Pátky s judikaturou 2/10/26
V posuzované věci je nesporné, že žalobce je spoluvlastníkem předmětných nemovitostí a že správu společné věci vykonává žalovaná, která není spoluvlastníkem. Správu vykonává na základě smluvního ujednání uzavřeného se všemi spoluvlastníky.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na úvaze, že rozsah práva žalobce na informace je nutno posuzovat podle § 1117, § 1118 a § 1126 odst. 1 o. z.
Dospěl přitom k závěru, že žalobci již bylo poskytnuto dostatečné vyúčtování a že další požadované informace přesahují rozsah práva spoluvlastníka na informace o správě společné věci. Odkázal přitom na závěry soudu prvního stupně, který rovněž posuzoval právo spoluvlastníka na poskytnutí informací o správě společné věci podle § 1117, § 1118 a § 1126 odst. 1 o. z. s tím, že „právo spoluvlastníka na informace nelze směšovat s právem na vydání každé jednotlivé listiny, neboť konkrétní listiny spolu s dalšími skutečnostmi tvoří ve svém souhrnu ono vyúčtování, jež spoluvlastníku náleží“.
Své závěry založil na porovnání vzájemných práv a povinností jednotlivých spoluvlastníků s tím, že v posuzované věci „mezi spoluvlastníky přetrvává dlouhodobě značná nevraživost a neochota k dohodě o sdílení informací“, a že přes to „tyto faktické skutečnosti nemohou vést k závěru, že soud žalobci přizná čehokoliv nad rámec práv, které mu přiznává zákon“.
S tímto právním posouzením se dovolací soud neztotožňuje.
Podle § 1135 o. z. má správce právní postavení příkazníka. Zákon tak výslovně stanoví, že na právní poměry mezi správcem a spoluvlastníky dopadá vedle úpravy podílového spoluvlastnictví také úprava příkazu podle § 2430 a násl. o. z.
Správce společné věci podle § 1135 o. z. vystupuje ve vztahu ke spoluvlastníkům jako příkazník a že jeho práva a povinnosti nelze posuzovat izolovaně pouze podle ustanovení upravujících podílové spoluvlastnictví.
Z postavení příkazníka vyplývá mimo jiné povinnost poskytovat příkazci potřebné informace o výkonu správy a povinnost podat vyúčtování. Smyslem těchto povinností je umožnit tomu, v jehož zájmu je správa vykonávána, reálnou kontrolu činnosti správce.
Je proto třeba odlišovat situaci, kdy správu vykonává některý ze spoluvlastníků, od situace, kdy je jejím výkonem pověřena třetí osoba. V druhém případě je význam informační povinnosti správce zpravidla vyšší, neboť spoluvlastník nemá bez součinnosti správce možnost získat úplný přehled o hospodaření se společnou věcí a o právních jednáních učiněných při jejím výkonu.
To ovšem neznamená, že by spoluvlastník byl oprávněn požadovat bez dalšího vydání jakékoliv listiny, která se správou společné věci jakkoliv souvisí. Rozsah poskytovaných informací je třeba posuzovat vždy individuálně se zřetelem k povaze spravované věci, rozsahu správy, charakteru požadovaných údajů a obsahu již poskytnutého vyúčtování.
Tento závěr podporuje i odborná literatura. K právnímu postavení správce podle § 1135 o. z. se uvádí, že povinnost správce podat spoluvlastníkům vyúčtování správy vyplývá nejen z § 1135 o. z., ale též z jeho postavení příkazníka ve smyslu § 2430 a násl. o. z. Současně je třeba povinnost správce podat vyúčtování vykládat v souvislosti s § 1118 a § 1119 o. z., upravujícími obecné otázky vyúčtování nakládání se společnou věcí.
Správce společné věci je povinen nejen podat vyúčtování, ale též průběžně poskytovat informace o výkonu správy a umožnit spoluvlastníkům seznámit se s obsahem listin a záznamů, které vede, přičemž rozsah poskytovaných podkladů je nutno posuzovat individuálně podle okolností každého případu.
Nejvyšší soud považuje uvedené závěry za přiléhavé i pro projednávanou věc. Je-li správou společné věci pověřena osoba odlišná od spoluvlastníků, nelze rozsah její informační povinnosti posuzovat pouze podle ustanovení upravujících vztahy mezi spoluvlastníky. Je třeba přihlédnout rovněž k jejímu postavení správce s právním postavením příkazníka podle § 1135 o. z. a k povinnostem z tohoto právního vztahu vyplývajícím.
Odvolací soud se však právním postavením žalované podle § 1135 o. z. nezabýval a rozsah její informační povinnosti posuzoval výlučně z hlediska ustanovení upravujících vztahy mezi spoluvlastníky. Jeho právní posouzení je proto neúplné, a tudíž nesprávné.
Obecně ve smyslu konstantní judikatury dovolacího soudu představuje bezdůvodné obohacení (mimosmluvní) závazek, jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se jeho majetková sféra rozrostla, a korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení.
Jedním z předpokladů vzniku právního vztahu z bezdůvodného obohacení je získání majetkové hodnoty jedním subjektem na úkor jiného, v jehož majetkových poměrech se tato změna projevila negativně. Proto je aktivně věcně legitimovaným subjektem k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení ten, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno, tedy subjekt, v jehož majetkové sféře došlo ke zmenšení majetkových hodnot; pasivně věcně legitimován je ten, jehož majetek se na úkor druhého neoprávněně zvětšil nebo u koho nedošlo ke zmenšení majetku, ač k tomu mělo v souladu s právem dojít.
Potud se tedy jeví zcela přiléhavými úvahy artikulované oběma soudy nižších stupňů odmítající vztah z bezdůvodného obohacení mezi nynějšími účastníky stran dotací poskytnutých na konkrétní zemědělskou činnost žalovaného na základě veřejnoprávního vztahu mezi ním a SZIF. Jako nedůvodné tak lze odmítnout námitky dovolatelky o nesprávném hodnocení vztahu mezi ní a žalovaným.
Otázkou zůstává, může-li se žalobkyně z pozice vlastníka pozemku domáhat po žalovaném jím inkasované zemědělské dotace, opírajíc se přitom o § 3004 odst. 1, část věty první před středníkem, o. z.
Podle § 3004 odst. 1, věty první, o. z. obohacený, který nebyl v dobré víře, vydá vše, co obohacením nabyl, včetně plodů a užitků; rovněž nahradí užitek, který by ochuzený byl získal.
Dovolací soud se doposud zabýval zejména výkladem ustanovení § 3004 odst. 1, větou první, o. z., vyslovil k části věty první za středníkem relevantní úvahu pro tam posuzovanou kauzu, že užitek, který by ochuzená bývala byla získala, je zapotřebí odvozovat z hospodářských výtěžků z užívaných nemovitostí, o něž by při pravidelném běhu událostí rozmnožila svůj majetek, nakládala-li by s předmětem svého vlastnictví sama.
Nastínil přitom, že i úvaha o ušlém zisku ve smyslu citovaného ustanovení má vykazovat určitou reálnou perspektivu majetkového přínosu pro ochuzeného, nikoliv se pohybovat toliko v hypotetické rovině. Přiznat lze tedy profit, jehož by ochuzený, při obvyklém nakládání s objektem obohacení za normálního běhu okolností skutečně dosáhl.
Uvedené odpovídá i obecnému pravidlu uplatňujícímu se u bezdůvodného obohacení, v souladu s nímž v rámci vydání bezdůvodného obohacení zákon může přiznat pouze hospodářský výtěžek získaný z hodnoty (zde pozemku), jíž právní řád přiřazuje někomu jinému – zde ochuzené žalobkyni.
Právě připomenuté souvislosti institutu bezdůvodného obohacení pak jistě nelze pouštět ze zřetele ani při výkladu pojmu „vše“ ve smyslu normy, jež je do úpravy bezdůvodného obohacení vtělena. Rovněž podle § 3004 odst. 1, části věty první před středníkem, o. z. rozsah prospěchu obohaceného musí zahrnovat jen ten hospodářský výtěžek, který byl získán z hodnoty, již právní řád přiřazuje někomu jinému (ochuzenému).
Uvedenou definici ovšem žalobkyní požadované dotace zjevně nenaplňují. Jak správně konstatovaly již soudy nižších stupňů, zemědělské dotace udělované SZIF jsou svým charakterem finančními částkami poskytovanými z veřejných zdrojů za specifikované činnosti, na jejichž provádění je veřejný zájem. Jejich čerpání je podmíněno splněním konkrétních podmínek (včetně formálních – žádost o ně), nejedná se tedy o přímý důsledek pouhého užívání pozemku.
Mezi samotným obhospodařováním zemědělské půdy (jejím faktickým užíváním) a výplatou dotace není přímá a kauzální vazba. Navazujícím právním konkluzím odvolacího (i okresního) soudu o neopodstatněnosti žalobního žádání (formulovaným tak, že se přijetím dotací žalovaný neobohatil na úkor žalobkyně) lze tudíž přisvědčit. Skutečnosti zachycené nalézacími soudy nadto ani nenaznačují, že by žalobkyně, byla-li by dotčený pozemek sama užívala (nutno zopakovat, že jeho potenciálně neoprávněné užívání nebylo předmětem posuzování ze strany soudů), na zemědělské dotace dosáhla. Naopak ze zjištění soudů nižších stupňů se podává, že žalobkyně o dotace neusilovala, pakliže žádost o ně nepodala.
Konečně lze také uzavřít, že není možné kvitovat mínění žalobkyně, podle něhož formulace pojmu „vše“ použitá v citovaném § 3004 odst. 1, části věty první před středníkem, o. z. opodstatňuje rezignaci na zjišťování, souvisí-li inkasovaný prospěch (jehož vydání se žalobkyně domáhá) s předmětem obohacení ve shora předestřeném smyslu, tj. je-li získán z hodnoty, již právní řád přiřazuje někomu jinému (zde pozemek vlastnicky náležící žalobkyni).
Žalobce při cestě do práce zlomeninu hlezna poté, co upadl na zasněženém a neošetřeném chodníku ve vlastnictví žalovaného
Jak vyplývá z § 2910 o. z., povinnost hradit majetkovou škodu či nemajetkovou újmu spočívá na principu, že újmu má nahradit ten, kdo ji způsobil svým zaviněným protiprávním jednáním. Vedle toho zákon ukládá povinnost nahradit újmu i v některých zvláštních případech bez ohledu na porušení zákona a na zavinění (§ 2895 o. z.).
Takovým případem je též úprava silničního zákona zakládající zpřísněnou odpovědnost vlastníka komunikace za újmu, která vznikne uživateli (v projednávaném případě chodci) v důsledku zvláštní nekvality komunikace, která je definována pojmem závada ve schůdnosti.
Silniční zákon ukládá vlastníku širokou povinnost tzv. správy komunikací, která zahrnuje zejména její pravidelné a mimořádné prohlídky, údržbu a opravy. V souvislosti se správou a údržbou pozemních komunikací tak vedle sebe působí jak obecná povinnost hradit podle § 2910 o. z. újmu způsobenou porušením zákonné povinnosti plynoucí zejména z § 9 silničního zákona, tak i speciální právní úprava objektivní odpovědnosti za závady ve sjízdnosti a schůdnosti podle § 26 a § 27 silničního zákona.
Nejvyšší soud ve výše citovaném rozsudku velkého senátu dále uzavřel, že závadou ve schůdnosti (sjízdnosti) může být jen takový úsek (místo) komunikace, které se svou nekvalitou vymyká obecnému stavu natolik, že jej uživatel není schopen rozlišit a upravit způsob chůze (jízdy) tomuto nenadálému nebezpečí. Není přitom vyloučeno, že závada ve schůdnosti (sjízdnosti) se může vyskytnout i v úseku špatného stavebního stavu komunikace, jestliže (ne)kvalitu vozovky či chodníku natolik výrazně překračuje, že ji uživatel nemůže rozpoznat ani při pohybu uzpůsobeném zhoršenému stavu komunikace.
Závadou ve schůdnosti je tedy takový nedostatek komunikace, který se vymyká jejímu stavu z hlediska stavebního, dopravně technického i z hlediska celkového působení povětrnostních vlivů a který představuje pro chodce nenadálou a nepředvídatelnou změnu hrozící vznikem újmy.
Úpravou silničního zákona však není vyloučena obecná odpovědnost vlastníka komunikace za konkrétní porušení právní povinnosti s presumovaným zaviněním, a to podle obecného předpisu, jímž je občanský zákoník. Porušením zákona je v tomto smyslu především nesplnění povinnosti vlastníka udržovat komunikaci ve stavu umožňujícím bezpečný pohyb osob, která mu plyne obecně již z titulu jeho vlastnictví (srov. Též čl. 11 odst. 3 Listiny, podle nějž vlastnictví zavazuje).
Vznik obecné „subjektivní“ povinnosti k náhradě majetkové a nemajetkové újmy pak bude vždy odviset od konkrétního zaviněného jednání vlastníka komunikace porušujícího právní povinnost [(typicky zanedbání pravidelné zimní údržby či jiné péče o stav komunikace (§ 2901 o. z.) či případně vadné provedení údržby, které stav komunikace naopak zhorší (§ 2900 o. z.)]. S účinností od 13. 11. 2015 představuje porušení povinnosti správy komunikací i neplnění povinnosti provádět pravidelné a mimořádné prohlídky, údržbu a opravy komunikace (§ 9 odst. 3 silničního zákona).
Silniční zákon ve znění novely provedené zákonem č. 268/2015 s účinností od 1. 1. 2016 pak v § 27 odst. 6 právě u specifické činnosti týkající se odstraňování závad ve sjízdnosti či schůdnosti (jako zvláštní předpis vůči obecné úpravě odpovědnosti za pomocníka v § 2914 o. z.) okruh subjektů odpovídajících za újmy způsobené uživatelům pozemních komunikací v případě, že je výkon správy pozemní komunikace zajišťován prostřednictvím správce, nově rozšířil tak, že namísto vlastníka hradí poškozenému újmu správce a vlastník za splnění této povinnosti ručí, a to bez dalšího, tedy bez ohledu na to, zda a jak jej vybral a kontroloval. Jedná se však výslovně o přenos povinnosti k náhradě újem ze zvláštní zpřísněné odpovědnosti (viz odkaz na odpovědnost podle § 27 odst. 2 a 4 silničního zákona), což je v tomto případě třeba chápat jako výjimku vylučující odpovědnost vlastníka, resp. toto ustanovení odpovědnost vlastníka „oslabuje“ na ručení, nicméně zdvojuje tu okruh subjektů, od nichž může poškozený žádat náhradu.
Z toho vyplývá, že u povinnosti běžné údržby, jejíž porušení může vést k obecné odpovědnosti za újmu, je povinnost k náhradě spjata výlučně s osobou vlastníka, jenž je povinen dbát o stav věcí v jeho vlastnictví náležitě, obzvlášť když jde o vlastnictví dopravní infrastruktury, jejíž využití má celospolečenský význam.
V případech, na něž nedopadá zvláštní úprava silničního zákona, tj. při uplatnění obecné odpovědnosti za porušení povinnosti řádné údržby komunikací, která se řídí podle občanského zákoníku, je povinnou osobou vlastník a přenos odpovědnosti na správce zde není možný. Vlastník vůči zřízené osobě musí být po celou dobu výkonu správy ovládající osobou a z toho plyne snížená míra autonomie pomocného subjektu, který sice není při konkrétním provedení potřebných úkonů a prací vázán pokyny ovládající osoby, nicméně celá jeho činnost je vázána právě na dosažení předpokládaného výsledku, jímž je řádný stav komunikací.
Účelové napojení správce na hlavní osobu vytváří takový vztah podřízenosti pomocníka, že mu nelze ukládat povinnost k náhradě újmy vedle vlastníka komunikace, a to bez ohledu na obsah zřizovacích listin či vzájemných smluv. Tuto úvahu podporuje i znění § 27 odst. 5 silničního zákona, podle nějž je vlastník povinen označit úseky silnic, místních komunikací a chodníků, na kterých se pro jejich malý dopravní význam nezajišťuje sjízdnost a schůdnost odstraňováním sněhu a náledí. I v tom tkví výlučné postavení vlastníka, který jedině (nikoliv pověřený správce) má možnost rozhodnout, které ostatní (neoznačené) úseky komunikací bude v zimním období udržovat sjízdné a schůdné.
Zákon sice výslovně neříká, že tato povinnost tíží jejich vlastníky, nicméně je logické, že pokud je to vlastník, kdo může vybrat úseky, na nichž se úklid nezajišťuje, pak právě jeho stíhá povinnost zimní údržby na ostatních komunikacích v jeho vlastnictví. Svého smluvního partnera může sice zavázat, aby tuto povinnost plnil za něj, nepřichází tím však o postavení vlastníka a uživatelům pozemní komunikace bude i nadále odpovídat on sám za zanedbání zákonné povinnosti).
Z výše uvedeného shrnutí judikatury je zřejmé, že obecnou povinnost hradit újmu podle § 2910 o. z. a speciální právní úpravu objektivní odpovědnosti za závady ve sjízdnosti a schůdnosti podle § 26 a § 27 silničního zákona, je třeba důsledně rozlišovat, neboť vzhledem k § 9 odst. 3 a 4 silničního zákona má jejich rozlišení zásadní vliv na závěr, který subjekt za újmu odpovídá. Proto v případech, kdy újma vznikla v důsledku neuspokojivého stavu komunikace, musí soud nejprve vyřešit, zda se jednalo o závadu ve sjízdnosti a schůdnosti podle silničního zákona, a pokud nikoli, posuzuje existenci odpovědnosti vlastníka komunikace za vzniklou újmu podle § 2910 o. z.
V projednávané věci (i v předcházejícím řízení, kde se žalobce domáhal jiných nároků na náhradu újmy vzniklé z téže škodní události) soudy uzavřely, že příčinou újmy byla závada ve schůdnosti, aniž by se zabývaly výše uvedenými hledisky a rozlišily, zda se ve smyslu již ustálené judikatury skutečně jedná o závadu ve schůdnosti podle silničního zákona nebo o porušení zákonných povinností vlastníka komunikace (žalovaného). Tím se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Z těchto důvodů je závěr odvolacího soudu, že za újmu odpovídá správce komunikace (Technické služby města Mnichovice) a nikoli žalovaný a v návaznosti na to i závěr týkající se promlčení nároku, předčasný, a tedy nesprávný.
Podle § 1207 odst. 1 o. z. svolá statutární orgán shromáždění k zasedání tak, aby se konalo nejméně jedenkrát do roka. Statutární orgán svolá shromáždění i z podnětu vlastníků jednotek, kteří mají více než čtvrtinu všech hlasů, nejméně však dvou z nich; neučiní-li to, svolají tito vlastníci shromáždění k zasedání na náklad společenství vlastníků sami.
Podle § 1209 odst. 1 o. z. je-li pro to důležitý důvod, může přehlasovaný vlastník jednotky navrhnout soudu, aby o záležitosti týkající se správy domu a pozemku rozhodl; v rámci toho může též navrhnout, aby soud dočasně zakázal jednat podle napadeného rozhodnutí. Není-li návrh podán do tří měsíců ode dne, kdy se vlastník jednotky o rozhodnutí dozvěděl nebo dozvědět mohl, jeho právo zaniká.
Ustanovení § 1209 odst. 1 o. z. tak upravuje podmínky, za nichž může být usnesení přijaté shromážděním společenství vlastníků přezkoumáno soudem. Soud se může zabývat (ne)platností usnesení shromáždění jen v případě, že jde o přehlasovaného vlastníka (hledisko osobní), je-li pro to důležitý důvod (hledisko věcné) a je-li návrh podán do uplynutí prekluzivní lhůty tří měsíců počítané ode dne, kdy se vlastník o rozhodnutí dozvěděl nebo dozvědět mohl (hledisko časové).
V soudní praxi přitom není pochyb, že přehlasovaným je především takový vlastník, který se zúčastnil hlasování o zpochybňovaném rozhodnutí společenství a neuspěl, tedy – řečeno jinak – hlasoval proti, byl však přehlasován (překonán) většinou tvořenou jinými vlastníky.
Nejvyšší soud rovněž formuloval právní závěr, že z možnosti podat návrh na přezkum rozhodnutí v důležité záležitosti není bez dalšího vyloučen vlastník jednotky, který se hlasování nezúčastnil z vážných důvodů a s rozhodnutím nesouhlasí.
Nejvyšší soud dodal, že za přehlasovaného vlastníka jednotky nelze považovat toho, kdo (řádně pozván na shromáždění a informován o jeho plánovaném programu) se ze shromáždění vzdálil (nikoli ze zdravotních či jiných vážných důvodů) a nezúčastnil se hlasování o zpochybňovaném usnesení, které bylo přijato.
Podle skutkových zjištění se navrhovatel nezúčastnil předmětného shromáždění svolaného pozvánkou ze dne 3. 1. 2024 nikoliv výborem, nýbrž vlastnicemi jednotek M. D., A. K., I. P. a I. V., jejichž celkový počet hlasů činil 2655/2357, tedy pouze 11,2633 %.
Dle § 1207 odst. 1 o. z. a dle čl. 10 odst. 2 stanov účastníka nesvolá-li statutární orgán shromáždění z podnětu vlastníků jednotek, kteří mají více než čtvrtinu všech hlasů, nejméně však dvou z nich, mohou tito vlastníci svolat shromáždění k zasedání sami. V této věci však bylo předmětné shromáždění svoláno vlastníky disponujícími pouze 11,2633 % hlasů, tedy méně, než vyžaduje zákon a stanovy účastníka, tudíž způsobem, který nebyl řádný.
Je tedy otázkou, zda v případě, že se vlastník nedostaví na svolané shromáždění vlastníků jednotek v situaci, kdy takové shromáždění bylo svoláno způsobem, který neodpovídá zákonu či stanovám, má ke své nepřítomnosti vážný důvod a může být považován za přehlasovaného vlastníka.
Dovolací soud, na rozdíl od soudu odvolacího, dospěl k závěru, že za výše popsaných okolností může být takový vlastník považován za přehlasovaného. Institut přehlasovaného vlastníka má totiž sloužit k ochraně vlastníka jednotky v situaci, kdy mu rozhodnutí přijaté většinou může způsobit újmu nebo zasáhnout do jeho práv, a to bez ohledu na to, zda byl fyzicky přítomen na shromáždění. Pokud je shromáždění svoláno způsobem, který je v rozporu se zákonem či stanovami (například proto, že bylo zjevně svoláno někým, kdo k tomu nebyl oprávněn), nelze po vlastníkovi spravedlivě požadovat, aby se jednání účastnil a teprve poté namítal nezákonnost postupu při jeho svolávání. Pro jeho nepřítomnost na shromáždění je tak dán vážný důvod, neboť jeho nepřítomnost je přímým důsledkem vadného postupu svolavatele, nikoli jeho pasivity. Za těchto okolností je namístě považovat takového vlastníka za přehlasovaného, neboť v konečném důsledku vzato byl zbaven možnosti uplatnit své hlasovací právo a ovlivnit rozhodnutí.
Nezúčastnil-li se tedy dovolatel předmětného shromáždění proto, že bylo zjevné, že bylo svoláno v rozporu se zákonem a stanovami, je třeba jej považovat za přehlasovaného vlastníka.
