Pátky s judikaturou 18/9/26

Podle ustanovení §  2997 odst. 1 o. z. dlužník, který plnil dluh nežalovatelný nebo promlčený  nebo takový, který je neplatný pro nedostatek formy, nemá právo na vrácení  toho, co plnil. Právo na vrácení nemá ani ten, kdo jiného obohatil s vědomím,  že k tomu není povinen, ledaže plnil z právního důvodu, který později  nenastal nebo odpadl.

Podle ustanovení §  2997 odst. 2 o. z. plnila-li osoba proto, že k tomu byla přivedena lstí,  donucena hrozbou nebo zneužitím závislosti, ustanovení odstavce 1 se  nepoužije. To platí i v případě, že plnila osoba nesvéprávná.

Zákonná úprava  bezdůvodného obohacení obsahuje v ustanovení § 2997 odst. 1 o. z. výjimky z  povinnosti vydat bezdůvodné obohacení. Mezi důvody vylučující vznik práva na  vydání bezdůvodného obohacení patří plnění dluhu, který je nežalovatelný  (naturální obligace), plnění dluhu promlčeného a plnění dluhu, který měl být  založen právním jednáním, jež je neplatné pro nedostatek formy; zákon dále  vylučuje vrácení poskytnutého plnění osobě, jež jiného obohatila s vědomím,  že k tomu není povinna, ledaže plnila z právního důvodu, který později  nenastal nebo odpadl.

Nemohla-li však  strana projevit svobodnou vůli (byla-li k plnění přivedena lstí, donucena  hrozbou nebo zneužitím závislosti) nebo neměla-li dostatečnou hmotněprávní  způsobilost k právnímu jednání (byla-li nesvéprávná), vzniká vědomým plněním  nedluhu nebo plněním promlčeného či nežalovatelného dluhu anebo dluhu, který  měl být založen právním jednáním, jež je neplatné pro nedostatek formy,  bezdůvodné obohacení (srov. § 2997 odst. 2 o. z.).

Donucení hrozbou  není v ustanovení § 2997 odst. 2 o. z. blíže definováno. Protože plnění pod  vlivem hrozby ve smyslu tohoto ustanovení nepředstavuje projev svobodně  utvořené vůle ochuzeného (donuceného k plnění), neboť ta je vlivem této  okolnosti pozměněna, a protože stejně tak tomu je v případě právního jednání  ovlivněného tzv. bezprávnou výhrůžkou, je třeba při výkladu § 2997 odst. 2 o.  z. vycházet obdobně z § 587 odst. 1 o. z. (podle tohoto ustanovení platí, že  kdo byl k právnímu jednání přinucen hrozbou tělesného nebo duševního násilí  vyvolávající vzhledem k významu a pravděpodobnosti hrozícího nebezpečí i k  osobním vlastnostem toho, jemuž bylo vyhrožováno, jeho důvodnou obavu, má  právo namítnout neplatnost právního jednání).

Bezprávná výhrůžka  (vis compulsiva) představuje hrozbu tělesným nebo duševním násilím, která je  protiprávní a vzbuzuje u jednajícího důvodnou obavu. Judikatura soudů již  dříve dospěla k závěru, že psychické donucení (nátlak) způsobuje, že vůle  jednajícího je deformována pod vlivem bezprávné výhrůžky, a tudíž není  projevem přání jednajícího účastníka právního (pracovněprávního) vztahu, ale  jeho důvodné obavy (důvodného strachu). Jednající osoba tak například uzavře  smlouvu (dohodu) podle pokynů druhého účastníka právního vztahu, kterou by nebýt  důvodné bázně (kupř. o svou osobu či osoby blízké, popř. o své majetkové,  ekonomické či jiné zájmy) za normálních poměrů neuzavřela. Každý psychický  nátlak (psychické donucení) ovšem nelze považovat za nepřípustný.

O bezprávnou  výhrůžku jde tehdy, jestliže osoba vykonávající psychický nátlak hrozí něčím,  co není oprávněna učinit (např. hrozbou ublížení na zdraví, hrozbou značné  škody na majetku apod.), nebo vyhrožuje tím, co by sice byla oprávněna  učinit, avšak prostřednictvím výhrůžky si vynucuje něco, k čemu být použita  nesmí (např. jednajícímu je vyhrožováno, že musí uzavřít určitou smlouvu,  jinak že bude příslušným orgánům oznámen jako pachatel trestného činu, který  skutečně spáchal). Přitom není třeba, aby cíl, který je sledován použitím  bezprávné výhrůžky, byl sám protiprávní.

Musí jít také o  výhrůžku takového druhu a takové intenzity, aby podle okolností a povahy  konkrétního případu u toho, vůči komu jí bylo použito, vzbudila důvodnou  bázeň. Konečně musí být bezprávná výhrůžka adresována tomu, jehož právní úkon  (nyní právní jednání) se vynucuje, nebo osobám jemu blízkým.

Hrozí-li však někdo  tím, co je oprávněn provést a čím je oprávněn hrozit za tím účelem, aby  druhou stranu přiměl k určitému jednání, nejde o bezprávnou výhrůžku, ale o  oprávněný nátlak, který nemůže být důvodem neplatnosti právního úkonu (nyní  právního jednání) uzavřeného pod jeho vlivem; tak je tomu například v  případě, kdy zaměstnavatel svůj návrh na rozvázání pracovního poměru dohodou  odůvodní tím, že podle jeho názoru jsou zde důvody, pro které by mohl se  zaměstnancem pracovní poměr zrušit okamžitě.

Okolnosti vylučující  svobodu vůle jednajícího musí mít přitom základ v objektivně existujícím a  působícím stavu, nestačí tedy, jestli si jejich existenci jednající jen  představuje, ale není-li pro ně objektivní důvod, a současně se musí stát  pohnutkou pro projev vůle jednající dotčené osoby tak, že jedná ke svému  neprospěchu.

Právní úkon (nyní  právní jednání) donuceného adresáta musí být v přímé souvislosti s bezprávnou  výhrůžkou, jež pochází od druhého subjektu právního úkonu, anebo od třetí  osoby.

Od bezprávné  výhrůžky je třeba odlišovat tíseň, kterou se rozumí nejen objektivní  hospodářský nebo sociální stav, nýbrž i psychický stav (např. rozrušení,  obavy o blízkou osobu apod.) jednajícího, bez něhož by právní jednání  neučinil, ale nejedná nesvobodně, neboť jeho vůle není ovlivňována fyzickým  nebo psychickým násilím (nátlakem); tíseň je jedním z předpokladů lichvy  upravené v § 1796 o. z.

Také donucení  hrozbou ve smyslu ustanovení § 2997 odst. 2 o. z. může zahrnovat nejrůznější  formy nátlaku (fyzické, duševní násilí) a může spočívat v pohrůžce nejen tím,  co osoba vykonávající nátlak není vůbec oprávněna učinit (jednáním, jež je  samo o sobě protiprávní), ale též jednáním, které je sice oprávněna učinit,  ale nesmí jeho hrozbou jiného nutit k plnění (hrozba se vztahuje k uplatnění  nástrojů, jejichž použití je sice v souladu se zákonem, avšak které podle  svého smyslu nejsou určeny k vynucování nesouvisejícího plnění či vytváření  ekonomického nebo jiného tlaku na plnitele).

Musí jít o hrozbu  takového druhu a takové intenzity, aby podle okolností a povahy konkrétního  případu u toho, vůči komu jí bylo použito, vzbudila důvodnou obavu (bázeň),  tedy aby v kontextu konkrétní situace byla způsobilá negativně ovlivnit  svobodnou vůli poskytovatele plnění. Současně musí být adresována tomu, jehož  právní jednání se vynucuje, nebo osobám jemu blízkým. I zde platí, že hrozba  musí být příčinou, pro niž plnitel obohacenému poskytl předmětný prospěch  (tj. nebylo-li by zde hrozby, ochuzený by obohacenému neplnil).

Hrozí-li však někdo  tím, co je oprávněn provést a čím je zároveň oprávněn hrozit za tím účelem,  aby druhou stranu přiměl k plnění (např. uplatněním práva na plnění u soudu),  nejde o donucení hrozbou, ale o legitimní postup, který uplatnění výjimek z  povinnosti vydat bezdůvodné obohacení podle § 2997 odst. 1 o. z. nevylučuje.  Takovým legitimním postupem je i sdělení věřitele dlužníku, že v případě  dobrovolného nesplnění toho, co dlužníkovi ukládá vykonatelné rozhodnutí  soudu nebo jiného orgánu veřejné moci, podá návrh na soudní výkon rozhodnutí  (§ 251 a násl. o. s. ř.) nebo exekuční návrh podle zákona č. 120/2001 Sb., o  soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších  zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

Nejvyšší soud proto  dospěl k závěru, že plnění dlužníka na základě sdělení věřitele, že bude  splnění dluhu, jehož zaplacení bylo dlužníkovi uloženo vykonatelným  rozhodnutím soudu a který podle názoru věřitele nebyl zcela splněn, vymáhat  cestou exekuce, nelze považovat za plnění, k němuž byl dlužník donucen  hrozbou ve smyslu ustanovení § 2997 odst. 2 o. z.

Z uvedeného vyplývá,  že je správný závěr odvolacího soudu, že sdělení žalovaného adresované  žalobci, že má za to, že rozhodnutí soudu nebylo zcela splněno a že jeho  splnění bude vymáhat exekučně, nelze považovat za hrozbu, která by  „deformovala svobodnou vůli žalobce v tom směru, že by vylučovala liberační  důvody podle § 2997 odst. 1 o. z.“. Na správnosti tohoto závěru nemůže nic  změnit ani skutečnost, že vzhledem k přiznání náhrady mzdy žalovanému  uvedeným rozsudkem v hrubé výši by se žalobce mohl domáhat zastavení  nařízeného výkonu rozhodnutí nebo exekuce v rozsahu srážek, které byl povinen  z náhrady mzdy provést (a které provedl), podle ustanovení § 268 odst. 2 o.  s. ř., § 52 odst. 1 a § 55 exekučního řádu.

‍

Vzhledem k tomu, že  se nařízením Brusel I bis ruší a nahrazuje nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze  dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí  v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I“), jež samo  nahradilo Úmluvu ze dne 27. září 1968 o příslušnosti a výkonu rozhodnutí v  občanských a obchodních věcech, platí výklad, který Soudní dvůr podal v  souvislosti s ustanoveními posledně zmíněných právních předpisů, rovněž pro  nařízení Brusel I bis, pokud mohou být tato ustanovení považována za  „rovnocenná“.

Výklad čl. 5 odst. 1  nařízení Brusel I poskytnutý Soudním dvorem je tedy platný i pro čl. 7 odst.  1 nařízení Brusel I bis, jelikož tato ustanovení lze kvalifikovat jako  rovnocenná.

Judikatura Soudního  dvora ve vztahu k čl. 5 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I dovodila, že pro  účely kvalifikace smluv podle tohoto ustanovení je třeba vycházet ze závazku,  který je charakteristický pro dotčenou smlouvu a který je současně kritériem  pro příslušnost soudu.

Smlouva, jejímž  charakteristickým závazkem je dodání zboží, bude kvalifikována jako „prodej  zboží“ ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. b) první odrážky nařízení. Smlouva,  jejímž charakteristickým závazkem je poskytování služeb, bude  charakterizována jako „poskytování služeb“ ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. b)  druhé odrážky.

Pojem „služby“ byl  pro účely tohoto ustanovení poprvé autonomně interpretován v rozsudku  Soudního dvora, podle něhož implikuje přinejmenším to, že strana, která je  poskytuje, vykonává určitou činnost za úplatu.

Navazující  judikatura Soudního dvora poté upřesnila, že kritérium činnosti vyžaduje  aktivní jednání, nikoliv pouhé zdržení se jednání, a že kritérium úplaty  nelze chápat v úzkém smyslu slova jako zaplacení peněžní částky, nýbrž jí  může být i jiná ekonomická výhoda.

Soudní dvůr rozhodl,  že smlouva o úvěru, která byla uzavřena mezi úvěrovou institucí a dvěma  solidárními dlužníky, musí být kvalifikována jako smlouva o poskytování  služeb, neboť poskytnutí služby spočívá v předání peněžních prostředků  úvěrovou institucí úvěrovanému za úplatu, kterou úvěrovaný platí v zásadě ve  formě úroků.

Charakteristickým  závazkem pro účely určení příslušnosti soudu je přitom samotné poskytnutí  peněžních prostředků, zatímco závazek úvěrovaného vrátit uvedené peněžní  prostředky je pouze důsledkem poskytnutí služby úvěrujícím.

Dle dovolatele  představuje vztažení závěrů rozsudku ve věci Kareda na poměry věci zde vedené  nesprávné právní posouzení (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), neboť nereflektuje celý  jeho kontext. Dovolatel předně namítá, že kvalifikace smlouvy o úvěru jako  smlouvy o poskytování služeb nebyla odůvodněna „výlučně tím, že poskytnutí  úvěru je činnost vykonávaná za úplatu (ve formě úroků)“, nýbrž byla podmíněna  řadou dalších okolností, především „že tím, kdo úvěr poskytl, byla úvěrová  instituce (banka), tedy profesionál vykonávající poskytování úvěrů jako jednu  ze svých hlavních činností“.

Tento názor zakládá  na závěru vysloveném v bodě 36, v němž Soudní dvůr odkázal na bod 40  stanoviska generálního advokáta a konstatoval, že „v případě smlouvy o úvěru  uzavřené mezi úvěrovou institucí a úvěrovaným spočívá poskytnutí služby v  předání peněžních prostředků úvěrovou institucí úvěrovanému za úplatu, kterou  úvěrovaný platí v zásadě ve formě úroků“. Z této formulace dovozuje, že  Soudní dvůr „akcentoval na to, že se jedná o službu spočívající v předání  peněžních prostředků úvěrovanému ze strany úvěrové instituce, která se na  takovéto ‚služby‘ ve své podstatě specializuje“.

Současně je třeba  dle přesvědčení dovolatele reflektovat rozdíl mezi zápůjčkou a úvěrem, neboť  zatímco úvěr je ve smyslu ustanovení § 2395 o. z. konsenzuálním kontraktem,  zápůjčka je ve smyslu ustanovení § 2390 o. z. kontraktem reálným. Proto „v  případě zápůjčky nemůže z její povahy být závazkem charakteristickým pro  smlouvu závazek zapůjčitele poskytnout peněžní prostředky, neboť tento není  vůbec předmětem smlouvy o zápůjčce“, kdy „závazek v rámci smlouvy o zápůjčce,  která vznikne až předáním věci, zatěžuje pouze vydlužitele, který je povinen  po čase vrátit věc stejného druhu“.

Vzhledem k uvedenému  nelze mít dle dovolatele za to, že by úplatné smlouvy o zápůjčce uzavřené  mimo rámec výkonu profesionální nebo podnikatelské činnosti smluvních stran  měly být kvalifikovány jako smlouvy o poskytování služeb ve smyslu čl. 7  odst. 1 písm. b) druhé odrážky nařízení Brusel I bis, nýbrž podle čl. 7 odst.  1 písm. a).

Těmto námitkám  dovolatele však nelze přisvědčit. Dovolací soud připomíná, že pojmy použité v  nařízení Brusel I bis musejí být v zásadě vykládány autonomně, a to především  s přihlédnutím k systematice a cílům uvedeného nařízení za účelem zajištění  jeho jednotného uplatňování ve všech členských státech. Nemohou být proto  chápány jako odkaz na kvalifikaci právního vztahu projednávaného před  vnitrostátním soudem v příslušném vnitrostátním právu (srov. například  rozsudek Soudního dvora ze dne 13. 3. 2014, Brogsitter, C-548/12, bod 18). Z  tohoto důvodu není nikterak rozhodné, že pohledem českého práva představuje  smlouva o zápůjčce reálný kontrakt, jenž vzniká okamžikem předání věci  vydlužiteli, takže na straně zapůjčitele nevzniká žádný závazek, jenž by bylo  možno kvalifikovat jako „poskytnutí služby“. Pro kvalifikaci smluv o zápůjčce  jako smluv o poskytování služeb je rozhodné, zda podstatu těchto smluv lze v  autonomním pojetí označit za poskytování „služeb“ tak, jak je definováno  judikaturou Soudního dvora.

V rozsudku ve věci  Kareda přitom Soudní dvůr vyslovil v kontextu smlouvy o úvěru závěr, že  poskytnutí peněžních prostředků za úplatu ve formě úroků je „službou“ ve  smyslu čl. 7 odst. 1 písm. b) druhé odrážky nařízení Brusel I bis, přičemž  tyto pojmové znaky jsou vlastní rovněž smlouvě o zápůjčce, neboť závazek  vydlužitele vrátit jistinu společně s úroky je toliko důsledkem skutečnosti,  že zapůjčitel vydlužiteli tyto prostředky poskytl.

Z výše citované  judikatury Soudního dvora rovněž vyplývá, že autonomní pojem „služby“ ve  smyslu čl. 7 odst. 1 písm. b) druhé odrážky nařízení Brusel I bis se zakládá  toliko na dvou pojmových znacích, a sice výkonu určité (i) „činnosti“ za (ii)  „úplatu“. Přesvědčení dovolatele, že kvalifikace smlouvy o poskytování služeb  se odvíjí rovněž od postavení smluvních stran, ve své podstatě předpokládá  „třetí pojmový znak“, jenž však z judikatury Soudního dvora nikterak  nevyplývá.

Ostatně i Soudní  dvůr ve věci Kareda v bodě 35 pojal za východisko pro svůj kvalifikační závěr  posouzení, zda smlouva o úvěru naplňuje uvedené dva pojmové znaky – výkon  činnosti za úplatu – zejména zda samotné poskytnutí peněžních prostředků  naplňuje znak činnosti jakožto aktivního jednání.

Formulaci závěru  tohoto posouzení v bodě 36, na níž dovolatel zakládá svou námitku, proto  nelze vykládat v tom smyslu, že by činila kvalifikaci smlouvy o úvěru jako  smlouvy o poskytování služeb závislou rovněž na okolnosti, zda úvěrující  vykonává tuto činnost v rámci své profesionální nebo podnikatelské činnosti,  nýbrž toliko jako důsledek skutečnosti, že Soudní dvůr v řízení o žádosti o  rozhodnutí o předběžné otázce nutně přihlíží k právnímu a skutkovému rámci  sporu v původním řízení.

Na uvedeném nemůže  ničeho změnit ani přesvědčení dovolatele, že „nelze každou smlouvu, která  spočívá ve vykonání ‚určité činnosti za úplatu‘, považovat tzv. bez dalšího  za smlouvu o poskytování služeb“, což dokládá odkazem na rozsudek  francouzského Kasačního soudu.

V nadepsaném  rozsudku totiž byla důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí primárně  skutečnost, že odvolací soud kvalifikoval předmětnou smlouvu podle  francouzského práva, aniž by se zabýval zjištěním, zda byly naplněny  autonomní pojmové znaky smlouvy o poskytování služeb definované Soudním  dvorem. Jakkoliv přitom lze v tomto rozsudku spatřovat zdrženlivý, či dokonce  odmítavý postoj Kasačního soudu k možné subsumpci smluv o zápůjčce pod  smlouvy o poskytování služeb ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. b) druhé odrážky  nařízení Brusel I, nelze odhlížet od skutečnosti, že tento právní názor byl  vysloven o více než tři měsíce dříve, než Soudní dvůr vynesl rozsudek ve věci  Kareda, v němž autoritativně potvrdil, že poskytnutí peněžních prostředků za  úplatu je třeba považovat za „službu“ ve smyslu odkazovaného jurisdikčního  pravidla.

Obdobně nepřiléhavý  je odkaz dovolatele na rozsudek Vrchního soudu (Anglie a Wales), v němž byl  přijat závěr, že zápůjčka poskytnutá mezi přáteli nespadá pod poskytování  služeb ve smyslu čl. 7 odst. 1 písm. b) druhé odrážky nařízení Brusel I bis.

V nadepsané věci se totiž jednalo o zápůjčku  bezúročnou, s níž nebyla spjata ani žádná jiná nepeněžitá forma úplaty, tudíž  zde scházel jeden ze dvou znaků konstituujících autonomní pojem „služba“.

Vzhledem k uvedenému  dospěl dovolací soud k závěru, že úplatnou smlouvu o zápůjčce uzavřenou mezi  dvěma fyzickými osobami jednajícími mimo rámec své profesionální nebo  podnikatelské činnosti je třeba kvalifikovat jako smlouvu o poskytování  služeb ve smyslu čl. 7 odst. 1 písm. b) druhé odrážky nařízení Brusel I bis.

‍

Pracovní povinnosti  jsou zaměstnanci stanoveny právními předpisy, pracovním řádem, pracovní  smlouvou nebo pokynem přímo nadřízeného vedoucího zaměstnance. Jednotícím  kritériem pro všechny druhy těchto povinností je, že vyplývají z pracovního  poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu k zaměstnavateli; jednání  zaměstnance, jímž nebyly porušeny povinnosti z pracovněprávního vztahu,  nemůže být posouzeno jako porušení pracovních povinností.

Podle § 301 písm. d)  zák. práce jsou zaměstnanci povinni řádně hospodařit s prostředky svěřenými  jim zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před  poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými  zájmy zaměstnavatele.

Uvedené povinnosti,  které patří k základním povinnostem zaměstnanců, představují ve své obecnosti  mravní imperativ kladený na každého zaměstnance, jenž ve svém obsahu znamená  určitou míru loajality ve vztahu ke svému zaměstnavateli, a zároveň též i  obecnou prevenční povinnost zaměstnance ve vztahu k majetku a oprávněným  zájmům zaměstnavatele; jde o požadavek na určitou úroveň kvality chování  zaměstnance. Zákon zde vedle povinností vyplývajících z právních předpisů a  jiných předpisů vztahujících se k práci zaměstnance [§ 301 písm. c) zák.  práce] ukládá zaměstnanci, aby celým svým chováním v souvislosti s pracovním  vztahem nezpůsoboval zaměstnavateli škodu, ať už majetkovou nebo morální.

Takového jednání se  zaměstnanec může dopustit, i když jinak dodrží všechny právní a ostatní  předpisy vztahující se bezprostředně k práci jím vykonávané. Rozhodující pro  posouzení toho, zda se zaměstnanec chová v souladu s ustanovením § 301 písm.  d) zák. práce, tedy není to, zda jeho jednání je v souladu nebo v rozporu s  právními nebo jinými předpisy (případně pokyny zaměstnavatele), které se  vztahují k práci jím vykonávané, ale to, zda objektivně jednání zaměstnance  směřovalo k ochraně majetku zaměstnavatele nebo proti němu, případně, zda  jednal či nejednal v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele.

Dovolací soud již  aproboval závěry odvolacího soudu rozhodujícího o porušení povinností  zaměstnance banky, jenž rozhodoval o schválení úvěrů v případě, kdy na tomto  schválení byla závislá provize jeho manželky, neboť tím nastolil situaci, kdy  nastal střet osobních finančních zájmů žalobce (příliv poměrně vysoké provize  do společného jmění manželů) se zájmy žalované na zcela objektivním a  nezaujatém hodnocení rizik úvěrů při jejich schvalování. Pro posouzení tohoto  pochybení nebylo významné, zda se konkrétní úvěry týkaly známých žalobce, zda  se skutečně staly rizikovými, ani to, nakolik byly úspěšné a přinesly bance  zisk, neboť významné bylo, že střet zájmů objektivně hrozil a že tento střet  byl „zcela zjevný i pro nestranného hodnotitele – vzbudil tak pochybnost o  korektním přístupu spořitelny“.

V nyní posuzované  věci uzavřel žalobce úvěrovou smlouvu, ale neoznámil tomu, kdo byl u žalované  oprávněn schválit podlimitní úrokovou sazbu, že má osobní vztah ke  společnosti, jíž má být úvěr poskytnut. Jde jak o osobní vazby k osobám  spojeným s touto společností (zejména k L. K.), ale i o vlastní zájmy, které  se dokonce pojily i s vozidlem Toyota, na jehož pořízení byl žalovanou  poskytnut úvěr. Zjevně tak došlo k poškození zájmů žalované na zcela  objektivním a nezaujatém hodnocení rizik a podmínek poskytovaného úvěru. Jak  shora vysvětleno, není významné, zda poskytnutý úvěr nakonec přinesl žalované  zisk. Proto nemají pro posouzení věci žádný význam úvahy odvolacího soudu, že  „došlo k uzavření obchodu, a tím pádem i k dosažení zisku, byť menšímu, než  standardnímu, nic méně nějakému a nikoliv nijakému“.

Shrne-li dovolací  soud výše uvedené, dospívá k závěru, že žalobce jednáním vytčeným ve  výpovědi, jež soudy označily bodem A), porušil povinnost vyplývající z  právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci.

V projednávané věci  odvolací soud ve vztahu ke skutku C), jenž spočíval v nabízení vozidla Toyota  žalobcem k pronájmu, uzavřel, že se sice jedná o porušení povinnosti  vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané  práci, ale při posuzování intenzity tohoto porušení zohlednil, že z tohoto  pronájmu „profitovala společnost Profi výškaři s. r. o. a nikoliv žalobce“,  že žalobci byla ve výpovědi vytčena jednorázová činnost, nikoliv soustavná  konkurující činnost, že z dokazování nevyplynulo, že by inzerce měla pro  žalovaného jakékoliv následky.

Na rozdíl od soudu  prvního stupně neshledal porušení „pracovních povinností“ žalobcem v  intenzitě vyšší než méně závažné a zdůraznil, že v takovém případě chybí  naplnění podmínky soustavného porušování a doručení předchozího upozornění.

Takové posouzení  odvolacím soudem je však zjevně nepřiměřené, neboť zcela opomíjí klíčové  hledisko pro posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti, jež vystihuje  speciální charakteristiku porušení právních povinností v konkrétní věci. Byť  soudy, jak shora uvedeno, rozdělily obsah výpovědi do několika samostatných  skutků, nelze přehlížet, že žalovaná vytýkala obě porušení povinností žalobce  (uzavření smlouvy se společností Profi výškaři s. r. o. i přes střet zájmů a  činnost pro tuto společnost) ve vzájemné souvislosti (viz skutkové zjištění  soudů z obsahu výpovědi: „…Tato jednání představují jednoznačně střet zájmů  se zájmy zaměstnavatele, kdy jste uzavřel obchod se společností, se kterou  jste jednoznačně propojen, kdy pro ni vyvíjíte činnost, a kdy předmět  financování používáte pro vaši potřebu…“).

Specifickou  charakteristikou porušení právních povinností žalobce v nyní projednávané  věci je, že za žalovanou jako její zaměstnanec uzavřel – ač byl ve střetu  zájmů a porušil tím svoji povinnost zaměstnance – úvěrovou smlouvu na  pořízení vozidla Toyota, a právě toto vozidlo posléze nabízel k pronájmu a  sám žádal jeho vypůjčení.

Ačkoliv tedy platí  atributy konkurující činnosti žalobce, které zohlednil odvolací soud (viz  výše bod 32), nelze přehlížet, že tato konkurující činnost se týkala vozidla  Toyota, přitom právě na jeho pořízení sloužil úvěr ze smlouvy, u níž žalobce,  ač jako zástupce žalované, jednal ve střetu se zájmy žalované. Taková  souvislost jednoznačně zvyšuje intenzitu porušení povinnosti žalobce vůči  žalované, kterou posoudil i odvolací soud (spočívající v nabízení vozidla  Toyota k pronájmu).

Z těchto důvodů  dovolací soud uzavírá, že žalobce nabízením vozidla Toyota k pronájmu závažně  porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k  zaměstnancem vykonávané práci, a výpovědní důvod byl alespoň v této části  naplněn. Věcně správný je proto rozsudek soudu prvního stupně, jenž zamítl  žalobu na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru. Dovolací soud  nepřehlédl, že se tak stalo z jiných důvodů, než které považoval za významné  on sám. Prostřednictvím vymezených dovolacích důvodů a vyjádření se k  dovolání však měly obě strany možnost se k důvodům, které byly pro rozhodnutí  ve věci samé relevantní, vyjádřit. Obstál-li tento výpovědní důvod, bylo  nadbytečné zabývat se dalšími dovolacími důvody formulovanými žalovanou.

‍

Zmařením provedení  díla smlouva nezaniká, zaniká povinnost zhotovitele dílo dokončit a předat z  objektivních důvodů a zákon řeší pouze důsledky pro práva a povinnosti stran  podle jednotlivých důvodů, podle nichž ke zmaření provedení díla došlo.  Zmaření provedení díla z důvodů, za něž odpovídá objednatel, budou především  ty případy, které budou zakládat v důsledku porušení povinností objednatele  právo zhotovitele odstoupit od smlouvy o dílo (srov. § 2591, 2593 a 2595 o.  z.).

Ustálená rozhodovací  praxe k obdobně formulovanému pravidlu v předchozí právní úpravě (srov. § 510  zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a § 440 zákona č. 513/1991 Sb.,  obchodního zákoníku) vycházela z rozlišení mezi odpovědností za vady a  odpovědností za škodu s tím, že tyto právní instituty mají jiný účel a jsou  založeny na rozdílných zásadách a předpokladech vzniku odpovědnosti.

Odpovědnost za vady  sleduje, aby se kupujícímu (případně objednateli ze smlouvy o dílo) dostalo  ze závazkového právního vztahu plnění bez jakýchkoliv vad. Odpovědnost za  škodu sleduje oproti tomu účel, aby byla nahrazena majetková újma vzniklá  následkem porušení právní povinnosti nebo v důsledku jiné právem uznané  skutečnosti.

Rozhodovací praxe  tak rozlišovala mezi oběma nároky ku příkladu v tom, že se náhrady nákladů na  odstranění samotných vad předmětu kupní smlouvy nelze domáhat z titulu  náhrady škody.

Uvedené pravidlo  nebrání uplatnění těch práv z odpovědnosti za škodu, které nelze nároky z  odpovědnosti za vady uspokojit. Takto vzniklá škoda (např. nemožnost  pokračovat ve výrobě z důvodu dodání vadných výrobků, vznik vícenákladů z  důvodu dodání vadných komponent apod.) nemůže být kryta některým nárokem z  odpovědnosti za vady, ale musí být řádně uplatněna v režimu odpovědnosti za  škodu.

Uplatněním nároku na  náhradu škody se poškozený nehodlá domoci kompenzace hodnoty provedeného díla  (opravy vadné věci, slevy z ceny), ale žádá náhradu skutečné škody nebo  ušlého zisku, které mu v důsledku vadného plnění vznikly.

Majetková újma,  spočívající nikoliv ve vadnosti samotného předmětu sjednané opravy, nýbrž ve  znehodnocení opravované věci v důsledku vadně provedené opravy, je škodou,  jež vznikla jako následek vadného provedení díla a je odškodnitelná v rámci  náhrady škody. Újma, která spočívá ve vadném provedení opravy (úpravy), tj.  ve vadnosti poskytnutého plnění, je naopak napravitelná jen v rámci  odpovědnosti za vady.

Závěry předchozí  judikatury prosadí i v poměrech aktuální právní úpravy (zákona č. 89/2012  Sb., občanského zákoníku); tamtéž zopakoval, že náhrada majetkové újmy  způsobené vadným plněním (jako jeho kauzální následek) nepředstavuje náklady  na odstranění vady předmětu plnění (nejde o reparaci újmy uvedením do  bezvadného stavu předmětu plnění podle smlouvy, nýbrž o nápravu důsledků  vadného plnění).

Obecně tak platí, že  § 1925 o. z. upravuje vztah práv z vadného plnění k ostatním institutům pro  případy kolize těchto práv s jinými právy vyplývajícími z vadné realizace  smlouvy – typicky ve vztahu k právu na náhradu škody, na vydání bezdůvodného  obohacení, ale případně i jiných práv, které mohou v souvislosti s porušením  smlouvy spočívajícím ve vadném plnění věřiteli vznikat, a lze se jich domáhat  prostřednictvím uplatnění práva z vadného plnění.

Nelze se tedy  například domáhat odstranění vady skrze náhradu škody uvedením v předešlý  stav. Nelze ani vadu odstranit samostatně a následně uplatňovat úhradu jejích  nákladů skrze náhradu škody nebo požadovat peněžní náhradu škody namísto  slevy z ceny.

Exkluzivní,  vylučovací účinek práv z vadného plnění se týká náhrady škody pouze v  rozsahu, který směřuje přímo na samotnou vadu, tj. kompenzace snížení hodnoty  předmětu plnění spočívající v jeho zatížení danou vadou. Nelze se tak sice  domáhat náhrady škody spočívající v samotné defektnosti předmětu, nicméně lze  se domáhat náhrady škody, kterou tato defektnost způsobuje; například lze  plně vymáhat škodu spočívající v tom, že bylo třeba vynaložit náklady na  náhradní předmět plnění (bylo třeba po dobu opravy najmout jiný stroj), že  bylo třeba zastavit celou navazující výrobu, že došlo k větší produkci zmetků  a vyšší spotřebě materiálu, že nebyly dodrženy termíny atd.

Škoda spočívající v  ušlém zisku při pronájmu nemovitosti by nemohla vzniknout (popřípadě by  nemohla být v příčinné souvislosti s jednáním dovolatele), jestliže by  žalobce využil (mohl využít) právo z odpovědnosti za vadu nemovitosti ve  smyslu odstoupení od nabývací smlouvy nebo odstranění vady. S ohledem na  uvedená specifika je ale zřejmé, že žalobce neměl v důsledku způsobu nabytí  vlastnického práva k dispozici právo na odstoupení od „smlouvy“, z povahy  věci nemohl požadovat dodání nové věci bez vady a nemohl účinně žádat ani  odstranění vady opravou věci (představuje-li chybějící inženýrská síť a  kanalizační přípojka odstranitelnou vadu nemovitosti) …“.

Z uvedeného  judikaturního přehledu je zapotřebí pro účely tohoto rozhodnutí dovodit:

a) zmařením  provedení díla smlouva nezaniká, zaniká povinnost zhotovitele dílo dokončit a  předat z objektivních důvodů; pakliže tedy tvrzené protiprávní jednání  (zhotovování díla v rozporu se smluvním ujednáním) nastalo před tím, než  došlo k zániku povinnosti dílo dokončit a předat (tedy před tím, než došlo ze  strany objednatele ke zmaření možnosti provádět dílo), nelze bez dalšího  pouze ze skutečnosti, že došlo ke zmaření díla, dovodit neexistenci  případného nároku na náhradu škody způsobené prováděním díla v rozporu se  smlouvou;

b) není vyloučen  souběh nároku z titulu odpovědnosti za škodu a nároku z odpovědnosti za vady;  záleží pouze na skutkovém vymezení uplatněného nároku s tím, že judikatura  pouze vyloučila z odpovědnosti za škodu ty nároky, které lze pojmově uplatnit  z titulu vadného plnění.

Pakliže odvolací  soud vyloučil odpovědnost žalobkyně pouze z důvodu absence protiprávnosti  jednání, aniž by zvážil samostatně předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu  ve vztahu ke každému z uplatněných nároků, je jeho právní posouzení neúplné,  a tudíž nesprávné.

‍

Žalobce od počátku  řízení brojil proti konkrétním tvrzením, že poskytl prostřednictvím své banky  nezajištěnou půlmiliardovou půjčku sankcionovanému ruskému podnikateli R. T.,  že podnikal s G. T. a že disponuje vazbami na osoby z okruhu prezidenta Ruské  federace Vladimira Putina. Taková tvrzení jsou přitom svou povahou nepochybně  způsobilá negativně ovlivnit společenské hodnocení osoby, jíž se týkají.  Spojují totiž dotčenou osobu s podnikáním sankcionovaných osob, případně s  politicky exponovanými osobami současného ruského režimu.

Jestliže tedy  odvolací soud vycházel z toho, že uvedená tvrzení nebyla prokázána jako  pravdivá, bylo jeho povinností vysvětlit, z jakého důvodu právě tato tvrzení  postrádají objektivní způsobilost zasáhnout do osobnostních práv žalobce.  Takové vysvětlení však v odůvodnění napadeného rozsudku absentuje.

Odvolací soud  namísto toho zdůrazňoval jiné skutečnosti obsažené v reportáži, zejména že  žalobce byl trestně stíhán, že po něm bylo vyhlášeno pátrání a že ERB přišla  o bankovní licenci. Tyto informace však žalobce jako nepravdivé nenapadal a  nebyly předmětem jeho žalobních námitek.

Nejvyšší soud  nepochybuje o tom, že mediální sdělení je třeba hodnotit v jeho celkovém  kontextu  a že v běžném denním  zpravodajství pro nejširší veřejnost lze tolerovat určitá zjednodušení (či  zkreslení), pokud je celkové vyznění podávaných informací pravdivé.

Tyto principy však  neznamenají, že lze rezignovat na posouzení konkrétních výroků, které žalobce  označuje za nepravdivé a které soudy současně považují za neprokázané,  respektive za nepravdivé či pravdu zkreslující.

Jinými slovy, úvaha  o celkovém vyznění reportáže nemůže nahradit úvahu o tom, zda a z jakých  konkrétních důvodů jednotlivá nepravdivá (či zkreslená) skutková tvrzení  zasahují (nebo nezasahují) do cti, důstojnosti nebo dobré pověsti dotčené  osoby. Právě takovou úvahu však odvolací soud neučinil.

S ohledem na uvedený  závěr o přípustnosti a důvodnosti dovolání se dovolací soud již nezabýval  dalšími dílčími námitkami dovolatele, jejichž řešení nemohlo mít vliv na  výsledek dovolacího řízení.

‍