Pátky s judikaturou 9/10/26
Výkladem citovaného ustanovení se Nejvyšší soud opakovaně zabýval a dovodil, že je v něm upraven zvláštní případ právního nástupnictví (sukcese), s nímž je spojen ten důsledek, že na nabyvatele přecházejí práva a povinnosti pronajímatele z nájemního vztahu přímo ze zákona (ex lege), nastane-li skutečnost, s níž zákon uvedený důsledek spojuje – tj. nabytí vlastnického práva k pronajaté věci.
Nabyvatel vstupuje do původního nájemního vztahu se všemi jeho základními obsahovými atributy, jakými jsou zejména předmět nájmu a práva a povinnosti subjektů daného vztahu vyplývající ze zákona, resp. z nájemní smlouvy, s výjimkou těch práv a povinností, která mají samostatný právní režim daný právním důvodem jejich vzniku (např. peněžité pohledávky a dluhy pronajímatele vzniklé za trvání původního nájemního vztahu). Smyslem této právní úpravy je přitom zajistit kontinuitu nájemního vztahu na straně pronajímatele pro případ, že nastane předvídaná právní skutečnost – změna vlastnictví k pronajaté věci. Toto právní nástupnictví se týká práv a povinností typických pro nájemní vztah, tedy těch, jež tvoří jeho pojmové znaky. Se vstupem nabyvatele do nájemního vztahu proto nemůže být spojen ten důsledek, že by na něj přešel takový závazek jeho právního předchůdce, který uvedený rámec přesahuje.
Ohledně práv a povinností příznačných pro nájem však bezvýhradně platí, že právní nástupnictví se týká celého obsahu nájemního vztahu. Vztahuje se tedy nejen na jeho složky podstatné (např. způsob výpočtu nebo jiné určení výše nájemného z bytu), nýbrž i pravidelné (např. místo a čas plnění nájemného), ale také vedlejší (nahodilé). Účelem takovéto právní úpravy je přitom poskytnutí právní ochrany nájemci v situaci, kterou nemohl (svým projevem vůle) ovlivnit.
V ustálené soudní praxi není pochyb o tom, že bezdůvodné obohacení z právního důvodu, který odpadl, může nastat nejen v případech, kdy toto odpadnutí má účinky ex tunc [typicky v případech odstoupení od smlouvy (§ 48 obč. zák.) či zániku závazku u tzv. fixních smluv (§ 518 obč. zák.)], ale i v případech, kdy má toto odpadnutí účinky ex nunc [např. splnění rozvazovací podmínky (§ 36 odst. 2 věta druhá obč. zák.), dohoda stran (§ 572 odst. 2 obč. zák.), následná nemožnost plnění (§ 575 obč. zák.) či odvolání příkazu (§ 731, § 732 obč. zák.)]. Skutečností zakládající odpovědnost k vydání bezdůvodného obohacení tak nepochybně může být i výpověď závazku.
Výpovědí práva a povinnosti smluvních stran nezanikají zpětně, nýbrž až od její účinnosti. Výpověď tedy působí ex nunc, nedotýká se vzájemných práv a povinností stran, která měla být plněna před zánikem závazku, a zpravidla tak ani nevede k takovému odpadnutí (zániku) právního důvodu plnění, jenž by zakládal vztah z bezdůvodného obohacení. Jiná je však situace, plnila-li jedna strana v souladu se závazkem druhé straně předem i za období, kdy ještě měla obligace trvat, avšak z důvodu předčasného zániku již v tomto období netrvala. Následným odpadnutím právního důvodu takového plnění (předčasným zánikem závazku) se takto předem poskytnuté plnění stane bezdůvodným obohacením.
Znamená to, že zaplatí-li nájemce nájemné předem na určitou dobu (zde 25 let), je zaplacení nájemného vázáno na povinnost pronajímatele po uvedenou dobu strpět užívání bytu nájemcem. Vypoví-li jedna ze stran nájem před uplynutím této doby, dojde k zániku nájemního vztahu a nájemci vznikne právo požadovat na pronajímateli vrácení poměrné části zaplaceného nájemného za dobu od zániku nájmu do konce doby, na kterou bylo nájemné zaplaceno (nedohodnou-li se strany jinak).
Jelikož právo nájemce požadovat vrácení poměrné části zaplaceného nájemného je vázáno na zánik nájemního vztahu, nejde o pohledávku vzniklou za trvání původního nájemního vztahu a nájemce musí svůj nárok uplatnit vůči subjektu, který byl pronajímatelem v době ukončení nájmu. Je nerozhodné, z jakého důvodu byl nájem vypovězen, neboť to nic nemění na tom, že pronajímatel tím získal nájemné za dobu, po kterou nájemní poměr již netrval, aniž by za ně poskytl nájemci sjednané protiplnění.
Nepřípadný je odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu, neboť v tam posuzované věci se účastníci v nájemní smlouvě výslovně dohodli na tom, že "nájem lze ukončit písemnou dohodou obou smluvních stran a pouze v tomto případě je ukončení nájmu spojeno s úhradou alikvotní části předem uhrazeného nájemného“.
Za tohoto stavu dovolací soud dovodil, že jen písemná dohoda o ukončení nájmu mohla být důvodem pro vrácení alikvotní části nájemného. Nedošlo-li k takové dohodě, pak je požadavek žalobce na vrácení poměrné části zaplaceného nájemného neopodstatněný. V posuzovaném případě však existence takového smluvního ujednání zjištěna nebyla a jde tedy o jinou skutkovou situaci.
Podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů pronajímatel vypověděl nájem bytu výpovědí ze dne 23. 5. 2017, která byla shledána oprávněnou, a nájem tudíž skončil uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty (ke dni 31. 8. 2017), tj. před uplynutím sjednané doby 25 let, na niž bylo nájemné zaplaceno.
V době skončení nájmu byl pronajímatelem žalovaný, který nabytím vlastnictví nemovitosti vstoupil do původního nájemního vztahu na straně pronajímatele a byl vázán ujednáními nájemní smlouvy. V obecné rovině lze proto souhlasit s odvolacím soudem, že právě vůči žalovanému musí nájemce uplatnit svůj nárok na vrácení poměrné části zaplaceného nájemného.
Zda se tento závěr uplatní i v projednávané věci však zatím nelze posoudit.
Dovolatel totiž namítá, že žalobou požadovaný nárok vznikl z jiného právního důvodu – ze smlouvy o výstavbě. Odvolací soud sice jeho námitce nepřisvědčil a uvedl, že pro posouzení uplatněného nároku je rozhodující nájemní smlouva, tento svůj závěr ale nijak blíže neodůvodnil. I když ze smlouvy o výstavbě činil skutková zjištění, neprovedl její výklad, neposuzoval ji po právní stránce a nevypořádal se s námitkami dovolatele, že podle ní investici realizovala společnost KOLO a nikoli žalobce, což ostatně ani nebylo mezi účastníky sporné.
Ze skutkových zjištění přitom vyplývá, že podle smlouvy o výstavbě právě investice společnosti KOLO měla být kompenzována poskytnutím bezplatného nájmu na dobu 25 let jejím společníkům. Takové ujednání, v němž se dlužník zaváže poskytnout plnění třetí osobě, která není účastníkem smlouvy, přitom nebylo v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 vyloučeno (srov. § 50 obč. zák.).
Proto jen z toho, že se žalobce jako společník společnosti KOLO stal následně nájemcem bytu, nelze bez dalšího dovodit, že v případě předčasného skončení nájmu měla náležet poměrná část této investice jemu a nikoli původnímu investorovi (stavebníkovi). Uvádí-li nájemní smlouva, že nájemné je uhrazeno nájemcem předem „s ohledem na prostředky vynaložené nájemcem na vybudování bytu“, není její znění zcela v souladu se smlouvou o výstavbě.
Odvolací soud měl proto provést výklad těchto smluv v jejich vzájemném kontextu a posoudit, jaká práva a povinnosti z té které smlouvy smluvním stranám vznikly. V této souvislosti také nelze odhlédnout od toho, že sám žalobce v žalobě tvrdí, že pohledávka společnosti KOLO za městskou částí Praha 2 ve výši 2 988 440 Kč, představující investici vloženou do výstavby bytu, mu byla postoupena smlouvou ze dne 11. 10. 2002, kterou v řízení předložil a kterou byl rovněž proveden důkaz. Ani posouzením této smlouvy se však odvolací soud nezabýval.
Ústavní soud posuzoval nájemní smlouvu pouze z toho hlediska, zda obsahuje zákonem požadované náležitosti a je platná. Dovodil, že i když neobsahuje ujednání o výši nájemného či způsobu jejího určení, které je obligatorní náležitostí smluv o nájmu bytu, je třeba na ni hledět jako na platnou, neboť je zřejmé, že výše nájemného má být zjištěna jako podíl "prostředků vynaložených nájemcem na vybudování bytu" a počtu měsíců v období od 1. 6. 2002 do 31. 5. 2027.
Uvedl-li, že je „bez významu, že investice byla v první fázi vynaložená společností KOLO a nikoliv žalobcem“, bylo to právě a jen v této souvislosti, tedy za účelem zjištění výše nájemného, vztah smlouvy o výstavbě k nájemní smlouvě po právní stránce nijak nehodnotil.
Jelikož nájemní smlouva byla uzavřena platně, není pochyb, že žalobci jako nájemci z ní vzniklo právo byt užívat, aniž by za toto užívání po dobu prvních 25 let musel platit nájemné. Zda mu vzniklo také právo požadovat v případě předčasného skončení nájemního vztahu poměrnou část zaplaceného nájemného, závisí na výkladu výše zmíněných smluv, který odvolací soud dosud neprovedl. Jeho závěr, že žalobcem uplatněný nárok je nárokem na „vydání bezdůvodného obohacení v souvislosti s předplaceným nájemným a nikoli v návaznosti na hodnotu jednotky“, je proto neúplný, a tudíž i nesprávný.
Nejde-li o právní jednání, které dlužník učinil ve prospěch osoby jemu blízké nebo osoby, která s ním tvoří koncern, pak ve sporu o určení neúčinnosti zvýhodňujícího právního jednání ve smyslu § 241 insolvenčního zákona nese žalobce (insolvenční správce dlužníka) břemeno tvrzení ohledně toho, že:
[1] Šlo o právní jednání, v jehož důsledku se věřiteli dlužníka (žalovanému) dostalo na úkor ostatních věřitelů dlužníka vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu (vedeném na majetek dlužníka) [§ 241 odst. 1 insolvenčního zákona].
[2] Dlužník učinil právní jednání (účinky právního jednání nastaly) v rozhodné době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení (§ 241 odst. 4 insolvenčního zákona).
[3] Šlo o právní jednání, které dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo o právní jednání, které vedlo k dlužníkovu úpadku (§ 241 odst. 2 věta první insolvenčního zákona).
Dovolací argumentace k právnímu jednání učiněnému za podmínek obvyklých v obchodním styku cílí k posouzení, zda u právního jednání, které by jinak splňovalo znaky zvýhodňujícího právního jednání dlužníka ve smyslu § 241 odst. 1 až 3 insolvenčního zákona, jsou splněny předpoklady pro uplatnění výjimky formulované v § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona (takže při naplnění výjimky lze uzavřít, že o zvýhodňující právní jednání nejde).
Jinak řečeno, taková argumentace nesměřuje ke zpochybnění předpokladů ve smyslu § 241 odst. 1 až 3 insolvenčního zákona, nýbrž k prosazení závěru, že přes splnění oněch předpokladů nejde o zvýhodňující právní jednání, jelikož jsou splněny podmínky formulované v § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona. O výjimku ve smyslu posledně označeného ustanovení jde tehdy, jestliže:
[1] Nešlo o právní jednání, které dlužník učinil ve prospěch osoby jemu blízké nebo osoby, která s ním tvoří koncern.
[2] Šlo o právní jednání, na základě kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch.
[3] Šlo o právní jednání učiněné za podmínek obvyklých v obchodním styku.
[4] Osoba, v jejíž prospěch dlužník učinil právní jednání, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by toto právní jednání mohlo vést k úpadku dlužníka.
Všechny tyto předpoklady musí být splněny kumulativně. Břemeno tvrzení a odtud plynoucí důkazní břemeno nese ohledně těchto skutečností osoba, v jejíž prospěch dlužník učinil odporované právní jednání (jelikož jde o skutečnosti v její prospěch).
V dané věci insolvenční soud uzavřel, že žalovaný prokázal splnění tří ze čtyř předpokladů pro uplatněný výjimky dle § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona, vyjma toho, že šlo o právní jednání učiněné „za podmínek obvyklých v obchodním styku“ (srov. reprodukci rozsudku insolvenčního soudu v odstavcích 4 a 5 odůvodnění shora, jakož i odstavec 37 odůvodnění rozsudku insolvenčního soudu).
O tom, že spor se vede jen o nesplnění podmínky, že šlo o právní jednání učiněné „za podmínek obvyklých v obchodním styku“, nepochyboval v napadeném rozhodnutí ani odvolací soud, jenž v dotčeném ohledu výslovně přitakal úsudku insolvenčního soudu, že osoba, v jejíž prospěch dlužník učinil právní jednání, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku (srov reprodukci rozsudku odvolacího soudu v odstavci 14 odůvodnění shora, jakož i odstavec 20 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Takto pojatá argumentace obou soudů ve spojení s dovoláním soustřeďuje dovolací přezkum právě jen k posouzení otázky, zda šlo o právní jednání učiněné „za podmínek obvyklých v obchodním styku“.
Soudní praxe je ustálena v závěru, že odporovatelným právním jednáním může být i (jen) platba, kterou se plní dluh (ve smyslu § 1908 odst. 1 o. z.).
Je rovněž zřejmé, že takové (jednostranné) právní jednání dlužníka nelze samo o osobě (izolovaně) zkoumat co do posouzení, zda šlo o právní jednání, na základě kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, jinak, než v rámci (celého) právního vztahu, jenž dlužníku založil povinnost plnit (dluh).
Stejnou metodou je nutno přistupovat ke zkoumání, zda šlo o právní jednání učiněné „za podmínek obvyklých v obchodním styku“. Jinak řečeno, východiskem zkoumání, zda šlo o takové právní jednání, je posouzení právního vztahu, z nějž dlužníku vzešla povinnost splnit dluh.
V ustavených skutkových poměrech dané věci byla úhrada částky 124.584,20 Kč platbou dlužníka na úhradu kupní ceny za zboží, které na základě objednávky dlužníka dovolatel dodal a vyúčtoval (fakturoval) dlužníku v květnu 2021. V intencích § 2079 o. z. (ve spojení s § 2085 a § 2086 o. z.) šlo o vztah z kupní smlouvy o koupi movitých věcí.
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že posuzování toho, zda určité právní jednání bylo učiněno za podmínek obvyklých v obchodním styku, je odvislé od posouzení okolností konkrétní věci, pročež nelze učinit obecný závěr, podle něhož by určité právní jednání bylo vždy učiněno za podmínek obvyklých v obchodním styku.
Pravidelným (základním) východiskem takových úvah přitom bude především porovnání předmětu zkoumaného právního jednání (jeho povahy) s předmětem podnikání osoby, na jejíž právní jednání se uplatňuje požadavek, aby šlo o právní jednání učiněné za podmínek obvyklých v obchodním styku.
K tomu budiž na vysvětlenou dodáno, že posledně označený rozsudek terminologicky hovoří o porovnání s předmětem podnikání „společnosti“, přičemž výraz „společnost“ potud převzal ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu, který jej užil v kontextu požadavku na porovnání předmětu právního jednání (smlouvy o postoupení pohledávek) s předmětem podnikání postupitele, jímž byla akciová společnost (společnost).
Ve vazbě na § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona se osobou, na jejíž právní jednání se uplatňuje požadavek, aby šlo o právní jednání učiněné za podmínek obvyklých v obchodním styku, rozumí (insolvenční) dlužník.
Označenou judikaturou vznesený požadavek na posuzování okolností konkrétní věci se prosazuje jako protiváha „mechanickému“ přiřazení právního jednání k podmínkám obvyklým v obchodním styku jen proto, že formálně naplňuje předpoklad „obvyklosti (běžnosti) obchodního styku“. Odtud se nutně odvíjí i předpoklad, že pojem „obvyklý (běžný) obchodní styk“ má svůj obecný (standardizovaný, pravidelný nebo očekávatelný) význam pro poměry právního vztahu, jenž je jeho prostřednictvím poměřován.
Zjednodušeně řečeno lze obecně rozumět obvyklým (běžným) obchodním stykem takové jednání (právní jednání), které vychází z ustálených pravidel chování, jež jsou obecně přijímána a dodržována účastníky obchodních vztahů, a to buď všeobecně, nebo v určitém obchodním odvětví a které dotčená osoba (v poměrech § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona dlužník) činí v rámci své obvyklé (běžné) činnosti a v rámci předmětu svého podnikání.
To, že určité právní jednání splňuje předpoklad právního jednání obvyklého (běžného) v obchodním styku, může být i předmětem dokazování; lze prokazovat, jaké právní jednání je (v daném místě a čase bylo) v obchodním styku obvyklým (všeobecně nebo pro dané obchodní odvětví).
Jak zmíněno shora, předpoklad, aby ve smyslu § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona šlo o právní jednání učiněné za podmínek obvyklých v obchodním styku, se posuzuje (vyžaduje se) ve vztahu k dlužníku (coby osobě, jejíž právní jednání lze mít za účinné, jen když je daný předpoklad splněn).
Právní jednání za podmínek obvyklých v obchodním styku může učinit jen dlužník - podnikatel, který provozuje závod a vyvíjí přitom obvyklou (běžnou) obchodní činnost. O obvyklý (běžný) obchodní styk dlužníka - podnikatele v tomto smyslu jde (výjimka dle § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona se může prosadit) jak v případě právního jednání, které dlužník činí v právním styku s jinými podnikateli (právního jednání mezi podnikateli), tak v případě právního jednání, které dlužník – podnikatel činí v právním styku se spotřebiteli (k definici spotřebitele srov. § 419 o. z.).
U dlužníka, který není podnikatelem (neprovozuje závod, nepodniká), nemůže jít (ve smyslu § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona) o právní jednání učiněné za podmínek obvyklých v obchodním styku, i když podmínku obvyklosti obchodního styku bude splňovat osoba, v jejíž prospěch právní jednání učinil; typickým příkladem je kupní smlouva o koupi movité věci, kterou dlužník (coby kupující) uzavře jako spotřebitel s podnikatelem (coby prodávajícím).
Výjimka ve smyslu § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona se neuplatní ani v těch případech, kdy dlužník – fyzická osoba (slovy § 419 o. z. „člověk“), který podniká (je podnikatelem), učiní odporované právní jednání ve prospěch podnikatele mimo rámec své podnikatelské činnosti jako spotřebitel (srov. § 419 o. z.).
Účelem ochrany právního jednání učiněného za podmínek obvyklých v obchodním styku je v první řadě poskytnout osobám, které vstupují v právní styk s dlužníkem (lhostejno, zda jako podnikatelé nebo jako spotřebitelé), přiměřenou míru právní jistoty, že jejich „obchod“ s dlužníkem nebude (zpětně) stižen neúčinností, coby důsledek obvyklého (běžného) provozu dlužníkova závodu [jehož provoz je takto (i v zájmu zachování jeho hodnoty pro dlužníkovy věřitele) též chráněn].
Na tomto základě pak lze uzavřít, že o právní jednání učiněné za podmínek obvyklých v obchodním styku nepůjde ani v případě právního jednání, které dlužník – podnikatel sice učinil v souladu se svým (ve veřejném rejstříku dosud zapsaným nebo jinak povoleným) předmětem podnikání (nikoli jako spotřebitel), leč poté, kdy ukončil provoz svého závodu nebo poté, kdy svým vědomým jednáním, zpravidla doprovázeným prohlášením o tom, že nebude hradit své závazky (dluhy)], zastavil platby podstatné části svých závazků (dluhů) [srov. § 3 odst. 2 písm. a/ insolvenčního zákona].
V témže smyslu chápal Nejvyšší soud potřebu zkoumat, zda dlužník po uskutečnění právního jednání pokračoval v podnikatelské činnosti a provozoval závod. Řečené je v souladu i s tím, jak pro závazkové vztahy používá slovní spojení „běžný obchodní styk“ např. § 1752 odst. 1 o. z.
Jde-li (jako v této věci) o právní jednání v právním styku podnikatelů (mezi podnikateli), lze v daných souvislostech navázat výklad „obvyklého (běžného) obchodního styku“ na jemu blízký, byť úžeji pojatý, pojem „obchodní zvyklosti“ (zachovávané obecně, anebo v daném odvětví) promítnutý v textu § 558 odst. 2 o. z.
K tomu lze doplnit, že i pro „obchodní zvyklosti“ podle § 558 odst. 2 o. z. platí, že nepůjde-li o skutečnosti obecně známé, nebo známé soudu z jiné jeho úřední činnosti (§ 121 o. s. ř.), mohou být i předmětem dokazování.
Pro „obchodní zvyklosti“ též Nejvyšší soud dovodil, že se nemohou prosadit (zavést jako pravidlo chování mezi podnikateli) před ustanoveními zákona, která mají donucující účinky.
V poměrech dané věci je z napadeného rozhodnutí zřejmé, že odvolací soud úsudek, že nejde o obvyklý obchodní styk, nepřijal proto, že by kupní smlouva vybočovala z předmětu podnikání dlužníka a jeho obchodního partnera (dovolatele), nebo proto, že by dlužník uzavřel kupní smlouvu (v květnu 2021) a na jejím základě dodané zboží následně (byť s prodlením) uhradil (7. července 2021) sice v souladu se svým (ve veřejném rejstříku dosud zapsaným nebo jinak povoleným) předmětem podnikání, leč poté, kdy ukončil provoz svého závodu nebo poté, kdy podle § 3 odst. 2 písm. a/ insolvenčního zákona zastavil platby podstatné části svých závazků (dluhů).
Proto jsou liché (nemají vliv na výsledek dovolacího řízení) výtky dovolatele, že soudy neprokazovaly (výpisy z obchodního rejstříku) předmět podnikání dovolatele a dlužníka.
K zodpovězení tak zůstává otázka, zda v případě, že dlužník (jako podnikatel a kupující) uzavřel s dovolatelem (jako podnikatelem a prodávajícím) v daném místě a čase kupní smlouvu o koupi movitých věcí v rámci obvyklého (běžného) obchodního styku dlužníka, lze mít odporované právní jednání dlužníka (uhrazení kupní ceny za zboží dodané podle kupní smlouvy) za vybočující z podmínek obvyklého (běžného) obchodního styku proto, že v době uskutečnění platby (7. července 2021) měl více věřitelů v postavení srovnatelném s dovolatelem, tedy více věřitelů s pohledávkami po splatnosti vzešlými z dlužníkova obvyklého (běžného) obchodního styku.
Dovolatel v této souvislosti vystihl (byť s nepřesným propojením na zkoumání úpadku dlužníka v době právního jednání), že prodlení dlužníka s úhradou jiným věřitelům je zkoumáno již pro naplnění definice zvýhodňujícího právního jednání ve smyslu § 241 odst. 1 až 3 insolvenčního zákona (srov. reprodukci dovolání v odstavci 25 odůvodnění shora).
To, že přijetím platby od dlužníka na úhradu zboží dovolatel „předběhl ve frontě“ další věřitele dlužníka ve srovnatelném postavení, tedy to, že dovolateli coby věřiteli dlužníka se v důsledku tohoto právního jednání dostalo na úkor ostatních věřitelů dlužníka vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu (vedeném na majetek dlužníka), je součástí předpokladů, za nichž lze usuzovat na existenci zvýhodňujícího právního jednání (srov. odstavec 62 bod [1] odůvodnění shora a § 241 odst. 1 insolvenčního zákona).
Přitom je zjevné, že o „předbíhání ve frontě“ může jít (v daném případě by šlo), i když dlužník uhradí pohledávku věřiteli ve lhůtě splatnosti, ale přitom má další věřitele ve srovnatelném postavení s pohledávkami po lhůtě splatnosti nebo stejně splatnými.
Předpoklad pro uplatnění pravidla (předpoklad pro závěr, že jde o zvýhodňující právní jednání ve smyslu § 241 odst. 1 až 3 insolvenčního zákona) však logicky nemůže současně sloužit jako překážka pro uplatnění výjimky z onoho pravidla (výjimky dle § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona) při zkoumání předpokladu, za kterého se má ona výjimka prosadit (při zkoumání, zda šlo o právní jednání, které dlužník učinil za podmínek obvyklých v obchodním styku).
Na otázku pojmenovanou v odstavci 80 odůvodnění shora tedy Nejvyšší soud odpovídá tak, že:
V případě, že dlužník (jako podnikatel a kupující) uzavřel se svým věřitelem (jako podnikatelem a prodávajícím) v daném místě a čase kupní smlouvu o koupi movitých věcí v rámci obvyklého (běžného) obchodního styku dlužníka, nelze mít odporované právní jednání dlužníka spočívající v uhrazení kupní ceny za zboží dodané podle kupní smlouvy za vybočující z podmínek obvyklého (běžného) obchodního styku proto, že v době uskutečnění platby měl dlužník více věřitelů ve srovnatelném postavení s pohledávkami po splatnosti vzešlými z obvyklého (běžného) obchodního styku.
Dovolání je tudíž v dotčené části důvodné.
Dovolatelka předložila otázku, zda je § 3059 o. z. aplikovatelný i na stavby, které sice byly původně zřízeny na jediném pozemku, avšak které se již přede dnem 1. 1. 2014 nacházely a stále nacházejí na více pozemcích.
Tato otázka zakládá přípustnost i důvodnost dovolání, neboť se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle § 3056 odst. 1 o. z. vlastník pozemku, na němž je zřízena stavba, která není podle dosavadních právních předpisů součástí pozemku a nestala se součástí pozemku ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona, má ke stavbě předkupní právo a vlastník stavby má předkupní právo k pozemku. Předkupní právo vlastníka pozemku se vztahuje i na podzemní stavbu na stejném pozemku, která je příslušenstvím nadzemní stavby. K ujednáním vylučujícím nebo omezujícím předkupní právo se nepřihlíží.
Podle § 3059 o. z. je-li stavba zřízena na několika pozemcích, použijí se § 3056 až 3058 jen ve vztahu k pozemku, na němž je převážná část stavby. Stane-li se stavba součástí tohoto pozemku, použije se ve vztahu k pozemkům, na něž části stavby přesahují, ustanovení o přestavku.
Nejvyšší soud dospěl ve své rozhodovací praxi k závěru, že § 3054 o. z. dopadá na případy, kdy se celá stavba nachází na pozemku ve vlastnictví vlastníka stavby. To ostatně odpovídá i obecnému pojetí konstrukce přechodných ustanovení § 3054 o. z. a násl., kdy zákonná úprava na prvním místě při regulaci režimu podléhajícímu superficiální zásadě vymezuje nejčastější situace, kdy se celá stavba nachází na pozemku téhož vlastníka.
Ustanovení § 3056 až 3059 o. z. pak upravují situace, kdy se výchozí pravidlo obsažené v § 3054 o. z. nemůže uplatnit právě proto, že ke dni účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se celá stavba nenachází na pozemku vlastníka stavby. Režim § 3055 až 3058 o. z. dopadá na případy, v nichž se stavba nachází celá na jednom pozemku, ale pro nesplnění podmínek § 3054 o. z. nedošlo k právnímu sjednocení režimu pozemku a stavby již ke dni účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a teprve § 3059 o. z. řeší právní režim staveb, které jsou zřízeny na několika pozemcích, tj. staveb, u nichž se právě z tohoto důvodu nemohou uplatnit předchozí zákonná ustanovení (§ 3054 až 3058).
Nejvyšší soud podrobně vysvětlil, že zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, tedy v § 3059 upravuje zvláštní postup pro případ, že je stavba zřízena na více pozemcích, a potud je třeba úpravu obsaženou v § 3059 o. z. považovat za doplnění úpravy § 3054 až 3058 o. z.
Uvedené ustanovení doplňuje přechodná ustanovení § 3054 až 3058 o. z. tak, že umožňuje, aby se superficiální zásada uplatnila i ve vztahu k pozemku, na němž leží alespoň převážná část stavby; stavba se tak stane součástí toho pozemku, na němž převážně leží, ke zbylým pozemkům zákonodárce připouští uplatnění institutu přestavku; případně je založeno předkupní právo mezi vlastníkem stavby a vlastníkem pozemku, na kterém se převážná část stavby nachází.
Tím je opětovně naplněn základní cíl přechodných ustanovení k pozemkům a stavbám, jímž je nastavení pravidel pro uplatnění tzv. superficiální zásady mimo jiné prostřednictvím zákonného předkupního práva; současně § 3059 o. z. směřuje i k tomu, aby docházelo k redukci případů, kdy stavba bude stát na pozemcích jiného vlastníka či vlastníků. Prostřednictvím § 3059 o. z. se tak uplatňuje intenzivnější zájem na provedení zásady superficies solo cedit i ve vztahu ke stavbám zřízeným před 1. 1. 2014 na vícero pozemcích.
Přechodná ustanovení k pozemkům a stavbám (§ 3054 až 3061 o. z.) u staveb zřízených před 1. 1. 2014 vyjadřují směřování k obnovené platnosti zásady superficies solo cedit (povrch ustupuje půdě) obecně zakotvené pro stavby zřízené po 1. 1. 2014 v § 506 o. z.
Východiskem návratu k superficiální zásadě nebyla jednorázová změna vlastnických vztahů založených před 1. 1. 2014, ale nastavení pravidel, která v budoucím období povedou k jednotě vlastnického práva k pozemku a stavbě na něm umístěné v souladu s principem superficies solo cedit. Okamžité a úplné sjednocení právního režimu pozemku a staveb k 1. 1. 2014 by kolidovalo s ústavními principy ochrany vlastnického práva; proto i soudní praxe vychází z toho, že smyslem přechodných ustanovení k pozemkům a stavbám je postupné směřování k tzv. superficiální zásadě, nikoliv okamžité uplatnění zásady, podle níž by se stala stavba součástí pozemku již ke dni nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
V souladu s tím vychází dovolací soud z úvahy, že při aplikaci § 3059 o. z. a výkladu pojmu „převážná část stavby“ se bude setkávat praxe s případy, kdy stavba na některém z pozemků bude stát z převážné části a v tomto ohledu se superficiální zásada naplní, případně bude založeno předkupní právo, ale také s případy, kdy na žádném pozemku se převážná část stavby nebude nacházet a stavba se součástí žádného z pozemků nestane a mezi vlastníkem stavby a pozemků nebude existovat předkupní právo.
Obecný požadavek (§ 3059 o. z.) na to, aby se stavba stala součástí některého z pozemků či aby bylo založeno předkupní právo u staveb podléhajících režimu přechodných ustanovení k pozemkům a stavbám, neznamená, že bude v každém jednotlivém případě splněn předpoklad, že se stavba na některém z pozemků nachází převážnou částí ve smyslu § 3059 o. z.
Jinými slovy, Nejvyšší soud v citovaném rozsudku uzavřel, že předkupní právo vlastníka stavby vůči vlastníkovi pozemku, upravené v § 3056 o. z. ve spojení s § 3059 o. z., se týká jen toho pozemku, na kterém leží převážná část stavby. Vlastník stavby (přesně řečeno vlastník pozemku, jehož součástí je stavba přesahující na sousední pozemek) nemá předkupní právo proti vlastníkovi sousedního pozemku, na kterém se nachází menší část stavby.
Na těchto pozemcích tak jde o stavbu na cizím pozemku (nebudou-li splněny předpoklady pro uplatnění přestavku). Neleží-li na žádném z pozemků převážná část stavby, nestane se stavba součástí žádného z pozemků, zůstává jí zachován režim samostatné nemovité věci a předkupní právo ve smyslu § 3056 o. z. nevzniká.
Specifickým případem uplatnění zákonného předkupního práva podle § 3056 odst. 1, 2 o. z. se pak Nejvyšší soud zabýval. Tato „specifičnost“ vyplývá z toho, že v době vzniku předkupního práva i v době jeho porušení, a tedy i vzniku práva žádat o převedení pozemku (právo retraktu) byla stavba zřízena na jediném pozemku jiného vlastníka; teprve následně došlo v důsledku digitalizace katastrálního operátu k jeho rozdělení a přečíslování na vícero pozemků. S ohledem na tyto skutečnosti bylo nutné vztáhnout předkupní právo na všechny nově vzniklé pozemky, které původně tvořily jediný pozemek; tedy pozemek, ke kterému v celém jeho rozsahu vzniklo právo retraktu.
V nyní souzené věci žalobkyně uplatňuje předkupní právo (resp. právo retraktu) k jednomu z pozemků, na nichž je stavba komunikace zřízena. Zatímco § 3056 o. z. předpokládá vznik předkupního práva k pozemku, na němž je k 1. 1. 2014 zřízena celá stavba, § 3059 řeší ty případy, kdy je stavba k témuž datu zřízena na vícero pozemcích.
Na projednávaný případ tudíž dopadá hypotéza právní normy zakotvené v § 3059 o. z., nikoli § 3056. Jestliže nalézací soudy shledaly oprávnění žalobkyně z předkupního práva právě na základě § 3056 o. z. s tím, že § 3059 není aplikovatelný, spočívá jejich rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci, pročež v dovolacím řízení nemůže obstát.
Podstatná pro určení v konkrétním případě aplikovatelné právní normy (§ 3056 nebo § 3059 o. z.) naopak není ta skutečnost, zda stavba byla v minulosti (více či méně vzdálené dni účinnosti zákona č. 89/2012 Sb.) vystavěna na jednom nebo několika pozemcích, jak se nalézací soudy mylně domnívají.
Takový závěr je zjevně v rozporu s výše citovanou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, která slovo „zřízena“ vykládá ve smyslu „leží“. Nalézací soudy přitom žádným způsobem nezdůvodňují, proč by aplikace § 3059 o. z. měla být omezena pouze „na případy, kdy je stavba zřízena na několika pozemcích od samého počátku“ (srov. bod 37 rozsudku soudu prvního stupně a bod 35 rozsudku odvolacího soudu). Účelem předmětných přechodných ustanovení občanského zákoníku je naplnění tzv. superficiální zásady tam, kde je to možné. Nestojí-li stavba alespoň ze své převážné části na jediném pozemku, pak její naplnění nepřichází do úvahy, pročež i existenci předkupního práva mezi vlastníky stavby a pozemku schází hodnotové opodstatnění. Bez dobrého důvodu by byl navíc, jak přiléhavě argumentuje dovolatelka, vlastník pozemku zatíženého předkupním právem i koupěchtivý vystaven nepřiměřené nejistotě ohledně toho, kdy a na kolika pozemcích byla stavba v méně či více vzdálené minulosti vystavěna, přičemž by jim takové informace ani nemusely být známy.
Je-li stavba, jako je tomu v projednávané věci, zřízena na vícero pozemcích a nejedná-li se o specifický případ popsaný v bodě 20 tohoto rozsudku, je existence zákonného předkupního práva předvídaná v § 3059 o. z. V souladu se zde zakotveným pravidlem by žalobkyni takové právo příslušelo pouze tehdy, pokud by převážná část stavby komunikace stála na předmětném pozemku. Z doposud v řízení provedeného dokazování však takový závěr učinit nelze (viz sdělení znalce Ing. Radka Machly v bodě 26 rozsudku soudu prvního stupně, podle něhož „z celkové zpevněné plochy připadá méně než polovina na zpevněnou plochu ležící na pozemku parc. č. XY“).
Předkupní právo žalobkyně (a s tím spojený zásah do vlastnického práva žalované) pak jistě nejsou způsobilé odůvodnit ani další skutečnosti, ke kterým nalézací soudy přihlížely, a totiž podnikání žalobkyně, funkční vazba mezi stavbou komunikace a předmětným pozemkem či snad rizikovost koupě žalované. Ostatně nalézací soudy ani nevysvětlily, z jakého důvodu či na základě čeho považují tyto skutečnosti za relevantní pro vznik předkupního práva.
Vedle již výše uvedeného by názor zastávaný nalézacími soudy i žalobkyní ve svém důsledku vedl k absurdním závěrům. Jestliže by totiž předkupní právo pro žalobkyni bylo založeno a žalobkyně by ho využila, stala by se stavba jako celek součástí jejího pozemku, která není ani pozemkem, na kterém se nachází převážná část stavby, ale dokonce pozemkem, na které se nenachází ani většinová část stavby. To by bylo v rozporu s celkovou konstrukcí přechodných ustanovení k pozemkům a stavbám (§ 3054–3061), které vedou k tomu, aby se stavba stala součástí toho pozemku, na kterém se celá nachází, případně součástí toho pozemku, na kterém se nachází převážná část stavby. Bylo by proti smyslu tzv. superficiální zásady, aby naopak byla spojena s výrazně menšinovým pozemkem.
Protože předkupní právo zakotvené v § 3056 o. z. svědčí jak vlastníku pozemku, tak i vlastníku stavby, ještě viditelněji by důsledky uvedeného názoru nastupovaly tehdy, pokud by došlo k prodeji nikoliv pozemku, ale stavby. V takovém případě by podle naznačeného přístupu museli mít nutně předkupní právo vlastníci všech pozemků ve vztahu ke stavbě jako věci v právním slova smyslu, přičemž je zřejmé, že by všichni vlastníci pozemků nemohli toto předkupní právo realizovat právě proto, že jeho předmětem by byla pouze jedna věc. Závěr, že by každý vlastník pozemku měl možnost „koupit pouze část stavby“, a to tu část, která se nachází na jeho pozemku, je zjevně absurdní bez dalšího.
Přípustnost dovolání nejsou způsobilé založit námitky dovolatelky, že strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají, a že žalobce měl za to, že jde o zákonné odstupné závislé na naplnění uvedeného důvodu rozvázání pracovního poměru, neboť jimi dovolacímu soudu pouze předkládá vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje vlastní, od odvolacího soudu odlišné, právní posouzení.
Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 nelze důvodně zpochybnit.
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že se při výkladu právního jednání odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu přehlíží, že odvolací soud založil své rozhodnutí na skutkovém závěru, že „obě strany v okamžiku uzavření dohody skutečný důvod simulovaly, že oběma bylo zřejmé, že jím nejsou organizační důvody“.
Dal-li tomuto skutkovému závěru odvolací soud právní relevanci, není jeho právní posouzení v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle níž právní jednání může být z hlediska vážnosti vůle také simulované (předstírané) nebo disimulované (zastřené).
Při simulaci jednající osoba jen předstírá, že má určitou vůli, neboť projevuje jinou vůli, než jakou opravdu má. Při disimulaci jednající předstírá určitou vůli proto, aby tím zastřel jiné právní jednání, které ve skutečnosti sleduje. Obecně platí, že simulace a disimulace představují vadu právního jednání spočívající v nedostatku vážnosti předstírané vůle. Má-li být právním jednáním učiněným „naoko“ (simulovaným právním jednáním) zastřeno jiné právní jednání (disimulované právní jednání), je předstírané (simulované) právní jednání (protože jím nebyla zjevně projevena vážná vůle) jen zdánlivým právním jednáním, k němuž se podle zákona nepřihlíží a na které se tedy hledí, jako kdyby k němu nikdy nedošlo.
Zastřené (disimulované) právní jednání naproti tomu nedostatkem vážnosti vůle netrpí a zákon pro ně stanoví interpretační pravidlo, podle kterého se takové právní jednání posoudí podle jeho pravé povahy, dané společným úmyslem smluvních stran. Splňuje-li disimulované právní jednání současně všechny náležitosti takového právního jednání, je platné za podmínky, že svým obsahem nebo účelem neodporuje zákonu a nepříčí se dobrým mravům a není postiženo počáteční nemožností plnění.
Ostatně ani výklad právního jednání odvolacím soudem se neodchyluje od závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle níž se právní jednání posuzuje podle svého obsahu. Každý projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět; není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla přikládala (rozumí se v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen. Kromě úmyslu (záměru) jednajícího (ve zjištěné nebo přisouzené podobě) se při výkladu projevu vůle přihlíží také k „praxi zavedené mezi stranami v právním styku“, k tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají.
Byl-li při výslovném projevu vůle použit výraz, který sám o sobě připouští různý výklad, a nepodaří-li se výše uvedeným postupem vyjasnit projev vůle, měl by se podle ustanovení § 557 občanského zákoníku vyložit „k tíži toho, kdo výrazu použil jako první“. Pro oblast pracovněprávních vztahů však z ustanovení § 18 zákoníku práce vyplývá, že se použije „výklad pro zaměstnance nejpříznivější“ a že se tedy ustanovení § 557 občanského zákoníku v pracovněprávních vztazích nepoužije; výraz, který připouští různý výklad, se proto ve smyslu ustanovení § 18 zákoníku práce vyloží (z hlediska obsahu a významu právního jednání v pracovněprávních vztazích) způsobem, který je co nejpříznivější pro zaměstnance.
Výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou zaměstnanec nebo zaměstnavatel (popřípadě jiný subjekt pracovněprávních vztahů) neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji. Výkladem projevu vůle není dovoleno ani měnit smysl jinak jasného pracovněprávního jednání.
Nelze tak souhlasit s námitkami dovolatelky, že by odvolací soud „skutečnou povahu právního úkonu volně dovodil sám“ nebo že by „pomocí výkladu nahradil nebo doplnil vůli“, kterou strany neměly. Odvolací soud totiž podrobně argumentoval tím, co předmětné dohodě předcházelo, jaké byly okolnosti uzavření dohody a co následovalo poté (viz zejména body 13 a 14 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), a na základě toho učinil svůj závěr o tom, že obě strany simulovaly skutečný důvod uzavření dohody; od shora uvedených kritérií pro výklad právního jednání se tak odvolací soud neodchýlil.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že dne 5. 12. 2019 byl žalobci předán vytýkací dopis nazvaný jako „Upozornění na závažné protiprávní jednání ze dne 5. 12. 2019“, v němž bylo žalobci vytknuto, že ve spolupráci se svým bratrem vede jednání s přímým výrobním konkurentem žalované, nabízí obchodním společnostem dodávky zboží shodného s portfoliem žalované, pokouší se o zahájení podnikatelské činnosti v oboru přímo konkurujícím žalované a o převzetí zákaznické základny žalované. Následně byla žalobci téhož dne předložena dohoda o rozvázání pracovního poměru bez udání důvodu, kterou žalobce odmítl podepsat.
Téhož dne tedy byla žalobci doručena i výpověď z pracovního poměru ze dne 5. 12. 2019, v níž byla jako výpovědní důvod uvedena nadbytečnost žalobce z důvodu rozhodnutí zaměstnavatele o snížení stavu zaměstnanců ke dni 5. 12. 2019. Bezprostředně poté, na pokyn jednatelky žalované, žalobce čerpal řádnou dovolenou a po návratu z dovolené, kdy měl dne 16. 12. 2019 vracet služební věci do firmy, byla žalobci opětovně nabídnuta dohoda o rozvázání pracovního poměru bez uvedení důvodu, což žalobce opětovně odmítl.
Nakonec dne 16. 12. 2019 strany uzavřely dohodu o skončení pracovního poměru žalobce ke dni 16. 12. 2019, která nahradila výpověď ze dne 5. 12. 2019; do dohody bylo po připomínce žalobce zahrnuto i ujednání o odstupném. Podle textu dohody o rozvázání pracovního poměru ze dne 16. 12. 2019 se strany dohodly na ukončení pracovního poměru „z důvodu dle § 52 písm. c) zákoníku práce pro nadbytečnost, když v důsledku rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně … došlo ke změně organizační struktury zaměstnavatele a zrušení pracovní pozice zaměstnance, který se stal nadbytečným“.
Současně se strany dohodly na odstupném konkrétně tak, že „[z]aměstnavatel vyplatí zaměstnanci odstupné z důvodu skončení pracovního poměru pro důvod uvedený výše (dle § 52 písm. c) zákoníku práce) ve výši trojnásobku průměrného měsíčního výdělku zaměstnance, které bude splatné spolu s poslední mzdou zaměstnance.“ Žádné rozhodnutí o organizačních změnách však nebylo na straně žalované přijato. Oběma stranám bylo v okamžiku uzavření dohody zřejmé, že jejím skutečným důvodem nejsou organizační důvody.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že se jedná o skončení pracovního poměru dohodou ze dne 16. 12. 2019 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 31. 5. 2020 (dále jen „zák. práce“) a podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30. 6. 2020 (dále jen „o. z.“).
Podle § 67 odst. 1 písm. c) zák. práce zaměstnanci, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v § 52 písm. a) až c) nebo dohodou z týchž důvodů, přísluší od zaměstnavatele při skončení pracovního poměru odstupné ve výši nejméně trojnásobku jeho průměrného výdělku, jestliže jeho pracovní poměr u zaměstnavatele trval alespoň 2 roky. Za dobu trvání pracovního poměru se považuje i doba trvání předchozího pracovního poměru u téhož zaměstnavatele, pokud doba od jeho skončení do vzniku následujícího pracovního poměru nepřesáhla dobu 6 měsíců.
Z uvedeného je zřejmé, že zaměstnanec se může dohodnout se zaměstnavatelem na odstupném v dohodě o rozvázání pracovního poměru bez uvedení důvodu, a v takovém případě je nevýznamné, zda je naplněn některý ze zákonných důvodů pro poskytování odstupného.
Zastřené jednání se přitom posuzuje podle jeho pravé povahy (srov. § 555 odst. 2 o. z.), dané společným úmyslem smluvních stran. Simulace existence důvodu rozvázání pracovního poměru má proto při posouzení právního jednání ten důsledek, že se vychází z vědomí stran, že uvedený důvod neexistuje a že skutečný důvod rozvázání pracovního poměru v dohodě uveden nebyl.
Odvolací soud tak nepochybil, jestliže uzavřel, že strany se dohodly na právu zaměstnance na odstupné z jiných důvodů. Proto platí, že dohodnou-li se strany na odstupném v dohodě o rozvázání pracovního poměru, v níž vědomě simulují důvod pro rozvázání pracovního poměru podle § 52 písm. c) zák. práce, náleží zaměstnanci právo na odstupné tehdy, jestliže z výkladu zastřeného právního jednání vyplývá společná vůle stran poskytnout zaměstnanci odstupné bez ohledu na existenci tohoto zákonného důvodu.
Zbývá doplnit, že platnost takového disimulovaného právního jednání je obecně (jak shora vysvětleno) podmíněna tím, že svým obsahem nebo účelem neodporuje zákonu a nepříčí se dobrým mravům (srov. § 580 odst. 1 o. z.) a není postiženo počáteční nemožností plnění (§ 580 odst. 2 o. z.).
