Pátky s judikaturou 20/2/26
Podle odborné literatury je zákonnou náležitostí písemnosti podpis jednajícího a jen podepsané právní jednání může být platné (resp. účinné) a vyvolávat zamýšlené právní následky. Podpis jednajícího má tři základní funkce – identifikační, důkazní a stvrzující konečnost projevu vůle.
Označení společnosti Amifox STAVBY, s.r.o., se v dokumentu neobjevuje, zároveň nelze dovodit ani to, že žalovaný (případně žalobce) vlastnoručně podepsali smlouvu o zápůjčce jako zástupci právnické osoby Amifox STAVBY s.r.o. (k tomu srov. § 161 věta druhá o. z.).
Odvolací soud na základě dalšího dokazování zároveň nedovodil, že by zápůjčka byla sjednána ve smyslu ustanovení § 1767 o. z. ve prospěch třetí osoby (společnosti Amifox STAVBY s.r.o.); této otázce se napadené rozhodnutí blíže nevěnuje, resp. na jejím řešení nespočívá (přitom pokud by odvolací soud skutečně dospěl k závěru, že zápůjčka byla uzavřena mezi Amifox STAVBY s.r.o. a V. M., byla by následující argumentační linie nadbytečná, resp. vůbec by nebylo třeba se zabývat otázkou, zda bylo na základě smlouvy o zápůjčce plněno žalovanému.
Za rozhodující odvolací soud (podle odůvodnění napadeného rozhodnutí) považoval, že nedošlo k reálnému plnění dle textu smlouvy o zápůjčce ze dne 18. 4. 2017 ve prospěch žalovaného, resp. že žalobce v řízení neprokázal, že částka 400 000 Kč či její část byla žalovanému podle uvedené smlouvy skutečně předána do jeho dispozice. Dovodil to z toho, že žalobce ani netvrdil, že to byl žalovaný, kdo po složení 400 000 Kč na účet označený v textu smlouvy ze dne 18. 4. 2017 vybral ze stejného účtu konkrétní peněžní částku (do výše 400 000 Kč).
Podle odvolacího soudu tak nedošlo k reálnému plnění dle textu smlouvy o zápůjčce ze dne 18. 4. 2017 ve prospěch žalovaného, smlouva mezi žalovaným a V. M. nevznikla a žalovaný proto V. M. nic nedlužil.
Skutkový závěr odvolacího soudu, že nedošlo k reálnému plnění dle textu smlouvy o zápůjčce ze dne 18. 4. 2017 ve prospěch žalovaného, je v rozporu s provedeným dokazováním. Podle obsahu spisu je zcela nepochybné, že věřitelka poukázala peněžité prostředky na účet vedený na jméno žalovaného jako fyzické osoby, k němuž měl žalovaný dispoziční oprávnění.
Závěr odvolacího soudu, že nedošlo k reálnému plnění dle textu smlouvy o zápůjčce ve prospěch žalovaného (a smlouva mezi žalovaným a V. M. nevznikla, žalovaný proto V. M. nic nedlužil), neboť účet vedený na jméno žalovaného, na který věřitelka peněžité prostředky poukázala, sloužil jako účet společnosti Amifox STAVBY s. r. o., je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
Dle judikatury Nejvyššího soudu vztahující se k úpravě smlouvy o půjčce v občanském zákoníku č. 40/1964 Sb., jejíž závěry jsou (jak ostatně potvrzuje i komentářová literatura) využitelné i v kontextu současné úpravy zápůjčky, „podstatnými náležitostmi smlouvy o půjčce (nyní zápůjčce) jsou označení smluvních stran, určení předmětu půjčky, a především skutečné předání předmětu půjčky věřitelem dlužníkovi“.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dovodila ve vztahu ke smlouvě o (zá)půjčce, že tato smlouva má reálnou (nikoliv jen konsensuální) povahu. Vznik půjčky předpokládá nejen dohodu stran, ale i skutečné odevzdání předmětu půjčky dlužníkovi. Jako pro každou smlouvu je i pro smlouvu o půjčce nezbytným předpokladem shodná vůle obou stran (konsenzus).
Jakmile je smlouva na základě nabídky a jejího přijetí uzavřena, vzniká mezi stranami závazný právní vztah, jehož obsahem jsou sjednaná práva a povinnosti, avšak teprve odevzdáním předmětu půjčky dlužníkovi se tento vztah mezi nimi stává právním vztahem z půjčky. Půjčka se řadí k tzv. reálným kontraktům, kdy kromě samotného uzavření smlouvy je zapotřebí ještě další úkon, a to předání předmětu půjčky dlužníkovi.
Tedy nejen pouhým smluvním ujednáním, ale až předáním předmětu půjčky vzniká dlužníkovi závazek vrátit věřiteli to, co mu bylo půjčeno, a tomu odpovídající právo věřitele požadovat vrácení půjčky.
Při peněžité půjčce věřitel ze smlouvy o půjčce splní svůj závazek přenechat dlužníku peníze ve smyslu § 657 obč. zák. (nyní § 2390 o. z.) nejen jejich předáním dlužníkovi v hotovosti, ale i formou bezhotovostního platebního styku, tj. bezhotovostním převodem na účet dlužníka, popř. podle dohody smluvních stran na dlužníkem označený účet třetí osoby, k němuž má dlužník dispoziční oprávnění, anebo na dlužníkem označený účet třetí osoby, který podle dohody stran smlouvy o půjčce je místem plnění závazku věřitele poskytnout předmět půjčky.
Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu tedy připouští určení bankovního účtu třetí osoby jako místa, kam má být předmět půjčky (nyní zápůjčky) převeden, pokud se na tom strany smlouvy dohodnou.
Pro splnění povinnosti přenechat zapůjčenou finanční částku není naopak třeba, aby si dlužník peníze z účtu vybral, jak požaduje v napadeném rozhodnutí odvolací soud.
V posuzované věci nebylo sporu o tom, že zapůjčitelka platbu předmětné částky na bankovní účet vedený na jméno žalovaného, k němuž měl žalovaný dispoziční oprávnění, provedla. S přihlédnutím k tomu, že peněžní prostředky lze dlužníku zapůjčit nejen v hotovosti, nýbrž i formou bezhotovostního platebního styku, třeba i na jiné dohodou sjednané platební místo, než je dlužníkův účet, a v posuzované věci bylo dokazováním zjištěno, že peněžní prostředky byly zapůjčitelkou poskytnuty dokonce na účet žalovaného, byť se fakticky jednalo o platební místo společnosti Amifox STAVBY s.r.o., jejímž jednatelem byl žalovaný, nelze v žádném případě bez dalšího dospět k závěru, že zápůjčka nevznikla.
Shrnuto, zjištění, že žalovaný smlouvu o zápůjčce neuzavřel a jednalo se o zápůjčku „firmě“, z něhož odvolací soud vycházel, není podložen provedenými důkazy a lze ho označit za spekulativní. Zároveň, není správný právní závěr soudu, že z toho, že žalovaný nevybral finanční prostředky zaslané podle smlouvy o půjčce na jeho bankovní účet bezhotovostní platbou, lze dovodit, že smlouva o zápůjčce mezi V. M. a účastníky řízení nevznikla, a že vrácení částky 400 000 Kč (s příslušenstvím) věřitelce formou splátek proto nelze hodnotit jako plnění, které žalobce poskytl za žalovaného nad rámec svého podílu ze zápůjčky a náhrada dle § 1876 odst. 2 věty první o. z. mu nenáleží, neboť nebyl k žalobě dle citovaného ustanovení proti žalovanému aktivně legitimován.
Dovolatelce lze přisvědčit, že odvolací soud si výkladem smlouvy o převodu podílu dostatečně nevyjasnil, jaké konkrétní vlastnosti měl převáděný obchodní podíl podle dohody smluvních stran mít, a výsledné zjištění neporovnal s tím, jaké vlastnosti ke dni 31. 3. 2010 skutečně měl. Bez těchto skutkových zjištění však nemohl učinit závěr o existenci případných vad převáděného obchodního podílu a nemohl uzavřít, že BTTL neodpovídá za závazky společnosti vzniklé po 31. 3. 2010.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je jednotná v závěru, že obchodním závazkovým vztahem podle části třetí obchodního zákoníku může být i vztah, který je kompletně upraven v jiném zákoně, např. v občanském zákoníku.
Podstatné je, aby šlo o tzv. relativní obchod ve smyslu § 261 odst. 1 a 2 obch. zák., o tzv. absolutní obchod ve smyslu výčtu podávajícího se z § 261 odst. 3 obch. zák. nebo o závazkový vztah, jemuž strany přisoudily povahu obchodního vztahu písemnou volbou práva podle § 262 obch. zák.
Odvolací soud na promlčení pohledávky pronajímatelky na úhradu nájemného aplikoval ustanovení obchodního zákoníku o promlčení, aniž by vysvětlil, z jakého důvodu považuje právní vztah mezi pronajímatelkou a nájemkyní vzniklý na základě nájemní smlouvy za obchodní závazkový vztah řídící se částí třetí obchodního zákoníku.
I kdyby se snad mělo jednat o relativní obchod podle § 261 odst. 2 obch. zák., nelze opomenout, že podle znění obchodního zákoníku účinného v době uzavření nájemní smlouvy (především § 261 odst. 6 obch. zák.) se celý právní vztah založený uzavřenou nájemní smlouvou řídil pouze zákoníkem občanským. Takový výklad aplikovatelnosti obchodního zákoníku na tzv. absolutní neobchodní smlouvy se zakládá na konstantní judikatuře Nejvyššího soudu.
V tomto ohledu je tudíž právní posouzení otázky promlčení pohledávky pronajímatelky na úhradu nájemného neúplné, a tudíž nesprávné.
Především Nejvyšší soud nesdílí právní posouzení soudu prvního stupně, který do svých úvah opakovaně promítl též žalovaný, pokud žalobkyni b) svorně považovaly za „dědičku“ zůstavitele. Nejvyšší soud zdůvodnil, že „zpochybňuje-li nepominutelný dědic důvodnost vydědění, ale současně uznává pravost a platnost závěti zůstavitele, nevzniká spor o dědické právo“. Dnes je již v teorii i praxi bezvýhradně přijímána úvaha, že tzv. nepominutelný dědic není ve skutečnosti dědicem zůstavitele.
Naopak zcela správně uvažoval odvolací soud, který implicitně přihlédl k závěrům vyplývajícím z usnesení Nejvyššího soudu, podle nichž na základě „současné hmotněprávní úpravy nepominutelný dědic, na kterého zůstavitel v pořízení pro případ smrti nepamatoval, již nemůže požadovat odpovídající podíl na dědictví, jako tomu bylo dříve.
Jeho ochrana, nezpochybňuje-li platnost takového pořízení, spočívá v tom, že má (obligační) právo na peněžní částku rovnající se hodnotě jeho povinného dílu. Stejné postavení má nepominutelný dědic, kterého zůstavitel vydědil, avšak vydědění se ukázalo jako nedůvodné [zákon v § 1650 odst. 1 věta prvá zákona č. 89/29012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) nepřesně hovoří o „neplatném vydědění“], což platí samozřejmě i tehdy, jestliže bezdůvodnost vydědění není mezi nepominutelným dědicem a v úvahu přicházejícími dědici zůstavitele sporná.
Lze tedy uzavřít, že žalobkyně a) byla jediná dědička po zůstaviteli, tedy nebylo-li zde plurality dědiců, nemohl, jak právem namítáno v dovolání, ani pojmově vzniknout skutkový spor o rozsah aktiv nebo pasiv pozůstalosti dle § 172 odst. 2 věta druhá nebo § 173 věta druhá z. ř. s.
Takový spor připadá v úvahu jedině za podmínek, že si činí nárok na pozůstalost nebo podíl z ní jako dědicové nejméně dvě osoby.
„Neplatně“ [přesněji nedůvodně] vyděděná žalobkyně b) přitom v pozůstalostním řízení nepožadovala podíl na pozůstalosti náležející jen dědicům zůstavitele, ale (správně) se dožadovala vůči žalobkyni a) jako jediné dědičce jen výplaty své peněžité pohledávky odpovídající tzv. povinnému dílu [jak plyne z § 1650 zákona č. 89/29012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“)].
K uvedenému zbývá jen dodat, že v usnesení Nejvyššího soudu bylo na dané téma ještě dovysvětleno, že z (omezeného) účastenství v pozůstalostním řízení dle ustanovení § 113 z. ř. s. nepominutelnému dědici nevyplývá oprávnění zpochybňovat zjištěná aktiva pozůstalosti po zůstaviteli, nýbrž nepominutelný dědic může (jen) vznášet námitky a podávat opravné prostředky pouze stran ocenění majetku, který byl do aktiv pozůstalosti již zahrnut.
Úvahy soudů nižších stupňů o „spornosti“ pohledávky proto správné nejsou a nemohou být od nich odvíjeny pro žalobkyni a) žádné hmotně-právně nepříznivé následky. Nadto soudy obou nižších stupňů nedocenily, že judikatorní úvahy dovolacího soudu ohledně „skutkové spornosti“ aktiv a pasiv a z toho plynoucí výluka z obligatorní potřeby dodatečného projednání pozůstalosti se týkala jen vztahu mezi sporujícími se dědici (§ 189 odst. 1 z. ř. s.), nikoliv sporů mezi dědici či některým z dědiců na straně jedné a třetí osobou na straně druhé; o takový spor jde přitom i v přítomné věci.
Smrtí zůstavitele vzniká dědické právo, které poskytuje dědici (dědicům) právo na pozůstalost nebo na poměrný díl z ní a na nabytí dědictví (srov. § 1475 odst. 1 a 3 a § 1479 větu první o. z.). Právní úprava dědického práva vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví; a stanoví, že pozůstalost po každém zůstaviteli musí být projednána a rozhodnuta soudem. Soud řízení o pozůstalosti zahajuje i bez návrhu.
V řízení o pozůstalosti má být projednáno (s výjimkou majetku a dluhů, o nichž zákon stanoví, že se k nim v řízení o pozůstalosti nepřihlíží), veškeré jmění zůstavitele patřící do pozůstalosti, poté soud potvrzuje nabytí dědictví. Podle usnesení soudu o dědictví se nabývá dědictví (s výjimkou nabytí dědictví následným dědicem) vždy s účinností ke dni vzniku dědického práva (rozuměj k okamžiku smrti zůstavitele).
Řízení o pozůstalosti má za cíl především zjistit, komu svědčí dědické právo (kdo se má stát zůstavitelovým dědicem nebo zda majetek připadne státu jako tzv. odúmrť), potvrdit nabytí dědictví jedinému dědici (státu) nebo vypořádat jmění zůstavitele (s výjimkou majetku a dluhů, o nichž zákon stanoví, že se k nim v řízení o pozůstalosti nepřihlíží), tj. rozdělit je mezi více dědiců.
V době od smrti zůstavitele až do rozhodnutí o dědictví pravomocným usnesením soudu tu nemůže být jistota, s jakým výsledkem řízení o pozůstalosti skončí (zejména kdo se stane zůstavitelovým dědicem a jak bude vypořádáno dědictví mezi více zůstavitelovými dědici). Zanechal-li zůstavitel více dědiců, projevuje se stav, jaký tu vzniká v době od smrti zůstavitele až do pravomocného rozhodnutí soudu o dědictví, také v jejich vzájemných vztazích k majetku patřícímu do pozůstalosti.
Musí být vzato v úvahu, že rozhodnutí soudu o dědictví má sice účinky ke dni smrti zůstavitele, avšak do právní moci rozhodnutí o dědictví (jen) není jisté, jak budou jejich práva a povinnosti k dědictví upravena.
Uvedený „zvláštní“ vztah dědiců k zůstavitelovu majetku má mimo jiné za následek, že až do právní moci usnesení soudu o pozůstalosti jsou dědici považováni za vlastníky celého majetku patřícího do pozůstalosti (všech věcí a majetkových práv zůstavitele) a že z právních úkonů týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do pozůstalosti jsou oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně, přičemž jejich dědický podíl vyjadřuje míru, jakou se navzájem podílejí na těchto právech a povinnostech.
Ve sporech s jinými osobami, týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do pozůstalosti, se uvedený vztah dědiců k zůstavitelovu majetku projevuje tím, že mají postavení tzv. nerozlučných společníků (§ 91 odst. 2 o. s. ř.), neboť jde o taková společná práva a povinnosti, že se rozhodnutí ve sporu musí vztahovat na všechny dědice a uplatní se – mutatis mutandis – i v případě jediného dědice (který tak je oprávněn vymáhat pohledávky zůstavitele jako osoba spravující pozůstalost, a to i předtím, než došlo k rozhodnutí o dědickém právu).
Stěžejní je v tomto případě vzít na zřetel, že dědické právo spočívá na principu přechodu práv a povinností ze zůstavitele na dědice přímo ze zákona (ex lege), a to zásadně okamžikem smrti zůstavitele, není-li výjimečně stanoveno jinak (kupř. nabytí dědického práva je podmíněno splněním podmínky nebo doložením času apod.).
Platná právní úprava totiž nevyžaduje, aby dědic učinil projev vůle směřující k přijetí dědictví (např. podal dědickou přihlášku), ani aby bylo vydáno konstitutivní rozhodnutí příslušného orgánu (např. rozhodnutí soudu o odevzdání pozůstalosti).
Neuplatňuje se tu tedy tzv. princip adiční, tedy že dědictví se nabývá až na základě podaných dědických přihlášek formou odevzdání pozůstalosti dědicům pravomocným rozhodnutím soudu (v době mezi úmrtím a odevzdáním dědictví v takovém případě přetrvává tzv. ležící pozůstalost a na pozůstalostní majetek se v zásadě hledí, jako by patřil ještě zůstaviteli), nýbrž zákonodárce, obdobně jako tomu bylo v případě zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013, zakotvil princip delační.
Okamžik nabytí dědictví tak i podle nynější zákonné koncepce nastává již smrtí zůstavitele, který je shodný s nápadem dědického práva, srov. § 1479 o. z., podle něhož dědické právo vzniká smrtí zůstavitele.
K uvedenému závěru se hlásí i aktuální judikatura Nejvyššího soudu, která doplňuje, že dědické právo ve smyslu § 1475 o. z., jež dědici vzniká smrtí zůstavitele (§ 1479 o. z.), není právem na pozůstalost bez dalšího. Dědické právo je jen titulem k nabytí pozůstalosti, neboť zůstavitelovým dědicem se stává a dědictví nabývá jen ten, o němž to stanoví pravomocné rozhodnutí (pozůstalostního) soudu, tj. ten, komu bylo usnesením o dědictví potvrzeno nabytí dědictví, což samozřejmě platí s výhradou případných nároků tzv. oprávněného či pravého dědice.
Posledně uvedený závěr však nic nemění na tom, že podle výsledků dokazování je to právě žalobkyně a), která je jediným dědicem zůstavitele (osobou, jíž bylo potvrzeno nabytí dědictví usnesením pozůstalostního soudu), přičemž jeho univerzálním právním nástupcem se samozřejmě stala zpětně s účinky ex tunc, tj. ke dni smrti zůstavitele. Současná právní úprava (s výjimkou případu, kdy je nepatrný majetek zůstavitele za současného zastavení pozůstalostního řízení vydáván vypraviteli pohřbu či státu) totiž po smrti zůstavitele nepočítá s tím, že by tu nebylo kontinuity mezi právním postavením zůstavitele a jeho dědice (tedy např. že by pozůstalost stále patřila zemřelému zůstaviteli nebo že by dokonce byla tvořena věcmi tzv. bez pána).
Je zřejmé, že dědické právo i nadále spočívá rovněž na principu přechodu těch majetkových práv a povinností zůstavitele, které smrtí zůstavitele nezanikají, na právní nástupce (ust. § 2009 o. z.). Jedná se samozřejmě i o majetkový nárok zůstavitele (majitele účtu) na peněžité plnění z titulu bezdůvodného obohacení, který není vázán pouze na jeho osobu (ust. § 2009 odst. 2 o. z.), a proto jeho smrtí nezanikl, a to bez ohledu na to, že jej za svého života u soudu neuplatnil.
Děděním vstupuje jediný dědic zemřelého majitele běžného účtu do všech jeho práv (i povinností), tedy i do práva na plnění v podobě zaplacení finančních prostředků odčerpaných tvrzeně neoprávněně z účtu za života jeho majitele osobou, které majitel sice udělil plnou moc k nakládání s peněžními prostředky na účtu (tzv. disponent), avšak která (dosud) neprokázala právní důvod k jejich čerpání (k tomu srovnej právní názor vyjádřený např. v usnesení Nejvyššího soudu, podle nichž ve vztahu mezi majitelem účtu a disponentem pouhá existence dispozičního oprávnění nepředstavuje sama o sobě a bez dalšího právní titul pro přesun majetkových hodnot; proto má-li být vyloučen vznik bezdůvodného obohacení žalovaného (obohaceného), je nutno analyzovat právní vztahy mezi dotčenými subjekty a zkoumat, zda se naznačený přesun majetkových hodnot mohl opírat o adekvátní právní důvod, například v podobě účinné smlouvy).
Z pohledu aktivní legitimace dědice [žalobkyně a) jakožto jediného dědice ze závěti, kterému bylo potvrzeno pravomocným usnesením nabytí celého dědictví] k podání žaloby o zaplacení pohledávky zůstavitele vzniklé za jeho života vůči osobě s dispozičním oprávněním k jeho účtu proto není (ani nemůže být) významné – z důvodu vstupu dědice do práv a povinností zemřelého majitele běžného účtu ke dni smrti zůstavitele – zda pohledávka byla v řízení o pozůstalosti jmenovitě zařazena do majetku zůstavitele (jeho aktiv), anebo zda bylo (obecně) stanoveno, že aktiva pozůstalosti tvoří práva a povinnosti zůstavitele jako majitele účtu.
Ustálená soudní praxe totiž dovozuje, že jelikož se dědictví nabývá smrtí zůstavitele, dědici (nyní osoby spravující pozůstalost) jsou oprávněni uplatnit nárok na vydání bezdůvodného obohacení dokonce i před tím, než bylo pravomocně rozhodnuto o vypořádání dědictví, nebo že jediný dědic zůstavitele (dnes za podmínky, že spravuje pozůstalost) je i před skončením řízení o dědictví věcně legitimován k uplatnění nároku na náhradu škody, který na něj přešel smrtí zůstavitele.
V popisovaných případech uplatňuje rovněž nárok někdo, komu ještě nebylo potvrzeno nabytí dědictví. Tím spíše (argument logického výkladu a minori ad maius) je nutné pohlížet na posuzovaný nárok jako na uplatnitelný jediným dědicem až po právní moci usnesení o dědictví (kdy tu již panuje na základě pravomocného rozhodnutí soudu jistoty o tom, kdo je dědicem zůstavitele), vyplývá-li současně ve vztahu k (případné) zůstavitelově pohledávce, že nedošlo dosud k jejímu vypořádání v řízení o dědictví (pozůstalosti) nebo (z důvodu její spornosti mezi více dědici) v řízení zahájeném žalobou podanou podle ustanovení § 189 odst. 1 z. ř. s. (před 1. 1. 2014 obdobně podle ustanovení § 175y o.s.ř.).
Je přitom třeba zdůraznit, že otázka aktivní věcné legitimace žalobkyně a), coby jediného dědice v předmětném sporu nezávisí na tom, zda (případná) pohledávka zůstavitele za žalovaným z titulu bezdůvodného obohacení, vzniklého převodem peněžních prostředků z účtu zůstavitele před jeho smrtí bez právního důvodu, byla uplatněna v pozůstalostním řízení (zahrnuta do aktiv dědictví), jak nesprávně dovodily soudy nižších stupňů, nýbrž na tom, že rozhodnutím soudu potvrzujícím žalobkyni a) nabytí dědictví bylo postaveno najisto, že je jediným dědicem zůstavitele, a tedy že je oprávněna domáhat se těch práv, jichž se mohl domáhat samotný zůstavitel, a která jeho smrtí nezanikla.
Jestliže odvolací soud své závěry opíral o rozsudek Nejvyššího soudu, pak nebral náležitě v úvahu, že závěry přijaté v tomto rozhodnutí, nelze na projednávaný případ aplikovat, neboť rozhodnutí vycházejí z dřívější obsahově odlišné procesní úpravy, když pro předmětné rozhodnutí ve věci bylo rozhodné dědické řízení po zůstaviteli zemřelém v roce 1971.
Lze tak v souladu s dlouhodobou judikaturou Nejvyššího soudu shrnout, že ve vztahu k tvrzeným pohledávkám dědice nic nebrání jejich uplatnění i po skočení pozůstalostního řízení vůči třetím osobám žalobou podle části třetí o. s. ř., a to zcela bez zřetele k tomu, zda byly výslovně v pozůstalostním řízení projednány či nikoliv.
Na vysvětlenou Nejvyšší soud dodává, že úvahy o tom, že v rámci tzv. dědické ingerence musí být v rámci pozůstalostního řízení projednán veškerý majetek zůstavitele, jsou poplatné dřívější právní úpravě účinné do 31. 12. 2013, nadto ani v uvedené době se neuplatňovaly bezvýhradně, neboť např. věřitelé zůstavitele při posuzování míry odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele nebyli vázáni rozsahem aktiv a pasiv uvedených v usnesení o dědictví a mohli prokazovat, že dědicové zatajili nebo neoznačili aktiva nebo naopak nadhodnotili pasiva dědictví a odpovídají za závazky zůstavitele ve vyšší míře, než by odpovídalo usnesení o dědictví.
Usnesení o dědictví není ani za současné právní úpravy v rozsahu vymezení jmění zůstavitele (jeho aktiv a pasiv) závazné pro třetí osoby, přičemž paternalistický pohled, podle něhož musí být v pozůstalostním řízení projednán veškerý majetek (vyjma majetku sporného), nemůže obstát i s ohledem na změnu právní úpravy. Tak např. dodatečné projednání pozůstalosti se nyní provádí nikoliv z úřední povinnosti, jako tomu bylo do 31. 12. 2013 podle § 175x o. s. ř. ve znění tehdy účinném, ale jen na návrh některého z dědiců (§ 193 odst. 2 o. s. ř.), rovněž zamlčel-li dědic aktivum či nadhodnotil-li pasivum pozůstalosti, popř. bylo-li aktivum či pasivum pozůstalosti sporné ve smyslu § 172 odst. 2 věta druhá a § 173 in fine z. ř. s., má kupř. nepominutelný dědic právo podat žalobu proti dědici či dědicům o zaplacení či dorovnání povinného dílu, aniž by to samozřejmě bylo podmíněno (dodatečným) autoritativním rozhodnutím o dědickém právu k tomuto jmění.
Stejně tak se může tzv. oprávněný (pravý) dědic domáhat vlastnickou žalobou ochrany proti tzv. nepravému dědici a ani on samozřejmě není vázán rozsahem aktiv a pasiv, které byly projednány v pozůstalostním řízení a na něž pomýšlelo usnesení o dědickém právu.
Lze tak shrnout, že ve vztahu mezi dědicem či dědici, kterým bylo potvrzeno nabytí dědictví na straně jedné a jinými osobami na straně druhé je pro uplatňování majetkových nároků někdejšího zůstavitele zpravidla nevýznamné, zda byly jako aktiva výslovně projednány v pozůstalostním řízení.
Odvolací soud (a spolu s ním i soud prvního stupně) se tak odchýlil od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu, podle něhož „z pohledu aktivní legitimace dědice (jediného účastníka řízení o pozůstalosti po zemřelém majiteli účtu) k podání žaloby o zaplacení pohledávky zůstavitele vzniklé za jeho života vůči osobě s dispozičním oprávněním k jeho účtu proto není (ani nemůže být) významné zda pohledávka byla v řízení o pozůstalosti jmenovitě zařazena do majetku zůstavitele (jeho aktiv), anebo zda bylo (obecně) stanoveno, že aktiva pozůstalosti tvoří práva a povinnosti zůstavitele jako majitele účtu“.
Současná procesněprávní úprava si klade za cíl v pozůstalostním řízení prioritně určit okruh dědiců zůstavitele, aby tak bylo v zájmu třetích osob, pokud možno co nejdříve najisto postaveno, kdo je dědicem zůstavitele a kdo tedy, a případně v jakém rozsahu, vstoupil do jeho práv a povinností. K co možná nejúplnějšímu a pravdivému vymezení (nesporných) aktiv a pasiv pozůstalosti jsou pak v úvahu přicházející dědicové stimulováni především pod hmotněprávní hrozbou tzv. ztráty výhody soupisu ve smyslu § 1688 odst. 1 písm. a) a b) o. z., v jejímž důsledku posléze dědicové odpovídají za veškeré dluhy zůstavitele bez omezení (§ 1704 o. z.).
Z důvodů výše uvedených tedy není závěr soudu prvního stupně ani odvolacího soudu o nedostatku aktivní legitimace žalobkyně a) k podání předmětné žaloby správný. S ohledem na řečené je nadbytečné se zabývat dalšími námitkami obsaženými v dovolání žalobkyně a), neboť výsledné právní posouzení ze strany dovolacího soudu by jejich navazující prověření nijak neovlivnilo.
Vztah z bezdůvodného obohacení je přitom zákonem i judikaturou pojímán jako objektivní, regulovaný právní úpravou směřující k tomu, aby se nikdo neobohacoval na úkor druhého bez právem aprobovaného titulu. Samotný vznik bezdůvodného obohacení tak není ve své podstatě ovlivněn ani subjektivními okolnostmi na straně ochuzeného či obohaceného.
Pro povinnost spoluvlastníka (který užíval nemovitost nad rámec svého spoluvlastnického podílu) vydat ostatním spoluvlastníkům, oč se takto obohatil, není proto bez dalšího rozhodující, zda druhý spoluvlastník neužíval nemovitost (společnou věc) dobrovolně ani zda o užívání nemovitosti ve spoluvlastnictví sám usiloval.
V nyní řešené věci se obvodní soud rozsáhle zabýval poznatkem, že žalobce dané nemovitosti nechtěl reálně užívat, a o jejich užívání tedy aktivně neusiloval, přičemž měl za to, že tento žalobcův postoj vylučuje povinnost spoluvlastníka vydat bezdůvodné obohacení, a městský soud tomuto jeho zhodnocení zcela přitakal.
Z výše uvedených závěrů dovolacího soudu však plyne, že předmětná skutečnost na existenci posuzovaného nároku takový vliv nemá, ba naopak je pro ni sama o sobě irelevantní. Již proto lze konstatovat, že rozhodnutí obou soudů spočívají na nesprávném právním posouzení.
Pro vědomí nalézacích soudů i účastníků považuje dovolací soud za vhodné dodat, že domáhání se vydání bezdůvodného obohacení za okolnosti neprojevení aktivního zájmu o užívání společné věci není příhodné považovat za inherentně nemravné, jak naznačoval obvodní soud. Je tomu tak vzhledem k výše zdůrazňované objektivní povaze institutu bezdůvodného obohacení a také proto, že není nikterak nepřiměřenou představa, že ten, kdo společnou věc užívá výlučně, by měl zajistit své postavení sjednáním dohody se zbývajícími spoluvlastníky, případně přijetím platného rozhodnutí dle principu majorizace, jak již v minulosti podotknul, aniž by však tímto svým prohlášením formuloval obecnou normu, Nejvyšší soud. V řešeném případě žalovaná uzavření dohody žalobci nabídla, avšak se tak stalo až po předmětném období.
S ohledem na předložené obvodnímu soudu náleží se v dalším řízení zabývat existencí nároku na vydání bezdůvodného obohacení v souladu s výše zmíněnou ustálenou judikaturou dovolacího soudu, když zejména musí respektovat stanovisko, že pro povinnost spoluvlastníka, jenž užíval nemovitost nad rámec svého spoluvlastnického podílu, vydat bezdůvodné obohacení není samo o sobě rozhodující, zda druhý spoluvlastník neužíval společnou věc dobrovolně ani zda o její užívání sám usiloval.
S účinností od 1. července 2019 doznalo ustanovení § 203 odst. 5 insolvenčního zákona změny jen potud, že tehdy poslední věta (nyní předposlední) je nyní zakončena již slovem „oprávněními“ a přibyla další (poslední) věta ve znění: „Proti rozhodnutí podle věty první není odvolání přípustné.“.
Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu plyne, že chce-li být věřitel v insolvenčním řízení uspokojen, pak ho podle § 173 odst. 1 insolvenčního zákona stíhá povinnost přihlásit (včas) do insolvenčního řízení pohledávku za dlužníkem, přičemž zároveň podle § 83 insolvenčního zákona, části věty před středníkem, platí, že prominutí zmeškání lhůty v insolvenčním řízení není přípustné.
Přitom toto pravidlo, které všem věřitelům ve stejném postavení dává stejnou možnost k přihlášení pohledávky v zákonem určené propadné lhůtě, je v souladu s ústavním pořádkem České republiky.
Nejvyšší soud dále uvádí, že pojistkou proti prekluzi nebo promlčení práva uplatněného v insolvenčním řízení přihláškou pohledávky je ustanovení § 173 odst. 4 věty první insolvenčního zákona (jež určuje, že přihláška pohledávky má pro běh lhůty k promlčení nebo pro zánik práva stejné účinky jako žaloba nebo jiné uplatnění práva u soudu, a to ode dne, kdy došla insolvenčnímu soudu).
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je dále ustálena v závěru, že pohledávky za majetkovou podstatou nebo pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou jsou pohledávkami se zvláštním právem přednosti (srov. § 168 odst. 3 a § 169 odst. 2 insolvenčního zákona), které se v insolvenčním řízení uplatňují jiným způsobem (než přihláškou) [postupem podle § 203 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona].
Případný spor o to, zda taková pohledávka v právu vůbec existuje, případně v jaké výši, se vede na základě žaloby o (s)plnění podané věřitelem, který ji uplatňuje (žalobcem), proti osobě s dispozičními oprávněními jako žalovaným u obecného soudu (nejde o incidenční spor) [§ 203 odst. 4 věta první insolvenčního zákona]. U takové pohledávky není posouzení její pravosti nebo výše vyhrazen zvláštní (incidenční) spor o příslušné určení (o určení pravosti nebo výše pohledávky), nýbrž obecný spor o splnění povinnosti (u peněžité pohledávky spor o její zaplacení). Pohledávky, které věřitel uplatní jako pohledávky za majetkovou podstatou nebo jako pohledávky postavené jim na roveň, u nichž má insolvenční správce pochybnosti o jejich povaze (o jejich pořadí), jejich důvodu (existenci těchto pohledávek) či výši, pak insolvenční správce plnit nemusí. Věřitel přitom má dostatečné právní nástroje, aby tyto pohledávky prokázal a vymohl (postupem podle § 203 odst. 4 insolvenčního zákona, či podle § 203a insolvenčního zákona).
Jinak řečeno, skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodu vzniku pohledávky za majetkovou podstatou či pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, nebo důvodu jejího možného zániku, anebo důvodu, pro který se stala soudně nevymahatelnou, případně pro posouzení (určení) správné výše pohledávky jsou vyhrazeny sporu o splnění povinnosti (o zaplacení peněžité pohledávky) vedenému u obecného soudu.
Ke vztahu řízení o zaplacení podle § 203 odst. 4 insolvenčního zákona a řízení o určení pořadí pohledávky podle § 203a insolvenčního zákona (i k jejich návaznosti za situace, kdy je mezi věřitelem a insolvenčním správcem sporné, zda jde o pohledávku za majetkovou podstatou) se Nejvyšší soud vyjádřil.
Z označených rozhodnutí plyne, že jiný než insolvenční soud nemůže posuzovat (určovat) pořadí pohledávky v insolvenčním řízení (ani jako otázku předběžnou). V případech, kdy je mezi věřitelem a osobou s dispozičními oprávněními veden jak spor o existenci (důvodnost, respektive „pravost“), případně výši pohledávky za majetkovou podstatou či pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou (na základě žaloby o zaplacení pohledávky podané u obecného soudu po rozhodnutí o úpadku dlužníka), tak spor o pořadí takové pohledávky (spor o to, zda jde o některou z pohledávek taxativně vypočtených v § 168 či § 169 insolvenčního zákona) na základě incidenční žaloby podané u insolvenčního soudu, může být výsledek sporu o zaplacení pohledávky závislý na výsledku sporu o určení pořadí pohledávky; proto je důvod přerušit řízení o zaplacení pohledávky podle § 109 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. do skončení incidenčního sporu o pořadí této pohledávky. Vyzní-li výsledek incidenčního sporu o pořadí pohledávky tak, že jde o přihlášenou pohledávku (§ 203a odst. 1 věta třetí insolvenčního zákona), bude okolnost, že věřitel se žalobou podanou u obecného soudu po rozhodnutí o úpadku dlužníka domáhal splnění (zaplacení) přihlášené pohledávky, důvodem k zastavení řízení o takové žalobě (srov. § 140c insolvenčního zákona, ve spojení s § 141a insolvenčního zákona).
Z výše uvedeného se podává, že věřitelé nejsou v insolvenčním řízení „homogenní“ skupinou; jejich pohledávky se uspokojují různým způsobem (srov. též § 165 odst. 1 a 3 insolvenčního zákona) a i způsob uplatnění pohledávek je odlišný. V případě „běžných“ pohledávek (§ 165 odst. 1 insolvenčního zákona) musí věřitel podat u insolvenčního soudu (§ 173 odst. 1 insolvenčního zákona) přihlášku pohledávky; již s podáním přihlášky pak jsou spojeny pro běh lhůty k promlčení nebo pro zánik práva stejné účinky jako žaloba nebo jiné uplatnění práva u soudu (§ 173 odst. 4 insolvenčního zákona). S jistou mírou zjednodušení tak lze říci, že přihláška pohledávky v insolvenčním řízení je obdobou uplatnění pohledávky u soudu (žaloby na plnění) v mimoinsolvenčním režimu (srov. též např. náležitosti přihlášky pohledávky podle § 174 odst. 2 insolvenčního zákona).
Přihlášená pohledávka může být popřena a věřitel tak bude (zásadně poměrně) uspokojován jen v případě, že bude jeho přihlášená pohledávka též zjištěna (§ 201 insolvenčního zákona), a to mechanismy v rámci insolvenčního řízení (srov. zejména institut přezkumu pohledávky a incidenční spory o pravost, výši a pořadí pohledávky).
Věřitelé s „prioritními“ pohledávkami (pohledávkami za majetkovou podstatou a pohledávkami postavenými na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou) své pohledávky uplatňují nikoliv přihláškou pohledávky, ale písemně vůči osobě s dispozičními oprávněními (§ 203 odst. 1 insolvenčního zákona). Již z toho je zřejmé, že ke stavení promlčecích (prekluzivních) lhůt uplatněním pohledávky podle § 203 odst. 1 insolvenčního zákona nedochází; pohledávka není uplatněna u (insolvenčního) soudu, ale u osoby s dispozičním oprávněním a má zjednodušeně řečeno charakter výzvy k plnění.
Neuspokojí-li osoba s dispozičním oprávněním uplatněnou pohledávku dobrovolně, může věřitel podat žalobu na zaplacení u obecného soudu (§ 203 odst. 4 insolvenčního zákona), s níž je (obecně) spojen účinek stavení promlčecích (prekluzivních) lhůt (srov. § 112 obč. zák. a § 648 a § 654 o. z.).
„Prioritní“ pohledávku tak nelze „popřít“ v insolvenčním řízení a spor o její pravost a výši je vyhrazen obecnému soudu v rámci řízení o zaplacení, který probíhá zcela obdobně, jako kdyby zde nebylo insolvenční řízení, pouze s tím podstatným rozdílem, že pasivně legitimován je insolvenční správce (je-li osobou s dispozičním oprávněním) namísto dlužníka a obecný soud není oprávněn rozhodnout o lhůtě k plnění (§ 203 odst. 5 insolvenčního zákona).
Popsané odlišnosti vedou k jednoznačnému závěru, že věřitelé nemají na výběr, jakým způsobem budou uplatňovat svou pohledávku v insolvenčním řízení, neboť způsob uplatňování, „zjišťování“ a uspokojování pohledávek závisí na tom, zda jde o „běžnou“ či „prioritní“ pohledávku.
Uplatnění pohledávky v insolvenčním řízení předepsaným způsobem s sebou také nutně nese odlišné důsledky co do stavení běhu promlčecí lhůty. Jinak řečeno, podáním přihlášky pohledávky se promlčecí lhůta staví podle § 173 odst. 4 insolvenčního zákona jen v případě, že se příslušná pohledávka skutečně měla uplatnit přihláškou pohledávky.
Jde-li o pohledávku za majetkovou podstatou nebo pohledávku postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, která se uplatňuje podle § 203 odst. 1 insolvenčního zákona, promlčecí lhůta se staví až podáním žaloby podle § 203 odst. 4 insolvenčního zákona bez ohledu na to, zda věřitel již dříve podal přihlášku takové pohledávky nebo zahájil incidenční spor o pořadí pohledávky ve smyslu § 203a insolvenčního zákona.
Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani to, že charakter pohledávky žalobce (tedy že jde o pohledávku postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou ve smyslu § 169 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona) byl zjištěn (až) v samostatném incidenčním sporu vedeném podle § 203a insolvenčního zákona. Věřitel dbalý svých práv totiž nemůže čekat na výsledek tohoto sporu, ale musí zároveň podat žalobu podle § 203 odst. 4 insolvenčního zákona, chce-li zastavit běh promlčecí lhůty; v intencích shora uvedené ustálené judikatury pak obecný soud řízení přeruší do pravomocného skončení incidenčního sporu. Nejde o postup „nehospodárný“ nebo „procesně neekonomický“, ale jediný možný z pohledu věřitele, který chce prosadit uspokojení své pohledávky v insolvenčním řízení v režimu „prioritní“ pohledávky.
Ani další argumenty odvolacího soudu nejsou způsobilé zvrátit předestřený právní názor. Příměr s § 104b o. s. ř. není přiléhavý, neboť zákonodárce v tomto ustanovení jednoznačně stanovil zvláštní pravidlo při konkurenci uplatnění nároku v civilním a správním soudnictví; takové pravidlo nelze ani analogicky aplikovat na poměry uplatňování pohledávek v insolvenčním řízení. Poukaz na to, že se žalobce řídil „doporučením“ insolvenčního soudu, který ho „utvrzoval“ v podání incidenční žaloby podle § 203a insolvenčního zákona, nemá žádnou právní relevanci pro řešení otázky běhu a stavení promlčecí lhůty uplatňované pohledávky.
Napadenému rozhodnutí lze zároveň vytknout, že z něj není zcela zřejmé, zda odvolací soud považoval pohledávky žalobce za promlčené či nikoliv. Na počátku odst. 14 odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolací soud konstatuje, že ke stavení promlčecí lhůty došlo dne 14. března 2014 (podáním přihlášky pohledávky), což značí, že pohledávky žalobce promlčeny nejsou. Tento závěr však odvolací soud následně (v odst. 15) relativizuje, když akcentuje, že žalobce byl do pravomocného skončení incidenčního sporu o pořadí pohledávky podle § 203a insolvenčního zákona „v dobré víře“ o zachovaných účincích podání přihlášky a že uplatnil pohledávky u orgánu veřejné moci, avšak jiným („ne přesně takovým“) způsobem, než zákonem požaduje; přesto odvolací soud dovodil, že přiznání pohledávky žalobci v soudním řízení je výrazem „jisté elementární spravedlnosti“.
Judikatura Nejvyššího soudu je v případě námitky promlčení vznesené v rozporu s dobrými mravy ustálena v závěru, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil.
Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.
V poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, přitom jde o zkoumání, zda výkon práva (vznesená námitka promlčení) nepředstavuje zjevné zneužití práva, které nepožívá právní ochrany (§ 8 o. z.). Zákaz zneužití práva je institutem ztělesňujícím korigující funkci principu poctivosti.
Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího právního vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný. Za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, respektive se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany.
Postižní právo pojišťovny, která nahradila za pojištěnou osobu škodu poškozeným, vůči pojištěnému podle § 10 odst. 1 a 2 zákona o pojištění odpovědnosti má povahu zvláštního, originárního nároku, který se promlčuje podle § 101 obč. zák. v obecné tříleté promlčecí době, a nikoliv podle § 106 obč. zák., jež se vztahuje na nároky poškozeného na náhradu škody proti tomu, kdo za škodu odpovídá. Pro obecnou promlčecí dobu platí, že začíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno (uplatněno) poprvé, tedy ode dne, kdy právo bylo možno odůvodněně jako nárok uplatnit u soudu podáním žaloby. Možnost pojišťovny vykonat poprvé své postižní právo se odvíjí od toho, že poskytne plnění poškozeným.
Postižní právo pojistitele (§ 10 zákona o pojištění odpovědnosti) totiž není právem na náhradu škody, nýbrž zvláštním originárním právem proti pojištěnému na náhradu toho, co za něho pojistitel plnil.
Již podle vyhlášky č. 492/1991, která upravovala pojistný vztah mezi pojišťovnou a pojištěným, nešlo o nárok na náhradu škody vzniklé poškozenému proti tomu, kdo škodu způsobil, ani o zákonnou cessi tohoto nároku poškozeného, nýbrž o zvláštní postihový nárok pojišťovny. Právní úprava zákona č. 168/1999 Sb., kterým byla zmíněná vyhláška nahrazena, pak nepřinesla změnu uvedené koncepce. Podmínkou vzniku tohoto nároku pojišťovny proti pojištěnému i nadále vedle naplnění postižního důvodu je též okolnost, že pojišťovna nahradila škodu způsobenou provozem vozidla.
Opětující se plnění není vymezeno celkovou výší (rozsahem celého plnění), nýbrž pouze určením jednotlivých v budoucnu splatných dávek (např. výživné, nájemné nebo pojistné).
Pro opětující se plnění je charakteristické, že dávky mají být vypláceny v určité době i v budoucnu po rozhodnutí soudu, aniž by musely nastat další právní skutečnosti. Podle dosavadní judikatury se promlčení nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle § 447 obč. zák. s ohledem na dobu jeho vzniku a dobu jeho uplatnění u soudu posuzuje podle § 106 obč. zák., zatímco promlčení postupně vznikajících nároků na jednotlivá měsíčně se opětující plnění v jeho rámci se s ohledem na § 110 odst. 3 obč. zák. a na jejich splatnost řídí ustanovením § 101 obč. zák.
Nárok na náhradu nákladů na výživu pozůstalých podle § 448 obč. zák. má charakter opětujícího se plnění a promlčuje se rovněž jako celek.
Otázka, zda povahu opětujícího se plnění může mít i postižní právo pojistitele, v judikatuře dovolacího soudu dosud řešena nebyla. Ze závěrů shora citované judikatury však lze dovodit východiska pro řešení této otázky. Zaprvé, předpoklady vzniku postižního práva stanoví pouze § 10 zákona o pojištění odpovědnosti.
Zadruhé, nezbytnou podmínkou vzniku postižního práva mimo jiné je, aby pojišťovna za pojištěného nahradila škodu. Shodná východiska formuluje též odborná literatura, podle níž základním předpokladem vzniku postižního práva je, že pojistitel za pojištěného plnil, tedy že poškozenému poskytl pojistné plnění.
K řešení dané otázky je možné se inspirovat i názory k současné právní úpravě (která předpisům rozhodným pro posouzení této věci neodporuje). Podle Mimrové patří mezi (kumulativní) podmínky vzniku originárního postižního práva a) způsobení škody pojištěným pod vlivem neoprávněného požití alkoholu (v důsledku ovlivnění duševních schopností) a b) vyplacení náhrady škody pojistitelem za pojištěného […]. Je taktéž konstatováno, že postižní právo vzniká v okamžiku vyplacení pojistného plnění poškozenému.
Šimek podotýká, že specifikum tohoto ustanovení spočívá ve vzniku zvláštního (originárního) postižního oprávnění pojistitele požadovat po pojištěném náhradu plnění, které byl pojistitel nucen poskytnout za pojištěného, který měl vlastní vinou snížené rozumové a volní schopnosti.
Při posouzení otázky povahy postižního práva dospěl dovolací soud k následujícím závěrům. Podle ustanovení § 10 zákona o pojištění odpovědnosti je nutné splnit dva předpoklady, a to, že pojistitel plnil (odst. 1), a zároveň prokáže, že pojištěný naplnil jednu z podmínek, za které může být postižen [výčet situací pod písmeny a) až f)] – mezi ně patří porušení základní povinnosti týkající se provozu na pozemních komunikacích tím, že řídil vozidlo pod vlivem alkoholu [odst. 2 písm. e)].
Zákon jasně stanovuje, že ke vzniku regresního práva nestačí pouze prokázané provinění pojištěného, resp. řidiče (např. způsobení nehody v důsledku ovlivnění alkoholem), ale také plnění pojistitele. Z toho důvodu ani v případě pojistného plnění k náhradě nákladů na výživu pozůstalých (které mají povahu opětujícího se plnění) nemůže postižní právo pojistitele mít povahu opětujícího se plnění, neboť nevzniká jen plynutím času bez dalšího, ale je nutné, aby přistoupila další právní skutečnost, a to, že pojistitel vyplatí částku pojistného plnění poškozeným. Regres je obecně určen k tomu, aby povinný kryl náklady, které věřiteli vznikly.
Nejedná se o „rentu pro pojistitele“. Pokud by regresní právo nebylo vázáno na výplatu pojistného plnění, ale jen na vznik práva poškozeného na náhradu škody, byl by pojištěný povinen plnit pojistiteli bez dalšího, ať by pojistitel jednotlivé opětující se částky poškozenému vyplácel, či nikoli. To odporuje povaze postižního práva jakožto práva na náhradu toho, co pojistitel plnil za pojištěného, který se dopustil zákonem vymezeného jednání vylučujícího právo na pojistnou ochranu. Lze uzavřít, že právo pojistitele odpovědnosti z provozu vozidla na úhradu částek vyplacených na pojistné plnění za náklady na výživu pozůstalým není právem na opětující se plnění. Vzniká a promlčuje se v závislosti na uskutečnění platby pojistného plnění v obecné promlčecí lhůtě.
V citované věci Nejvyšší soud rozhodoval o nároku pojištěného proti pojistiteli na náhradu toho, co sám plnil na náhradu výživného pozůstalé po oběti dopravní nehody (za kterou pojištěný odpovídal), tedy o pojistném plnění, které, stejně jako škoda, kterou nahrazuje, má charakter opětujícího se plnění, jež se promlčuje jako celek. Je-li právo na náhradu škody nebo na výplatu pojistného plnění nahrazujícího výživné uplatněno u soudu a shledáno důvodným, uloží soud pojištěnému (nebo pojistiteli) platit do budoucna v pravidelných termínech konkrétní plnění.
V nyní projednávané věci však nejde o placení nákladů na výživu pojištěným škůdcem, ani o přímý nárok poškozeného na pojistné plnění na náklady výživy, ani o náhradu pojistného plnění za náklady vynaložené pojištěným na výživné, ale o originární regresní právo pojistitele proti pojištěnému na nahrazení toho, co pojistitel zaplatil pozůstalým po oběti dopravní nehody. Jde o právo, který vzniká v důsledku porušení právní povinnosti pojištěným, a to vždy až v okamžiku uskutečnění platby pojistitele za splnění předpokladu podle § 10 zákona o pojištění odpovědnosti.
Žalobě, kterou by pojistitel požadoval uložení povinnosti pojištěnému platit do budoucna v konkrétních termínech určité částky regresních náhrad, by nemohlo být vyhověno, neboť by nebyla splněna základní zákonná podmínka, že pojistitel již za pojištěného požadované částky plnil. Zásadní rozdíl mezi právem na náhradu škody a na pojistné plnění k náhradě výživného na jedné straně a regresním právem pojistitele na náhradu částek, které vynaložil na pojistné plnění na straně druhé, spočívá v tom, že předpoklady vzniku obou prvně jmenovaných práv jsou odpovědnost pojištěného za škodu a existence práva oprávněné osoby na výživné od primárního poškozeného.
Naproti tomu regresní právo pro svůj vznik vyžaduje kromě shora uvedených podmínek (a splnění předpokladů § 10 zákona o pojištění odpovědnosti) vždy ještě vyplacení konkrétní částky pojistitelem. Až po zaplacení každé jednotlivé platby každý jednotlivý regresní nárok vzniká, je uplatnitelný u soudu a začíná se samostatně promlčovat.
K otázce promlčení dovolací soud již v dřívější judikatuře konstatoval, že postižní právo pojistitele se promlčuje v obecné promlčecí lhůtě podle § 101 obč. zák. To platí, s ohledem na znění § 3036 in fine o. z., i v případě regresních práv podle dosavadního právního předpisu, tedy podle § 10 zákona o pojištění odpovědnosti, vzniklých po 1. 1. 2014 v návaznosti na pojistnou událost, k níž došlo před tímto datem. Promlčecí lhůta běží samostatně pro každý regresní nárok vzniklý každou jednotlivou platbou pojistitele na pojistné plnění.
Dne 5. 9. 2018 vrtulník pilotovaný společníkem a jednatelem WPA Bohumilem Doubkem (dále jen „pilot“) havaroval. Pilot nebyl způsobilý k letu, neboť neměl vystavenou platnou zdravotní způsobilost 2. třídy leteckého personálu. Navíc se nacházel ve stavu střední až těžké opilosti, neboť hladina alkoholu v jeho krvi činila 1,97 ‰, což znemožnilo bezpečnou pilotáž a bylo hlavní příčinou letecké nehody. V důsledku havárie došlo k úmrtí pilota, tří cestujících a zničení vrtulníku.
Aktuální právní úprava při výkladu právních jednání opouští důraz na formální hledisko projevu vůle, typické pro předchozí občanský zákoník, a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících.
Základní pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje § 556 odst. 1 věta první o. z. Soud nejprve zkoumá, jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností.
dobré víry adresáta právního jednání, akcentovaná v § 556 odst. 1 větě první o. z., pak vyžaduje, aby soud právní jednání vyložil podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího, která byla anebo musela být známa adresátovi, již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem, např. objektivním významem užitých slov. Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z. (kdy se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen).
Ustanovení § 556 odst. 2 o. z. pak uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží (k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají). Řečené platí jak pro vícestranná, tak i pro jednostranná adresovaná právní jednání.
V posuzované věci se odvolací soud (ani soud prvního stupně) nezabýval subjektivním (empirickým) výkladem ve smyslu § 556 odst. 1 věty první o. z.
Pominul, že žalobkyně již v žalobě poukazovala na rozpor ve výkladu smlouvy spočívající v tom, že žalovaná vykládala ustanovení části B článku V odst. 3 písm. b) a d) VPP (výluka nastane v případech, kdy letecký personál tvořící posádku letadla v době vzniku škodné události neměl z jakéhokoliv důvodu vystavené platné a účinné průkazy způsobilosti leteckého personálu, i pokud letadlo nebylo v době vzniku škodné události řízeno oprávněnými piloty, nebo bylo využito jiným způsobem, než bylo dohodnuto v pojistné smlouvě) tak, že výluka nastane vždy; naproti tomu žalobkyně byla přesvědčena, že při jednání třetí osoby v tomto ustanovení uvedeném, na němž se pojištěný nijak nepodílel, k výluce nedochází.
Jestliže za této situace soud nepřistoupil k výkladu projevu vůle obsaženého v pojistných podmínkách tak, že by se snažil zjistit skutečnou společnou vůli (úmysl) jednajících při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností, neřídil se principy výkladu právních jednání vymezenými výše uvedenou ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Již tím se odchýlil od výše uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Odvolací soud (i soud prvního stupně) pochybil, pokud se nezabýval zjištěním, zda spolu účastníci před uzavřením pojistné smlouvy jednali a co bylo předmětem tohoto jednání, anebo nikoli.
Tato zjištění jsou totiž podstatná (vedle dalších okolností), pro zjištění, jaký byl úmysl strany, která navrhovala text pojistné smlouvy, a jaký byl nebo musel být znám straně druhé. Neopomene, že při výkladu § 556 odst. 1 věty první o. z. se přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání.
Nebude-li možno zjistit skutečnou vůli jednajících, je třeba přikročit k výkladu právního jednání podle § 556 odst. 1 věty druhé o. z. I při tomto výkladu přihlédne ke všem okolnostem, jejichž demonstrativní výčet je uveden v § 556 odst. 2 o. z. Při výkladu právního jednání je nutno respektovat interpretační předpoklad racionálních aktérů, podle něhož je při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání třeba vycházet z předpokladu, že strany jednaly racionálně.
Volní projev je třeba vykládat tak, aby nevyústil v nesmyslné (absurdní) závěry o projevené vůli (podle pravidla výkladu ve prospěch efektivnosti), přičemž je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem a konkrétním zájmům jednajícího a adresáta. Ostatně i Ústavní soud zdůrazňuje, že řešení, která se příčí požadavku rozumného a spravedlivého uspořádání vztahů, jsou nepřijatelná.
V posuzované věci by bylo proto třeba neposuzovat jednotlivá ustanovení VPP izolovaně. Lze se zabývat například úvahou, zda povinnost uložená pojištěnému v části A článku III odst. 1 písm. d) VPP (stručně řečeno počínat si při veškerém svém jednání i případném opomenutí tak, aby škodná událost nenastala a netrpět porušování těchto povinností ze strany třetích osob) neznamená, že se výluky z pojištění ve smyslu části B článku V odst. 3 písm. b) a d) VPP uplatní pouze v případě, kdy pojištěný povinnost uloženou mu v části A článku III odst. 1 písm. d) VPP poruší.
Bude třeba se rovněž vypořádat s otázkou, zda (z jakých možných důvodů) by bylo racionální, aby v případě zničení předmětu pojištění, který způsobila třetí osoba neoprávněným použitím vrtulníku (při naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 207 odst. 1 trestního zákoníku) se uplatnily výluky z pojištění podle části B článku V odst. 3 písm. b) a d) VPP, anebo se přihlíželo k části B článku VIII odst. 4 VPP (požití alkoholu pilotem), jestliže se pojištěný na takovém jednání třetí osoby žádným způsobem nepodílel (neporušil žádnou svou povinnost).
V této souvislosti by bylo na místě znovu se zabývat úvahou, zda žalobkyně vrtulník dostatečně zabezpečila a zda pochybila, pokud společnosti WPA, která měla převoz i servis provést, předala klíč k vrtulníku. Tedy tím, zda jasněji stanovená pravidla servisních vzletů by mohla vzniku pojistné události zabránit, neboť (jak vyplývá ze závěrečné zprávy Ústavu pro odborné zjišťování příčin leteckých nehod) servis byl dokončen až v den škodné události před neoprávněným užitím vrtulníku.
Hodnotit by měl rovněž, zda lze považovat za racionální ujednání, podle něhož by se v případě pohřešování předmětu pojištění (např. jeho krádeži či loupeži) uplatnily výluky ve smyslu části B článku V odst. 3 písm. b) a d) VPP.
Dospěl-li by k závěru, že by se neuplatnily, měl by se zabývat i úvahou, zda by požadavku rozumného uspořádání vztahů odpovídal závěr, že v případě pohřešování předmětu pojištění (tedy jeho ztrátě) v důsledku krádeže by se plnění pojištěnému dostalo, zatímco kdyby za stejných okolností došlo v důsledku trestného činu třetí osoby ke zničení předmětu pojištění, nikoli.
S ohledem na výše popsaný účel ustanovení § 2613 o. z. nelze při stanovení výše ceny po jejím snížení o to, co zhotovitel neprovedením díla ušetřil, postupovat stejně jako při výpočtu slevy z ceny vadného díla. Zatímco účelem práv z vadného plnění totiž je náprava narušené ekvivalence plnění, smyslem § 2613 je docílení srovnatelného stavu, jako kdyby zhotovitel mohl dílo řádně provést. Cena se snižuje o náklady, které by v případě řádného provádění díla musel vynaložit, ale díky neprovedení díla je vynaložit nemusel.
Může jít o nevynaložené náklady na sjednané služby, materiál, režii. Nikoliv však o zisk. Jestliže v důsledku zmaření díla ze strany objednatele například zhotovitel již vynaložil náklady na plnění smluveného podzhotovitele (který se již dostavil na místo plnění díla, aniž cokoliv mohl realizovat), mohou takové náklady původně zhotovitelem kalkulované v ceně díla, představovat náklady, které v důsledku zmaření díla zhotovitel neušetřil ve smyslu § 2613 o. z.
Obdobně však postupoval-li zhotovitel před zmařením díla objednatelem v rozporu se smlouvou a za účelem jeho řádného dokončení by musel vynaložit další náklady (byť dříve v rozpočtu nepředpokládané), je třeba tyto náklady v důsledku zmaření díla při určení snížené ceny podle § 2613 o. z. zohlednit.
V projednávaném případě odvolací soud závěr o zmaření díla ve smyslu § 2613 o. z. založil na tom, že žalobkyně po zjištění pochybení při provádění díla byla ochotna dílo řádně dokončit. Žalovaná však nesouhlasila s opravou způsobem, který měla právo zvolit žalobkyně. Žalovaná požadavku na zpřístupnění hangáru nevyhověla a do díla zasáhla. Znemožnila tak žalobkyni dílo dokončit, když nechala odstranit vadu podlahy prostřednictvím třetích osob.
Následně získala žalovaná kolaudační souhlas k užívání a dále pronajala místa pro parkování letounů. Za takových okolností závěr odvolacího soudu o naplnění předpokladů aplikace § 2613 o. z. obstojí, neboť je zřejmé, že žalovaná jako objednatel díla jednoznačně a definitivně dokončení díla žalobkyní odmítla a prakticky mu zabránila.
Jde-li však o samotné určení výše plnění podle § 2613 o. z. odvolací soud toliko uvedl, že „žalobkyně se domáhá zaplacení smluvní ceny za skutečně realizované práce.
Dle faktury a k ní přiloženého soupisu na č. l. 26, 27 se účtovaná cena skládá z částky za hydroizolaci a betonovou směs na podlaze, od čehož je odečtena podspotřeba z důvodu menší tloušťky desky, přičemž veškeré jednotkové ceny odpovídají cenám sjednaným dle cenové nabídky. Z toho žalovaná obecně zpochybňovala pouze poslední položku účtovanou za čerpadlo betonu ve výši 38 845 Kč. K tomu třeba odkázat na cenovou nabídku, dle níž cena za použití čerpadla betonu tvořila součást sjednané ceny dle fakturace.“
Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu však dosud není zřejmé, že by při posouzení výše ceny rovněž zohlednil, že žalobkyně dle skutkových zjištění část díla prováděla v rozporu se smlouvou a za účelem jeho řádného dokončení by patrně musela vynaložit další náklady. I tyto náklady, jež v důsledku zmaření díla žalobkyně mohla ušetřit, je třeba při výpočtu snížené ceny podle § 2613 o. z. zohlednit. Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu stejně tak nevyplývá, že by se zabýval i dalšími výše uvedenými hledisky určení plnění podle § 2613 o. z. Z těchto důvodů je proto právní posouzení odvolacího soudu neúplné, tudíž nesprávné.
