Pátky s judikaturou 11/9/26

Dovolání je  přípustné i důvodné, neboť odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně)  neučinil právní posouzení úplným, jestliže se dostatečně nevypořádal s  otázkou transparentnosti rozhodčí doložky a potažmo na ní navazující otázkou,  zda došlo ke stavení promlčecí doby během rozhodčího a exekučního řízení, což  má zásadní vliv pro posouzení oprávněnosti nároku, jež je předmětem tohoto  řízení.

Ve vztahu k této  otázce odvolací soud vycházel zejména ze závěrů usnesení Obvodního soudu pro  Prahu 5, kterým byla exekuce zastavena. Považoval za zásadní, že řízení bylo  zastaveno proto, že Smlouva jako taková odporovala dobrým mravům, nikoli  proto, že by rozhodčí doložka byla netransparentní či jinak rozporná se  zákonem či ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího a Ústavního soudu. Jak ale  plyne ze zmíněného usnesení, těmito okolnostmi se soud pro nadbytečnost vůbec  nezabýval.

Pokud odvolací soud  uvádí, že rozhodčí doložka byla transparentní, jelikož byla formálně vydána  rozhodcem v ní uvedeným, přičemž žalovaná konzistentně namítá, že materiálně  tomu tak nebylo, přičemž se mělo jednat o zneužití práva ze strany žalobkyně,  kdy fakticky rozhodovala právnická osoba ekonomicky provázaná s žalobkyní,  resp. na ní finančně závislá a navrhla důkazy, jimiž míní toto své tvrzení  prokázat, je na soudu, aby se s takovými námitkami v rámci rozhodnutí  vypořádal, minimálně aby uvedl, proč je nepovažuje za významné anebo proč se  jimi nezabýval.

Zmiňované námitky  mohou mít zásadní vliv na posouzení, zda došlo ke stavení promlčecí doby  během rozhodčího a exekučního řízení, potažmo na posouzení oprávněnosti  samotného nároku.

Smyslem rozhodovací  praxe soudů ve spotřebitelských sporech k transparentnosti rozhodčích doložek  je, aby retrospektivně bylo zamezeno situacím, kdy vůči spotřebiteli lze vést  rozhodčí řízení před soukromými subjekty fakticky ekonomicky závislými na  protistraně (podnikateli) a za podmínek, se kterými nebyl spotřebitel předem  seznámen.

‍

Žalovaný dovoláním  podaným v projednávané věci požaduje změnu prakticky celé dosavadní koncepce  mimořádného vydržení podle § 1095 o. z. zastávané současnou rozhodovací praxí  Nejvyššího soudu, přičemž v rámci dovolací argumentace svůj požadavek  formuluje v rámci několika dílčích právních otázek týkajících se podmínek  mimořádného vydržení, a sice možnosti a podmínek započtení doby držby  právních předchůdců, absence nepoctivého úmyslu při uchopení držby jako  jediné podmínky pro mimořádné vydržení, důkazního břemene k prokázání  nepoctivého úmyslu, a nakonec nutnosti vykládat podmínky pro mimořádné  vydržení přísněji v těch případech, kdy má být vydrženo na úkor vlastníka, kterým  je územní samosprávný celek.

Přestože dovolací  soud vzal v potaz veškerou argumentaci předkládanou žalovaným pro změnu  judikatury ve věci posuzování podmínek mimořádného vydržení podle § 1095 o.  z., neshledal důvod pro odklon od této ustálené rozhodovací praxe, a to v  žádné z dílčích otázek nastíněných žalovaným.

V širším kontextu  lze uvést, že stávající úprava vydržení (ať již řádného či mimořádného)  nenavazuje na předchozí právní úpravy – naopak se od nich výrazně liší. To  zakládá možnost přistupovat k výkladu ustanovení o vydržení různým možným  způsobem, který se musí pohybovat v zákonném rámci.

Této skutečnosti si  byl Nejvyšší soud vědom již před přijetím klíčového rozsudku. Bral v této  souvislosti do úvahy jak zkušenosti s předchozí právní úpravou vydržení, její  faktické nedostatky, očekávání spojená s novou právní úpravou, její změněnou  koncepci směřující u mimořádného vydržení k uvolnění podmínek pro nabytí  vlastnického práva oproti úpravě obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský  zákoník, obsah důvodové zprávy a také celkovou faktickou funkčnost modelu  vydržení, ke které se přikloní.

Základní okolnost,  že i výchozí ustanovení o mimořádném vydržení – ve vazbě na závěry vyslovené  Nejvyšším soudem – mohou být nahlížena interpretačně odlišně, ale s jejich  zákonným vyzněním, které zákonnému textu neodporuje, připustil ke stěžejnímu  a výchozímu pojmu „nikoliv nepoctivého úmyslu“ v odborné literatuře.

Podle přesvědčení  Nejvyššího soudu je zvolená koncepce celkově vyvážená. Na straně jedné došlo  jednoznačně k méně formálnímu zákonnému přístupu co do splnění podmínek pro  mimořádné vydržení, na straně druhé je však tento zákonný benevolentnější  přístup spojen s dvojnásobně delší vydržecí dobou (u nemovitostí dvacet let).

Z tohoto pohledu je  nutno nahlížet i na požadavek dovolatele na změnu dosavadního judikatorního  přístupu. I když jsou podmínky pro mimořádné vydržení mírnější oproti  předchozí právní úpravě, nabytí vlastnického práva je spojeno s dvaceti lety  držby vlastnického práva, během které má vlastník možnost nastoupení účinků  mimořádného vydržení účinně zabránit. Tuto dobu vnímá Nejvyšší soud jako  výrazně dlouhou, během níž má vlastník možnost se proti důsledkům možného  mimořádného vydržení bránit.

Jestliže takový  důsledek pojí judikatura Nejvyššího soudu s požadavkem podání žaloby na  ochranu vlastnického práva (jestliže nedojde mezi držitelem a vlastníkem k  dohodě a předání držby nebo k dohodě o tom, že nemovitost bude držitelem i  nadále užívána, ale např. na základě obligačního ujednání), nejde o nic  jiného než o obecné vyjádření principu vigilantibus iura scripta sunt a  okolnosti, že je to právě soud, kdo poskytuje ochranu porušeným subjektivním  právům.

V uvedených  souvislostech nelze přehlédnout ani praktický aspekt věci. Měla-li by platit  koncepce navržená dovolatelem, a sice aby pro případ mimořádného vydržení byl  stanoven po celou dobu držby určitý minimální standard držby, případně by  tento standard měl být posuzován odlišně pro dobu držby právních předchůdců  držitele podle dosavadní právní úpravy, a následně odlišně pro dobu držby  samotného držitele po 1. 1. 2014 dle nové právní úpravy, byl by takový  přístup pro soudní praxi spojen často se složitým dokazováním v průběhu celé  dvacetileté doby o tom, jakými informacemi držitel či jeho právní předchůdce  disponoval a jakým způsobem je měl vyhodnotit, často bez reálné zobecňující  možnosti závěru, zda taková informace byla způsobilá zpochybnit podmínky pro  vydržení vlastnického práva, resp. založit existenci nepoctivého úmyslu v té  podobě, kterou judikatura přijala, či nikoliv.

Zároveň by tím  vznikl ničím neodůvodněný požadavek na rozdílný přístup k posuzování kvality  držby v různých obdobích dvacetileté vydržecí doby u téhož právního  institutu, a to podle toho, zda by si držitel hodlal započíst dobu držby  svých právních předchůdců před 1. 1. 2014 či nikoliv (případně svou vlastní  držbu časově zasahující zčásti do období do 31. 12. 2013 a zčásti do období  od 1. 1. 2014 dále), přičemž splnění zákonných podmínek právního institutu  zavedeného podle „nové“ právní úpravy by se tak mělo částečně posuzovat podle  „staré“ právní úpravy, která institut mimořádného vydržení neobsahovala, čímž  by byla celá koncepce přístupu k tomuto institutu prakticky popřena.

Co se pak týče  námitek dovolatele týkajících se důkazního břemene ohledně prokázání, že  držitel byl v okamžiku uchopení držby v nepoctivém úmyslu, dovolací soud  uvádí, že se jedná o jeden z pojmových znaků zákonné konstrukce mimořádného  vydržení podle § 1095 o. z., kde se důkazní břemeno přenáší na toho, kdo  mimořádné vydržení popírá.

Tato zákonná  konstrukce vyplývá zcela jednoznačně a bez jakýchkoliv pochybností přímo z  textu § 1095 o. z., jakož i z důvodové zprávy k § 1095 o. z., podle které  mimo jiné „…mimořádné vydržení vylučuje v případech, kdy ten, kdo je popírá,  prokáže osobě, která se mimořádného vydržení dovolává, její nepoctivý úmysl“.  

Toto pojetí  presumovaného nikoliv nepoctivého úmyslu je ve shodě s obecnými východisky  současné občanskoprávní úpravy, která presumuje poctivost jednání a jednání v  dobré víře (§ 7 o. z.), resp. konkrétními východisky úpravy držby, která  presumují (v obou případech formou vyvratitelné právní domněnky) řádnost,  poctivost a pravost držby (§ 994 o. z.). Těžko si lze představit opačný  přístup, kdy držitel, který se po uplynutí dvojnásobně dlouhé vydržecí doby  dovolává mimořádného vydržení, bude muset prokazovat, že se ujal držby  nikoliv v nepoctivém úmyslu.

Aby byla celá  koncepce institutu mimořádného vydržení vyvážená, musí být naopak věcí  skutečného vlastníka, aby prokázal, že tomu tak nebylo, protože v jeho  prospěch naopak působí vydržecí doba dvojnásobně dlouhá oproti vydržení  řádnému.

V tomto rozsudku  dovolací soud odůvodnil názor, že není-li důvod k pochybnostem, že se určité  věci v době dávno minulé (tj. kdy časový odstup od rozhodných skutečností  podstatně překračuje i vydržecí lhůty nebo lhůty skartační) dály obvyklým či  pravidelným způsobem, resp. (úředním) postupem, je důkazní břemeno o tom, že  v daném případě tomu tak nebylo, na tom, kdo to tvrdí.

Obecně je potřeba  též zdůraznit, že zvolenou koncepci výkladu ustanovení o mimořádném vydržení  je třeba vnímat jako celek, protože takto byla také Nejvyšším soudem  zamýšlena a v dosavadní judikatuře také podrobně vysvětlena. Tuto okolnost zdůrazňuje  Nejvyšší soud proto, že doposud všechna rozhodnutí v ústavněprávním přezkumu  obstála s vědomím, že Ústavní soud posuzoval jak celkovou koncepci zvolenou  Nejvyšším soudem (celkové pojetí mimořádného vydržení, pojem nikoliv  nepoctivého úmyslu, zákonnost § 3066 o. z. apod.), tak i její promítnutí do  jednotlivých posuzovaných případů.

Ústavní soud  zdůraznil, že smyslem a účelem institutu mimořádného vydržení, jak plyne z  důvodové zprávy, je poskytnout ochranu faktickým stavům, jejichž základ je  sporný nebo pochybný, kdy domnělé vlastnictví trvá značně dlouhou dobu.  Nemůže však sloužit k ochraně zjevné lsti a podvodu.

Lze mít proto za to,  že podmínkou mimořádného vydržení není odůvodněné přesvědčení držitele o tom,  že mu vykonávané právo náleží, nemůže je však vykonávat ve zlém úmyslu.

Lze rovněž uzavřít,  že konstantní rozhodovací praxe orgánů veřejné moci (zvláště pak soudů) a v  nich obsažená interpretace tvoří v materiálním smyslu součást příslušné  právní normy, od níž se odvíjí ochrana důvěry adresátů právních norem v  právo.

Proto by měl být již  jednou učiněný výklad, nejsou-li následně shledány dostatečné relevantní  důvody podložené racionálními a přesvědčivějšími argumenty, ve svém souhrnu  konformnější s právním řádem jako významovým celkem a svědčící tak pro změnu  judikatury, východiskem pro rozhodování následujících případů stejného druhu,  a to z pohledu postulátů právní jistoty, předvídatelnosti práva, ochrany  oprávněné důvěry v právo (oprávněného legitimního očekávání) a principu  formální spravedlnosti (rovnosti).

Dovolací soud proto  neshledal argumentaci dovolatele relevantní do té míry, aby jej přesvědčila o  nezbytnosti revidovat doposud zaujaté právní názory na problematiku  mimořádného vydržení vlastnického práva k nemovité věci. Jak již bylo  opakovaně řečeno, zákon v ustanovení § 1095 o. z. zjevně vychází z toho, že v  průběhu dvojnásobné vydržecí doby nutné pro mimořádné vydržení má vlastník  dost prostoru pro uplatnění jeho práva, a proto není třeba na držbu pro  mimořádné vydržení klást tak přísné nároky, jako na držbu vedoucí k vydržení  řádnému.

Nad rámec uvedeného  pak dovolací soud k třem dovolacím otázkám, u kterých se dovolatel domáhá  změny judikatury Nejvyššího soudu, uvádí následující doplnění.

První právní otázku dovolatel formuluje tak,  zda „lze pro účely mimořádného vydržení vlastnického práva započíst i dobu  držby právních předchůdců vykonávanou před 1. 1. 2014, pokud právní  předchůdci sami nesplňovali podmínky řádného vydržení a institut mimořádného  vydržení tehdejší právní úprava neznala“. Zde se zjevně jedná o dosah  aplikace § 3066 o. z., podle kterého do doby stanovené v § 1095 se započte i  doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc  nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však  neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona,  jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou.

Ústavní soud  výslovně uvedl, že „závěr, podle kterého se z hlediska § 1095 a tam  stanovených předpokladů posoudí celá doba držby, včetně její části před 1. 1.  2014, tzn., že i pro část vydržecí doby, která uplynula před tímto datem,  postačí absence držitelova nepoctivého úmyslu, vyplývá jak z judikatury  Nejvyššího soudu, tak z komentářové literatury.

Byť předmětné  přechodné ustanovení představuje určité beneficium pro vydržitele, nelze  pominout, že pro účely zajištění ochrany dosavadních vlastníků stejné  ustanovení obsahovalo ochrannou lhůtu pěti let, na základě které mimořádné  vydržení nemovité věci mohlo dovršit nejdříve 1. 1. 2019 (i když dvacetiletá  vydržecí doba uplynula dříve). O neústavní retroaktivní účinky proto zjevně  nejde“.

Druhá a třetí právní  otázka spolu obsahově úzce souvisí a dovolatel je formuluje tak, „zda lze  splnění podmínek mimořádného vydržení podle § 1095 o. z. dovodit pouze z  absence nepoctivého úmyslu držitele, aniž by byla posouzena povaha a kvalita  držby z hlediska její způsobilosti založit běh vydržecí doby“ a „zda lze  závěr o absenci nepoctivého úmyslu ve smyslu § 1095 o. z. založit výlučně na  neunesení důkazního břemene protistranou, aniž by soud současně hodnotil  konkrétní okolnosti nabytí a výkonu držby“.

V souvislosti s  těmito otázkami především dovolací soud jako východisko uvádí, že osoba,  která se dovolává mimořádného vydržení, musí prokázat držbu vlastnického  práva. Oproti přesvědčení dovolatele nejde o to, že by se neposuzovala  „povaha a kvalita“ držby, ale pokud je prokázána držba vlastnického práva,  vychází zákonná úprava z toho, že jde o držbu v nikoliv nepoctivém úmyslu,  což právě vyjadřuje zákonem požadovanou povahu a kvalitu držby. Jestliže pak  osoba bránící se vydržení uvádí konkrétní okolnosti, kterými se snaží  vyvrátit presumovanou nikoliv nepoctivou držbu, musí se soud s těmito  námitkami vypořádat potud, zda skutečně držbu v nikoliv nepoctivém úmyslu  vyvracejí či nikoliv. Dovolacímu soudu je zřejmé a vyplývá to z obsahu  dovolání, že žalovaný tyto právní otázky formuluje v souvislosti s námitkou o  „nepoměru“ nabytého a drženého pozemku, který podle zjištění nalézacích soudů  dosahoval téměř 50 % (bod 3 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

I zde odkazuje  dovolací soud na své usnesení ve spojení s usnesením Ústavního, kde soudy  akceptovaly splnění podmínek mimořádného vydržení i v případě, kdy se držitel  chopil držby pozemku o výměře větší než pozemku nabytého.

Ústavní soud v této  souvislosti uvedl: „Nejvyšší soud v napadeném usnesení stěžovatelce  přesvědčivě vysvětlil, že krajský soud její případ rozhodl v souladu s  ustálenou judikaturou.

Existence  nepoctivého úmyslu nabyvatele dána tehdy, je-li z okolností případu zjevné,  že by průměrný člověk při běžné péči a opatrnosti musel bez pochybností  poznat, že se ujímá držby pozemku o výrazně větší rozloze, než jaký nabyl.  Jak Nejvyšší soud přímo uvedl: ‚Jestliže byl tedy poměr výměry nabytého  pozemku s pozemkem, jehož držby se držitel bez právního důvodu chopil  (sousedním pozemkem) tak velký, že držiteli muselo být nepochybně jasné, že  drží více, než nabyl (výměra takto drženého pozemku dosahovala zpravidla  výrazně více než 50 % výměry pozemku koupeného či jinak nabytého), pak,  nebyly-li tu okolnosti výrazně svědčící v jeho prospěch (např. sporný pozemek  byl od nepaměti připlocen k pozemku právních předchůdců držitele a s nimi  jako rodinnými příslušníky užíván, přičemž přístup na něj byl možný jen z  usedlosti držitele, šlo o pozemek nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu,  nebo držitel byl do omylu uveden znalcem, jeho výměra nebyla ve smlouvě  uvedena) jde o držbu nabytou v nepoctivém úmyslu. Je též třeba zvážit, proč  skutečný vlastník nemovitosti proti držbě po dobu 20 let nezasáhl.

Vždy bude záležet na  komplexním a individuálním posouzení věci.‘ Klíčové je, že vyšší poměr výměr  pozemků neznamená automatickou existenci nepoctivého úmyslu na straně  držitele. Soudy musí zvažovat konkrétní okolnosti případu a hodnotit i další  kritéria, na základě kterých lze předpoklad nepoctivého úmyslu u nepoměrně  většího pozemku vyvrátit.

Jak Ústavní soud  přímo uvedl: ‚K prokázání nepoctivého úmyslu nepochybně nestačí jen vyčíslení  poměru. Teprve po zhodnocení všech individuálních okolností je možné učinit  závěr, zda si v konkrétním případě musel být držitel rozdílu ve výměrách  drženého a nabytého pozemku vědom.‘

V každém případě  tedy platí, co v napadeném usnesení uvedl Nejvyšší soud: za specifických  okolností lze mimořádně vydržet rovněž sousední pozemek, jehož výměra  převyšuje 100 % hlavního pozemku.

V nyní posuzované  věci civilní soudy ústavně souladně odůvodnily, proč existenci ‚nepoctivého  úmyslu‘ u vedlejších účastníků nedovodily, byť vydržený sporný pozemek svou  výměrou převyšoval výměru hlavního pozemku (1 378 m2 ku 1 154 m2).

Především vzaly v  úvahu následující okolnosti svědčící ve prospěch existence ‚nikoliv  nepoctivého úmyslu‚: Sporný pozemek byl již od roku 1961 připlocen k hlavnímu  pozemku a byl s ním dlouhodobě užíván; bylo přitom zachováno i původní  oplocení. Znalecký posudek, který si tehdejší prodávající nechal před  prodejem nemovitosti vedlejším účastníkům vypracovat, oceňoval nemovitost  včetně celého oplocení a porostů (tj. včetně zahrádky u domu); vedlejší  účastnící tak jednali v důvěře ve znalecký posudek. Prodávající jim nadto  pozemek předal v rámci původního oplocení a o sporném sousedním pozemku je  neinformoval. Přístup na sporný pozemek byl pravděpodobně možný jen z  hlavního pozemku (viz body 45-47 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).

Právě takové  hodnocení a posouzení je posouzením povahy a kvality držby a úzce souvisí s  konstrukcí § 1095 o. z. potud, že pokud držitel prokáže držbu vlastnického  práva, předpokládá se (formou vyvratitelné právní domněnky), že jde o držbu v  nikoliv nepoctivém úmyslu. Soud prvního stupně se individuálními okolnostmi  dané věci podrobně zabýval (strany 15–19 rozsudku soudu prvního stupně),  odvolací soud pak jeho závěry akceptoval (bod 13 odůvodnění rozsudku  odvolacího soudu).

K poslední v  dovolání nastolené otázce (v judikatuře dle názoru dovolatele dosud  neřešené), v níž žalovaný předkládá dovolacímu soudu názor, že je nezbytné  klást rozdílné (přísnější) podmínky na držitele dovolávající se mimořádného  vydržení podle § 1095 o. z. v případech, kdy má být vydrženo vlastnické právo  na úkor vlastníka, kterým je např. územní samosprávný celek, dovolací soud  uzavírá, že ani pro řešení této otázky nemůže být dovolání přípustné, neboť  se nejedná o právní otázku, která by nebyla v rozhodovací praxi dosud řešena.

Dovolací soud v této  souvislosti především připomíná, že je-li judikatorně dovolacím soudem  vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nemá smysl v dovolacím řízení  meritorně přezkoumávat dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické,  jejichž závěr však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné.

Odpověď na tuto  otázku naopak obecně vyplývá z rovného přístupu k ochraně vlastnického práva  všech vlastníků, který je zaručen i ústavním pořádkem, přičemž jej lze  považovat prakticky za notorietu. Již zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník,  v § 124 deklaroval, že „všichni vlastníci mají stejná práva a povinnosti a  poskytuje se jim stejná právní ochrana“. Toto ustanovení zákon č. 89/2012 Sb.  sice nepřevzal, avšak zjevně proto, že stejnou normu obsahuje článek 11 odst.  1 Listiny základních práv a svobod, čímž je zdůrazněn ústavní aspekt  vlastnické ochrany. Dnes je bezvýjimečně garantována rovná ochrana  vlastnického práva.

Byť tento závěr byl  v označeném nálezu vysloven v jiné souvislosti, má zjevně obecnou platnost,  neboť neexistuje žádný zákonný důvod pro to, aby byl některý vlastník v  soukromoprávních vztazích určitým způsobem privilegován jen proto, že je  současně subjektem veřejného práva (např. územně samosprávným celkem jako je  dovolatel v této věci).

I rozhodovací praxe  Nejvyššího soudu zastává tento rovný přístup ke všem vlastníkům, i když v  nich jako jeden z účastníků vystupuje veřejnoprávní subjekt (např. obec,  anebo stát), a to ve všech svých rozhodnutích napříč různými druhy sporů z  věcných práv, ať už jde právě o věci určení vlastnického práva vydržením,  řízení o odstranění stavby a vyklizení pozemku, anebo třeba o spory o zrušení  a vypořádání podílového spoluvlastnictví.

I zde odkazuje  dovolací soud na své usnesení, ve spojení s usnesením Ústavního soudu, kde  soudy posuzovaly splnění podmínek pro mimořádné vydržení ve vztahu k pozemkům  tzv. restituovaným, tj. pozemkům vráceným v rámci nápravy majetkových křivd,  kde se vlastník těchto pozemků dovolával zvýšené ochrany právě pro existující  restituční prvek.

Ústavní soud v této  souvislosti uvedl, že „tvrdí-li stěžovatelka, že soudy opomenuly zohlednit,  že její předchůdce nabyl sporný pozemek v restituci, nelze jí přisvědčit.  Zásada in favorem restitutionis je výkladovou zásadou, která se projevuje v  rámci teleologické interpretace restitučních předpisů a uplatní se v případě  pochybností.

Na jejím základě se  nelze dožadovat založení absolutní a časově neomezené privilegovanosti  vlastnického práva restituentů. Pokud by civilní soudy nad rámec zákonných  podmínek přiznaly ‚vyšší ochranu‘ vlastnickému právu stěžovatelky (respektive  jejího předchůdce), fakticky by tím popřely základní princip rovnosti všech  vlastníků zakotvený v čl. 11 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 1 Ústavy. V  tomto ohledu nezbývá než odkázat na závěr Nejvyššího soudu, podle kterého  mimořádnému vydržení vlastnického práva podle § 1095 občanského zákoníku  nemůže sama o sobě zabránit skutečnost, že jde o nemovitou věc (již dříve)  restituovanou. Restituent, který se jednou stane vlastníkem, má stejná práva,  ale i povinnosti, jako každý jiný vlastník (viz bod 22 napadeného usnesení  Nejvyššího soudu). Dovodily-li tedy civilní soudy, že po vydání restituované  věci se na stěžovatelku a její předchůdce již plně uplatní zásada vigilantibus  iura scripta sunt stejně jako u jakýchkoliv jiných vlastníků, není takový  závěr ani neústavní, ani v rozporu s dobrými mravy.

K tomu dovolací soud  dodává, že zcela shodný závěr vycházející z principu rovnosti vlastnického  práva musí platit i pro tzv. obecní majetek. Poukazuje-li v této souvislosti  dovolatel na to, že samotná absence aktivního užívání pozemků nemůže „bez  dalšího sloužit jako důvod pro ztrátu vlastnictví“, pak žádný takový závěr  judikatura Nejvyššího soudu ve vztahu k mimořádnému vydržení nikdy  neformulovala. Důvodem pozbytí vlastnického práva je totiž držba vlastnického  práva jiným subjektem při splnění zákonných podmínek pro vydržení, nikoliv  samotná absence aktivního užívání pozemků. Dovolací argument, že „územní  samosprávné celky spravují rozsáhlé množství nemovitostí, u nichž není reálně  možné trvale monitorovat každou jednotlivou parcelu a kontinuálně ji chránit  před zásahy třetích osob“, považuje dovolací soud za zcela nepřípadný. Stejný  argument by mohl použít jakýkoliv vlastník rozsáhlého nemovitého majetku a je  absurdní, aby byla aplikace institutu vydržení odvislá mimo jiné od toho,  kolik nemovitého majetku vlastník vlastní a jak je či není schopen k němu vlastnická  práva vykonávat a vlastnické povinnosti plnit.

Vlastník má vedle  práv také povinnosti a rozsahem existujícího majetku nelze argumentovat proti  splnění zákonných podmínek pro vydržení již proto, že držitel, který věc drží  v přesvědčení, že je jejím vlastníkem – vykonává držbu vlastnického práva –  neví, že jde o majetek územně samosprávného celku. Je-li podstatou vydržení  uvedení do souladu dlouhodobého faktického stavu se stavem právním, pak názor  dovolatele popírá samotnou podstatu institutu vydržení, kde místo skutečného  vlastníka po celou vydržecí dobu (a často i mnohonásobně déle) plní  povinnosti a vykonává práva vlastníka jiný subjekt než skutečný vlastník, a  to na své náklady. Není proto žádný důvod, aby majetek územně samosprávných  celků měl v rámci obecného institutu vydržení své specifické a privilegované  postavení v situaci, kdy vlastník práva vlastníka nevykonává a povinnosti  vlastníka neplní. Namítá-li žalovaný, že jde o majetek „sloužící budoucím  generacím“, jen velmi obtížně lze tento argument přijmout, jestliže k němu  již několik desetiletí vykonává držbu vlastnického práva někdo jiný, než byl  jeho skutečný vlastník, nehledě na to, že i tento argument by ostatně mohl  použít kterýkoliv vlastník (fyzická osoba) s tím, že jde o majetek, který má  sloužit budoucím generacím v rámci jeho rodiny.

Poukazuje-li v  závěru dovolání dovolatel na vyvlastnění a absenci náhrady, pak dovolací soud  jenom dodává, že v daném případě nejde o vyvlastnění, ale o vydržení, kde  zákonná úprava žádnou náhradu nepředpokládá, protože vlastník není zbaven  vlastnického práva rozhodnutím orgánu veřejné moci. Ostatně otázka eventuální  náhrady za pozbytí vlastnického práva nemá se splněním podmínek pro vydržení  nic společného. Směřuje-li snad úvaha dovolatele směrem, že vzhledem k  absenci náhrady za pozbytí vlastnického práva by měly soudy tomuto závěru  přizpůsobit výklad podmínek institutu vydržení, je tento závěr zjevně  absurdní, nevyplývá-li (což nevyplývá) takový požadavek ze zákonné úpravy.

‍

Z dikce přechodného  ustanovení článku II bodu 7 novely je zřejmé, že zákonodárce po zrušení  stávající právní úpravy ponechal její použití (pouze) pro insolvenční řízení  zahájená před 1. 1. 2021. Jde-li o insolvenční řízení zahájená po 31. 12.  2020, je podle shora citovaných pravidel časového střetu staré a nové právní  normy nutné vycházet z principu nepravé retroaktivity, tj. od účinnosti  nového právního předpisu se i právní vztahy vzniklé podle zrušeného právního  předpisu řídí právním předpisem novým. Tak tomu bude i tehdy, přispěl-li člen  statutárního orgánu porušením svých povinností k úpadku obchodní korporace v  době před účinností nové právní úpravy.

Použití právní  úpravy účinné od 1. 1. 2021 v poměrech projednávané věci nebrání zákaz pravé  retroaktivity, jak se nesprávně domnívaly soudy nižších stupňů. Nová právní  úprava totiž nezakládá právní následky pro minulost, nýbrž pouze na skutkové  podstaty v minulosti vzniklé váže pro budoucnost jiná práva a jiné povinnosti  než zákonodárství dosavadní.

V této souvislosti  je nutné zmínit, že soudy zcela pominuly ustálené závěry judikatury  Nejvyššího soudu, podle nichž tzv. „sankční“ ručení podle § 68 z. o. k., ve  znění účinném do 31. 12. 2020, vznikalo teprve právní mocí rozhodnutí, ve  kterém soud rozhodl, že člen (nebo bývalý člen) statutárního orgánu obchodní  korporace ručí za splnění určitých (konkrétních) povinností obchodní  korporace. Rozhodnutí soudu o žalobě podle § 68 z. o. k., ve znění účinném do  31. 12. 2020, tudíž bylo konstitutivní.

Jinými slovy řečeno,  nebyl-li v době do 31. 12. 2020 pravomocným soudním rozhodnutím založen  ručitelský závazek podle § 68 z. o. k., ve znění účinném do 31. 12. 2020,  nemůže použití § 66 odst. 1 písm. b) z. o. k., ve znění účinném od 1. 1.  2021, bránit zákaz pravé retroaktivity, neboť se tím zpětně nijak nezasahuje  do již v minulosti konstituovaných právních vztahů.

Použití nové právní  úpravy podle přesvědčení Nejvyššího soudu nebrání ani skutečnost, že  dosavadní institut (soudním rozhodnutím založeného) ručení zákon nahradil  žalobou na doplnění pasiv.

Jak uvádí důvodová  zpráva, účelem nově zaváděné žaloby na doplnění pasiv je (shodně se stávající  úpravou ručení účinnou od 1. 1. 2014) poskytnout věřitelům obchodní korporace  dodatečné prostředky na uspokojení jejich pohledávek, kterého se jim v  důsledku porušení povinností členy statutárního orgánu nedostává z majetku  obchodní korporace. I když právní postavení ručitele není shodné s právním  postavením dlužníka, které zakládá nová právní úprava, nejsou tyto rozdíly  pro dosažení účelu právní úpravy významné. I za účinnosti stávající právní  úpravy totiž členové statutárního orgánu obchodní korporace čelili hrozbě  uložení povinnosti splnit dluhy obchodní korporace v případě, že v rozporu s  péčí řádného hospodáře neučinili za účelem odvrácení hrozícího úpadku vše  potřebné a rozumně předpokladatelné.

Členové statutárního  orgánu obchodní korporace jako adresáti práva tak i za účinnosti stávající  právní úpravy museli počítat s negativními důsledky svého protiprávního  jednání majícími podobu majetkoprávních sankcí v případě úpadku obchodní  korporace.

Lze proto uzavřít,  že použití § 66 odst. 1 písm. b) z. o. k. v případech jednání členů  statutárního orgánu obchodní korporace uskutečněných v době od 1. 1. 2014 do  31. 12. 2020 v insolvenčním řízení zahájeném po 31. 12. 2020 je projevem  obecně přípustné nepravé retroaktivity a neporušuje princip ochrany důvěry  adresátů právní regulace ve stabilitu právního řádu.

‍

Výkladem zejména §  1987 odst. 2 o. z. se Nejvyšší soud zabýval, kdy se (zejména) jedná o  pohledávku nejistou či neurčitou (viz níže), vyslovil závěr (viz bod 35),  podle něhož uvedené ustanovení sleduje především ochranu věřitele pasivní  pohledávky, a je proto na něm, aby se případně dovolal neplatnosti  jednostranného právního jednání, jímž dlužník proti pasivní pohledávce  započítává svoji (aktivní) pohledávku za věřitelem (§ 580 odst. 1, § 586 o.  z.). Rozpor jednostranného započtení s § 1987 odst. 2 o. z. tudíž zakládá  (zpravidla) toliko relativní neplatnost.

Jak zdůraznil  Nejvyšší soud v témže rozhodnutí, „český zákonodárce […] upravil likviditu  aktivní pohledávky jakožto hmotněprávní předpoklad započtení; není-li aktivní  pohledávka „jistá a určitá“, odporuje započtení zákonu a je zpravidla  (relativně) neplatné. Dovolá-li se věřitel pasivní pohledávky vůči dlužníku  relativní neplatnosti jeho právního jednání (jednostranného započtení),  účinky započtení nenastanou (pasivní pohledávka nezanikne).“

K tomu Nejvyšší soud  doplnil, že „uplatní-li žalovaný dlužník pasivní pohledávky v […] řízení  námitku započtení a vznese-li žalobce (věřitel pasivní pohledávky) námitku  relativní neplatnosti jednostranného započtení, musí soud posoudit, zda je  započítávaná (aktivní) pohledávka jistá a určitá ve smyslu § 1987 odst. 2 o.  z., a tedy způsobilá přivodit svým započtením (v rozsahu, v jakém se  pohledávky kryjí) zánik žalobou uplatněné (pasivní) pohledávky“ (body 37 a 38  uvedeného rozsudku velkého senátu).

Na tomto místě  dovolací soud připomíná, že podle téhož rozhodnutí velkého senátu je  pohledávka ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z. ilikvidní, jestliže je co do  základu a (nebo) výše sporná (nejistá), a jejíž uplatnění vůči dlužníku  (věřiteli pasivní pohledávky) formou námitky započtení vyvolá (namísto  jednoznačného, tj. oběma dotčenými stranami akceptovaného zániku obou  pohledávek v rozsahu, v jakém se kryjí) spory o existenci či výši aktivní  pohledávky.

Za nejistou či  neurčitou nelze pohledávku považovat pouze proto, že ji dlužník neuznává  (odmítá uhradit) nebo že je sporná (nejednoznačná) její právní kvalifikace;  musí zde být objektivní nejistota, zda pohledávka vznikla a z jakého důvodu,  popř. zda je splatná, kdo je jejím věřitelem či dlužníkem, jaká je její výše  apod. Míru nejistoty ohledně aktivní pohledávky je v zásadě nutné posuzovat  relativně, ve vztahu k pohledávce pasivní; za nejistou či neurčitou lze  aktivní pohledávku považovat zpravidla toliko tehdy, je-li míra nejistoty  ohledně ní vyšší než je tomu v případě pasivní pohledávky.

Vychází-li obě  pohledávky (aktivní i pasivní) ze stejného právního vztahu (založeného např.  stejnou smlouvou uzavřenou mezi stranami), nelze přehlížet, že proti právu  věřitele pasivní pohledávky na její uhrazení zde stojí právo dlužníka (a  věřitele aktivní pohledávky) na to, aby dříve, než bude nucen uhradit svůj  dluh (plnit na pasivní pohledávku), byly spravedlivě posouzeny i širší  souvislosti, za kterých vznikl (okolnosti celého vztahu). Vznikne-li z téhož  vztahu více vzájemných pohledávek, odpovídá zpravidla rozumnému  (spravedlivému) uspořádání poměrů mezi stranami, aby tyto pohledávky byly  vzájemně započitatelné.

Při posuzování, zda  je aktivní pohledávka „neurčitá či nejistá“ ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z.,  je proto třeba vzít v úvahu i tuto skutečnost; lze-li s ohledem na okolnosti  konkrétního případu považovat za spravedlivé, aby dříve, než dojde k uhrazení  (resp. přiznání) pasivní pohledávky, bylo posouzeno, zda je její věřitel  povinen plnit dluh z aktivní pohledávky, vzniklé ze stejného vztahu, není na  místě poskytovat takovému věřiteli ochranu prostřednictvím § 1987 odst. 2 o.  z. V takovém případě zpravidla není aktivní pohledávka „nejistá nebo  neurčitá“ ve smyslu posledně označeného ustanovení, přestože by ji jinak bylo  možné považovat za ilikvidní.

Dále platí, že pro  posouzení, zda jednostranné započtení odporuje § 1987 odst. 2 o. z., jsou  rozhodné toliko okolnosti, které tu byly v okamžiku, kdy je započtení (projev  vůle dlužníka pasivní pohledávky) účinné. Účinnost právního jednání, která  zpravidla nastává v okamžiku, kdy projev vůle dlužníka pasivní pohledávky  dojde věřiteli (srov. § 570 a násl. o. z.), je přitom nutné odlišit od účinků  tohoto právního jednání (k nimž dochází ex tunc, k okamžiku, kdy se obě  pohledávky staly způsobilými k započtení - § 1982 odst. 2 in fine o. z.).

V úvahu je přitom  třeba vzít i stav řízení v okamžiku, kdy byla námitka započtení vznesena.  Je-li námitka započtení vznesena v okamžiku, kdy je řízení teprve na začátku  a prokazování skutečností rozhodných pro posouzení aktivní pohledávky nebude  významně složitější, než je tomu v případě žalobou uplatněné pohledávky, bude  zpravidla na místě závěr, že započtení neodporuje § 1987 odst. 2 o. z.

Naopak, námitka  započtení uplatněná až na konci nalézacího řízení, či dokonce až jako obrana  v exekučním řízení, obstojí pouze v případě, bude-li aktivní (započítávaná)  pohledávka zcela nepochybná (nebude-li nutné k jejímu zjištění provádět žádné  složitější dokazování).

V daném případě se  však odvolací soud likviditou, a tedy (ne)započitatelností aktivní pohledávky  žalovaného vůči pasivní pohledávce uplatněné žalobou vůbec nezabýval, ačkoliv  žalobkyně přesně z tohoto důvodu v rámci odvolání namítla nezpůsobilost  aktivní pohledávky žalovaného k započtení (to ostatně uvedl sám odvolací soud  v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku – viz jeho bod 5).

Nesprávným právním  posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O  mylnou aplikaci se jedná nejen tehdy, jestliže soud použil jiný právní  předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní  předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění  vyvodil nesprávné právní závěry, ale i tehdy, je-li jeho právní posouzení  neúplné, tedy kdy při formulaci právních závěrů nezohlednil všechny  relevantní skutečnosti, které po zhodnocení důkazů měl k dispozici.

Odvolací soud se měl  námitkou žalobkyně o nezapočitatelnosti pohledávky žalovaného zabývat z toho  důvodu, že v případě její důvodnosti by nebyly naplněny hmotněprávní podmínky  pro zánik pohledávky uplatněné žalobkyní v tomto řízení ve smyslu výše  citovaného rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu. Nestalo-li se tak, je  jím provedené právní posouzení věci z výše uvedených důvodů neúplné, a tudíž  nesprávné.

‍

Z hlediska  skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost  skutkových 2021, a to na základě kupní smlouvy ze dne 31. 5. 2021, a že v  katastru nemovitostí je k předmětné nemovitosti zapsáno věcné břemeno  doživotního a bezplatného užívání části předmětné nemovitosti pro J. V.

Dne 24. 4. 2020  uzavřel žalobce jako zástavce a T. S. jako zástavní věřitel zástavní smlouvu  k předmětné nemovitosti pro pohledávky do výše 2 500 000 Kč z úvěrové smlouvy  uzavřené mezi týmiž stranami dne 24. 4. 2020 (dále jen „zástavní smlouva“ a  „úvěrová smlouva“).

V čl. 6 zástavní  smlouvy bylo ujednáno, že zástavní věřitel je oprávněn za splnění podmínek  prodat předmětnou nemovitost ve veřejné dražbě nebo přímým prodejem třetím  osobám, dále byly stanoveny podmínky přímého prodeje zástavy, mimo jiné, že  zástavní věřitel není oprávněn prodat předmětnou nemovitost v přímém prodeji  za cenu, která by byla nižší než 60 % ceny předmětné nemovitosti stanovené  znalcem, přičemž pro ocenění předmětné nemovitosti může zástavní věřitel dle  své volby použít znalce zapsaného v příslušném seznamu znalců nebo vycházet  ze znaleckého posudku č. XY vydaného společností Oceňovací a znalecká  kancelář s. r. o. dne 11. 1. 2016.

Podpisy na obou  smlouvách ověřil advokát D. S., tehdejší jednatel žalované. Zástavní právo  smluvní bylo do katastru zapsáno 26. 8. 2020 s účinky ke dni 3. 7. 2020.  Dopisem ze dne 22. 7. 2020, který byl žalobci doručován doporučeně s  poznámkou „neukládat“, oznámil zástavní věřitel žalobci případ porušení a  zesplatnění úvěrové smlouvy.

Dopisem ze dne 22.  10. 2020, který byl rovněž zaslán žalovanému doporučeně s pokynem  „neukládat“, zaslal zástavní věřitel žalobci oznámení o započetí výkonu  zástavního práva. Zásilky se žalobci nepodařilo doručit a obě se vrátily bez  uložení odesílateli, kterým byl dle podacích lístků D. S., který je převzal a  neotevřené předal zástavnímu věřiteli. Dne 17. 4. 2021 vytvořil zástavní  věřitel webové stránky „XY“, na které vložil nabídku prodeje předmětné  nemovitosti jako zástavní věřitel realizující zástavní právo způsobem  dohodnutým v zástavní smlouvě, tedy přímým prodejem.

U nabízené bytové  jednotky (předmětné nemovitosti) byly popsány tyto vady: „Na podzim 2020 byt  vyhořel, požár znehodnotil celý interiér bytové jednotky, veškeré instalace a  rozvody jsou v havarijním stavu, okna jsou v dezolátním stavu na výměnu,  kuchyňská linka v dezolátním stavu na výměnu, v bytě byla množírna psů, je  kontaminován zvířecími výkaly“.

Dne 17. 4. 2021  nabídl prostřednictvím e-mailu zástavní věřitel D. S. předmětnou nemovitost  jako investici, na dotazy D. S. pak zástavní věřitel reagoval tak, že  prohlídka není možná, protože nemá klíče, na bytě vázne věcné břemeno pro J.  V., který je uveden na schránce, více informací nemá, dluhy u SVJ byly kolem  100 000 Kč.

Dne 7. 5. 2021 se  žalovaná přihlásila do výběrového řízení za nabídnutou kupní cenu ve výši 1  100 053 Kč. Dne 31. 5. 2021 pak zástavní věřitel uzavřel s žalovanou kupní  smlouvu a předmětnou nemovitost žalované prodal za nabídnutou cenu.

Rozhodnutí  odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky uvedené pod písm. d), tedy otázky  platnosti smlouvy o prodeji zástavy zástavním věřitelem, pokud byla porušena  povinnost podle § 1365 odst. 1 o. z., která dosud nebyla v rozhodovací praxi  dovolacího soudu vyřešena.

Odvolací soud se při  řešení otázky platnosti zástavní smlouvy ve vztahu k zakázaným ujednáním  [otázky uvedené pod písm. j) a k)] odchýlil od ustálené rozhodovací praxe  dovolacího soudu, proto je dovolání přípustné i pro řešení této otázky.

K otázce d), zda  způsobí okolnost, že zástavní věřitel při zpeněžení zástavy nepostupoval s  odbornou péčí ve smyslu § 1365 odst. 1 o. z. a nabyvatel zástavy nebyl v  dobré víře, že zástavní věřitel s odbornou péčí postupoval, automaticky  neplatnost převodu zástavy

Odborná komentářová  literatura se shoduje v závěru, že uvedené ustanovení zakládá (v případě  porušení povinností zde uvedených zástavním věřitelem) deliktní odpovědnost  zástavního věřitele vůči zástavci (resp. za určitých okolností i ve vztahu k  zástavnímu dlužníku, který není zástavcem).

Jinak se ve vztahu k  otázce platnosti smlouvy v situaci porušení povinností vyplývajících z  ustanovení § 1365 odst. 1 o. z. zmínění autoři nevyjadřují, avšak implicite  lze tento závěr dovodit.

otázce platnosti smlouvy v situaci porušení  povinností vyplývajících z ustanovení § 1365 odst. 1 o. z. je jinde zastáván  názor, že pokud třetí osoba nabyla vlastnické právo v dobré víře, nebude mít  porušení povinností uvedených v § 1365 odst. 1 o. z. za následek neplatnost  převodu vlastnického práva, ale zástavní věřitel bude zástavnímu dlužníku za  způsobenou újmu odpovídat.

K otázce platnosti  smlouvy v situaci porušení jiných povinností zástavního věřitele při  realizaci zástavního práva přímým prodejem, zejména povinností vyplývajících  z ustanovení § 1364 o. z. (nedodržení „čekací lhůty“), jsou názory poměrně  rozdělené; část autorů tenduje k závěru o neplatnosti převodní smlouvy, část  uvedený problém řeší, jako by se jednalo o nabytí od neoprávněného. Posledně  jmenovaní autoři zde poukazují i na obdobnou rakouskou úpravu (srov. § 466d  ABGB).

Z uvedeného přehledu  lze vypozorovat, že odborná literatura se shoduje v tom, že porušení  povinností věřitele uvedených v § 1364 a § 1365 odst. 1 o. z. vyvolává  rozdílné právní důsledky a dále, že porušení povinností uvedených v  ustanovení § 1365 odst. 1 o. z. zástavním věřitelem vyvolává možnou deliktní  odpovědnost zástavního věřitele, a (implicite), výjimečně i výslovně, tenduje  k závěru, že takové porušení neplatnost vlastní převodní smlouvy nezpůsobuje.

K tomuto závěru se  přiklonil i dovolací soud.

Ustanovení § 1365  odst. 1 o. z. ukládá zástavnímu věřiteli povinnosti v rámci procesu  uspokojení ze zástavy za účelem ochrany zástavního dlužníka. Účelem této  normy je poskytnout ochranu zástavnímu dlužníku před jednáním zástavního  věřitele, kterým by došlo k porušení práva zástavního dlužníka, aby byla věc  prodána za cenu, za kterou lze srovnatelnou věc obvykle prodat za  srovnatelných okolností na daném místě a v daném čase (dále také jen „cena  obvyklá“). Jedná se o povinnost vyvažující zájem zástavního věřitele na  uspokojení ze zástavy ve výši své pohledávky proti zájmu zástavního dlužníka,  resp. zástavce, aby byla zástava zpeněžena za co nejvyšší cenu.

Poruší-li zástavní  věřitel zaviněně povinnost stanovenou mu ustanovením § 1365 odst. 1 o. z. a  dojde-li v důsledku tohoto jednání k zásahu do vlastnického práva zástavního  dlužníka, vznikne zástavnímu věřiteli mimosmluvní (deliktní) odpovědnost k  náhradě újmy zástavnímu dlužníku.

Zákon totiž v § 1365  odst. 1 ukládá zástavnímu věřiteli povinnost postupovat při prodeji zástavy  tam stanoveným způsobem, přičemž porušení těchto povinností nemá dopad na  právní jednání, kterým je smlouva o prodeji zástavy třetí osobě.

Poruší-li zástavní  věřitel povinnost postupovat v procesu přípravy prodeje s odbornou péčí v  zájmu svém i v zájmu zástavního dlužníka tak, aby zástavu prodal za cenu  obvyklou, nemůže být v důsledku takového jednání kupní smlouva neplatná pro  rozpor se zákonem podle § 580 odst. 1 o. z., neboť samotná kupní smlouva  nepředstavuje právní jednání, které odporuje zákonu.

Tento výklad  podporuje i poslední věta posuzovaného ustanovení, chránící dobrou víru  nabyvatele práva (rozuměno vlastnictví k prodané zástavě); občanský zákoník  totiž nespojuje dobrou víru nabyvatele práva s otázkou neplatnosti nabývacího  titulu, nýbrž s otázkou nabytí od neoprávněného (srov. ustanovení § 1109 a  násl. o. z., § 984 o. z.).

Lze pouze doplnit,  že ke stejnému závěru dospívá i komentářová literatura k (obdobné) úpravě  povinností zástavního věřitele při prodeji zástavy v německém právu (srovnej  ustanovení § 1221 BGB), když se uvádí, že „[i] když není dosaženo aktuální  (roz. obvyklé) ceny, nabývá kupující vlastnictví; zástavní věřitel ale může  nést odpovědnost za škodu“.

Pakliže ovšem  samotné porušení povinností uvedených v ustanovení § 1365 odst. 1 o. z.  zástavním věřitelem nezpůsobuje neplatnost kupní smlouvy o prodeji zástavy,  je pro řešení otázky (možného) nabytí vlastnického práva třetí osobou  naprosto kruciální vyřešení otázky, k jakým okolnostem se vztahuje ustanovení  § 1365 odst. 1 věty druhé o. z.

Odborná literatura  se k uvedené problematice explicitně nevyjadřuje, pouze P. Bezouška bez  dalšího vysvětlení uvádí, že „… dobrá víra se týká dodržení povinností dle §  1365 odst. 1 o. z. …“ [srov. Bezouška, Petr. § 1365 (Povinnost vyvažovat  zájmy; změna způsobu výkonu zástavního práva). In: SPÁČIL, Jiří, KRÁLÍK,  Michal a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474), 2. vydání.  Praha: C. H. Beck, 2021, s. 1423].

Toto stanovisko však  příliš nekonvenuje s jazykovým a též systematickým (resp. logickým) výkladem  posuzovaného ustanovení.

Především jazykový  výklad je nesporný; norma spojuje dobrou víru s „nabytím práva“, nikoliv s  „postupem zástavního věřitele, který vyústil v nabytí práva třetí osobou“.

Je však pravda, že  soudy se při výkladu právních předpisů nemohou omezovat na jejich doslovné  znění, nýbrž jsou povinny je vykládat též podle jejich smyslu a účelu (podle  jejich teleologie); vázanost soudu zákonem neznamená bezpodmínečně nutnost  doslovného výkladu aplikovaného ustanovení, nýbrž zároveň vázanost smyslem a  účelem zákona. Aplikace práva vycházející pouze z jeho jazykového výkladu je  naprosto neudržitelným momentem používání práva; jazykový výklad představuje  pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě, je pouze východiskem  pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada  dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis  atd.) – k tomu viz bod 12 odůvodnění tohoto rozhodnutí.

Dle názoru  dovolacího soudu je výklad učiněný v tomto rozhodnutí souladný s výše  uvedenými postuláty.

Dobrá víra je  typickým prvkem posuzování účinků nabytí (práva) od neoprávněného; tedy  situace, kdy nabyvatel tohoto práva sice disponuje řádným (platným) právním  titulem k tomu převodu, který byl uskutečněn ( „… ochrana poskytovaná § 984  odst. 1 o. z. je mimo jiné podmíněna tím, že smlouva, kterou se nabývá právo,  je uzavřena platně; jinak řečeno, neplatnost uzavřené smlouvy vylučuje nabytí  práva v režimu § 984 odst. 1 o. z. … ochrana vyplývající z materiální  publicity se nevztahuje na právní jednání zdánlivá nebo neplatná.

Právní jednání tedy  musí existovat a nesmí být dán důvod jeho absolutní neplatnosti, zejména  nedostatek vůle, nedostatek svéprávnosti nebo zákaz nakládat s věcí  vyplývající ze zákona nebo rozhodnutí orgánu veřejné moci …“), avšak totéž  nelze dovodit u převodce takového práva (popř. některého z jeho právních  předchůdců).

Dobrá víra v nabyté  právo se tak vztahuje ke skutečnostem, které opravňují převodce právo převést  (tedy že i on sám disponuje platným právním titulem, jenž mu právo převést  umožňuje – tedy jde o situaci omluvitelného omylu nabyvatele práva ohledně  této skutečnosti).

Pakliže tedy zákon  ukládá převodci práva před uskutečněním převodu určité povinnosti, jejichž  nesplnění nemá vliv na jeho oprávnění právo převést (jejich nesplnění má jiné  právní následky, tak jako v tomto případě), nemůže se dobrá víra nabyvatele  práva (aby se eliminovaly účinky, že právo nabyl od neoprávněného) vztahovat  k těmto okolnostem.

Dobrá víra dle  ustanovení § 1365 odst. 1 věta druhá o. z se tak nevztahuje k odbornému  postupu zástavního věřitele dle věty první tohoto ustanovení, ale (právě) k  oprávnění zástavního věřitele prodat zástavu jiným způsobem než ve veřejné  dražbě.

Lze dodat, že  ustanovení § 7 o. z. ve spojení s § 1365 odst. 1 o. z. zakládá domněnku dobré  víry třetí osoby (nabyvatele práv k zástavě), že zástavní věřitel je oprávněn  zástavu prodat jiným způsobem než ve veřejné dražbě.

Skutečnost, že třetí  osoba nebyla v dobré víře, proto musí tvrdit a prokázat zástavní dlužník.

Odvolací soud dospěl  k závěru, že kupní smlouva je neplatná „dle § 586 o. z.“ (správně § 580 odst.  1 o. z. – pozn. Nejvyššího soudu), a následně posuzoval, zda byla žalovaná  jakožto nabyvatelka vlastnického práva k zástavě v dobré víře, že zástavní  věřitel prodal předmětnou nemovitost za cenu přiměřenou a postupoval tak při  prodeji zástavy jiným způsobem než ve veřejné dražbě s odbornou péčí v zájmu  svém i v zájmu zástavního dlužníka podle § 1365 odst. 1 o. z.

Uvedené závěry jsou  však nesprávné, neboť důsledkem porušení povinnosti zástavního věřitele  uložené mu tímto ustanovením a namítnutí zástavním dlužníkem není neplatnost  převodní smlouvy, ale v případě zaviněného porušení nárok na náhradu škody, a  dobrá víra podle ustanovení § 1365 odst. 1 věta druhá o. z. se nevztahuje ke  skutečnosti, že zástavní věřitel postupoval určitým způsobem, ale k oprávnění  zástavního věřitele zástavu prodat.

Podle § 1315 odst. 2  písm. b) o. z. dokud zajištěný dluh nedospěje, zakazuje se ujednat, že  věřitel může zástavu zpeněžit libovolným způsobem nebo si ji za libovolnou,  anebo předem určenou cenu může ponechat.

Nejvyšší soud dospěl  k závěru, že obsah dohody zástavního věřitele a zástavce (zástavního  dlužníka) o uspokojení zástavního věřitele ze zástavy jiným způsobem než  zpeněžením zástavy ve veřejné dražbě nebo prostřednictvím soudního prodeje  zástavy zákon neupravuje.

Zakazuje však  (není-li zajištěný dluh ještě splatný a v případě, že zástavcem nebo  zástavním dlužníkem je spotřebitel nebo malý či střední podnikatel, i po  splatnosti dluhu) ujednání, že zástavní věřitel může zástavu zpeněžit  libovolným způsobem nebo si ji za libovolnou, anebo předem určenou cenu  ponechat [srov. § 1315 odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. z.], a stanoví, že  zástavní věřitel je povinen postupovat při prodeji s odbornou péčí v zájmu  svém i v zájmu zástavního dlužníka tak, aby zástavu prodal za cenu, za kterou  lze srovnatelnou věc obvykle prodat za srovnatelných okolností na daném místě  a v daném čase (srov. § 1365 odst. 1 větu první o. z.).

Z toho plyne, že  jiný způsob uspokojení zástavního věřitele ze zástavy než zpeněžením zástavy  ve veřejné dražbě nebo prostřednictvím soudního prodeje zástavy musí být v  dohodě uzavřené mezi zástavním věřitelem a zástavcem (zástavním dlužníkem)  sjednán tak, aby nezávisel pouze na vůli zástavního věřitele a aby umožňoval  splnění povinnosti zástavního věřitele postupovat při prodeji zástavy s  odbornou péčí v zájmu svém i v zájmu zástavního dlužníka tak, aby zástavu  prodal za obvyklou cenu.

Odvolací soud  potvrdil závěr soudu prvního stupně, že ujednání v zástavní smlouvě  upravující výkon zástavního práva přímým prodejem třetím osobám jsou v  rozporu s § 1315 odst. 2 o. z., když pro stanovení ceny bytové jednotky bylo  možné použít znalecký posudek vypracovaný v roce 2016, ačkoli zástavnímu  věřiteli muselo být známo, že vzhledem k plynutí času a místu, kde se bytová  jednotka nachází, došlo od roku 2016 k nárůstu cen nemovitostí.

S právním posouzením  odvolacího soudu, že ujednání zástavní smlouvy lze považovat za libovolné,  dovolací soud nesouhlasí. V čl. 6 zástavní smlouvy bylo ujednáno, že zástavní  věřitel je oprávněn za splnění podmínek prodat předmětnou nemovitost ve  veřejné dražbě nebo přímým prodejem třetím osobám, dále byly stanoveny  podmínky přímého prodeje zástavy, mimo jiné, že zástavní věřitel není  oprávněn prodat předmětnou nemovitost v přímém prodeji za cenu, která by byla  nižší než 60 % ceny předmětné nemovitosti stanovené znalcem, přičemž pro  ocenění předmětné nemovitosti může zástavní věřitel dle své volby použít  znalce zapsaného v příslušném seznamu znalců nebo vycházet ze znaleckého  posudku č. XY vydaného společností Oceňovací a znalecká kancelář s. r. o. dne  11. 1. 2016.

Dovolací soud má za  to, že ujednání zástavní smlouvy nejsou libovolná, neboť nelze dospět k  závěru, že nebyl sjednán konkrétní způsob zpeněžení zástavy, že způsob  (forma) zpeněžení zástavy je dán na libovůli zástavního věřitele a že jeho  podmínky nejsou přesně stanoveny.

Ujednání obsažená v  zástavní smlouvě upravující způsob uspokojení zástavního věřitele ze zástavy  umožňují splnění povinnosti zástavního věřitele postupovat při prodeji  zástavy s odbornou péčí v zájmu svém i v zájmu zástavního dlužníka tak, aby  zástavu prodal za obvyklou cenu, neboť umožňují zástavnímu věřiteli prodat  nemovitost za cenu vyšší než 60 % ceny předmětné nemovitosti stanovené  znalcem, přičemž zástavní věřitel mohl použít znalce zapsaného v příslušném  seznamu znalců a nechat vypracovat nový znalecký posudek; takový postup by  odpovídal požadavku, aby zástavní věřitel při prodeji postupoval s odbornou  péčí podle § 1365 odst. 1 o. z., a umožňoval by zástavnímu věřiteli prodat  zástavu za cenu, za kterou lze srovnatelnou věc obvykle prodat za srovnatelných  okolností na daném místě a v daném čase.

Závěr odvolacího  soudu, že ujednání zástavní smlouvy upravující výkon zástavního práva přímým  prodejem třetím osobám jsou v rozporu s § 1315 odst. 2 o. z., neboť podmínky  zpeněžení předmětné nemovitosti závisely na libovůli zástavního věřitele,  když pro stanovení ceny bylo možné použít znalecký posudek vypracovaný v roce  2016, není správný.

‍