Pátky s judikaturou 22/5/26
Otázkou formy smlouvy o smlouvě budoucí (§ 1785 o. z.) směřující k uzavření budoucí smlouvy o převodu vlastnického práva k nemovité věci se (jak vyplývá z výše uvedeného) již Nejvyšší soud zabýval a svůj závěr o její bezformálnosti.
Nejvyššímu soudu je známo, že výše uvedené závěry se nesetkaly se souhlasem části odborné veřejnosti a že rozhodnutí nebylo schváleno ke zveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Přesto však neshledává důvod pro jejich přehodnocení, a to ani v argumentaci odvolacího soudu ani ve vyjádření žalované k dovolání.
V nálezu z 18. 12. 2018, sp. zn. II. ÚS 3040/16, Ústavní soud uvedl, že jazykový výklad představuje toliko prvotní přiblížení se k aplikované právní normě, je východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu. Obecné soudy nejsou absolutně vázány doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, je namístě ji korigovat použitím dalších výkladových metod, jako jsou metody výkladu systematického, logického, teleologického či historického.
V daném případě použití jazykové metody výkladu právní normy k nerozumným výsledkům nevede. Nicméně k jinému závěru nelze dospět ani za použití dalších výkladových metod. Z hlediska metody výkladu systematického je patrno, že občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014 uvádí základní zásady právní úpravy, a to mimo jiné, že „zákonnému ustanovení nelze přikládat jiný význam, než jaký plyne z vlastního smyslu slov v jejich vzájemné souvislosti a z jasného úmyslu zákonodárce; nikdo se nesmí dovolávat slov právního předpisu proti jeho smyslu“ (§ 2 odst. 2 o. z.); že „soukromé právo spočívá na zásadě, že daný slib zavazuje a smlouvy mají být splněny“ [§ 3 odst. 2 písm. d) o. z.]; „má se za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka a schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat“ (§ 4 odst. 1 o. z.), viz část první, OBECNÁ ČÁST, Hlava I, Díl 1. V obecných ustanoveních části první o právních jednáních (Hlava V, Díl 1, Oddíl 3 o formě právních jednání) zakládá o. z. každému právo zvolit si pro právní jednání libovolnou formu, není-li ve volbě formy omezen ujednáním nebo zákonem“ (§ 559 o. z.).
Z obecné zásady bezformálnosti právních jednání stanoví občanský zákoník výjimky požadavkem na dodržení formy písemné (§ 561 až § 563 o. z.) u jednotlivých jednostranných či dvou nebo vícestranných právních jednání, nebo formy veřejné listiny (podle § 567 o. z.). Přímo v obecných ustanoveních o právních jednáních pak prolamuje zásadu bezformálnosti v § 560 zákonným požadavkem na písemnou formu u každého právního jednání, kterým se zřizuje nebo převádí věcné právo k nemovité věci, nebo se takové právo mění nebo ruší (k čemuž smlouvou o smlouvě budoucí nedochází). V
obecných ustanoveních o právních jednáních občanský zákoník také vyslovuje požadavek, aby na právní jednání bylo nahlíženo spíše jako na platné než jako na neplatné (§ 574 o. z.), a upravuje následky nedodržení písemné formy právního jednání dohodnuté stranami nebo stanovené zákonem v podobě jeho neplatnosti (§ 582 o. z., Hlava V, Díl 1, Oddíl 6). Požadavek písemné formy (s důsledky výše uvedenými) pak občanský zákoník výslovně zakotvuje u jednotlivých typů právních jednání nebo v zákoně upravených smluv [např. u dohody o vypořádání manželů, pokud byla uzavřena za trvání manželství nebo pokud je předmětem vypořádání věc, u které vyžaduje písemnou formu i smlouva o převodu vlastnického práva (viz § 739 odst. 1 o. z.), k souhlasu manžela při nakládání s domem nebo bytem podle § 747 a 748 o. z., kterým má být dům nebo byt zcizen, nachází-li se v něm rodinná domácnost manželů nebo rodiny, nebo ohledně nájemního práva k takovému domu nebo bytu, má-li být nájem ukončen nebo omezen (viz § 749 o. z.), a v řadě dalších ustanovení, v nichž zákonodárce považoval za potřebné prolomit zásadu bezformálnosti právních jednání proto, že s takovými jednáními jsou spojeny závažné právní následky, nebo v tom, že taková jednání podléhají veřejnoprávní evidenci, nebo z důvodu ochrany práv třetích osob (smlouvy, které jsou podkladem pro zápis do katastru nemovitostí, či smlouvy, které se zakládají do sbírky listin obchodního rejstříku), nebo u jednání, u kterých je zájem na ochraně slabší smluvní strany (např. spotřebitelské smlouvy, smlouva o nájmu bytu).
Z hlediska systematického řazení je také zřejmé, že zákonodárce zařadil smlouvu o smlouvě budoucí do části upravující relativní majetková práva (Část čtvrtá, Hlava I, Díl 2 Smlouva, Oddíl 7 Smlouva o smlouvě budoucí). V obecných ustanoveních upravujících relativní majetková práva přitom zákonodárce zachoval obecné pravidlo bezformálnosti (viz § 1757 odst. 1 o. z.) a možnost si formu dohodnout (§ 1758 o. z.). Výjimku z toho přitom nestanovil a požadavek na písemnou formu nezakotvil v následujících ustanoveních upravujících smlouvu o smlouvě budoucí (§ 1785 až § 1788 o. z.), na rozdíl např. u uznání dluhu (§ 2053 o. z.), darování věci zapsané do veřejného seznamu (§ 2057 odst. 1 o. z.), prodeje a koupi nemovité věci (§ 2128 odst. 1 o. z.). Z hlediska systematického řazení tedy nelze písemnou formu pro smlouvu o smlouvě budoucí dovodit ani z obecných ustanovení o právních jednáních, ani ze speciálních ustanovení upravujících jednotlivé smluvní typy, a to ani v případě smluv směřujících ke smlouvě realizační, kterou dochází k převodu nemovité věci.
K opačnému závěru nesměřuje ani logický výklad právní normy, neboť smlouvou o budoucí smlouvě (byť směřuje ke smlouvě, kterou má dojít k převodu nemovité věci) mezi smluvními stranami vzniká pouze obligační vztah zavazující je toliko v budoucnu smlouvu o převodu věci uzavřít (byť soudně uplatnitelný formou určení obsahu takové smlouvy, nebude-li uzavřena v ujednané lhůtě, jinak do jednoho roku, viz § 1785 o. z.). K vlastnímu převodu ale smlouvou o smlouvě budoucí ještě nedochází, nezakládají se jí práva absolutní povahy, nemá věcně právní, nýbrž jen obligační účinky, zavazující (pouze) smluvní strany k dohodnutému plnění. Smlouva o smlouvě budoucí se nezapisuje do veřejného seznamu ani vkladem [viz § 11 a contrario zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů], ani záznamem (viz § 19 a contrario katastrálního zákona), ani poznámkou (§ 23 a contrario katastrálního zákona), a nezapisuje s o ní ani poznámka spornosti (viz § 24 a contrario katastrálního zákona). Smlouva o smlouvě budoucí směřující k uzavření smlouvy o převodu nemovité věci neomezuje vlastnické ani dispoziční oprávnění vlastníka nemovitosti. Změna okolností, z nichž strany při vzniku závazku ze smlouvy o smlouvě budoucí zřejmě vycházely, do té míry, že na zavázané straně nelze rozumně požadovat, aby smlouvu uzavřela, má za následek zánik povinnosti uzavřít budoucí smlouvu s povinností nahradit oprávněné osobě škodu vzniklou z toho, že zavázaná strana oprávněné straně neoznámí změnu okolností bez zbytečného odkladu (viz § 1788 odst. 2 o. z., k nemožnosti plnit též § 2006 o. z.). Navíc povinnost uzavřít budoucí realizační smlouvu zaniká, nevyzve-li oprávněná strana zavázanou stranu k uzavření smlouvy včas (§ 1788 odst. 1 o. z.). Je proto logické, že zákonodárce z hlediska obsahového i formálního na smlouvu o budoucí smlouvě neklade takové nároky, jako na vlastní smlouvu realizační, jak svůj záměr také vyjádřil v důvodové zprávě k § 1785 o. z.
Uvedený závěr neodporuje ani výkladu teleologickému (z hlediska sledovaného účelu a souladu se spravedlivým uspořádáním společenských vztahů), a odpovídá i výkladu historickému. Je zřejmé, že zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (obč. zák.) i zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, dále jen „obch. zák.“ (oba zákony účinné do 31. 12. 2013) vyžadovaly pro smlouvu o smlouvě budoucí obligatorně formu písemnou, bez ohledu na to, k jaké realizační smlouvě směřovala (§ 50a odst. 1 obč. zák., § 289 odst. 2 obch. zák.).
Zatímco obč. zák. vyžadoval dohodu o všech podstatných náležitostech realizační smlouvy (§ 50a odst. 1 obč. zák.), obch. zák se spokojil s jejich určením alespoň obecným způsobem (§ 289 odst. 1 obch. zák.). Občanský zákoník (zákon č. 40/1964 Sb.) při nedodržení povinnosti uzavřít realizační smlouvu zakotvil oprávněné osobě právo domáhat se nahrazení prohlášení vůle soudním rozhodnutím (§ 50a odst. 2 věta první obč. zák.). Vycházel tak ze zákonného požadavku na obsahové náležitosti smlouvy o smlouvě budoucí zakotveného v § 50a odst. 1 obč. zák., jejichž nedostatek byl sankcionován absolutní neplatností podle § 39 obč. zák.
Oproti tomu obchodní zákoník vyžadující pro smlouvu o budoucí smlouvě dohodu o náležitostech budoucí smlouvy pouze obecným způsobem, umožnil oprávněné osobě domáhat se (v případě nesplnění závazku osobou povinnou) určení obsahu realizační smlouvy soudem (nebo osobou určenou ve smlouvě) podle účelu zřejmě sledovaného uzavřením budoucí smlouvy, s přihlédnutím k okolnostem, za nichž byla sjednána smlouva o uzavření budoucí smlouvy, jakož i k zásadě poctivého obchodního styku (§ 290 odst. 2, § 292 odst. 1 obch. zák.). Je tedy evidentní, že zákonodárce v nové úpravě smlouvy o budoucí smlouvě účinné od 1. 1. 2014 (v § 1785 a násl. o. z.) čerpal z dřívější úpravy obchodního zákoníku, a to jak co do obsahových náležitostí takové smlouvy, tak co do způsobu, jímž se lze domoci jejího splnění. Na rozdíl od úpravy v obchodním zákoníku ale nezakotvil pro tuto smlouvu obligatorně písemnou formu, vycházeje ze zásady bezformálnosti právních jednání zakotvené v § 559 o. z. a § 1757 odst. 1 o. z., a svůj odklon od dosavadní právní úpravy vysvětlil v důvodové zprávě k § 1785 až 1788 o. z.
Zákonodárce tedy v důvodové zprávě k nové právní úpravě vysvětlil, proč [i přes výše uvedené funkce smlouvy, tedy včetně funkce varovné (zdůrazněné odvolacím soudem)] v podmínkách právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 je jen věcí smluvních stran, zda si písemnou formu smlouvy o budoucí smlouvě dohodnou či nikoli. Z důvodové zprávy zákonodárce je přitom zřejmé, že ústup od požadavku na zachování její písemné formy (vyžadované dosavadní právní úpravou) byl vědomý a cílený a že skutečnost, že zákonodárce písemnost požadované formy nezakotvil ani tehdy, směřuje-li k uzavření některých typů smluv, u nichž má její varovná (příp. zajišťující či důkazní) funkce zvýšený význam, nepředstavuje nevědomou mezeru v právu, kterou by byly oprávněny soudy svou interpretací právních předpisů vyplnit, nýbrž jeho vědomé rozhodnutí. Od přijetí zákona č. 89/2012 Sb. přitom nenastala významná změna společenských podmínek nebo souvisejících částí právního řádu.
Lze tudíž uzavřít, že nad rámec zákonných ustanovení nelze nikomu zakládat povinnosti, které ze zákona nevyplývají, což platí i v oblasti práv soukromých (srov. čl. 4 odst. 1 Listiny). I s ohledem na princip předvídatelnosti práva a právní jistoty nelze proto podle názoru Nejvyššího soudu dovozovat obligatorně písemnou formu právních jednání tam, kde taková povinnost (sankcionovaná neplatností právního jednání) ze zákona expressis verbis nevyplývá (jako v případě smlouvy o smlouvě budoucí). Tomu ostatně nasvědčuje i všeobecná zásada vyjádřená v § 574 o. z. („Na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako neplatné.“).
Právní úprava účinná od 1. 1. 2014 při výkladu právních jednání opouští důraz na formální hledisko projevu vůle, typický pro předchozí občanský zákoník, a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících.
Základní pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení § 556 odst. 1 věta první o. z.; soud nejprve zkoumá, jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Ochrana dobré víry adresáta právního jednání akcentovaná v § 556 odst. 1 větě první o. z. vyžaduje, aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího, která byla anebo musela být známa adresátovi, již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem, např. objektivním významem užitých slov. Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z.
Odvolací soud se při výkladu právního jednání účastníků (tj. pojistné smlouvy č. 3811732294 uzavřené dne 9. 9. 2015 a jejich součástí) odchýlil od shora uvedené judikatury dovolacího soudu, omezil-li se pouze na gramatický výklad, aniž zjišťoval, jaká byla skutečná vůle, kterou smluvní strany projevily v pojistné smlouvě, jejíž nedílnou součástí je „Soubor pojistných podmínek, rizikové životní pojištění s dividendou, Edice 2015“ obsahující mimo jiné „Všeobecné pojistné podmínky pro úrazové pojištění“, resp. dovodil-li, že vůle smluvních stran směřovala k tomu, aby rozsah trvalých následků úrazu pojištěnce určil vždy lékař pojistitelky (tedy i v případě soudního sporu), tzn., že účastníky byla uzavřena dohoda o dokazování, která má za účel bezprostředně ovlivnit proces navrhování, obstarávání, provádění a hodnocení důkazů.
Ani gramatickým výkladem posuzovaného právního jednání účastníků však nelze podle názoru dovolacího soudu dospět k závěru, že rozsah trvalých následků úrazu pojištěnce může podle pojistné smlouvy, resp. smluvních pojistných podmínek určit vždy pouze lékař pojistitelky.
Nic takového se ze slovního vyjádření článku 7 odst. 1 „Všeobecných pojistných podmínek pro úrazové pojištění“ nepodává. Při respektování ustanovení § 555 odst. 1 o. z. nelze než dospět k závěru, že „Soubor pojistných podmínek“ obsahující mimo jiné „Všeobecné pojistné podmínky pro úrazové pojištění“ sloužil pouze pro potřeby pojišťovny (žalované) při stanovení pojistného plnění v případě pojistné události pojištěnce.
Nemůže však zavazovat soudy při úvaze, jaký důkaz ke zjištění skutkového stavu věci provede, resp. kterého soudního znalce pověří vypracováním znaleckého posudku za účelem určení rozsahu trvalých následků úrazu žalobce. Ze samotného textu pojistných podmínek nelze spolehlivě dovodit, že úmyslem smluvních stran bylo, aby i v případě, že jejich spor se stane předmětem soudního řízení, bylo výhradně na lékařích pojistitelky posuzovat rozsah trvalých následků úrazu pojištěnce. Vůli smluvních stran, resp. úmysl jednajících, přitom soudy nesprávně dovozovaly právě a jen z textu pojistné smlouvy a „smluvních podmínek“, které jsou její součástí.
Podle § 132 o. s. ř. hodnotí soud důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
Dohody o dokazování jsou procesními smlouvami, které mají za účel bezprostředně ovlivnit proces navrhování, obstarávání, provádění a hodnocení důkazů. Pole působnosti dohod o dokazování se na první pohled jeví široké, nicméně při bližším zkoumání je přípustnost těchto smluv diskutabilní. V české odborné literatuře jsou všechny důkazní smlouvy odmítány, neboť se příčí všemu, na čem je civilní soudní řízení postaveno (Lavický, Petr. Několik úvah o procesním právu z podnětu díla prof. V. Knappa).
Smlouvy o důkazním prostředku porušují povinnost soudu vyšetřit pravdivě skutkový stav za možnosti využití všech přípustných důkazních prostředků. Případné dohody tak budou právně irelevantní a bude záležet na benevolenci stran, zdali je dodrží.
Pokud jde o žalobcem formulovanou otázku, „zda je ustanovení pojistných podmínek, kterým je předem vyloučena možnost pojištěného požadovat přezkoumání rozsahu trvalých následků úrazu nezávislým a nestranným znalcem, ve smyslu § 1753 o. z. neúčinné, popř. zda se k němu podle § 1815 o. z. nepřihlíží“, nelze než uvést, že odvolací soud sice uzavřel, že účastníci se v článku 7 odst. 1 všeobecných pojistných podmínek pro úrazové pojištění dohodli na tom, který lékař určí rozsah trvalých následků úrazu poškozeného (resp., že rozsah trvalých následků určuje lékař pojistitele), inkriminované ujednání však nepodrobil „testu přiměřenosti“, nepoměřoval ho ani ustanovením § 1753 o. z., ani § 1815 o. z.
Považoval-li obsah citovaného článku za dohodu o dokazování, nezabýval se tím, zda taková dohoda neodporuje českému právnímu řádu a zda ji lze (byla-li stranami skutečně uzavřena) mít za přípustnou.
Nejvyšší soud připomíná, že přijal a odůvodnil závěr, že v procesním právu se neuplatňuje zásada „vše je dovoleno, co není zakázáno“, nýbrž je možno se od procesního práva smluvně odchýlit dohodou jenom tehdy, když to procesní právo umožňuje.
V poměrech předešlé právní úpravy, tedy ve vztahu k zákonné úpravě kupní ceny v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), podle jeho § 588, platilo, že „Z kupní smlouvy vznikne prodávajícímu povinnost předmět koupě kupujícímu odevzdat a kupujícímu povinnost předmět koupě převzít a zaplatit za něj prodávajícímu dohodnutou cenu.“ V § 589 obč. zák. se pak podávalo, že: „Cenu je třeba sjednat v souladu s obecně závaznými právními předpisy, jinak je smlouva neplatná podle § 40a.“ U kupní ceny se striktně nevyžadovalo jen její určení (vyčíslení) přesnou finanční částkou, ale připouštělo se i její určení jiným způsobem, ale vždy tak, aby bylo možné stanovit přesnou výši kupní ceny. Připouštěly se odkazy na ceníky, rozpočty a jiné, přesně určitelné způsoby vyjádření kupní ceny.
V tomto ohledu nyní účinný občanský zákoník obsahuje regulaci, která nemá žádnou analogii v předchozí právní úpravě. Stanovení výše kupní ceny není možné považovat za jednu z podstatných (esenciálních) náležitostí, která musí být v kupní smlouvě výslovně vždy a bezvýhradně vyjádřena. Pojmovým znakem koupě je jen úplatnost (povinnost zaplatit kupní cenu). Strany mohou vyjádřit vůli cenu neurčovat podle § 2085 odst. 2, případně cenu neurčit vůbec.
K samotné aplikaci ustanovení § 2085 odst. 2 o. z. (které je zařazeno v pododdílu 2 označeného „Koupě movité věci“ oddílu 1 „Koupě“) Nejvyšší soud zdůrazňuje, že citované ustanovení předpokládá společnou vůli stran kupní smlouvy dohodnout se na obsahu kupní smlouvy i bez výslovného určení kupní ceny, je-li pro převod nemovité věci sjednána povinně písemná forma, měla by tato vůle vyplývat z písemně zachyceného textu smlouvy.
Absentuje-li samotné ujednání o výši kupní ceny, za současného zřetelného vyjádření vůle, že účastníci chtějí kupní smlouvu uzavřít i bez takového určení, nastupují bez dalšího účinky zákonné nevyvratitelné domněnky (slovo „platí“ v § 2085 odst. 2 věta první o. z.), že strany si ujednaly cenu obvyklou (§ 492 odst. 1 o. z.). Dané ustanovení se přitom nikterak netýká určitosti vyjádření kupní ceny.
Oproti tomu ustanovení § 2080 o. z., na nějž kladly důraz soudy nižších stupňů, které se týká jak koupě movitých, tak i nemovitých věcí (což nakonec vyplývá z jeho systematického zařazení do pododdílu 1 “Obecná ustanovení“ oddílu 1 „Koupě“), cílí na situace, kdy je uzavřena kupní smlouva s dohodnutou kupní cenou, a právě v takovém případě musí být naplněn zákonný požadavek její určitosti. Zákonodárce zde formuluje ujednání v míře „alespoň způsobu jejího určení“. Je-li kupní cena sjednána, avšak neurčitě (tj. k určitosti nelze dospět ani výkladem dle § 553 odst. 1 a § 555–558), nemůže být zásadně určitá ani kupní smlouva, dle § 553 odst. 1 se v popisované situaci jedná o zdánlivé právní jednání. Lze uzavřít, jak uvádí i dovolatel, že ustanovení § 2080 a § 2085 odst. 2 o. z. tzv. míří každé zcela jiným směrem.
Ustanovení § 2131 o. z. nakonec stanovuje pro otázky neřešené ustanoveními o koupi nemovité věci „přiměřeně“ použít ustanovení o koupi movitých věcí.
Legislativní termín zakládající povinnost určité právní pravidlo aplikovat „přiměřeně“ vyjadřuje (např. podle čl. 41 odst. 2 legislativních pravidel vlády, jak na ně přiléhavě odkazuje dovolatel) ve spojení s odkazem na jiné ustanovení, volnější vztah mezi daným ustanovením a vymezenými právními vztahy.
Úvaha o míře přiměřené použitelnosti jiného ustanovení téhož nebo jiného právního předpisu přitom musí vycházet zejména z cíle sledovaného právní úpravou daných právních vztahů, ze způsobu, jakým jsou tyto právní vztahy upraveny, a ze vzájemného srovnání jednotlivých ustanovení obsažených v obecně závazném právním předpisu, jenž má být přiměřeně použit, a způsobem, jakým právní úprava vymezuje dané právní vztahy; teprve na základě takové úvahy lze učinit jednoznačný závěr o přiměřené použitelnosti konkrétních ustanovení obsažených v témže nebo jiném právním předpise a o tom, u kterých z nich je přiměřené použití vyloučeno.
Nejvyšší soud v poměrech projednávané věci nepřisvědčuje právnímu názoru odvolacího soudu, že odlišné formální nároky kladené na kupní smlouvu, jejímž předmětem je nemovitá věc, brání aplikaci obecného ustanovení § 2085 odst. 2 o. z., zmíněného v části týkající se především věcí movitých. Pro kontrakty týkající se nemovitých věcí je speciálně předepsán požadavek písemné formy (§ 2128 odst. 1 věty první ve spojení s § 560 o. z.), požadavek jednotnosti projevu vůle na téže listině (§ 561 odst. 2 o. z.).
Nejvyšší soud navíc ve shodě s dovolatelem nespatřuje zásadní distinkci v tom, že, na rozdíl od věcí movitých jsou věci nemovité „zpravidla obtížně ocenitelné a zpravidla vyšší hodnoty“ (bod 52 napadeného rozhodnutí), nebo v rozdílném okamžiku nabytí vlastnického práva. Občanský zákoník zná i mnohé jiné smluvní typy, u nichž je vyžadována písemná forma, přesto konkrétní výše úplaty nemusí být ve smlouvě určena; např. jde o nájem bytu nebo nájem domu dle § 2237 a § 2246 odst. 2 o. z., v případě licence dle § 2358 odst. 2 a 2366 o. z., nebo u obchodního zastoupení dle § 2483 odst. 2 a § 2499 o. z. Co do rozdílnosti v hodnotě věci není tento požadavek relevantní, občanský zákoník počítá např. i ve smlouvě o dílo v § 2586 odst. 2 o. z. s možností uzavřít smlouvu bez určení ceny díla, přitom dílem mohou být jak vysoce hodnotné věci nemovité, tak i movité.
Co do rozdílu okamžiku nabytí vlastnického práva nemá okamžik převodu žádný vztah ke způsobu určení kupní ceny. Okamžik nabytí vlastnického práva je totiž otázkou věcně právní, kdežto způsob určení kupní ceny je otázkou po výtce obligační. Také je třeba zdůraznit, že pododdíl upravující koupi nemovitých věcí neobsahuje žádné ustanovení, které by výslovně vylučovalo aplikaci § 2085 odst. 2 o. z. Absence takového omezení tak spíše nasvědčuje tomu, že přiměřená aplikace tohoto ustanovení podle § 2131 o. z. není vyloučena žádnou zvláštní úpravou, a nakonec ani povahou právního jednání o převodu nemovitých věcí.
Nahlíženo prizmatem právě rozebraných závěrů by výklad, podle něhož § 2085 odst. 2 o. z. nelze použít na koupi nemovité věci, zakládal rozpor se systematikou a hodnotovými východisky nyní účinného občanského zákoníku (jež se inspiroval v úpravě švýcarské), zejména co do jím proklamovaného principu autonomie vůle. Občanský zákoník v obecné úpravě koupě vychází z toho, že pojmovým znakem kupní smlouvy je její úplatnost (§ 2079 odst. 1 o. z.), nikoli nutně vyjádření kupní ceny přímo v textu smlouvy.
Ostatně již § 2080 o. z. připouští, že kupní cena je dostatečně určitá, je-li sjednán alespoň způsob jejího určení; tím spíše pak zákon v § 2085 odst. 2 o. z. výslovně počítá se situací, kdy strany chtějí uzavřít kupní smlouvu bez určení kupní ceny, a v takovém případě jednoznačný a nepochybný způsob určení kupní ceny prostřednictvím nevyvratitelné domněnky (praesumptio iuris et de iure) stanoví přímo zákon.
Není proto možno, bez výslovné opory v zákoně, resp. bez dostatečně silných důvodů, dovozovat, že zákonodárce chtěl tento zákonem výslovně předjímaný mechanismus vyloučit právě u koupě nemovité věci. Otázka, jaký následek má výslovně projevená vůle stran uzavřít kupní smlouvu bez určení kupní ceny, není v ustanoveních o koupi nemovité věci (§ 2128 až 2131 o. z.) upravena zvlášť.
Opačný výklad by vedl k neodůvodněné, a proto i nežádoucí diferenciaci práv a povinností uvnitř téže smluvní typologie. Pro takové rozlišení však text nyní účinného občanského zákoníku neposkytuje solidní oporu. Naopak znění § 2131 o. z. svědčí pro jednotu úpravy koupě. Tomu odpovídá i teleologie právní úpravy. Smyslem § 2085 odst. 2 o. z. je zachovat účinky úplatné kupní smlouvy tam, kde je z projevu stran zřejmé, že chtějí být kupní smlouvou vázány, avšak výslovně uvedou, že nechtějí cenu konkrétně sjednat.
Zákon v takové situaci nevidí deficit konsenzu o podstatné náležitosti, nýbrž takto úmyslně prodávajícím a kupujícím projevenou určitou „mezeru“, vyplňuje, prostřednictvím nástupu účinků nevyvratitelné domněnky, pravidlem o ceně obvyklé. Není rozumný důvod, aby tato ochrana skutečné smluvní vůle stran působila jen u movitých věcí, nikoliv však u věcí nemovitých, a to zvlášť tehdy, je-li úplatný charakter převodu z písemné kupní smlouvy nepochybný a vůle neuvést konkrétní cenu je ve smlouvě rovněž jednoznačně vyjádřena. Písemná forma chrání jistotu ohledně obsahu právního jednání; není však jejím účelem vyloučit použití zákonného pravidla, které samo stanoví, jak se cena v takovém případě určí (a to bez ohledu na praktické obtíže, které může, ale také nemusí, takový způsob určení výše kupní ceny smluvním stranám způsobit; ony obtíže budou obdobné jak při úplatném převodu věci movité, tak i nemovité).
Lze proto uzavřít, že je-li u koupě nemovité věci v písemné smlouvě výslovně projevena vůle stran uzavřít úplatnou kupní smlouvu bez určení kupní ceny, uplatní se podle § 2131 o. z. přiměřeně § 2085 odst. 2 o. z. Za ujednanou pak platí kupní cena, za niž se srovnatelná nemovitá věc v době uzavření smlouvy a za obdobných smluvních podmínek obvykle prodává.
V posuzovaném případě katastrální úřad návrh na povolení vkladu vlastnického práva k předmětné nemovité věci zamítl nesprávně. Katastrální úřad a následně i soudy obou stupňů měly vzít náležitě v úvahu, že smluvní strany jasně a srozumitelně vyjádřily svou vůli a úmysl uzavřít úplatnou kupní smlouvu o převodu vlastnického práva k předmětné nemovité věci, a to výslovně bez určení konkrétní kupní ceny. Již z tohoto důvodu nemůže obstát názor odvolacího soudu i soudu prvního stupně, podle nichž v kupní smlouvě ohledně převodu nemovité věci nelze ujednat kupní cenu bez jejího určení, byť by to vyplývalo z písemně zachycené vůle smluvních stran.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu, který z hlediska projevené vůle účastníků tohoto řízení uzavřít smlouvu ohledně převodu nemovitých věcí (podílu na nich) i bez určení kupní ceny, považoval takovou smlouvu za neplatnou, a proto i nezpůsobilou vkladu převáděného (vlastnického) práva do katastru nemovitostí za neplatnou, není správný.
V čl. 7.6 smlouvy bylo dohodnuto, že při neshodě o výši slevy bude výše slevy stanovena znalcem jmenovaným stranami, popř. společností TPA Valuation & Advisory s. r. o. Nároky z titulu vad byl kupující povinen uplatnit bez zbytečného odkladu poté, co se o vadě dozvěděl, nejpozději však do čtyř let de dne účinnosti smlouvy. Nárok kupujícího na slevu a náhradu újmy byl sjednán maximálně do výše 6 000 000 Kč (s výjimkami limitace).
Nelze též uzavřít, že by smyslem a účelem právní úpravy práv z vadného plnění bylo bránit jakémukoliv odchylnému ujednání. Smyslem a účelem práv z vadného plnění je náprava poruchy ekvivalence vzájemných plnění (vyrovnání ekvivalence plnění). Jinak řečeno účelem úpravy práv z vadného plnění (tj. i účelem přiměřené slevy z kupní ceny) je opětovně docílit rovnovážného stavu mezi plněním smluvních stran (zaplacenou kupní cenou a obdrženou věcí), který byl narušen vadným plněním jedné z nich (prodávajícím), tj. tím, že oproti smluvně předpokládanému stavu ekvivalence plnění (kupující za určitou dohodnutou kupní cenu měl obdržet bezvadné plnění této dohodnuté ceně odpovídající) ve skutečnosti kupující obdržel plnění vadné, a tedy již proto neodpovídající sjednané ceně.
Tomuto účelu se neprotiví, pokud si samy strany dohodu určí, jaké plnění ve vztahu mezi nimi bude způsobilé narovnat poruchu ekvivalence plnění vzniklou případným vadným plněním jedné z nich, tj. pokud již ve smlouvě určí výši slevy z kupní ceny, kterou pro případ vadného plnění považují za přiměřenou tomu, aby bylo opět dosaženo ekvivalence plnění, případně určí způsob, jakým taková přiměřená výše slevy bude v budoucnu stanovena. Činí tak zpravidla z důvodu existence svého oprávněného zájmu na předcházení sporů, což platí i v případě smlouvy o převodu podílu (či akcií) v obchodní korporaci, v níž určení přiměřené výše slevy z ceny může představovat složitý proces výpočtu a dokazování před soudem.
Občanský zákoník přitom připouští též ujednání stran o tom, že určitou náležitost smlouvy určí třetí osoba (tj. i znalec) nebo soud (srov. § 1749 odst. 1 o. z.). Nelze proto obecně považovat za odporující zákonu ani smluvní ujednání, kterým strany určí výši slevy z kupní ceny pro případ vadného plnění tak, že pověří jejím určením znalce, kterého si zvolí (i za stanovení případných kritérií, na jejichž základě má být výše slevy znalcem vypočtena). Skutečnost, že výše případného práva z vadného plnění bude určena způsobem, na kterém se strany již předem ve smlouvě dohodly, naopak posiluje právní jistotu stran.
Nevylučuje-li hmotněprávní úprava ponechat na vůli smluvních stran možnost určení výše slevy z kupní ceny jejich dohodou (a to i dohodou o tom, že výše slevy bude určena znalcem jako třetí osobou), pak je v souladu s cíli občanského soudního řízení (srov. § 1 až 3 o. s. ř.), aby soud v následném soudním sporu mezi stranami zajistil spravedlivou ochranu i tomuto právu stran na určení výše slevy na základě jejich dohody a tím respektoval zásadu autonomie vůle.
V projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru, že ujednání čl. 7.6 smlouvy je neplatné pro rozpor se zákonem podle § 588 o. z., přičemž za takový považoval výlučně rozpor s ustanoveními procesního práva o úloze soudu a se zásadou volného hodnocení důkazů soudem.
Odvolacímu soudu lze předně vytknout neúplnost jeho úvah, pokud učinil závěr o absolutní neplatnosti čl. 7.6 smlouvy podle § 588 o. z. bez toho, aby se blíže zabýval i tím, zda toto ujednání současně zjevně narušuje veřejný pořádek. Ustanovení § 588 věty první o. z. totiž určuje, že soud přihlédne k neplatnosti právního jednání, jež odporuje zákonu, pouze tehdy, je-li jím zjevně narušen veřejný pořádek, přičemž adverbium „zjevně“, nevyjadřuje požadavek na určitý stupeň intenzity narušení veřejného pořádku posuzovaným právním jednáním, nýbrž toliko zdůrazňuje, že narušení veřejného pořádku musí být zřejmé, jednoznačné a nepochybné. Je-li tomu tak, je posuzované právní jednání neplatné a soud k této neplatnosti přihlédne i bez návrhu. V opačném případě nelze o neplatnosti z důvodu narušení veřejného pořádku vůbec uvažovat.
Nelze přisvědčit též samotné argumentaci odvolacího soudu o rozporu takového ujednání s ustanoveními procesního práva. Žádné ustanovení procesního práva stranám nezakazuje učinit takovou dohodu o způsobu určení výše slevy z kupní ceny a taková dohoda není ani v rozporu se smyslem a účelem ustanovení občanského soudního řádu o úloze soudu v občanském soudním řízení a o zásadě volného hodnocení důkazů soudem.
V soudním řízení, v němž bude zjištěna existence smluvního ujednání stran, jímž se pro případ vadného plnění dohodly na tom, že výše slevy z kupní ceny bude určena konkrétním znalcem, a v řízení bude předložen znalecký posudek o určení výše takové slevy zpracovaný tímto znalcem, zůstane úkolem soudu posoudit na základě hodnocení provedených důkazů, zda byly naplněny podmínky pro realizaci této dohody stran o určení výše slevy, tj. zda se vůbec jednalo o plnění vadné a zda byly splněny další případné podmínky pro vznik a uplatnění práva na slevu z kupní ceny (např. včasnost uplatnění), resp. také posoudit, zda byly znalcem dodrženy případné smluvně dohodnuté parametry pro určení výše slevy (tj. zda byla znalcem určena výše slevy z kupní ceny v souladu s jejich vůlí smluvně deklarovanou).
Ujednání obsažené v čl. 7.6 smlouvy, jímž se účastníci pro případ vadného plnění dohodli na tom, že výše slevy z kupní ceny bude určena konkrétním znalcem, tedy nelze považovat za neplatné a právní posouzení věci odvolacím soudem je v tomto ohledu nesprávné. Pro úplnost lze dodat, že pro závěr o aplikovatelnosti uvedeného smluvního ujednání je však nezbytné posouzení, zda smlouva o převodu obchodních podílů ze dne 11. 12. 2019 je smlouvou spotřebitelskou (srov. § 1810 o. z.) a zda uvedené ujednání nemá povahu zneužívajícího ujednání ve smyslu § 1813 o. z., k němuž se podle § 1815 o. z. nepřihlíží. Takové posouzení odvolací soud neučinil a tudíž nemohlo být ani předmětem dovolacího přezkumu.
V projednávané věci odvolací soud posoudil jako nejistou a neurčitou pohledávku žalované (její část) na zaplacení slevy z kupní ceny ze smlouvy o převodu podílů na společnosti TYHAN s. r. o., kterou žalovaná uplatnila v průběhu řízení k započtení vůči žalobou uplatněné pohledávce žalobců na zaplacení části druhé splátky kupní ceny z téže smlouvy.
Ztotožnil se přitom se závěry soudu prvního stupně i se svými předchozími závěry vyslovenými v dřívějším zrušujícím rozhodnutí, podle kterých nároky žalobců z důvodu nedoplatku kupní ceny byly mezi účastníky nesporné a k jejich prokázání nebylo třeba žádného dalšího dokazování, zatímco nárok žalované na slevu z kupní ceny z důvodu vad spočívajících v nepravdivosti smluvního prohlášení žalobců o kontinuitě podnikání společnosti TYHAN s. r. o. byl sporný a vyžadoval další náročné dokazování o této skutečnosti, a to i přes předložený znalecký posudek o ocenění výše slevy z kupní ceny zpracovaný znalcem, který měl podle čl. 7.6 smlouvy takovou výši slevy určit.
Znalec však nezkoumal, zda tvrzené vady skutečně existovaly, a bylo též nezbytné vést dokazování i k věcným námitkám žalobců o opožděnosti uplatněného nároku z vad. Nadto měl odvolací soud ujednání v čl. 7.6 smlouvy za neplatné pro rozpor se zákonem.
Vycházel-li odvolací soud při závěru o nezpůsobilosti pohledávky žalované k započtení z předpokladu neplatnosti smluvního ujednání o určení výše slevy z kupní ceny předem smluvně určeným znalcem, pak již v tomto ohledu byly jeho úvahy nesprávné, jak bylo vysvětleno výše.
Lze sice přisvědčit tomu, že o nelikviditě předmětné pohledávky žalované svědčila skutečnost, že i přes vyhotovený znalecký posudek o určení výše slevy z kupní ceny byla tato pohledávka objektivně spornou, neboť spornými byly (v době, kdy žalovaná učinila předmětný jednostranný zápočet, která je pro posouzení započitatelnosti pohledávek rozhodná) další skutečnosti týkající se samotné existence vad smluvního plnění žalobců a včasnosti uplatnění práva z vad žalovanou, tj. existence podmínek, za kterých vůbec mohlo být podle smlouvy přistoupeno k určení výše slevy z kupní ceny znalcem.
Odvolací soud však řádně nepřihlédl k těm závěrům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle kterých i v případě, kdy by aktivní pohledávku bylo jinak možné považovat za ilikvidní, nepůjde o pohledávku nejistou a neurčitou ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z., pokud není na místě poskytovat věřiteli ochranu prostřednictvím tohoto ustanovení, neboť je s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu spravedlivé, aby dříve, než dojde k uhrazení (resp. přiznání) pasivní pohledávky, bylo posouzeno, zda je její věřitel povinen plnit dluh z aktivní pohledávky vzniklé ze stejného vztahu.
V projednávané věci podle zjištění soudů obou stupňů pohledávky žalobců i žalované vyplývaly z téhož smluvního vztahu účastníků. Pohledávka žalované (aktivní pohledávka) byla pohledávkou na zaplacení (části) slevy právě z té kupní ceny (její druhé splátky), jejíž úhrady (resp. úhrady její části) se v řízení domáhali žalobci po žalované (pasivní pohledávka).
Podle smluvních ujednání byla navíc (až na výjimky stanovené ve smlouvě) výše slevy z kupní ceny omezena právě výší druhé splátky kupní ceny a strany ve smlouvě též výslovně zdůraznily, že druhá splátka kupní ceny může být případně snížena v závislosti na existenci nároku žalované z vad formou slevy z kupní ceny a též v případě jednostranného započtení předvídaného smlouvou. Pro vyloučení pochybností bylo též stanoveno oprávnění kupujícího uplatnit jakoukoliv slevu ze smlouvy oproti jakékoliv splátce kupní ceny. Za těchto zjištěných okolností úzkého vzájemného sepjetí pohledávek žalobců a žalovaných vyjádřeného mezi nimi i ve smlouvě, odpovídá v nyní posuzované věci rozumnému a spravedlivému uspořádání poměrů mezi stranami, aby pohledávky na zaplacení druhé splátky kupní ceny (její části) a na zaplacení slevy z této kupní ceny (její části) byly vzájemně započitatelné, tj. aby dříve, než dojde k přiznání pasivní pohledávky, bylo posouzeno, zda jsou žalobci povinni plnit dluh z aktivní pohledávky.
Právní posouzení odvolacího soudu, podle kterého předmětná pohledávka žalované není způsobilou k započtení podle § 1987 odst. 2 o. z. tak není správné.
