupování společnosti v  řízení, je tak v souladu se (shora uvedenou) ustálenou judikaturou Nejvyššího  soudu, od které se dovolací soud nemá důvod odchýlit.

‍

Ustanovení § 87  písm. b) o. s. ř. upravuje případ tzv. fakultativní místní příslušnosti, tedy  příslušnosti na výběr dané podle místa, kde došlo ke skutečnosti zakládající  právo na náhradu újmy. Předmětem projednávané věci jsou nároky vyplývající z  tvrzeného zásahu žalovaného do pověsti žalobkyně způsobeného zveřejňováním a  šířením nepravdivých informací týkajících se žalobkyně, a to i formou  internetových článků (uveřejněných na zpravodajském webu seznamzpravy.cz, na  internetových stránkách halda.diamo.cz a v reportáži pro TV Nova), včetně  nároků na odčinění způsobené nemajetkové újmy.

Existence tzv.  fakultativní místní příslušnosti je odůvodněna zejména možnou účelností,  hospodárností a vyšší rychlosti řízení před jiným soudem, než obecným soudem  žalovaného.

Nejvyšší soud se již  ve svém rozhodování zabýval výkladem slovního spojení „skutečnost, která  zakládá právo na náhradu újmy“ užitého v § 87 písm. b) o. s. ř. Dovodil, že  se jedná o skutečnost, která tvrzenou újmu zapříčinila či vyvolala, a místní  příslušnost dle § 87 písm. b) o. s. ř. se tudíž řídí místem, kde tato  skutečnost nastala.

Z rozhodovací praxe  Nejvyššího soudu plyne, že u nemajetkových újem, které vznikají z přímé  interakce původce zásahu a dotčené osoby (újmy na zdraví z dopravních nehod  či fyzických napadení, slovní útoky a urážky při osobním setkání apod.), je  vcelku nepochybné, že místem, kde nastala skutečnost, zakládající právo na  náhradu, je místo střetu zúčastněných osob.

Oproti tomu zásahy  do cti, vážnosti a důstojnosti člověka provedené na dálku (distanční formou),  jako například tiskem, rozhlasovým či televizním vysíláním, prostřednictvím  internetu, včetně rozeslání elektronické pošty, nemají přesně určitelné  místo, kde takový střet nastal. Je tomu tak proto, že zásah do těchto hodnot  se projevuje tím, že poškozený pociťuje nepříjemné pocity rozrušení,  nelibosti, ponížení či alespoň celkové vnitřní nepohody, zároveň ovšem sama  povaha snížení cti, vážnosti a důstojnosti vyžaduje též jistý vliv na  smýšlení dalších lidí, tj. ohrožení postavení poškozeného ve společnosti.

Tamtéž Nejvyšší soud  upřesnil, že nemůže platit, že se by v důsledku toho místem škodní události  stávalo prakticky každé místo, kam neoprávněný zásah distančním způsobem  doputuje nebo je toho vůbec schopen.

Dostatečnou míru  objektivizace proto může přinést místo bydliště poškozeného člověka (§ 85 o.  s. ř.), místo jeho přechodného, leč dostatečně dlouhodobého pobytu, či místo  jeho zaměstnání, k nimž lze spolehlivěji vázat onen negativní účinek na  osobnostní práva poškozeného. Výstižným pojmenováním takového místa je  centrum zájmů poškozeného, jak je uvádí ve svém rozhodování Soudní dvůr  Evropské unie. Svůj význam z tohoto pohledu (např. pro dokazování i pro  rychlost a hospodárnost řízení) může mít též okolnost, že v takovém místě  mívá difamující informace největší potenciál, neboť se zde zpravidla vytváří  největší počet mezilidských, společenských vztahů, do kterých dotčená osoba  vstupuje a ve kterých může být poškozena.

Ačkoliv shora  uvedené závěry rozhodovací praxe Nejvyššího soudu byly učiněny ve vztahu k  lidem a zásahu do jejich osobností sféry, v souladu se závěry nálezu  Ústavního soudu je třeba uzavřít, že je možno tyto závěry přiměřeně aplikovat  i v řízeních týkajících se zásahu do pověsti právnických osob.

Ústavní soud v  nálezu mimo jiné konstatoval, že i právnické osoby mají ústavně zaručené  právo na ochranu dobré pověsti coby dílčí právo chráněné čl. 10 odst. 1  Listiny, přičemž při neoprávněném zásahu do takového práva jim může vzniknout  majetková i nemajetková újma. Pověst právnických osob je složitě budovaný  nehmotný statek, jehož hodnota není snadno měřitelná či kvantifikovatelná a  který nelze oddělit od právnické osoby (její sféry).

Zásah do ní působí  újmu nezávisle na přímých či následných majetkových dopadech a konkrétně se  může projevovat v oslabení důvěryhodnosti a vážnosti u veřejnosti, ztrátě  konkurenceschopnosti, zmenšením prestiže, narušením vztahů mezi sdruženými  osobami, nutnosti vynaložit úsilí na její obnovení, ohrožení schopnosti  dosahovat stanovené cíle apod. (bod 47 nálezu). Právnické osoby sice újmu  subjektivně neprožívají, to ale neznamená, že jim nevzniká, je ale spíše  spojena s konkrétními dopady na jejich činnost a fungování na bázi  přičitatelnosti (bod 49 nálezu).

Důvody, pro které  Nejvyšší soud dovodil, že místo bydliště člověka, místo jeho přechodného, leč  dostatečně dlouhodobého pobytu, či místo jeho zaměstnání, jsou místa, k nimž  lze spolehlivěji vázat negativní účinek na osobnostní práva poškozeného, a  tudíž se jedná o místa, v nichž došlo ke skutečnosti zakládající právo na  náhradu újmy ve smyslu § 87 písm. b) o. s. ř., přiměřeně obstojí i v případě  újem způsobených neoprávněným zásahem do pověsti právnické osoby.

Jak plyne ze shora  uvedeného, byť právnická osoba sama na rozdíl od lidí subjektivně neprožívá  negativní pocity v důsledku zásahu do její pověsti, přesto i ona vstupuje do  společenských vztahů, v nichž může být poškozena a může jí vznikat  nemajetková újma.

Největší množství  společenských vztahů, do nichž právnická osoba vstupuje či které se jí  týkají, se logicky odehrává zásadně v místě skutečného sídla právnické osoby  (§ 137 odst. 1 o. z.). Rovněž lze předpokládat, že v místě takového sídla  bude vyšší dostupnost důkazních prostředků sloužících k prokázání vzniku újmy  na straně poškozené právnické osoby, což je v souladu se shora uvedeným  účelem úpravy tzv. fakultativní místní příslušnosti. Podle konkrétních  okolností věci se obdobně může jednat i o jiné místo, v němž poškozená  právnická osoba vykonává svoji faktickou činnost (a vstupuje zde tak do  společenských vztahů), a k němuž se vztahují konkrétní dopady škodního  jednání na její pověst (kupříkladu místo dotčené organizační složky jejího  závodu).

. Lze tak uzavřít,  že ve sporu o odčinění nemajetkové újmy způsobené neoprávněným zásahem do  pověsti právnické osoby uveřejněním znevažující informace na internetu je  podle § 87 písm. b) o. s. ř. místně příslušným i soud, v jehož obvodu má  žalobce v době takového zásahu své skutečné sídlo.

Vztaženo k poměrům  projednávané věci lze uzavřít, že pokud odvolací soud v projednávané věci  dospěl k závěru, že nebyly naplněny podmínky místní příslušnosti soudu  prvního stupně podle § 87 písm. b) o. s. ř. z důvodu, že sídlo žalobkyně ani  místo jejího podnikání nemůže být pro založení místní příslušnost soudu podle  tohoto ustanovení významné, je jeho právní posouzení nesprávné.

Jelikož zapsané  sídlo žalobkyně je v Ostravě a bylo tomu tak i v době tvrzeného zásahu do  její pověsti, přičemž z údajů obsažených v žalobě neplyne, že by se její  skutečné sídlo nacházelo jinde, je ze shora uvedených důvodů v souladu s § 87  písm. b) ve spojení s § 85a o. s. ř. místně příslušný i Krajský soud v  Ostravě.

Nejvyšší soud se  dále nezabýval otázkami (iii) a (iv), kterými dovolatelka napadala závěr  odvolacího soudu o nesplnění podmínek místní příslušnosti soudu podle § 87  písm. c) o. s. ř., tj. místní příslušnosti soudu, v jehož obvodu je umístěna  organizační složka závodu fyzické nebo právnické osoby, která je žalovanou,  týká-li se spor této složky. Jelikož byla místní příslušnost Krajského soudu  v Ostravě shledána již na základě § 87 písm. b) o. s. ř., bylo již nadbytečné  zabývat se otázkou, zda lze místní příslušnost tohoto soudu dovodit i z  jiného důvodu. Jinak řečeno, ani případné odlišné posouzení podmínek místní  příslušnosti podle § 87 písm. c) o. s. ř. by se nemohlo v poměrech  dovolatelky nijak projevit.

‍

Účelem řízení  vedeného o návrhu podle § 183k obch. zák. je především ochrana menšinových  akcionářů, kteří jsou v důsledku realizace práva hlavního akcionáře zbavováni  vlastnictví účastnických cenných papírů (zpravidla akcií), ačkoliv by jinak  (nebýt postupu podle § 183i a násl. obch. zák.) ve společnosti setrvali.  Právo domáhat se přezkoumání přiměřenosti protiplnění soudem má zabezpečit,  aby protiplnění poskytované hlavním akcionářem vskutku odpovídalo hodnotě  účastnických cenných papírů, jejichž vlastnictví hlavní akcionář v důsledku  nuceného přechodu nabude, tak, aby hodnota investice vlastněné minoritním  akcionářem zůstala zachována

Ačkoliv dovolatel je  v projednávané věci formálně aktivně věcně legitimován k podání návrhu podle  § 183k obch. zák., nelze pominout, že se akcionářem společnosti stal až poté,  kdy valná hromada společnosti rozhodla o vytěsnění menšinových akcionářů  (podle tvrzení hlavního akcionáře dokonce až poté, kdy byl zveřejněn zápis  usnesení valné hromady o vytěsnění do obchodního rejstříku) a kdy věděl, že  vlastnictví k jím nabývané akcii obratem přejde na hlavního akcionáře i za  jak vysoké protiplnění se tak stane. Navíc takto pořídil toliko jedinou akcii  společnosti. Není tudíž osobou, k jejíž ochraně je právo domáhat se  přezkoumání přiměřenosti protiplnění určeno.

Uvedené okolnosti  naznačují, že jediným důvodem, proč dovolatel nabyl akcii společnosti, bylo,  aby mohl následně podat návrh na přezkoumání přiměřenosti protiplnění,  ačkoliv jde o nástroj, který – jak vysvětleno shora – není určen k jeho  ochraně. Je-li tomu tak, pak výkon tohoto práva dovolatelem nese všechny  znaky zneužití práva, a jen stěží jej lze považovat za souladný se zásadami  poctivého obchodního styku.

Právě uvedené závěry  ovšem Nejvyšší soud učinil v řízení podle § 183k obch. zák. ve znění účinném  do 31. 12. 2013, nikoli v řízení podle § 220p obch. zák. ve znění účinném do  30. 6. 2008. Navíc tyto závěry uvedl toliko v rámci tzv. obiter dicta,  nikoliv při vlastním věcném řešení dovoláním otevřené otázky.

Především však ve  věci vedené Nejvyšším soudem byly dány podstatně jiné (specifické) skutkové  okolnosti – tamější dovolatel nabyl až po rozhodnutí valné hromady o nuceném  přechodu účastnických cenných papírů pouze jedinou akcii společnosti (a i v  případě úspěchu ve věci by mu tak z přiznání protiplnění neplynul téměř žádný  ekonomický užitek). Uvedené závěry se proto vztahují toliko ke specifickým  skutkovým okolnostem oné konkrétní věci a ve vztahu ke skutkovým okolnostem  projednávané věci nejsou přiléhavé.

Z ustálené  rozhodovací praxe Nejvyššího soudu k použití § 3030 o. z. a ke zneužití práva  se podává, že:

1/ Vznik právních  vztahů (poměrů) a práva a povinnosti z nich vzniklé v době do 31. 12. 2013 se  i v době od 1. 1. 2014 řídí dosavadní právní úpravou a v tomto smyslu je  třeba používat rovněž ustanovení § 3030 o. z., neboť žádné z ustanovení § 1  až 14 o. z. – i když nepochybně (také) vyjadřují základní zásady soukromého  práva, které byly vlastní českému právnímu řádu rovněž podle (do 31. 12. 2013  účinných) „dosavadních právních předpisů“ – není přípustné aplikovat  způsobem, který by vedl k tomu, že „dosavadní právní úprava“ nebude v  právních vztazích vzniklých v době do 31. 12. 2013 náležitě respektována  (tedy že zejména nebude buď používána vůbec, nebo že bude vykládána odlišně,  v rozporu s ustálenou judikaturou); ustanovení § 3030 o. z. nelze vykládat  tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení § 1 až  14 o. z. na dříve (do 31. 12. 2013) vzniklé právní vztahy (poměry).

2/ Zásada „zákazu  zneužití práva“ byla obsažena již v právní úpravě účinné do 31. 12. 2013, kde  se prosazovala skrze korektiv dobrých mravů (§ 3 odst. 1 zákona č. 40/1964  Sb., občanského zákoníku).

Pro obchodněprávní  vztahy zásadu „zákazu zneužití práva“ vyjadřuje § 265 obch. zák., jenž  odebírá právní ochranu výkonu práva, který je v rozporu se zásadami poctivého  obchodního styku. K tomu se z ustálené rozhodovací praxe podává, že:

1/ Korektiv zásadami  poctivého obchodního styku je poslední možností (ultima ratio), jak – ve  výjimečných případech – zmírnit či odstranit přílišnou tvrdost zákona v  situaci, ve které by se přiznání uplatněného nároku jevilo krajně  nespravedlivým. Ustanovení § 265 obch. zák. je třeba vnímat jako příkaz  soudci, aby rozhodoval v souladu s ekvitou.

2/ Účastník  obchodněprávního vztahu nesmí překročit meze, které vyplývají ze zásad  poctivého obchodního styku při prosazování svých zájmů, a tudíž nesmí zneužít  práv, která mu podle zákona, resp. na základě zákona vznikla.

3/ Při posuzování,  zda je právo vykonáváno v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, je  třeba přihlédnout ke všem okolnostem konkrétní věci.

V projednávané věci  odvolací soud nezjistil, kdy dovolatel nabyl akcie zaniklé společnosti (zda  před konáním/rozhodnutím valné hromady nebo po něm), ani žádným způsobem  nevysvětlil, proč by jednání dovolatele bylo (ve smyslu výše uvedených  judikatorních závěrů) v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku.

Pouhá skutečnost, že  akcionář nabude akcie společnosti za situace, kdy ví, že v dohledné době bude  přijato rozhodnutí o zrušení společnosti bez likvidace a převzetí jejího  jmění hlavním akcionářem, sama o sobě nemůže znamenat, že podá-li akcionář  návrh na přezkoumání výše vypořádání, jde o jednání rozporné se zásadami  poctivého obchodního styku (o zneužití práva).

Takto paušální závěr by totiž vedl k  absurdnímu závěru, podle něhož kterýkoli akcionář, který nabyl akcie po  rozhodnutí o zrušení společnosti bez likvidace a převzetí jejího jmění  hlavním akcionářem, se nemůže úspěšně domáhat přezkoumání výše vypořádání.

Nelze přitom  přehlédnout, že úprava § 220p obch. zák. výslovně přiznává právo domáhat se  přezkoumání výše vypořádání i těm akcionářům, kteří hlasovali pro zrušení  společnosti bez likvidace a převzetí jejího jmění hlavním akcionářem. Za  použití argumentu a maiori ad minus lze proto dovodit, že právo domáhat se  přezkoumání výše vypořádání zůstane zachováno i akcionářům, kteří toliko  věděli o tom, že ke zrušení společnosti bez likvidace a převzetí jejího jmění  hlavním akcionářem dojde.

Uzavřel-li odvolací  soud, že dovolatel jednal v rozporu se zásadami poctivého styku (zneužil  právo) pouze proto, že (možná) v době nabytí akcií věděl o záměru hlavního  akcionáře rozhodnout o zrušení zaniklé společnosti bez likvidace a převzít  její jmění, není jeho právní posouzení věci správné.

‍

Odpovědnost advokáta  za škodu způsobenou klientovi při výkonu advokacie je podle uvedené právní  úpravy založena na současném splnění předpokladů, jimiž je 1. výkon  advokacie, 2. vznik škody a 3. příčinná souvislost mezi výkonem advokacie a  vznikem škody. Podmínku, že výkon advokacie nebyl advokátem činěn řádně, je  třeba posuzovat z hlediska § 16 zákona o advokacii [advokát je povinen  chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny.  Pokyny klienta však není vázán, jsou-li v rozporu se zákonem nebo stavovským  předpisem; o tom je advokát povinen klienta přiměřeně poučit (odst. 1). Při  výkonu advokacie je advokát povinen jednat čestně a svědomitě; je povinen  využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu  klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné (odst. 2).].

Škodou je míněna  újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného, a je objektivně  vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. O vztah příčinné  souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem výkonu advokacie. Byla-li  příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává;  příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by ke škodnému  následku nedošlo. Splnění uvedených předpokladů odpovědnosti za škodu musí  být v řízení jednoznačně zjištěno. Důkazní povinnost má v tomto směru  poškozený. Advokát se může odpovědnosti zprostit, prokáže-li (důkazní břemeno  leží na něm), že škodě nemohl zabránit ani vynaložením veškerého úsilí, které  na něm lze požadovat.

Dovolateli lze  přisvědčit, že z povahy věci (z podstaty poskytování právních služeb)  vyplývá, že advokát je při poskytování právních služeb klientovi povinen  postupovat s náležitou odbornou péčí. To předpokládá iniciativní a samostatný  přístup advokáta, poskytnutí potřebných informací klientovi, vysvětlení  řešené problematiky, předestření možných variant postupu, vyhodnocení jejich  výhod i rizik a vyžádání si pokynů (informovaného souhlasu) klienta v  případě, že je to potřebné.

Měřítkem správnosti  poskytování právních služeb advokátem však nemůže být bez dalšího úspěšnost  ve sporu; na advokáta nelze klást nepřiměřené požadavky, např. aby v situaci,  kdy určitá právní otázka je v právní teorii i praxi sporná, předjímal budoucí  vyřešení takové otázky judikaturou vyšších soudů.

V nyní posuzované  věci odvolací soud sice shledal, že žalovaný při výkonu advokacie pochybil (v  rozhodčím řízení byl zcela pasivní), za vzniklou škodu jej však neshledal  odpovědným z důvodu absence příčinné souvislosti, neboť rozhodce dospěl k  právnímu závěru (byť nesprávnému), že žalobce je přímým dlužníkem společnosti  MWD.

Podle odvolacího  soudu platí, že byla-li rozhodci známa skutečnost, že žalobce vystupoval jako  správce pozůstalosti, nenese žalovaný advokát za tento nesprávný právní názor  rozhodce odpovědnost.

Odvolací soud vyšel  z premisy, která je součástí ustálené judikatury Nejvyššího soudu, že pro  závěr, zda v důsledku pochybení advokáta vznikla klientovi škoda spočívající  v uložení platební povinnosti (obdobně též ve ztrátě uplatněné pohledávky),  je rozhodující, jaký by byl výsledek sporu, jestliže by advokát postupoval  správně.

Jedině v případě, že  by klient jinak ve sporu uspěl, vedl nesprávný výkon advokacie k majetkové  škodě, a proto je povinností soudu vyřešit tuto otázku jako předběžnou.

Soud takovou  předběžnou otázku řeší především v případě, že zkoumaná fáze řízení  neproběhla vlivem pochybení advokáta (opožděné podání či nepodání opravného  prostředku, neuplatnění námitky promlčení apod.), v odůvodněných případech  může též zkoumat, zda rozhodnutí, které bylo vydáno, mohlo či mělo vyznít  odlišně.

Totéž pravidlo musí  platit i ve vztahu k rozhodčímu řízení, které je však specifické svými  procesními pravidly a omezeným soudním přezkumem. Rozhodčí nález může být k  žádosti některé ze stran nebo obou přezkoumán jinými rozhodci, pouze pokud je  tak dohodnuto v rozhodčí smlouvě (§ 27 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím  řízení a o výkonu rozhodčích nálezů), což v daném případě nebyla splněno.

Soudní přezkum  rozhodčího nálezu se podle § 31 zákona o rozhodčím řízení netýká správnosti  rozhodnutí ve věci samé, nýbrž jen procesních podmínek pro rozhodnutí touto  formou; ostatně v posuzované věci byla žaloba na zrušení rozhodčího nálezu  právě z tohoto důvodu pravomocně zamítnuta rozsudkem Městského soudu v Praze.

Specifická povaha  rozhodčího řízení se podává z toho, že základní podmínkou je zde projev vůle  subjektů určitého právního vztahu k přenesení pravomoci k rozhodování sporu  vzniklého z takového právního vztahu na rozhodce, tedy na soukromou osobu,  určenou zásadně dohodou účastníků sporu, a to i ve věcech, jež jinak  projednávají soudy (rozhoduje se o právech a povinnostech občanskoprávně  relevantních subjektů).

Rozhodčí řízení není  zcela autonomní, neboť ve vztahu k němu soudní řízení představuje korektivní  (opravný) element, byť jsou možnosti nápravy omezené, a podmíněné existencí  jen taxativně vyjmenovaných vad. Referenčním systémem pro rozhodování sporu v  rozhodčím řízení není pouze platné (hmotné) právo, nýbrž jsou připuštěny  (vedle něj či namísto něj) i tzv. „zásady spravedlnosti“.

Rozhodčí řízení má  sice zákonnou základnu, nicméně nenastupuje automaticky (ústavně, resp.  veřejnoprávně), nýbrž na základě soukromé (soukromoprávní) dohody účastníků  konkrétního občanskoprávního (majetkového) vztahu, resp. Jejich  individuálního rozhodnutí či vůle, vtělené do konkrétní rozhodčí smlouvy, a  je tak od soudního řízení soukromým odklonem. Převažují-li v postavení  rozhodce v rozhodčím řízení rysy soukromoprávní, logicky mu nelze naopak  připínat atribut veřejné moci.

Právě to je od soudu  relevantně odlišuje, a to v kvalitě natolik zásadní, že rozhodci znak  připodobnitelnosti k postavení soudu svědčit nemůže. Z tohoto pohledu je ve  sporu o náhradu škody způsobené výkonem advokacie třeba nahlížet na podmínku  úspěchu ve sporu (nebýt pochybení advokáta) odlišně, než je tomu ve vztahu k  řízení soudnímu.

Úspěch v soudním či  rozhodčím řízení jako podmínku vzniku odpovědnostního vztahu je v náhradovém  sporu proti advokátovi povinen tvrdit a prokázat žalobce (poškozený). Ve  vztahu k soudním řízením se uplatní předpoklad, že soudy by ve výsledku  respektovaly ke konkrétní právní otázce soudní judikaturu ustálenou k  předpokládanému okamžiku konečného rozhodnutí. Ohledně postupu rozhodce,  který vydal rozhodčí nález, tento předpoklad právě pro zmíněná specifika  rozhodčího řízení neplatí bez dalšího, a musí tak být prokázáno, že rozhodce  by (nebýt pochybení advokáta při zastupování klienta) skutečně zaujal odlišný  právní názor, který by vedl k opačnému, resp. pro klienta příznivějšímu  rozhodnutí.

Odvolací soud v  tomto ohledu vyšel ze skutkového zjištění (jeho správnost nepodléhá podle §  241a odst. 1 o. s. ř. dovolacímu přezkumu), že žalovaný se sice nezúčastnil  jednání u rozhodčího soudu, avšak předložil rozhodci veškeré materiály včetně  těch, z nichž vyplývalo tehdejší postavení žalobce jako správce dědictví.  Učinil-li rozhodce přesto závěr, že v řízení před ním vedeném je žalobce  pasivně legitimován, pak je pouze pravděpodobnostní úvahou, formulovanou v  dovolání, že by rozhodce postupoval odlišně (pro žalobce příznivě), pokud by  žalovaný advokát na toto téma právně argumentoval.

Není-li však ničím  konkrétním podloženo, že by se tak skutečně stalo, nelze mít tuto skutečnost  za prokázanou a tím ani uvedenou podmínku odpovědnosti advokáta za splněnou.  Zároveň není opodstatněná dovolací námitka, že se rozhodce uvedenou otázkou  nezabýval; neodůvodnil ji sice výslovně, avšak z bodu III rozhodčího nálezu  plyne, že pasivní legitimaci považoval za naplněnou právě pro existenci  obligačního vztahu, do nějž žalobce vstoupil po smrti svého otce a při  „pokračování v podnikání zesnulého podle § 13 živnostenského zákona“ je  utvrdil ručitelským prohlášením i uznáním dluhu. Rozhodce tedy okolnost změny  právních vztahů odvozených od práv zůstavitele posuzoval při znalosti všech  potřebných podkladů.

Dovolací  argumentace, že by pod vlivem ingerence žalovaného advokáta rozhodce dospěl k  odlišnému právnímu závěru, je tak pouze úvahou založenou na nejistém  předpokladu, nikoliv na přesvědčivém důkazu, který by tuto okolnost  prokazoval.

Z hlediska první  dovolací námitky je proto rozsudek odvolacího soudu věcně správný. Za této  situace je bezpředmětné řešit, zda byl žalobce povinen dluh společnosti MWD  uhradit z titulu ručení. Druhá dovolatelem vymezená otázka týkající se  ručitelského prohlášení a jeho případného rozporu s dobrými mravy tak  přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť nejde o  otázku, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo.

‍

Žalobce se po žalované domáhal náhrady za nemajetkovou újmu, jež mu  vznikla v důsledku úmrtí jeho otce P. M. (dále též „poškozený“ nebo „otec  žalobce“), k němuž došlo 9. 3. 2019 v žalované nemocnici, v níž byl poškozený  hospitalizován na oddělení hematologie. K jeho úmrtí došlo v důsledku toho,  že na něj zde vystřelil jiný pacient M. M. (dále jen „škůdce“). Pochybení  žalované spatřoval žalobce v nedostatečném zajištění dodržování zákazu  vnášení zbraní do areálu nemocnice, jenž je obsažen v jejím vnitřním řádu, a  v porušení lékařského tajemství a povinnosti nařídit ambulantní psychiatrické  vyšetření škůdce. Odpovědnost žalované dovozoval žalobce též z toho, že je  provozovatelkou závodu ve smyslu § 2924 zákona č. 89/2012 Sb., občanského  zákoníku, dále jen „o. z.“. Žalovaná rovněž umožnila televizní stanici  natáčet ve svém areálu reportáž týkající se střelby.

Žalobce tvrdí, že k úmrtí jeho otce a ke vzniku nemajetkové újmy na  jeho straně došlo v důsledku toho, že žalovaná neprovedla psychiatrické  vyšetření škůdce, čímž porušila svou právní povinnost. O škodu způsobenou  provozní činností však nejde, jestliže škoda nemá původ v povaze činnosti  žalovaného nebo věci při této činnosti použité, ale např. došlo-li ke škodě v  důsledku porušení právní povinnosti.

Avšak příčinou žalobcovy újmy nebyla specifická povaha, technická  složitost či náročnost provozní činnosti žalované, ale podle závěrů soudů  nižších stupňů to bylo protiprávní jednání třetí osoby (škůdce). Žalovaná za  vzniklou újmu podle § 2924 o. z. tedy neodpovídá (obdobně viz též důvody již  citovaného rozsudku Nejvyššího soudu pro situaci, že škodu způsobilo  protiprávní jednání třetí osoby; ústavní stížnosti podané proti oběma  citovaným rozhodnutím byly Ústavním soudem odmítnuty).

Ustanovení § 2901 o. z. nezakládá samostatnou skutkovou podstatu  náhrady škody, nýbrž (obdobně jako ustanovení § 2900 o. z.) toliko  specifikuje podmínky, za nichž lze konkrétní jednání subjektu považovat za  porušení zákonné povinnosti ve smyslu § 2910 o. z.

Předpokladem vzniku povinnosti nahradit újmu (škodu) podle § 2910 o. z.  je protiprávní jednání, jímž dojde k zásahu do absolutního (nebo relativního)  práva jiného, vznik újmy, příčinná souvislost mezi nimi a zavinění, jež se ve  formě nedbalosti presumuje. Protiprávnost je pak založena, porušil-li škůdce  svým konáním či opomenutím povinnost, kterou mu uložil zákon, a v případě  zásahu do nikoliv absolutních práv dokonce jen tehdy, šlo-li o zaviněné  porušení takové povinnosti, která byla stanovena právě za účelem ochrany  dotčeného práva – princip ochranné normy.

Otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, nikoli  otázkou právní, neboť v řízení se zjišťuje, zda škodní událost a vznik škody  jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Právní posouzení příčinné  souvislosti pak spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má  být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak  nejsou způsobilé tento vztah vyloučit.

Poukazuje-li dovolatel na § 39 zákona o zdravotních službách,  upravující podmínky použití omezujících opatření poskytovatelem zdravotní  péče vůči pacientovi, lze dodat, že poskytovatel zdravotní péče není povinen  provádět osobní prohlídku pacienta či jeho věcí, jestliže nevykazuje známky  agresivního chování, z nichž by bylo možno usuzovat na hrozbu pro okolí nebo  pro něj samotného.

Soudy nižších stupňů založily své právní posouzení na závěru, že  žalovaná se nedopustila žádného protiprávního jednání, a rovněž na závěru, že  mezi jednáním žalované a vznikem újmy na straně žalobce není dána příčinná  souvislost. Jejich závěr o absenci příčinné souvislosti je otázkou skutkových  zjištění, která dovolacímu přezkumu nepodléhají.

Není-li však dána byť i jediná z podmínek vzniku odpovědnosti za škodu  (zde příčinná souvislost), nelze žalobci právo na náhradu utrpěné újmy  přiznat, protože všechny výše uvedené podmínky musí být splněny kumulativně.  Závěry dovolacího soudu by pak v tomto směru byly čistě akademické.

Je pochopitelné, že dovolatel hluboce vnímá ztrátu svého otce, navíc za  tak tragických okolností. Jeho tvrzení o existenci příčinné souvislosti, jež  je odůvodňováno tím, že pokud by žalovaná nařídila psychiatrické vyšetření  škůdce, ke škodlivému následku by nedošlo, je však čistě spekulativní, neboť  je vystavěno na nejistých závěrech, že jiný medicínský postup vůči třetí  osobě (škůdci) mohl zabránit pozdějšímu násilnému jednání této osoby.

V souladu s teorií adekvátnosti kauzálního nexu nelze žalované přičítat  následky, se kterými objektivně nebylo možno počítat. Adekvátnost kauzality  je třeba posoudit ex ante – tj. podle toho, jaké okolnosti bylo možno z  hlediska optimálního pozorovatele v postavení žalované rozpoznat.

Pro odpovědnost za škodu není nutné, aby vznik určité škody byl pro  jednajícího konkrétně předvídatelný, nýbrž je dostatečné, že pro výše  uvedeného optimálního pozorovatele není vznik škody vysoce nepravděpodobný.  Žalovaná podle toho, co bylo zjištěno, objektivně nemohla předvídat, že  neprovede-li psychiatrické vyšetření škůdce, ten následně zaútočí střelnou  zbraní na své spolupacienty. Takový následek se zcela vymyká jakékoliv  představě o adekvátní kauzalitě.

I kdyby žalovaná skutečně vůči škůdci postupovala non lege artis, mohly  by z toho plynout případné nároky přímo jemu, nikoliv žalobci. Ze skutkových  zjištění soudů nižších stupňů (jež nepodléhají dovolacímu přezkumu) přitom  nevyplývá, že by žalovaná věděla o závažných psychických problémech, jež by  přesahovaly obvyklou míru psychické zátěže, jíž jsou vystaveni pacienti  hospitalizovaní na podobném typu oddělení (hematologie).

Z dokazování vyplynulo, že žalovaná v určité fázi léčení zvažovala, že  by mohlo být psychiatrické vyšetření škůdce vhodné provést, avšak následně se  toto podezření nepotvrdilo, neboť nedošlo ke zhoršení jeho stavu. Není důvod  předpokládat, že pokud by zaměstnanci žalované vyhodnotili, že by jeden z  pacientů mohl být pro své okolí nebezpečný, tento závěr by ignorovali, neboť  by tím ohrozili nejen bezpečnost ostatních pacientů, ale také svoji.

Naznačil-li žalobce,  že v případě poškozeného došlo v důsledku vadně poskytnuté péče ze strany  žalované ke ztrátě šance na uzdravení, je třeba vyzdvihnout, že by se jednalo  o ryze osobnostní právo nemajetkové povahy náležející poškozenému a nikoliv  žalobci.

‍