Pátky s judikaturou 6/11/26

Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že soud v občanském soudním řízení může ve výjimečných případech založit důvod k zamítnutí žalobcova návrhu podle § 107a o. s. ř. (při jinak formálně doložených předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno) prostřednictvím ustanovení § 2 o. s. ř.
Takový postup je namístě například tehdy, bylo-li by možno dovodit podle toho, co v řízení vyšlo najevo, že cílem návrhu žalobce na vydání rozhodnutí podle § 107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči němu nedobytnou.
V ústavní rovině přijal obdobný závěr také Ústavní soud, zdůraznil, že obecné soudy nemohou přistupovat k rozhodnutí o procesním nástupnictví podle § 107a o. s. ř. formalisticky, ale musí též posoudit, zda nejde pouze o účelové zneužití procesní úpravy zejména s ohledem na ustanovení § 2 o. s. ř. (zda nedošlo k účelovému postoupení pohledávky za účelem zneužití procesní úpravy).
Prostá obava, že případná pohledávka na náhradu nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, k zamítnutí návrhu žalobce na postup podle § 107a o. s. ř. nepostačuje, neboť nejistota soudu o poctivosti pohnutek, jež účastníka vedly k postoupení soudně vymáhané pohledávky, k tak zásadnímu odepření procesní ochrany vést nemůže.
Proto je vždy zapotřebí, aby si soud pro posouzení poctivosti pohnutek žalobce shromáždil dostatečný podklad a na jeho základě poté učinil jednoznačný závěr, zda cílem návrhu na vydání rozhodnutí podle § 107a o. s. ř. je či není zneužití procesní úpravy motivované tím, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou.
Jistota o naplnění předpokladů pro závěr o zneužití práva účastníka podat návrh na vstup právního nástupce do řízení, které má vést k tomu, aby se pohledávka žalovaného na náhradu nákladů řízení stala reálně nevymahatelnou, nemůže být naprostá v tom smyslu, že by bylo možné zcela vyloučit, že během řízení nevyjdou najevo skutkové okolnosti, pro které žalobce bude ve sporu úspěšný, případně že osoba, která má do řízení vstoupit, se v budoucnu stane schopnou nést případnou povinnost k náhradě nákladů řízení, bude-li jí uložena.
Postačuje proto, je-li v době, kdy soud rozhoduje o návrhu podle § 107a odst. 1 o. s. ř., důvodné podezření, že k postoupení (k jinému převodu) pohledávky nebo jiného práva došlo právě proto, aby případný procesní neúspěch strany žalující nevedl k úspěšnému vymožení přisouzené náhrady nákladů řízení.
Míru pravděpodobnosti, že takový postup je zneužitím práva účastníka, soud poměřuje s možnou újmou žalovaného na právu na náhradu nákladů řízení. Závěr rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle kterého prostá obava, že případná pohledávka na náhradu nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, nepostačuje k zamítnutí návrhu podle § 107a odst. 1 o. s. ř., je proto třeba pojímat tak, že závěr o možném zneužití návrhu za účelem, aby se strana žalující vyhnula případně uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení, nemůže být jen hypotetický, ale musí být odůvodněn konkrétními okolnostmi, jež vyplývají z obsahu spisu.
V usnesení ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3064/2018, Nejvyšší soud shrnul dosavadní vývoj své judikatury, z níž vyplývá, že zneužití úpravy procesního nástupnictví při singulární sukcesi podle § 107a o. s. ř. může podle okolností nasvědčovat například předchozí postup dané strany v průběhu řízení, délka a složitost soudního sporu nebo postoupení pohledávky na uměle vytvořený subjekt.
Není zcela standardní a vyžaduje si pozornost při rozhodování o návrhu podle § 107a o. s. ř., dojde-li k postoupení pohledávky, která je předmětem dlouhotrvajícího a poměrně složitého soudního sporu. Dále lze přihlédnout k časové souvislosti mezi datem uzavření smlouvy o postoupení pohledávky a podáním návrhu na procesní nástupnictví a termínem odročeného jednání či k obtížně zjistitelné bonitě postupníka.
V projednávané věci se odvolací soud otázkou, zda lze návrh dosavadního žalobce na procesní nástupnictví na jeho straně považovat za zneužití procesní úpravy ve smyslu § 2 o. s. ř., sice zabýval, nicméně ve svém rozhodnutí zohlednil toliko to, že řízení je teprve na samotném počátku, pročež nelze činit jakékoliv závěry o jeho výsledku.
Jeho další úvaha se omezila pouze na konstatování, že žalobkyně je společností se sídlem v České republice, založenou v roce 2019 podle českého práva, není v insolvenci či exekuci a je podnikatelsky aktivní, přičemž cizí státní příslušnost jednatele a jediného společníka či virtuální sídlo společnosti nesvědčí o nedobytnosti případné pohledávky žalované (srov. body 16 a 17 odůvodnění napadeného usnesení).
Odvolací soud však ve svém rozhodnutí nehodnotil další podstatná kritéria vymezená shora odkazovanou judikaturou, která je při posuzování návrhu podle § 107a o. s. ř. nutno zohlednit, a to z úřední povinnosti.
Odvolací soud tak především nepřihlédl k časové souvislosti mezi datem uzavření smlouvy o postoupení pohledávky, podáním návrhu na procesní nástupnictví a termínem odročeného jednání, a nehodnotil je v souvislosti s výsledky prvního jednání konaného dne 27. 11. 2025.
Na tomto jednání došlo k provedení značného množství stranami navržených důkazů; následně byla dosavadnímu žalobci soudem dána výzva podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., aby doplnil svá skutková tvrzení a důkazní návrhy, a byl poučen, že při nesplnění výzvy mu hrozí neúspěch ve sporu. Tato skutečnost může svědčit o potenciálně hrozícím procesním neúspěchu na straně žalobce (viz protokol o jednání před soudem prvního stupně na č. l. 201 až 212 verte spisu).
Odvolací soud dále v rozporu s citovanou judikaturou nepřihlédl ani k předchozímu postupu dosavadního žalobce v průběhu řízení, jestliže nehodnotil, že dosavadní žalobce při podání žádosti o osvobození od soudního poplatku soudu předložil prohlášení o majetkových a výdělečných poměrech, které se ukázalo jako neúplné, resp. nepravdivé, jak ostatně konstatoval soud prvního stupně i odvolací soud (viz usnesení na č. l. 29 a násl. a č. l. 39 a násl. spisu). Uvedená skutečnost svědčí o předchozím nepoctivém postupu dosavadního žalobce v řízení. Konečně se odvolací soud dostatečně nezabýval okolnostmi týkajícími se bonity nové žalobkyně jako postupníka. Pouhé obecné konstatování odvolacího soudu, že společnost je podnikatelsky aktivní, o bonitě nové žalobkyně samo o sobě nesvědčí.
Allografní závěť sepsaná podle ustanovení § 1534 o. z. je platným právním jednáním jen tehdy, jestliže ji zůstavitel podepsal vlastní rukou, jestliže zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně prohlásil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a jestliže se svědci na závěť podepsali; nezáleží přitom na pořadí, v jakém se tyto náležitosti splnily, stalo-li se tak v bezprostřední časové souvislosti, takže se jednotlivé úkony jeví jako jednotný úkon.
Hlavním úkolem svědka závěti je potvrdit totožnost osoby zůstavitele jako osoby, která závěť pořídila, a prohlášení zůstavitele o závěti jako projevu jeho poslední vůle.
Svědek tedy má svědčit o tom, že zůstavitel před ním potvrdil, že předložená listina obsahuje jeho poslední vůli a popsat obsah takového potvrzení (prohlášení) zůstavitele. Svědek však může poskytnout i řadu jiných důležitých údajů, o obsahu závěti, o okolnostech jejího sepsání, o stavu, chování a sdělení pořizovatele závěti, místu sepsání, postupu osoby sepisující závěť apod. Svědci nemusí znát obsah závěti, jejich úkol není v kontrole obsahu závěti, nýbrž v potvrzení, že ten, kdo závěť pořídil, je zůstavitelem, který prohlašuje, že listina, na niž poukazuje, obsahuje jeho poslední vůli.
Znamená to, že buď zůstavitele osobně znají, nebo je jim prokázána jeho totožnost a oni mohou potvrdit, že ta osoba, která pořízení poslední vůle učinila, je skutečně zůstavitelem, jehož totožnost je závětí deklarována.
Nejvyšší soud v dosavadní rozhodovací praxi opakovaně vyslovil, že požadavek (pod sankcí neplatnosti právního úkonu, pozn. nyní právního jednání), aby zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a aby se svědci na závěť podepsali, je odůvodněn tím, že závěť podle ustanovení § 476b obč. zák. zůstavitel nenapsal vlastní rukou (jen ji vlastnoručně podepsal), a že proto taková listina sama o sobě není – na rozdíl od holografní závěti – spolehlivým dokladem toho, že skutečně obsahuje poslední vůli zůstavitele, a že povolání svědků při pořízení závěti slouží k tomu, aby tyto osoby mohly potvrdit, že jde o zůstavitelovu pravou závěť, v případě, objeví-li se po smrti zůstavitele pochybnosti, zda jde skutečně o jeho poslední vůli, tedy - řečeno jinak - aby tím bylo věrohodným způsobem osvědčeno, že závěť vskutku obsahuje poslední vůli zůstavitele.
Vzhledem k tomu, že obligatorní součástí allografní závěti sepsané podle ustanovení § 476b zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), je svědectví dvou svědků o tom, že zůstavitel před nimi (současně přítomnými) výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a že není dobře představitelné, že by zůstavitel před svědky výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, aniž by ji vlastnoručně podepsal, sporným se takové pořízení pro případ smrti stává (na rozdíl od holografní závěti) jen tehdy, byly-li (těmi, kdo si činí právo na dědictví) uvedeny takové skutkové okolnosti, které zpochybňují svědectví osob, které se na závěť podepsaly, jako je například tvrzení o tom, že svědky závěti ve skutečnosti nebyly, že jsou nezpůsobilými svědky, že zůstavitel před nimi výslovně neprojevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, apod.
Uzavřel, že allografní závěť sepsaná podle ustanovení § 476b obč. zák. je neplatná vždy, bude-li vyvráceno řádné svědectví osob, jejichž podpisy byly uvedeny na závěti.
Zůstavitel nemusí před dvěma svědky současně přítomnými projevit, že listina obsahuje jeho poslední vůli jen použitím určitých slov (vyslovením formule). Zákon předepisuje pouze to, aby zůstavitel v tomto směru projevil vůli výslovně, a nikoliv jen konkludentně (mlčky), např. přitakáním hlavou či stiskem ruky. Požadavku ustanovení § 476b obč. zák. (který se obsahově významně neodlišoval od znění § 1534 o. z.) odpovídalo použití jakýchkoliv slovních výrazů, popřípadě též i obvyklých znamení, jimiž zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými projeví způsobem nevzbuzujícím pochybnosti to, že listina obsahuje jeho poslední vůli.
Bylo totiž nezbytné, aby ten, kdo byl povolán jako svědek a kdo má z tohoto důvodu allografní závěť podepsat, neměl žádné pochybnosti - bez zřetele na skutečný obsah listiny a případné svědkovy vlastní poznatky a názory o obsahu listiny nebo na to, zda byl seznámen s obsahem závěti - o tom, že zůstavitel v listině uvedl poslední vůli (tedy že jde o závěť), a aby svědek z projevu zůstavitele nepochybně věděl, že zůstavitel v závěti skutečně vyjadřuje svoji poslední vůli (tedy že jde o jeho závěť a že ji činí svobodně a vážně).
Jak již Nejvyšší soud uzavřel, na těchto závěrech nemá důvod cokoliv měnit, neboť jsou i v poměrech současné právní úpravy (srov. znění § 1534 o. z.) aplikovatelné a jako správné mohou být i nadále přijímány.
Pro úplnost pak nelze také přehlédnout, že pro projednávanou věc rozhodná (a nyní účinná) právní úprava prosté allografní závěti v ustanovení § 1534 o. z. používá oproti předchozí právní úpravě v § 476b obč. zák., který počítal s „projevením“ vůle, termín obsahově nepochybně rigidnější, a to „prohlášení“ vůle. Ačkoliv ani pro toto „prohlášení“ zůstavitele není předepsána žádná formule, nadále platí (shodně s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu), že z něj musí být – i s ohledem na okolnosti toho kterého případu – nepochybné, že listina obsahuje poslední vůli zůstavitele, a projev vůle zůstavitele se musí jednoznačně vztahovat ke konkrétní listině jako zůstavitelově poslední vůli.
Pokud tedy odvolací soud v projednávané věci dospěl na základě skutkových zjištění (která přezkumu dovolacího soudu nepodléhají), že svědkyně závěti S. a svědek závěti S. uvedli, že je zůstavitel ve vztahu ke konkrétní listině požádal o svědectví a podpis s vyjádřením toho, že konkrétní listinu činí k zajištění své nejbližší rodiny pro ten případ, že by se s ním v budoucnu něco špatného stalo, k závěru, že „zůstavitel výslovně projevil způsobem, který nevzbuzuje žádné pochybnosti, svoji vůli“, dovolací soud s tímto závěrem nesouhlasí.
Svědkyně závěti paní S., vyslechnutá jednak při jednání před soudem prvního stupně dne 4. 10. 2022, kdy vypověděla, že „byla svědkem listiny, kterou zůstavitel napsal ohledně majetku“, že „ji pan T. pozval asi přes SMS“, že jí pan T. „řekl, aby listinu podepsala“ s tím, že „chce, aby byla zajištěna manželka a děti“, že „listinu viděla a přečetla si ji“ a „domnívá se, že tam bylo napsáno něco o firmě, stavebninách a dům a byly tam vypsány děti“, že „neviděla, jak pan T. závěť podepsal“, že „když přišli, seděl u stolu a měl před sebou listinu, o které je nyní hovořeno, do které nahlížela“, a „závěť již byla podepsána“, dále že „o závěti se již dříve bavili“, a to „obecně“, jednak před odvolacím soudem dne 20. 11. 2025, kdy vypověděla, že jí i jejímu manželovi pan T. „opakovaně říkal, že by chtěl zabezpečit M. a děti“, a že jí „pak jednou zavolal a řekl, že by potřebovali, abychom jim něco s manželem podepsali; mělo jít o to, jak říkal, že kdyby se s ním něco špatného událo, aby byly zaopatřeny právě M. a děti“, že když k nim domů přišli, pan T. „už měl tu listinu, co chtěl po nás podepsat, připravenu“, „zeptal se nás, jestli jsme ochotni ji podepsat“, „měli jsme možnost si ji přečíst“ a „on nám tehdy k tomu ještě znovu říkal to, že chce zabezpečit M. a děti“, že tehdy a i nyní měla za představu, že „šlo jak se říká o dědictví“, že když listinu podepisovala, „podpis pana T. již na ní byl“, ale nevybaví si, zda „jej tehdy viděla tu listinu podepsat“.
Druhý svědek závěti pan S. vyslechnutý jednak při jednání před soudem prvního stupně dne 4. 10. 2022, vypověděl, že „při svatbě pan T. vyjádřil, jestli by bylo možné se ještě sejít, protože chtěl něco zanechat manželce a dětem“ a „potom se sešli k podpisu nějaké té dohody nebo co to bylo“, že „za panem T. šel s manželkou“, „pan T. tam měl listinu“ a uvedl, že „chtěl, aby tak nějak byla zajištěna jeho rodina“, že svědek „listinu nečetl, to ho nezajímalo“, „listinu pak podepsal pan T. a potom ostatní svědci“, jednak před odvolacím soudem dne 20. 11. 2025 vypověděl, že byl přítomen tomu, když se podepisovala nějaká listina, o které pan T. říkal, že „ji chce ode mě podepsat proto, aby zaopatřil rodinu, tedy manželku a děti, kdyby se sním něco stalo, tedy ve smyslu, kdyby zemřel“, že pan T. jim „ukázal tu listinu, řekl nám k ní, jestli jsme ochotni mu ji podepsat, tedy to, co sepsali, protože jde o to zajištění, kdyby se s ním něco stalo, tedy kdyby zemřel, pro děti a M.“, a že tehdy „měl představu o tom, že tam je jako svědek, tedy jako svědek tu listinu podepsal“, a že „již neví“, jestli ji před ním podepsal pan T.
Smyslem zákonného požadavku, aby zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně prohlásil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, je, aby svědek z projevu zůstavitele nepochybně věděl, že zůstavitel v závěti skutečně vyjadřuje svoji poslední vůli. Zákonem vyžadované svědectví dvou současně přítomných osob se vztahuje výlučně k výslovnému prohlášení zůstavitele, že listina obsahuje jeho poslední vůli.
Závěr odvolacího soudu (jakož i soudu prvního stupně), že „zůstavitel před svědky závěti výslovně projevil způsobem nevzbuzujícím žádné pochybnosti svoji vůli“ a že „byly naplněny zákonné formální náležitosti daného typu pořízení pro případ smrti zůstavitelem závěti v prosté allografní formě“ nemůže obstát, neboť se v projednávaném případě nejednalo o kvalifikované projevení vůle zůstavitelem (výslovné prohlášení) před dvěma současně přítomnými svědky. Jak dovolatelka důvodně vytýká odvolacímu soudu, obligatorní formální náležitosti závěti nelze nahradit motivací zůstavitele „zajistit rodinu“ a odkazem na okolnosti jeho života.
Zákonem požadované prohlášení zůstavitele ani nelze nahrazovat domněnkami či extenzivním výkladem jeho jednání. Závěť je jednostranný neadresný odvolatelný právní úkon (nyní právní jednání), kterým zůstavitel (fyzická osoba) činí pro případ své smrti pořízení o svém majetku.
Při zřízení závěti musí zůstavitel dbát všech náležitostí, které zákon vyžaduje pro platnost jakéhokoliv právního úkonu obecně, a vedle toho i náležitostí zvláštních vztahujících se k projevu vůle pro případ smrti. Z předmětného prohlášení zůstavitele, že „chce zabezpečit M. a děti“, nelze usuzovat na závěr, že v dané situaci byla zřejmá jeho vědomost toho, že listina obsahuje jeho poslední vůli a že s jejím obsahem souhlasí.
Lze proto uzavřít, že v projednávaném případě nebyl naplněn smysl dotčeného ustanovení, aby svědek závěti z projevu zůstavitele nepochybně věděl, že zůstavitel v závěti skutečně vyjadřuje svoji poslední vůli (tedy že jde o jeho závěť a že ji činí svobodně a vážně). Naproti tomu lze dospět k závěru, že tímto prohlášením (nedošlo -li bezprostředně před tím k přečtení závěti zůstavitelem či hlasitému přečtení závěti zůstaviteli), zůstavitel vyjádřil jen a pouze svůj úmysl „zajistit (zabezpečit) svou ženu a děti“, a že se tedy nejednalo o kvalifikovaný projev vůle zůstavitele ve vztahu ke konkrétní listině, tj. k allografní závěti ze dne 28. 9. 2020.
S ohledem na právě uvedený nedostatek jedné z obligatorních náležitostí allografní prosté závěti se pak dovolací soud již nezabýval dovolatelkou vznášenou námitkou významu vpisování do závěti. Avšak i s ohledem na právě uvedenou námitku je odůvodněn závěr dovolacího soudu, že zůstavitel výslovně neprojevil způsobem nevzbuzujícím žádné pochybnosti, že listina obsahuje jeho poslední vůli, neboť lze polemizovat s tím, zda součástí vůle zůstavitele „zajistit“ či „zabezpečit“ manželku a děti měl být právě i v závěti uvedený (dle potvrzení znalce napsaný jiným psacím prostředkem) příkaz k započtení na dědický podíl dcery zůstavitele (žalobkyně) veškerých darovaných nemovitostí.
Nadto má dovolací soud za to, že z výše svědky uvedeného postupu při pořízení předmětné allografní závěti zůstavitele ze dne 28. 9. 2020 by nebylo možné (prozatím) dovodit ani závěr o tom, že ke splnění zákonem stanovených náležitostí platné allografní závěti zůstavitele dle ustanovení § 1534 o. z. došlo v bezprostřední časové souvislosti, tedy tak, že se jednotlivé úkony jeví jako jednotný úkon.
Důvodem neplatnosti allografní závěti není okolnost, že zůstavitel nejprve před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a bezprostředně poté závěť vlastní rukou podepsal, nebo že svědci nejprve závěť podepsali a bezprostředně poté zůstavitel před nimi (současně přítomnými) výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli apod.; společný uvedenému je však prvek bezprostřední časové souvislosti, který v projednávaném případě (s ohledem na výpověď svědkyně S. u jednání soudu prvního stupně dne 4. 10. 2022, tj. dva roky po pořízení závěti, kde uvedla, že podpis zůstavitele „na listině už byl“, a že „musel to podepsat on“; oproti výpovědi této svědkyně u odvolacího soudu dne 20. 11. 2025, tj. pět let po pořízení závěti, kdy uvedla že podpis zůstavitele na listina již byl, ale již si nevybaví, zda zůstavitele tehdy viděla tu listinu podepsat) zřejmě naplněn nebyl, ačkoliv odvolací soud dospěl k závěru, že „oba svědci shodně uváděli, že jsou přesvědčeni o tom, že zůstavitel tehdy také listinu podepsal“, a proto ani z tohoto důvodu by (prozatím) nebylo možné dovodit závěr o naplnění všech zákonných náležitostí platné allografní závěti zůstavitelky.
V rozsahu, v němž pak dovolatelka zpochybňuje skutkové závěry soudů, jednak že svědci paní S. a pan S. byli předem zůstavitelem pověřeni funkcí svědků (namítá-li, že „svědci si nebyli vědomi, především pak svědkyně S., že při konkrétní události je její význam účasti svědecký“), dále že zůstavitel netrpěl zhoršeným psychosomatickým stavem, a že soudy považovaly zůstavitele za osobu způsobilou právně jednat, ačkoli podle názoru dovolatelky „nebyla dostatečně vyvrácena možnost ovlivnění jeho jednání užívanou medikací“, a z provedeného dokazování dovozuje vlastní skutkové závěry (tedy že „buď jde o padělek podpisu zůstavitele na závěti nebo jde o pravý podpis zůstavitele při existenci zhoršeného psychosomatického stavu zůstavitele“), není dovolání dovolatelky přípustné, neboť nebere náležitě v úvahu, že těmito námitkami uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., tedy že těmito námitkami nezpochybňuje nesprávné právní posouzení věci.
Nad rámec dovolací soud považuje za nezbytné poznamenat, že v projednávané věci je mimo pochybnost, že za dané situace, kdy mezi účastníky pozůstalostního řízení vznikl spor o pravost a platnost závěti zůstavitele, soud (soudní komisař) v pozůstalostním řízení nesprávně vymezil žalobní petit, pokud podle ustanovení § 170 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“) odkázal žalobkyni, aby podala proti žalovaným 1), 2) a 3) žalobu na určení, že je dědičkou ze zákona po zůstaviteli, ačkoliv by se pro řešení sporu, který vznikl mezi účastníky řízení, jevilo příhodnější, kdyby pozůstalostní soud (soudní komisař) odkázal žalobkyni k podání žaloby na určení, že žalovaní 1), 2) a 3) nejsou dědici ze závěti ze dne 28. 9. 2020, neboť její dědické právo záviselo na zpochybnění dědického práva (a dědického titulu) univerzálních závětních dědiců (žalovaných 1/, 2/ a 3/, jimž pak svědčí také zákonná dědická posloupnost v první dědické třídě).
Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky výkladu pojmu hranice, neboť odvolací soud se při posouzení této otázky od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Dovolateli je třeba přisvědčit, že nelze směšovat pojmy pozemek a parcela a že hranice pozemku může být i jiná než katastrální. Odvolací soud však vycházel z toho, že žalobce se domáhá určení vlastnictví žalovaného ke konkrétní stavbě specifikované rovněž umístěním této stavby tak, že jde o stavbu „nacházející se v celé délce styčné hranice“ dvou pozemků označených parcelními čísly, a tedy evidovanými v katastru nemovitostí v podobě parcel. Posouzení této hranice jako katastrální proto v rozporu s judikaturou, na kterou žalobce odkazoval, není, samotná parcela je totiž vymezena právě hranicemi uvedenými v katastru nemovitostí.
K argumentaci § 1028 o. z. dovolací soud dodává, že jsou-li pozemky evidovány v katastru nemovitostí v podobě parcel, platí vyvratitelná domněnka, že hranice parcel je totožná s hranicí vlastnickou; hranici mezi pozemky evidovanými v katastru nemovitostí v podobě parcel proto nelze určit podle § 1028 o. z.
Z žádného rozhodnutí Nejvyššího soudu, na která dovolatel odkazuje ani neplyne, že označením „styčná hranice“ by byla míněna hranice patrná v terénu, zejména pokud jde o „styčnou“ hranici mezi pozemky evidovanými (a v žalobě označenými) v podobě parcel. Není tak zřejmé, z čeho žalobce dovozuje, že „styčnou hranicí dvou pozemků“ je vždy míněna v terénu jasně a nezaměnitelně patrná hranice pozemků.
Rozsudky, na které dovolatel rovněž odkazuje, se věnují výkladu § 25 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, tedy vzájemným odstupem staveb, tímto ustanovením označeným jako „vzájemné odstupy staveb“ jsou stanoveny také podmínky pro stavby na hranici pozemků (s nulovým odstupem od hranice).
Výkladem pojmu hranice pozemků se však uvedená rozhodnutí nezabývají, neobsahují ani závěr o tom, že by se stavbou na hranici pozemků mohla rozumět i stavba, která je v blízkosti hranice pozemků. Soud prvního stupně a shodně i odvolací soud vycházely při svém rozhodnutí ze zjištění, že celá stavba zdi se nachází na pozemku žalovaného, v části poškozené dopravní nehodou nelze hranu stavby směrem k pozemku žalobce ani zaměřit, neučinily tedy skutkové zjištění o nulovém odstupu stavby „v celé délce styčné hranice“ pozemků ani nezaložily svá rozhodnutí na úvaze, že stavbou na hranici pozemků je pouze stavba, která se nachází na obou těchto pozemcích, jak žalobce namítá.
Dovolací soud pro úplnost dodává, že i kdyby vlastnická hranice byla (např. z důvodu vydržení vlastnického práva k části zemského povrchu) odlišná, nevedlo by to ke změně katastrálních hranic, neboť vydržená část zemského povrchu sousedící s pozemkem (parcelou) vydržitele se součástí takového pozemku (evidovaného ve formě parcely) nestává.
Úvahu odvolacího soudu, podle které je-li součástí žalobního návrhu též konkrétní popis umístění součásti věci, musí být prokázána i tato skutečnost; není-li prokázána, nelze žalobě vyhovět, žalobce v dovolání přípustným způsobem nezpochybnil, zobecnitelnou právní otázku spolu s uvedením předpokladu přípustnosti dovolání v tomto směru neformuloval.
Smlouva o studiu uzavřená mezi spotřebitelem (fyzickou osobou, která nejednala v rámci své podnikatelské činnosti nebo povolání) a podnikatelem (akciovou společností, předmětem jejíž podnikatelské činnosti je poskytování vysokoškolského vzdělání, které je z podstatné části hrazeno ze školného, přičemž uzavření smlouvy se stalo v rámci její podnikatelské činnosti a sledovalo podnikatelský záměr spočívající v poskytování vysokoškolského vzdělání za úplatu) je smlouvou spotřebitelskou.
Výraz „podmínka“ nemá v soukromém právu jednotný význam. Užívá se jednak pro označení tzv. skutečných podmínek ve smyslu (sjednaných) rozhodujících skutečností (okolností) významných pro účinnost samotného právního jednání závislých na vůli jednajících stran.
Zde uzavřel, že podmínka je vedlejším ustanovením v právním jednání (tzv. accidentalia negotii), kterým se účinnost právního jednání, tj. skutečný vznik, změna či zánik subjektivních soukromých práv a povinností (resp. vznik samotného právního poměru), činí závislým na skutečnosti, která je subjektům právního jednání neznámá (je pro ně nejistá). V případě odkládací podmínky spočívá její význam v tom, že účinky právního jednání nastanou až jejím splněním.
Do splnění, nesplnění či zmaření podmínky existuje stav nejistoty, kdy se neví, zda učiněné právní jednání, které je jinak platné a závazné, avšak není ještě účinné, nabude vůbec právní účinky. Splněním odkládací podmínky nabude právní jednání právní účinky, a to od doby splnění podmínky (nebylo-li stranami dohodnuto něco jiného). Tehdy je teprve naplněna vůle zamýšlená stranami právního jednání. Naproti tomu nesplnění odkládací podmínky znamená, že dosud neúčinné právní jednání účinnosti nenabude.
K tomuto významu výrazu „podmínky“ se hlásí rozhodovací praxe dovolacího soudu i při výkladu účinné právní úpravy podle § 548 a násl. o. z. Při respektování těchto pravidel je zjevné, že v projednávané věci se strany smlouvy o studiu shodly jak na minimální výši školného (60 000 Kč dle cenové úrovně „Klasik“), tak na podmínkách, za jakých a v jakém rozsahu vznikne oprávněnému nárok na školné vyšší (v cenové úrovni „Standard“ nebo „Premium“), poplatky a administrativní poplatky. Skutečností, na kterou je vznik nároku oprávněného na vyšší školné a administrativní poplatky vázán, je neplnění studijních podmínek sjednané cenové úrovně („Klasik“) povinnou.
Předmětné ujednání týkající se nároku na vyšší školné (v jiné cenové úrovni) a nároku na poplatky a na administrativní poplatky je vázáno na skutečnosti v době sjednání smlouvy o studiu stranám neznámé a pro ně nejisté. Naplňuje tak pojmové znaky odkládací podmínky ve smyslu § 548 o. z., neboť jím byla v tomto rozsahu odložena účinnost smlouvy o studiu. Jinak řečeno, při plnění studijních povinností dle sjednané cenové úrovně povinnou by oprávněnému nárok na vyšší školné a administrativní poplatky (vyplývající ze smlouvy o studiu) nevznikl.
Podmínka související s plněním studijních povinností povinnou odkládá účinnost platně a závazně sjednaného práva oprávněného na vyšší školné a administrativní poplatky, ujednání proto nemůže být smluveným předpokladem (náležitostí) pro vznik smluvního nároku a dovoláním napadené rozhodnutí není v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu.
Úprava obsažená v ustanovení § 173 odst. 3 insolvenčního zákona, jež dovoluje přihlásit do insolvenčního řízení i pohledávku vázanou na podmínku, předjímá typové uplatnění těch pohledávek, jejichž vznik podmínili účastníci závazkového právního vztahu (zpravidla účastníci smlouvy) tím, že nastane skutečnost, která je jim v době, kdy činí právní jednání, neznámá a je pro ně nejistá, tedy pohledávek zpravidla vázaných na splnění odkládací podmínky (srov. § 548 a § 549 o. z.).
Pohledávky z titulu smlouvy o studiu mohl oprávněný přihlásit do insolvenčního řízení vedeného na majetek povinné již od zahájení insolvenčního řízení (§ 110 odst. 1 insolvenčního zákona), nejpozději však do skončení propadné přihlašovací lhůty určené rozhodnutím o úpadku, jako vázanou na splnění odkládací podmínky spočívající v tom, že povinná nebude plnil studijní povinnosti dle sjednané cenové úrovně. Měla-li být pohledávka oprávněného uplatněna přihláškou, nejedná se o pohledávku, která nemá být uspokojena v oddlužení (§ 409 odst. 3 insolvenčního zákona) a nelze pro ni za trvání insolvenčního řízení exekuci vést (§ 140e insolvenčního zákona); podmínky pro zastavení exekučního řízení byly splněny.
Nejvyšší soud nepřehlédl, že usnesením ze dne 27. července 2026 bylo povinné v insolvenčním řízení přiznáno osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž nebyly dosud uspokojeny, které se vztahuje i na pohledávky věřitelů, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak učinit měli (§ 414 odst. 1 a 5 insolvenčního zákona); v poměrech posuzované věci byla ale řešena otázka odlišná, a to zda bylo možno vést exekuci pro pohledávku oprávněného na majetek povinné za trvání oddlužení.
Právně bezcenné (jelikož vybočují z rámce toho, co lze zkoumat ve sporu o zastavení exekučního řízení) jsou námitky dovolatele týkající se způsobu uplatnění pohledávky v insolvenčním řízení a uznání dluhu povinnou (ve výši 60 000 Kč dle prohlášení o platbách) [otázky č. 3, č. 4 a č. 5]. Na těchto otázkách rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (ani záviset nemá) a dovolací soud se jimi pro nadbytečnost nezabýval.
Jak vyplývá z obsahu dovolání a z formulace předložených otázek, dovolatelka zpochybňuje správnost právního závěru odvolacího soudu, který výkladem dohody ke smlouvám o bezúročných půjčkách ze dne 21. 12. 2018 dovodil, že tato dohoda není privativní novací podle § 1902 věty první o. z., nýbrž (jen) změnou obsahu závazku podle § 1901 o. z.
Dovolání je přípustné, neboť napadené rozhodnutí je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu řešící otázku výkladu dvoustranného právního jednání.
Odvolací soud obsah dohody ze dne 21. 12. 2018 vyložil v rozporu s pravidly pro výklad právních jednání, v důsledku čehož je právní posouzení zmíněné otázky nesprávné.
Nejvyšší soud připomněl, že výkladu podléhá zásadně každé právní jednání bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné). Uvedl, že „ustanovení § 555 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), formuluje východisko výkladu jakéhokoliv právního jednání; podstatný je jeho obsah, nikoliv např. jeho označení či pojmenování.“ „Základní (prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení § 556 odst. 1 věta první o. z. Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností.
Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním). Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje (a § 556 odst. 1 věta první o. z. tak normuje výslovně), aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov).
Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z. Ustanovení § 556 odst. 2 o. z. pak uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží. Řečené platí jak pro vícestranná, tak i pro jednostranná adresovaná právní jednání.“
Základním hlediskem pro výklad právního jednání je tedy (podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014) úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají.
Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen.
Uvedeným způsobem je třeba postupovat i tehdy, interpretují-li účastníci ve svých přednesech či výpovědích v průběhu řízení projev vůle odlišným způsobem. Taková situace totiž neznamená, že obsah projevené vůle nelze zjistit, neboť zájmy a postoje účastníků v průběhu soudního řízení již nemusejí odpovídat jejich původní vůli, kterou projevili.
Jde tedy o to, aby obsah projevu vůle byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době, kdy byl učiněn. Při výkladu projevu vůle je třeba pečlivě přihlížet ke všem okolnostem, za kterých bylo slovní nebo jiné vyjádření učiněno, a významné rovněž je, jak bylo vyjádření pochopeno tím, komu byl projev vůle určen.
Vedle toho nelze při výkladu právního jednání opomenout interpretační předpoklad racionálních aktérů, podle něhož je při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání třeba vycházet z úsudku, že strany jednaly racionálně. Volní projev je nutné vykládat tak, aby nevyústil v nesmyslné (absurdní) závěry o projevené vůli (podle pravidla výkladu ve prospěch efektivnosti). Zde lze přihlédnout ke konkrétním okolnostem a zájmům jednajícího i adresáta.
Výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jimi projevené), není zpravidla řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Od ustálené judikatury se odvolací soud může odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního jednání) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice. Rozhodovací praxe dovolacího soudu vychází z plné aplikovatelnosti zákonem upravených interpretačních metod při výkladu pojistných smluv, tedy i pojistných podmínek.
Odvolací soud se neřídil principy výkladu právních jednání vymezenými výše uvedenou ustálenou judikaturou dovolacího soudu, nepřistoupil k výkladu projevu vůle obsaženého v dotyčné dohodě tak, že by se snažil zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajících, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností.
Na základě vyhodnocení samotného textu dohody ze dne 21. 12. 2018 se spokojil s jejím jazykovým výkladem, který upřednostnil před případnou skutečnou vůlí žalobkyně, která byla či musela být známa žalovanému. Jinak řečeno je zřejmé, že odvolací soud se dostatečně skutečnou vůlí smluvních stran v okamžiku uzavření dohody ze dne 21. 12. 2018 nezabýval. V daném případě je klíčová otázka, zda společným úmyslem stran uzavírajících zmíněnou dohodu byla pouhá změna (prodloužení) splatnosti, aniž by došlo ke zrušení původního závazku a jeho nahrazení závazkem novým, jak dovodil odvolací soud, který však zjevně hodnotil obsah dotyčné dohody bez toho, že by zjistil, jaká byla skutečná vůle stran.
Platí, že je třeba respektovat smluvní autonomii stran, přičemž užití novace nelze vyloučit v případě, kdy strany mají v úmyslu posunout splatnost původního závazku, a to včetně (v případě novace nezpochybněného) založení nového počátku objektivní promlčecí lhůty. Posunutí počátku jak subjektivní, tak objektivní promlčecí lhůty, by totiž strany mohly dosáhnout právě novací závazku, při které právní účinky původního závazku (včetně splatnosti dluhu) zanikají; podstatná je vůle stran.
Vedle toho nelze při výkladu právního jednání opomenout i výše zmíněný interpretační předpoklad racionálních aktérů, podle něhož je při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání třeba vycházet z úsudku, že strany jednaly racionálně. Volní projev je nutné vykládat tak, aby nevyústil v nesmyslné (absurdní) závěry o projevené vůli (podle pravidla výkladu ve prospěch efektivnosti).
V tomto směru má dovolací soud pochybnost o úvaze odvolacího soudu, který možnost sjednání novace odmítl proto, že žalobkyně její uzavření odůvodnila tím, aby „měla něco v ruce“, a že měla být prodloužena splatnost, „aby se to nepromlčelo“. Odvolací soud nevzal v potaz, že žalobkyně je právní laik a jí prezentované vysvětlení nejen, že existenci vůle sjednat novaci nevylučuje, ale odvolací soud nijak nezohlednil, že strany dohodu sjednaly v době, kdy žalobkyně pozbyla reálnou možnost uplatnit svou původní pohledávku v insolvenčním řízení, takže novace se jako jediné racionální a právně dovolené řešení - vedoucí k odstranění stavu faktické nevymahatelnosti dluhu žalovaného - přímo nabízela, což muselo být nepochybně známo i žalovanému.
Nad rámec řečeného dovolací soud k interpretaci obsahu zmíněné dohody odvolacím soudem poznamenává, že podle jeho přesvědčení z textu dohody ze dne 21. 12. 2018 – zejména z jejího ujednání čl. I věty druhé („Strany závazky … ruší nahrazením níže uvedeným závazkem.“) – vyplývá vůle stran zrušit dosavadní závazek (v uvedeném ujednání vymezen formulací: „závazky ze všech smluv o bezúročných půjčkách mezi nimi od roku 2012 a doplňující ujednání k nim“) a nahradit jej novým závazkem (v uvedeném ujednání vymezen formulací: „níže uvedený závazek“). Jinak řečeno z formulace „strany závazky … ruší nahrazením … závazkem“ je patrná vůle stran dosavadní závazek zrušit a nahradit závazkem novým, nikoliv pouze ujednat změnu obsahu závazku – splatnosti – za jeho trvání. Text dohody tedy zmiňuje (je v ní vymezen) dosavadní závazek i závazek nový. Současně dohoda neobsahuje žádné ujednání (či formulaci) běžně užívané ve smluvní praxi pro vyjádření „nenovační“ vůle stran (jako např. „co do zbytku zůstává smlouva beze změn“ nebo „ostatní ustanovení smlouvy zůstávají nedotčena“, popř. užití výrazu „dodatek smlouvy“), tedy ujednání (či formulaci), z něhož by byla patrná vůle stran zachovat kontinuitu závazku.
Platnosti novace přitom nebrání, že dosavadní a nový závazek se liší (přirozeně krom doby jejich vzniku) jen co do vedlejších ujednání o splatnosti (a místu splnění), jak je vysvětleno výše. Vzhledem k výše nastíněným judikatorním závěrům je však dovolací soud oprávněn přezkoumat pouze postup, jímž odvolací soud dospěl k závěru o obsahu právního jednání. Výsledek tohoto postupu dovolacímu přezkumu nepodléhá, a dovolací soud tedy zdůrazňuje, že důvodem, proč napadené rozhodnutí ruší, je neúplně provedený výklad zmíněné dohody.
Výpovědí jednoho společníka není dotčena účast ostatních (zbývajících) společníků veřejné obchodní společnosti. Ti i nadále (nenastane-li u nich jiná okolnost působící zánik jejich účasti) zůstávají společníky společnosti se všemi právy i povinnostmi pojícími se s jejich účastí, a to na rozdíl od společníka, jenž svoji účast vypověděl a jehož postavení společníka zaniklo. Zbylí společníci tak mohou i nadále významně ovlivňovat osud společnosti, a to jak v otázce její samotné existence, tak i v procesu likvidace.
Mohou se podle § 113 odst. 2 z. o. k. změnou společenské smlouvy dohodnout na dalším pokračování společnosti bez společníka, jenž svoji účast vypověděl. Zůstane-li pak ve společnosti pouze jeden společník, může změnou společenské smlouvy do společnosti podle § 110 odst. 1 z. o. k. přistoupit třetí osoba jako nový společník, příp. může zbylý společník rozhodnout o přeměně veřejné obchodní společnosti spočívající v převzetí jmění společnosti podle § 345 zákona o přeměnách. To vše až do okamžiku předložení konečné zprávy o průběhu likvidace likvidátorem, resp. v případě posledně uvedeného postupu ve lhůtě 3 měsíců ode dne, kdy se stal jediným společníkem veřejné obchodní společnosti (§ 345 odst. 2 zákona o přeměnách).
Není pochyb o tom, že nastane-li některá z výše popsaných situací, bude společníkovi, jenž svoji účast vypověděl, náležet vypořádací podíl bez ohledu na to, jaké právo by mu bylo přiznáno v okamžiku zániku jeho účasti. Náležel-li by mu při zániku jeho účasti ve společnosti zprvu podíl na likvidačním zůstatku, bylo by jeho majetkové právo na vypořádání plynoucí z jeho vztahu se společností závislé na vůli ostatních společníků, resp. na jejich rozhodnutí o dalším „osudu“ společnosti. Společník, jenž svoji účast vypověděl, by tak byl bez racionálního důvodu vystaven nejistotě, kterou by nemohl ze své pozice nijak ovlivnit, a to nejen v otázce podstaty jemu náležejícího práva, ale rovněž v jeho hodnotě či splatnosti.
Stávajícím společníkům svědčí řada práv v průběhu likvidace společnosti, kterými mohou její průběh (a výsledek) zásadně ovlivňovat. Mezi tato práva patří např. možnost podílet se na volbě či odvolání likvidátora (§ 189 odst. 1 o. z.), právo na informace (§ 107 z. o. k.) a s tím i spojená kontrola činnosti likvidátora, právo podat za společnost společnickou žalobu (§ 108 z. o. k.) a dále zejména možnost podílet se na schvalování návrhu na rozdělení likvidačního zůstatku (§ 205 odst. 2 o. z.) a právo podat návrh na rozdělení likvidačního zůstatku soudem, nedojde-li k jeho schválení společníky. Přitom likvidátor může vyplatit podíl na likvidačním zůstatku až po schválení návrhu na jeho rozdělení (§ 38 odst. 2 z. o. k.).
Společníku, který svou účast vypověděl a přestal tak po uplynutí výpovědní doby být členem společnosti, žádné z uvedených práv nenáleží. Výklad, podle něhož mu svědčí právo na podíl na likvidačním zůstatku, tak významně zasahuje (bez racionálního důvodu) do práv takového společníka a činí z něj pouhého diváka bezmocně sledujícího, zda a kdy jeho právo dospěje a jaká bude jeho výše.
Nejvyšší soud uzavírá, že společníku veřejné obchodní společnosti, jehož účast ve veřejné obchodní společnosti zanikla (bez právního nástupce) v důsledku výpovědi (a uplynutí výpovědní doby), vzniká právo na vypořádací podíl v souladu s § 36 odst. 1 z. o. k.