Pátky s judikaturou 7/5/26

Dne 25. 3. 2016  dcera žalobce, N. K., způsobila společnosti Stáj MUSTANG s. r. o., dále jen  „poškozená“, škodu na majetku, když vyvedla na projížďku koně Commodora,  jehož vlastníkem byla poškozená, ze stáje jezdeckého klubu Velká Polom, kde  byl kůň ustájen, a to bez svolení poškozené či jezdeckého klubu. V průběhu  vyjížďky kůň špatně došlápl a zranil se, v důsledku čehož musel být utracen.

Průběh události byl  zachycen v zápisu o prohlídce ze dne 8. 8. 2016, z něhož vyplynulo, že se kůň  polekal, uskočil do příkopu a zranil se při špatném došlápnutí; N. K. podle  zápisu vysvětlila, že se nedopustila při této vyjížďce žádné chyby v obsluze  a ovládání koně a projížďka probíhala jako každá jiná. Ve výpovědi v řízení  před odvolacím soudem uvedla, že koně Commodora měla pronajatého cca půl  roku, znali se. Kritického dne jej vyvedla ze stáje bez souhlasu majitele,  jela na něm a pravděpodobně se stoprocentně nevěnovala otěži ve chvíli, kdy  kůň špatně došlápl a zranil si nohu. Žalobce poškozenému uhradil za  utraceného koně částku 45.000 eur.

Odvolací soud  zopakoval výpověď svědkyně N. K., z níž vyplynulo, že na předmětném koni  jezdila již před škodní událostí, že pro něj zřejmě nebyla dostatečnou  autoritou, neboť ji neposlouchal, dělal si, co chtěl, ona na něj neměla dost  síly.

Z toho důvodu jízdy  na něm po nějaké době ukončila. Přesto jej v inkriminovaný den vyvedla na  projížďku, protože jí bylo koně líto, a učinila tak při vědomí, že v  minulosti měla problém jej ovládat. Mohla proto předpokládat, že by mohlo  dojít k nepředvídané situaci dané povahou koně. Při projížďce pak kůň  vybočil, zřejmě po úleku, z cesty, špatně došlápl a zranil se. Svědkyně tomu  nebyla schopna zabránit, protože se dostatečně nevěnovala jízdě, koně neměla  zcela pod kontrolou, měla volnější otěž a tím pádem nemohla rychle  zareagovat.

Jak již před soudem  prvního stupně vypověděl svědek R. O., nesoustředění se na otěže lze  považovat za chybu jezdce. Důvody, pro něž soud prvního stupně svědkyni  neuvěřil, považoval odvolací soud za nepodloženou spekulaci. Dovodil, že tím,  že se dopustila chyby při obsluze koně, zavinila, že došlo k jeho zranění a  posléze utracení. Mezi popsaným jednáním dcery žalobce, jímž porušila obecnou  preventivní povinnost vyplývající z § 2900 o. z., a vznikem škody lze  spatřovat příčinnou souvislost. Žalované jako pojistitelce tak v souladu s  příslušnými ustanoveními VPP vznikla povinnost poskytnout žalobci pojistné  plnění.

Otázka, zda  postačuje připuštění pouhé možnosti příčinné souvislosti mezi právní  skutečností, za kterou škůdce odpovídá, a nastalou škodou k založení  povinnosti tohoto škůdce nahradit uvedenou škodu, nečiní dovolání přípustným,  neboť napadené rozhodnutí na jejím řešení nespočívá.

Odvolací soud  nerozhodl na základě toho, že by toliko připustil možnost, že je dána  příčinná souvislost mezi počínáním dcery žalobce a vznikem újmy, tedy  zraněním koně a jeho následným utracením. Existenci příčinné souvislosti  dovodil ze skutkových zjištění (jež dovolacímu přezkumu nepodléhají), že kůň  dceru žalobce neposlouchal, dělal si, co chtěl, a ona na něj neměla dost  síly.

Přesto jej vyvedla  na projížďku, ačkoliv v minulosti měla problém jej ovládat. Bezprostředně  před nehodou se dcera žalobce dostatečně nevěnovala jízdě, koně neměla zcela  pod kontrolou, měla volnější otěž, a nemohla proto rychle reagovat. Je tedy  zřejmé, že nesplnila vše, co lze v rámci prevenční povinnosti od jezdce  požadovat.

Dovolatelka se ve  skutečnosti pokouší zvrátit závěr odvolacího soudu o existenci příčinné  souvislosti mezi jednáním dcery žalobce a vzniklou újmou.

Otázka existence  příčinné souvislosti je však otázkou skutkovou, nikoli právní, protože v  řízení se zjišťuje, zda právem kvalifikovaná okolnost a vznik újmy jsou ve  vzájemném poměru příčiny a následku. Právní posouzení příčinné souvislosti  pak spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její  existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou  způsobilé tento vztah vyloučit.

Zpochybňuje-li  dovolatelka závěr o existenci příčinné souvislosti toliko kritikou postupu  nalézacích soudů v důkazním řízení (prostřednictvím citací částí výpovědí  dcery žalobce v různých fázích řízení), potažmo při následném hodnocení jeho  výsledků, a předkládá-li vlastní verzi rozhodných skutečností (že příčinná  souvislost ve skutečnosti dána není), nesměřují její námitky proti právnímu  posouzení věci, nýbrž proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž však nelze  přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit.

Podle rozsudku  Nejvyššího soudu patří ustanovení § 2900 o. z. k právním normám s relativně  neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo  právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v  každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého,  předem neomezeného okruhu okolností.

Dovolací soud pak  může úvahu odvolacího soudu o tom, zda okolnosti případu nebo zvyklosti  soukromého života vyžadovaly, aby si žalovaný při svém konání počínal tak,  aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví  jiného, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti.

Vzhledem k výše nastíněným okolnostem nelze závěr odvolacího soudu o  porušení prevenční povinnosti dcerou žalobce považovat za zjevně nepřiměřený.  Dovolací soud podotýká, že v daném případě lze mít jen stěží absolutní  jistotu o tom, jakým způsobem by kůň zareagoval, pokud by dcera žalobce svou  prevenční povinnost neporušila, neboť jde o živého tvora, jehož chování je do  značné míry nepředvídatelné, což však nemůže vést k tomu, že by odpovědnost  jezdce byla v podstatě vyloučena.

‍

Nejvyšší soud  konstatoval v řadě svých rozhodnutí týkajících se právní úpravy podle zákona  č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, že pro  určení výše slevy přiznávané z titulu odpovědnosti za vady zákon nestanoví  žádné obecné pravidlo.

Oproti tomu právní  úprava obsažená v § 439 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění  pozdějších předpisů zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obch. zák.“),  výslovně určovala, že „nárok na slevu z kupní ceny odpovídá rozdílu mezi  hodnotou, kterou by mělo zboží bez vad, a hodnotou, kterou mělo zboží dodané  s vadami, přičemž pro určení hodnot je rozhodující doba, v níž se mělo  uskutečnit řádné plnění“.

Důvodová zpráva k  zákonu č. 89/2012 Sb. ve vztahu k obecné úpravě práv z vadného plnění při  koupi věci uvádí, že „návrh těchto ustanovení vychází z dosavadní úpravy  obchodního zákoníku. Ta je však oproštěna od některých ustanovení generálního  významu, přenesených do obecné části obligačního práva, a od ustanovení  nadbytečných nebo kazuistických. Posun je zejména v tom, že osnova zesiluje  právní postavení kupujícího, kterému bylo plněno vadně. Opouští se hledisko  vad opravitelných a neopravitelných jako základní kritérium pro určení práv  kupujícího z vad věci a nahrazuje se hlediskem intenzity, jakou vadnost  plnění porušuje smlouvu.“

Do zákona č. 89/2012  Sb. však v rámci obecné úpravy práv z vadného plnění při koupi věci (která se  aplikuje i na nyní posuzovanou věc) nebyla převzata úprava uvedená v § 439  obch. zák. Zákon č. 89/2012 Sb. tedy, stejně jako zákon č. 40/1964 Sb., žádné  obecné pravidlo pro určení výše přiměřené slevy z kupní ceny nestanoví.

K použitelnosti  závěrů dosavadní judikatury o absenci obecného pravidla pro určení výše slevy  i za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. se Nejvyšší soud přihlásil.

Z dosavadní  rozhodovací praxe dovolacího soudu tak vyplývá, že úprava ustanovení § 2106 a  § 2107 o. z. (stejně jako § 597 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský  zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 – dále jen  „obč. zák.“) patří ve způsobu určení přiměřené slevy ze sjednané kupní ceny k  právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním  normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak  přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě  vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu  okolností.

I v poměrech právní  úpravy účinné od 1. 1. 2014 jsou tedy přiměřeně použitelné závěry dosavadní  rozhodovací praxe týkající se výkladu § 597 odst. 1 obč. zák., podle kterých  musí být při určení částky odpovídající přiměřené slevě z kupní ceny vždy  přihlíženo ke konkrétním okolnostem daného případu.

Výše slevy z ceny  bude záviset především na povaze a rozsahu vad vzhledem k ceně, na snížení  funkčních vlastností věci a příp. její estetické hodnoty. Při jejím určení je  nutné přihlížet k tomu, jak se vytčená vada projevuje při užívání věci, jak  vady omezují či komplikují užívání věci, popř. snižují životnost věci, k  dalšímu možnému způsobu a rozsahu užívání věci, k ceně nutných oprav věci  (přičemž slevu obvykle nelze ztotožnit pouze s náklady spojenými s  odstraněním vad či s hodnotou všech nákladů, které se sám kupující rozhodl  vynaložit na odstranění vady) a jiným obdobným hlediskům, přičemž  prostřednictvím slevy by měla být vytvořena situace blížící se stavu, kdy by  bylo plněno bez vad.

Při posouzení, jaká  výše slevy z ceny díla je přiměřená, tj. jaká výše slevy je způsobilá  vytvořit situaci blížící se stavu, kdy by bylo plněno bez vad, je však  nezbytné mít na zřeteli, že sleva z ceny díla je jedním z práv z vadného  plnění. Proto je při jejím určení nutné vycházet ze smyslu a účelu práv z  vadného plnění. Hlavním účelem úpravy práv z vadného plnění je přitom  poskytnutí ochrany věřiteli (zde objednateli), který neobdržel smluvně  dohodnuté plnění (resp. plnění o smluvně dojednaných parametrech).

Účel této úpravy tak  tkví především v nápravě poruchy ekvivalence vzájemných plnění, resp. cílí na  vyrovnání ekvivalence plnění.

Jinak řečeno smyslem  úpravy práv z vadného plnění (tj. i smyslem poskytnutí přiměřené slevy z ceny  za dílo) je opětovně docílit rovnovážného stavu mezi plněním smluvních stran  (zaplacenou cenou za dílo a provedeným dílem), který byl narušen vadným  plněním jedné z nich (zhotovitelem), tj. tím, že oproti smluvně  předpokládanému stavu ekvivalence plnění (objednatel za určitou dohodnutou  cenu měl obdržet bezvadné plnění této ceně odpovídající) ve skutečnosti  objednatel obdržel plnění vadné, a tedy již proto neodpovídající sjednané  ceně.

Přiměřená sleva z  ceny díla proto musí odpovídat takové výši, která v konkrétních poměrech dané  věci bude odpovídající míře narušení ekvivalence plnění a bude způsobilá toto  narušení narovnat (prostřednictvím snížení ceny).

Určení slevy z ceny  za dílo pouze prostým určením rozdílu hodnoty díla bez vady a hodnoty  dodaného díla vadného či určením částky odpovídající výši nákladů na  odstranění vad díla bez dalšího (bez zohlednění dalších konkrétních okolností  věci) takovým požadavkům nedostojí. Přiměřenou výši slevy z ceny za dílo  nelze relevantně určit bez přihlédnutí k tomu, jakým způsobem vada věci  snižuje jeho použitelnost a možnost užívání, příp. jeho životnost oproti  stavu předpokládanému při uzavření smlouvy (tj. oproti stavu bezvadného  plnění, pro který byla sjednána konkrétní cena za dílo).

Závěr o přiměřenosti  slevy z ceny za dílo tedy vyžaduje komplexní úvahu soudu zohledňující  individuální okolnosti případu a požadavek na dosažení ekvivalence plnění.  Rozhodnutí o přiměřenosti výše slevy přednostně náleží do rukou soudů nižších  instancí, jež jsou – vzhledem k zásadám ústnosti a přímosti řízení – s  účastníky v bezprostředním kontaktu, a disponují tudíž náležitými skutkovými  podklady pro vyhodnocení zmiňovaných aspektů daného sporu.

Dovolací soud může  takovou právní otázku učinit předmětem svého přezkumu toliko v případech  zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení.

V nyní projednávaném případě soudy výši  slevy určily pouze podle nákladů potřebných pro odstranění vady, přičemž soud  prvního stupně zjevně vycházel z judikatury Nejvyššího soudu vztahující se k  aplikaci § 439 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, které však právní  úprava nového občanského zákoníku nepřevzala. Odvolací soud uvedené závěry  převzal, aniž posoudil, zda takto určená výše slevy z ceny za dílo nejlépe  odpovídá požadavku na vyrovnání ekvivalence plnění v konkrétních poměrech  dané věci.

Nezohlednil totiž,  že bylo za konkrétní sjednanou cenu jako její ekvivalent objednáno dílo, jímž  je stavba rodinného domu, a nezabýval se tím, jak zjištěné vady vzhledem k  jejich povaze a rozsahu vzhledem ke sjednané ceně komplikují či omezují  užívání díla oproti stavu, který strany smlouvy předpokládaly v případě  bezvadného plnění, nebo zda například tyto vady nesnižují jeho životnost, o  kolik se v důsledku vad snížila hodnota věci (díla) se zřetelem na rozsah vad  a s přihlédnutím ke sjednané ceně za dílo, jakož i jiné skutečnosti, které by  mohly být relevantní pro určení výše přiměřené slevy z kupní ceny.

Odvolací soud se výše předestřenými závěry rozhodovací praxe dovolacího  soudu ve vztahu k určení výše slevy (vyžadující komplexní posouzení věci)  fakticky neřídil, neboť výši požadované slevy z ceny za dílo považoval za  přiměřenou pouze na základě toho, že odpovídala nákladům nutným na opravu  (odstranění) jednotlivých vad. Takovou zcela nedostatečnou úvahu odvolacího  soudu považuje dovolací soud za zjevně nepřiměřenou a jeho právní posouzení  za neúplné a tudíž nesprávné.

‍

Nejvyšší soud v prvé  řadě předesílá, že dědické právo (jako titul k dědění, definované jako právo  na pozůstalost nebo na poměrný podíl z ní - srov. § 1475 odst. 1 o. z.)  vzniká smrtí zůstavitele (srov. § 1479 odst. 1 o. z.). Dědic však nabývá  dědictví až v souvislosti s pravomocným usnesením vydaným v pozůstalostním  řízení, ovšem s účinky zpětně ke dni vzniku dědického práva, tj. zásadně ke  dni smrti zůstavitele (srov. § 185 odst. 1 o. z.).

Právní úprava  dědického práva tak vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví;  předpokládá mimo jiné, že každá pozůstalost (dědictví po každém zůstaviteli)  musí být soudem projednána a musí o ní být rozhodnuto.

Protože z logiky  věci vyplývá, že k projednání pozůstalosti a potvrzení nabytí dědictví soudem  dochází s určitým časovým odstupem po smrti zůstavitele, nutně tu nastává  (delší nebo kratší) období, v němž po smrti zůstavitele ještě nebylo  pravomocným soudním rozhodnutím potvrzeno nabytí dědictví a v němž proto  nemůže být ještě nepochybné, kdo se vskutku stane zůstavitelovým dědicem a  jaká část pozůstalosti na něj připadne. Zmiňovaný princip ingerence státu se  v současné době uplatní vždy tehdy, pokud zákon (výjimečně) nestanoví jinak.

Nejvyšší soud  formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož je dohoda o vypořádání dědictví  hmotněprávní úkon, který – stejně jako smlouvy – jeho účastníky zavazuje.  Dohoda musí být (kromě jiného) určitá a srozumitelná; musí v ní být vypořádán  veškerý (do té doby známý) zůstavitelův majetek a musí z ní bez pochybností  vyplývat, jaký majetek z dědictví každý z dědiců nabývá. Byla-li dohoda o  vypořádání dědictví schválena pravomocným usnesením soudu, nemůže být soudem  ani zrušena postupem podle § 99 odst. 3 o. s. ř., ani určena neplatnou  rozhodnutím soudu.

Věřitel může s  úspěchem odporovat dohodě o vypořádání dědictví schválené pravomocným  usnesením o dědictví, kterou dlužník (jako dědic) uzavřel v úmyslu zkrátit  své věřitele, jsou-li pro vyslovení odporovatelnosti splněny všechny  předpoklady uvedené v § 42a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku.

Tyto závěry se  přitom prosadí i v poměrech právní úpravy účinné od 1. ledna 2014 (za  účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) pro účely posouzení  neúčinnosti právního jednání (dohody o vypořádání dědictví).

V odvolacím soudem  akcentovaném rozsudku dovodil, že odpůrčí žalobou podle insolvenčního zákona  lze odporovat i jen části právního jednání. Je-li posuzováno, zda pouze část  právního jednání dlužníka zkracuje uspokojení věřitelů nebo nějakého  zvýhodňuje, je vedle objektivní oddělitelnosti dané části nezbytné zkoumat  skutečnou nebo hypotetickou vůli dlužníka (u jednostranných právních jednání  dlužníka) nebo stran (u vícestranných právních jednání) v tom smyslu, zda  dané právní jednání bylo zamýšleno jen jako celek.

K tomu se použijí  interpretační zásady zejména dle § 555 a § 556 o. z. Jde-li o posouzení  odporovatelnosti části smlouvy, která by mohla být smlouvou samostatnou (bylo  by možno ji rozdělit na dvě samostatné smlouvy; nebo by šlo o dvě smlouvy  vtělené do jedné listiny), je zapotřebí zkoumat za přiměřeného použití § 1727  o. z. a s respektem k principu autonomie vůle její závislost na dalších  částech smlouvy (na další „oddělitelné“ smlouvě). Je nezbytné zejména  posoudit společnou vůli stran, jejich záměr, sledovaný účel, případně  hospodářský význam nebo povahu smluv.

Současně musí být  vzat v úvahu i účel sledovaný odporovatelností podle insolvenčního zákona.  Danou závislost tedy nepostačuje zkoumat pouze podle vůle stran nebo  zmíněných dalších faktorů (ačkoli jde o primární a základní hledisko), nýbrž  také optikou případného zkrácení uspokojení věřitelů dlužníka nebo zvýhodnění  některého z nich podle jednotlivých skutkových podstat. Jinak řečeno, až  případná závislost zkoumaných právních jednání může hypoteticky vést k závěru  o naplnění znaků skutkových podstat insolvenční odporovatelnosti, ačkoli  samostatně taková právní jednání tyto znaky nenaplňují.

Shora citované  závěry Nejvyšší soud učinil ve vztahu k právním jednáním, konkrétně ke kupní  smlouvě spojené s dohodou o započtení a k dohodě o náhradě škody spojené se  slibem odškodnění.

Vzhledem k tomu, že  v dohodě o vypořádání dědictví musí být vypořádán veškerý (do té doby známý)  zůstavitelův majetek a musí z ní bez pochybností vyplývat, jaký majetek z  dědictví každý z dědiců nabývá, jakož i k tomu, že soudním rozhodnutím nelze  vyslovit neplatnost soudem schválené dohody o vypořádání dědictví, se pro  účely posouzení otázky (ne)možnosti určit neúčinnost části dohody o  vypořádání dědictví (bez dalšího) neuplatní (nemohou uplatnit) závěry  obsažené v rozsudcích Nejvyššího soudu, vycházející (jen) z analogického  užití právní úpravy vztahující se k předpokladům pro přijetí závěru o  částečné neplatnosti právních jednání (ve smyslu oddělitelnosti a  nezávislosti části právního jednání od jeho dalšího obsahu).

V poměrech dané věci  Okresní soud v Pelhřimově schválil dohodu dědiců [dlužníka a žalovaného (synů  zůstavitele)], podle které v rámci dědického řízení zůstavitele: a) rovným  dílem nabyli „souhrn práv a povinností ze smlouvy o zřízení účtu (zůstatek  finančních prostředků na účtu ve výši 384.968,- Kč), a b) žalovaný nabyl do  výlučného vlastnictví (označené) nemovitosti a movité věci; současně potvrdil  nabytí dědictví „dědicům ve smyslu této dohody“.

Takový způsob  vypořádání dědictví v rozsahu práv a povinnosti ze smlouvy o zřízení účtu  odpovídal dědickým podílům dlužníka a žalovaného určeným § 1635 odst. 1 o. z.  (kdyby neuzavřeli dohodu o vypořádání dědictví); ve vztahu ke zbývající části  majetku [k (označeným) nemovitostem a movitým věcem] se dlužník a žalovaný  dohodli odchylně od pravidla obsaženého v § 1635 odst. 1 o. z., a to v  neprospěch dlužníka (nebýt dohody o vypořádání dědictví, dědili by rovným  dílem).

Jinak řečeno, kdyby  dlužník a žalovaný neuzavřeli (soudem schválenou) dohodu o vypořádání  dědictví, nabyli by dědictví z pozůstalosti podle dědických podílů, tj.  rovným dílem. Za stavu, kdy se dohodli jinak, potom (poměřováno právní  úpravou neúčinnosti právních jednání obsaženou v § 235 a násl. insolvenčního  zákona) v rozsahu, ve kterém se od dědických podílů odchýlili v neprospěch  dlužníka, mohli (případně) zkrátit možnost uspokojení věřitelů dlužníka;  zkracujícím právním jednáním tak nebyla (nemohla být) dohoda o vypořádání  dědictví „jako celek“, nýbrž právě a jen ty její části, v nichž se dlužník a  žalovaný dohodli na vypořádání (označených) nemovitostí a movitých věcí  (poměřováno výší jejich dědických podílů podle § 1635 odst. 1 o. z.) k „újmě“  dlužníka (jeho věřitelů).

Jelikož dlužník a  žalovaný vypořádali (i dle odvolacího soudu chtěli a museli vypořádat)  dohodou veškerý (v té době známý) majetek zůstavitele způsobem, z něhož bylo  bez jakýchkoli pochybností zřejmé, jaký majetek každý z nich nabyl a jaká  byla jeho obvyklá cena, nebyl podle přesvědčení Nejvyššího soudu dán žádný  důvod, pro který by žalobce musel podat žalobu o určení neúčinnosti právního  jednání (dohody o vypořádání dědictví) jako celku, tj. včetně práv a závazků  ze smlouvy o zřízení účtu (zůstatku na účtu ve výši 384.968,- Kč), které si  dlužník a žalovaný vypořádali způsobem „nepoškozujícím“ dlužníka (jeho  věřitele).

Závěr odvolacího  soudu o nedůvodnosti žaloby založený (jen) na argumentu, že se žalobce  nedomáhal určení neúčinnosti „celé“ dohody o vypořádání dědictví, nýbrž jen  její části, tak není správný.

Přitom ani v  poměrech dané věci odvolacímu soudu nic nebránilo v tom, aby při rozhodování  o (ne)důvodnosti žaloby vyhodnotil i další (podle jeho názoru právně významné  a v důvodech napadeného rozhodnutí konkretizované) skutečnosti, bez ohledu na  to, zda se vztahovaly k (označeným) nemovitostem a movitým věcem jako celku  nebo pouze k některým (či jedné) z nich.

Vzhledem k tomu, že  napadené rozhodnutí neobstálo již v rovině řešení právní otázky (ne)možnosti  určit neúčinnost jen části dohody o vypořádání dědictví, Nejvyšší soud se  nezabýval řešením další (dovoláním otevřené) právní otázky, zda rozhodnutí  odvolacího soud není [v rozsahu, v němž byl změněn vyhovující (odvoláním  nenapadený) výrok rozhodnutí insolvenčního soudu o určení neúčinnosti části  dědické dohody, a žaloba zamítnuta] v rozporu se zákazem reformace in peius.

‍

Rozhodovací praxe  dovolacího soudu je ustálena v závěru, že v poměrech právní úpravy účinné do  31. 12. 2013 k absolutní neplatnosti právního úkonu soud přihlíží z úřední  povinnosti, jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem  dozví.

Ve stanovisku  občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyšší soud se zohledněním judikatury  SDEU mimo jiné dovodil, že:

- ustanovení § 55 a  56 obč. zák. jsou v části týkající se zneužívajících klauzulí ve  spotřebitelských smlouvách především transpozicí směrnice 93/13 (bod 1/),

- zatímco článek 3  směrnice 93/13 (a na něj navazující příloha směrnice 93/13) se zabývá  nepřiměřeností smluvního ujednání jen tehdy, nebylo-li individuálně sjednáno,  ustanovení § 56 obč. zák., ve spojení s § 55 odst. 2 obč. zák., prohlašuje za  absolutně neplatná všechna ujednání, jež dikce § 56 obč. zák. zakazuje (v  odstavci 1) a příkladmo též vypočítává (v odstavci 3), bez zřetele k tomu, že  šlo o ujednání sjednaná individuálně nebo dokonce (jakkoliv výjimečný takový  případ bude) o ujednání, jehož zahrnutí do spotřebitelské smlouvy si na  dodavateli vynutil spotřebitel (bod 28/),

- soud, který při  zkoumání podmínek řízení dospěje k závěru, že prorogační doložka sjednaná ve  spotřebitelské smlouvě, která má založit jeho místní příslušnost, odporuje  ustanovení § 56 odst. 1 obč. zák., o tom vyrozumí účastníky řízení a vyzve  je, aby se v určené lhůtě k této otázce vyjádřili.

Závěr, že ujednání o  prorogační doložce je absolutně neplatné (§ 55 odst. 2 obč. zák.) a že je  namístě postupovat dle § 105 o. s. ř., přijme soud až poté, co ani ve lhůtě  určené účastníkům řízení k vyjádření nevyjdou najevo (např. proto, že  účastníci se k výzvě soudu nevyjádřili nebo proto, že spotřebitel v určené  lhůtě popřel, že by prorogační doložka byla sjednána k jeho újmě) jiné  skutečnosti, jež by dokládaly, že příslušné ujednání (ač se tak podle  spotřebitelské smlouvy jeví), neznamená (v rozporu s požadavkem dobré víry)  výraznou nerovnováhu v právech a povinnostech stran k újmě spotřebitele (bod  58/).

Ač při zaujetí  stanoviska dovolací soud vycházel mimo jiné z české jazykové verze směrnice  93/13 před její opravou z 10. 11. 2016, nemá tato okolnost vliv na závěry  shora uvedené.

Nejvyšší soud  uzavřel, že s přihlédnutím k judikatuře SDEU se požadavek, aby soud, který  zjistí, že smluvní klauzule ve spotřebitelské smlouvě má zneužívající  charakter, o tom informoval (z úřední povinnosti) účastníky řízení a umožnil  jim, aby se k tomu vyjádřili způsobem, který stanoví vnitrostátní procesní  pravidla, prosadí nejen pro prorogační doložky; postup popsaný v R 79/2013  pod bodem 58) se zásadně uplatní i pro jiné typy možných zneužívajících  klauzulí, včetně úsudku, že závěr, že ujednání, které formálně vykazuje znaky  zneužívající klauzule, je absolutně neplatné, přijme soud až poté, co ani ve  lhůtě určené účastníkům řízení k vyjádření nevyjdou najevo jiné skutečnosti,  jež by dokládaly, že příslušné ujednání (ač se tak podle spotřebitelské smlouvy  jeví), neznamená (v rozporu s požadavkem dobré víry) výraznou nerovnováhu v  právech a povinnostech stran k újmě spotřebitele.

Rozhodovací praxe  Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že podle § 3028 odst. 3 o. z. se  právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jež se  netýkají práv osobních, rodinných a věcných, jakož i práva a povinnosti z  nich vzešlé řídí dosavadními právními předpisy.

Právy a povinnostmi  vzniklými z právního vztahu se zde rozumí též nároky z bezdůvodného obohacení  vyvolaného plněním na základě neplatné smlouvy uzavřené do 31. 12. 2013.

Nejvyšší soud  dovodil, že vlastní smlouva o postoupení pohledávky (tedy vztah mezi  postupitelem a postupníkem), i když se týká pohledávek vzniklých před 1. 1.  2014, uzavřená po 1. 1. 2014 se bude řídit úpravou novou, tj. úpravou o. z.  Vztah dlužníka vůči věřiteli se posoudí podle dřívější právní úpravy.

Rozhodovací praxe  Nejvyššího soudu je ve vztahu k ustanovení § 524 odst. 2 obč. zák. ustálena v  závěru, že nebylo-li ve smlouvě o postoupení pohledávky sjednáno něco jiného,  postoupením přechází pohledávka na nového věřitele v té podobě, v jaké v  okamžiku postupu existovala, včetně tzv. vedlejších práv, i když nejsou ve  smlouvě o postoupení pohledávky výslovně konkretizována.

Není přitom  rozhodné, zda právo spojené s postoupenou pohledávkou je či není samostatně  uplatnitelné.

Z rozsudku SDEU Air  Europa Líneas Aéreas, C-173/23, se podává, že:

- okolnost, že se  spor v původním řízení týká pouze prodávajících zboží nebo poskytovatelů  služeb, nebrání použití směrnice 93/13, jelikož oblast působnosti této  směrnice nezávisí na totožnosti účastníků dotčeného sporu, ale na postavení  smluvních stran (bod 17/),

- v souladu se  zásadou rovnocennosti má-li vnitrostátní soud na základě vnitrostátního práva  možnost nebo povinnost posoudit i bez návrhu rozpor smluvního ujednání s  vnitrostátními kogentními normami, musí mít rovněž možnost nebo povinnost  posoudit i bez návrhu rozpor takového ujednání s článkem 6 směrnice 93/13,  jakmile má za tímto účelem k dispozici nezbytné informace o právním a  skutkovém stavu (bod 35/),

Ze shora uvedených  závěrů Nejvyššího soudu vyplývá, že v poměrech právní úpravy účinné do 31.  12. 2013 zneužívající povaha ujednání ve spotřebitelské smlouvě v neprospěch  spotřebitele způsobuje absolutní neplatnost takového ujednání, k níž je soud  povinen přihlédnout i bez návrhu ve sporu z takové spotřebitelské smlouvy,  jehož se účastní spotřebitel a dodavatel coby původní smluvní strany.

Povinnost soudu  zohlednit stanovisko spotřebitele není pro závěr, zda se jedná o neplatnost  absolutní či relativní, determinující.

Stanovisko  spotřebitele ke zneužívající povaze ujednání je však významné pro závěr, zda  je ujednání vskutku zneužívající a v důsledku toho neplatné.

Dále ze shora  uvedených závěrů Nejvyššího soudu vyplývá, že s ohledem na uzavření pojistné  smlouvy dne 20. 11. 2012 se pohledávka pojistníka vůči žalované z  bezdůvodného obohacení řídí právní úpravou obč. zák., podle níž se posuzuje  též vztah mezi žalobkyní coby postupníkem a žalovanou bez ohledu na to, že k  uzavření smlouvy o postoupení pohledávky došlo až dne 14. 3. 2024.  Postoupenou pohledávku žalobkyně nabyla v té podobě, v jaké v okamžiku  postoupení existovala.

Smlouva o postoupení  pohledávky dle § 524 a násl. obč. zák. je právní skutečností, s níž je  spojena změna v osobě věřitele pohledávky a z toho vyplývající povinnost  dlužníka plnit postupníkovi. Sama o sobě však nemá vliv na právní vztah  založený mezi postupitelem a dlužníkem, který zůstává zachován.

Tento závěr má odraz  zejména v zákazu postupu pohledávky, jejíž obsah by se změnou věřitele změnil  (§ 525 odst. 1 obč. zák.), či jejíž postoupení by odporovalo dohodě s  dlužníkem (§ 525 odst. 2 obč. zák.), jakož i v tom, že i po postoupení  pohledávky zůstávají dlužníku zachovány námitky proti ní (§ 529 odst. 1 obč.  zák.) a pohledávka na postupníka přechází v té podobě, v jaké v okamžiku  postupu existovala.

Postoupení  pohledávky je tudíž bez vlivu na posouzení (ne)platnosti smlouvy, na jejímž  základě postoupená pohledávka vznikla, uzavřené mezi postupitelem a  dlužníkem. Je-li smlouva, či její část, uzavřená mezi postupitelem a  dlužníkem absolutně neplatná, je soud povinen i bez návrhu k této neplatnosti  přihlédnout i ve sporu mezi postupníkem a dlužníkem. Uvedené se prosadí i ve  vztahu k neplatnosti zneužívajícího ujednání dle § 55 odst. 2 obč. zák.

Dovolací soud  uzavírá, že přihlédnout k neplatnosti zneužívajícího ujednání ve  spotřebitelské smlouvě dle § 55 odst. 2 obč. zák. je soud povinen i ve sporu  o pohledávku z bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatné smlouvy  mezi dodavatelem a postupníkem, který, ač sám spotřebitelem není, žalobou  uplatněnou pohledávku nabyl smlouvou o postoupení pohledávky uzavřenou se  spotřebitelem. Uvedený závěr konvenuje i konkluzím obsaženým v rozsudku SDEU  ze dne 11. 4. 2024, Air Europa Líneas Aéreas, C-173/23.

Závěry usnesení  Nejvyššího soudu, na něž odkazoval odvolací soud, se v posuzované věci  neuplatní, neboť se vztahují k otázce příslušnosti soudu podle nařízení  Evropského parlamentu a Rady EU č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o  příslušnosti a uznávání výkonu soudních rozhodnutích v občanských a  obchodních věcech (přepracované znění), resp. nařízení Rady (ES) č. 44/2001  ze dne 22. 12. 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v  občanských a obchodních věcech, a Úmluvy ze dne 27. 9. 1968, o příslušnosti a  uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech,  nikoli k následkům použití zneužívajícího ujednání ve spotřebitelské smlouvě  dle směrnice 93/13.

V poměrech  posuzované věci se nemohou prosadit závěry komentářové literatury odkazované  žalovanou, neboť se vztahovaly k právní úpravě účinné do 31. 7. 2010, jež se  zneužívající povahou ujednání ve spotřebitelské smlouvě spojovala neplatnost  relativní, nadto ústavně nekonformně.

Poukazuje-li  žalovaná na rozlišení neurčitých a zneužívajících ujednání, není toto  rozlišení z hlediska uplatněného dovolacího důvodu významné, neboť na něm  odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. Obdobně není významná ani otázka  absolutní neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky pro rozpor s dobrými  mravy.

Nezohlednil-li  odvolací soud žalobkyní namítanou neplatnost dle § 55 odst. 2 obč. zák., není  jeho právní posouzení správné a dovolací důvod byl uplatněn právem.

‍

Ustanovení § 99  odst. 2 insolvenčního zákona definuje předpoklad odpovědnosti za škodu (nebo  jinou újmu) způsobenou porušením povinnosti podat insolvenční návrh  spočívající ve vzniku škody (nebo jiné újmy) tak, že škoda (nebo jiná újma)  může spočívat pouze v rozdílu mezi výší pohledávky, kterou věřitel přihlásil  u insolvenčního soudu a která byla v insolvenčním řízení zjištěna, a částkou,  kterou věřitel v insolvenčním řízení obdržel na uspokojení této pohledávky.

Věřiteli, který  nepřihlásil pohledávku za dlužníkem do insolvenčního řízení v propadné  přihlašovací lhůtě plynoucí z § 173 odst. 1 insolvenčního zákona a jenž proto  neobdrží na úhradu této pohledávky z majetkové podstaty dlužníka ničeho,  nevznikne škoda (nebo jiná újma) uplatnitelná vůči osobě uvedené v § 98 odst.  2 insolvenčního zákona. Tomu odpovídá i úprava zproštění odpovědnosti v § 99  odst. 3 insolvenčního zákona.

Jestliže však  věřitel ani neměl možnost přihlásit pohledávku do insolvenčního řízení  vedeného na majetek dlužníka (společnosti), plyne (již) z povahy věci, že k  tomuto předpokladu vzniku škody (přihlášení pohledávky) nelze přihlížet  (odstavec 26 odůvodnění).

O takový případ  mohlo jít například tehdy, byl-li insolvenční návrh dlužníka zamítnut pro  nedostatek majetku podle § 144 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31.  prosince 2013. Možnost věřitele přihlásit pohledávku do insolvenčního řízení  v době do rozhodnutí o insolvenčním návrhu (plynoucí z § 110 insolvenčního  zákona), je přitom nerozhodná, jelikož konstrukce nároku plynoucího z § 98 a  § 99 insolvenčního zákona předpokládá osvědčení úpadku, jenž plyne až z  rozhodnutí o úpadku.

Jakkoli stav úpadku  dlužníka „osvědčovalo“ v době do 31. prosince 2013 i rozhodnutí o zamítnutí  insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku, je zjevné, že věřitel, jenž se  spolehl na správnost takového rozhodnutí, již po jeho účinnosti neměl důvod  přihlašovat pohledávku do insolvenčního řízení (odstavec 26 odůvodnění).

Možnost podmínit  vznik škody přihláškou pohledávky do insolvenčního řízení vedeného na majetek  dlužníka nebude pravidelně dána ani tam, kde byl dlužník (před zahájením  insolvenčního řízení) vymazán z veřejného rejstříku postupem podle § 82 odst.  1 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických  osob (ve znění účinném od 1. ledna 2014) [odstavec 26 odůvodnění].

Jestliže odvolací soud v poměrech projednávané věci (kdy byla  společnost U vymazána z veřejného rejstříku podle § 82 zákona č. 304/2013 Sb.  po ukončené likvidaci, přičemž ohledně jejího majetku nebylo vedeno  insolvenční řízení) dospěl k závěru, že nárok dovolatele na náhradu škody  podle § 99 insolvenčního zákona nemůže být dán již proto, že ohledně  společnosti U nebylo zahájeno insolvenční řízení a nebyl zjištěn její úpadek,  nepostupoval v souladu s výše formulovanými judikaturními závěry dovolacího  soudu. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tudíž nesprávné.

‍