Pátky s judikaturou 10/7/26
Nejvyšší soud zaujímá při výkladu institutu zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále též jen „o. z.“) ustálený názor, že nikoho nelze nutit ve spoluvlastnictví setrvávat (§ 1140 odst. 1 o. z.), vyjma případů uvedených v § 1140 odst. 2 o. z. Zatímco dohodou mohou spoluvlastníci spoluvlastnictví zrušit a vypořádat kterýmkoli ze způsobů uvedených v § 1141 o. z., ustanovení § 1143 až 1147 o. z. ukládají soudu primárně vypořádat zrušené spoluvlastnictví reálným rozdělením věci.
Pouze „není-li to dobře možné“, lze přikázat věc za přiměřenou náhradu spoluvlastníkovi, a jen nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, lze nařídit její prodej ve veřejné dražbě a rozdělit výtěžek mezi spoluvlastníky.
Podle zákonem uvedené posloupnosti způsobů vypořádání je tedy soud povinen postupovat a nemůže jednotlivé způsoby libovolně upřednostňovat. Tento závěr vyplývající již z judikatury k právní úpravě účinné do 31. 12. 2013 se uplatní i v poměrech současné právní úpravy podle zákona č. 89/2012 Sb. [§§ 1143, 1144, 1145 a 1147.
Kromě toho, že zákon výslovně stanoví překážky, kdy reálné rozdělení věci není možné (viz § 1142 a 1146 o. z.), se otázkou překážek reálné dělitelnosti věci Nejvyšší soud též zabýval. Reálné rozdělení nemovitostí není dobře možné v případech, kdy by ani po adaptaci nemohly vzniknout rozdělením samostatné věci, a v případech, v nichž by části vzniklé rozdělením nemohly sloužit vlastníkovi způsobem odpovídajícím jejich povaze.
U pozemků závisí toto posouzení na jejich rozloze, celkové ploše i tvaru. Lze-li pozemek rozdělit vzhledem k jeho poloze, velikosti a tvaru, určujícím pro možné rozdělení pozemku na dva nebo více pozemků jako samostatných věcí je zjištění, zda u nově vzniklých pozemků je zajištěn přístup ke komunikaci, a to buď přímo na komunikaci, nebo cestou po cizím pozemku, např. z titulu věcného břemene. O prvotním způsobu vypořádání spoluvlastnictví, tj. o reálném rozdělení společné věci, je třeba uvažovat zejména v případech, kdy se jedná o předmět spoluvlastnictví fakticky i funkčně dělitelný, což je dáno u nezastavěných pozemků.
Reálné rozdělení by nebylo dobře možné zejména v případě, že by nově vzniklé nemovitosti nebylo možno řádně užívat anebo pokud by náklady na rozdělení věci byly nepřiměřeně vysoké. To, že nově vzniklé nemovitosti bude možno užívat s určitým omezením oproti předchozímu stavu, není významné. U pozemků se vychází z posouzení mimo jiné hledisek územního plánování, přístupu ke komunikacím a účelného technického způsobu navrhovaného řešení.
Důsledkem reálného rozdělení věci nemůže být zánik (destrukce) vypořádávané věci nebo zánik její hospodářské využitelnosti (užitné hodnoty), přičemž rozdělením vytvořené pozemky by měly nadále sloužit (či sloužit mohou) jejich vlastníkům takovým způsobem, jak odpovídá jejich dosavadní povaze, byť s určitým (nikoli nevýznamným) omezením.
Při úvaze, zda je vypořádání zrušeného podílového spoluvlastnictví k pozemku, na němž je postavena stavba nebo který přiléhá k zastavěnému pozemku, jeho reálným rozdělením dobře možné, soud vždy přihlíží k tomu, aby rozdělením pozemku nebyl vlastníku stavby umístěné na něm nebo na pozemku sousedícím znemožněn přístup k této stavbě. Vyžaduje-li zachování přístupu takové stavební úpravy, k nimž je třeba kladného stanoviska stavebního úřadu, soud si opatří vyjádření stavebního úřadu k možnosti těchto úprav z hlediska stavebních předpisů.
Judikatura dovolacího soudu ustáleně vychází také z požadavku, aby důsledkem zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví nebyl stav, kdy některý z dosavadních spoluvlastníků ztratí přístup k jiné jeho nemovitosti (ve výlučném vlastnictví nebo spoluvlastnictví), který měl dosud právě přes pozemek, k němuž je podílové spoluvlastnictví rušeno a vypořádáno.
Pozemky přiléhající k obytným domům vytvářejí zpravidla s domem jediný funkční celek, slouží k lepšímu využití domu, a také blízkost obytného domu, ve kterém vlastník zahrady bydlí, zlepšuje využití zahrady. Proto není v rozporu se zákonem postup, při kterém soud, jenž rozhoduje o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, přikáže pozemek – zahradu přilehlou k domu tomu, komu připadá dům, aniž by provedl jeho dělení.
Reálným rozdělením přitom není, jestliže se více samostatných věcí rozdělí bez dalšího mezi účastníky. Přitom nelze v zásadě nic namítat proti takovémuto rozdělení druhově stejných věcí, kdy každý z účastníků dostane určitou věc a částka stanovená na vyrovnání pak není vysoká.
Ostatně záleží jen na účastnících, které ze všech společných věcí učiní předmětem řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a které nikoli.
I při rozhodování o zrušení spoluvlastnictví k souboru prostorově navazujících nemovitostí však musí soud dbát o to, aby dělení bylo z hospodářského hlediska účelné, aby nebyla podstatně snížena jejich hodnota a aby některý ze spoluvlastníků nebyl dělením vážně poškozen. Je-li předmětem zrušení a vypořádání spoluvlastnictví stavební pozemek, jehož je součástí dům a přilehlá zahrada, je nepochybné, že vlastnické (i fyzické) rozdělení stavebního pozemku, na kterém se nachází dům a zahrady je vždy možné; takovým dělením by však zpravidla poklesla hodnota každé z těchto nemovitostí.
Při zrušení spoluvlastnictví rozdělením společné věci může soud zřídit služebnost nebo jiné věcné právo, vyžaduje-li to řádné užívání nově vzniklé věci bývalým spoluvlastníkem (§ 1145 o. z.). Toto pravidlo lze použít i pro případ vypořádání souboru nemovitostí. Z citovaného ustanovení vyplývá závěr, že je třeba dbát na to, aby pozemky přikazované účastníkům bylo možno řádně užívat, v souladu s jejich účelovým určením a dosavadním užíváním. To přitom zahrnuje i otázku zachování přístupu k nim.
V poměrech dané věci bylo z hlediska skutkového zjištěno (správnost skutkových zjištění dovolacímu přezkumu zásadně nepodléhá, srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.), že nemovitost B fakticky zajišťuje přístup a příjezd jak k nemovitostem A, tak k nim přilehlým nemovitostem ve vlastnictví žalobce b) - tvoří cestu též k přilehlému pozemku parc. č. st. XY s budovou č. p. XY ve vlastnictví žalobce b).
Všechny uvedené nemovitosti pak mají napojení na veřejnou komunikaci přes přilehlý pozemek parc. č. XY ve vlastnictví jiného vlastníka. Zároveň nemovitost B je ve spoluvlastnictví všech účastníků, tedy i žalobce a) a žalované jako spoluvlastníků nemovitostí A.
Odvolací soud (potažmo soud prvního stupně) však bez dalšího (přes uvedené zjištěné skutečnosti) vycházel ze samostatné povahy (funkční nesouvislosti) nemovitostí A a nemovitosti B, jež se projevila v rozhodnutí o odlišném způsobu vypořádání ohledně nich, ačkoliv v důsledku toho nemovitosti A mohou ztratit právně zajištěný – dosud z titulu (spolu)vlastnického práva – přístup a ačkoliv tak může dojít k podstatnému snížení jejich hodnoty a také ztížení úspěšné realizace soudy nařízeného prodeje (lapidárně řečeno, nemovitost bez zajištěného přístupu je „problematická“, což se odráží i v zájmu o její nabytí a její hodnotě).
Soudy se otázkou funkční souvislosti nemovitostí A (a to i jednotlivě mezi pozemky parc. č. st. XY s budovou čp. XY a parc. č. XY, jež má být zahradou) a nemovitosti B náležitě nezabývaly. Nevysvětlily, zda a proč nemovitost B tvoří či netvoří s nemovitostmi A funkční celek; u samotných nemovitostí A sice odvolací soud uzavřel, že funkční celek tvoří, avšak nevysvětlil, z jakých důvodů tomu tak je. Soudy nevedly ani úvahu, zda a jakým způsobem bude mít vlastník nemovitostí A zajištěn (nadále) dostatečný přístup na ně. Jejich právní posouzení věci je tak v tomto směru neúplné, a tudíž nesprávné.
Význam v té souvislosti může mít okolnost, že nemovitost B je v katastru nemovitostí vedena jako „ostatní komunikace“. Nabízí se proto úvaha, zda nejde o některý z typů pozemních komunikací dotčených bezúplatným obecným užíváním podle § 19 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. V takovém případě by přístup k nemovitostem A garantoval tento veřejnoprávní institut. Samo zjištění odvolacího soudu, že „žalobce b) projevil vůli vyřešit přístup k domu č. p. XY s novým vlastníkem uzavřením dohody“, k závěru o zajištění přístupu tímto způsobem nepostačuje.
K závěru odvolacího soudu, že dotčené nemovitosti nemají ani za současného stavu napojení na veřejnou komunikaci a že pro tento účel musí využívat pozemek parc. č. XY ve vlastnictví jiného vlastníka, sluší se podotknout, že zkoumáním otázky, zda příp. i tento pozemek je dotčen obdobným obecným užíváním, či cesta přes něj na nemovitost B je zajištěna jinak, se soudy rovněž nezabývaly.
Nejvyšší soud dále ve své judikatuře vychází z toho, že i vzájemné vztahy účastníků mohou představovat překážku rozdělení společné věci. Vypořádání podílového spoluvlastnictví rozdělením věci zásadně nebrání samotná existence špatných vztahů podílových spoluvlastníků.
Toto pravidlo platí s jistou modifikací i u dělení domu na jednotky, kde se vychází z toho, že část nemovité věci zůstává ve spoluvlastnictví, a předpokládá se tedy nutnost součinnosti či kooperace spoluvlastníků, což u reálného dělení nepřichází do úvahy, neboť v takových případech se jedná pouze o faktickou blízkost rozdělených věcí. I zde však judikatura připustila, že u dělení domu může jít o případy předpokládající součinnost spoluvlastníků jako je péče o společnou dělící zeď a při jejím užívání respekt k právům druhého účastníka, součinnost při údržbě či opravě, kterou je třeba provést ze sousedního pozemku apod. a vzájemné vztahy spoluvlastníků zde hrát roli mohou obdobně jako v případě dělení domu na jednotky. Proto vysoce konfliktní vztahy spoluvlastníků mohou bránit rozdělení společné věci; rozhodovací praxe však zdůrazňuje, že reálnému rozdělení pozemku, jehož součástí je budova, či budovy samotné, brání rozpory a konflikty poněkud vyšší intenzity, než jde-li o dělení na jednotky.
Jestliže proto soudy uzavřely, že vztahy účastníků jsou dlouhodobě vysoce konfliktní a tento závěr učinily mj. na základě zjištění, že nejsou schopni komunikace, dohody ani o úhradě nákladů spojených s rozdělením budovy čp. XY na dvě jednotky, že ze strany manžela žalované Š. K. (jenž za ni právě ohledně spoluvlastnických vztahů k předmětným nemovitostem jedná) došlo k podání trestního oznámení vůči jednateli žalobkyně a) ohledně trestného činu vydírání, pomluvy a poškozování dobrého jména, a že sama žalovaná v předmětném řízení uplatnila požadavek na zaplacení 5 000 000 Kč a veřejnou omluvu jako náhradu újmy způsobené porušením jejího práva na ochranu osobnosti, není jejich úvaha, že takové vztahy reálnému rozdělení nemovitostí brání, zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by přitom úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené.
Odvolací soud v napadeném rozsudku uvedl, že „při výkladu obsahu smluvních závazků je vždy třeba vycházet z vůle stran. Žalobkyně v tomto případě vylučovala, že by vůlí stran bylo, aby splátku hypotečního úvěru kryl výlučně ten, kdo by nemovitosti samostatně obýval (navíc sporovala i to, že by nemovitosti užívala). Pokud nelze zjistit, jaká byla vůle stran při uzavření smlouvy, je třeba vycházet z jejího písemného znění. Není přípustné, aby soud domýšlel za účastníky smluvního vztahu obsah jejich smluvních ujednání, jak žádá žalovaný.“.
Odvolací soud sice poukázal na význam zjišťování vůle smluvních stran, v rozporu s výše uvedenou rozhodovací praxí však dostatečně neposoudil, co bylo společným úmyslem smluvních stran v okamžiku, kdy smlouvu uzavřely (učinily shodný projev vůle). Odvolací soud svůj závěr opřel pouze o pozdější tvrzení žalobkyně, aniž by zohlednil veškeré okolnosti při uzavírání smlouvy a předpoklady, z nichž strany vycházely. Nelze-li zjistit skutečnou vůli stran, přisoudí se právnímu jednání takový význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen. Vycházel-li odvolací soud z písemného znění smlouvy, aniž by do odůvodnění svého rozhodnutí promítl úvahu, jaký význam by tomuto písemnému znění zpravidla přikládala osoba v postavení toho, komu byl projev vůle určen, je i v tomto ohledu odůvodnění napadeného rozhodnutí neúplné, tudíž nesprávné.
Závěr o tom, že si smluvní strany pro určitou situaci neujednaly řešení, lze učinit teprve poté, co soud při výkladu zohlednil všechny relevantní okolnosti tak, jak bylo vyloženo výše.
Odvolací soud se však ve svém rozhodnutí omezil pouze na stručné konstatování, že vůli stran zjistit nelze, aniž by podrobněji zkoumal, zda na vůli stran nelze usuzovat ani z účelu smlouvy, okolností před či po jejím uzavření atd. Právní posouzení odvolacího soudu, jde-li o otázku výkladu právního jednání, je proto neúplné, tudíž nesprávné.
Dovolatel již před soudem prvního stupně namítal, že nároky žalobkyně na hrazení nákladů na dům jsou v rozporu s dobrými mravy, když žalobkyně poškodila předmětnou nemovitost zničením dveří vedoucích do místnosti, kde uskladnil své věci, a současně že žalobkyně zneužívá svých práv, neboť žalobkyně si byla vědoma, že žalovaný pro chování žalobkyně a poničenou nemovitost tuto nemovitost opustil a s dětmi se přestěhoval do nájemního bydlení.
Soud prvního stupně uvedl, že uvedené námitky neshledal důvodnými, což odůvodnil tím, že nastalá situace není v rozporu s dobrými mravy. „Pouhá skutečnost, že žalobkyně v nemovitosti žila a žalovaný nikoliv, nemá v uvedeném případě vliv na posouzení postupu žalobkyně v rozporu s dobrými mravy.“ Přestože dovolatel námitku zneužití práva zopakoval i v odvolacím řízení, odvolací soud se jí nezabýval, s výjimkou stručného konstatování, že z provedeného dokazování soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně hradila výlučně sama splátky, tudíž jí vzniklo právo požadovat poměrnou část uhrazených splátek, přičemž „[u]platnění tohoto práva není v rozporu s dobrými mravy ani nejde o zneužití práva“.
Jak plyne z výše uvedeného, odvolací soud ani soud prvního stupně při posouzení otázky zjevného zneužití práva nezohlednily kritéria formulovaná rozhodovací praxí dovolacího soudu. Odůvodnění jejich rozhodnutí je tedy i v tomto ohledu neúplné, tudíž nesprávné.
V ustálené praxi dovolacího soudu nejsou pochybnosti o tom, že závazek (dluh) zaměstnance nebo zaměstnavatele může v pracovněprávních vztazích zaniknout (podle právní úpravy účinné ode dne 1. 1. 2007) rovněž započtením.
Započtením zanikají – jak vyplývá z citovaného ustanovení § 1982 o. z. – vzájemné závazky (dluhy) zaměstnance a zaměstnavatele se stejným druhem plnění v rozsahu, v jakém se kryjí jim odpovídající pohledávky, byla-li učiněna některým z účastníků pracovněprávních vztahů kompenzační námitka nebo došlo-li k jinému projevu směřujícímu k započtení.
K zániku závazku započtením dochází buď projevem vůle jedné ze stran započíst svou pohledávku vůči pohledávce druhé strany (na základě jednostranného právního jednání), nebo projevem vůle obou stran (dohodou). Zákon pro započtení nevyžaduje žádnou speciální formu, lze je tedy učinit písemně nebo ústně, popřípadě i jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co jednající osoba chtěla projevit (tzv. konkludentně – srov. § 546 o. z.). Započtení je možné, i když jedna ze vzájemných pohledávek nepochází z pracovněprávních vztahů.
Uvedené platí i v případě, že jedna ze vzájemných pohledávek představuje právo zaměstnance na mzdu, plat, odměnu z dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr nebo náhradu mzdy či platu. Proti pohledávce zaměstnance na mzdu, plat, odměnu z dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr a náhradu mzdy nebo platu ovšem není jednostranné započtení ze strany zaměstnavatele přípustné v té části, která odpovídá tzv. základní nepostižitelné částce (§ 278 o. s. ř.) a jedné třetině zbytku čisté mzdy, platu, odměny z dohody nebo náhrady mzdy či platu (§ 279 odst. 1 o. s. ř.).
Jednostranné započtení pohledávky zaměstnavatele na náhradu škody proti pohledávce zaměstnance na mzdu, plat, odměnu z dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr a náhradu mzdy nebo platu není přípustné, i kdyby byly dodrženy zákonné limity vyplývající z ustanovení § 278 a § 279 odst. 1 o. s. ř.
Naproti tomu jednostranné započtení pohledávky zaměstnance na mzdu, plat, odměnu z dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr a náhradu mzdy nebo platu proti pohledávce zaměstnavatele na náhradu škody či jiné pohledávce zaměstnavatele je přípustné bez omezení.
Započtení je právním jednáním v pracovněprávních vztazích (pracovněprávním jednáním), kterým se rozumí projev vůle směřující k právním následkům (vyvolávající právní následky spočívající zejména ve vzniku, změně, udržení nebo zániku práv a povinností), které jsou v právním jednání vyjádřeny nebo které plynou ze zákona (z pracovněprávních předpisů), dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran (srov. § 545 o. z.).
Právní jednání se posuzuje podle svého obsahu (§ 555 odst. 1 o. z.). Každý projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět; není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla přikládala (rozumí se v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. § 556 odst. 1 o. z.). Kromě úmyslu (záměru) jednajícího (ve zjištěné nebo přisouzené podobě) se při výkladu projevu vůle přihlíží také k „praxi zavedené mezi stranami v právním styku“, k tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají (srov. § 556 odst. 2 o. z.). Výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno.
Takto musí soud postupovat i tehdy, interpretují-li účastníci ve svých přednesech či výpovědích v průběhu řízení projev vůle odlišným způsobem. Taková situace totiž neznamená, že obsah projevené vůle nelze zjistit, neboť zájmy a postoje účastníků v průběhu soudního řízení již nemusejí odpovídat jejich původní vůli, kterou projevili. Jde tedy o to, aby obsah projevu vůle, který jednající učinil, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době, kdy byl učiněn.
Na rozdíl od právní úpravy v předchozím občanském zákoníku [zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“)], podle níž bylo třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (srov. ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák.), a ve vztahu k níž dovolací soud ve své ustálené judikatuře dovodil, že podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu, právní úprava v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinném od 1. 1. 2014, opouští – jak vyplývá i z důvodové zprávy k tomuto zákonu – důraz na formální hledisko projevu, typický pro předchozí občanský zákoník (srov. zejména ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák.), a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob.
Základním hlediskem pro výklad právního jednání je tedy podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají.
Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen.
Při výkladu právního jednání tedy soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího (resp. společný úmysl jednajících stran), a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním).
Řečeno jinak, projevu vůle je nutno přiznat takový význam, který mu zamýšlel dát jednající subjekt; rozhodujícím kritériem je proto úmysl jednajícího, resp. společný úmysl smluvních stran v okamžiku uzavírání smlouvy, byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li o něm vědět, který má přednost před doslovným či objektivním (jazykovým) vyjádřením.
Při zkoumání projevené vůle se také vychází z toho, že smluvní strany se při uzavření smlouvy nechovaly nelogicky (výkladový předpoklad racionálních aktérů), výklad projevu vůle proto nemůže vést k takovým důsledkům, které jsou zjevně absurdní.
Z uvedeného vyplývá, že soudy měly v projednávané věci při posuzování, zda došlo k zániku práva žalobce na mzdu za měsíc prosinec 2020 započtením, přistoupit k výkladu projevu vůle žalobce vyjádřeného v e-mailu ze dne 26. 2. 2021, který žalobce zaslal zástupci žalovaného, podle pravidel vyplývajících z ustanovení § 555 a § 556 o. z. (popř. též § 18 zák. práce), přičemž měly klást důraz na zjištění skutečné vůle žalobce k okamžiku, kdy projev vůle učinil.
V uvedeném e-mailu žalobce sdělil, že si „dovolil sám spočítat, jaká byla jeho mzda za 12/2020“, že mu vyšla „čistá mzda ve výši 184 599 Kč“, že k této částce přidal sumu 215 411 Kč, jejíž platbu realizoval „dnes ráno“ na účet žalovaného, tak, „aby to bylo 400 000 Kč“, a že „příští týden“ zašle vývoj plateb, které by se měly vůči žalovanému „zrealizovat“, a dokumentaci týkající se prodeje bytu.
Uvedenými závěry dovolacího soudu vyplývajícími z jeho ustálené rozhodovací praxe se však odvolací soud důsledně neřídil. Odvolací soud, který nesprávně kladl důraz na jazykové vyjádření žalobce v jeho e-mailu ze dne 26. 2. 2021, jenž podle názoru odvolacího soudu „ani náznakem neobsahuje projev vůle žalobce provést zápočet vzájemných pohledávek“, řádně nezjišťoval, jaká byla skutečná vůle (úmysl) žalobce při zaslání tohoto e-mailu zástupci žalovaného, a současně náležitě nepřihlédl k dalším okolnostem, k nimž je třeba ve smyslu § 556 odst. 2 o. z. při výkladu projevu vůle přihlížet, zejména k tomu, co projevu vůle předcházelo, jakož i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají.
Odvolací soud především nepřihlédl k tomu, že ještě před skončením pracovního poměru žalobce dne 21. 12. 2020 v listině označené jako „Uznání dluhu a dohoda o úhradě dluhu“ uznal dluh vůči žalovanému ve výši 715 000 EUR a zavázal se jej zaplatit do 31. 7. 2021 (viz zjištění z této listiny učiněné soudem prvního stupně v odst. 20 odůvodnění jeho rozsudku), že od 29. 12. 2020 do 19. 1. 2021 probíhala mezi žalobcem a zástupcem žalovaného e-mailová komunikace týkající se nároku žalovaného na náhradu škody, kterou měl žalobce žalovanému způsobit (srov. odstavec 9 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), že dohodou uzavřenou s žalovaným dne 18. 1. 2021 se žalobce vzdal svého nároku na mimořádné odstupné za předpokladu, že tím současně dojde ke snížení jeho dluhu vůči žalovanému o částku odpovídající mimořádnému odstupnému, že dne 26. 2. 2021 žalovanému zaplatil na účet částku 215 411 Kč, kterou žalobce „přidal“ k jím vypočtené čisté mzdě za měsíc prosinec 2020 ve výši 184 599 Kč tak, „aby to bylo 400 000 Kč“, a že v e-mailu ze dne 26. 2. 2021 žalobce žalovaného mimo jiné informoval, že „příští týden zašle další vývoj plateb“ v jeho prospěch a „dokumentaci týkající se prodeje bytu“.
V této souvislosti není bez významu ani okolnost, kdy se žalobce začal po žalovaném domáhat zaplacení mzdy za měsíc prosinec 2020, která byla splatná 15. 1. 2021. Všechny tyto okolnosti je třeba při výkladu projevu vůle žalobce brát v úvahu, neboť i ty mohou nasvědčovat tomu, jaká byla jeho skutečná vůle v době zaslání e-mailu zástupci žalovaného. Opomenout pak nelze ani posouzení jeho projevu vůle z hlediska výše zmíněného předpokladu racionálních aktérů.
Dovolateli je tak třeba dát za pravdu, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť řádně nezkoumal skutečnou vůli žalobce. Protože odvolací soud (ani soud prvního stupně) v projednávané věci neprovedl řádný výklad právního jednání (e-mailu ze dne 26. 2. 2021) podle pravidel vyplývajících z ustanovení § 555 a § 556 o. z. (popř. též § 18 zák. práce), je závěr odvolacího soudu, že v předmětném e-mailu žalobce neprojevil vůli provést zápočet svého nároku na mzdu za měsíc prosinec 2020 proti nároku žalovaného na náhradu škody, předčasný, a tudíž nesprávný.
Za správný nelze pokládat ani závěr odvolacího soudu, že e-mail ze dne 26. 2. 2021 nesplňuje požadavky určitosti a srozumitelnosti učiněného projevu vůle, neboť vzájemně započítávané pohledávky musí být dostatečně určitě vymezeny a musí být zřejmé, jaké pohledávky a v jaké výši jsou započítávány. K tomuto závěru dospěl na základě zjištění, že v době, kdy byl e-mail odeslán, existovaly dvě pohledávky, které žalovaný evidoval za žalobcem, a to jednak pohledávka ve výši 715 000 EUR, vůči které strany uzavřely dohodu o uznání dluhu ze dne 21. 12. 2020 a ohledně níž probíhala e-mailová komunikace, jež předcházela e-mailu žalobce ze dne 26. 2. 2021, a dále pohledávka na náhradu škody ve výši 141 700 EUR (uvedený závěr učinil odvolací soud pro případ, kdyby v předmětném e-mailu ze dne 26. 2. 2021 žalobce učinil projev vůle provést započtení své pohledávky na mzdu za měsíc prosinec 2020 proti oběma výše uvedeným pohledávkám žalovaného na náhradu škody).
O právní jednání nejde, nelze-li pro neurčitost nebo nesrozumitelnost zjistit jeho obsah ani výkladem (§ 553 odst. 1 o. z.). Byl-li projev vůle mezi stranami dodatečně vyjasněn, nepřihlíží se k jeho vadě a hledí se, jako by tu bylo právní jednání od počátku (§ 553 odst. 2 o z.). K zdánlivému právnímu jednání se nepřihlíží (§ 554 o. z.).
Judikatura Nejvyššího soudu týkající se započtení podle právní úpravy obsažené v předchozím občanském zákoníku byla ustálena v závěru, že při započtení více vzájemných pohledávek musí ten, kdo činí kompenzační úkon, určit, které pohledávky mají provedeným započtením zaniknout, a že projev vůle směřující k započtení tedy musí být určitý do té míry, aby z něj bylo možné jednoznačně zjistit, které pohledávky a do jaké jejich výše započtením zanikají, v opačném případě je daný právní úkon neplatný pro neurčitost ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák.
Pokud je však součet pohledávek započítávaných na obou stranách shodný, pak to, že v zápočtu není konkrétně uvedeno, které pohledávky proti kterým se započítávají, nezpůsobuje neurčitost zápočtu, neboť za této situace všechny započítávané pohledávky zápočtem zaniknou.
I nadále je jedním z předpokladů zániku pohledávek jednostranným započtením (srov. § 1982 o. z.) kompenzační projev, jenž vyhovuje požadavkům na právní jednání podle § 551 až § 553 o. z., a že u aktivně započítávaných pohledávek (těch, které započítávající strana použije k započtení), jejichž součet převyšuje pasivně započítávanou pohledávku (tu, proti které je započtení uplatněno), je tento požadavek splněn, jestliže kompenzační projev obsahuje prohlášení, v němž je určitě a srozumitelně určeno, které započítávané pohledávky, případně která jejich část, se uplatňuje k započtení (a tedy započtením zanikne).
V opačném případě jde o právní jednání neurčité, a tedy zdánlivé ve smyslu ustanovení § 553 odst. 1 o. z., k němuž se ve smyslu ustanovení § 554 o. z. nepřihlíží.
Nejvyšší soud uvedl, že shora uvedené závěry přijaté podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 jsou aplikovatelné i na započtení řídící se právní úpravou zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu tak setrvala (i po nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) na závěru, že je (bez dalšího) neurčité právní jednání spočívající v započtení více vzájemných pohledávek, jestliže strana, která započtení prohlašuje, neurčí, v jakém rozsahu mají zaniknout vzájemné pohledávky, které jsou předmětem započtení a které se zcela nekryjí.
Tato judikatura přitom nečiní rozdíl mezi případy, v nichž součet aktivně započítávaných pohledávek převyšuje pasivně započítávanou pohledávku, a případy, v nichž je tomu naopak.
Uvedená rozhodovací praxe však nebere náležitě v úvahu, že zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014 – na rozdíl od předchozí právní úpravy (srov. § 580 obč. zák.) – výslovně stanoví, že započtením se obě pohledávky ruší v rozsahu, v jakém se vzájemně kryjí, a že nekryjí-li se zcela, započte se pohledávka obdobně jako při splnění (srov. § 1982 odst. 2 o. z.). Znamená to, že je odkazováno na obdobné použití pravidel stanovených v § 1932 odst. 1 o. z. a v § 1933 odst. 1 o. z.
Podle § 1932 odst. 1 o. z. přitom platí, že má-li dlužník plnit na jistinu, úroky a náklady spojené s uplatněním pohledávky, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na úroky z prodlení, poté na úroky a nakonec na jistinu, ledaže dlužník projeví při plnění jinou vůli. Podle § 1933 odst. 1 o. z. pak platí, že je-li dlužník dlužen z několika závazků k plnění stejného druhu a neurčí-li při plnění, na který dluh plní, započte se plnění nejprve na závazek, o jehož splnění věřitel dlužníka již upomenul, jinak na závazek nejméně zajištěný; při stejné míře zajištění několika závazků se plnění započte nejprve na závazek nejdříve splatný.
Z uvedeného vyplývá, že pokud v případě jednostranného započtení více vzájemných pohledávek, jejichž součet na pasivní straně převyšuje aktivně započítávanou pohledávku (tuto situaci posuzoval odvolací soud v projednávané věci a při vázanosti mezemi dovolacího přezkumu se právě k této situaci dále vyjadřuje Nejvyšší soud), kompenzační projev neobsahuje prohlášení, v němž je určitě a srozumitelně určeno, proti kterým pohledávkám, případně kterým jejich částem, se uplatňuje aktivně započítávaná pohledávka k započtení, určí se to, které pohledávky na pasivní straně a do jaké jejich výše započtením zanikají, podle pravidla stanoveného v § 1933 odst. 1 o. z. a též podle § 1932 odst. 1 o. z.
Právní názor, že je (bez dalšího) neurčité právní jednání spočívající v započtení více vzájemných pohledávek, jejichž součet na pasivní straně převyšuje aktivně započítávanou pohledávku, jestliže strana, která započtení prohlašuje, neurčí, v jakém rozsahu mají započtením aktivně započítávané pohledávky zaniknout pasivně započítávané pohledávky, proto nemůže za současné právní úpravy obstát.
Uvedenému výkladu nasvědčuje i důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (konsolidované znění), která ve své zvláštní části k § 1982 až 1991 uvádí, že „návrh ustanovení o započtení (kompenzaci) vychází z platné právní úpravy v občanském a obchodním zákoníku, ale zohledňuje také některé standardní úpravy kontinentálního typu, zejména rakouskou, německou a québeckou“.
Ve všech těchto vyjmenovaných zahraničních úpravách se v případě plurality pasivně započítávaných pohledávek podpůrně uplatňují zákonná pravidla o započtení plnění na více různých dluhů [v Německu jde o ustanovení § 366 odst. 2 občanského zákoníku (BGB), které se použije přiměřeně na základě výslovného zákonného odkazu (§ 396 odst. 1 BGB), v kanadské provincii Québec se uplatňuje čl. 1572 občanského zákoníku (CCQ) na základě odkazu obsaženého v čl. 1677 CCQ a v Rakousku jde o § 1416 občanského zákoníku (ABGB), který se aplikuje na základě judikatury tamějších soudů a odborné literatury].
Ze zahraničních zdrojů je rovněž třeba zmínit Návrh společného referenčního rámce (Draft Common Frame of Reference – DCFR), což je právně nezávazný dokument, který čerpá z právních řádů členských států Evropské unie a obsahuje vzorová pravidla soukromého práva. V čl. III.–6:106 jedno z těchto pravidel stanoví, že má-li strana poskytující oznámení o započtení vůči druhé straně dva nebo více dluhů, platí pravidla o přičítání (započtení) plnění s příslušnými úpravami.
Na výše zmíněné zahraniční úpravy poukázal i Ústavní soud, v němž vyslovil názor, že existují dostatečně přesvědčivé důvody, proč by se mělo využití § 1933 o. z. při posuzování určitosti započtení minimálně zvážit, s tím, že podústavní výklad této otázky Ústavní soud ponechává na Nejvyšším soudu.
Závěry formulované v odst. 40 podporuje též komentářová literatura, která uvádí, že neuvede-li dlužník v kompenzačním úkonu při započítávání více vzájemných pohledávek, které nepostačují k vyrovnání všech dluhů, přesně, které pohledávky a v jakém rozsahu zanikají (a které a v jakém rozsahu přetrvávají), nebude to mít na „existenci a platnost“ započtení vliv, neboť zaniklé a přetrvávající pohledávky se určí podle pravidel uvedených v § 1933 o. z., že pro případ plurality vzájemně započítávaných pohledávek, které se zcela nekryjí (mají rozdílný součet vyšší), „se nabízí odstranění dosavadních pochybností o možnosti, judikaturou odmítanou i za pomoci argumentu per analogiam, aplikovat na zánik závazku započtením ustanovení o pořadí zápočtu plnění dlužníkem neurčeného ke splnění více závazků (§ 1933) v případě, že započtecí jednání není dostatečně určité v tom, které pohledávky a jak zanikají“, a že neoznačí-li ten, kdo činí započtení, započítávané pohledávky takovým způsobem, aby bylo možné určit, které z nich započtením zanikly, popřípadě v jaké části, je třeba určit pořadí započítávaných aktivních i pasivních pohledávek podle pravidel v ustanovení § 1933, přičemž takto lze postupovat pouze tehdy, nelze-li pořadí započítávaných pohledávek zjistit z projevu vůle „jednajícího“ ani za pomoci intepretace.
Další odborná literatura uvádí, že nový občanský zákoník se snaží „čelit“ závěru o nedostatečné určitosti zápočtového úkonu při mnohosti započítávaných pohledávek, které se ve svém součtu na obou stranách zcela neshodují, jestliže „zápočtový úkon“ přesně nevymezuje, které pohledávky mají zaniknout a na kterých „zbude saldo“, výslovným odkazem na použití úpravy splnění, když stanoví, že nekryjí-li se započítávané pohledávky zcela, započtou se obdobně jako při splnění (§ 1982 odst. 2 o. z.); neurčí-li započítávající, jak mají proti sobě započítávané pohledávky zaniknout a na které či na kterých má zůstat „vzniklé saldo“, je možné postupovat podle § 1932 a § 1933 o. z..
Podle dalšího publikovaného názoru prohlášení o započtení není vadné a nelze mu vytýkat nedostatek určitosti, nevyplývá-li z něj, která z několika pohledávek téže strany se stejným předmětem plnění má v důsledku započtení zaniknout; nekryjí-li se zcela, použijí se obdobně pravidla o započítání na plnění pro určení, která nebo které z více pohledávek téže strany se stejným předmětem plnění, jejichž součet je vyšší než součet vzájemných pohledávek druhé strany, a v jakém rozsahu v důsledku započtení zaniknou.
Velký senát proto dospěl k závěru, že jednostranné právní jednání spočívající v započtení (§ 1982 o. z.) není neurčité jen proto, že při započtení více vzájemných pohledávek, jejichž součet na pasivní straně převyšuje jedinou aktivně započítávanou pohledávku, ten, kdo prohlašuje započtení, neurčí, které pohledávky (na pasivní straně) a v jaké výši započtením zanikají.
Podle § 2910 o. z. škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva.
Podle § 2926 o. z. kdo, byť oprávněně provádí nebo zajišťuje práce, jimiž se jinému působí škoda na nemovité věci, nebo jimiž se držba nemovité věci znemožní nebo podstatně ztíží, nahradí škodu z toho vzniklou.
Podle § 2937 odst. 1 o. z. způsobí-li škodu věc sama od sebe, nahradí škodu ten, kdo nad věcí měl mít dohled; nelze-li takovou osobu jinak určit, platí, že jí je vlastník věci. Kdo prokáže, že náležitý dohled nezanedbal, zprostí se povinnosti k náhradě.
Podle § 2938 odst. 1 o. z. při zřícení budovy nebo odloučení její části v důsledku vady budovy nebo nedostatečného udržování budovy nahradí její vlastník škodu z toho vzniklou.
Podle § 2 písm. l) katastrálního zákona pro účely tohoto zákona se rozumí budovou nadzemní stavba spojená se zemí pevným základem, která je prostorově soustředěna a navenek převážně uzavřena obvodovými stěnami a střešní konstrukcí.
Nejvyšší soud vyložil, že zřícení budovy či odloučení a pád její části ve smyslu § 2938 odst. 1 o. z. je vlastně působením věci samé od sebe. Jde tedy o speciální ustanovení k § 2937 o. z. pro oblast vlastnictví k nemovitostem. Podmínkou je, že vyvolávajícím činitelem byla vada budovy nebo nedostatečná údržba, to znamená okolnosti, které lze přičítat vlastníku. Ten je v rámci ústavního principu, že vlastnictví zavazuje (čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), povinen dbát na stav věcí ve svém vlastnictví.
Zatímco zákon č. 40/1964 Sb. péči vlastníka podřazoval pod povinnost tzv. generální prevence a v případě jejího porušení zakládal obecnou odpovědnost za zavinění, nově se tyto povinnosti vlastníka vynucují pohrůžkou objektivní odpovědnosti (bez ohledu na přímé porušení právní povinnosti a na zavinění), a to dokonce bez možnosti liberace (tzv. absolutní odpovědnost). Podmínka nedostatečného udržování budovy však v sobě skýtá jistý liberační potenciál, neboť se v jejím rámci bude zkoumat nikoliv dohled vlastníka nad budovou, ale to, že o ni dostatečným způsobem nepečoval, takže ji z objektivního hlediska přivedl do stavu faktické zanedbanosti.
Nejde ovšem o liberační důvod, u nějž se obecně předpokládá, že škůdce se může odpovědnosti zprostit, prokáže-li zákonem stanovenou okolnost, např. že škodě nemohl zabránit ani vynaložením veškerého úsilí, nebo že ke škodě by došlo i jinak. Vzhledem k dikci § 2938 o. z. však okolnost vady či nedostatečné údržby musí ve sporu tvrdit a prokazovat poškozený, neboť jde o zákonem stanovený znak skutkové podstaty. Smyslem takové úpravy je přísnou odpovědnost omezit jen na prokazatelné případy okolností spojených s vnitřními vlastnostmi budovy a eliminovat příliš široký okruh příčin, které by neměly vztah k požadovanému standardu kvality budovy či péče o ni. Protože předpokladem vzniku povinnosti nahradit újmu podle § 2938 o. z. je, že ke zřícení nebo odloučení došlo v důsledku vady budovy nebo v důsledku nedostatečného udržování budovy, musí být následek adekvátním ve vztahu k příčině. Zkoumat je třeba věcnou stránku – zda byla budova postavena nebo udržována způsobem, který odpovídá požadavkům na její odolnost a bezpečnost při zohlednění všech předvídatelných okolností.
Judikatura dovolacího soudu se dosud otázkou výkladu pojmu „budova“ ve smyslu § 2938 odst. 1 o. z. nezabývala. Komentářová literatura není v otázce výkladu pojmu „budova“ ve smyslu § 2938 o. z. zcela jednotná. Podle části literatury obvyklému chápání tohoto pojmu odpovídá jeho veřejnoprávní definice, že jí je nadzemní stavba spojená se zemí pevným základem nebo její součást, která je prostorově soustředěna a navenek převážně uzavřena obvodovými stěnami a střešní konstrukcí (viz § 2 písm. l/ katastrálního zákona).
Funkční využití budovy není z hlediska § 2938 o. z. rozhodující stejně jako materiál, z něhož je postavena. Není důvodu za budovu ve smyslu tohoto ustanovení nepovažovat i budovu rozestavěnou nebo částečně již rozpadlou. Podle § 2938 o. z. by měl být obdobně posouzen i případ zřícení jiné stavby nebo odloučení její části, a to i stavby podzemní (např. podzemní garáže) nebo movité (např. tzv. mobilního domu), pokud je obdobou budovy, tj. je prostorově soustředěna a navenek převážně uzavřena obvodovými stěnami a střešní (v případě podzemí stavby stropní) konstrukcí. Odpovědnost za škodu způsobenou zřícením nebo odloučením částí staveb této charakteristice neodpovídajících (např. stožárů nebo mostů) však bude třeba řešit podle § 2937 o. z., případně podle obecného § 2910 o. z.
Lze se však setkat i s názorem, že obdobné riziko vzniku újmy vyplývající ze zřícení budovy nebo z odloučení její části je spojeno též s jinými stavbami a není důvodu, aby vůči těmto nebezpečím byla poskytována nižší ochrana, a proto při posouzení konkrétních okolností případů jiných staveb než budov (například větrných elektráren, ochranných střech, posedů, sloupů vysokého napětí, lanovek, vysokých kamenných zdí, stanů, mostů apod.) lze často dospět k závěru, že existuje nezamýšlená mezera v zákoníku, která ospravedlňuje použití analogie ve smyslu § 10 o. z.
V reakci na uvedený závěr však bylo též konstatováno, že budova představuje specifické riziko oproti jiným stavbám, protože zpravidla slouží jako přístřeší, a tím působí typicky vyšší frekvenci výskytu lidí. Tím se odlišuje od jiných staveb, které nejsou budovami, přičemž tato odlišnost ospravedlňuje odlišný právní režim budov oproti jiným stavbám.
Vyloučením aplikace § 2938 o. z. na jiné stavby, než jsou budovy, nedojde k relevantnímu snížení ochrany, a to i proti jiným právním řádům, které staví budovy s jinými stavbami naroveň, zejména pak oproti inspiračním zdrojům, neboť občanský zákoník na rozdíl od těchto kodexů obsahuje i úpravu odpovědnosti za škodu způsobenou věcí (viz § 2937 o. z.).
V takovém případě poškozený nemusí prokazovat existenci vady budovy ani její neřádnou údržbu, nýbrž jen poškození, které způsobila věc sama od sebe. Je pak na detentorovi, respektive vlastníkovi, aby prokázal, že nezanedbal náležitý dohled. Škodu způsobenou jinými stavbami je pak třeba řešit buď podle obecných pravidel (zejména § 2910 o. z.), případně podle jiných zvláštních ustanovení, zejména § 2937 o. z.
Vzhledem k tomu, že odpovědnost ve smyslu § 2938 o. z. je konstruována jako objektivní, respektive absolutní, přiklání se dovolací soud k závěru, že zásadně není namístě prostřednictvím analogie rozšiřovat okruh případů, na něž bude citované ustanovení dopadat.
Lze přisvědčit dovolatelům, že pokud by zákonodárce zamýšlel vztáhnout toto ustanovení též na jiné stavby než budovy, dá se předpokládat, že by je formuloval jiným způsobem. Hovoří-li přitom citované ustanovení o budově, aniž by současně občanský zákoník poskytl definici tohoto pojmu, je legitimní využít jeho veřejnoprávní definici, již nabízí § 2 písm. l) katastrálního zákona, tedy že budovou je nadzemní stavba spojená se zemí pevným základem, která je prostorově soustředěna a navenek převážně uzavřena obvodovými stěnami a střešní konstrukcí (s připuštěním určitých modifikací, například v případě podzemních staveb).
Zřícení staveb, které uvedenou definici nenaplní, je třeba posoudit podle § 2937 o. z., vůči němuž je § 2938 o. z. ustanovením speciálním, přičemž ochranu, kterou pro poškozeného toto ustanovení představuje, lze považovat za dostatečnou. V určitém směru je možné mít postavení poškozeného v takovém případě i za výhodnější, neboť zatímco podle § 2938 o. z. musí existenci vady či nedostatečné údržby ve sporu tvrdit a prokázat, v případě § 2937 o. z. jej taková povinnost netíží (případné naplnění liberačního důvodu v podobě nezanedbání řádného dohledu musí tvrdit a prokázat škůdce).
Nezhorší-li se zásadním způsobem postavení poškozeného podřazením konkrétního odpovědnostního vztahu režimu § 2937 o. z., není ospravedlnitelné u některých staveb, které budovami zcela zjevně nejsou, aplikaci § 2938 o. z. dovozovat a u jiných nikoliv (například v posuzovaném případě žalobkyně zdůrazňuje, že zřícená opěrná zeď měla značné rozměry; pak se ovšem nabízí otázka, zeď o jakých rozměrech by pod úpravu § 2938 o. z. již spadat měla a o jakých nikoliv). Poškozený má nadto stále k dispozici § 2910 o. z., jenž konstruuje subjektivní odpovědnost za vzniklou újmu.
Na okraj právě uvedeného dovolací soud uvádí, že je nesprávný závěr odvolacího soudu o nemožnosti aplikovat v daném případě § 2926 o. z. v důsledku nedostatku příčinné souvislosti mezi stavební činností na pozemku žalovaných a vzniklou škodou, neboť tu způsobila zeď sama od sebe, z vnitřní příčiny.
Bez ohledu na to, zda lze v posuzovaném případě ve vztahu k žalovaným aplikovat § 2937 nebo § 2938 o. z. totiž může být dána odpovědnost osob, které práce na pozemcích žalovaných prováděly nebo zajišťovaly, právě podle § 2926 o. z., protože tato odpovědnost nedopadá jen na případy, kdy škoda vznikla bezprostředně při činnosti škůdce, nýbrž na všechny případy, kdy škoda na nemovitosti byla vyvolána činností škůdce, a je lhostejné, zda se projevila bezprostředně anebo s časovým odstupem.
Uvedený závěr odvolacího soudu by ve svém důsledku znamenal, že způsobila-li škodu věc sama od sebe, je v takovém případě odpovědnost (byť i jiného subjektu) podle § 2926 o. z. vyloučena, avšak uvedené druhy odpovědnosti mohou obstát vedle sebe. Podle § 2926 o. z. odpovídá jak osoba provádějící konkrétní stavební činnost, tak osoba, která si takovou činnost objednala a dělá ji pro ni někdo jiný.
Dovolací soud mimo jiné uvedl, že „při rozhodování o nezbytné cestě je významné, k čemu pozemek, postrádající potřebné spojení, podle stavebních předpisů slouží, resp. má sloužit. Je-li územním plánem určen k zástavbě, je k tomu třeba při rozhodování o povolení nezbytné cesty přihlédnout; v takovém případě lze potřebu vlastníka pozemek řádně užívat vyložit tak, že jde o užívání, které je v souladu s územním plánem. Je-li tedy dosud nezastavěný pozemek určen územním plánem k zástavbě a žalobce prokáže, že příprava stavby dosáhla určitého stupně a že má vážný úmysl jej stavbou odpovídající tomuto plánu v blízké budoucnosti zastavět a jsou-li splněny i další zákonné podmínky, lze žalobci ve prospěch jeho pozemku povolit nezbytnou cestu v rozsahu potřebném k řádnému užívání budoucí stavby.“
Podrobněji v něm vysvětlil také limity, které je třeba v každém konkrétním případě uvážit: „Pouhé určení pozemku v územním plánu k zástavbě však k povolení nezbytné cesty nestačí; žalobce musí prokázat, že příprava stavby dosáhla určitého stupně. Jinak by totiž mohlo docházet k tomu, že žalobci by byla povolena nezbytná cesta v rozsahu odpovídajícím provozu údajné budoucí stavby, avšak přesahujícím skutečnou objektivní potřebu vlastníka nezastavěného pozemku řádně jej užívat.
Má-li být nezbytná cesta takto povolena k pozemku, který je součástí zemědělského půdního fondu, pak o úmyslu stavebníka (žalobce) svědčí i to, že řádně požádal o odnětí pozemku zemědělskému půdnímu fondu (§ 9 a násl. zákona č. 34/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu).
Žalobce též musí vymezit základní parametry uvažované stavby a sdělit, k jakému účelu má sloužit; musí též prokázat, zda z hlediska územního plánování lze takovou stavbu na pozemku zřídit. … I když je pozemek územním plánem určen k zastavění a žalobce prokázal vážný úmysl realizovat stavbu v souladu s tímto plánem, neznamená to, že žalobě bude nutné vyhovět. Soud musí dbát, aby žalovaný soused byl povolením nebo užíváním nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně zasažen.
To, že pozemek je určen k zastavění veřejným právem ještě neznamená, že jeho vlastník má bez ohledu na další okolnosti právo na nezbytnou cestu v požadovaném rozsahu; je třeba, aby byly splněny i další podmínky pro povolení nezbytné cesty (viz § 1032 o. z.). Proto je vždy třeba vzít mimo jiné do úvahy újmu, která vznikne žalovanému povolením nezbytné cesty, a porovnat ji s výhodou žalobce; jestliže by v důsledku povolení nezbytné cesty v rozsahu potřebnému k užívání stavby vlastnické právo žalovaného k pozemku bylo dotčeno tak, že další užívání pozemku by bylo zásadně omezeno a pozemek by byl významně znehodnocen, nebylo by možno nezbytnou cestu povolit [§ 1032 odst. 1 písm. a) o. z.].
V projednávané věci bylo soudy zjištěno, že pozemky žalobců jsou dle platného územního plánu vedeny jako stavební pozemky určené k bydlení v rodinných domech venkovského typu. Soudy rovněž neměly pochybnosti o tom, že připravenost realizace výstavby na pozemcích žalobců již dosáhla určitého stupně, jak předpokládá rozhodnutí dovolacího soudu citované výše [z provedeného dokazování plyne, že žalobce a) a žalobkyně c) oba mají již zpracovanou projektovou dokumentaci pro výstavbu rodinného domu, byly uzavřeny smlouvy s dodavatelem energií, byla podána žádost o vyjmutí pozemku parc. č. XY jako přístupové cesty k pozemkům žalobců ze zemědělského původního fondu]. Územní plán přitom počítá s nutností zajištění dostatečného přístupu k pozemkům, na nichž má být realizována výstavba rodinných domů, a to po komunikaci, jež má být součástí veřejného prostranství o šíři minimálně 11 m.
Přestože soudy nižších stupňů výše uvedené skutečnosti v rámci nalézacího řízení zjišťovaly, při dalším posuzování splnění podmínek pro povolení nezbytné cesty následně zcela odhlédly od uvažovaného budoucího využití pozemků žalobců, na nichž je – jak územním plánem, tak i samotnými žalobci – reálně plánována výstavba rodinných domů.
Zajištění řádného přístupu k pozemkům žalobců tak soudy posuzovaly pouze z hlediska jejich aktuálního využití, a to jako nezastavěných, zemědělských pozemků, pro které byl přístup po úzké příjezdové cestě po pozemku žalobců parc. č. XY shledán sice nepohodlným, nicméně dostatečným, a to i pro příjezd motorovými vozidly.
Pokud však územní plán počítá s tím, že k předmětným pozemkům žalobců má vést přístupová cesta o šíři minimálně 11 m, aby na nich mohla být realizována výstavba rodinných domů, pak může být – po zjištění dalších rozhodných skutečností – požadavek na zřízení nezbytné cesty po pozemku žalovaných v žalobou vymezeném rozsahu zcela legitimní. Podle názoru dovolacího soudu nicméně v řízení dosud nebyly zjištěny všechny relevantní okolnosti pro posouzení splnění podmínek pro povolení nezbytné cesty, neboť soudy nižších stupňů posuzovaly splnění těchto podmínek pouze z hlediska aktuálního využití pozemků žalobců, nikoliv z hlediska využití budoucího či plánovaného. Pokud se v případě pozemků žalobců jedná o pozemky stavební a žalobci zároveň prokázali, že na těchto pozemcích hodlají výstavbu rodinných domů skutečně realizovat, jsou rozhodnutí soudů nižších stupňů v projednávané věci v rozporu s výše citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu.
V dalším řízení bude nicméně nezbytné zabývat se posouzením reálných možností výstavby na pozemcích žalobců, a to zejména zjištěním stanoviska obce, resp. stavebního úřadu, ohledně šíře přístupové cesty požadované územním plánem. Pro posouzení požadavku žalobců bude rozhodné, zda pro případnou realizaci výstavby je pro obec dostačující, že žalobci získají přístup ke svým pozemkům prostřednictvím služebnosti cesty a stezky v určitém rozsahu (tedy v minimální šíři předpokládané územním plánem), anebo obec bude zároveň požadovat, aby se takto široká cesta současně nacházela na pozemku, jenž je veřejným prostranstvím. Zjištění stanoviska obce ohledně výkladu tohoto požadavku daného územním plánem bude klíčové v tom smyslu, že pokud by bylo pro realizaci výstavby na pozemcích žalobců nutné, aby k nim vedla přístupová cesta nacházející se na veřejném prostranství, ani povolení nezbytné cesty v rámci tohoto soudního řízení by žalobcům nezaručilo, že by výstavbu rodinných domů mohli skutečně realizovat, tedy že by jim byla stavba skutečně povolena.
Veřejné prostranství totiž nelze zřídit soudním rozhodnutím, jak správně konstatovaly oba soudy nižších stupňů v nalézacím řízení, neboť není dána pravomoc soudů k takovému rozhodnutí (byť dovolací soud zdůrazňuje, že požadavkem žalobců nebylo zřízení veřejného prostranství, nýbrž povolení nezbytné cesty ve smyslu § 1029 o. z.).
Zřízení veřejného prostranství je navíc možné pouze se souhlasem vlastníka dotčeného pozemku s užíváním jeho pozemku či jeho části veřejností. Jinými slovy řečeno, bez souhlasu žalovaných s užíváním části jejich pozemku veřejností jakožto veřejného prostranství, jehož součástí by měla být příjezdová cesta k plánované nové výstavbě rodinných domů, by pouhé zřízení nezbytné cesty formou služebnosti nezaručilo splnění všech podmínek pro povolení výstavby stavebním úřadem. Povolení nezbytné cesty by v takovém případě přesáhlo skutečnou objektivní potřebu žalobců řádně užívat své (nezastavěné) pozemky, když by sice byla soudem zřízena nezbytná cesta v požadované šíři 11 m, avšak bez souhlasu žalovaných s veřejným užíváním části jejich pozemku (s ohledem na to, že pozemek žalobců parc. č. XY aktuálně sloužící jako příjezdová cesta k pozemkům žalobců, sám o sobě dostatečnou šíři požadovanou územím plánem nemá a zahrnutí části pozemku žalovaných by tak bylo nevyhnutelné) by žalobci zamýšlená výstavba stejně nemohla být realizována.
Pokud by ovšem požadavek daný územním plánem nebyl vázán na existenci veřejného prostranství a ze stanoviska obce by bylo naopak zjištěno, že povolení výstavby rodinných domů na pozemcích žalobců je podmíněno pouze existencí přístupové cesty v dostatečné šíři předpokládané územním plánem, byl by požadavek žalobců uplatněný v projednávané věci zcela relevantní, neboť pozemky žalobců by z hlediska uvažovaného využití (dle požadavků pro výstavbu daných územním plánem) nebyly dostatečně spojeny s veřejnou cestou ve smyslu § 1029 odst. 1 o. z. To vše samozřejmě za posouzení dalších kritérií, která je nutné před povolením nezbytné cesty vzít do úvahy – viz zejména § 1032 o. z., jak bylo vysvětleno i v citované rozhodovací praxi výše.
Ohledně druhé žalobci předkládané otázky, a sice, zda soud může zřízení nezbytné cesty zamítnout, ačkoliv byly splněny zákonné podmínky pro její zřízení podle § 1029 a násl. o. z., dovolací soud uvádí, že se nejedná o právní otázku relevantně vymezenou ve smyslu § 237 o. s. ř., a už vůbec ne o právní otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou.
1) Právnická osoba se o vzniku škody ve smyslu § 398 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) dozví či může dozvědět zásadně v okamžiku, kdy se o vzniku škody dozví nebo mohla dozvědět osoba, která je oprávněna škodu vzniklou právnické osobě uplatnit.
2) Takovou osobou je typicky člen statutárního orgánu právnické osoby. Řečené však neplatí tehdy, jsou-li zájmy člena statutárního orgánu v rozporu se zájmy právnické osoby (proto, že se jako škůdce podílel na vzniku škody).
3) Jestliže se na vzniku škody podíleli všichni členové statutárního orgánu, běží subjektivní promlčecí doba až ode dne, kdy se dozvěděla nebo mohla dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě, osoba oprávněná podat (za právnickou osobu či jejím jménem) žalobu o náhradu škody proti členovi statutárního orgánu, která se na vzniku škody nepodílela.
4) Dozorčí rada je podle § 182 odst. 1 písm. c) obch. zák. oprávněna rozhodnout o uplatnění nároku na náhradu škody způsobené společnosti členem představenstva a tento nárok jménem společnosti uplatnit.
5) Členové dozorčí rady jsou povinni vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře a odpovídají – stejně jako členové představenstva – za škodu způsobenou společnosti porušením této povinnosti (§ 200 odst. 3, § 194 odst. 4 až 7 obch. zák.). I pro členy dozorčí rady tudíž platí, že odpovídají za řádný (v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře jsoucí) výkon funkce (a nikoliv za výsledek své činnosti) a jsou povinni svoji funkci vykonávat (mimo jiné) s potřebnými znalostmi, a tedy i informovaně, tj. při konkrétním rozhodování využít rozumně dostupné (skutkové i právní) informační zdroje a na jejich základě pečlivě zvážit možné výhody i nevýhody (rozpoznatelná rizika) jednotlivých v úvahu přicházejících rozhodnutí.
6) Při rozhodování o tom, zda vůči členovi představenstva uplatní nárok na náhradu škody, musí členové dozorčí rady na základě rozumně dostupných informací pečlivě zvážit, zda je uplatnění tohoto nároku v zájmu společnosti.
[6] V poměrech projednávané věci soudy nižších stupňů pečlivě vysvětlily, proč a jakým způsobem se dovolatelka měla a mohla dozvědět o vzniklé škodě nejpozději dne 16. 5. 2014. Měla-li dovolatelka v období, kdy došlo k převodu žalované částky, a v následujících čtyřech letech poté vedle třetího žalovaného i dalšího člena představenstva, a měla-li dozorčí radu, byly zde osoby oprávněné za dovolatelku nárok na náhradu škody uplatnit.
Nebylo-li v řízení prokázáno (dovolatelka v tomto smyslu ani ničeho netvrdila), že by se další člen představenstva a členové dozorčí rady na vzniku škody vedle žalovaných podíleli, nelze závěru odvolacího soudu o marném uplynutí promlčecí doby ničeho vytknout.
Argumentuje-li dovolatelka až v dovolání, že tyto osoby se na vzniku škody musely podílet, neboť dlouhodobě věděly o „postupném, opakovaném a dlouhodobém“ „vyvádění“ finančních prostředků z jejího účtu, a přesto zůstaly pasivní, předkládá Nejvyššímu soudu v rozporu s § 241a odst. 4 o. s. ř. k posouzení nové skutečnosti, jež nemají oporu v provedeném dokazování a ve skutkových zjištěních soudů nižších stupňů.
Nehledě k řečenému Nejvyšší soud podotýká, že pouhé nevymáhání náhrady škody ze strany osob oprávněných tak za společnost (jejím jménem) učinit nelze považovat za podílení se na vzniku škody (na jednání, které bylo příčinou vzniku škody) ve smyslu shora citované judikatury, jež by u dotčených osob zakládalo střet zájmů a bránilo by přičíst jejich vědomost (o škodě a o tom, kdo ji způsobil) společnosti.
Opačný názor dovolatelky (stavící rovnítko mezi spoluzpůsobením škody a jejím následným nevymáháním) vede ke zjevně nepřijatelnému závěru, podle něhož by nepravá subjektivní promlčecí doba nezačala běžet až do dne, kdy by nárok na náhradu škody uplatnila některá z osob oprávněných za společnost (jejím jménem) tak učinit.
Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky dovolatelky týkající se nedostatečného skutkového zjištění odvolacího soudu v otázce, kdo měl konkrétně přístup k jejímu elektronickému bankovnictví, a dále ani úvahy o aplikaci desetileté objektivní promlčecí doby podle § 107 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, resp. o úmyslném jednání žalovaných či o tom, že bylo porušeno právo dovolatelky na spravedlivý proces a její legitimní očekávání.
