Pátky s judikaturou 24/4/26
Jedním z předpokladů vydržení (řádného i mimořádného) je držba. Rozlišuje se přitom držba vlastnického práva a držba jiného práva. Držba zahrnuje faktické ovládání věci (corpus possessionis) a držební vůli (animus possidendi; viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 490/2017, a judikaturu v tomto rozhodnutí citovanou). Podstata nakládání s věcí nebo výkonu práva (corpus) není ve fyzickém ovládání věci. Corpus possessionis má ten, kdo vstupuje ohledně věci do takových společenských vztahů, které jsou obecně považovány za projev právní moci nad věcí či výkonu jiného drženého práva.
Nejvyšší soud dovodil, že vůle držet právo odpovídající věcnému břemeni (animus) musí být dána najevo vlastníkovi služebného pozemku a vlastník musí držbu trpět. Jinak nemůže jít o držbu práva odpovídajícího věcnému břemeni, ale jen o chování, které by sice mohlo být obsahem držby takového práva, je však realizováno z jiného právního důvodu (např. výprosa, obligace, veřejné užívání) nebo bez právního důvodu. Takové chování ovšem nemůže být kvalifikováno jako držba práva odpovídajícího věcnému břemeni.
Držbu jiného věcného práva než práva vlastnického (v dané věci práva odpovídajícího věcnému břemenu - služebnosti) nelze ztotožnit s užíváním cizí věci; je totiž třeba, aby držitelská vůle vykonávat právo jako osoba, které takové právo náleží, byla dána najevo i navenek a aby jiné osoby v souladu s takovým právem plnily (§ 989 odst. 2 o. z.).
Jinými slovy, držitel věcného práva k věci cizí (práva z věcného břemene - služebnosti) k pozemku musí dát vlastníkovi pozemku najevo, že pozemek užívá právě z titulu věcného břemene, a vlastník musí užívání svého pozemku z takového (byť i jenom domnělého) právního titulu trpět. Jen takové jednání lze totiž obecně považovat za výkon práva odpovídajícího věcnému břemeni. Sama skutečnost, že se někdo chová způsobem, který naplňuje možný obsah práva odpovídajícího věcnému břemeni (např. přechází přes cizí pozemek nebo jej jinak užívá), ještě neznamená, že je držitelem takového věcného práva k věci cizí.
Vlastnické právo pak drží ten, kdo se věci ujal, aby ji měl jako vlastník (§ 989 odst. 1 o. z.). Držitelem vlastnického práva je jen ten, kdo fakticky ovládá věc a chová se k ní jako vlastník (kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává jako vlastník tzv. právní panství nad věcí). To předpokládá zpravidla akt uchopení držby. Sama knihovní držba přitom není skutečnou držbou; k uchopení držby nestačí pouhé dosažení zápisu práva, případně podání návrhu na zápis práva v katastru nemovitostí nebo podání žaloby na určení vlastnického práva.
Judikatura Nejvyššího soudu přitom mj. dovodila, že držba vlastnického práva je vykonávána a manifestována v případě, že držitel nemovitost užívá výlučně dlouhou dobu, má ji pod svým uzamčením a vstupuje do ní (na ni).
Způsobilým předmětem vydržení je přitom též pozemek, který je částí parcely.
Promítne-li dovolací soud výše uvedené závěry do poměrů projednávané věci, nutno konstatovat, že v rámci řešení právní otázky, zda žalobce naplnil předpoklady držby práva odpovídajícího věcnému břemeni (služebnosti) k předmětné části pozemku v době pro takové posouzení rozhodné a zda také navenek seznatelně manifestoval ohledně něj „animus et corpus“, je právní posouzení věci odvolacím soudem neúplné, a tudíž nesprávné.
Odvolací soud akcentoval účel užívání předmětné části pozemku (užívání za účelem obsluhy vodárny a čerpání vody) a z něj bez dalšího dovodil, že byla žalobcem (a jeho právní předchůdkyní) užívána jako pozemek služebný, a tedy že žalobce (a jeho právní předchůdkyně) tak držel právo k věci cizí, nikoliv právo vlastnické. Uvedené však pro takový právní závěr nepostačuje.
Přitom z hlediska skutkového bylo ve věci zjištěno (správnost skutkových zjištění dovolacímu přezkumu zásadně nepodléhá; není ostatně ani namítána), že žalobce měl nejméně od roku 1996 do roku 2022 (dlouhodobě) předmětnou část pozemku oplocenu, pod svým výlučným uzamčením (kontroloval, měl ve své moci přístup na ni), udržoval ji (sekal trávu, odstraňoval křoví apod.). Nikdo jiný (včetně žalované a jejích právních předchůdců) na předmětnou část pozemku přístup neměl, ani se jej nedomáhal či jinak uplatňoval své tvrzené vlastnické právo.
Odvolací soud se dostatečně nezabýval tím (a nevysvětlil), jakou držební vůli žalobce měl a projevil - vlastnickou či práva odpovídajícího věcnému břemeni (služebnosti) a jakým způsobem věc fakticky ovládal (jakou právní moc - právní panství či jiné právo nad ní vykonával); jeho závěr, že mělo jít o držební vůli a držbu práva odpovídajícího věcnému břemeni (služebnosti), není náležitě podložen.
Držební vůle je přitom při nabytí držby relevantní stejně jako faktické ovládání věci. Navenek se zpravidla projevuje jednáním držitele. Stejně jako faktické ovládání věci podléhá i posouzení existence držitelské vůle objektivizovanému hodnocení; je podstatné, jak se projevuje navenek a jak je takový projev obvykle posuzován.
Žalobce přitom již v žalobě tvrdil, že předmětnou část pozemku držel jako vlastník; tomu spíše nasvědčují i soudy učiněná skutková zjištění výše uvedená. Jde zde o základní úvahu, zda a jaké držby se žalobce chopil: zda žalobce předmětnou část pozemku nezávisle na druhém (žalované a jejích právních předchůdců) k nějakému účelu užíval, obhospodařoval či jinak exploatoval a zda tak činil svou mocí s vědomím, že ji drží jako vlastník, tj. projevil (rovněž) vlastnickou držební vůli, či zda (objektivizovaně posuzováno) tak konal s vědomím, že drží „pouze“ věcné právo k věci cizí a takovou držební vůli také manifestoval.
Vyšel ze zjištění, že ve školním roce 2011/2012 tehdy osmiletý žalobce (mulat, který nosil afro účes) navštěvoval lekce hry na flétnu v zařízení 1. žalované. V tomto období pořídila 1. žalovaná fotografie žalobce bez vědomí a souhlasu jeho zákonné zástupkyně. Jedna z fotografií, kde drží hudební nástroj, byla bez vědomí žalobce a jeho zákonných zástupců používána oběma žalovanými jako ilustrační.
V rámci akcí 1. žalované bez bližšího časového určení a v rámci akce nazvané „Hudební maraton pražských základních uměleckých škol“ pořádané 2. žalovaným byla fotografie použita na plakát této akce v letech 2012, 2014, 2016 a 2018 s tím, že bude takto používána i nadále; plakáty na tuto akci byly zveřejněny vždy asi po dobu jednoho týdne na veřejnosti v Praze (např. i v prostředcích hromadné dopravy), ale i prostřednictvím internetu.
Ředitel 1. žalované informoval 2. žalovaného o ústním souhlasu matky žalobce a 2. žalovaný se s danou informací spokojil a k dalšímu užití – zveřejnění a šíření plakátu s fotografií žalobce souhlas jeho zákonného zástupce nevyžadoval.
K neoprávněnému zásahu do práva žalobce pořízením fotografie došlo v roce 2012 a ve stejném roce i k zásahu použitím této fotografie (podobizny) na veřejně šířeném plakátu, kterým byla prezentována akce pořádaná 2. žalovaným. K dalším zásahům do práva k podobizně docházelo v letech 2014, 2016 a 2018. Vzhledem k časovému odstupu od jednotlivých zásahů jde o zásahy samostatné.
Z toho vyplývá, že zásahy, k nimž došlo v roce 2012, je třeba posuzovat podle tehdejší právní úpravy (§ 11, § 12 a § 13 obč. zák.) a zásahy, k nimž došlo po 1. 1. 2014, již podle současné právní úpravy. Protože však ochrana uvedených osobnostních práv nedoznala v nové úpravě podstatných změn a dosavadní judikatura je použitelná i za nové právní úpravy (jak vyplývá i z níže citované judikatury), posuzuje dovolací soud kritéria pro přiznání relutární náhrady ve vztahu ke všem zásahům podle týchž zásad a kritérií.
Obecně platí, že soud musí při úvaze o přiměřenosti navrhované satisfakce za nemajetkovou újmu vzniklou na osobnosti fyzické osoby především vyjít jak z celkové povahy, tak i z jednotlivých okolností konkrétního případu, musí přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i vlivu vzniklé nemajetkové újmy pro postavení a uplatnění postižené fyzické osoby ve společnosti apod..
V případě nároku na náhradu při újmě na přirozených právech člověka ve smyslu § 2956 o. z. navazuje občanský zákoník č. 89/2012 Sb. na úpravu obsaženou v občanském zákoníku č. 40/1964 Sb. vycházející z obdobných kritérií.
Při určení formy satisfakce a výše náhrady je třeba dále zohlednit okolnosti jak na straně poškozeného, tak i na straně škůdce, např. na straně poškozeného jinou poskytnutou satisfakci (škůdce se omluvil, byl postižen ve správním řízení či odsouzen v trestním řízení) nebo na straně škůdce jeho postoj ke škodní události, forma a míra zavinění a v omezeném rozsahu i jeho majetkové poměry.
Jak podle dřívější právní úpravy, tak podle úpravy současné je podobu člověka možné zachytit pouze s jeho souhlasem. Ustanovení § 12 obč. zák. uvádělo, že písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky a zvukové záznamy týkající se fyzické osoby nebo jejích projevů osobní povahy smějí být pořízeny nebo použity jen s jejím svolením.
Bylo sice formulováno vcelku triviálně, lze však zároveň dodat, že výstižně a jednoznačně. Naproti tomu odpovídající ustanovení občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 jsou v určité míře poznamenána jistou terminologickou nevyvážeností a nekonzistentností. Pojmově je jistě vyloučeno, aby podoba člověka, představovaná její fyzickou podstatou, byla rozšiřována. Proto ustanovení, že rozšiřovat podobu člověka je možné jen s jeho svolením, je třeba vykládat tak, že se vztahuje k případům rozšiřování zobrazení podoby člověka, týká se tedy podobizny [pojem podobizna zahrnuje statické zobrazení člověka (nejen věrné, ale např. i zkarikované), z něhož lze objektivně dovodit totožnost určitého člověka, jež může být ztvárněno např. graficky, sochařsky, lze sem řadit i fotografie apod].
Právo k podobizně je právo, jehož předmětem je podobizna. Na rozdíl od práva na podobu, které vzniká již narozením člověka, vzniká právo k podobizně teprve okamžikem, kdy je podoba zachycená na podobizně již individualizovatelná. Obsahem práva k podobizně je užívací a dispoziční právo subjektu ve vztahu k podobizně. Jestliže § 84 o. z. vyžaduje souhlas k zachycení podoby člověka jakýmkoli způsobem, § 85 o. z. se vztahuje na případy souhlasu s rozšiřováním podobizen, tj. s jejich použitím. Tím, že způsob a forma vyžadovaného souhlasu nejsou stanoveny, může být udělen konáním – výslovně nebo konkludentně, resp. opomenutím, přičemž je třeba, aby bylo z právního jednání bez pochybností zřejmé, že byl takovýto souhlas udělen.
V tomto smyslu vykládala výše citovaná zákonná ustanovení i dřívější judikatura, tedy rozlišovala mezi oprávněním nechat zachytit svou podobu (udělit jiným svolení k jejímu zachycení), jemuž odpovídalo právo dotčené osoby bránit se proti neoprávněnému zachycení podoby, a právem k podobizně, jehož obsahem je dispoziční právo subjektu ve vztahu k nakládání s pořízenou podobiznou, jež zahrnuje oprávnění užívat podobiznu sám jakýmkoli způsobem a udělovat jiným souhlas k jejímu užívání, ale současně i právo bránit se proti jejímu neoprávněnému použití.
Odvolací soud vyšel ze skutkového závěru (skutkové závěry – vzhledem k tomu, že jediným způsobilým dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. je nesprávné právní posouzení věci – nepodléhají dovolacímu přezkumu), že fotografie žalobce byla pořízena v době jeho nezletilosti, aniž by k tomu dal jeho zákonný zástupce souhlas, a posléze byla opakovaně zveřejňována na plakátech v souvislosti s Hudebním maratonem, a to rovněž bez vědomí a souhlasu jeho zákonného zástupce (žalobce se v době své nezletilosti o zveřejňování plakátů dozvěděl, ale matku o tom neinformoval, protože se domníval, že s tím souhlasila).
Je tedy nepochybné, že bylo protiprávně zasaženo do osobnostního práva na podobu i k podobizně žalobce, neboť jeho podoba byla zachycena i zveřejňována bez jeho souhlasu (souhlasu jeho zákonného zástupce), aniž by se jednalo o použití v rámci zákonné licence (§ 88 a § 89 o. z.). Tímto protiprávním jednáním žalovaných došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce (práva k podobě a podobizně). Zbývá posoudit, zda je dána taková intenzita újmy, která odůvodňuje přiznání relutární náhrady, pouze které se žalobce domáhá.
I při posouzení intenzity újmy vzniklé zásahem do práva k podobě i k podobizně a na to navazující úvaze o formě a rozsahu zadostiučinění se lze přidržet hledisek, která podle ustálené judikatury (vzniklé za předchozí právní úpravy, již je však možné použít i při současné právní úpravě) bylo třeba respektovat při použití podobizen se souhlasem nebo na základě zákonných licencí (byť se v posuzované věci o takový případ nejedná). Podle této judikatury musí být zachovány dvě základní podmínky: použít podobiznu lze vždy jen přiměřeným způsobem a nesmí se tak stát v rozporu s oprávněnými zájmy člověka, jež je třeba bezpodmínečně respektovat, a které jsou tedy za všech okolností nedotknutelné (§ 90 o. z.).
Nejsou-li tyto předpoklady splněny, stává se použití, které by bylo případně samo o sobě přípustné, neoprávněným ve smyslu § 82 o. z. Přiměřeným je pak použití pouze tehdy, pokud je co do formy, rozsahu a obsahu odůvodněno potřebou užití k účelu, k němuž oprávněný dal svolení nebo pro který byla stanovena zákonná licence, k níž se souhlas nevyžaduje, jestliže těmto privilegovaným účelům vyhovuje i svým ztvárněním (zákonné licence viz § 88 odst. 1 a 2 a § 89 o. z.). I když je užití samo o sobě přípustné, přesto může vyústit v závažný zásah do osobnostní sféry, například vzhledem k souvislostem, za nichž k němu došlo, popřípadě do nichž bylo situováno, nebo vzhledem ke komentáři, který k němu byl připojen. Uvedená hlediska je tím spíš nezbytné respektovat, byla-li podobizna užívána bez vědomí a svolení dotčené osoby.
Z žaloby je patrno, že za zásadní považuje žalobce zásah do práva k podobizně, která byla opakovaně použita na plakát, jímž byla propagována akce pořádaná 2. žalovaným nazvaná „Hudební maraton pražských základních uměleckých škol“. Z hlediska výše uvedených rozhodných kritérií je třeba zohlednit, že šlo o propagaci, která upozorňovala veřejnost na vystoupení žáků uměleckých škol, tedy na akci záslužnou a společensky prospěšnou, neboť jejím cílem bylo podpořit zájem dětí o hudbu a její výuku. Nejednalo se o komerční využití. Podobizna žalobce na plakátě nebyla nijak dehonestující, naopak jeho podobizna s hudebním nástrojem vyznívá pozitivně, prezentuje žalobce jako nadané dítě věnující se hře na hudební nástroj.
V řízení bylo prokázáno, že v souvislosti se zveřejněním plakátů nebyly žalobcem zaznamenány žádné negativní reakce, nebyl nikdy zesměšňován ani urážen. Ostatně samotnému žalobci zveřejnění jeho podobizny na plakátech v době, kdy se o tom dozvěděl, tedy ve 13 letech, nijak nevadilo, což vyplývá nejen z jeho výpovědi před soudem prvního stupně, ale i z faktu, že si na to matce nestěžoval (neinformoval ji o tom). Zohlednit je třeba rovněž skutečnost, že se souhlasem matky žalobce navštěvoval castingy a nechával se nejen fotografovat, ale vystupoval i např. v reklamách. Podle vyjádření žalobce mu to nevadilo, protože s tím souhlasil, a navíc za to dostával zaplaceno. Ohledně skutečnosti, že žalobce je jiné barvy pleti než většinová společnost a podle svých tvrzení se potýká s projevy rasismu, je pro posouzení nároku podstatná okolnost, že v souvislosti se zveřejněním své podobizny na plakátech se s žádným projevem rasové urážky nesetkal.
Zohlednit je na místě i to, že zásah zveřejněním podobizny žalobce na plakátech trval vždy pouze týden a opakoval se jednou za dva roky. Jedná se sice o zásah opakovaný, vyznačující se však nízkou intenzitou vzhledem k délce jeho trvání i odstupu jednotlivých zásahů. Navíc při posledním zveřejnění, kdy byl žalobce již téměř zletilý, je sporné, zda veřejnost mohla jeho podobiznu pořízenou v jeho dětském věku s žalobcem vůbec spojovat.
Podle ustálené judikatury zákon nečiní rozdíl v subjektech, které jsou právem na ochranu osobnosti nadány, a nositelem těchto práv je tak i nezletilé dítě. Tato ochrana je dítěti zajišťována i Úmluvou o právech dítěte (sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb., dále jen "Úmluva o právech dítěte"), podle jejíhož čl. 16 odst. 1 žádné dítě nesmí být vystaveno svévolnému zasahování do svého soukromého života, rodiny, domova nebo korespondence, ani nezákonným útokům na svou čest a pověst.
Podle ustanovení čl. 16 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte má dítě právo na zákonnou ochranu proti takovým zásahům nebo útokům. Postavení dítěte v řízení o ochranu osobnosti je specifické díky jeho vyšší zranitelnosti. Této zvláštní ochrany nezletilých a jejich osobnostních práv si je dovolací soud vědom, stejně jako povinností plynoucích z mezinárodní smlouvy. Při úvaze o přiměřeném zadostiučinění je však i v případě zásahu do práv nezletilého dítěte třeba přihlížet ke všem okolnostem za nichž k zásahu došlo.
V případě řešeném ve věci v tomto odstavci citované (kde soud přiznal relutární náhradu) šlo mimo jiné o neoprávněné zveřejňování fotografií nezletilého, avšak i o jeho zesměšňování, poukazování na jeho nadváhu např. nadpisy „Chudák tlustý“, „Všichni se mi smějí“, byl označován jako otesánek, lívaneček, vše ve velkém rozsahu v bulvárním periodiku s celostátním dosahem. Naproti tomu v nyní posuzované věci šlo o lichotivou podobiznu žalobce, která směřovala k jednoznačně prospěšnému cíli, jímž je podpora umělecké výchovy dětí a činnosti základních uměleckých škol. Použitá podobizna žalobce nebyla doplněna žádným dehonestujícím textem, v souvislosti se zveřejněním podobizny nedošlo ve vztahu k žalobci k žádným negativním projevům jeho okolí a zveřejnění nemělo celostátní dosah. Je tedy nepochybné, že i když se jednalo v obou případech o zásah do osobnostních práv dítěte, v nyní posuzované věci měl mnohem menší intenzitu, což je třeba zohlednit i při úvaze o přiměřeném zadostiučinění.
Pouze nejeví-li se postačujícím zadostiučinění v podobě omluvy (ať již byla omluva požadována či nikoli, a ať již byla přiznána či nikoli), má fyzická osoba (též) právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích, a to zejména byla-li ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti.
Vzhledem k tomu, že v této věci bylo od dalších zásahů upuštěno ihned poté, kdy se právní zástupce žalobce na žalované obrátil, a s ohledem na okolnosti uvedené výše, byla by přiměřeným zadostiučiněním utrpěné újmy omluva, kterou však žalobce nepožadoval. Opírá-li dovolatel námitky proti nepřiznání relutární náhrady o argument, že omluva by vzhledem ke zveřejnění zásahů s časovým odstupem nebyla dostatečnou satisfakcí, lze poznamenat, že z takových důvodů nelze automaticky omluvu nahrazovat finanční satisfakcí. Navíc zadostiučinění formou omluvy záleží i na požadavcích žalobce, který tak může zvolit nejen konkrétní znění omluvy, ale i to kde a po jakou dobu má být případně zveřejněna.
Lze shrnout, že neoprávněný zásah do práva nezletilého dítěte k podobě i podobizně, která byla použita k propagaci veřejně prospěšné akce a její zveřejnění nebylo spojeno s negativními reakcemi, sám o sobě neodůvodňuje poskytnutí zadostiučinění v penězích. Při zohlednění všech výše uvedených okolností daného případu nelze závěru odvolacího soudu, že protiprávní zásahy žalovaných nezpůsobily žalobci újmu takové intenzity, která by odůvodňovala relutární náhradu, ničeho vytknout.
Dovolací soud nepominul argumentaci žalobce, z níž je patrné, že jako satisfakci za zásah do osobnostních práv by měl obdržet finanční částku odpovídající přiměřené odměně za použití své fotografie za účelem reklamy. Tuto argumentaci však používal výhradně v souvislosti se stanovením výše finančního zadostiučinění za zásah do svých osobnostních práv. Měl-li žalobce za to, že by mu žalovaní měli zaplatit finanční odměnu za použití jeho fotografie, k takové náhradě slouží jiné právní instituty (které žalobce ani obsahově v tomto řízení neuplatnil), nikoli však zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnostního práva.
Podle § 2315 o. z. skončí-li nájem výpovědí ze strany pronajímatele, má nájemce právo na náhradu za výhodu pronajímatele, nebo nového nájemce, kterou získali převzetím zákaznické základny vybudované vypovězeným nájemcem. Nájemce toto právo nemá, byl-li z nájmu vypovězen pro hrubé porušení svých povinností.
Pojem zákaznické základny není v zákoně definován, ale obecně se jí rozumí skupina zákazníků, kteří opakovaně nakupují produkty nebo využívají služby konkrétní firmy či značky (srov. např. https://en.wikipedia.org/wiki/customer_base). Podstatným je přitom právě to, že jde o zákazníky, kteří se pravidelně vracejí, protože se vychází z toho, že takoví zákazníci představují stabilní příjem, náklady na jejich udržení jsou nižší než na získání nových zákazníků, firmu či značku doporučí dalším zákazníkům atd.
V poměrech nájmu prostoru sloužícího k podnikání se zákaznická základna jako hospodářsky využitelný statek pojí výlučně s podnikáním nájemce provozovaným v najatém prostoru a její vytvoření lze chápat též jako zvláštní způsob zhodnocení tohoto prostoru.
Půjde tak o zákazníky, kteří opakovaně nakupují produkty nebo využívají služby nabízené nájemcem v pronajatém prostoru. Musí tudíž jít o prostor, který je přístupný zákazníkům, ať již předem neomezenému okruhu (např. restaurace, kavárny) nebo jen těm registrovaným (např. fitness centra s povinným členstvím). Vybudování zákaznické základny proto zásadně nebude přicházet v úvahu v těch prostorech, v nichž nedochází ke kontaktu se zákazníky vůbec či k němu dochází jen příležitostně (např. kanceláře, sklady). O vybudování zákaznické základny ve smyslu § 2315 o. z. také zpravidla nebude možné hovořit ani v takových případech, kdy nabízené produkty či služby se budou pojit spíše s osobou nájemce a nikoli s pronajatým prostorem (např. pobočky bank či pojišťoven).
Obdobný výklad ostatně zastává rovněž komentářová literatura, na kterou přiléhavě poukázal odvolací soud. I autoři těchto komentářů se shodují v tom, že zákaznická základna musí být vázána na prostor sloužící podnikání a tento prostor musí být spojen s návštěvami zákazníků.
Poukazuje-li dovolatelka v této souvislosti na činnost pojišťovacích zprostředkovatelů a namítá-li, že „zákaznickou základnou“ je soubor jejich klientů, přehlíží, že v jejich případě je vytvoření „zákaznické základny“ vázáno (pouze) na jejich vlastní činnost a nikoli na pronajatý prostor. Nejde tedy o srovnatelnou právní úpravu.
Podnájemce, jemuž nájemce (jednou) podnajal prostory sloužící k podnikání, tudíž nemůže být považován za pravidelného zákazníka a skupina takových podnájemců za zákaznickou základnu ve smyslu § 2315 o. z.
Nadto aplikace citovaného ustanovení v projednávané věci by nepřipadala v úvahu i z dalšího důvodu.
Jak totiž vyplývá ze skutkových zjištění, „účelem nájmu mělo být provozování služeb, provozoven, prodejen, vše pro cestovní ruch a lázeňství, a provozování veřejných WC a zájemce se měl zároveň zavázat umožnit řádné provozování Městského informačního centra, dále vytvoření minimálně 17 pracovních míst a 17 nebytových prostor (provozoven) nacházejících se v Centru obchodu a služeb. Uvedený počet pracovních míst a provozoven měl být nájemce oprávněn vytvořit rovněž prostřednictvím podnájemníků.“
Jinými slovy, nájemce se ve smlouvě zavázal k provozování (minimálně) 17 provozoven a bylo na něm, zda je bude provozovat sám nebo zda jejich provozování zajistí prostřednictvím podnájemců. Jestliže tedy oslovil podnájemce a uzavíral s nimi podnájemní smlouvy k jednotlivým prostorám, nevytvářel svou zákaznickou základnu ve smyslu § 2315 o. z., ale plnil svůj závazek ze smlouvy o nájmu ze dne.
Kromě toho, skutečnost, že obsazení jednotlivých prostor vyžadovalo určitý čas a úsilí, mu byla kompenzována tím, že po dobu prvních čtyř let trvání nájemního vztahu platil snížené nájemné. Okolnost, že většina podnájemců následně uzavřela podnájemní smlouvy i s novým nájemcem, je v této souvislosti bez právního významu.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že základní (prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení § 556 odst. 1 věty první o. z. Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním).
Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje (a § 556 odst. 1 věta první o. z. tak normuje výslovně), aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání.
Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z. a přisuzuje projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen. Ustanovení § 556 odst. 2 o. z. uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží. Jinak řečeno, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět.
Takovou skutečnou vůli je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v § 556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen.
Výkladu na základě výše uvedených pravidel podléhá každé právní jednání bez ohledu na jeho formu (písemnou či ústní) a bez ohledu na to, zda jde o právní jednání jednostranné či vícestranné, výslovné či konkludentní. Každý projev vůle (výslovný či konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět .
V nyní projednávané věci dovodil odvolací soud uzavření ústní smlouvy o dílo, jejíž obsah byl podle něj tvořen (jen) ujednáními o rozsahu díla (dodání a pokládka dlažby na letišti v rozsahu 2 582 m2) a ceně díla (součástí smlouvy byla cenová nabídka), na základě úvahy, že pouze takovou ústní smlouvou se cítila být zavázána žalovaná, která v průběhu řízení uvedla, že by nesouhlasila s nevýhodnou patnáctiletou letou promlčecí lhůtou (jak byla navrhována žalobkyní v emailem zaslaném návrhu smlouvy, resp. v připojených obchodních podmínkách).
Vycházel přitom z výpovědi jednatele žalované, obsahu emailové korespondence a z obsahu smlouvy o dílo, kterou žalovaná následně uzavřela se společností HARTEX CZ, s. r. o., a která neobsahovala nevýhodná ujednání (např. o právu bez sankce omezit rozsah díla, záruku za spáry 120 měsíců atp.).
Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí výslovně neuvedl, kdy konkrétně došlo k uzavření jím zjištěné ústní smlouvy o dílo mezi účastníky, tj. v jaké fázi vzájemné komunikace mezi žalobkyní a žalovanou, která trvala podle skutkových zjištění odvolacího soudu delší dobu, se setkaly jejich shodné projevy vůle ve vztahu k uzavření smlouvy o dílo právě takového obsahu, jak byl odvolacím soudem v řízení zjištěn a nikoliv obsahu jiného .
Již z tohoto důvodu nemohou obstát jako správné úvahy odvolacího soudu ani ve vztahu k požadavku na výklad takového právního jednání (smlouvy o dílo s uvedeným obsahem), neboť pro výklad právního jednání je podle výše citovaných judikaturních závěrů rozhodná skutečná vůle (úmysl) jednajících k okamžiku, kdy byl projev vůle učiněn (kdy se stal perfektním).
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí není zřejmé, zda vůbec a k jakému okamžiku odvolací soud posuzoval skutečnou vůli účastnic k uzavření smlouvy o dílo právě takového obsahu. Nevyplývá z něj tudíž ani to, že by se odvolací soud řádně vypořádal s požadavkem na výklad právního jednání jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být znám adresátovi, (tj. podle takového úmyslu, o kterém druhá strana věděla anebo musela vědět), a to i s přihlédnutím k tomu, co právnímu jednání předcházelo a k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají (tj. s tím, že na takový úmysl v době uskutečnění právního jednání a jeho známost druhé straně lze usuzovat i z dalších okolností předcházejících či provázejících jeho uskutečnění či z následného chování stran).
Odvolací soud též ve svých úvahách řádně nepřihlížel ke všem zjištěným okolnostem provázejícím průběh kontraktace a vypovídajícím o následném chování stran, jež mohly svědčit o tom, jaký obsah a význam uzavřené smlouvě přikládaly. Odvolací soud se nijak nevypořádal se zjištěním, že žalobkyně po zaslání návrhu smlouvy žalované sama v dalším průběhu realizace díla sama postupovala vůči žalované v souladu s obsahem smluvních ujednání, které navrhovala (uplatnila zádržné, odkazovala na taková ujednání i v situaci, kdy jí letiště oznámilo zúžení rozsahu díla vůči ní), přičemž z obsahu skutkových zjištění se nepodává, že by žalovaná brojila proti takovému následnému postupu uplatněnému podle smlouvy s obsahem, který žalobkyně předtím navrhovala žalované.
Odvolací soud při svých úvahách blíže nehodnotil ani zjištění, které učinil soud prvního stupně, že žalovaná vůči zaslanému návrhu smlouvy uplatňovala při (ústní či telefonické) komunikaci jen dílčí připomínky a následně již dílo začala realizovat. Z obsahu dosavadních skutkových zjištění se nepodává, zda žalovaná uplatnila vůči žalobkyni připomínky např. i k ujednání o zádržném, o možnosti zúžení rozsahu díla nebo o prodloužení promlčecí lhůty. Není ani zřejmé, zda žalovaná sama navrhla jiný obsah smlouvy, či naopak zda případně svým následným chováním dala žalobkyni najevo, že souhlasí s dalším obsahem žalobkyní navržené smlouvy (příp. jen některých dalších ujednání), který nebyl předmětem jejich připomínek. Ve vztahu ke zjištění, že by žalovaná nesouhlasila s nevýhodnou patnáctiletou promlčecí lhůtou, pak není zřejmé ani to, zda a jak při uzavírání smlouvy dala žalovaná žalobkyni najevo, že s takovým smluvním ujednáním nesouhlasí. Ostatně žalovaná ani blíže nevysvětlila, v čem pro ni podle ní měla spočívat údajná nevýhodnost patnáctileté promlčecí lhůty, měla-li se taková lhůta týkat všech nároků vyplývajících ze smlouvy, tj. i případných nároků žalované na zaplacení ceny díla.
O následné (dodatečné) nemožnosti plnění lze hovořit stalo-li se plnění následkem určité okolnosti po vzniku závazku trvale nemožným, ačkoli v době vzniku závazku bylo objektivně možné (splnitelné). Následná nemožnost plnění způsobuje zánik povinnosti dlužníka plnit, a to ze zákona, přičemž závazek plnit zanikne okamžikem, kdy nemožnost plnění nastala.
Zánik závazku způsobí objektivní nemožnost plnění, která nezávisí na osobě dlužníka ani na jeho vůli (plnění je nemožné i pro kohokoliv jiného). Objektivní nemožností jsou překážky právního charakteru nebo faktická nemožnost plnit pro objektivní (např. přírodní) okolnosti či pro fyzickou nemožnost předmětu plnění. Posouzení, zda je plnění nemožné, závisí zejména na obsahu závazku, příp. na předmětu plnění. Závazek tedy zásadně zaniká pro nemožnost plnění, která je objektivní a trvalá. Výjimečně může závazek zaniknout i pro subjektivní nemožnost plnění (např. v případě trvale zhoršeného zdravotního stav dlužníka, který mu brání splnit závazek čistě osobní povahy).
O nemožnost plnění v souladu s § 575 odst. 2 obč. zák. nejde v situaci, kdy je závazek možné splnit jen za ztížených podmínek, s většími náklady, nebo až po určité době. Obecné pravidlo, že závazek není nesplnitelný, jestliže jej lze uskutečnit za ztížených podmínek, s většími náklady nebo až po sjednaném čase, doplňuje pro obchodní vztahy § 352 odst. 1 obch. zák., podle něhož se závazek považuje za splnitelný též v případě, lze-li jej splnit pomocí jiné osoby.
Při posuzování následné nemožnosti plnění nelze přihlížet k událostem, které nastaly až dodatečně s odstupem času po vzniku překážky plnění, tj. pro závěr, zda lze plnění uskutečnit až po sjednaném čase (tj. při posouzení, zda lze překážku považovat za trvalou), jsou rozhodné pouze okolnosti, které zde existují v době vzniku překážky plnění.
Kromě faktické (fyzické) nemožnosti plnění, která spočívá v tom, že závazek je objektivně neuskutečnitelný, může nastat překážka právní, kdy plnění, k němuž je dlužník zavázán, je zakázáno právním předpisem vydaným po vzniku závazku.
Také § 352 odst. 2 obch. zák. vymezuje právní nemožnost plnění tak, že závazek se stává nesplnitelným v případě, kdy právní předpisy, které byly vydané po uzavření smlouvy a jejichž účinnost není časově ohraničená, dlužníkovi zakazují chování, k němuž je zavázán, nebo vyžadují úřední povolení, jež dlužníku nebylo uděleno, ačkoliv o ně řádně usiloval.
Nejvyšší soud (ve vztahu k nemožnosti plnění zhotovitele podle smlouvy o dílo), doplnil, že nemožnost plnění může být způsobena nejen vnějšími okolnostmi, ale i jednáním druhého účastníka závazkového vztahu.
V tam posuzované věci dovodil zánik závazku pro nemožnost plnění v situaci, kdy objednatel zabránil zhotoviteli pokračovat ve stavbě tím, že po sdělení, že na stavbu nastoupí zaměstnanci třetí osoby, s níž se objednatel dohodl na dokončení díla, tato třetí osoba dílo také dokončila.
Sdělil-li objednatel zhotoviteli, že jeho přítomnost na stavbě je nežádoucí a nechal-li dílo dokončit třetí osobou, zanikl v důsledku této skutečnosti závazek, tedy povinnost zhotovitele provést dílo zanikla pro nemožnost plnění v okamžiku, kdy bylo dílo dokončeno třetí osobou.
Nejvyšší soud neshledává žádné důvody, pro které by výše uvedené judikaturní závěry neměly být použitelné i při výkladu obsahově téměř totožné právní úpravy následné nemožnosti plnění podle § 2006 o. z.
Také v komentářové literatuře je zastáván názor, že judikatura k nahrazovaným ustanovením § 575 až 577 obč. zák. a § 352 a 353 obch. zák. zůstává převážně využitelná i pro novou úpravu – s výjimkou zejména tzv. hospodářské nemožnosti plnění s přihlédnutím ke vztahu k související úpravě představované zejména § 1764 až 1766, která v předchozím zákoně obsažena nebyla .
Uvedené lze doplnit i tím, že s ohledem na ust. § 1760 o. z. nevyvolává zánik závazku pro následnou nemožnost plnění situace, kdy oprávnění nakládat s předmětem plnění strana pozbude až v průběhu existence závazku. Tak převede-li prodávající po uzavření kupní smlouvy předmět koupě na třetí osobu, nestává se (zásadně) závazek kupujícího převzatý kupní smlouvou (umožnit kupujícímu nabýt vlastnické právo k věci, jež je předmětem koupě) pouze z tohoto důvodu nesplnitelným ve smyslu § 2006 o. z., a nezaniká pro (následnou) nemožnost plnění.
S ohledem na výše uvedené judikaturní závěry je v nyní projednávané věci nesprávný závěr odvolacího soudu, že závazek žalované vůči žalobkyni založený mezi nimi uzavřenou smlouvou o dílo se „logicky stal nesplnitelným“ již okamžikem, kdy zanikl závazek žalobkyně vůči Letišti vyplývající ze smlouvy o dílo mezi nimi uzavřené (z důvodu oprávnění Letiště zúžit rozsah prováděného díla), tj. že pro nemožnost plnění (ve smyslu § 2006 o. z.) zanikl subdodavatelský závazek žalované vůči žalobkyni již okamžikem, kdy zanikl závazek žalobkyně provést pokládku dlažby pro Letiště ve zbylém rozsahu.
Tento závěr odvolací soud odůvodnil s odkazem na závěry soudu prvního stupně, podle kterých v danou chvíli už neměla žalobkyně ani žalovaná na stavbě co pohledávat s výjimkou případných oprav na již zhotovených částech díla. Žalovaná tak již nemohla dokončit zakázku pro žalobkyni, neboť Letiště s ní platně právní vztah ukončilo a rozsah dodávky tím zúžilo a již nemělo zájem se žalobkyní spolupracovat, byť se teoreticky mohla žalobkyně zúčastnit nového výběrového řízení vyhlášeného Letištěm na realizaci zbylé části dodávky (avšak následně se do něj nepřihlásila).
Při takto zjištěném skutkovém stavu však nešlo o trvalou objektivní nemožnost plnění žalované již v důsledku toho, že zanikl (v uvedeném rozsahu) závazkový vztah mezi žalobkyní a Letištěm. Samotná dlažba, jež měla být předmětem pokládky na letišti, stále existovala (žalovaná ji měla uskladněnou a připravenou k pokládce) a žalovaná byla fyzicky schopna dlažbu na letišti položit. Ostatně opak žalovaná ani v řízení netvrdila a její schopnost dlažbu v daném místě plnění položit je zjevná ze zjištění, že tuto dlažbu následně na letišti položila na základě později uzavřené smlouvy o dílo uzavřené se společností HARTEX CZ, s. r. o. Jedinou faktickou překážkou pro plnění žalované podle smlouvy o dílo, kterou měla uzavřenou se žalobkyní, byla v uvedené době skutečnost, že žalobkyně v okamžiku zániku svého smluvního vtahu s Letištěm nemohla pro ztrátu svého vlastního oprávnění na letiště vstupovat poskytnout ani součinnost žalované spočívající v umožnění jejího vstupu na letiště za účelem pokládky dlažby v tomto sjednaném místě plnění.
Samotná absence součinnosti objednatele k provedení díla (zde ve vztahu k žalované byla objednatelem žalobkyně) zhotoviteli (zde žalované) však bez dalšího nezakládá zánik závazku ze smlouvy o dílo, neboť podle § 2591 o. z. může zhotovitel určit objednateli přiměřenou lhůtu k poskytnutí součinnosti, která je nutná k provedení díla a po jejím marném uplynutí může zhotovitel od smlouvy odstoupit. Jinak řečeno nelze hovořit o zániku závazku ze smlouvy o dílo pro nemožnost plnění podle § 2006 o. z. bez dalšího jen na základě toho, že objednatel aktuálně nemůže poskytnout součinnost nezbytnou pro zhotovení díla zhotovitelem (např. pro zánik smluvního vztahu, na jehož základě byl sám objednatel oprávněn ke vstupu a realizaci díla na místě plnění), nejde-li o stav trvalý. Takový závěr by popíral zákonné právo zhotovitele žádat po objednateli poskytnutí součinnosti.
Pro závěr, zda v nyní projednávané věci taková překážka (způsobená žalobkyní) znamenala již v okamžiku zániku závazku mezi Letištěm a žalobkyní nemožnost plnění žalované ve smyslu § 2006 o. z. (jak dovodil odvolací soud) byla třeba posoudit, zda šlo o překážku trvalou (tj. překážku trvale neumožňující plnění žalované vůči žalobkyni), a to výlučně na základě okolností, které zde existovaly v době vzniku této překážky (tj. v době zániku smlouvy mezi Letištěm a žalobkyní). I přes zjištěnou skutečnost, že Letiště v době svého oznámení o zúžení rozsahu díla adresovaného žalobkyni nemělo zájem na pokládce dlažby žalobkyní podle uzavřené smlouvy o dílo, však ze skutkových zjištění vyplývalo, že Letiště stále chtělo, aby pokládka dlažby na uvedeném místě byla realizována.
Mělo v uvedené době též zájem, aby samotnou dodávku (již žalovanou naskladněné) dlažby do sjednaného místa plnění realizovala přímo žalobkyně formou uzavření kupní smlouvy. Minimálně v rozsahu dodávky dlažby na uvedené místo plnění tak bylo zřejmé, že uvedenou překážku vstupu žalované na staveniště může žalobkyně odstranit uzavřením nového smluvního vztahu s Letištěm. Ani ve vztahu k pokládce dlažby na sjednaném místě přitom nebylo v době zániku smluvního vztahu mezi Letištěm a žalobkyní vyloučeno, že žalobkyně v budoucnu zajistí nezbytnou součinnost žalované jiným způsobem (např. prostřednictvím dohody s budoucím zhotovitelem zbylého rozsahu díla), byť by sama nebyla smluvním partnerem Letiště. Fakticky trvale objektivně nemožným se tak plnění žalované vůči žalobkyni stalo až v okamžiku, kdy žalovaná na sjednaném místě položila dlažbu v rámci závazku ze smlouvy o dílo, kterou uzavřela se společností HARTEX CZ, s. r. o., tj. kdy žalovaná provedla požadované plnění na daném místě pro jiného objednatele .
Odvolací soud zánik závazku pro nemožnost plnění odůvodnil též ztrátou zájmu žalobkyně na požadovaném plnění (že jej již sama neočekávala). Samotná ztrátu zájmu věřitele na plnění, které může být dlužníkem poskytnuto, však neznamená bez dalšího zánik závazku ze zákona pro nemožnost plnění (nejde o objektivní a trvalou nemožnost plnění ve smyslu výše citované judikatury). Takový závěr by byl v rozporu se zájmy dlužníka, který může i přes nezájem věřitele na plnění mít nadále zájem smluvně dohodnuté plnění poskytnout.
Právní posouzení věci odvolacím soudem, podle kterého již okamžikem zániku závazku mezi žalobkyní a Letištěm došlo též k zániku závazku ze smlouvy o dílo uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou pro následnou nemožnost plnění podle § 2006 o. z., tedy není správné. Pro úplnost však lze dodat, že výše uvedené neznamená, že k zániku smluvního závazku mezi žalobkyní a žalovanou nemohlo dojít v souvislosti se sdělením žalobkyně o zúžení rozsahu díla jiným právem aprobovaným způsobem (např. faktickou dohodou stran či realizací smluvního oprávnění žalobkyně o možnosti zúžení rozsahu díla, bude-li takové smluvní ujednání na základě řádně provedeného výkladu případně zjištěno jako obsah mezi účastnicemi uzavřené smlouvy o dílo). Takové případné jiné právní posouzení zániku smluvního závazku a jeho okamžiku však překračuje rámec dovolacího přezkumu vymezeného dovolacím důvodem uplatněným žalobkyní.
V důsledku nesprávného právního posouzení otázky okamžiku zániku smluvního závazku mezi žalobkyní a žalovanou pro následnou nemožnost plnění (a současně při nesprávnosti, resp. minimálně předčasnosti závěru o uzavření ústní smlouvy o dílo s obsahem odvolacím soudem uvedeným) pak není správné (je minimálně předčasné) i právní posouzení věci ohledně promlčení žalobou uplatněné pohledávky založené na předpokladu, že obsahem smlouvy o dílo nebylo ujednání o delší promlčecí lhůtě, a současně na závěru, že smluvní závazek mezi žalobkyní a žalovanou zanikl pro nemožnost plnění ve smyslu § 2006 o. z. již v okamžiku zániku závazku žalobkyně ze smlouvy o dílo uzavřené s Letištěm na základě oznámení Letiště o jednostranném zúžení rozsahu díla (že již tímto okamžikem mohla žalobkyně požadovat po žalované vydání bezdůvodného obohacení).
Jako správné pak v důsledku nesprávného právního posouzení otázky okamžiku zániku smluvního závazku mezi žalobkyní a žalovanou pro následnou nemožnost plnění nemůže obstát ani posouzení žalobkyní současně uplatněného nároku na náhradu škody, které odvolací soud učinil právě v návaznosti na závěr, že zánikem závazku mezi Letištěm a žalobkyní (nikoliv z viny žalované zúžením rozsahu plnění díla) zanikl pro nemožnost plnění i subdodavatelský závazek mezi žalobkyní a žalovanou a že tak žalovaná mohla volně nakládat s uvedenou dlažbou a v jejím následném jednání tak nelze shledat žádné porušení právní povinnosti jako jeden z předpokladů nároku na náhradu škody.
Dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi dovozuje, že ušlý zisk lze definovat jako ušlý majetkový prospěch spočívající v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí, pokud by nedošlo ke škodní události. Pro jeho výši je určující, jakému majetkovému prospěchu, k němuž mělo reálně dojít, zabránilo jednání škůdce. Přitom je nutné vycházet z částky, kterou by poškozený získal za obvyklých podmínek s přihlédnutím k nákladům potřebným k dosažení tohoto zisku.
Rozhodující je to, o jaký reálně dosažitelný (nikoli hypotetický) prospěch poškozený přišel. Přitom musí být dána taková skladba okolností (pravidelný běh věcí) svědčící o tom, že jednání vedoucí k zisku se již začalo nebo alespoň nepochybně mělo začít naplňovat a že – nebýt škodlivého zásahu – výsledek by se dostavil. Přitom nepostačuje pouhá pravděpodobnost zvýšení majetkového stavu v budoucnu, neboť musí být najisto postaveno – a v tomto směru je důkazní břemeno na poškozeném – že nebýt protiprávního jednání škůdce (či škodní události u objektivní odpovědnosti) by se majetkový stav poškozeného zvýšil. Ušlý zisk nemůže představovat jen zmaření zamýšleného výdělečného záměru či příslibu možného výdělku, není-li takový majetkový přínos podložený již existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že nebýt škodní události, k zamýšlenému zisku by skutečně došlo.
K určení rozsahu (výše) ušlého zisku ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu zaujímá stanovisko, dle kterého se náhrada určuje jako rozdíl mezi předpokládaným ziskem a náklady, které bylo třeba na jeho dosažení vynaložit. Závěry, jež dovodila judikatura především v podnikatelských vztazích, a to že při určení výše náhrady ušlého zisku se vychází z částky, kterou by za obvyklých okolností – nebýt škodné události – poškozený ze své činnosti získal, s přihlédnutím k nákladům, které by musel na dosažení těchto výnosů vynaložit, platí však obecně pro určení výše ušlého zisku.
Dovolací soud shrnuje, že nároky na náhradu ušlého zisku i skutečné škody jsou samostatné nároky, na sobě nezávislé, oba mohou vzniknout z téže škodní události a existence skutečné škody není předpokladem vzniku ušlého zisku, a to platí i naopak. Okolnost, že při určení výše ušlého zisku se vychází z částky, kterou by za obvyklých okolností – nebýt škodní události – poškozený ze své činnosti získal, s přihlédnutím k nákladům, které by musel na dosažení těchto výnosů vynaložit, nevylučuje možnost vzniku skutečné škody.
Náklady, které na dosažení zisku podnikatel vynaložil, získává totiž při své podnikatelské činnosti zpět, neboť k tomu, aby byl dosažen zisk, musí být příjem z podnikatelské činnosti vyšší než vynaložené náklady. Při stanovení výše ušlého zisku se vychází z celkových předpokládaných výnosů z podnikání snížených o předpokládané náklady. Ušlý zisk je tedy hypotetická kategorie a jeho výše je dána rozdílem mezi celkovým příjmem z podnikání a náklady potřebnými k dosažení tohoto příjmu, bez ohledu na to, zda tyto náklady byly poškozeným skutečně vynaloženy, či nikoliv. Jestliže však poškozený vynaložil určité náklady, jež by k dosažení příjmů z podnikání sice sloužit mohly, avšak v důsledku škodní události k tomu nesloužily a příjmem z podnikatelské činnosti nebyly uhrazeny, jde o skutečnou škodu, na jejíž náhradu má poškozený právo za podmínky, že vznik této újmy je v příčinné souvislosti se škodní událostí.
Dovolatelce nelze přisvědčit v její úvaze, že náhradě ušlého zisku z budoucí smlouvy dle smlouvy o smlouvě budoucí nutně musí předcházet žaloba na určení obsahu budoucí smlouvy [část dovolací námitky shora označené pod písm. c)]. Dovolací soud již ve své rozhodovací praxi judikoval, že charakter ušlého zisku může mít i majetková újma spočívající v tom, že nedošlo k nabytí vlastnického práva, jež mělo být na účastníky převedeno budoucí kupní smlouvou, neboť jim mohl ujít majetkový přínos v hodnotě rozdílu mezi smluvenou kupní cenou a hodnotou nemovitosti. Jinými slovy, i porušení smlouvy o smlouvě budoucí může zakládat právo na náhradu ušlého zisku, který by straně plynul z budoucí smlouvy.
Ze smlouvy o smlouvě budoucí totiž zavázané straně vzniká povinnost uzavřít smlouvu (§ 1786 o. z.). Důsledkem porušení této povinnosti je neuzavření smlouvy, tj. takový stav, kdy by v případě jejího splnění k uzavření smlouvy došlo. Náhradou škody (ušlého zisku) z budoucí smlouvy je tak chráněn zájem věřitele na splnění budoucí smlouvy, přičemž náhradou škody má být navozen stav, ve kterém by se nacházel věřitel, pokud by smlouva byla splněna. Právě pro existenci závazku k uzavření budoucí smlouvy dle smlouvy o smlouvě budoucí jde o situaci jinou než v případě tzv. předsmluvní odpovědnosti ve smyslu § 1729 odst. 2 o. z., a proto lze obecně uzavřít, že v případě porušení povinnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí není náhrada ušlého zisku z budoucí smlouvy vyloučena.
Nicméně i v takovém případě musí být naplněny podmínky (předpoklady) pro přiznání ušlého zisku tak, jak je vymezuje rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Ušlý zisk nemůže představovat jen zmaření zamýšleného výdělečného záměru či příslibu možného výdělku, není-li takový majetkový přínos podložen již existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že nebýt škodné události, k zamýšlenému zisku by skutečně došlo.
Podle judikatury Nejvyššího soudu způsob zjišťování výše ušlého zisku závisí v každém jednotlivém případě na skutkových tvrzeních poškozeného, jimiž je uplatněný nárok na náhradu škody zdůvodněn, tedy na tvrzeních o konkrétních okolnostech, z nichž dovozuje, že by v zažalovaném období dosáhl při svém podnikání zisku, o který přišel. Významná pro vymezení nároku mohou být např. tvrzení o konkrétních smluvních vztazích, které měl pro rozhodnou dobu sjednány, o pravidelně se opakujících obchodních příležitostech, o něž v té době přišel, popř. (pokud předpokládané příjmy byly dosaženy i bez jeho osobního přičinění) o snížení zisku z podnikání o prostředky vynaložené na mzdu nebo na jiný příjem osoby, která v tomto období vykonávala za poškozeného činnost k dosažení zisku, zatímco předtím tyto prostředky nebyly vynakládány apod.
Tyto požadavky na dostatečnou konkretizaci okolností, z nichž měl žalobkyni plynout zisk, jehož zmaření se domáhá po žalované, však nebyly v řízení naplněny. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (stejně jako soudu prvního stupně) se nepodává, z jaké konkrétní činnosti dle Smlouvy o smlouvě budoucí měl žalobkyni plynout zisk. Dovolatelce tak lze přisvědčit v její úvaze [obsažené v námitce shora označené pod písm. c)] do té míry, že určení ušlého zisku z budoucí smlouvy, k jejímuž uzavření se povinná strana ve smlouvě o smlouvě budoucí zavázala, vyžaduje prokázání obsahu tohoto (předpokládaného) závazku, jehož zmaření mělo ušlý zisk zakládat. Jestliže si strany ve smlouvě o smlouvě budoucí nesjednaly obsah budoucí smlouvy, resp. její obsah byl určen toliko obecně (srov. § 1785 o. z.), pak je pro vymezení nároku na náhradu ušlého zisku v těchto případech nezbytné vyložit obsah budoucí smlouvy, jejíž uzavření by za typických tržních podmínek vedlo k zisku poškozeného.
Za této situace (nebyl-li v řízení prokázán předpokládaný obsah závazku, který měl přinést zisk poškozené) pak logicky nemůže obstát ani závěr o určení rozsahu (výše) ušlého zisku [dovolací námitka shora označená pod písm. d)]. Odvolací soud k tomu uvádí, že žalobkyni vznikla škoda spočívající v ušlém zisku, tj. odměně, kterou by získala v případě uzavření budoucí smlouvy. Tato úvaha však pomíjí závěry rozhodovací praxe shora citované, dle které se náhrada určuje jako rozdíl mezi předpokládaným ziskem a náklady, které bylo třeba na jeho dosažení vynaložit. Soudy nižších stupňů sice správně předpokládaný zisk, který odpovídal jedné polovině ceny díla, ponížily o náklady na subdodavatele. Nebyl-li však v řízení zjištěn rozsah plnění, které dle budoucí smlouvy měla žalobkyně poskytnout a za něž měla náležet předpokládaná odměna, nelze s jistotou uzavřít, že tyto náklady subdodavatele jsou jedinými náklady, které bylo třeba vynaložit k dosažení zisku, neboť nelze určit, jaká část plnění měla být subdodavatelem poskytnuta.
Jakkoliv nelze vyloučit, že žalobkyně veškerou činnost dle budoucí smlouvy chtěla přenést na tohoto subdodavatele za uvedenou cenu, a šlo proto o jediný náklad nutný ke vzniku požadovaného zisku (byť v takovém případě by činila marže více než 80 % ceny, tj. přirážka přesahující 450 % nákupní ceny), nelze tuto úvahu učinit bez zjištění obsahu závazku z budoucí smlouvy, jejímž splněním měla žalobkyně dosáhnout ušlého zisku.
Dovolací soud nepřehlíží, že zejména soud prvního stupně akcentoval v odůvodnění svého rozsudku skutečnost, že na straně žalobkyně probíhala příprava za účelem realizace finálního projektu a že se s žalovanou podílela na přípravě podkladů technického řešení a účastnila se jednání o nabídkách.
K tomu však je nutno dodat, že zmařené náklady této činnosti nemají povahu ušlého zisku, ale případně skutečné škody. Lze tak obecně odkázat na závěry rozhodovací praxe shora citované, že nárok na náhradu ušlého zisku i skutečné škody jsou samostatné nároky. Pro úplnost lze ke vztahu nároků na náhradu škody spočívající v marně vynaložených nákladech na kontraktaci a škody spočívající v ušlém zisku z neuzavřené smlouvy odkázat též na závěry rozsudku Nejvyššího soudu, který v poměrech věci tam vedené uzavírá, že nelze současně přiznat jak náhradu marně vynaložených nákladů na kontraktaci, tak náhradu ušlého zisku z neuzavřené smlouvy.
Náhrada škody totiž má vyrovnat majetkovou ztrátu poškozeného, nesměřuje k jeho obohacení. Z dosavadních skutkových zjištění o obsahu závazkových vztahů mezi stranami vyplývá, že v daném případě pak lze vycházet z toho, že reálně by mohla nastat buďto situace, že dodavatel, pokud by dopředu věděl, že bude ze zadávacího řízení vyloučen, by do něj vůbec nevstoupil, a tudíž by marně nevynaložil náklady na toto řízení (negativní interese), avšak současně by ani nemohl z uzavřené smlouvy obdržet jakýkoliv zisk, anebo by do řízení vstoupil, smlouva s ním by byla uzavřena, obdržel by se smlouvou související zisk (pozitivní interese), avšak v tomto případě by náklady na kontraktaci nebyly vynaloženy marně. Situace, v níž by dovolatelka těžila z uzavřené smlouvy a současně nenesla náklady na kontraktaci, by však reálně nikdy nastat nemohla. Z toho důvodu nelze negativní i pozitivní interesi přiznat současně.
V tomto smyslu je třeba důvodovou zprávou uváděné upřesnění předmětného pravidla chápat tak, že jeho účelem a smyslem je ve vztahu k použití jména člověka (obdobně jako v případě obecné úpravy názvu právnické osoby podle § 133 o. z.) především řešení vzájemného konfliktu dvou (statusových) soukromých práv na označení při jejich použití v hospodářském styku, a to práva člověka k jeho jménu (resp. osobnímu jménu a příjmení) podle § 77 o. z. na straně jedné a práva právnické osoby na ochranu své firmy jako názvu, pod kterým je zapsána v obchodním rejstříku, ve smyslu § 423 o. z. na straně druhé. Za tímto účelem zákon zvlášť (byť za použití relativně neurčité hypotézy právní normy) stanoví (a v tomto směru též účelově omezuje oprávnění člověka odvolat souhlas s použitím vlastního jména jinou osobou v rámci výkonu jeho soukromého práva na ochranu jména, resp. práva na ochranu osobnosti prostřednictvím použití jeho jména) okruh důvodů, pro který původní konsenzus o užívání cizího jména v obchodní firmě právnické osoby nadále neobstojí.
Srov. svým účelem obdobnou statusovou úpravu odvolání souhlasu k užití jména v názvu právnické osoby v § 133 odst. 3 o. z., popř. rovněž úpravu odvolání svolení s použitím zachycení projevů osobnosti člověka v § 87 odst. 2 o. z., byť v obou případech s odlišným legislativním řešením předpokladů pro jejich uplatnění a rovněž stanovením odlišných důsledků, a to i v rámci deliktního práva.
Proto i posouzení existence závažného důvodu, pro který nelze spravedlivě další užívání jména v obchodní firmě právnické osoby požadovat, musí být založeno na posuzování vzájemného střetu oprávněných zájmů dotčených osob vzhledem ke konkrétním okolnostem věci, a to zájmu toho, jehož jméno je využito, na ochraně svého jména (popř. své osobnosti dotčené užitím jména) při jeho používání ve spojení s podnikáním jiné osoby a legitimního očekávání právnické osoby používat nadále svoji obchodní firmu (jako podnikatelské označení poskytovatele nabízených výroků či služeb a s ním případně spojenou pověst závodu či vybudované zákaznické spojení s poskytovanými výrobky či službami) v souladu s původně uděleným souhlasem.
Z toho plyne, že pro naplnění podmínek pro vznik oprávnění odvolat souhlas s užitím svého jména v obchodní firmě právnické osoby podle § 428 o. z. je rozhodující zjištění existence takového závažného důvodu a současně takové jeho intenzity, jež se neospravedlnitelně (závadně) projeví v oprávněných zájmech toho, o jehož jméno jde. A to do té míry, že lze na právnické osobě vyžadovat, aby (i přes dosavadní souhlasné užívání jména v obchodní firmě) vzhledem ke shora uvedenému vážení střetávajících se zájmů podstoupila pro účely svého dalšího podnikání změnu své firmy a s tím i případně spojené náklady. Jinak řečeno, sama existence závažného důvodu automaticky neznamená vznik práva odvolat souhlas dle § 428 o. z. Závažný důvod musí mít takovou povahu, aby při zvážení konkrétních okolností věci (a to kupříkladu i s ohledem na dobu užívání cizího jména v obchodní firmě či na její obchodní zavedenost) převážil nad oprávněným zájmem právnické osoby na zachování obchodní firmy.
Dovolateli lze tudíž přisvědčit potud, že pro posouzení důvodnosti odvolání souhlasu s užitím jména v obchodní firmě právnické osoby není rozhodující, zda určitý důvod pro odvolání souhlasu lze či nelze považovat za negativní na základě některého paušálního (objektivizujícího) hlediska (např. z hlediska celospolečenského hodnotového vnímání povahy takového důvodu či z pohledu určité skupiny třetích osob, např. okruhu průměrných zákazníků právnické osoby). Má-li důvod pro ukončení dalšího užívání cizího jména v obchodní firmě spočívat v tom, že nelze po jeho nositeli takové další užívání spravedlivě požadovat, musí se nezbytně takové užívání projevit právě v postavení tohoto nositele jména (a nikoli jiné osoby), a to právně nežádoucím způsobem (v tomto smyslu negativně).
Na druhou stranu však vzhledem k nutnosti vážit rovněž zájmy právnické osoby na zachování své (dosud konsenzuálně užívané) obchodní firmy nemůže být samo o sobě rozhodující pouze vlastní subjektivní přesvědčení dotčené osoby, o jejíž jméno jde. A to již proto, že samo udělení souhlasu s užitím jména v obchodní firmě právnické osoby (aniž by se jednalo například o člena statutárního orgánu této právnické osoby nebo aniž by bylo sjednáno jinak) nezakládá nositeli tohoto jména právo ovlivňovat rozhodnutí týkající se obchodního vedení právnické osoby či jiná rozhodnutí při výkonu její podnikatelské činnosti, neboť tato rozhodnutí činí podnikatel pojmově na svou vlastní (a nikoli cizí) odpovědnost (riziko) (srov. § 420 o. z.).
Lze tak shrnout, že závažný důvod, pro který nelze spravedlivě požadovat, aby jméno bylo nadále užíváno v obchodní firmě právnické osoby, se posoudí s ohledem na konkrétní poměry toho, o jehož jméno jde. Musí jít o okolnost, jež je natolik závažná a působí natolik intenzivně, že by osoba v postavení nositele tohoto jména běžně (tj. nikoli pouze z hlediska vlastního subjektivního přesvědčení dotčené osoby) vnímala další užívání svého jména z opodstatněných důvodů jako nežádoucí. Zájem této osoby je nutné poměřovat se zájmem právnické osoby na zachování své obchodní firmy.
Proto bude vzhledem k relativně neurčitému vymezení hypotézy aplikované právní normy třeba, aby soudy v každém jednotlivém případě zkoumaly konkrétní okolnosti věci a to, zda z nich vyplývá naplnění existence závažného důvodu a jeho projevu ve sféře dotčené osoby, který by měl být natolik intenzivní, že nebude možné po této osobě spravedlivě (a to i při vážení oprávněných zájmů právnické osoby) požadovat, aby její jméno bylo v obchodní firmě nadále užíváno. Je tak nezbytné vždy zohlednit konkrétní okolnosti významné pro posouzení závažnosti takového důvodu, stejně jako konkrétní důsledek, který takový důvod přináší do sféry souhlasící osoby.
Uvedené závěry se uplatní i pro konkrétní posouzení zákonem (v rámci demonstrativního výčtu) zvlášť uvedeného důvodu spočívajícího ve změně převažující povahy podnikání právnické osoby. I u tohoto důvodu je třeba na základě shora uvedených výkladových závěrů posuzovat, zda se tato okolnost bude ve sféře dotčené osoby projevovat natolik intenzivně, že po ní nebude možné spravedlivě požadovat, aby užívání svého jména v obchodní firmě (nadále) strpěla. Samo o sobě tak není rozhodující, zda by se z ryze objektivního hlediska mělo (obecně) jednat o okolnost vnímanou negativně či pozitivně nebo nakolik je nová převažující podnikatelská činnost vzdálená od původní povahy podnikání.
Při aplikaci shora uvedených východisek v poměrech projednávané věci je třeba v rámci limitů dovolacího přezkumu aplikace normy s relativně neurčitou hypotézou posoudit, zda úvaha odvolacího soudu nebyla zjevně nepřiměřená. Byť ze závěrů odvolacího soudu výslovně neplyne, na základě jakého konkrétního hlediska učinil závěr, že změna převažující povahy podnikání žalované (v níž žalobce spatřoval naplnění závažného důvodu ve smyslu § 428 o. z.) nepředstavuje změnu negativní, neshledává přesto dovolací soud s ohledem na v řízení zjištěné i dovolatelem tvrzené okolnosti věci a vzhledem k závěrům odvolacího soudu v jejich celku, jakož i k závěrům soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud v podstatných bodech ztotožnil, úvahy odvolacího soudu v konečném důsledku za zjevně nepřiměřené.
Žalobce dle svých tvrzení spatřoval závažný důvod pro odvolání souhlasu s užíváním svého jména v obchodní firmě žalované v tom, že došlo rekonstrukcí k zásadní přestavbě objektu restaurace, která je nyní jinou restaurací, dále že došlo k posunu od tradiční české kuchyně k zážitkové specializované gastronomii a také k posunu od lidových cen k orientaci na movitou klientelu. Pokud na základě tohoto soudy uzavřely, že již z uvedených tvrzení žalobce plyne, že nebyla splněna podmínka závažného důvodu, pro který by na žalobci nebylo spravedlivé požadovat, aby jeho jméno bylo užíváno v obchodní firmě žalované, pak jejich úvaha nebyla zjevně nepřiměřená. Z výše shrnutých obecných východisek totiž vyplývá, že závažný důvod zakládající právo odvolat souhlas s užitím jména podle § 428 o. z. musí mít určitou intenzitu, resp. jeho důsledky ve sféře dotčené osoby musí mít takové (a v tomto smyslu negativní) účinky, aby nebylo možné spravedlivě požadovat další užívání jména této osoby v obchodní firmě.
V poměrech projednávané věci soudy dospěly k přiměřenému a z výše uvedených východisek nikterak nevybočujícímu závěru, pokud uzavřely, že nelze na straně žalobce dovozovat závažný důvod ve smyslu § 428 o. z. zakládající právo žalobce odvolat souhlas s užitím svého jména toliko na základě toho, že žalovaná sice nadále provozuje restauraci a hotel, ale objekt zrekonstruovala, zvýšila ceny a zaměřila se na zážitkovou gastronomii (byť stále české tradiční kuchyně, jak vyplývá ze skutkových zjištění soudu prvního stupně). Tyto změny představují svojí povahou spíše (běžná) rozhodnutí v rámci obchodního vedení (podnikatelské strategie) právnické osoby, resp. jejího závodu, jež, jak zdůvodněno shora, nemá žalobce jako osoba, jejíž jméno je obsaženo v obchodní firmě žalované, právo ovlivňovat a nesouhlas žalobce s nimi proto nemůže (bez dalšího) představovat takový závažný důvod, pro který by nebylo spravedlivé po žalobci požadovat, aby jeho jméno bylo v obchodní firmě žalované nadále užíváno.
Z výše uvedených důvodů proto dovolací soud neshledal úvahu odvolacího soudu (potažmo soudu prvního stupně, s jehož právním posouzením se odvolací soud ztotožnil) ohledně splnění podmínek použití § 428 o. z. za zjevně nepřiměřenou.
