Pátky s judikaturou 24/10/25

Z citovaného ustanovení vyplývá, že otcovství k dítěti vzešlému z umělého oplodnění, které se narodilo v rozhodné době, v zásadě nelze popřít, pokud bylo umělé oplodnění provedeno – tak jako daném případě – se souhlasem dotčeného muže. Pravidlo zákazu (nemožnosti) popření otcovství dopadá jak na případy, kdy je otcovství – tak jako v projednávané věci – založeno první domněnkou podle ustanovení § 776 o.z. (tj. umělé oplodnění provedené u provdané ženy se souhlasem jejího manžela), tak na situace, kdy je otcovství založeno podle ustanovení § 778 o.z. (tj. umělé oplodnění provedené u neprovdané ženy se souhlasem jejího partnera).

Toto pravidlo „neplatí“ jen tehdy, „otěhotněla-li matka dítěte jinak“. Skutečnost akcentovaná dovolatelkou, že otec dítěte vzešlého z umělého oplodnění není jeho biologickým otcem, je zde – z důvodů rozvedených níže – zcela nerozhodná (není relevantním důvodem pro popření otcovství).

Zákon tímto způsobem reflektuje aktuální možnosti početí dítěte za pomoci asistované reprodukce, jejíž konkrétní pravidla stanoví zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách.

Asistovaná reprodukce je nejčastěji indikována ze zdravotních důvodů při léčbě neplodnosti ženy nebo neplodnosti muže (srov. § 3 odst. 1 cit. zákona) a lze ji provést pouze s písemným souhlasem muže, který musí být opakovaně udělen před každým provedením umělého oplodnění (srov. § 8 odst. 2 cit. zákona). Samo umělé oplodnění je definováno jako přenos spermií či in vitro vzniklého lidského embrya do pohlavních orgánů ženy (srov. § 3 odst. 3 cit. zákona).

Pro umělé oplodnění ženy lze použít jak vajíčka, tak spermie přímo od neplodného páru (tzv. umělé oplodnění homologní), nebo lze zavést zárodečné buňky darované jinou osobou, anonymním dárcem (tzv. umělé oplodnění heterologní) (srov. § 3 odst. 4 cit. zákona).

Toto rozlišování je významné především s ohledem na skutečnost, že zatímco při homologním umělém oplodnění bude dán soulad mezi otcovstvím biologickým a právním, v případě heterologního umělého oplodnění, které bylo provedeno v posuzovaném případě (byly použity spermie anonymního dárce), je tento soulad z povahy věci vyloučen. Jde o jediný případ, kdy zákon takovýto nesoulad nejen předpokládá, ale také z logických důvodů neumožňuje jeho odstranění a nepovažuje tento stav na újmu zájmům dítěte.

Z uvedeného vyplývá, že vzhledem k popsaným možnostem (metodám) umělého oplodnění ustanovení § 787 o.z. nerozlišuje, zda byly použity spermie získané od muže, který se ženou podstupuje léčbu neplodnosti společně, nebo zda byly použity spermie anonymního dárce. V obou případech (slovy zákona „bez ohledu na to, jaké genetické látky bylo použito“) zákon chrání (a podporuje) úmyslné rodičovství, tedy situaci, kdy muž dobrovolně a vědomě souhlasil s umělým oplodněním, byť v případě anonymního dárce věděl, že nebude (zároveň) biologickým otcem dítěte. Souhlas muže s umělým oplodněním (bez ohledu na to, co bylo jeho motivem či pohnutkou k udělení tohoto souhlasu) zákon pokládá, a to plně v souladu s principy autonomie vůle a odpovědného rodičovství, za právní akt, kterým muž přijímá roli otce.

V této souvislosti je třeba si uvědomit, že otcovství k dítěti vzešlému z umělého oplodnění není dílem náhody (jako tomu může být u přirozeného početí), ale jde o úmyslný právní a morální závazek, a to nejen ve vztahu k matce, ale především vůči dítěti, které z vůle obou rodičů touto cestou přijde na svět. Primární je zde tedy ochrana zájmu dítěte, které se narodí za pomoci asistované reprodukce, na právně uznaného otce, pokud byl zákrok proveden s jeho souhlasem.

Kvalita vztahů mezi rodiči a dítětem, případně mezi rodiči navzájem a jejich následné postoje k rodičovství nejsou významné a nelze k nim v řízení o popření otcovství podle § 787 o.z. přihlížet. Jelikož jednoznačným smyslem dotčené právní úpravy je právní jistota dítěte a stabilita jeho rodinných poměrů, je tato právní úprava – jak přiléhavě v tomto směru uvedl soud prvního stupně – „významná zejména pro situace, kdy biologický otec není znám nebo není identický s mužem, který dal k umělému oplodnění souhlas“.

Jako výjimku ze zásady zákazu (nemožnosti) popření otcovství k dítěti počatému pomocí umělého oplodnění provedeného v tzv. kritické době se souhlasem muže z neplodného páru zákon vymezuje toliko situaci, že „matka otěhotněla jinak“.

Protože jde o zákonnou výjimku z pravidla, je třeba ji vykládat restriktivně a současně – stejně jako ve všech (nejen) paternitních věcech – v souladu s nejlepším zájmem dotčeného dítěte. Zákonnou formulaci, že „to (pravidlo zákazu popření otcovství) neplatí, otěhotněla-li matka jinak“, je proto třeba nepochybně chápat tak, že úspěšné popření otcovství je možné jen tehdy, že zde vymezená situace opravdu nastala, tj. je-li prokázáno, že matka vskutku „otěhotněla jinak“.

Pro vyvrácení zákonné domněnky otcovství k dítěti počatému za pomoci umělého oplodnění tedy nestačí pouhé tvrzení matky (nebo otce), že matka otěhotněla jinak než pomocí umělého oplodnění, případně – jak se mylně domnívá dovolatelka – že „postačuje zpochybnění faktu (existence důvodných pochybností), že k početí došlo prostřednictvím asistované reprodukce, k níž byl souhlas manžela dán“, nýbrž tato skutečnost musí být v řízení o popření otcovství postavena najisto. Musí být označeny důkazy, které spolehlivě vyvrátí presumovaný kauzální vztah mezi umělým oplodněním a otěhotněním.

Způsob, jakým lze tuto skutečnost prokázat, se bude lišit podle toho, zda šlo o homologní nebo heterologní asistovanou reprodukci, kdy je použito genetické látky anonymního dárce. Pokud mělo být provedeno homologní umělé oplodnění, znaleckým dokazováním (testem DNA) lze poměrně jednoduše stanovit, že otcem dítěte není muž, který dal k umělému oplodnění souhlas, a nepřímo tak dokázat, že matka otěhotněla jinak než v důsledku umělého oplodnění genetickou látkou manžela (příp. partnera, není-li matka vdaná). Bylo-li však – tak jako v daném případě – provedeno heterologní umělé oplodnění genetickou látkou anonymního dárce, je situace pro popírajícího účastníka složitější.

Musí prokázat, že matka dítěte otěhotněla jinak než při umělém oplodnění pomocí anonymního dárce, tedy že otěhotněla přirozenou cestou, zpravidla v důsledku soulože s jiným mužem. Možnost spolehlivého prokázání této (tvrzené) skutečnosti se ovšem zpravidla neobejde bez odběru vzorku DNA konkrétního muže, s nímž matka (podle tvrzení popírajícího účastníka) měla přirozeně otěhotnět, za účelem zjištění, zda jde skutečně o biologického otce dítěte.

K problematice případného nedobrovolného odběru biologických vzorků v paternitních věcech Ústavní soud vyjádřil názor, že soud je oprávněn uložit (žalovanému) muži, aby se v souladu s ustanovením § 127 odst. 3 o.s.ř. dostavil ke znalci a strpěl odběr vzorků DNA, a to za účelem určení, popř. vyloučení otcovství. Není přitom v rozporu s ústavním pořádkem, vynucuje-li soud splnění této povinnosti na žalovaném, který se odmítá vyšetření podrobit, za pomoci pořádkových pokut či předvedení.

Judikatorně je tak zajištěno, aby provedení tohoto stěžejního důkazu nebylo závislé pouze na ochotě a dobré vůli dotčeného muže, který vždy nemusí mít snahu v tomto směru vyhovět.

V projednávané věci navrhovatelka (matka) teprve v odvolacím řízení tvrdila, že otěhotněla přirozenou cestou v důsledku soulože s jiným (od otce dítěte odlišným) mužem.

Za účelem prokázání této skutečnosti byla proto odvolacím soudem patřičně vedena k tomu, aby tohoto muže konkrétním a nezaměnitelným způsobem (uvedením jména, příjmení, data narození, bydliště) označila tak, aby bylo možno u tohoto muže provést odběr vzorku DNA.

Jestliže matka u jednání před odvolacím soudem dne 19.2.2025 po náležitém poučení (že může být úspěšná, „jen když označí konkrétního muže, se kterým souložila“) jednoznačně uvedla, že „jméno muže nezná, potkali se v klubu XY“, potom nelze – jak činí navrhovatelka v dovolání – odvolacímu soudu důvodně vytýkat, že jako nadbytečný již neprovedl navržený důkaz jejím výslechem. Ostatně ani v dovolání matka neuvádí žádné konkrétní identifikační údaje k osobě tohoto muže, které chtěla svým (tehdy navrženým) výslechem v odvolacím řízení doplnit; naopak v dovolání opakuje, že „šlo o cizince“, že by „byla schopna se vyjádřit blíže (jen) k jeho podobě“.

Za tohoto stavu tedy dospěl odvolací soud ke správnému závěru, že „matka soulož s jiným (konkrétním) mužem neprokázala“, a že proto nebylo možno jejímu návrhu vyhovět.

Závěrem dovolací soud podotýká, že bez označení konkrétního muže si lze představit úspěch ve věci za situace, kdyby bylo (znaleckým posudkem) prokázáno, že k otěhotnění došlo dříve nebo později, než se mělo stát v důsledku umělého oplodnění. Takový časový nesoulad ovšem v projednávané věci matka netvrdí a z jejího odvolání se navíc podává, že k souloži s jiným mužem mělo dojít již druhý den po umělém oplodnění („den po XY“), tedy ve zcela nevýznamném časovém rozmezí od umělého oplodnění.

‍

Součástí dráhy však mohou být i entity, které nejsou stavbou dráhy, protože nejsou stavbou ve smyslu občanskoprávním, nýbrž jsou jen součástí jiné věci, jejíž hlavní účel nespočívá v tom, že rozšiřuje, doplňuje, mění nebo zabezpečuje dráhu.

V takovém případě nejde o doplňkovou stavbu dráhy ve smyslu § 5 odst. 1 DrahZ. Avšak protože jde i v tomto případě o součást dráhy, vlastník takové věci je vlastníkem dráhy a stíhají ho příslušné veřejnoprávní povinnosti stanovené v § 20 a násl. DrahZ. Takovou součástí dráhy – zde součástí dráhy speciální, jak normuje § 27 písm. d) vyhlášky č. 177/1995 Sb., kterou se vydává stavební a technický řád drah (dále jen „prováděcí vyhláška“) – jsou i přístupové a výstupní cesty ze stanice metra, které vedou skrz jiné nemovitosti, jež nejsou stavbou dráhy, tj. nejsou součástí vlastní stavby dráhy metra ani nejsou doplňkovou stavbou dráhy ve smyslu § 5 odst. 1 věty druhé DrahZ.

Jde typicky o případ, kdy do již existující (zhotovené a provozované) budovy se „probourá“ výstup z podzemní stanice metra (respektive z podzemního vestibulu) nově budované stavby dráhy, a to tak, že výstup z podzemní části stanice metra a vstup do metra bude umístěn v takovéto budově. Tento postup odpovídá snaze o maximální využití pozemků nad nově budovanými stanicemi metra (zejména jejich zhodnocení) tak, aby nedocházelo k neekonomickému zastavění pozemků pouze stavbou výstupu (typicky vestibulu) a aby provozovatel metra, respektive město, nemuselo vynakládat prostředky na výkup pozemků. Jak již řečeno, i tyto prostory jsou součásti dráhy speciální.

Není-li vlastníkem těchto prostor provozovatel metra, pak má jejich vlastník povinnost zajistit provozování dráhy, tj. zajistit, aby tyto prostory plnily svou funkci jako součást provozu metra. Není-li schopen provoz sám vykonávat, musí tyto prostory nabídnout k zajištění jejich provozování obci, tj. hlavnímu městu Praze, která toto provozování zajistí prostřednictvím provozovatele metra.

Přístupové a výstupní cesty – jakožto součásti dráhy speciální – tedy nepředstavují vymezení věci v právním smyslu. Tyto přístupové a výstupní cesty, které vedou skrz jiné nemovitosti, jsou jen prostory, které nemají vlastní materiálovou podstatu. Nejvyšší soud uvádí, že stavba musí mít hmotnou (materiální) podstatu, musí jít o hmotný předmět (res corporalis); věcí proto nemůže být jen určitý prostor. Řešení, podle kterého by hmotnou podstatu těchto cest vytvářel jejich vnější povrch, například vnější omítka a podlahová krytina, je stejně absurdní jako tvrzení, že hmotná podstata není zapotřebí vůbec.

Odvolací soud s ohledem na stavebně technický charakter a účel využití posoudil jako stavbu metra první a druhé podzemní podlaží předmětných prostor. Uzavřel, že s ohledem na svůj charakter je stavba metra samostatnou stavbou vklíněnou do podzemních prostor paláce XY a má své nosné zdi (prvky), jež jsou opřeny o nosné zdi paláce XY. Jedná se tudíž o dvě samostatné věci ve smyslu § 498 o. z., a to stavbu metra a objekt paláce XY. Podle odvolacího soudu totiž nelze uzavřít, že by se v případě stavby metra jednalo o přístavbu či přestavbu paláce XY, resp. že by k nemovitosti ve vlastnictví žalobkyně přirostly prostory v prvním a druhém podzemním podlaží (suterénu). Dále odvolací soud vyšel z názoru, že s ohledem na znění § 5 odst. 1 zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, stavba metra jako stavba dráhy není součástí pozemku, pod kterým se nachází.

Nastíněné posouzení věci odvolacím soudem není zcela úplné.

Odvolací soud správně přistoupil k hodnocení, zda předmětné prostory jsou součástí (částí) paláce XY, či nikoliv. I když výslovně nehodnotil kritéria součásti věci podle § 505 o. z., tj. zda entita (prostor) k věci z povahy náleží a zda nemůže být oddělena bez znehodnocení, je z jeho odůvodnění patrné, že se zabýval klíčovým prvkem, a to hospodářskou, resp. funkční souvislostí předmětných prostor. Dospěl přitom k závěru o tom, že jsou předmětné prostory v prvním a druhém podzemním poschodí součástí stavby metra – účelově i stavebně-technicky jsou totiž využívány jako stavba metra. Do této míry lze s úvahou odvolacího soudu souhlasit.

Úvaha odvolacího soudu je však neúplná, neboť se odvolací soud nevypořádal s námitkou žalobkyně, kterou opětovně vznesla ve svém dovolání, a to z jakého důvodu se původní podzemní prostory paláce XY měly stát součástí stavby metra. Oproti závěrům odvolacího soudu dovolatelka v řízení netvrdila a netvrdí, že by jí dané prostory měly náležet jako důsledek přístavby či přestavby Paláce XY a ani, že by se mělo jednat o nabytí vlastnického práva k těmto prostorám tzv. přírůstkem. Její základní argument spočívá v tom, že před výstavbou trasy metra již objekt Paláce XY jako věc v právním smyslu existoval, což ostatně mezi účastníky řízení sporné není.

Z bodu 21 odůvodnění napadeného rozsudku totiž plyne, že odvolací soud ve skutkové rovině uvažoval v intencích, že podzemní prostory Paláce XY před vybudováním metra existovaly. Z odůvodnění však není patrné, zda tyto původní prostory považuje poté, co mělo dojít ke „vklínění“ stavby metra, za jeho součást, nebo zda zůstaly součástí paláce XY, a z jakého důvodu. Odvolací soud v bodě 21 odůvodnění vyšel totiž ze skutkového zjištění, že „stavba Metra je na úrovni 1. a 2. podzemního podlaží (suterénu) vklíněna do podzemních prostor (suterénu) Paláce XY („metro se nabouralo do Paláce XY“), když tento průnik není sám o sobě samostatnou stavbou…“

V témže bodě odůvodnění pak odvolací soud vyšel také ze zjištění, že „posuzovaná stavba využívá většinu nosných konstrukcí budovy/Paláce XY, i když některé nosné konstrukce budovy upravil a některé dodal nové/vlastní“. Dovolatelka v této souvislosti především důvodně namítá (strana 7 dovolání), že nalézací soudy nevysvětlily, jakým způsobem sporné prostory v prvním a druhém podzemním podlaží přestaly být součástí stavby Paláce XY a staly se součástí stavby metra.

V této souvislosti především poukazuje na to, že právní předchůdce žalované jako stavebník provedl se souhlasem tehdejšího vlastníka pouze stavební úpravy budovy Paláce XY, přičemž nikdy nedošlo k žádnému oddělení části nemovitosti, která by přešla do vlastnictví právního předchůdce žalované. Úvaha odvolacího soudu totiž ve svém výsledku znamená, že žalobkyně o část původního objektu vlastnicky bez dalšího přišla a dovolatelka této úvaze vytýká, že není odvolacím soudem nijak odůvodněna, a to tím spíše, že její právní předchůdce sice souhlasil s vybudováním vstupu do metra, nicméně tento souhlas žádné řešení vlastnických vztahů neobsahoval a neupravoval.

Odvolací soud se tedy v dalším řízení výslovně s touto námitkou vypořádá. Pokud dospěje opětovně k závěru, že je součástí (částí) stavby metra celé první i druhé podzemní podlaží, musí odůvodnit, kdy, jakým způsobem a z jakého důvodu žalobkyně pozbyla vlastnické právo k původně vybudovaným podzemním prostorám paláce. Dospěje-li odvolací soud naopak k závěru, že je část přístupových a výstupních cest ve vlastnictví žalobkyně jako součásti Paláce XY, bude se zabývat otázkou, zda nemá na jejich právní povahu vliv vymezení pojmu dráha, součást dráhy, případně stavba dráhy podle zákona o dráhách a prováděcí vyhlášky, resp. zda tyto předpisy neumožňují využívání předmětných prostor bez ohledu na jejich vlastnictví.

V závislosti na těchto úvahách vyhodnotí, zda je nárok na vyklizení předmětných prostor v prvním a druhém podzemním podlaží důvodný, či nikoliv. V této souvislosti nepřehlédne tu část procesního stanoviska žalobkyně a dovolací argumentace, podle které žalobkyně respektuje případné „užívací nároky“, které by vyplývaly z příslušných veřejnoprávních předpisů zejména ve vztahu k veřejnosti (strana 11 a násl. dovolání) a požadavek na vyklizení vztahuje toliko k žalované, která podle tvrzení žalobkyně má ve sporných prostorech umístěny bez souhlasu žalobkyně věci a předmětné prostory „užívá zvláštním způsobem, ke své podnikatelské činnosti“, tj. způsobem nikoliv veřejnoprávním, ale soukromoprávním.

Ve vztahu k této části uplatněného nároku odvolací soud uzavřel, že nedůvodnost požadavku na vyklizení prvního nadzemního podlaží daných prostor, které jsou částí objektu žalobkyně, je dána jejich veřejnoprávním charakterem. Zdůraznil (bod 25 odůvodnění), že obecně závaznou vyhláškou o místním poplatku za užívání veřejného prostranství přijaté usnesením zastupitelstva hlavního města Prahy dne 26. 5. 2011, na základě které jsou sporné prostory definovány jako veřejné prostranství ve smyslu § 14b zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, „jsou tudíž přístupné každému bez omezení, čím je omezeno vlastnické právo žalobkyně k těmto prostorám, a nelze je proto vyklidit.“

V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud především vysvětlil, že institut veřejného prostranství je jedním z druhů veřejnoprávního omezení vlastnického práva, které vzniká ex lege naplněním zákonných znaků mimo jiné podle § 14b zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, či podle § 34 zákona o obcích. Pro kategorizaci určitého prostoru (pozemku) jako veřejného prostranství není přitom bez dalšího rozhodující, zda byl tento prostor jako veřejné prostranství označen ve správním aktu, zejména v obecně závazné vyhlášce, v opatření obecné povahy či ve správním rozhodnutí; stejně tak není podstatné, zdali určitý pozemek je ve vlastnictví obce coby veřejnoprávní korporace či soukromé osoby.

Aby bylo možno učinit závěr, že určitý prostor (pozemek či jeho část) je ex lege veřejným prostranstvím, je nutné naplnit veškeré jeho znaky. Prvním znakem veřejného prostranství je existence určitého prostoru (pozemku či jeho části), který je přístupný každému bez omezení.

O veřejné prostranství se tak nejedná v případě, kdy před jeho vznikem obecnému užívání brání faktická překážka, zejména zeď, plot, zátaras či cedule zákazu vstupu, z níž lze dovodit vůli vlastníka, že daný prostor není přístupný každému bez dalšího. Druhým znakem veřejného prostranství, který lze dovodit z demonstrativního výčtu typů prostor, které jsou veřejným prostranstvím, je existence určitého, veřejně prospěšného účelu, k němuž veřejné prostranství slouží. Jedná se především o účel dopravní (ulice, chodníky, cesty), o účel hospodářský a sociální (náměstí, tržiště) či o účel rekreační (veřejná zeleň, parky). Pokud určitý prostor takový účel plnit nebude, nepůjde o veřejné prostranství.

Stran demonstrativního výčtu jednotlivých prostor jsoucích veřejným prostranstvím Ústavní soud zdůraznil, že část věty „a další prostory přístupné bez omezení“ obsažená v § 34 zákona o obcích je nutné vykládat tak, že nejde o jakékoliv prostory, tj. „jiné prostory“, ale že jde o prostranství mající obdobný charakter jako „náměstí, tržiště, silnice, místní komunikace, parky a veřejná zeleň“. Veřejné prostranství může vzniknout i na pozemku soukromé osoby, nikoliv však bez jejího souhlasu.

Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že přízemní podlaží předmětné budovy tvoří veřejné prostranství, neboť je určeno veřejným prostranstvím obecně závaznou vyhláškou hlavního města Prahy, proto žaloba na vyklizení tohoto prostoru nemůže být úspěšná, neboť tyto prostory jsou přístupné každému. Ve spojení s bodem 26 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že tuto svou úvahu odvolací soud vztahuje především k užívání těchto prostor veřejností.

Institut veřejného prostranství je jedním z druhů veřejnoprávního omezení vlastnického práva, které vzniká ex lege naplněním zákonných znaků mimo jiné podle § 14b zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze. Toto omezení však není absolutní. Za zákona jasně plyne, že institut slouží k užívání obecnému. Okolnost, že prostor tvoří veřejné prostranství, případně jde o jiné prostory s právem veřejného užívání, tedy neznamená, že je každý může používat a využívat jakýmkoliv způsobem.

Obstojí-li tedy v dalším řízení závěr o tom, že o veřejné prostranství (z pohledu jeho zákonných znaků), resp. o prostor, ke kterému svědčí právo veřejného užívání, skutečně jde (bez ohledu na jeho vymezení obecně závaznou vyhláškou), jak uvažoval odvolací soud, bude se odvolací soud zabývat námitkou dovolatelky formulovanou již výše (bod 32 odůvodnění tohoto rozsudku) a to ve směru, že se nedomáhá zdržení se užívání jejích prostor osobami, kterým by právo veřejného užívání svědčilo (veřejností), ale svůj nárok vztahuje výslovně toliko k užívání, které rozsah práv vyplývajících z veřejného užívání žalovanou překračuje (strana 11 a násl. dovolání – podnikatelská činnost žalované).

‍

Žalobci se domáhali, aby žalovanému byla uložena povinnost zdržet se rušení žalobců neúměrným hlukem z pozemků ve vlastnictví žalovaného na pozemky, jejichž jsou žalobci spoluvlastníky a na kterých se nachází jejich rodinný dům se zahradou. Odvolací soud se zabýval zvlášť jednotlivými zdroji hluku a dospěl k závěru, že žádná z imisí, kterou jednotlivé zdroje produkují, nesplňuje podmínky pro zákaz imisí podle § 1013 odst. 1 o. z. Tento postup není správný.

Při posuzování žaloby na ochranu proti rušení hlukem je třeba vzít v úvahu místní poměry, intenzitu hluku a to, zda jde o rušení jednorázové, opakované nebo úmyslné.

Vychází-li rušení hlukem z jednoho místa a je-li mezi jednotlivými rušebními skutky i časová souvislost (tedy nejde-li o opakování hluku až po létech či mnoha měsících), pak je třeba je považovat z hlediska obrany proti imisím za jediný skutek. Nelze tedy izolovaně posoudit každý ze zdrojů hluku z hlediska, zda sám naplňuje definici relevantní imise podle § 1013 odst. 1 o. z., ale je třeba hluk hodnotit jako celek, tedy zvážit, nakolik je žalobkyně rušena celkovým hlukem pocházejícím z nemovitosti žalovaného. Takže i kdyby bylo možné některé dílčí imise hodnotit tak, že nejsou natolik intenzívní a žalobkyně je musí snášet, v celkovém kontextu všech imisí se mohou jevit jako nepřiměřené.

Tak např. provoz letního kina čtyřikrát „za sezonu“ (zjevně v letních měsících) by jistě v závislosti na konkrétních podmínkách bylo možno hodnotit jako – z hlediska obtěžování hlukem – přijatelný, v kontextu s večerním a nočním hlukem vyvolávaným hosty provozovny tamtéž a hlukem způsobeným používáním hudebních nástrojů a zesilovací aparatury při fotbalových zápasech by již mohl vést k závěru o podstatném omezení obvyklého užívání pozemků žalobců.

Protože v této věci odvolací soud posuzoval jednotlivé rušební činy – imise hluku zvlášť, a nepřihlédl k tomu, že jde o rušení podle žaloby kontinuální a přicházející z jediného zdroje – hřiště žalovaného a jeho zázemí, je jeho rozhodnutí předčasné a spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

V dalším řízení bude třeba zjistit, jak často k jednotlivým případům vyhodnotitelným jako imise dochází a při hodnocení jejich přípustnosti vzít do úvahy i jejich četnost.

Statutární zástupce žalovaného před odvolacím soudem uvedl, že ve „Stánku na hřišti“ (název bufetu) bývají „akce“ „tak dvě až tři za sezónu, dělají se tam i další akce, školení, semináře, schůzky různých spolků, nedávno si klubovnu pronajal prodejce vína“. Žalobci volali v souvislosti s provozem stánku i policii, pak byla hlasitá hudba ukončena až v pozdní večerní hodině.

Přidají-li se k tomu 4 představení letního kina, pak v „sezoně“ (blíže nevymezené, patrně v letní) by mohlo jít o takový počet případů nočního rušení, který už by mohl vést k nikoli nepřiměřené úvaze o rušení nad obvyklou míru. K tomu je třeba přičíst i fotbalová utkání, při kterých k rušení dochází. Bude ovšem záležet i na tom, zda v dalším řízení bude počet incidentů blíže určen, důkazní břemeno leží na žalobkyni.

Poměry ve smyslu § 1013 odst. 1 o. z. jsou jak místní, tak druhové (např. při obtěžování provozem restaurace se přihlíží jak k poměrům v místě, tak i k poměrům obecně daným při provozu určitého druhu restaurací). Bude-li však obvyklá míra obtěžování hlukem v daném místě vyšší, než je míra obvyklá v jiných obdobných lokalitách (např. v obytných sídlištích), přičemž tato vyšší míra bude způsobena jednáním, pro které není území v takových lokalitách určeno (např. hlučné hudební produkce v obytné zástavě či v její blízkosti), bude pro posouzení věci rozhodující nižší míra obtěžování obvyklá v obdobných místech; místní zvyklosti v tomto případě nejsou rozhodující.

Tedy to, že se určité obtěžující jednání narušující výkon vlastnického práva jiných osob stává „normou“, neznamená ještě, že je chráněno jako přípustná imise.

V této věci odvolací soud shledal, že poměry nejbližší těm v obci XY jsou XY; nicméně uvedl, že i v dalších v rozsudku vyjmenovaných obcích se při zápasech používají i bubny, někde i jiné nástroje a někde hraje před zápasem nebo v jeho průběhu hudba (XY, XY).

Nejde tedy u žalovaného o překročení míry přiměřené místním poměrům. Nicméně „druhovými“ poměry jsou v tomto případě poměry v obytných lokalitách obecně. Jinak řečeno, bylo třeba zvážit, zda z hlediska normální, obvyklé pohody bydlení lze po žalobcích (resp. nadále po žalobkyni) spravedlivě požadovat, aby hluk z hřiště včetně provozu „občerstvení“ a letního kina v celém komplexu těchto činností snášeli.

V dalším řízení bude třeba přihlédnout i k míře imisí před podáním žaloby a zvážit, zda v případě, že v průběhu řízení imise poklesly tak, že již nejsou relevantní ve smyslu § 1013 odst. 1 o. z., nehrozí jejich opakování v budoucnu.

Veřejný zájem na provozování sportu a sportoviště, který je při posuzování míry přiměřené poměrům potřeba zohlednit ještě neznamená, že je s odkazem na tento zájem hájeno i nadměrné povzbuzování za pomoci bubnů a hudebních nástrojů a používání zesilovačů zvuku při hudební produkci spojené s fotbalem, resp. i nepřiměřeně hlasité a intenzívní komentování zápasů.

Takové zdroje hluku lze tolerovat, neomezují-li podstatně obvyklé užívání sousedního pozemku. Společenský zájem na provozování sportu lze zohlednit, především pokud jde o přirozené jevy spojené s fotbalem, za takové jevy se přitom považuje hluk způsobený míčem, komunikace hráčů mezi sebou a s trenérem, píšťalka rozhodčího, povzbuzování týmů diváky apod.

V dané věci sice odvolací soud poukázal na veřejný zájem na provozování sportu a sportoviště, nicméně nebylo by správné tento veřejný zájem vztahovat i na hlučné produkce, které nejsou pro fotbal nezbytné. Odvolací soud poté, co veřejný zájem zmínil (bod 47 rozsudku), uvedl, že nebylo prokázáno, že by při zápasech byl zásadně produkován hluk nad míru přiměřenou obvyklým poměrům (bod 50); patrně tedy při hodnocení míry imise pocházející z bubnování, komentování a reprodukované hudby k veřejnému zájmu implicitně přihlédl.

‍

Napadený rozsudek odvolacího soudu závisí mimo jiné (je založen) na hmotněprávní otázce (vytčené dovolatelem), zda předpokladem vyhovění žalobě vypovídané strany o přezkoumání oprávněnosti výpovědi nájmu prostoru sloužícího podnikání dle § 2314 odst. 3 o. z. je (též) skutečnost, že takový nájemní poměr v době dání takové výpovědi trval; jinými slovy, zda dřívější skončení nájemního poměru na základě jiné právní skutečnosti (před dáním výpovědi) má vliv na aktivní věcnou legitimaci vypovídané strany domáhat se přezkumu oprávněnosti takové výpovědi.

Tato otázka nebyla dosud v poměrech smlouvy o nájmu prostoru sloužícího podnikání dle § 2302 a násl. o. z. řešena; proto je dovolání přípustné a též opodstatněné.

Podle § 2314 o. z. vypovídaná strana má právo do uplynutí jednoho měsíce ode dne, kdy jí byla výpověď doručena, vznést proti výpovědi námitky; námitky vyžadují písemnou formu (odst. 1). Nevznese-li vypovídaná strana námitky včas, právo žádat přezkoumání oprávněnosti výpovědi zanikne (odst. 2). Vznese-li vypovídaná strana námitky včas, ale vypovídající strana do jednoho měsíce ode dne, kdy jí námitky byly doručeny, nevezme svou výpověď zpět, má vypovídaná strana právo žádat soud o přezkoumání oprávněnosti výpovědi, a to do dvou měsíců ode dne, kdy marně uplynula lhůta pro zpětvzetí výpovědi (odst. 3).

Jak bylo dovozeno, pro poměry žaloby o přezkum oprávněnosti výpovědi nájmu bytu či nájmu domu podle § 2290 o. z., může k takové žalobě být aktivně věcně legitimován jen nájemce.

Byla-li totiž výpověď doručena osobě, která nájemcem není, nemohla nijak zasáhnout do jejích práv (výpověď není způsobilá ukončit „neexistující vztah“), a již proto musí být žaloba zamítnuta pro nedostatek aktivní legitimace.

Tento závěr se uplatní obdobně zásadně i v případě, že výpověď z nájmu bytu sice byla doručena osobě, která v době jejího doručení byla nájemcem bytu, avšak její nájem v mezidobí (v době od doručení výpovědi do rozhodnutí soudu o žalobě na její neoprávněnost) zanikl z jiného důvodu, neboť ani v takovém případě již nemůže nijak nepříznivě zasáhnout do jejího právního postavení.

Od uvedených závěrů není důvodu se odchýlit ani v poměrech přezkumu oprávněnosti výpovědi nájmu prostoru sloužícího podnikání dle § 2314 odst. 3 o. z. I zde proto obdobně platí, že k takové žalobě je aktivně věcně legitimována jen vypovídaná strana zásadně při současném splnění předpokladu, že v době doručení výpovědi a též v době rozhodnutí soudu o žalobě o přezkoumání její oprávněnosti (srov. § 154 odst. 1 o. s. ř.) příslušný nájemní poměr již nezanikl na základě jiné právní skutečnosti (z jiného právního důvodu). V takovém případě – jestliže příslušný nájemní poměr již „beztak“ skončil (a není mezi účastníky ani veden jiný spor, v němž by posouzení oprávněnost výpovědi z nájmu bylo právně významnou otázkou, kterou si soud coby otázku předběžnou není oprávněn posoudit) – totiž nemá výsledek „věcného“ přezkumu oprávněnosti výpovědi již dopad na existenci (trvání) nájmu, a tím v uvedeném směru ani do právních poměrů (právní sféry) vypovídané strany (na jejím právním postavení „osoby bez práva nájmu“ nemůže ničeho zvrátit).

Jestliže tak v dané věci odvolací soud (a též soud prvního stupně) vyšel ze závěru (jenž dovoláním není zpochybněn), že v důsledku dání první výpovědi předmětný nájem skončil již před dáním druhé výpovědi, plyne z výše uvedeného, že vypovídaná strana (žalobkyně coby nájemkyně) nebyla aktivně věcně legitimována domáhat se přezkumu oprávněnosti této druhé výpovědi. Takovou žalobu je namístě zamítnout pro nedostatek aktivní věcné legitimace bez dalšího. Právní posouzení této otázky odvolacím soudem je tudíž nesprávné.

S ohledem na výše uvedené je nadbytečné zabývat se ostatními dovolacími námitkami žalovaného.

. Dovolací soud tak jen doplňuje k námitce dovolatele, že soud prvního stupně ani neměl připustit změnu žaloby z původního žádání o uložení povinnosti žalovanému převzít zpět předmět nájmu na určení platnosti a neplatnosti jednotlivých výpovědí, že v judikatuře Nejvyššího soudu byl přijat závěr, že odvolací soud v rámci řízení o odvolání proti rozhodnutí ve věci samé není vázán usnesením (o nepřipuštění změny žaloby) podle ustanovení § 95 odst. 2 o. s. ř. (byť formálně nezrušeným) a je oprávněn, respektive v případě uplatnění relevantní námitky [§ 205 odst. 2 písm. c), g) o. s. ř.] povinen, rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby v plném rozsahu přezkoumat.

Tento závěr se však týká toliko usnesení o nepřipuštění změny žaloby, neboť jen v tomto případě bylo žalobci ve sporném řízení ovládaném dispoziční zásadou (v němž je „pánem sporu“) „znemožněno“ předmětem řízení disponovat. V předmětné věci ale byla žalobcem navržená změna žaloby naopak připuštěna (a to na „jeho riziko“ z hlediska následného úspěchu či neúspěchu ve sporu), žalobcem navržená dispozice předmětem řízení se tedy „prosadila“.

K námitce dovolatele, že předmětná smlouva obsahově představuje pacht, se sluší poukázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu, v němž bylo dovozeno ohledně (obdobné) nájemní smlouvy, jejímž účelem bylo užívání nemovitostí pro podnikatelský záměr nájemce představovaný komerčním využíváním předmětu nájmu, jež mělo spočívat v přenechávání jeho částí do podnájmu třetím stranám, a povolení nájemci provedení specifikované revitalizace předmětu nájmu, že taková nájemní smlouva znaky pachtu nemá, jde o smlouvu nájemní, a proto je třeba podle § 3074 odst. 1 o. z. práva a povinnosti vzniklé od 1. 1. 2014 posoudit podle současné právní úpravy obsažené v zákoně č. 89/2012 Sb.

Podstatou nájmu je přenechání pronajaté věci pronajímatelem k dočasnému užívání nájemci, který se zavazuje za toto užívání platit nájemné, u pachtu přenechává propachtovatel pachtýři za pachtovné právo věc nejen užívat (ius utendi), ale také požívat (ius fruendi), tedy též právo na plody a užitky propachtované věci (které lze považovat podle pravidel řádného hospodaření za výnos propachtované věci); věc je propachtována k hospodářskému využití za účelem výnosu. V případě nájmu může být zpravidla věc užívána bez další úpravy, u pachtu je však vždy užívána vlastní pílí a úsilím. Pro rozlišení, zda jde o nájem, či pacht, není významná samotná povaha věci, jež je předmětem smlouvy, ale účel smlouvy. Základním rozlišovacím kritériem mezi pachtem a nájmem je tak hospodářská funkce smlouvy; rozhodující pro posouzení, zda jde o nájem, nebo o pacht, bude vždy obsah smlouvy. V praxi může být nezřídka obtížné rozlišit, zda jde o nájem, či pacht, a to i u smluv uzavřených již za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. O to více by měl být soud zdrženlivý při posuzování smluv uzavřených před 1. 1. 2014, tedy za účinnosti předcházející právní úpravy, která pacht neznala.

S ohledem na ustanovení § 3074 odst. 1 o. z. soud musí samozřejmě u smluv o nájmu, které byly uzavřeny do 31. 12. 2013, zvažovat, zda nejde o pacht, ale k uplatnění výjimky z nepravé retroaktivity stanovené v § 3074 odst. 1 o. z. by mělo docházet jen v případech, kdy podle obsahu smluv není pochyb, že kdyby byly uzavírány již za současné právní úpravy, šlo by o pacht; např. byl-li pozemek přenechán nájemci do užívání k zemědělské nebo lesnické činnosti, předmětem nájmu byl podnik (závod), lom apod., neboť právě takové vztahy byly pro svou specifickou povahu z účinků nepravé retroaktivity vyloučeny.

Dovolací soud nemá důvodu se v předmětné věci od uvedených závěrů odchýlit. Předmětná smlouva (uzavřená před 31. 12. 2013) znaky pachtu nemá, jde o smlouvu nájemní. Skutečnost, že uživatel věci ji užívající na základě smlouvy je dále oprávněn předmět svého užívání přenechat za úplatu k užívání třetí osobě, z takového právního poměru pacht nečiní.

‍

1) Určují-li stanovy, že zisk či jeho část bude rozdělována mezi jiné osoby než akcionáře (např. mezi členy volených orgánů v podobě tzv. tantiém), je (zpravidla) takové ujednání důležitým důvodem pro to, aby tento zisk či jeho část nebyl rozdělen mezi akcionáře. Totéž platí, určují-li stanovy, že zisk či jeho část budou přidělovány do stanovami zřízeného fondu tvořeného ze zisku.

2) Určují-li tudíž stanovy například, že 10 % zisku bude rozděleno mezi členy představenstva a dozorčí rady a dalších 10 % bude přiděleno do (stanovami zřízeného) fondu tvořeného ze zisku, jde o důležitý důvod, pro který valná hromada nerozdělí celkem 20 % zisku mezi akcionáře. Pro nerozdělení zbývajících 80 % zisku mezi akcionáře musí být dány jiné důležité důvody.

3) S účinností od 1. 1. 2014 tedy valná hromada může rozhodnout o rozdělení zisku i tak, že jeho část rozdělí v podobě tantiém mezi členy volených orgánů (za předpokladu, že to připouští stanovy společnosti), popř. ji přidělí do fondu zřízeného stanovami a tvořeného ze zisku, a zbytek zisku ponechá na účtu nerozděleného zisku; i pro nerozdělení zbývající části zisku mezi akcionáře však musí být dány důležité důvody. Důležité důvody, pro které představenstvo (popř. jiný svolavatel) navrhuje, aby zisk nebyl rozdělen mezi akcionáře (včetně důvodů, které se podávají ze stanov společnosti), musí být uvedeny v pozvánce na valnou hromadu [srov. § 407 odst. 1 písm. f) z. o. k.].

Hodlá-li akciová společnost ve stanovách zřídit účelově vázané fondy tvořené ze zisku (do nichž je zisk povinně přidělován), musí stanovy společnosti upravit alespoň výši, do jaké budou tyto fondy naplňovány, nebo určit, jak velká část zisku do nich bude přidělována, jakož i konkretizovat účel, k němuž mají být prostředky z fondu použity.

Určují-li stanovy, že zisk je přidělován do účelově vázaných fondů, avšak neupravují, do jaké výše má být zisk do fondů přidělován, není takové ujednání pro valnou hromadu při rozdělování zisku závazné (usnesení valné hromady nebude trpět vadou, nepřidělí-li zisk do těchto fondů), a bude-li zisk valnou hromadou do těchto fondů přidělen, nejde bez dalšího o důležitý důvod pro nerozdělení zisku mezi akcionáře.

Skutečnost, že stanovy nezavazují valnou hromadu k přidělení zisku do fondů společnosti, znamená pouze to, že odvolací soud musí zkoumat, měla-li valná hromada k přidělení zisku do fondů společnosti důležitý důvod, případně existoval-li jiný důležitý důvod, pro který nebylo možné zisk rozdělit mezi akcionáře.

Z uvedeného se podává, že absentuje-li ve stanovách konkrétní úprava účelově vázaných fondů, tj. určení výše, do jaké budou tyto fondy naplňovány, nebo určení, jak velká část zisku do nich bude přidělována, může být i přesto zisk valnou hromadou do těchto fondů přidělen (a mezi akcionáře tudíž nerozdělen), je-li k tomu důležitý důvod.

Uzavřel-li tudíž odvolací soud, že v případě, kdy stanovy ani valná hromada nestanovily „pravidla, podle nichž má být sociální fond doplňován a s jeho prostředky nakládáno“, je usnesení valné hromady o přidělení části zisku do takového fondu bez dalšího neplatné pro jeho rozpor se zákonem a stanovami, odchýlil se od výše citovaných judikatorních závěrů přijatých Nejvyšším soudem.

1) V souladu s § 556 o. z. soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) stran smlouvy, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy byl projev vůle učiněn (kdy se stal perfektním), a přihlížet lze toliko k těm okolnostem, které mohla vnímat i druhá strana smlouvy (srov. § 556 odst. 1 věta první o. z.). Takto zjištěnou skutečnou vůli je třeba upřednostnit i před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov).

2) Teprve tehdy, kdy skutečnou vůli stran smlouvy nelze zjistit, soud postupuje podle § 556 odst. 1 věty druhé o. z. a posuzuje, jaký význam by danému ujednání zpravidla přikládala osoba v postavení strany smlouvy.

3) Jak při zjišťování skutečné vůle stran (§ 556 odst. 1 věta první o. z.), tak při posouzení významu projevu vůle obsaženého ve smlouvě podle § 556 odst. 1 věty druhé o. z., soud musí zohlednit všechny v úvahu přicházející zjištěné okolnosti, zejména pak okolnosti demonstrativně vypočtené v § 556 odst. 2 o. z. (tj. jednání o uzavření smlouvy, praxe, kterou mezi sebou strany zavedly, následné chování stran a další).

4) Zvláštní povaha společenské smlouvy jako smlouvy sui generis pak odůvodňuje i specifickou (od jiných smluv částečně odlišnou) metodu jejího výkladu.

Jelikož společenská smlouva zavazuje i osoby, které nejsou její stranou (jí založenou společnost, jakož i členy jejích orgánů), respektive které nebyly zakladateli společnosti (a staly se smluvní stranou až v důsledku pozdějšího nabytí podílu ve společnosti), nelze zásadně vycházet při jejím výkladu z pravidla určeného v § 556 odst. 1 větě první o. z.

Osoby, které nebyly stranou společenské smlouvy v době jejího uzavírání, totiž nemohly (jako adresáti dotčeného právního úkonu) vnímat okolnosti, které tu byly v době uzavírání smlouvy a z nichž bylo možno usuzovat na skutečnou vůli stran. Jinak řečeno, při výkladu společenské smlouvy nelze zásadně použít pravidlo určené v § 556 odst. 1 větě první o. z. a vycházet ze skutečné vůle stran.

5) Obsah společenské smlouvy je tudíž nutno zásadně vykládat podle pravidla obsaženého v § 556 odst. 1 větě druhé o. z., tj. tak, jak by mu rozuměla osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen, při zohlednění všech v úvahu přicházejících zjištěných okolností.

6) Výjimku představují ta ujednání společenské smlouvy, která zavazují toliko zakladatele, resp. společníky, kteří byli stranami společenské smlouvy v okamžiku, kdy se dotčené ujednání do této smlouvy dostalo (v důsledku změny obsahu společenské smlouvy). Půjde typicky o ujednání, která netvoří „materiální“ obsah společenské smlouvy (nemají „korporační“ povahu), popř. která se uplatní toliko v době před vznikem společnosti.

Ve vztahu k těmto ujednáním totiž není důvodu, aby se při jejich výkladu nepostupovalo i podle § 556 odst. 1 věty první o. z.

7) Lze dodat, že s ohledem na specifické poměry konkrétní věci může být namístě (tak, aby bylo dosaženo spravedlivého posouzení věci) postupovat při výkladu ujednání obsaženého ve společenské smlouvě podle pravidla určeného ustanovením § 556 odst. 1 věty první o. z. i v jiných (než v předchozím odstavci popsaných) případech.

Odvolací soud postupoval správně, posuzoval-li obsah stanov tak, „jak by jim rozuměl průměrný akcionář“. Avšak jím přijatý závěr, podle něhož bude-li společnost rozdělovat zisk na tantiémy, musí současně vyplatit i dividendy, dostatečně nezdůvodnil. Odvolací soud totiž nijak nerozvedl svoji úvahu, proč by právě k takovému závěru měl „průměrný akcionář“ dospět.

Pouhá argumentace slučovacím poměrem spojky „a“ není bez dalšího postačující, neboť sama o sobě není způsobilá zpochybnit možné vnímání obsahu textu stanov „průměrným akcionářem“ způsobem naznačeným dovolatelkou v dovolání.

Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, podle něhož je usnesení valné hromady o rozdělení části zisku mezi členy volených orgánů společnosti neplatné, je přinejmenším předčasný. Stejně tak je předčasný závěr odvolacího soudu o neplatnosti usnesení valné hromady o přidělení části zisku do sociálního fondu. Z tohoto důvodu nemůže obstát ani souhrnný závěr odvolacího soudu, podle něhož je „celé usnesení o rozdělení zisku neplatné“, neboť jej odvolací soud přijal v návaznosti na zjištěnou neplatnost jeho jednotlivých částí.

‍

Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v názoru, že k mimořádnému vydržení zákon vyžaduje jen uplynutí vydržecí doby a aby nebyl držiteli prokázán „nepoctivý úmysl“. Mimořádné vydržení se neopírá o dobrou víru tak, jak je vymezena v § 992 odst. 1 věta první o. z. (z pozitivního vymezení dobré víry), ale o obecnou poctivost držitele, resp. O nedostatek „nepoctivého úmyslu“ (jde o negativní vymezení dobré víry).

O pozitivní vymezení dobré víry jde v případě, kdy se předpokládá pozitivní přesvědčení držitele, že mu držené právo náleží, že je jeho subjektem; o negativní vymezení dobré víry jde, je-li držitel přesvědčen, že jeho držba nepůsobí nikomu újmu, jedná tedy poctivě v obecném smyslu slova. V § 992 odst. 1 o. z. nejde – na rozdíl od § 1095 o. z. – o „poctivost“ v obecném smyslu.

Nepoctivým může být i ten držitel, který jen z nedbalosti, někdy i nevědomě, neví, že mu právo, které vykonává, nenáleží; takový držitel nejedná v nepoctivém úmyslu. Naproti tomu v nikoliv nepoctivém úmyslu jedná především ten, který je přesvědčen, že tím, že se ujal držby, nepůsobí jinému bezdůvodně újmu. Ten, kdo drží „nikoliv v nepoctivém úmyslu“, je přesvědčen, že jeho držba nepůsobí nikomu újmu; jde zde o dobrou víru „v nejméně přísném pojetí“.

Lze tedy uzavřít, že podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele; ten se ujal držby v přesvědčení, že nepůsobí nikomu újmu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. Kritéria uvedená v § 992 odst. 1 o. z., resp. dříve v § 130 odst. 1 obč. zák., se tu neuplatní. Nepoctivým ve smyslu § 1095 o. z. je v zásadě (zpravidla) úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy pokud se držitel úmyslně „vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou“ (§ 993 o. z.). Hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální; žalující vlastník vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při nabytí držby bylo úmyslně nepoctivé (nemorální) v obecném smyslu.

Obratem „při nabytí a výkonu držby“ je míněno, že nikoliv nepoctivý úmysl při uchopení držby se nemůže změnit během výkonu držby takto uchopené v úmysl „nikoliv poctivý“ (a naopak). Posouzení poctivosti držitele je v zásadě na úvaze soudů v nalézacím řízení, která musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak mohl zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny.

Hodnocení držby při mimořádném vydržení vychází z pojmu poctivost v obecném smyslu. Postačí ‚držba v přesvědčení, že se jí nepůsobí nikomu újma‘; jde zde o kritérium obdobné dobré víře ‚v nejméně přísném pojetí‘. Nepoctivý úmysl musí prokázat ten, kdo mimořádné vydržení popírá, a to důkazem okolností, z nichž by rozumná osoba v postavení jednajícího dospěla k závěru, že působí bezpráví. Tyto faktory jsou pak kompenzovány mj. dvojnásobnou délkou vydržecí doby.

Zákon v ustanovení § 1095 o. z. zjevně vychází z toho, že v průběhu dvojnásobné vydržecí doby nutné pro mimořádné vydržení má vlastník dost prostoru pro uplatnění jeho práva, a proto není třeba na držbu pro mimořádné vydržení klást tak přísné nároky jako na držbu vedoucí k vydržení řádnému. Je tedy odůvodněné vyjít z předpokladu, že by zákonodárce, kdyby tuto otázku výslovně upravil, se v ustanovení § 1095 o. z. přidržel méně přísného pojetí, totiž že „držba nikoliv v nepoctivém úmyslu“ tu musí být v době, kdy se jí držitel chopil; to, že se později dozví, že v katastru nemovitostí je jako vlastník evidován někdo jiný, resp. že někdo jiný vlastníkem je, nemá samo o sobě za následek zánik držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu.“

Uzavřel, že podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) je, že držiteli není prokázán nepoctivý úmysl při uchopení držby; to, že snad později zjistí, že vlastníkem věci (subjektem drženého práva) je někdo jiný, nemá bez dalšího za následek zánik podmínek mimořádného vydržení. V témže rozhodnutí navíc Nejvyšší soud vysvětlil, že pokud držitel, který nenabyl věc v nepoctivém úmyslu, odmítá vlastníkovi držbu předat, resp. vzdát se jí, může vlastník v průběhu vydržecí doby v zásadě zabránit mimořádnému vydržení jen žalobou napadající „držbu nebo její poctivost“, tedy zpravidla žalobou na ochranu vlastnického práva, nebo, má-li na určení naléhavý právní zájem, žalobou na určení svého práva či určení, že držiteli držené právo nenáleží. V takovém případě se považuje držitel za držitele jednajícího v nepoctivém úmyslu.

Promítne-li se právě reprodukovaný judikatorní náhled Nejvyššího soudu na uplatnění podmínky pro mimořádné vydržení vlastnického práva, a sice pojmu „nikoliv nepoctivého úmyslu“ do poměrů projednávané věci, pak je zřejmé, že se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe petrifikující potřebu posoudit „nikoliv nepoctivý úmysl“ držitele k okamžiku uchopení držby a nikoliv jeho trvání po celou vydržecí dobu při jejím výkonu od judikatury Nejvyššího soudu nijak neodchýlil.

Skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit ztrátu nikoliv nepoctivého úmyslu v průběhu výkonu držby, jak jsou žalovaným v dovolání namítány (okolnosti uzavření kupní smlouvy s panem J. M., dřívějším vlastníkem pozemku parc. č. XY, znalost žalobkyně o tvaru předmětných pozemků a o rozloze pozemků okolních vlastníků, s nimiž se měla možnost seznámit u příležitosti vypracování geometrického plánu v roce 2015, upozornění ze strany žalovaného, že předmětné pozemky jsou jeho vlastnictvím) by nemohly přivodit ztrátu nikoliv nepoctivého úmyslu žalobkyně, pokud (a taková situace nenastala) žalovaný jako zapsaný vlastník předmětných pozemků (částí, k nimž se žalobkyně mimořádného vydržení domáhá) nepodal v době plynutí vydržecí doby žalobu napadající poctivost držby, tedy žalobu na ochranu vlastnického práva, popřípadě byl-li by na takové žalobě naléhavý právní zájem, žalobu o určení vlastnického práva.

Pro nepoctivý úmysl by ovšem nesvědčily ani okolnosti existující v okamžiku, v němž se držby předmětných pozemků (částí pozemků parc. č. XY a parc. č. XY) měla žalobkyně chopit, tedy při uzavření kupní smlouvy dne 2. 12. 1997.

Odvolací soud pod bodem 13 odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku přiléhavě vysvětlil, že žalobkyně ze stavu pozemků (neudržovaný prostor, jenž byl souvislým celkem, zarostlý křovím a zanesený nepořádkem) a z absence seznatelných rozhrad (vyjma tarasu kopírujícího z důvodu zabezpečení terénu přilehlou obvodovou zeď domu žalovaného) mohla stěží zjistit, kudy vede hranice mezi pozemky, které kupní smlouvou nabyla, a pozemky ve vlastnictví žalovaného, respektive v době koupě pozemkem parc. č. XY ve vlastnictví J. M. Rovněž prodávající (I. F.) neposkytla žalobkyni žádnou relevantní informaci o průběhu hranic mezi pozemky, jež by korigovala vjem, jenž žalobkyně mohla získat obhlídkou terénu. Nepoctivý úmysl při uchopení držby by pak nebylo možné seznat ani z porovnání výměr pozemků kupní smlouvou nabytých a pozemků, jejichž držby se žalobkyně měla ujmout.

Při hodnocení poměru výměry pozemku koupeného a drženého lze přihlédnout i k judikatuře Nejvyššího soudu k § 130 odst. 1 obč. zák., ovšem s tím, že jde-li o mimořádné vydržení, je třeba držbu posuzovat benevolentněji, nestačí nedbalost držitele při uchopení držby. Vzhledem k tomu, že každý případ je „individuální“, nelze v každé věci trvat na splnění všech podmínek, které v minulosti judikatura uvedla v konkrétních věcech jako předpoklad vydržení; při posuzování mimořádného vydržení lze ke starší judikatuře přihlédnout, nelze ji však přejímat bezezbytku.

Ujme-li se nabyvatel spolu s pozemkem, který nabyl do vlastnictví, i držby části sousedního pozemku, neznamená to bez dalšího, že jedná v nepoctivém úmyslu, a to dokonce ani tehdy, je-li jeho držba nepoctivou ve smyslu § 992 odst. 1 věta druhá o. z., neboť mu „musí být z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží“. Samotná nedbalost držitele totiž držbu v nepoctivém úmyslu nezakládá; nutný je nepoctivý úmysl držitele. Jestliže však okolnosti případu jsou tak zjevné, že průměrný člověk při běžné péči a opatrnosti musí bez pochybností poznat, že se ujímá držby pozemku o výrazně větší rozloze, než jaký nabyl, pak lze učinit závěr o nikoliv poctivém úmyslu nabyvatele. Nestačí tu však pouhý omyl držitele, byť i jinak neomluvitelný, situace musí být taková, že je třeba učinit závěr o tom, že o rozdílu věděl, resp. vědět musel, přičemž je nutno vždy přihlížet k individuálním okolnostem každého případu.

Jestliže byl poměr výměry nabytého pozemku s pozemkem, jehož držby se držitel bez právního důvodu chopil (sousedním pozemkem) tak velký, že držiteli muselo být nepochybně jasné, že drží více, než nabyl (výměra takto drženého pozemku dosahovala zpravidla výrazně více než 50 % výměry pozemku koupeného či jinak nabytého), pak, nebyly-li tu okolnosti výrazně svědčící v jeho prospěch (např. sporný pozemek byl od nepaměti připlocen k pozemku právních předchůdců držitele a s nimi jako rodinnými příslušníky užíván, přičemž přístup na něj byl možný jen z usedlosti držitele, šlo o pozemek nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu, nebo držitel byl do omylu uveden znalcem, jeho výměra nebyla ve smlouvě uvedena), jde o držbu nabytou v nepoctivém úmyslu.

Dovolací soud pak výjimečně připustil (přísněji posuzovanou) oprávněnou držbu předpokládající dobrou víru držitele v případě, že držený pozemek převyšoval výměru pozemku koupeného; tím spíše to neplatí pro držbu „nikoliv v nepoctivém úmyslu“.

V poměrech projednávané věci vyšel odvolací soud ze skutkového závěru, podle něhož žalobkyně nabyla kupní smlouvou nemovitosti o celkové výměře necelých 1 100 m2 a dvě předmětné části pozemků mají výměru dohromady necelých 200 m2. Dovodil tudíž, že žalobkyně se chopila držby ve výměře vyšší o necelých 20 %, což není rozdíl natolik zásadní, aby průměrnému člověku při běžné péči muselo být vždy zřejmé, že se ujímá držby ve větším rozsahu, než jaký nabyl.

S takovým závěrem se dovolací soud ztotožňuje, neboť

i když často závisí na individuálních okolnostech případu a při uplatnění kritéria komparace výměr pozemku nabytého a drženého nelze příliš paušalizovat - ani u přísněji posuzované oprávněné držby (poctivé držby) - rozdíl ve výměrách pozemků do 50 % zpravidla nevede k závěru, že omyl držitele by byl neomluvitelný. U mimořádného vydržení by to platilo tím spíše. Navíc žalovaný, jak se podává z bodu 6 textu dovolání, v rozporu s logikou poměřování toho, co držitel na základě platného právního titulu nabyl, a čeho se chopil držbou, nepřípadně konstruuje, že ono poměřování se děje mezi výměrou pozemku, jehož držby se jiný chopil, a výměrou téhož pozemku, jenž zůstal v držbě jeho vlastníka. Taková komparace z hlediska posuzování skutkového omylu v případě poctivosti držby u řádného vydržení a nikoliv nepoctivého úmyslu u mimořádného vydržení nedává žádný smysl.

Základním předpokladem pro úvahu, zda mohlo dojít k vydržení vlastnického (či jiného) práva k pozemku, je (u řádného i mimořádného vydržení) zjištění, že ten, kdo se vydržení domáhá, byl držitelem tohoto pozemku, a kdy se ujal držby; k závěru o držbě nestačí zjištění, že pozemek užíval.

Pro vznik držby je tedy nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi – prvek subjektivní) a faktické ovládání věci – panství nad věcí (corpus possessionis – prvek objektivní). Nestačí, je-li dána jen držební vůle nebo jen faktické ovládnutí věci; oba tyto prvky musí být splněny současně.

Corpus possessionis má ten, kdo vstupuje ohledně věci do takových společenských vztahů, které jsou obecně považovány za projev moci nad věcí, tedy za „nakládání s věcí“. Fyzické ovládání věci je jen jedním z možných způsobů nakládání s věcí. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí.

Po nabývacím aktu se již nevyžaduje k zachování držby další manifestace této moci: držba např. trvá, i když držitel na pozemek, byť neohrazený, léta nevstoupil. Zaniká teprve způsoby uvedenými v § 1009 o. z., tedy například pokud se držby chopí někdo jiný.

Nejvyšší soud s odkazem na dřívější judikaturu připomněl závěr, že při posuzování oprávněnosti držby je třeba odlišit držbu od užívání; držitel může drženou věc užívat, stejně tak ji namísto něj může užívat i osoba jiná (detentor).

Držba není totožná s užíváním věci. Nestačí tedy zjištění, kdo spornou věc užíval, je třeba jasně uvést, kdo a kdy se chopil držby pozemku (fakticky ovládal věc s držební vůlí – měl „animus et corpus“). Pokud držitel prokáže, že držbu nabyl, má se za to, že držba trvá, pokud se neprokáže její pozbytí.

Promítne-li dovolací soud právě uvedené závěry do poměrů projednávané věci, pak nelze než konstatovat, že v rámci řešení právní otázky, zda žalobkyně naplnila předpoklady držby předmětných pozemků (částí pozemků parc. č. XY a parc. č. XY) v době pro takové posouzení rozhodné a zda také navenek seznatelně manifestovala „animus et corpus“, je právní posouzení věci odvolacím soudem neúplné, a tudíž nesprávné.

Odvolací soud bez dalšího (jakoby samozřejmě) uvedl, že žalobkyně se v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy ze dne 2. 12. 1997 ujala spolu s nabytými nemovitými věcmi držby i částí shora uvedených pozemků, jejichž výměra nepřesahovala 20 % nemovitostí nabytých na základě platného právního titulu.

Byť v bodě 13 odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku podrobně odvolací soud rozebírá okolnosti, za nichž se měla žalobkyně držby ujmout [komparace výměry, nedostatek relevantních údajů o rozsahu nabytého vlastnictví získaného od převodkyně, absence seznatelných rozhrad (náznak rozhrady představované vybudovaným tarasem)], spojuje tyto okolnosti s výkladem o existenci nikoliv nepoctivého úmyslu, ale nikoliv s podmínkami vzniku držby.

Odvolací soud se tak nezabýval tím, zda žalobkyně, jíž v tomto směru tížilo břemeno tvrzení a břemeno důkazní, předestřela relevantní tvrzení a označila důkazy k tomu, že začala pozemky nezávisle na druhém k nějakému účelu užívat, obhospodařovat či jinak exploatovat a že tak činila svou mocí s vědomím, že pozemky drží jako vlastník, tj. projevila držební vůli. Držební vůle je přitom při nabytí držby relevantní stejně jako faktické ovládání věci.

Navenek se zpravidla projevuje jednáním držitele. Stejně jako faktické ovládání věci podléhá i posouzení existence držitelské vůle objektivizovanému hodnocení; je podstatné, jak se projevuje navenek a jak je takový projev obvykle posuzován. Z obsahu dovoláním dotčeného rozsudku se ovšem nijak nepodává, že by se odvolací soud splněním předpokladů, za nichž se žalobkyně mohla ujmout držby předmětných pozemků, zabýval.

Žalovaný přitom již ve vyjádření k žalobě zpochybnil, že by se jejich držby žalobkyně vůbec ujala. Soud prvního stupně se sice aktem uchopení držby předmětných pozemků žalobkyní zabýval, ale závěr o absenci držby dal jednak nepřípadně do souvislosti se stavem pozemků (zarostlé křovím a zanesené nepořádkem) a s absencí zřetelné hranice mezi pozemky (viz bod 8 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) a dále přihlédl k okolnostem, jež měly být (a odvolacím soudem také byly) hodnoceny v intencích podmínky („nikoliv nepoctivého úmyslu“) – viz bod 9 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

Na druhé straně nelze ničeho ke splnění předpokladů držby předmětných pozemků žalobkyní ničeho usuzovat z řízení o posesorní žalobě, jež bylo vedeno u Okresního soudu v Pelhřimově, jehož výsledek – zamítnutí žaloby změnou vyhovujícího usnesení soudu prvního stupně  – ničeho nevypovídá o držebních poměrech v době rozhodné po posouzení podmínek mimořádného vydržení, tj. v průběhu plynutí vydržecí doby, resp. ke dni 1. 1. 2019 (§ 3066 o. z.).

‍

Dle § 1758 o. z.  dohodnou-li se strany, že pro uzavření užijí určitou formu, má se za to, že  nechtějí být vázány, nebude-li tato forma dodržena. To platí i tehdy,  projeví-li jedna ze stran vůli, aby smlouva byla uzavřena v písemné formě.

Podle judikatury  Nejvyššího soudu výhradu formy (ať již nezbytné pro uzavření původní smlouvy  nebo nezbytné pro její změnu) je možno později opustit. Strany se totiž  nemohou do budoucna omezit v tom smyslu, že by si úplně znemožnily dohodnout  se jinak. Jejich aktuálně projevená vůle má vždy přednost před vůlí  projevenou dříve a platí to i ohledně požadavku formy. Dohodou o opuštění  dříve vyhrazené formy je tedy možno se z výhrady vyvázat, a to i v jiné  formě.

Vyžaduje se však,  aby strany učinily nejen neformální právní jednání samotné, nýbrž aby  současně opustily (ať již v jakékoliv formě) i dříve ujednanou výhradu formy,  což musí být prokázáno a doloženo; v tomto smyslu tudíž jde o vyvratitelnou  právní domněnku. Může nepochybně jít o součást stejného aktu ve skutkovém  smyslu, právně však jde o dvě skutečnosti – dohodu o opuštění sjednané formy,  pro niž je právně významné i následné chování stran, a samotné neformální  právní jednání. Samotné neformální právní jednání pro opuštění sjednané formy  nepostačuje.

Odvolací soud na  tyto závěry odkázal s tím, že v řízení nebylo prokázáno, že by mezi stranami  došlo (byť ke konkludentní) dohodě o změně písemné formy. Jinými slovy,  odvolací soud neměl za prokázané, že strany opustily dříve ujednanou výhradu  formy, a to vzhledem k smluvnímu určení počátku doby plnění díla (§ 2590  odst. 2 o. z.). Odvolací soud následně k námitce žalované posoudil dohodu o  změně počátku plynutí doby k dokončení díla jako neplatnou pro nedodržení  sjednané formy změny smlouvy.

Toto právní  posouzení odvolacího soudu je však v poměrech projednávané věci neúplné, a  tudíž nesprávné. Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že žalovaná  přistoupila k faktickému převzetí staveniště a započala provádění díla.

Význam skutečností,  že žalovaná jednak staveniště převzala a jednak započala s prováděním díla,  odvolací soud dosud nepoměřoval závěry další judikatury Nejvyššího soudu.

Jakkoliv zde  dovolací soud aplikoval právní úpravu účinnou před 1. 1. 2014, lze přiměřeně  odkázat na závěry zde vyslovené i při aplikaci právní úpravy platné a účinné,  vzhledem k obsahové podobnosti § 272 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník,  s úpravou § 564 o. z., jakož i s ohledem na skutečnost, že v odkazovaném  rozsudku dovolací soud předestřel úvahu ke způsobu aplikace § 582 odst. 2 o.  z.

I v poměrech právní  úpravy účinné po 1. 1. 2014 lze tak při výkladu tohoto pravidla odkázat na  jeden z inspiračních zdrojů, a to Úmluvu OSN o smlouvách o mezinárodní koupi  zboží [vyhlášená pod č. 160/1991 Sb., (dále jen „Vídeňská úmluva“)]. Dle čl.  29 odst. 2 Vídeňské úmluvy písemná smlouva, která obsahuje ustanovení, že  její změna nebo ukončení dohodou stran vyžaduje písemnou formu, může být  takto změněna nebo ukončena jen při dodržení této formy. Strana však může  svým chováním ztratit možnost dovolávat se tohoto ustanovení v rozsahu, v  jakém druhá strana spoléhala na toto chování.

Jakkoliv § 582 odst.  2 o. z. neobsahuje výslovné ustanovení obdobné znění čl. 29 odst. 2 Vídeňské  úmluvy, dle kterého strana může svým chováním ztratit možnost dovolávat se  tohoto ustanovení v rozsahu, v jakém druhá strana spoléhala na toto chování,  je tento závěr i v poměrech občanského zákoníku plně odvoditelný ze zákazu  zneužití práva a z principu poctivosti.

I pro výkon práva  vznést námitku neplatnosti totiž platí, že nesmí být v rozporu s principy  poctivosti. Je vždy na zvážení soudu, zda doložce písemné formy změny smlouvy  přiznat plný účinek, a vyslovit proto neplatnost právního jednání, které mění  závazek jinak než sjednanou formou, či zda této námitce právní účinky  odepřít.

Při těchto úvahách  soudy musí na jedné straně brát zřetel k autonomii vůle stran, které mění  závazek jiným než ujednaným způsobem (formou), a na straně druhé zohlednit  účel a smysl sjednané doložky písemné formy změny smlouvy. Pravidelně jde o  ujednání, které má za cíl zvýšení právní jistoty ohledně změny obsahu  právního vztahu a potencionálně omezuje případné spory o obsahu změny závazku  v soukromoprávním styku.

V obecné rovině lze  předpokládat, že závěr soudu o nemožnosti strany dovolat se neplatnosti změny  závazku pro nedostatek formy přichází v úvahu zejména v případech zneužití  (dovolání se) formy. O takovém zneužití lze uvažovat např. tehdy, kdy strana  vlastním chováním vzbudí v druhé smluvní straně důvodnou důvěru v to, že  jednáno bude bezformálně (resp. že toto jednání akceptuje), nebo tím, že bez  výhrad přijme či poskytne plnění dle neformálně změněné smlouvy.

V takových případech  je nutno mít na zřeteli princip důvěry, podle něhož se poskytuje zásadně  ochrana té osobě, která činila právní úkon s důvěrou v určitý, jí druhou  stranou prezentovaný skutkový stav. Ten, kdo vyvolal určité jednání, se nesmí  ex post dovolávat vad jednotlivých úkonů, které sám způsobil.

V poměrech věci zde  vedené se uvedené projevuje tím, že závěr odvolacího soudu o neplatnosti  změny obsahu závazku je přinejmenším předčasný. Odvolací soud totiž k tvrzení  žalobce, že z následného jednání stran lze dovodit dohodu stran o tom, že  určení počátku doby plnění díla není spojeno s vystavením písemného protokolu  o předání staveniště, ale je závislé na faktickém předání staveniště,  uzavřel, že „nebylo se dále třeba zabývat prokazováním ústních dohod, když  relativní neplatnost byla žalovanou namítnuta“. Odvolací soud proto  skutečnost, že žalovaná na díle skutečně pracovala, považoval za zjištění  „bez právního významu“.

Tak tomu však není.  Skutečnost, že žalovaná přistoupila k faktickému převzetí staveniště a na  díle skutečně pracovala, může být významná pro zjištění, zda strany skutečně  jednaly dle obsahu dohody, jež nebyla sjednána ve stranami původně vymíněné  formě, a proto významná pro zvážení ne/možnosti strany dovolat se neplatnosti  změny závazku pro nedostatek formy. Závěr odvolacího soudu o neplatnosti  takové změny závazku (aniž by byl blíže zkoumán její obsah) pomíjí podmínky  shora vymezené vzhledem k úvaze, zda lze této námitce neplatnosti přiznat  právní účinky.

Právní posouzení  odvolacího soudu je tak neúplné, tudíž nesprávné. Vzhledem k nesprávnému  právnímu závěru odvolacího soudu o neplatnosti změny v obsahu závazku v  souzené věci se již dovolací soud nezabýval dalšími otázkami namítanými  dovolatelem.

Odvolací soud v  dalším řízení musí proto náležitě posoudit námitku žalobce, že žalovaná na  díle pracovala, a strany tak ve skutečnosti realizovaly závazek v souladu s  (žalobcem tvrzeným) obsahem jejich dohody, tedy že k započetí provádění díla  došlo na základě faktického předání staveniště.

Současně odvolací  soud v dalším řízení případně (s ohledem na jeho další průběh) nepřehlédne  právní úpravu § 564 o. z. a § 1758 o. z., kdy podle § 564 o. z. vyžaduje-li  formu právního jednání jen ujednání stran, lze obsah právního jednání změnit  i v jiné formě, pokud to ujednání stran nevylučuje a § 1758 o. z. stanoví, že  nebude-li stranami užita jimi dohodnutá forma, pak se má za to, že strany  nechtějí být ujednáním v jiné formě vázány. Zároveň pak § 582 odst. 1 o. z.  stanoví, že není-li právní jednání učiněno ve formě ujednané stranami, pak je  takové právní jednání neplatné, přičemž podle odst. 2 tohoto ustanovení lze  takovou neplatnost namítnout jen tehdy, nebylo-li již plněno.

‍

Katastrální zákon tak stanoví nejen postup, kterým se má stát pokusit dohledat skutečného vlastníka nemovitosti, u které je zápis o vlastníkovi neúplný, ale také možnost zápisu vlastnického práva státu k nemovitostem, u kterých se ani ve lhůtě stanovené v § 1050 odst. 2 o. z. nepodaří postupem podle § 65 katastrálního zákona skutečného vlastníka zjistit.

Vkladovou listinou je prohlášení Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových o tom, že postupem podle § 65 katastrálního zákona se nepodařilo vlastníka nemovitosti zjistit a že marně uplynula lhůta, po jejímž uplynutí se podle jiného právního předpisu má za to, že nemovitost je opuštěná [§ 67 odst. 7 vyhlášky č. 357/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální vyhláška)]. Na nemovitost se pro účely tohoto zápisu, její další evidenci v katastru nemovitostí a rovněž kvůli založení práva státu s ní hospodařit podle předpisů upravujících hospodaření s majetkem státu „pohlíží jako na opuštěnou“ (§ 65 odst. 9 katastrálního zákona).

Dispozici právní normy vyjádřenou v § 65 odst. 9 katastrálního zákona je třeba vykládat jen v rozsahu působnosti katastrálního zákona (§ 1 odst. 2 katastrálního zákona), v souladu se smyslem a účelem přijaté právní úpravy a ve shodě s Listinou. Při takovém výkladu nelze dospět k závěru, že slovní spojení „pohlíží jako na opuštěnou“ vyjadřuje zánik vlastnického práva původního vlastníka a jeho nabytí státem.

Jediným smyslem a účelem pravidla stanoveného v § 65 odst. 9 katastrálního zákona je otevření možnosti zápisu vlastnického práva státu k nemovité věci nedostatečně identifikovaných vlastníků, jako kdyby se jednalo o nemovitost opuštěnou. Jde o „procesní“ ustanovení, nikoli o hmotněprávní úpravu nabývání, resp. pozbývání vlastnického práva k nemovitostem, k nimž není vlastnické právo vykonáváno.

Nevyvratitelnou domněnku či fikci opuštění věci za splnění podmínek podle § 65 odst. 9 katastrálního zákona nelze dovozovat ani z textu důvodové zprávy ke katastrálnímu zákonu, ve které je uvedeno, že „po uplynutí 10 let nevykonávání vlastnického práva se tato nemovitost stává vlastnictvím státu“, neboť ze souvislostí je zřejmé, že může jít jen o vyvratitelnou domněnku vlastnictví státu podle § 1050 odst. 2 a § 1045 odst. 2 o. z. a možnost státu nabýt vlastnictví knihovní (katastrální).

Dovolatelka ostatně správně uvádí, že po zápisu vlastnického práva státu za podmínek § 64 a násl. katastrálního zákona se stát stane knihovním vlastníkem. To však neznamená, že se stane skutečným, „naturálním“ vlastníkem.

Důvodová zpráva ke katastrálnímu zákonu k neznámým nebo nedostatečně identifikovaným vlastníkům nemovitých věcí rovněž uvádí, že „dosud nebylo možné problém těchto vlastníků řešit pomocí institutu opuštěné nemovitosti, neboť za platnosti dnešního občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, - pozn. dovolacího soudu) podle judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu bylo možno za opuštěnou nemovitost považovat pouze takovou, jejíž dosavadní vlastník projevil vůli nemovitost nadále nevlastnit“.

Z toho plyne, že úprava podle § 65 katastrálního zákona vychází jen z takových podmínek pro opuštění nemovitosti, na základě kterých lze nemovitou věc považovat za opuštěnou podle obecné právní úpravy v občanském zákoníku.

Pokud by snad právní úprava v katastrálním zákoně měla představovat speciální hmotněprávní úpravu pro vznik fikce či nevyvratitelné domněnky opuštění nemovité věci, která není závislá na splnění podmínek stanovených obecným právním předpisem, jak se dovolatelka domnívá, pak by odkaz na právní úpravu účinnou do 31. 12. 2013, podle které se k závěru o opuštění věci vyžadoval projev vůle věc nevlastnit, a proto „řešení pomocí institutu opuštění nemovitosti neumožňovala“, postrádal smysl.

Ani současný zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, závěr o opuštění nemovité věci na základě nevyvratitelné domněnky nebo fikce nepřipouští, nestanoví tedy nic, co by nově řešení pomocí nevyvratitelné domněnky či fikce opuštění umožňovalo.

Lze poznamenat, že gramatický výklad § 65 katastrálního zákona nelze v tomto směru přeceňovat i z toho důvodu, že katastrální zákon užívá pojem, který významově odpovídá nevyvratitelné právní domněnce, v § 65 odst. 3 katastrálního zákona i pro „lhůtu stanovenou jiným právním předpisem pro to, aby nemovitost byla považována za opuštěnou“, tedy nepochybně pro lhůtu podle § 1050 odst. 2 o. z., s jejímž uplynutím se však pojí domněnka opuštění vyvratitelná.

Vlastník může věc v mezích zákona užívat jakýmkoliv myslitelným způsobem, může ji tedy i neužívat; samotné neužívání nemovitosti proto nemůže mít za následek ztrátu vlastnického práva. Ani § 1050 o. z. nespojuje s dlouhodobým neužíváním nemovité věci zánik vlastnického práva, ale jen domněnku, že vlastník má v úmyslu nemovitost opustit. Následek v podobě ztráty vlastnického práva nemůže mít ani nedostatečná identifikace vlastníka v katastru nemovitostí. V případech jako je nyní projednávaný, kdy žalobce byl držitelem pozemku, užíval ho, vlastnické právo k 1. 1. 2014 vykonával a ještě před 1. 1. 2024 nabyl vlastnictví k pozemku vydržením, nelze o fikci opuštění vůbec uvažovat a zánik jeho vlastnického práva pro pouhé evidenční nesrovnalosti připustit.

Zvolené řešení přijaté v § 65 katastrálního zákona tedy nespočívá v odnětí či zániku vlastnického práva. To, že stát bude za podmínek uvedených v § 64 a násl. katastrálního zákona zapsán jako vlastník v katastru nemovitostí, založí vyvratitelnou domněnku jeho vlastnictví podle § 980 odst. 2 o. z. a břemeno tvrzení i důkazní břemeno bude přesunuto na toho, kdo bude tvrdit, že vlastníkem je on.

To bude platit i ve správním řízení (viz např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 29 A 80/2013, dostupný v systému beck-online, stejně Melzer., F., Tégl, P.: Domněnky upravené v § 980 odst. 2 o. z. Bulletin advokacie č. 6/2018, s. 13, nebo Vrzalová, L., in Spáčil, J., Králík, M. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 14). V případě, že stát nemovitost úplatně převede na třetí osobu, uplatní se za podmínek uvedených v § 984 o. z. zásada materiální publicity. Chopí-li se stát i držby nemovitosti (tedy držby faktické, nikoliv jen knihovní), může vlastnické právo za splnění zákonných podmínek vydržet.

Uvedené závěry navazují na praxi odvolacích soudů. Právní názor obsažený v uvedených rozhodnutích vychází i z odborné literatury.

‍