Pátky s judikaturou 14/8/26

Podle § 1121 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších přepisů (dále též jen „o. z.“) je každý ze spoluvlastníků úplným vlastníkem svého podílu. Podle § 1122 odst. 1 o. z. podíl vyjadřuje míru účasti každého spoluvlastníka na vytváření společné vůle a na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví věci. Spoluvlastník pak může se svým podílem nakládat podle své vůle (srov. § 1123 o. z.).
Vzhledem k věci jako celku se spoluvlastníci považují za jedinou osobu a nakládají s věcí jako jediná osoba (srov. § 1116 o. z.).
Spoluvlastník věci je „úplným vlastníkem“ (§ 1121 o. z.) nehmotné věci v právním smyslu, konkrétně „úplným vlastníkem“ spoluvlastnického podílu k věci. V takovém případě má užívání věci spoluvlastníkem původ ve vlastnictví spoluvlastnického podílu k věci.
Toto „vlastnictví podílu“ znamená, že spoluvlastník s ním může v mezích zákona disponovat, neznamená však popření povahy spoluvlastnictví jako společného, navenek jednotného vlastnického práva.
Z uvedeného se podává, že sám spoluvlastnický podíl coby nehmotnou věc v právním smyslu vyklidit (a uložit povinnost k tomu) nelze. Uložení takové povinnosti povinnému (aniž by byla uložena povinnost vyklidit samu nemovitou věc či její určenou reálnou část) by znamenalo vydání (materiálně) nevykonatelného exekučního titulu, jenž by nemohl vést k nucenému vyklizení povinného.
Povaha spoluvlastnického podílu brání uložení povinnosti jeho vyklizení (stejně jako např. výše uvedenou důvodovou zprávou k zákonu č. 293/2013 Sb. zmiňované právo stavby, s nímž není spojena žádná stavba).
Při úvaze, zda i v případě výkonu rozhodnutí (exekuce) prodejem spoluvlastnického podílu k nemovité věci lze povinnému uložit povinnost vyklidit samotnou nemovitou věc (bez zohlednění, že sama předmětem exekuční dražby jako taková nebyla), neboť povinný ztrácí své vlastnické právo k ní (§ 336l odst. 2 o. s. ř.); tím též ztrácí právo takovou věc z titulu svého vlastnického práva užívat (viz výše), nelze pominout ani specifika „vnitřního“ spoluvlastnického vztahu spoluvlastníků nemovité věci.
Spoluvlastnictví věci vyvolává dvě skupiny právních vztahů, jednak mezi spoluvlastníky a osobami třetími, jednak mezi spoluvlastníky samotnými.
Vztah spoluvlastníků jako celku ke třetím osobám nelze chápat jako prostý souhrn dílčích vztahů jednotlivých spoluvlastníků, v nichž je každý limitován výší svého podílu, ale jde o jediný právní vztah; ostatně každý z nich je spoluvlastníkem celé věci, nikoliv její části. To je kvalitativní rozdíl oproti pouhému souhrnu více právních vztahů. Podíl vyjadřuje jen míru účasti ve vnitřních vztazích mezi spoluvlastníky.
Nejvyšší soud opakovaně uvedl, že vlastnickou – vindikační nebo negatorní – žalobu může podat kterýkoliv z podílových spoluvlastníků vůči každému, kdo neoprávněně zasahuje do jeho spoluvlastnického práva. Rozhodující skutečností přitom je, zda užívání nemovitostí třetí osobou je oprávněným či neoprávněným zásahem do práv spoluvlastníka na jeho ochranu při výkonu práv vyplývajících z jeho spoluvlastnictví. Sporné konání třetí osoby by mohlo být oprávněné, pokud by jí právně relevantním způsobem vzniklo právo předmět spoluvlastnictví užívat.
Jinými slovy, pro závěr o uložení povinnosti spoluvlastníku nemovité věci, jehož spoluvlastnický podíl byl (exekučně) vydražen, přímo tuto nemovitou věc (nebo její část) vyklidit, je významná otázka, zda mu [pro období od pozbytí jeho (spolu)vlastnického práva k ní (§ 336l odst. 2 o. s. ř.), kdy se stal ve vztahu k jejímu užívání „třetí osobou“] bude či nebude svědčit (jiné) právo založené ostatními spoluvlastníky. Vydražitel se zde totiž stává pouze jedním ze spoluvlastníků, z nichž každý je – jak uvedeno výše – spoluvlastníkem celé věci (§ 1116 o. z.). Pro řešení takové otázky však v poměrech usnesení o příklepu a rozhodování dle § 336j odst. 4 o. s. ř. není prostoru; své místo má proto v řízení nalézacím.
Z výše uvedeného plyne závěr, že je-li udělen příklep k (ideálnímu) spoluvlastnickému podílu povinného k nemovité věci, jde z hlediska § 336j odst. 4 o. s. ř. o nemovitou věc, u níž „povaha vydražené nemovité věci“ neumožňuje rozhodnutí o jejím vyklizení v usnesení o příklepu.
Dovolací soud se tak přihlásil (byť s částečně jinou argumentací) k závěru prezentovaném v odborné literatuře v článku: DLOUHÁ, E. Vyjádření k článku JUDr. Michaela Zváry, Ph.D., LL.M. Komorní listy, 2022, č. 2, jenž polemizuje s opačným závěrem vyjádřeným dříve v článku: ZVÁRA, M. Uložení povinnosti povinnému vyklidit vydraženou nemovitou věc dle § 336j odst. 4 o. s. ř. v případě dražby minoritního spoluvlastnického podílu na nemovité věci. Komorní listy, 2022, č. 1.
Otázku „Je možno odstoupit od smlouvy o sázce ve smyslu § 2873 o. z. až poté, co je smlouva uzavřena a sázka vyhodnocena jako výherní“ staví dovolatel na skutečnosti, že odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že ustanovení § 18 bod 1 písm. m) herního plánu stanovuje možnost sázkové společnosti jednostranně odstoupit od uzavřené smlouvy o sázce a tím způsobit zánik závazkového právního vztahu.
Nicméně odvolací soud z § 18 bodu 1 písm. m) herního plánu žalované dovodil, že dojde-li technickou nebo jinou chybou k situaci, kdy nabízené kurzy na jednu sázkovou událost umožňují tzv. jistou výhru (což odvolací soud matematicky demonstroval v odst. 13 napadeného rozhodnutí), pak dojde ke zrušení sázky a vrácení vsazeného vkladu (v podstatě se jedná o vyhodnocení sázkové příležitosti v kurzu 1,00).
Nejedná se tedy o právo jednostranně a svévolně odstupovat od uzavřených smluv o sázce, nýbrž o právo zrušit a vrátit vklad sázejícímu (vyhodnotit sázku s kurzem 1,00) v případě, nastane-li objektivní skutečnost – stav, kdy kurzy na danou sázkovou událost umožňují tzv. jistou výhru, kdy fakticky o výhře nerozhoduje náhoda nebo neznámá okolnost.
Ve vztahu k dovolací otázce posouzení ustanovení herního plánu z pohledu, zda nejde o nepřiměřené ujednání, dovolatel pomíjí, že nejde o otázku doposud nevyřešenou. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ve vztahu k aplikaci § 1813 o. z. ustálena na následujících závěrech:
Přezkumu podle citovaného ustanovení podléhají veškerá smluvní ujednání, z hlediska vymezení předmětu přezkumu je nepodstatné, zda se jedná o individuálně sjednané ujednání, či nikoliv. Tato skutečnost má význam při zkoumání přiměřenosti. (…) Přezkumu podléhají i smluvní ujednání s právními následky, které by mohl spotřebitel způsobit jednostranně. (…)
Přezkumu podléhají i ujednání, která nestanoví žádná práva a povinnosti smluvních stran, ale obsahují pouze prohlášení o faktických okolnostech. (…)
Posuzování významné nerovnováhy v právech a povinnostech stran má dvě úrovně. Je možné posuzovat rozsah nerovnováhy v poměru smluvního ujednání a absence smluvního ujednání; je možné posuzovat rozsah rovnováhy v poměru práva jedné strany a strany druhé. (…) Postavení stran v rámci závazku se liší, je nutné posuzovat reálný význam ujednání pro postavení každé ze stran (např. riziko prodlení).
Na druhou stranu pouhá skutečnost, že ujednání zakládá jedné ze smluvních stran odlišné postavení od postavení strany druhé, ještě neznamená, že musí jít o nepřiměřené ujednání. Z povahy závazku je zřejmé, že povinnosti stran jsou odlišné, stejně tak jsou odlišná rizika spojená s plněním dluhů (např. podnikatel je vlastníkem věci přenechané spotřebiteli k užívání), ujednání zakládající práva a povinnosti pouze jedné straně může být proto v souladu s požadavkem přiměřenosti (např. pouze podnikatel má právo kontroly užívání věci, pouze podnikatel má právo na smluvní pokutu pro případ prodlení s vrácením věci).
Přiměřenost ujednání nemůže být přezkoumávána izolovaně, musí být zkoumána v souvislosti s dalšími ujednáními. Podle čl. 4 odst. 1 směrnice 93/13/EHS se nepřiměřenost smluvní podmínky posuzuje s ohledem na povahu zboží nebo služeb, pro které byla smlouva uzavřena, a s odvoláním na dobu uzavření smlouvy, s ohledem na všechny okolnosti, které provázely uzavření smlouvy, a na všechny další podmínky smlouvy nebo jiné smlouvy, ze kterých vychází [Nejvyšší soud posuzoval přípustnost ujednání o prolongaci v souvislosti s následky, které byly s prolongací spojeny (§ 1813)].
Relevantní při zkoumání přiměřenosti ujednání je pouze nerovnováha v právech a povinnostech v neprospěch spotřebitele. Konkrétní ujednání musí zhoršovat právní postavení spotřebitele.
Jestliže odvolací soud uzavřel, že právo žalované „zrušit“ veškeré sázky vztahující se k určité sázkové události v důsledku technické či jiné chyby, jež zapříčinila, že sázkové události umožňovaly jistou výhru, je právem logickým, které odpovídá zákonu i hernímu plánu a nelze na něm shledat cokoli zneužívajícího, když je založeno na objektivních okolnostech, tak uvedeným závěrům dostál. Námitka dovolatele tak přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
Otázka formulovaná pod bodem 3) přípustnost dovolání nezakládá. Prosazuje-li dovolatel, že žalovaná od smlouvy (na základě právního jednání, které nenastalo) odstoupila, pomíjí, že odvolací soud takový závěr neučinil; vyšel z herního plánu, podle něhož se technická chyba nevztahuje pouze na situace, kdy sázející vhodně rozloží sázky takovým způsobem, že jistě vyhraje (tzn. využije technické chyby ve svůj prospěch), nýbrž na všechny situace, kdy nastane objektivní skutečnost (technická či jiná chyba), která je nezávislá na konkrétní sázce sázejícím.
Jestliže z důvodu technické či jiné chyby existuje možnost, že daná sázková událost umožňuje sázejícím jistou výhru, dojde ke zrušení dané sázkové příležitosti (jako celku) a k navrácení vkladů sázejícím, resp. dojde k vyhodnocení sázkové události jako by byl vypsán kurz sázkové události 1,00.
Ani otázka formulovaná pod bodem 4) přípustnost dovolání nezakládá. Dovolatel v rámci uvedené argumentace prosazuje, že ujednání herního plánu obsažené v § 18 odst. 1 písm. m) neúměrně přenáší povinnost na spotřebitele, když je to právě spotřebitel, který před vsazením musí počítat, zdali není možné vsadit tzv. jistou sázku, tedy musí vždy před vsazením počítat, zda nemůže žalovaný či jiný provozovatel sázek od smlouvy odstoupit. Uvedenou argumentací opět nevystihuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Ustanovení § 18 odst. 1 písm. m) herního plánu nepřenáší na spotřebitele žádné povinnosti, nýbrž uvádí výčet konkrétních situací, při kterých dojde ke zrušení sázky a k navrácení vkladů sázejícím.
Nejvyšší soud setrvale judikuje, že dovolatel je povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje pro něj za splněnou. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují. K projednání dovolání je naopak nezbytné, aby z něj bylo ve vztahu ke každé jednotlivé předkládané otázce zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého.
Ve vztahu k otázce formulované pod bodem 5) spatřuje dovolatel přípustnost dovolání v tom, že se soudy obou stupňů odchýlily od ustálené rozhodovací praxe vyšších soudů. Uvedené námitky však přípustnost dovolání založit nemůžou, jelikož dovolatel rezignoval na vymezení ustálené rozhodovací praxe, resp. na vymezení konkrétních rozhodnutí dovolacího soudu a uvedení v nich konkrétně řešených právních otázek, od kterých se měl odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlit.
Odvolací soud vycházel z ujednání smluvních stran uvedeného v článku 5.2.1 smlouvy, podle kterého má ÚAMK právo na zaplacení sjednané smluvní pokuty, poruší-li ČKA do doby převodu akcií podle smlouvy nebo ukončení smlouvy svou smluvně převzatou povinnost zdržet se veškerých právních úkonů (zejména takového výkonu hlasovacích práv na valných hromadách společnosti), které by v důsledku mohly vést ke vzniku budoucích závazků nevýhodných pro společnost nebo společnost poškozujících.
Žalobou uplatněný nárok na zaplacení smluvní pokuty se opírá o tvrzení, že ČKA prodejem pozemků porušila povinnost uvedenou v článku 5.2.1 smlouvy.
Odvolací soud dospěl k závěru, podle něhož prodej pozemků se jevil nevyhnutelným s ohledem na možné důsledky hrozící nedobrovolné dražby. Porušení smluvní povinnosti ČKA tudíž nespatřoval v samotném prodeji pozemků, nýbrž v tom, že cena sjednaná v kupní smlouvě neodpovídala obvyklé ceně pozemků, což podle odvolacího soudu vedlo k založení pro společnost nevýhodného závazku.
Při posuzování otázky nevýhodnosti závazku založeného kupní smlouvou však odvolací soud nepřihlédl ke skutečnosti, že prodej pozemků se právě kvůli tomu, že se jevil nevyhnutelným, musel uskutečnit v relativně krátkém časovém úseku, což mohlo mít vliv na omezený počet koupěchtivých zájemců a na výši reálně dosažitelné ceny. Jinými slovy řečeno, odvolací soud se měl zabývat tím, zda společnost mohla pozemky v daném čase reálně prodat za jejich obvyklou cenu.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož ČKA porušila smluvně převzatý závazek, a byly tak splněny smlouvou sjednané předpoklady pro vznik práva ÚAMK na zaplacení smluvní pokuty, je za těchto okolností přinejmenším předčasný.
1) Překážka věci pravomocně rozhodnuté je dána tehdy, má-li být v novém řízení projednána stejná věc. O stejnou věc jde zásadně tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Co do totožnosti osob není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a v druhém jako žalobci). Týchž osob se řízení týká i v případě, jestliže v pozdějším řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které jsou (byly) účastníky dříve zahájeného řízení.
2) Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté je proto dána i tehdy, jestliže skutek byl soudem posouzen po právní stránce nesprávně, popřípadě neúplně (např. skutek byl posouzen jako vztah ze smlouvy, ačkoli ve skutečnosti šlo o odpovědnost za bezdůvodné obohacení). O stejný předmět řízení tedy jde také tehdy, jestliže byl stejný skutek (skutkový děj) v novém řízení právně kvalifikován jinak než v řízení původním.
V předcházejícím řízení (vedeném mezi týmiž účastníky řízení jako v nyní projednávané věci) soud prvního stupně rozhodoval o jmenování členů správní rady, jimž k 19. 3. 2016 mělo uplynout tříleté funkční období. Došel přitom k závěru, že funkční období je neomezené a že na zasedání správní rady dne 1. 4. 2020 byli zvoleni noví členové správní rady. Odvolací soud se s tímto závěrem ztotožnil.
V nyní projednávané věci je předmětem řízení rovněž jmenování členů správní rady, návrh je však založen na odlišných skutkových tvrzeních. Skutkový základ návrhu dovolatelka oproti předcházejícímu řízení odvozuje od toho, že dosavadním členům správní rady nadačního fondu, zvoleným dne 1. 4. 2020, uplynulo tříleté funkční období ke dni 1. 4. 2023, správní rada je nečinná a nové členy správní rady nezvolila.
Z pohledu shora citovaných judikaturních závěrů tudíž v projednávané věci není dán totožný předmět řízení, neboť dovolatelka sice uplatňuje stejný nárok, ale na základě odlišných skutkových tvrzení. Závěr odvolacího soudu, podle něhož projednání a rozhodnutí věci brání překážka věci pravomocně rozhodnuté, proto není správný.
Dovolatelce lze přitakat také v tom, že je třeba respektovat délku funkčního období podle čl. 5 odst. 3 statutu nadačního fondu. Vycházel-li odvolací soud z názoru přijatého soudy v předcházejícím řízení, podle něhož je funkční období členů správní rady nadačního fondu neomezené, jako prejudiciální otázky ve vztahu ke jmenování nových členů správní rady nadačního fondu, není tento jeho postup správný.
Výkladem § 159a odst. 1 a odst. 4 o. s. ř. při posouzení významu předběžné otázky vyřešené v jiném, svým předmětem souvisejícím řízení mezi týmiž účastníky, se Nejvyšší soud zabýval v řadě svých rozhodnutí, přičemž opakovaně zdůraznil, že jen výrok rozhodnutí je způsobilý přivodit účinky, které zákon spojuje s jeho právní mocí a vykonatelností, zatímco prostřednictvím odůvodnění se sdělují skutkové a právní závěry vyjádřené ve výroku. Jinak řečeno, pro soud je závazné posouzení předběžné otázky učiněné v jiném řízení mezi týmiž účastníky, jde-li o otázku řešenou ve výroku rozhodnutí, tedy o otázku, která byla předmětem sporu.
Na tomto místě má Nejvyšší soud za potřebné dodat, že projev vůle zakladatele při zakládání fundace má zásadní a jedinečný význam. Statut je základním organizačním dokumentem fundace. Ohledně organizační struktury nadačního fondu stanovuje zákon pouze minimální požadavky. Pro její konečnou podobu má proto zásadní význam vůle zakladatele projevená v zakladatelském právním jednání, popř. ve statutu. Vnitřní pravidla obsažená ve statutu nadačního fondu jsou tudíž pro jeho fungování rozhodující.
Úprava funkčního období členů správní rady ve statutu nadačního fondu přitom neodporuje kogentním ustanovením zákona, ani jeho smyslu a účelu. Samotné překročení („nedodržování“) tříletého funkčního období členů správní rady tedy neznamená, že soud k tomuto pravidlu nebude přihlížet.
V další fázi řízení soudy nepřehlédnout též skutečnost, že není-li právnické osobě, která před soudem jako účastník nemůže vystupovat, ustanoven opatrovník, je zasaženo její právo na spravedlivý proces a řízení trpí zmatečnostní vadou podle § 229 odst. 1 písm. c) o. s. ř.