Pátky s judikaturou 16/10/26
Ve svém druhém rozhodnutí ve věci vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že žalobkyně 9. 2. 2021, kdy venku sněžilo, nakupovala v prodejně žalované, v níž se pohybovala s nákupním vozíkem, který používala jako oporu. Poté, co si nákup odnesla do auta, již bez nákupního vozíku opět vstoupila do prodejny, protože si všimla minerálek, které někdo zapomněl u odkladiště vozíků. Ačkoliv je provoz v prodejně jednosměrný, zamířila žalobkyně rovnou k pokladnám, takže nevyužila instalované čisticí rohože po celé jejich délce, ve vestibulu mezi prvními a druhými dveřmi uklouzla na mokré podlaze a upadla. Žalovaná pro vysoušení vody používala stroj schopný provozu po dobu dvou hodin s nutností následného nabíjení trvajícího hodinu, k jehož použití docházelo dle potřeby, a to i více než dvacetkrát denně. V dotčeném období se stroj nacházel poblíž vchodu do prodejny a byl průběžně používán. Žalovaná v prodejně umisťovala mobilní koberce a „áčkové“ cedule s upozorněním na stav podlahy. Před vstupem do prodejny je po celé jeho délce nainstalována mříž pro čištění obuvi, v oblasti vestibulu jsou rohože, po nichž je nutné při vstupu do prodejny projít. Situaci v prodejně monitorovali a řešili příslušní pracovníci, kteří měli povinnost chodit na obchůzky po celé prodejně každou půlhodinu. Předmětného dne zde nakoupilo 2.468 platících zákazníků.
Ustanovení § 2900 o. z. zakládá obecnou prevenční povinnost každé osoby předcházet vzniku škod, avšak pouze v případech, kdy to vyžadují konkrétní okolnosti případu či zvyklosti soukromého života, a postihováno je výhradně konání, tj. aktivní jednání osob. Jinými slovy, toto ustanovení má nadále dopadat jen na případy aktivního počínání, které je požadavkem generální prevence limitováno tak, že při něm musí konající osoba dbát práv jiných osob, aby do zákonem vyjmenovaných statků nebylo neopodstatněně zasaženo vzhledem ke konkrétním poměrům a souvislostem.
Naproti tomu § 2901 o. z. stanoví zvláštní podmínky, za nichž vznikne osobě povinnost k náhradě újmy způsobené jejím omisivním jednáním (nekonáním, opomenutím). Citované ustanovení ukládá tzv. zakročovací povinnost toliko 1) tomu, kdo vytvořil nebezpečnou situaci nebo nad ní má kontrolu, 2) odůvodňuje-li to povaha poměru mezi osobami, popřípadě 3) tomu, kdo může podle svých možností a schopností snadno odvrátit újmu, o níž ví nebo musí vědět, že hrozící závažností zjevně převyšuje, co je třeba k zákroku vynaložit.
To vše za podmínky, že vznik předmětné povinnosti odůvodňují okolnosti případu či zvyklosti soukromého života. Ustanovení § 2901 o. z. má subsidiární povahu a postihuje tak pouze případy, v nichž je vzhledem ke konkrétním okolnostem namístě dovodit povinnost subjektu zakročit na ochranu jiného, ačkoli jiná konkrétní zákonná či smluvní povinnost v tomto směru absentuje. Vytvoří-li tedy vlastník při správě předmětu svého vlastnictví a nakládání s ním nebezpečnou situaci, respektive bude-li mít kontrolu nad nebezpečím hrozícím jinému od předmětu jeho vlastnictví, a přitom neučiní dostatečná opatření k odvrácení hrozící újmy, poruší podle povahy konkrétního jednání či opomenutí povinnost plynoucí z § 2900 o. z., případně § 2901 o. z. Odpovědnost za nebezpečí může mít i jiná osoba než vlastník, pokud nad nebezpečnou situací má kontrolu. V každém konkrétním případě však je třeba vážit, zda zákrok proti hrozící újmě vyžadují okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života.
Podle usnesení Nejvyššího soudu je úsudek nalézacího soudu o tom, zda si žalovaný ve smyslu § 2900 o. z. počínal při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného, a to způsobem, který vyžadovaly okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, případně zda svým nekonáním neporušil zakročovací povinnost podle § 2901 o. z., volnou úvahou soudu, kterou dovolací soud může zpochybnit jen při její zjevné nepřiměřenosti.
Nižší soudy v daném případě žalobě nevyhověly na základě závěru, že opatření přijatá žalovanou za účelem eliminace rizika pádu zákazníků (monitorování situace pověřenými zaměstnanci, používání vysoušecího stroje, přítomnost mříže a rohože na čištění obuvi či umisťování mobilních koberců a výstražných tabulí) byla dostatečná, a žalovaná tedy neporušila svou povinnost podle § 2900 o. z., ani podle § 2901 o. z.
Tento výklad citovaných ustanovení nepokládá dovolací soud za nepřiměřený a nereflektující okolnosti případu, rovněž s přihlédnutím k tomu, že sama žalobkyně si nepočínala tak, aby snížila riziko svého pádu, když při opětovném vstupu do prodejny nepřešla po nainstalované rohoži po její celé délce, ale zamířila rovnou k pokladnám, přičemž věděla, že venku sněží a podlaha prodejny je mokrá. Po žalované nelze požadovat, aby v případě nepříznivých povětrnostních podmínek a při nepřetržitém pohybu zákazníků po prodejně udržovala její podlahu zcela suchou, neboť by se jednalo o požadavek nerealistický.
Domnívá-li se dovolatelka, že je její případ skutkově srovnatelný s případem, který dovolací soud posuzoval v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 2387/2020, mýlí se.
Situace, kdy nesplnění prevenční povinnosti spočívá v nedostatečném označení ojedinělé a nečekané překážky na jinak rovné a čisté ploše podlahy nákupní galerie, je zcela odlišná oproti situaci, kdy je posuzováno splnění prevenční povinnosti v supermarketu, jehož podlaha je mokrá, čehož si mohl být zákazník při (opětovném) příchodu do prodejny při znalosti venku panujících nepříznivých povětrnostních podmínek a stavu podlahy v prodejně vědom.
Dovolatelka navíc neupadla ve chvíli, kdy se rozhlížela po výkladech a její pozornost byla upoutána nabízeným zbožím, ale ve vestibulu prodejny. Napadený rozsudek pak není v rozporu ani se závěry rozsudku Nejvyššího soudu již proto, že v případě řešeném citovaným rozhodnutím žalovaná neudržovala svou veřejně přístupnou účelovou komunikaci, ačkoli nutnost údržby vyžadovaly okolnosti případu, zatímco žalovaná v nyní posuzované věci podle skutkových zjištění nižších soudů, jež nepodléhají dovolacímu přezkumu, činila řadu opatření, aby vzniku případných škod předešla.
Skutková zjištění, na nichž je vybudován právní závěr o neporušení prevenční povinnosti ze strany žalované, nepodléhají přezkumné činnosti dovolacího soudu. Ani další skutkové námitky dovolatelky (konkrétní způsob a četnost provádění úklidu, umístění výstražných tabulí, přítomnost svědka Z. na pracovišti) nejsou způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a o. s. ř. a contrario).
Dovolatelka zde ve skutečnosti brojí proti skutkovému závěru soudů, že úklid probíhal soustavně a přiměřeně situaci, nikoliv proti právnímu výkladu § 2901 o. z. Dovolací přezkum je vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání.
K námitce dovolatelky, že v daném týdnu měly být v prodejně řešeny i další úrazy, dovolací soud poznamenává, že i kdyby tomu tak bylo, nemá tato informace žádný vliv na otázku, zda žalovaná v den, kdy došlo k pádu žalobkyně, činila vše pro to, aby předešla případným úrazům zákazníků. 1.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na dvou důvodech, pro které by byla žalovanou tvrzená dohoda s J. D. o tom, že dojde po dvou letech k opětovnému navrácení se k režimu pracovní smlouvy na dobu neurčitou v případě jeho „osvědčení se“, neplatná. Nejprve dovodil, že taková dohoda by byla neplatným právním jednáním, neboť účelu dohody mělo být dosaženo prostřednictvím „dvouleté“ zkušební doby, což zákon neumožňuje. Dále uvedl, že pokud by se mělo jednat o smlouvu o smlouvě budoucí, byla by neplatná pro nedostatek písemné formy. Uplatněným dovolacím důvodem byly toliko otázky, zda by se jednalo o relativní, nebo o absolutní neplatnost, a kdo by byl v prvém případě oprávněn vznést námitku neplatnosti.
Nejvyšší soud poukázal na to, že vyžaduje-li smysl a účel právní normy upravující formu právního jednání, aby její nedodržení bylo stiženo neplatností, pak tentýž smysl a účel právní normy je nutné zohlednit při posouzení, zda je důsledkem neplatnost relativní či absolutní (tedy, zda k ní má soud přihlédnout toliko k námitce oprávněné osoby či z úřední povinnosti).
Ustanovení § 588 věty první o. z. určuje, že soud přihlédne k neplatnosti právního jednání, jež odporuje zákonu, pouze tehdy, je-li veřejný pořádek narušen zjevně. Adverbium „zjevně“, užité v § 588 o. z., vyjadřuje důraz na zřejmost, jednoznačnost či nepochybnost závěru, že k narušení veřejného pořádku posuzovaným jednáním došlo.
Je-li tomu tak, nastupuje důsledek v podobě absolutní neplatnosti. V opačném případě nelze o neplatnosti z důvodu narušení veřejného pořádku vůbec uvažovat. Jinak řečeno, veřejný pořádek buď narušen je, nebo není. V pochybnostech, zda byl posuzovaným jednáním narušen veřejný pořádek, je třeba se přiklonit k závěru, že tomu tak není. Veřejný pořádek přitom představuje soubor pravidel, na nichž je třeba bezvýhradně trvat, majících původ v samotném právním řádu a nikoliv (oproti dobrým mravům) v etice. Jde o základní hodnotové a řídící principy, bez nichž nemůže demokratická společnost fungovat a které jsou základem budování právního státu. Pod pojmem veřejného pořádku lze chápat například zájem na stabilitě státu, zájem na potírání kriminality, ale též ochranu právního postavení třetích osob. V rozporu s veřejným pořádkem bude tedy taková situace, která se v daném čase bude jevit jako zcela společensky nepřijatelná.
Jde tedy o pojem neurčitý, jehož konkrétní význam je v čase proměnlivý. Z výše uvedeného se podává, že veřejný pořádek zahrnuje základní pravidla, jež jsou pro společnost a její fungování esenciální a na jejichž dodržování je nutné trvat bez ohledu na případnou aktivitu jednotlivců. Jde o pořádek „veřejný“, jehož zachování není ponecháno v rukách jednotlivce. Určení toho, co vše (jaká pravidla) veřejný pořádek zahrnuje, je především věcí zákonodárce.
V pracovněprávních vztazích vyjadřují hodnoty, které chrání veřejný pořádek, v první řadě základní zásady pracovněprávních vztahů, vypočtené v ustanovení § 1a odst. 2 zák. práce, tj. zásady zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance, uspokojivých a bezpečných pracovních podmínek pro výkon práce, spravedlivého odměňování zaměstnance, rovného zacházení se zaměstnanci a zákazu jejich diskriminace. Podstatnou hodnotou, na níž je založen demokratický právní řád, je právní jistota; požadavek právní jistoty je proto nepochybně další hodnotou, která chrání veřejný pořádek v pracovněprávních vztazích.
To, zda určité pravidlo chrání veřejný pořádek (lze je považovat za součást veřejného pořádku), se podává zejména z jeho smyslu a účelu.
V posuzované věci lze podle dosavadního obsahu spisu zvažovat jediné pravidlo chránící veřejný pořádek, totiž zvláštní zákonnou ochranu postavení zaměstnance [srov. § 1a odst. 1 písm. a), odst. 2 zák. práce]. Ovšem tímto chráněným zaměstnancem je u tvrzené dohody J. D. U něho by však závěr o absolutní neplatnosti takové dohody (ať již pro rozpor se zákonnými pravidly pro zkušební dobu, nebo pro nedostatek formy) byl zjevně v rozporu s jeho zájmy – tvrzená dohoda mu měla zajistit přeměnu pracovního poměru na dobu neurčitou.
Jinými slovy: měla-li by být smyslem a účelem požadavku na písemnou formu právního jednání zvláštní zákonná ochrana postavení zaměstnance, nebude tento smysl a účel naplňovat závěr o absolutní neplatnosti smlouvy, jež má tomuto zaměstnanci zajistit jeho postavení v pracovněprávním vztahu (v pracovním poměru na dobu neurčitou).
Neobstojí ani argument odvolacího soudu o absolutní neplatnosti z důvodu důkazní funkce písemné formy s tím, že by se zaměstnanec mohl dostat do důkazní nouze. V posuzovaném případě o důkazní nouzi chráněného zaměstnance (J. D.) nelze uvažovat, neboť již ze skutkových tvrzení obou stran je zřejmé, že on sám disponuje dostatečným důkazem, totiž výslednou pracovní smlouvou na dobu neurčitou.
Pro uvažovaný důvod neplatnosti pro rozpor se zákonnými pravidly pro zkušební dobu platí stejný závěr o ochranném účelu – ten by zcela jistě nebyl naplněn, měl-li by J. D. přijít o možnost změny pracovního poměru na dobu neurčitou.
Dílčí závěr dovolacího soudu je tedy takový, že by se mohlo jednat pouze o relativní neplatnost tvrzené dohody žalované a J. D. o tom, že dojde po dvou letech k opětovnému navrácení se k režimu pracovní smlouvy na dobu neurčitou v případě jeho „osvědčení se“.
Následně se musí uplatnit judikaturní závěry, že relativní neplatnost (pro nedostatek písemné formy) může namítnout pouze osoba, na ochranu jejíchž zájmů zákon neplatnost právního jednání stanoví.
Pro oblast pracovněprávních vztahů bylo v již citovaném usnesení Nejvyššího soudu zobecněno, že legitimaci (oprávnění) k uplatnění neplatnosti má ten, kdo je pracovněprávním jednáním dotčen ve svých právech nebo povinnostech a v jehož zájmu je neplatnost pracovněprávního jednání stanovena, a to za předpokladu, že nezpůsobil neplatnost pracovněprávního jednání (srov. § 586 odst. 1 a § 579 odst. 1 o. z.).
Jestliže odvolací soud shledal v obou případech smysl a účel pravidel v ochraně zaměstnance, pak měl-li být ve svých teoretických úvahách důsledný, musel by uzavřít, že neplatnost dohody by z obou uvažovaných důvodů mohl uplatnit pouze zaměstnanec, tedy J. D. Neuplatnil-li ji, a odvolací soud přesto z neplatnosti dohody vycházel a pro další posouzení věci dohodu proto považoval za nevýznamnou, je jeho právní posouzení nesprávné. Z tohoto důvodu nebylo také možné, aby se dovolací soud zabýval čtvrtou dovolací otázkou, neboť ta je založena na opačných předpokladech.
Podle § 336f odst. 3 o. s. ř. k přihlášce podle odstavce 2 musí být připojeny listiny prokazující, že jde o vymahatelnou pohledávku, o pohledávku související se správou domu a pozemku, která byla uplatněna u soudu žalobou podle části třetí, nebo o pohledávku zajištěnou zástavním právem, ledaže tyto skutečnosti vyplývají z obsahu spisu.
Soud opožděné nebo neúplné přihlášky usnesením podle odst. 4 citovaného ustanovení odmítne, přičemž proti takovému usnesení není odvolání přípustné.
Nejvyšší soud vysvětlil, že přihláškou se rozumí procesní úkon (podání) oprávněného, dalšího oprávněného nebo jiného věřitele povinného adresovaný soudu, který musí obsahovat – vedle obecných náležitostí uvedených v § 42 odst. 4 o. s. ř. – označení pohledávky a její výši s příslušenstvím. Pohledávka musí být prokázána (doložena) kvalifikovanou listinou (např. stejnopisem písemného vyhotovení rozhodnutí opatřeného doložkou vykonatelnosti, výpisem z katastru nemovitostí, z něhož se podává, že pohledávka je zajištěna zástavním právem na postižené nemovitosti), kterou přihlašovatel připojí k podání, případně ji doloží dodatečně, vždy však – stejně jako samotnou přihlášku – nejpozději do zahájení dražebního jednání.
Je tomu tak zejména proto, že k věřitelům, kteří přihlašují své vymahatelné pohledávky do exekuce podle § 336f o. s. ř., je třeba přistupovat v souladu se zásadou rovnosti účastníků řízení zásadně shodně jako k oprávněnému, pro jehož pohledávku se exekuce vede. Proto i jejich pohledávky musejí být v řízení prokázány dostatečným způsobem jako pohledávka oprávněného (srov. § 261 odst. 2 o. s. ř.). Tímto požadavkem je sledována nejen ochrana povinného, ale i ostatních účastníků řízení.
Nejvyšší soud dále dovodil, že v případech, kdy je třeba k návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí připojit exekuční titul, musí oprávněný předložit stejnopis podkladového rozhodnutí s potvrzením (tzv. doložkou) vykonatelnosti, kterou na něm vyznačil soud, který o věci rozhodoval jako soud prvního stupně (srov. § 24 odst. 2 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů).
Tvrzení, že má proti povinnému vykonatelný exekuční titul, může oprávněný prokázat také předložením jeho opisu (kopie), na němž je vyznačena tzv. ověřovací doložka s náležitostmi zakotvenými v ustanovení § 73 odst. 2 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, nebo v ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 41/1993 Sb., o ověřování shody opisů nebo kopie s listinou a o ověřování pravosti podpisu okresními a obecními úřady a o vydávání potvrzení orgány obcí a okresními úřady (resp. v § 8 zákona č. 21/2006 Sb., o ověřování shody opisu nebo kopie s listinou a o ověřování pravosti podpisu a o změně některých zákonů – zákon o ověřování, ve znění pozdějších předpisů).
Teprve „úřední“ ověření shody opisu (kopie) s listinou, tj. stejnopisem písemného vyhotovení podkladového rozhodnutí (tzv. vidimace), činí opis (kopii) způsobilým založit splnění povinnosti stanovené v § 261 odst. 2 věty první o. s. ř., připojí-li ho oprávněný místo stejnopisu titulu.
Neobsahuje-li přihláška všechny zákonem požadované náležitosti nebo k ní nebudou připojeny rozhodné listiny, vyzve soud podle § 43 o. s. ř. věřitele k jejímu doplnění ve stanovené lhůtě s poučením o případném odmítnutí přihlášky ve smyslu § 336f odst. 4 o. s. ř.
Cituje-li odvolací soud závěry dovozené Nejvyšším soudem, že soudní exekutor, resp. exekuční soud nemusí věřitele vyzývat k doplnění přihlášky či dodatečnému předložení listiny prokazující vymahatelnost pohledávky, nýbrž k neúplným, nesrozumitelným či nejasným přihláškám se bez dalšího nepřihlíží, opomíjí, že od 1. ledna 2013 došlo k novelizaci aplikovaného ustanovení (zákonem č. 396/2012 Sb.), pro niž již nejsou tyto závěry nadále využitelné.
Soudní exekutor, resp. exekuční soud při přezkumu přihlášek vychází z obsahu toho daného exekučního spisu. Nebyly-li předloženy potřebné listiny, sám od sebe není povinen činit jakákoliv šetření.
Zjištění (ať již například sdělením věřitele, soudního exekutora či nahlížením do Centrální evidence exekucí), že pro přihlašovanou pohledávku je vedena u jiného soudního exekutora exekuce, vymahatelnost takové pohledávky neprokazuje, pokud nejsou zároveň rozhodné listiny v kvalifikované podobě založeny (před zahájením dražebního jednání) v exekučním spise soudního exekutora, který exekuci prodejem nemovité věci provádí. Jinými slovy tedy samotná skutečnost, že pro pohledávku věřitele, který ji do řízení přihlašuje podle § 336f o. s. ř., se již v době podání přihlášky vede exekuce, není způsobilá nahradit splnění povinnosti stanovené v § 336f odst. 3 o. s. ř.
S ohledem na shora uvedené proto není správný názor odvolacího soudu, že věřitelé, kteří přihlašují své pohledávky do řízení podle § 336f o. s. ř., nemusí k přihláškám přikládat rozhodné listiny v kvalifikované podobě, pokud pro tyto pohledávky jsou vedeny exekuce, ve kterých jejich pravost a vykonatelnost musela či měla být jistě prověřena. Tyto skutečnosti si naopak vyhodnocuje sám soudní exekutor, resp. exekuční soud v rámci exekuce prodejem nemovité věci na základě obsahu (svého) exekuční spisu.
V dalším řízení je tak třeba posoudit, zda přihlášení věřitelé prokázali vymahatelnost svých pohledávek listinami v kvalifikované podobě, případně je v souladu s § 43 o. s. ř. vyzvat ve stanovené lhůtě k dodatečnému předložení kvalifikovaných listin s poučením o případném odmítnutí přihlášky podle § 336f odst. 4 o. s. ř. Teprve poté, až bude najisto postaveno, které z přihlášených pohledávek jsou způsobilé k uspokojení, je možné rozhodnout o rozvrhu rozdělované podstaty.
Z výše popsaného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), napadené usnesení, aniž by se zabýval dalšími dovolacími námitkami, bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 243f odst. 4 o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na usnesení soudního exekutora, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí, a podle ustanovení § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. věc vrátil k dalšímu řízení soudnímu exekutorovi.
Dovolací soud dospěl již ve své ustálené rozhodovací praxi k závěru, že ustanovení § 58 o. z. nestanovuje, jak přesně musí být v rozhodnutí soudu vymezeno právní jednání, které je jím schvalováno.
Toto ustanovení, jenž umožňuje již v průběhu řízení o omezení svéprávnosti svěřit třetí osobě provedení určitých jednotlivých právních jednání nebo správu majetku, je-li to nutné, aby se zabránilo závažné újmě, je (příkladmo oproti ustanovení § 461 odst. 1 o. z.) konkrétnější v tom, že se musí jednat o situaci, kdy je třeba, aby posuzovaný učinil určité právní jednání, například aby uzavřel kupní smlouvu na nemovitost (předmětem tedy nikdy nejsou např. věci běžné osobní potřeby).
Je nepochybné, že jednotlivé právní jednání, kterým může být třetí osoba již v průběhu řízení o omezení svéprávnosti pověřena, musí být ve výroku usnesení dostatečně určitě vymezeno. Zároveň to však neznamená, že by muselo být ve výroku obsaženo znění celého právního jednání. Požadavku na dostatečně určité vymezení schvalovaného právního jednání, je-li tímto právním jednáním např. procesní úkon – podání žaloby, je zapotřebí rozumět především z hlediska identifikace uplatňovaného nároku a jeho nezaměnitelnosti s jiným.
Ohledně určitosti výroku, kterým se schvaluje právní jednání, lze poukázat rovněž na komentářovou literaturu, která zastává názor, že ve výroku usnesení vydaného podle ustanovení § 58 o. z. musí být právní jednání dostatečně určitě vymezeno, ale nemusí předjímat úplný obsah právního jednání, k němuž je třetí osoba za posuzovaného oprávněna, neboť soudní rozhodnutí v tomto případě nahrazuje plnou moc, kterou by jí mohl udělit sám posuzovaný, netrpěl-li by duševní poruchou.
Vnímáno optikou ustanovení § 58 o. z., odvolací soud v napadeném usnesení nepřistoupil ke svěření provedení jednotlivých právních jednání či správy majetku v souladu s režimem stanoveným tímto ustanovením. Se správou majetku nelze (bez dalšího) zcela ztotožnit šířeji pojatou formulaci „právní jednání, která se týkají nakládání se jměním“, neboť bezpochyby zahrnuje neomezené dispozice s aktivy i dluhy.
Ještě širší a neurčitější je zcela „plošné“ zmocnění pro veškeré záležitosti zdravotního, důchodového a nemocenského pojištění, dávek sociálních služeb a příspěvku na péči, jelikož neurčuje konkrétní úkony ani jejich mantinely. Je třeba připomenout, že v případě, kdy bude třetí osobě svěřeno provedení určitého právního jednání, pak bude oprávněna jen k provedení jednání vymezeného v rozhodnutí soudu. Jeho provedením se oprávnění třetí osoby vyčerpá. Pokud bude třetí osobě svěřena správa majetku, potom bude rozsah oprávnění jiný, bude se řídit úpravou obsaženou v ustanoveních § 1400 a násl. o. z. (správa cizího majetku).
Soud pak v rozhodnutí vždy vymezí, zda jde o správu prostou, kdy správce činí vše, co je nutné k zachování majetku (§ 1405 o. z.), nebo o správu plnou, kdy správce dbá o rozmnožení a uplatnění majetku v zájmu beneficienta (§ 1409 o. z.). S ohledem na časové omezení výkonu funkce třetí osoby (do doby rozhodnutí o omezení svéprávnosti a ustanovení opatrovníka) bude obvykle namístě spíše prostá správa majetku, ale není možné vyloučit i rozhodnutí o správě plné (vždy podle konkrétních okolností případu). Při výběru třetí osoby a správce platí totéž, co při výběru opatrovníka.
Tedy že by soud měl přihlédnout k přáním člověka, o jehož omezení svéprávnosti se jedná, zejména by se měl zabývat tím, zda posuzovaný sepsal předběžné prohlášení, ve kterém označil opatrovníka, případně správce. Nic přitom soudu nebrání v tom, aby rozhodl tak, že svěřuje provedení určitého právního jednání či provádění správy právě tomu, kdo bude následně (po omezení svéprávnosti) jmenován opatrovníkem, případně se ujme funkce správce.
Odvolací soud přitom v posuzované věci – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí zejména pod body 18., 19. a 20. – zjevně vycházel ze znění ustanovení § 58 o. z., zabýval-li se mj. tím, zda „poměřeno aktuální situací posuzované v dané věci jsou dány důvody pro uplatnění opatření podle § 58 o. z., případně pro vydání jiného předběžného opatření“.
Současně zvažoval i to, zda v důsledku stavu posuzované „nehrozí závažná újma v zájmech jejích či jiných osob, jejímuž vzniku je nutno zabránit ještě v průběhu řízení o svéprávnost a opatrovnictví“.
Dospěl k závěru, že je potřeba přijmout taková opatření, která by předešla, aby došlo k závažné újmě na právech posuzované v době probíhajícího řízení o svéprávnost, přičemž řízení před soudem prvního stupně není v takové procesní fázi, v níž by bylo možno očekávat rozhodnutí ve věci samé v řádu několika dnů či týdnů, a že újma vzhledem k současné situaci není ryze hypotetická, nýbrž skutečně reálně hrozí v důsledku zjištěných skutečností o poměrech života posuzované. K tomu uvedl, že předně z obsahu spisu neplyne, jak je zajištěno hrazení povinných plateb posuzované, a (navíc) již z podání domova pro seniory ze dne 5. 8. 2025 vyplývá, že posuzované již dluh vznikl a dále narůstá.
Ustanovení § 58 o. z. samozřejmě není jediným prostředkem ochrany posuzované osoby, jak již zmínilo i odvolací soud. Soud jí v samotném řízení o omezení svéprávnosti jmenuje procesního opatrovníka. Hmotněprávního opatrovníka lze pak (i bez omezení svéprávnosti) jmenovat podle § 465 a násl. o. z., je-li to třeba k ochraně jejích zájmů; v řízení o svéprávnosti jde přitom o jedno z mírnějších opatření, s nímž počítá ustanovení § 39 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. ř. s.“).
Rozhoduje-li soud tímto způsobem, musí samostatně posoudit zákonné předpoklady opatrovnictví, určit rozsah práv a povinností opatrovníka a řídit se pravidly pro jeho výběr.
Dovolací soud si je vědom argumentace ve vyjádření k dovolání, upozorňující právě na možnost jmenování opatrovníka soudem v průběhu řízení o svéprávnosti jako mírnějšího opatření podle § 39 z. ř. s. soudních ve spojení s § 465 a násl. o. z., podle níž by se požadavky na opatření dle § 58 o. z. v posuzované věci bezprostředně neuplatnily. Není však zcela přiléhavá. Jak již bylo uvedeno výše, odvolací soud odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně opřel (a to hned na několika místech) o „aktuální hrozbu závažné újmy“ v průběhu řízení o svéprávnost a opatrovnictví, za kterou označil narůstající dluh posuzované vůči pobytovému sociálnímu zařízení a potřebu jej nadále hradit.
Nadto, jmenování opatrovníka podle § 465 a násl. o. z. představuje odlišný právní základ vycházející z potřeby „ochrany zájmů člověka nebo veřejného zájmu“, a proto je dovolací soud toho názoru, že režimy § 58 o. z. a § 465 a násl. o. z. nelze směšovat. Není totiž možné vytvořit samostatný (zákonem neupravený) institut „předběžného“ či „krátkodobého“ opatrovnictví nad rámec ustanovení § 58 o. z.
Řečeno jinak, ustanovení § 465 a násl. o. z. nelze použít jako prostředek k tomu, aby byl překročen rozsah opatření podle § 58 o. z., které má své zásadní opodstatnění při aktuálně hrozící újmě do skončení řízení o svéprávnosti. Obdobně pak svěření provedení jednotlivých právních jednání za posuzovanou osobu či správy majetku této osoby podle § 58 o. z. nelze bez dalšího pojímat jako opatrovnictví podle § 465 a násl. s tím stvrzením, že soud pověřené třetí osobě (ve výroku rozhodnutí) rovněž přizná označení opatrovníka.
Jestliže měl odvolací soud za to, že jsou splněny podmínky pro jmenování opatrovníka podle § 465 a násl. o. z., resp. že k procesní realizaci pověření podle § 58 o. z. lze využít institut opatrovnictví podle § 465 a násl. o. z., měl to v napadeném rozhodnutí jednoznačně uvést a svůj závěr patřičně odůvodnit. Musel by se pak také blíže vypořádat i s tím, proč je opatrovnictví nezbytné k ochraně zájmů posuzované, jaký má mít rozsah, zda bylo (jakkoliv) zjišťováno případné stanovisko posuzované a proč byl z uvažovaných osob vybrán právě jmenovaný opatrovník. Pouhý odkaz na hrozbu závažné újmy (nota bene na § 58 o. z.) tyto úvahy nenahrazuje. Spíše stvrzuje, že odvolací soud právní základ napadeného rozhodnutí nevymezil jednoznačně.
V neposlední řadě, jak plyne z obsahu spisu, odvolací soud zvolil procesní postup, kterým založil změnu rozhodnutí na novém skutkovém podkladu, aniž by nařizoval ve věci jednání. Naproti soudu prvního stupně (který vycházel z toho, že ke dni jeho rozhodnutí nebyly u posuzované evidovány dluhy a všechny její platby byly uhrazeny) odvolací soud opřel změnu rozhodnutí (mimo jiné) o sdělení poskytovatele sociálních služeb ze dne 5. 8. 2025, podle něhož posuzované vznikl dluh vůči pobytovému sociálnímu zařízení. Související podklady podstatné pro změnu napadeného rozhodnutí přitom byly do spisu založeny až po rozhodnutí soudu prvního stupně a sloužily k novému skutkovému závěru odvolacího soudu, že závažná újma hrozící posuzované je reálná a je třeba se s ní aktuálně vypořádat.
Samotná okolnost, že napadeným usnesením odvolacího soudu nebylo rozhodováno ve věci samé, nezbavuje odvolací soud potřeby provést nebo hodnotit nové důkazy v nařízeném jednání. Dle zákona sice nemusí být v takové věci jednání nařízeno (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.), je však třeba připomenout, že odvolací soud současně může rozhodnout bez jednání jen tehdy, neprovádí-li dokazování ani nezjišťuje nové rozhodné skutečnosti.
Jestliže však odvolací soud použil nové listiny jako podklad pro (od dosavadních šetření soudu prvního stupně) odlišné skutkové zjištění, měl jednání nařídit a řádně provést související důkazy, mj. rovněž umožnit účastníkům se k této zjištěné okolnosti vyjádřit.
