Pátky s judikaturou 6/11/26

Podívejte se na videozáznam.

Zobrazit videozáznam
Č.
1.
Údaje

23 Cdo 1955/2026

29. 9. 2026

Postoupení  pohledávky

Zneužití práva

Náklady řízení

‍

Právní věta

Judikatura  Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že soud v občanském soudním řízení  může ve výjimečných případech založit důvod k zamítnutí žalobcova návrhu  podle § 107a o. s. ř. (při jinak formálně doložených předpokladech pro to,  aby takovému návrhu bylo vyhověno) prostřednictvím ustanovení § 2 o. s. ř.

Takový postup je  namístě například tehdy, bylo-li by možno dovodit podle toho, co v řízení  vyšlo najevo, že cílem návrhu žalobce na vydání rozhodnutí podle § 107a o. s.  ř. je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na  náhradu nákladů řízení stala vůči němu nedobytnou.

V ústavní rovině  přijal obdobný závěr také Ústavní soud, zdůraznil, že obecné soudy nemohou  přistupovat k rozhodnutí o procesním nástupnictví podle § 107a o. s. ř.  formalisticky, ale musí též posoudit, zda nejde pouze o účelové zneužití  procesní úpravy zejména s ohledem na ustanovení § 2 o. s. ř. (zda nedošlo k  účelovému postoupení pohledávky za účelem zneužití procesní úpravy).

Prostá obava, že  případná pohledávka na náhradu nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou,  k zamítnutí návrhu žalobce na postup podle § 107a o. s. ř. nepostačuje, neboť  nejistota soudu o poctivosti pohnutek, jež účastníka vedly k postoupení  soudně vymáhané pohledávky, k tak zásadnímu odepření procesní ochrany vést  nemůže.

Proto je vždy  zapotřebí, aby si soud pro posouzení poctivosti pohnutek žalobce shromáždil  dostatečný podklad a na jeho základě poté učinil jednoznačný závěr, zda cílem  návrhu na vydání rozhodnutí podle § 107a o. s. ř. je či není zneužití  procesní úpravy motivované tím, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů  řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou.

Jistota o naplnění  předpokladů pro závěr o zneužití práva účastníka podat návrh na vstup  právního nástupce do řízení, které má vést k tomu, aby se pohledávka  žalovaného na náhradu nákladů řízení stala reálně nevymahatelnou, nemůže být  naprostá v tom smyslu, že by bylo možné zcela vyloučit, že během řízení  nevyjdou najevo skutkové okolnosti, pro které žalobce bude ve sporu úspěšný,  případně že osoba, která má do řízení vstoupit, se v budoucnu stane schopnou  nést případnou povinnost k náhradě nákladů řízení, bude-li jí uložena.

Postačuje proto,  je-li v době, kdy soud rozhoduje o návrhu podle § 107a odst. 1 o. s. ř.,  důvodné podezření, že k postoupení (k jinému převodu) pohledávky nebo jiného  práva došlo právě proto, aby případný procesní neúspěch strany žalující  nevedl k úspěšnému vymožení přisouzené náhrady nákladů řízení.

Míru  pravděpodobnosti, že takový postup je zneužitím práva účastníka, soud  poměřuje s možnou újmou žalovaného na právu na náhradu nákladů řízení. Závěr  rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle kterého prostá obava, že případná  pohledávka na náhradu nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou,  nepostačuje k zamítnutí návrhu podle § 107a odst. 1 o. s. ř., je proto třeba  pojímat tak, že závěr o možném zneužití návrhu za účelem, aby se strana  žalující vyhnula případně uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení, nemůže  být jen hypotetický, ale musí být odůvodněn konkrétními okolnostmi, jež  vyplývají z obsahu spisu.

V usnesení ze dne  29. 1. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3064/2018, Nejvyšší soud shrnul dosavadní vývoj  své judikatury, z níž vyplývá, že zneužití úpravy procesního nástupnictví při  singulární sukcesi podle § 107a o. s. ř. může podle okolností nasvědčovat  například předchozí postup dané strany v průběhu řízení, délka a složitost  soudního sporu nebo postoupení pohledávky na uměle vytvořený subjekt.

Není zcela  standardní a vyžaduje si pozornost při rozhodování o návrhu podle § 107a o.  s. ř., dojde-li k postoupení pohledávky, která je předmětem dlouhotrvajícího  a poměrně složitého soudního sporu. Dále lze přihlédnout k časové souvislosti  mezi datem uzavření smlouvy o postoupení pohledávky a podáním návrhu na  procesní nástupnictví a termínem odročeného jednání či k obtížně zjistitelné  bonitě postupníka.

V projednávané věci  se odvolací soud otázkou, zda lze návrh dosavadního žalobce na procesní  nástupnictví na jeho straně považovat za zneužití procesní úpravy ve smyslu §  2 o. s. ř., sice zabýval, nicméně ve svém rozhodnutí zohlednil toliko to, že  řízení je teprve na samotném počátku, pročež nelze činit jakékoliv závěry o  jeho výsledku.

Jeho další úvaha se  omezila pouze na konstatování, že žalobkyně je společností se sídlem v České  republice, založenou v roce 2019 podle českého práva, není v insolvenci či  exekuci a je podnikatelsky aktivní, přičemž cizí státní příslušnost jednatele  a jediného společníka či virtuální sídlo společnosti nesvědčí o nedobytnosti  případné pohledávky žalované (srov. body 16 a 17 odůvodnění napadeného  usnesení).

Odvolací soud však  ve svém rozhodnutí nehodnotil další podstatná kritéria vymezená shora  odkazovanou judikaturou, která je při posuzování návrhu podle § 107a o. s. ř.  nutno zohlednit, a to z úřední povinnosti.

Odvolací soud tak  především nepřihlédl k časové souvislosti mezi datem uzavření smlouvy o  postoupení pohledávky, podáním návrhu na procesní nástupnictví a termínem  odročeného jednání, a nehodnotil je v souvislosti s výsledky prvního jednání  konaného dne 27. 11. 2025.

Na tomto jednání  došlo k provedení značného množství stranami navržených důkazů; následně byla  dosavadnímu žalobci soudem dána výzva podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., aby  doplnil svá skutková tvrzení a důkazní návrhy, a byl poučen, že při nesplnění  výzvy mu hrozí neúspěch ve sporu. Tato skutečnost může svědčit o potenciálně  hrozícím procesním neúspěchu na straně žalobce (viz protokol o jednání před  soudem prvního stupně na č. l. 201 až 212 verte spisu).

Odvolací soud dále v rozporu s citovanou judikaturou nepřihlédl ani k  předchozímu postupu dosavadního žalobce v průběhu řízení, jestliže  nehodnotil, že dosavadní žalobce při podání žádosti o osvobození od soudního  poplatku soudu předložil prohlášení o majetkových a výdělečných poměrech,  které se ukázalo jako neúplné, resp. nepravdivé, jak ostatně konstatoval soud  prvního stupně i odvolací soud (viz usnesení na č. l. 29 a násl. a č. l. 39 a  násl. spisu). Uvedená skutečnost svědčí o předchozím nepoctivém postupu  dosavadního žalobce v řízení. Konečně se odvolací soud dostatečně nezabýval  okolnostmi týkajícími se bonity nové žalobkyně jako postupníka. Pouhé obecné  konstatování odvolacího soudu, že společnost je podnikatelsky aktivní, o  bonitě nové žalobkyně samo o sobě nesvědčí.

‍

Č.
2.
Údaje

24 Cdo 1432/2026

15. 9. 2026

Závěť

Svědek

Právní věta

Allografní závěť  sepsaná podle ustanovení § 1534 o. z. je platným právním jednáním jen tehdy,  jestliže ji zůstavitel podepsal vlastní rukou, jestliže zůstavitel před dvěma  svědky současně přítomnými výslovně prohlásil, že listina obsahuje jeho  poslední vůli, a jestliže se svědci na závěť podepsali; nezáleží přitom na  pořadí, v jakém se tyto náležitosti splnily, stalo-li se tak v bezprostřední  časové souvislosti, takže se jednotlivé úkony jeví jako jednotný úkon.

Hlavním úkolem  svědka závěti je potvrdit totožnost osoby zůstavitele jako osoby, která závěť  pořídila, a prohlášení zůstavitele o závěti jako projevu jeho poslední vůle.

Svědek tedy má  svědčit o tom, že zůstavitel před ním potvrdil, že předložená listina  obsahuje jeho poslední vůli a popsat obsah takového potvrzení (prohlášení)  zůstavitele. Svědek však může poskytnout i řadu jiných důležitých údajů, o  obsahu závěti, o okolnostech jejího sepsání, o stavu, chování a sdělení  pořizovatele závěti, místu sepsání, postupu osoby sepisující závěť apod.  Svědci nemusí znát obsah závěti, jejich úkol není v kontrole obsahu závěti,  nýbrž v potvrzení, že ten, kdo závěť pořídil, je zůstavitelem, který  prohlašuje, že listina, na niž poukazuje, obsahuje jeho poslední vůli.

Znamená to, že buď  zůstavitele osobně znají, nebo je jim prokázána jeho totožnost a oni mohou  potvrdit, že ta osoba, která pořízení poslední vůle učinila, je skutečně  zůstavitelem, jehož totožnost je závětí deklarována.

Nejvyšší soud v  dosavadní rozhodovací praxi opakovaně vyslovil, že požadavek (pod sankcí  neplatnosti právního úkonu, pozn. nyní právního jednání), aby zůstavitel před  dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že listina obsahuje jeho  poslední vůli, a aby se svědci na závěť podepsali, je odůvodněn tím, že závěť  podle ustanovení § 476b obč. zák. zůstavitel nenapsal vlastní rukou (jen ji  vlastnoručně podepsal), a že proto taková listina sama o sobě není – na  rozdíl od holografní závěti – spolehlivým dokladem toho, že skutečně obsahuje  poslední vůli zůstavitele, a že povolání svědků při pořízení závěti slouží k  tomu, aby tyto osoby mohly potvrdit, že jde o zůstavitelovu pravou závěť, v  případě, objeví-li se po smrti zůstavitele pochybnosti, zda jde skutečně o  jeho poslední vůli, tedy - řečeno jinak - aby tím bylo věrohodným způsobem  osvědčeno, že závěť vskutku obsahuje poslední vůli zůstavitele.

Vzhledem k tomu, že  obligatorní součástí allografní závěti sepsané podle ustanovení § 476b zákona  č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen  „obč. zák.“), je svědectví dvou svědků o tom, že zůstavitel před nimi  (současně přítomnými) výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední  vůli, a že není dobře představitelné, že by zůstavitel před svědky výslovně  projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, aniž by ji vlastnoručně  podepsal, sporným se takové pořízení pro případ smrti stává (na rozdíl od  holografní závěti) jen tehdy, byly-li (těmi, kdo si činí právo na dědictví)  uvedeny takové skutkové okolnosti, které zpochybňují svědectví osob, které se  na závěť podepsaly, jako je například tvrzení o tom, že svědky závěti ve  skutečnosti nebyly, že jsou nezpůsobilými svědky, že zůstavitel před nimi  výslovně neprojevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, apod.

Uzavřel, že  allografní závěť sepsaná podle ustanovení § 476b obč. zák. je neplatná vždy,  bude-li vyvráceno řádné svědectví osob, jejichž podpisy byly uvedeny na  závěti.

Zůstavitel nemusí  před dvěma svědky současně přítomnými projevit, že listina obsahuje jeho  poslední vůli jen použitím určitých slov (vyslovením formule). Zákon  předepisuje pouze to, aby zůstavitel v tomto směru projevil vůli výslovně, a  nikoliv jen konkludentně (mlčky), např. přitakáním hlavou či stiskem ruky.  Požadavku ustanovení § 476b obč. zák. (který se obsahově významně neodlišoval  od znění § 1534 o. z.) odpovídalo použití jakýchkoliv slovních výrazů,  popřípadě též i obvyklých znamení, jimiž zůstavitel před dvěma svědky  současně přítomnými projeví způsobem nevzbuzujícím pochybnosti to, že listina  obsahuje jeho poslední vůli.

Bylo totiž nezbytné,  aby ten, kdo byl povolán jako svědek a kdo má z tohoto důvodu allografní  závěť podepsat, neměl žádné pochybnosti - bez zřetele na skutečný obsah  listiny a případné svědkovy vlastní poznatky a názory o obsahu listiny nebo  na to, zda byl seznámen s obsahem závěti - o tom, že zůstavitel v listině  uvedl poslední vůli (tedy že jde o závěť), a aby svědek z projevu zůstavitele  nepochybně věděl, že zůstavitel v závěti skutečně vyjadřuje svoji poslední  vůli (tedy že jde o jeho závěť a že ji činí svobodně a vážně).

Jak již Nejvyšší  soud uzavřel, na těchto závěrech nemá důvod cokoliv měnit, neboť jsou i v  poměrech současné právní úpravy (srov. znění § 1534 o. z.) aplikovatelné a  jako správné mohou být i nadále přijímány.

Pro úplnost pak  nelze také přehlédnout, že pro projednávanou věc rozhodná (a nyní účinná)  právní úprava prosté allografní závěti v ustanovení § 1534 o. z. používá  oproti předchozí právní úpravě v § 476b obč. zák., který počítal s  „projevením“ vůle, termín obsahově nepochybně rigidnější, a to „prohlášení“  vůle. Ačkoliv ani pro toto „prohlášení“ zůstavitele není předepsána žádná  formule, nadále platí (shodně s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího  soudu), že z něj musí být – i s ohledem na okolnosti toho kterého případu –  nepochybné, že listina obsahuje poslední vůli zůstavitele, a projev vůle  zůstavitele se musí jednoznačně vztahovat ke konkrétní listině jako  zůstavitelově poslední vůli.

Pokud tedy odvolací  soud v projednávané věci dospěl na základě skutkových zjištění (která  přezkumu dovolacího soudu nepodléhají), že svědkyně závěti S. a svědek závěti  S. uvedli, že je zůstavitel ve vztahu ke konkrétní listině požádal o  svědectví a podpis s vyjádřením toho, že konkrétní listinu činí k zajištění  své nejbližší rodiny pro ten případ, že by se s ním v budoucnu něco špatného  stalo, k závěru, že „zůstavitel výslovně projevil způsobem, který nevzbuzuje  žádné pochybnosti, svoji vůli“, dovolací soud s tímto závěrem nesouhlasí.

Svědkyně závěti paní  S., vyslechnutá jednak při jednání před soudem prvního stupně dne 4. 10.  2022, kdy vypověděla, že „byla svědkem listiny, kterou zůstavitel napsal  ohledně majetku“, že „ji pan T. pozval asi přes SMS“, že jí pan T. „řekl, aby  listinu podepsala“ s tím, že „chce, aby byla zajištěna manželka a děti“, že  „listinu viděla a přečetla si ji“ a „domnívá se, že tam bylo napsáno něco o  firmě, stavebninách a dům a byly tam vypsány děti“, že „neviděla, jak pan T.  závěť podepsal“, že „když přišli, seděl u stolu a měl před sebou listinu, o  které je nyní hovořeno, do které nahlížela“, a „závěť již byla podepsána“,  dále že „o závěti se již dříve bavili“, a to „obecně“, jednak před odvolacím  soudem dne 20. 11. 2025, kdy vypověděla, že jí i jejímu manželovi pan T.  „opakovaně říkal, že by chtěl zabezpečit M. a děti“, a že jí „pak jednou  zavolal a řekl, že by potřebovali, abychom jim něco s manželem podepsali;  mělo jít o to, jak říkal, že kdyby se s ním něco špatného událo, aby byly  zaopatřeny právě M. a děti“, že když k nim domů přišli, pan T. „už měl tu  listinu, co chtěl po nás podepsat, připravenu“, „zeptal se nás, jestli jsme  ochotni ji podepsat“, „měli jsme možnost si ji přečíst“ a „on nám tehdy k  tomu ještě znovu říkal to, že chce zabezpečit M. a děti“, že tehdy a i nyní  měla za představu, že „šlo jak se říká o dědictví“, že když listinu podepisovala,  „podpis pana T. již na ní byl“, ale nevybaví si, zda „jej tehdy viděla tu  listinu podepsat“.

Druhý svědek závěti  pan S. vyslechnutý jednak při jednání před soudem prvního stupně dne 4. 10.  2022, vypověděl, že „při svatbě pan T. vyjádřil, jestli by bylo možné se  ještě sejít, protože chtěl něco zanechat manželce a dětem“ a „potom se sešli  k podpisu nějaké té dohody nebo co to bylo“, že „za panem T. šel s  manželkou“, „pan T. tam měl listinu“ a uvedl, že „chtěl, aby tak nějak byla  zajištěna jeho rodina“, že svědek „listinu nečetl, to ho nezajímalo“,  „listinu pak podepsal pan T. a potom ostatní svědci“, jednak před odvolacím  soudem dne 20. 11. 2025 vypověděl, že byl přítomen tomu, když se podepisovala  nějaká listina, o které pan T. říkal, že „ji chce ode mě podepsat proto, aby  zaopatřil rodinu, tedy manželku a děti, kdyby se sním něco stalo, tedy ve smyslu,  kdyby zemřel“, že pan T. jim „ukázal tu listinu, řekl nám k ní, jestli jsme  ochotni mu ji podepsat, tedy to, co sepsali, protože jde o to zajištění,  kdyby se s ním něco stalo, tedy kdyby zemřel, pro děti a M.“, a že tehdy „měl  představu o tom, že tam je jako svědek, tedy jako svědek tu listinu  podepsal“, a že „již neví“, jestli ji před ním podepsal pan T.

Smyslem zákonného  požadavku, aby zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně  prohlásil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, je, aby svědek z projevu  zůstavitele nepochybně věděl, že zůstavitel v závěti skutečně vyjadřuje svoji  poslední vůli. Zákonem vyžadované svědectví dvou současně přítomných osob se  vztahuje výlučně k výslovnému prohlášení zůstavitele, že listina obsahuje  jeho poslední vůli.

Závěr odvolacího  soudu (jakož i soudu prvního stupně), že „zůstavitel před svědky závěti  výslovně projevil způsobem nevzbuzujícím žádné pochybnosti svoji vůli“ a že  „byly naplněny zákonné formální náležitosti daného typu pořízení pro případ  smrti zůstavitelem závěti v prosté allografní formě“ nemůže obstát, neboť se  v projednávaném případě nejednalo o kvalifikované projevení vůle zůstavitelem  (výslovné prohlášení) před dvěma současně přítomnými svědky. Jak dovolatelka  důvodně vytýká odvolacímu soudu, obligatorní formální náležitosti závěti  nelze nahradit motivací zůstavitele „zajistit rodinu“ a odkazem na okolnosti  jeho života.

Zákonem požadované  prohlášení zůstavitele ani nelze nahrazovat domněnkami či extenzivním  výkladem jeho jednání. Závěť je jednostranný neadresný odvolatelný právní  úkon (nyní právní jednání), kterým zůstavitel (fyzická osoba) činí pro případ  své smrti pořízení o svém majetku.

Při zřízení závěti  musí zůstavitel dbát všech náležitostí, které zákon vyžaduje pro platnost  jakéhokoliv právního úkonu obecně, a vedle toho i náležitostí zvláštních  vztahujících se k projevu vůle pro případ smrti. Z předmětného prohlášení  zůstavitele, že „chce zabezpečit M. a děti“, nelze usuzovat na závěr, že v  dané situaci byla zřejmá jeho vědomost toho, že listina obsahuje jeho  poslední vůli a že s jejím obsahem souhlasí.

Lze proto uzavřít,  že v projednávaném případě nebyl naplněn smysl dotčeného ustanovení, aby  svědek závěti z projevu zůstavitele nepochybně věděl, že zůstavitel v závěti  skutečně vyjadřuje svoji poslední vůli (tedy že jde o jeho závěť a že ji činí  svobodně a vážně). Naproti tomu lze dospět k závěru, že tímto prohlášením  (nedošlo -li bezprostředně před tím k přečtení závěti zůstavitelem či  hlasitému přečtení závěti zůstaviteli), zůstavitel vyjádřil jen a pouze svůj  úmysl „zajistit (zabezpečit) svou ženu a děti“, a že se tedy nejednalo o  kvalifikovaný projev vůle zůstavitele ve vztahu ke konkrétní listině, tj. k  allografní závěti ze dne 28. 9. 2020.

S ohledem na právě  uvedený nedostatek jedné z obligatorních náležitostí allografní prosté závěti  se pak dovolací soud již nezabýval dovolatelkou vznášenou námitkou významu  vpisování do závěti. Avšak i s ohledem na právě uvedenou námitku je odůvodněn  závěr dovolacího soudu, že zůstavitel výslovně neprojevil způsobem  nevzbuzujícím žádné pochybnosti, že listina obsahuje jeho poslední vůli,  neboť lze polemizovat s tím, zda součástí vůle zůstavitele „zajistit“ či  „zabezpečit“ manželku a děti měl být právě i v závěti uvedený (dle potvrzení  znalce napsaný jiným psacím prostředkem) příkaz k započtení na dědický podíl  dcery zůstavitele (žalobkyně) veškerých darovaných nemovitostí.

Nadto má dovolací  soud za to, že z výše svědky uvedeného postupu při pořízení předmětné  allografní závěti zůstavitele ze dne 28. 9. 2020 by nebylo možné (prozatím)  dovodit ani závěr o tom, že ke splnění zákonem stanovených náležitostí platné  allografní závěti zůstavitele dle ustanovení § 1534 o. z. došlo v  bezprostřední časové souvislosti, tedy tak, že se jednotlivé úkony jeví jako  jednotný úkon.

Důvodem neplatnosti  allografní závěti není okolnost, že zůstavitel nejprve před dvěma svědky  současně přítomnými výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední  vůli, a bezprostředně poté závěť vlastní rukou podepsal, nebo že svědci  nejprve závěť podepsali a bezprostředně poté zůstavitel před nimi (současně  přítomnými) výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli apod.;  společný uvedenému je však prvek bezprostřední časové souvislosti, který v  projednávaném případě (s ohledem na výpověď svědkyně S. u jednání soudu  prvního stupně dne 4. 10. 2022, tj. dva roky po pořízení závěti, kde uvedla,  že podpis zůstavitele „na listině už byl“, a že „musel to podepsat on“;  oproti výpovědi této svědkyně u odvolacího soudu dne 20. 11. 2025, tj. pět  let po pořízení závěti, kdy uvedla že podpis zůstavitele na listina již byl,  ale již si nevybaví, zda zůstavitele tehdy viděla tu listinu podepsat) zřejmě  naplněn nebyl, ačkoliv odvolací soud dospěl k závěru, že „oba svědci shodně  uváděli, že jsou přesvědčeni o tom, že zůstavitel tehdy také listinu  podepsal“, a proto ani z tohoto důvodu by (prozatím) nebylo možné dovodit  závěr o naplnění všech zákonných náležitostí platné allografní závěti  zůstavitelky.

V rozsahu, v němž  pak dovolatelka zpochybňuje skutkové závěry soudů, jednak že svědci paní S. a  pan S. byli předem zůstavitelem pověřeni funkcí svědků (namítá-li, že „svědci  si nebyli vědomi, především pak svědkyně S., že při konkrétní události je  její význam účasti svědecký“), dále že zůstavitel netrpěl zhoršeným  psychosomatickým stavem, a že soudy považovaly zůstavitele za osobu  způsobilou právně jednat, ačkoli podle názoru dovolatelky „nebyla dostatečně  vyvrácena možnost ovlivnění jeho jednání užívanou medikací“, a z provedeného  dokazování dovozuje vlastní skutkové závěry (tedy že „buď jde o padělek  podpisu zůstavitele na závěti nebo jde o pravý podpis zůstavitele při  existenci zhoršeného psychosomatického stavu zůstavitele“), není dovolání  dovolatelky přípustné, neboť nebere náležitě v úvahu, že těmito námitkami  uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst.  1 o. s. ř., tedy že těmito námitkami nezpochybňuje nesprávné právní posouzení  věci.

Nad rámec dovolací  soud považuje za nezbytné poznamenat, že v projednávané věci je mimo  pochybnost, že za dané situace, kdy mezi účastníky pozůstalostního řízení  vznikl spor o pravost a platnost závěti zůstavitele, soud (soudní komisař) v  pozůstalostním řízení nesprávně vymezil žalobní petit, pokud podle ustanovení  § 170 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále  jen „z. ř. s.“) odkázal žalobkyni, aby podala proti žalovaným 1), 2) a 3)  žalobu na určení, že je dědičkou ze zákona po zůstaviteli, ačkoliv by se pro  řešení sporu, který vznikl mezi účastníky řízení, jevilo příhodnější, kdyby  pozůstalostní soud (soudní komisař) odkázal žalobkyni k podání žaloby na  určení, že žalovaní 1), 2) a 3) nejsou dědici ze závěti ze dne 28. 9. 2020,  neboť její dědické právo záviselo na zpochybnění dědického práva (a dědického  titulu) univerzálních závětních dědiců (žalovaných 1/, 2/ a 3/, jimž pak  svědčí také zákonná dědická posloupnost v první dědické třídě).

‍

Č.
3.
Údaje

22 Cdo 1141/2026

15. 9. 2026

Vlastnictví

Opěrná zeď

‍

Právní věta

Dovolání není  přípustné ani pro řešení otázky výkladu pojmu hranice, neboť odvolací soud se  při posouzení této otázky od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu  neodchýlil.

Dovolateli je třeba  přisvědčit, že nelze směšovat pojmy pozemek a parcela a že hranice pozemku  může být i jiná než katastrální. Odvolací soud však vycházel z toho, že  žalobce se domáhá určení vlastnictví žalovaného ke konkrétní stavbě  specifikované rovněž umístěním této stavby tak, že jde o stavbu „nacházející  se v celé délce styčné hranice“ dvou pozemků označených parcelními čísly, a  tedy evidovanými v katastru nemovitostí v podobě parcel. Posouzení této  hranice jako katastrální proto v rozporu s judikaturou, na kterou žalobce  odkazoval, není, samotná parcela je totiž vymezena právě hranicemi uvedenými  v katastru nemovitostí.

K argumentaci § 1028  o. z. dovolací soud dodává, že jsou-li pozemky evidovány v katastru  nemovitostí v podobě parcel, platí vyvratitelná domněnka, že hranice parcel  je totožná s hranicí vlastnickou; hranici mezi pozemky evidovanými v katastru  nemovitostí v podobě parcel proto nelze určit podle § 1028 o. z.

Z žádného rozhodnutí  Nejvyššího soudu, na která dovolatel odkazuje ani neplyne, že označením  „styčná hranice“ by byla míněna hranice patrná v terénu, zejména pokud jde o  „styčnou“ hranici mezi pozemky evidovanými (a v žalobě označenými) v podobě  parcel. Není tak zřejmé, z čeho žalobce dovozuje, že „styčnou hranicí dvou  pozemků“ je vždy míněna v terénu jasně a nezaměnitelně patrná hranice  pozemků.

Rozsudky, na které  dovolatel rovněž odkazuje, se věnují výkladu § 25 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o  obecných požadavcích na využívání území, tedy vzájemným odstupem staveb,  tímto ustanovením označeným jako „vzájemné odstupy staveb“ jsou stanoveny  také podmínky pro stavby na hranici pozemků (s nulovým odstupem od hranice).

Výkladem pojmu  hranice pozemků se však uvedená rozhodnutí nezabývají, neobsahují ani závěr o  tom, že by se stavbou na hranici pozemků mohla rozumět i stavba, která je v  blízkosti hranice pozemků. Soud prvního stupně a shodně i odvolací soud  vycházely při svém rozhodnutí ze zjištění, že celá stavba zdi se nachází na  pozemku žalovaného, v části poškozené dopravní nehodou nelze hranu stavby  směrem k pozemku žalobce ani zaměřit, neučinily tedy skutkové zjištění o  nulovém odstupu stavby „v celé délce styčné hranice“ pozemků ani nezaložily  svá rozhodnutí na úvaze, že stavbou na hranici pozemků je pouze stavba, která  se nachází na obou těchto pozemcích, jak žalobce namítá.

Dovolací soud pro  úplnost dodává, že i kdyby vlastnická hranice byla (např. z důvodu vydržení  vlastnického práva k části zemského povrchu) odlišná, nevedlo by to ke změně  katastrálních hranic, neboť vydržená část zemského povrchu sousedící s  pozemkem (parcelou) vydržitele se součástí takového pozemku (evidovaného ve  formě parcely) nestává.

Úvahu odvolacího  soudu, podle které je-li součástí žalobního návrhu též konkrétní popis  umístění součásti věci, musí být prokázána i tato skutečnost; není-li  prokázána, nelze žalobě vyhovět, žalobce v dovolání přípustným způsobem  nezpochybnil, zobecnitelnou právní otázku spolu s uvedením předpokladu  přípustnosti dovolání v tomto směru neformuloval.

‍

Č.
4.
Údaje

29 Cdo 2619/2025

30. 9. 2026

Smlouva o studiu

Podmínka

‍

Právní věta

Smlouva o studiu  uzavřená mezi spotřebitelem (fyzickou osobou, která nejednala v rámci své  podnikatelské činnosti nebo povolání) a podnikatelem (akciovou společností,  předmětem jejíž podnikatelské činnosti je poskytování vysokoškolského  vzdělání, které je z podstatné části hrazeno ze školného, přičemž uzavření  smlouvy se stalo v rámci její podnikatelské činnosti a sledovalo  podnikatelský záměr spočívající v poskytování vysokoškolského vzdělání za  úplatu) je smlouvou spotřebitelskou.

Výraz „podmínka“  nemá v soukromém právu jednotný význam. Užívá se jednak pro označení tzv.  skutečných podmínek ve smyslu (sjednaných) rozhodujících skutečností  (okolností) významných pro účinnost samotného právního jednání závislých na  vůli jednajících stran.

Zde uzavřel, že  podmínka je vedlejším ustanovením v právním jednání (tzv. accidentalia  negotii), kterým se účinnost právního jednání, tj. skutečný vznik, změna či  zánik subjektivních soukromých práv a povinností (resp. vznik samotného  právního poměru), činí závislým na skutečnosti, která je subjektům právního  jednání neznámá (je pro ně nejistá). V případě odkládací podmínky spočívá  její význam v tom, že účinky právního jednání nastanou až jejím splněním.

Do splnění,  nesplnění či zmaření podmínky existuje stav nejistoty, kdy se neví, zda  učiněné právní jednání, které je jinak platné a závazné, avšak není ještě  účinné, nabude vůbec právní účinky. Splněním odkládací podmínky nabude právní  jednání právní účinky, a to od doby splnění podmínky (nebylo-li stranami  dohodnuto něco jiného). Tehdy je teprve naplněna vůle zamýšlená stranami  právního jednání. Naproti tomu nesplnění odkládací podmínky znamená, že dosud  neúčinné právní jednání účinnosti nenabude.

K tomuto významu  výrazu „podmínky“ se hlásí rozhodovací praxe dovolacího soudu i při výkladu  účinné právní úpravy podle § 548 a násl. o. z. Při respektování těchto  pravidel je zjevné, že v projednávané věci se strany smlouvy o studiu shodly  jak na minimální výši školného (60 000 Kč dle cenové úrovně „Klasik“), tak na  podmínkách, za jakých a v jakém rozsahu vznikne oprávněnému nárok na školné  vyšší (v cenové úrovni „Standard“ nebo „Premium“), poplatky a administrativní  poplatky. Skutečností, na kterou je vznik nároku oprávněného na vyšší školné  a administrativní poplatky vázán, je neplnění studijních podmínek sjednané  cenové úrovně („Klasik“) povinnou.

Předmětné ujednání  týkající se nároku na vyšší školné (v jiné cenové úrovni) a nároku na  poplatky a na administrativní poplatky je vázáno na skutečnosti v době  sjednání smlouvy o studiu stranám neznámé a pro ně nejisté. Naplňuje tak  pojmové znaky odkládací podmínky ve smyslu § 548 o. z., neboť jím byla v  tomto rozsahu odložena účinnost smlouvy o studiu. Jinak řečeno, při plnění  studijních povinností dle sjednané cenové úrovně povinnou by oprávněnému  nárok na vyšší školné a administrativní poplatky (vyplývající ze smlouvy o  studiu) nevznikl.

Podmínka související  s plněním studijních povinností povinnou odkládá účinnost platně a závazně  sjednaného práva oprávněného na vyšší školné a administrativní poplatky,  ujednání proto nemůže být smluveným předpokladem (náležitostí) pro vznik  smluvního nároku a dovoláním napadené rozhodnutí není v rozporu se závěry  rozsudku Nejvyššího soudu.

Úprava obsažená v  ustanovení § 173 odst. 3 insolvenčního zákona, jež dovoluje přihlásit do  insolvenčního řízení i pohledávku vázanou na podmínku, předjímá typové  uplatnění těch pohledávek, jejichž vznik podmínili účastníci závazkového  právního vztahu (zpravidla účastníci smlouvy) tím, že nastane skutečnost,  která je jim v době, kdy činí právní jednání, neznámá a je pro ně nejistá,  tedy pohledávek zpravidla vázaných na splnění odkládací podmínky (srov. § 548  a § 549 o. z.).

Pohledávky z titulu  smlouvy o studiu mohl oprávněný přihlásit do insolvenčního řízení vedeného na  majetek povinné již od zahájení insolvenčního řízení (§ 110 odst. 1  insolvenčního zákona), nejpozději však do skončení propadné přihlašovací  lhůty určené rozhodnutím o úpadku, jako vázanou na splnění odkládací podmínky  spočívající v tom, že povinná nebude plnil studijní povinnosti dle sjednané  cenové úrovně. Měla-li být pohledávka oprávněného uplatněna přihláškou,  nejedná se o pohledávku, která nemá být uspokojena v oddlužení (§ 409 odst. 3  insolvenčního zákona) a nelze pro ni za trvání insolvenčního řízení exekuci  vést (§ 140e insolvenčního zákona); podmínky pro zastavení exekučního řízení  byly splněny.

Nejvyšší soud  nepřehlédl, že usnesením ze dne 27. července 2026 bylo povinné v insolvenčním  řízení přiznáno osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v  rozsahu, v němž nebyly dosud uspokojeny, které se vztahuje i na pohledávky  věřitelů, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak  učinit měli (§ 414 odst. 1 a 5 insolvenčního zákona); v poměrech posuzované  věci byla ale řešena otázka odlišná, a to zda bylo možno vést exekuci pro  pohledávku oprávněného na majetek povinné za trvání oddlužení.

Právně bezcenné  (jelikož vybočují z rámce toho, co lze zkoumat ve sporu o zastavení  exekučního řízení) jsou námitky dovolatele týkající se způsobu uplatnění  pohledávky v insolvenčním řízení a uznání dluhu povinnou (ve výši 60 000 Kč  dle prohlášení o platbách) [otázky č. 3, č. 4 a č. 5]. Na těchto otázkách  rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (ani záviset nemá) a dovolací soud se  jimi pro nadbytečnost nezabýval.

‍

Č.
5.
Údaje

33 Cdo 594/2025

30. 9. 2026

Změna závazku

Bezúročné půjčky

‍

Právní věta

Jak vyplývá z obsahu  dovolání a z formulace předložených otázek, dovolatelka zpochybňuje správnost  právního závěru odvolacího soudu, který výkladem dohody ke smlouvám o  bezúročných půjčkách ze dne 21. 12. 2018 dovodil, že tato dohoda není  privativní novací podle § 1902 věty první o. z., nýbrž (jen) změnou obsahu  závazku podle § 1901 o. z.

Dovolání je  přípustné, neboť napadené rozhodnutí je v rozporu s ustálenou rozhodovací  praxí dovolacího soudu řešící otázku výkladu dvoustranného právního jednání.

Odvolací soud obsah  dohody ze dne 21. 12. 2018 vyložil v rozporu s pravidly pro výklad právních  jednání, v důsledku čehož je právní posouzení zmíněné otázky nesprávné.

Nejvyšší soud  připomněl, že výkladu podléhá zásadně každé právní jednání bez ohledu na to,  zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné). Uvedl, že „ustanovení § 555  odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“),  formuluje východisko výkladu jakéhokoliv právního jednání; podstatný je jeho  obsah, nikoliv např. jeho označení či pojmenování.“ „Základní (prvotní)  pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení § 556  odst. 1 věta první o. z. Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná  vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících  (zjištěných) okolností.

Skutečnou vůli  (úmysl) jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle  učinil (kdy se stal perfektním). Ochrana dobré víry adresáta právního jednání  pak vyžaduje (a § 556 odst. 1 věta první o. z. tak normuje výslovně), aby  soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl  anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud  přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního  jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle  (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je  třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem  užitých slov).

Teprve tehdy,  nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle  pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z. Ustanovení § 556 odst.  2 o. z. pak uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu  právního jednání přihlíží. Řečené platí jak pro vícestranná, tak i pro  jednostranná adresovaná právní jednání.“

Základním hlediskem  pro výklad právního jednání je tedy (podle právní úpravy účinné od 1. 1.  2014) úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání –  společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně znám,  anebo musela-li o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z  hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi  zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání  předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam  právnímu jednání přikládají.

Teprve v případě, že  ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl  jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se  přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho,  jemuž je projev vůle určen.

Uvedeným způsobem je  třeba postupovat i tehdy, interpretují-li účastníci ve svých přednesech či  výpovědích v průběhu řízení projev vůle odlišným způsobem. Taková situace  totiž neznamená, že obsah projevené vůle nelze zjistit, neboť zájmy a postoje  účastníků v průběhu soudního řízení již nemusejí odpovídat jejich původní  vůli, kterou projevili.

Jde tedy o to, aby  obsah projevu vůle byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době,  kdy byl učiněn. Při výkladu projevu vůle je třeba pečlivě přihlížet ke všem  okolnostem, za kterých bylo slovní nebo jiné vyjádření učiněno, a významné  rovněž je, jak bylo vyjádření pochopeno tím, komu byl projev vůle určen.

Vedle toho nelze při  výkladu právního jednání opomenout interpretační předpoklad racionálních  aktérů, podle něhož je při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání  třeba vycházet z úsudku, že strany jednaly racionálně. Volní projev je nutné  vykládat tak, aby nevyústil v nesmyslné (absurdní) závěry o projevené vůli  (podle pravidla výkladu ve prospěch efektivnosti). Zde lze přihlédnout ke  konkrétním okolnostem a zájmům jednajícího i adresáta.

Výsledek, k němuž  odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití  zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu  právního úkonu (o skutečné vůli stran jimi projevené), není zpravidla řešením  otázky hmotného práva v intencích § 237 o. s. ř., jež by bylo možno  porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Od ustálené  judikatury se odvolací soud může odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému  výsledku (k závěru o obsahu právního jednání) dospěl, např. že by nevyužil  příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly  zatíženy chybou v logice. Rozhodovací praxe dovolacího soudu vychází z plné  aplikovatelnosti zákonem upravených interpretačních metod při výkladu  pojistných smluv, tedy i pojistných podmínek.

Odvolací soud se  neřídil principy výkladu právních jednání vymezenými výše uvedenou ustálenou  judikaturou dovolacího soudu, nepřistoupil k výkladu projevu vůle obsaženého  v dotyčné dohodě tak, že by se snažil zjistit skutečnou vůli (úmysl)  jednajících, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných)  okolností.

Na základě  vyhodnocení samotného textu dohody ze dne 21. 12. 2018 se spokojil s jejím  jazykovým výkladem, který upřednostnil před případnou skutečnou vůlí  žalobkyně, která byla či musela být známa žalovanému. Jinak řečeno je zřejmé,  že odvolací soud se dostatečně skutečnou vůlí smluvních stran v okamžiku  uzavření dohody ze dne 21. 12. 2018 nezabýval. V daném případě je klíčová  otázka, zda společným úmyslem stran uzavírajících zmíněnou dohodu byla pouhá  změna (prodloužení) splatnosti, aniž by došlo ke zrušení původního závazku a  jeho nahrazení závazkem novým, jak dovodil odvolací soud, který však zjevně  hodnotil obsah dotyčné dohody bez toho, že by zjistil, jaká byla skutečná  vůle stran.

Platí, že je třeba  respektovat smluvní autonomii stran, přičemž užití novace nelze vyloučit v  případě, kdy strany mají v úmyslu posunout splatnost původního závazku, a to  včetně (v případě novace nezpochybněného) založení nového počátku objektivní  promlčecí lhůty. Posunutí počátku jak subjektivní, tak objektivní promlčecí  lhůty, by totiž strany mohly dosáhnout právě novací závazku, při které právní  účinky původního závazku (včetně splatnosti dluhu) zanikají; podstatná je  vůle stran.

Vedle toho nelze při  výkladu právního jednání opomenout i výše zmíněný interpretační předpoklad  racionálních aktérů, podle něhož je při odstraňování pochybností o obsahu  právního jednání třeba vycházet z úsudku, že strany jednaly racionálně. Volní  projev je nutné vykládat tak, aby nevyústil v nesmyslné (absurdní) závěry o  projevené vůli (podle pravidla výkladu ve prospěch efektivnosti).

V tomto směru má  dovolací soud pochybnost o úvaze odvolacího soudu, který možnost sjednání  novace odmítl proto, že žalobkyně její uzavření odůvodnila tím, aby „měla  něco v ruce“, a že měla být prodloužena splatnost, „aby se to nepromlčelo“.  Odvolací soud nevzal v potaz, že žalobkyně je právní laik a jí prezentované  vysvětlení nejen, že existenci vůle sjednat novaci nevylučuje, ale odvolací  soud nijak nezohlednil, že strany dohodu sjednaly v době, kdy žalobkyně  pozbyla reálnou možnost uplatnit svou původní pohledávku v insolvenčním  řízení, takže novace se jako jediné racionální a právně dovolené řešení -  vedoucí k odstranění stavu faktické nevymahatelnosti dluhu žalovaného - přímo  nabízela, což muselo být nepochybně známo i žalovanému.

Nad rámec řečeného  dovolací soud k interpretaci obsahu zmíněné dohody odvolacím soudem  poznamenává, že podle jeho přesvědčení z textu dohody ze dne 21. 12. 2018 –  zejména z jejího ujednání čl. I věty druhé („Strany závazky … ruší nahrazením  níže uvedeným závazkem.“) – vyplývá vůle stran zrušit dosavadní závazek (v  uvedeném ujednání vymezen formulací: „závazky ze všech smluv o bezúročných  půjčkách mezi nimi od roku 2012 a doplňující ujednání k nim“) a nahradit jej  novým závazkem (v uvedeném ujednání vymezen formulací: „níže uvedený  závazek“). Jinak řečeno z formulace „strany závazky … ruší nahrazením …  závazkem“ je patrná vůle stran dosavadní závazek zrušit a nahradit závazkem  novým, nikoliv pouze ujednat změnu obsahu závazku – splatnosti – za jeho  trvání. Text dohody tedy zmiňuje (je v ní vymezen) dosavadní závazek i  závazek nový. Současně dohoda neobsahuje žádné ujednání (či formulaci) běžně  užívané ve smluvní praxi pro vyjádření „nenovační“ vůle stran (jako např. „co  do zbytku zůstává smlouva beze změn“ nebo „ostatní ustanovení smlouvy  zůstávají nedotčena“, popř. užití výrazu „dodatek smlouvy“), tedy ujednání  (či formulaci), z něhož by byla patrná vůle stran zachovat kontinuitu  závazku.

Platnosti novace přitom nebrání, že dosavadní a nový závazek se liší  (přirozeně krom doby jejich vzniku) jen co do vedlejších ujednání o  splatnosti (a místu splnění), jak je vysvětleno výše. Vzhledem k výše  nastíněným judikatorním závěrům je však dovolací soud oprávněn přezkoumat  pouze postup, jímž odvolací soud dospěl k závěru o obsahu právního jednání.  Výsledek tohoto postupu dovolacímu přezkumu nepodléhá, a dovolací soud tedy  zdůrazňuje, že důvodem, proč napadené rozhodnutí ruší, je neúplně provedený  výklad zmíněné dohody.

‍

Č.
6.
Údaje

27 Cdo 1521/2025

29. 9. 2026

VOS

Vypořádací podíl

Likvidační zůstatek

‍

Právní věta

Výpovědí jednoho  společníka není dotčena účast ostatních (zbývajících) společníků veřejné  obchodní společnosti. Ti i nadále (nenastane-li u nich jiná okolnost působící  zánik jejich účasti) zůstávají společníky společnosti se všemi právy i  povinnostmi pojícími se s jejich účastí, a to na rozdíl od společníka, jenž  svoji účast vypověděl a jehož postavení společníka zaniklo. Zbylí společníci  tak mohou i nadále významně ovlivňovat osud společnosti, a to jak v otázce  její samotné existence, tak i v procesu likvidace.

Mohou se podle § 113  odst. 2 z. o. k. změnou společenské smlouvy dohodnout na dalším pokračování  společnosti bez společníka, jenž svoji účast vypověděl. Zůstane-li pak ve  společnosti pouze jeden společník, může změnou společenské smlouvy do  společnosti podle § 110 odst. 1 z. o. k. přistoupit třetí osoba jako nový  společník, příp. může zbylý společník rozhodnout o přeměně veřejné obchodní  společnosti spočívající v převzetí jmění společnosti podle § 345 zákona o  přeměnách. To vše až do okamžiku předložení konečné zprávy o průběhu  likvidace likvidátorem, resp. v případě posledně uvedeného postupu ve lhůtě 3  měsíců ode dne, kdy se stal jediným společníkem veřejné obchodní společnosti  (§ 345 odst. 2 zákona o přeměnách).

Není pochyb o tom,  že nastane-li některá z výše popsaných situací, bude společníkovi, jenž svoji  účast vypověděl, náležet vypořádací podíl bez ohledu na to, jaké právo by mu  bylo přiznáno v okamžiku zániku jeho účasti. Náležel-li by mu při zániku jeho  účasti ve společnosti zprvu podíl na likvidačním zůstatku, bylo by jeho  majetkové právo na vypořádání plynoucí z jeho vztahu se společností závislé  na vůli ostatních společníků, resp. na jejich rozhodnutí o dalším „osudu“  společnosti. Společník, jenž svoji účast vypověděl, by tak byl bez  racionálního důvodu vystaven nejistotě, kterou by nemohl ze své pozice nijak  ovlivnit, a to nejen v otázce podstaty jemu náležejícího práva, ale rovněž v  jeho hodnotě či splatnosti.

Stávajícím  společníkům svědčí řada práv v průběhu likvidace společnosti, kterými mohou  její průběh (a výsledek) zásadně ovlivňovat. Mezi tato práva patří např.  možnost podílet se na volbě či odvolání likvidátora (§ 189 odst. 1 o. z.),  právo na informace (§ 107 z. o. k.) a s tím i spojená kontrola činnosti  likvidátora, právo podat za společnost společnickou žalobu (§ 108 z. o. k.) a  dále zejména možnost podílet se na schvalování návrhu na rozdělení  likvidačního zůstatku (§ 205 odst. 2 o. z.) a právo podat návrh na rozdělení  likvidačního zůstatku soudem, nedojde-li k jeho schválení společníky. Přitom  likvidátor může vyplatit podíl na likvidačním zůstatku až po schválení návrhu  na jeho rozdělení (§ 38 odst. 2 z. o. k.).

Společníku, který  svou účast vypověděl a přestal tak po uplynutí výpovědní doby být členem  společnosti, žádné z uvedených práv nenáleží. Výklad, podle něhož mu svědčí  právo na podíl na likvidačním zůstatku, tak významně zasahuje (bez  racionálního důvodu) do práv takového společníka a činí z něj pouhého diváka  bezmocně sledujícího, zda a kdy jeho právo dospěje a jaká bude jeho výše.

Nejvyšší soud  uzavírá, že společníku veřejné obchodní společnosti, jehož účast ve veřejné  obchodní společnosti zanikla (bez právního nástupce) v důsledku výpovědi (a  uplynutí výpovědní doby), vzniká právo na vypořádací podíl v souladu s § 36  odst. 1 z. o. k.

‍

Č.
Údaje
Právní věta
Č.
Údaje
Právní věta