Pátky s judikaturou 4/9/26
Ačkoli dovolací soud dosud neřešil otázku včasnosti vytknutí vad v případně vadného plnění smlouvy o dílo ve smyslu § 2605 odst. 2 o. z., je třeba tuto otázku posuzovat v souladu s § 2615 odst. 2 o. z. podle ustanovení o kupní smlouvě a ve vztahu ke včasnosti uplatnění práv z vadného plnění u kupní smlouvy již judikatura dovolacího soudu existuje.
V rozsudku Nejvyššího soudu konstatoval dovolací soud, že výkladem pojmu „bez zbytečného odkladu“ se Nejvyšší soud zabýval a dospěl k závěru, že takto vymezená lhůta přímo neurčuje, v jakém konkrétním časovém okamžiku je třeba povinnost plnit či jinak konat, a jde tak o neurčitou lhůtu, jejíž podstatu vymezuje již její slovní vyjádření. Z časového určení „bez zbytečného odkladu“ je třeba dovodit, že jde o velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu.
Rovněž tak Ústavní soud vysvětlil, že „vágní“ pojem „bez zbytečného odkladu“ je třeba vykládat vždy s ohledem na okolnosti konkrétního případu s tím, že vždy je třeba zkoumat, zda dlužník bezodkladně využil všechny možnosti pro splnění této povinnosti, případně jaké skutečnosti mu v tom bránily. Rovněž tak podle judikatury Nejvyššího správního soudu, jde o lhůtu v řádu dnů, maximálně týdnů, v co nejkratším časovém úseku, přičemž v praxi je nutno tento pojem vykládat podle konkrétního případu (tedy „ad hoc“) v závislosti na účelu, kterého chce zákonodárce konkrétním ustanovením za pomoci tohoto pojmu dosáhnout.
Dále dovolací soud v prvně citovaném rozsudku odkázal rovněž na závěry odborné literatury, dle kterých režim uplatňování práv z odpovědnosti za vady předpokládá notifikaci (oznámení) vady jako jednostranný projev vůle, který adresuje kupující prodávajícímu. Zákonodárce tím sleduje zájem prodávajícího, neboť časově omezuje uplatňování nároku kupujícím. Notifikovat vadu musí kupující včas.
Včasné oznámení vyplývá z § 2112 o. z. Musí se tak stát bez zbytečného odkladu poté, co kupující mohl vadu při prohlídce nebo jinak s využitím dostatečné péče zjistit. Používá-li zákonodárce formulaci "bez zbytečného odkladu", znamená to relativně velmi krátkou lhůtu nepřekračující několik dní od zjištění vady. Vyděluje tak z obecného režimu nároků z odpovědnosti za vady právo na odstoupení od smlouvy, které podřizuje vlastnímu režimu.
Odstoupení od smlouvy je ultima ratio řešení nároku kupujícího. Proto zákonodárce jako sankci za včasné neoznámení vady stanoví prekluzi. Zřetelně tak odlišuje ostatní druhy nároků z odpovědnosti z vad, jejichž včasné neoznámení stíhá pouhou sankcí promlčení. Neoznámením vady či včasným neoznámením vady právo kupujícího z odpovědnosti prodávajícího za vady odstoupit od smlouvy zaniklo.
Odborná literatura se dále rovněž zabývá otázkou prohlídky zakoupené věci, když konstatuje, že jiným omezením je doba uskutečnění prohlídky ("...podle možností prohlédne co nejdříve po přechodu nebezpečí..." - § 2104 o. z., resp. "při včasné prohlídce" - § 2112 odst. 1 věta prvá o. z.) a míra péče při zjišťování skutkového a právního stavu. Za krajní a nepřekročitelnou hranici je třeba považovat dobu dvou let od odevzdání věci (viz odstavec 1 věta první komentovaného ustanovení). Ve většině případů lze za určité kritérium považovat šestiměsíční lhůtu (viz § 1921 odst. 1 o. z.). Lhůta počíná, jakmile kupující zjistil vadu věci.
Počátek lhůty k oznámení zjevné vady je stanoven bezprostředně (přímo) ve spojení s lhůtou, která se týká prohlídky zboží. To bez ohledu na to, zda se prohlídka věci uskutečnila. Jestliže si kupující věc neprohlédl, počíná lhůta k oznámení po hypoteticky nutné lhůtě k prohlídce. Teprve po uplynutí lhůty k prohlídce a oznámení ztrácí kupující, který opomněl oznámení, svá práva. Pokud prodávající dodal věc před splatností, začíná lhůta k oznámení teprve dnem splatnosti.
Podle jiného odborného komentáře musí kupující (zjevnou) vadu oznámit prodávajícímu bez zbytečného odkladu poté, co ji mohl při včasné prohlídce a dostatečné péči zjistit, jinak mu soud žádné právo z vadného plnění nepřizná, uplatní-li prodávající námitku dle odst. 2.
Včasnou prohlídkou se rozumí prohlídka dle § 2104, popř. § 2105. Dostatečnou péči zákon blíže nedefinuje. U podnikatelů půjde zřejmě o odbornou péči, zatímco u nepodnikatelů může být standard péče nižší (srov. rovněž § 2102).
Lhůta bez zbytečného odkladu je sice, jak naznačuje odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu, poměrně krátkou lhůtou, neměla by však být interpretována nepřiměřeně přísně v neprospěch kupujícího. Při interpretaci dané lhůty v souvislosti s oznámením vady by se mělo přihlížet k tomu, jak složité bylo vadu identifikovat, vyhodnotit, popsat apod. Daná lhůta přitom začíná běžet i tehdy, pokud kupující prohlídku neuskutečnil včas (popř. vůbec). V takovém případě je třeba vycházet z toho, kdy kupující prohlídku uskutečnit mohl a měl.
Aplikací uvedených obecných závěrů o včasnosti uplatnění vad z kupní smlouvy na projednávanou věc pak dovolací soud konstatuje následující.
Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplynulo, že dovolatelka uzavřela se zhotovitelem dne 19. 10. 2017 smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo lakování korby a další údržbové a opravné práce na nákladním automobilu, za což si zhotovitel vyúčtoval celkem částku 178.669 Kč.
Dne 30. 1. 2018 řidič dovolatelky převzal vozidlo bez výhrad (a rovněž bez podpisu předávacího protokolu – poznámka dovolacího soudu) a dne 1. 2. 2018 byly po prohlídce vozidla odborným pracovníkem dovolatelky vytknuty celkem 4 vady, jejichž odstranění se dovolatelka domáhala po zhotoviteli nejdříve sama, následně prostřednictvím žalované dopisem ze dne 19. 2. 2018. Po odmítnutí práv z vadného plnění zhotovitelem došlo k jejich opravě třetím subjektem a k uplatnění částky odpovídající ceně této opravy jako náhrady škody vůči zhotoviteli u soudu.
Zda žalovaná poskytla právní radu vozidlo opravit u třetího subjektu a zdokumentovat stav vad znaleckým posudkem, zůstalo v projednávaném řízení skutkově neprokázáno. Žaloba o náhradu škody byla pravomocně zamítnuta pro nesprávně uplatněný nárok, neboť dovolatelka neměla právo na náhradu nákladů opravy vytčených vad třetím subjektem. V tomto řízení nebylo rozhodnuto ani o povaze vytčených vad, ani o tom, že došlo k pozdnímu uplatnění práva objednatele ve smyslu § 2615 odst. 2 o. z., naopak odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že objednatelka vytkla vady bezodkladně, ani včasné uplatnění práv z vadného plnění však nezakládá dovolatelkou u soudu uplatněný nárok na náhradu škody spočívající v nákladech na opravu vad třetím subjektem, nebylo-li to sjednáno.
Žalovaná jako advokátka nepoučila dovolatelku o právech z vadného plnění podle § 2106 a 2107 o. z. a o nemožnosti uplatnit úspěšně výše uvedený nárok u soudu a dne 30. 8. 2018 jménem dovolatelky podala žalobu k soudu a na takto postavené žalobě setrvala až do jejího zamítnutí. Rovněž dovolatelku nepoučila o marnosti uplatnění žaloby z důvodu pozdního uplatnění zjevných vad ve smyslu závěru odvolacího soudu v projednávané věci.
Odpovědnost advokáta za škodu podle § 24 odst. 1 zákona o advokacii vychází z odpovědnosti bez zřetele na zavinění (tzv. objektivní odpovědnost) a je založena na současném splnění všech tří předpokladů, jimiž jsou vadný výkon advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi vadným výkonem advokacie a vznikem škody.
Tato koncepce vyjadřuje zvýšené nároky, jež jsou kladeny na advokáty jako odborníky vykonávající specializovanou činnost. Advokát je povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta, využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné (§ 16 odst. 1 a 2 zákona o advokacii).
Z podstaty poskytování právních služeb vyplývá, že advokát je při poskytování právních služeb povinen postupovat s náležitou odbornou péčí. To předpokládá iniciativní a samostatný přístup advokáta, poskytnutí potřebných informací klientovi, vysvětlení řešené problematiky, předestření možných variant postupu, vyhodnocení jejich výhod i rizik a vyžádání si pokynů (informovaného souhlasu) klienta v případě, že je to potřebné.
Zároveň však platí, že takto koncipovaná odpovědnost se neuplatní automaticky a bez dalšího. Na advokáta nelze klást nepřiměřené požadavky a správnost výkonu advokacie je třeba posuzovat vždy s přihlédnutím k okolnostem daného případu a charakteru tvrzeného pochybení.
Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu k závěru o pozdním uplatnění práva z vadného plnění obsahuje pouze tři věty: „Žalobkyně také nemohla být v původním řízení úspěšná, neboť reklamované vady byly vady zjevné, jak uzavřel soud prvního stupně, a žalobkyně je neuplatnila při převzetí vozidla dne 30. 1. 2018, ale až přípisem z 1. 2. 2018.
Sluší se dodat, že už sama skutečnost, že žalobkyně byla schopna vady vytknout během jednoho dne bez provedení zkoušek či znaleckého zkoumání, potvrzuje, že o vady zjevné šlo. Protože zhotovitel, jak plyne z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 12. 4. 2022, v původním řízení namítl, že tyto zjevné vady nebyly uplatněny při převzetí vozidla, nemohl soud žalobkyni v souladu s § 2605 odst. 2 o. z. její právo přiznat.“
Vzhledem k této stručnosti nelze nyní posoudit, zda se odvolací soud zabýval výše uvedenými úvahami o bezodkladnosti vytčení vad ve smyslu § 2112 o. z., jelikož je žádným způsobem neozřejmil, nebo vycházel ze závěru, že o pozdním uplatnění práva bylo rozhodnuto zamítnutím žaloby vůči zhotoviteli (ačkoli takový závěr nalézací soudy v řízení neučinily). Rovněž žádným způsobem neodůvodnil, zda se zabýval skutečností, že dovolatelka vytkla vady až po prohlídce svým odborným zaměstnancem ve smyslu § 2112 odst. 1 o. z., neboť vozidlo z opravy vyzvedávali řidiči.
Jak však plyne z výše citované rozhodovací praxe dovolacího soudu (jakož i ze závěrů odborné literatury) nelze požadavek bezodkladného vytknutí vad ztotožňovat s okamžikem převzetí kupované věci, naopak je počítáno s určitou, byť krátkou lhůtou pro projevení a zjištění vad včasnou prohlídkou.
Jestliže podle § 2615 odst. 2 o. z. platí o právech z vadného plnění obdobně ustanovení o kupní smlouvě, není dle dovolacího soudu důvod bezodkladnost vytknutí vad posuzovat odlišně. Opak neplyne ani z důvodové zprávy k občanskému zákoníku, naopak i ta stručně konstatuje, že pokud jde o vady díla, odkazuje se shodně s dosavadními úpravami na přiměřená použití ustanovení o kupní smlouvě. Ani skutečnost, že šlo o zjevné vady zjistitelné pouhou prohlídkou bez provedení zkoušek či znaleckého zkoumání, nezakládá důvod pro odmítnutí možnosti objednatele předmět smlouvy o dílo převzít a prohlédnout dle svých možností a schopností a následně s odstupem jednoho dne bezodkladně vady vytknout.
Ve shodě s odvolacím soudem lze akceptovat za zjevně rozpoznatelnou vadu světlejší odstín lakování. V případě namítané a znaleckým posudkem prokázané vady lakování korby spočívající v neobroušení svárů korby, neotryskání spodku korby, nezbavení nečistot a neošetření před korozí, neužití plniče před samotným lakováním, pak dle dovolacího soudu neobstojí ani závěr odvolacího soudu, že bylo možno vady zjistit při převzetí díla pouhým pohledem, naopak se měl odvolací soud zabývat otázkou, zda se nejedná o vadu, jež je důsledkem skutečnosti, o které prodávající (zhotovitel) v době odevzdání věci věděl nebo musel vědět ve smyslu poslední věty § 2112 odst. 2 o. z.
Podle dovolacího soudu je tedy závěr odvolacího soudu, že dovolatelka nemohla být v původním řízení úspěšná pro zjevnost reklamovaných vad, které nevytkla již při převzetí, a zhotovitel tuto námitku v řízení uplatnil, a žalovaná nemůže odpovídat za škodu způsobenou vadným výkonem advokacie, nesprávný, řádně neodůvodněný a nepřezkoumatelný.
Názor odvolacího soudu, že jde-li o zjevné vady, jejichž vytčení je možné bez znaleckého zkoumání, je v případě smlouvy o dílo nezbytné je reklamovat již v momentě převzetí díla, je nepřiměřeně tvrdým, až absurdním požadavkem na objednatele, který je ve stejném postavení jako kupující.
Dopisem ze dne 9. 7. 2024 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce okamžitě ruší pracovní poměr, neboť porušila povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, a to „následujícím způsobem:
Nejméně od poloviny roku 2023 do současné doby jste svým vystupováním vůči ostatním zaměstnancům, svými osobnostními projevy a kritikou jejich práce vytvářela nepřátelské pracovní prostředí, které stresově působilo na ostatní zaměstnance v takové míře, že někteří z nich popsali svoji nechuť na tomto pracovišti setrvat a dokonce i vznik zdravotních problémů, které dali do souvislosti s Vaším jednáním.
Jednotliví zaměstnanci popsali zejména své zažívací problémy a problémy se spánkem, které souvisely se stresem vytvářeným Vámi. Zaměstnanci dále popsali Vaše změny nálad, neochotné nebo vůbec žádné odpovědi na pozdrav, neochotné často jednoslovné nebo žádné odpovědi na pracovní dotazy, sledování vybraných zaměstnanců a kontrolování jejich pracovní doby, kritiku práce ostatních zaměstnanců, a to včetně Vám nadřízených státních zástupců, kteří Vaší kontrole nepodléhají, zneužívání Vašeho vztahu s vedoucí netrestního oddělení, které jste hlásila Vámi zjištěná údajná pochybení, a to i u zaměstnanců, jejichž kontrola Vám nepřísluší.
Obavy zaměstnanců z Vaší osoby, byly zesilovány právě Vaším vztahem s vedoucí netrestního oddělení, kterou jste si zavazovala úsluhami a dary. Tato skutečnost, se mimo jiné projevila i v dlouhé době, po kterou byli ostatní zaměstnanci ochotni Vaše jednání snášet právě z obavy ochrany Vaší osoby ze strany vedoucí oddělení. Z tohoto důvodu k oficiální stížnosti přistoupili až nyní. Popsáno bylo dále i Vaše nepřístojné chování, při jednání se státní zástupkyní, v jehož průběhu jste měla nohy na stole a sledovala na počítači film. Vámi vytvořená atmosféra je některými zaměstnanci popisována jako ,pekloʻ.
V jednom případě byla popsána Vaše reakce na stížnost na Vaše chování u vedoucí oddělení tak, že jste tento postup označila za ,vrcholʻ a že tady nejste k ,obveseleníʻ. Uvedeny byly i Vaše nevhodné a nevyžádané návštěvy v kancelářích ostatních zaměstnanců, při nichž jste jim vyčítala některá jejich, podle Vás nevhodná, jednání, např. rozloučení se s končící zaměstnankyní, osobní vztahy k ostatním zaměstnancům apod. Popsáno bylo i Vaše nevhodné chování k právnímu čekateli, který vykonával na oddělení stáž. O některých zaměstnancích jste používala nevhodné výrazy jako např. ,lidské bahnoʻ, ,lidský odpadʻ a ve vztahu k úmrtí člena rodiny jiné zaměstnankyně jste před dalšími osobami uvedla, že toto úmrtí jí přejete.
O konkrétních státních zástupcích jste se před dalšími osobami vyjadřovala slovy: je blbá, nezvládá svoji práci, je nafoukaná a povýšená apod. Popsán byl i případ nevhodného komentáře k úřednímu záznamu státní zástupkyně ve spise a nevhodné komentáře k pokynům státních zástupců obecně. Uvedeného jednání jste se dopouštěla jak ve vztahu ke státním zástupcům, tak ve vztahu k pracovnicím kanceláře, vůči nimž jste ve vedoucí pozici, neboť jste pověřena vedením kanceláře.
Je nutné rovněž dodat, že obdobné jednání vedlo v minulosti k Vašemu odvolání z pozice vedoucí oddělení dohledu a přezkumného řízení a k přeložení na netrestní oddělení“.
V posuzovaném případě žalovaná v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 9. 7. 2024 uvedla, že žalobkyně porušila povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem mimo jiné jednáním popsaným jako „neochotné nebo vůbec žádné odpovědi na pozdrav“, „neochotné často jednoslovné nebo žádné odpovědi na pracovní dotazy“, „nepřístojné chování“ při jednání se státní zástupkyní, v jehož průběhu měla žalobkyně „nohy na stole a sledovala na počítači film“, reakce žalobkyně na stížnost na její chování u vedoucí oddělení tak, že tento postup označila za „vrchol“ a že tady není k „,obveselení“, používání nevhodných výrazů o některých zaměstnancích jako např. „lidské bahno“ a „lidský odpad“, sdělení žalobkyně ve vztahu k úmrtí člena rodiny jiné zaměstnankyně před dalšími osobami, že toto úmrtí jí přeje, a vyjadřování se o konkrétních státních zástupcích před dalšími osobami slovy: „je blbá, nezvládá svoji práci, je nafoukaná a povýšená“.
Žalovaná v této části okamžitého zrušení pracovního poměru uplatněný důvod tohoto jednostranného rozvázání pracovního poměru uvedený v ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce konkretizovala uvedením skutečností, v nichž spatřovala jeho naplnění, a to v míře, která dostatečně zajišťuje, že uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit.
Z hlediska zákonných požadavků na obsah okamžitého zrušení pracovního poměru nebylo nezbytné, aby žalovaná v okamžitém zrušení uvedla též – jak uvádí odvolací soud – údaje o tom, kdy k uvedeným jednáním žalobkyně mělo docházet, v jaké situaci, zda se tak stalo v pracovní době, nebo až po jejím skončení, vůči kterým zaměstnancům jednání žalobkyně směřovala a kolikrát k nim mělo dojít, neboť i bez těchto dalších údajů zde nemohly vzniknout pochybnosti o tom, ze kterých důvodů se pracovní poměr okamžitě zrušuje.
Dovolací soud nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že v případě absence bližšího popisu skutkového děje soud nemůže provést výklad jednostranného právního jednání žalované, neboť není zřejmé, jaké konkrétní jednání je důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru.
Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve dovodil, že výkladu podléhá zásadně každé právní jednání, bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné). Je tomu tak již proto, že sám závěr o jednoznačnosti (jasnosti) určitého právního jednání je výsledkem jeho výkladu. Tím spíše je pak třeba podrobit výkladu právní jednání, které se podle obsahu jeho písemného textu jako jednoznačné a jasné nejeví.
Není-li důvod okamžitého zrušení pracovního poměru v tomto písemném právním jednání skutkově vymezen tak, aby nevznikaly pochybnosti o tom, z jakého důvodu byl pracovní poměr okamžitě zrušen, je výklad tohoto právního jednání podle pravidel vyplývajících z ustanovení § 555 a 556 o. z. a § 18 zák. práce cestou, jak tento důvod zjistit.
Pro neurčitost skutkového vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru by toto právní jednání bylo neplatné jen tehdy, kdyby se – jak vyplývá z výše uvedeného – nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byl pracovní poměr okamžitě zrušen. Rezignoval-li proto odvolací soud na výklad okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 9. 7. 2024 z důvodu „absence bližšího popisu skutkového děje“, postupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Důvodová zpráva k návrhu občanského zákoníku k úpravě následků vadného plnění předmětu koupě uvádí, že návrh příslušných ustanovení vychází z dosavadní úpravy obchodního zákoníku, která je oproštěna od některých ustanovení generálního významu, přenesených do obecné části obligačního práva, a od ustanovení nadbytečných nebo kazuistických.
Posun je zejména v tom, že osnova zesiluje právní postavení kupujícího, kterému bylo plněno vadně. Zejména se opouští dosavadní koncepce prekluze práv z vad. Opožděné ohlášení vad (notifikace, reklamace) nevede k zániku práva kupujícího; soud k němu ex officio nebude přihlížet a práva z vad kupujícímu v takovém případě nepřizná pouze, vznese-li v tom směru prodávající námitku.
Právní úprava včasnosti oznámení vad předmětu koupě v zákoně č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníku (dále jen „obch. zák.“), jež se dle důvodové zprávy stala inspiračním zdrojem účinné právní úpravy, byla stanovena (s účinností do 31. 12. 2013) v § 428 obch. zák. pro smluvní typ kupní smlouvy v obchodních závazkových vztazích, jenž dopadal pouze na koupi movité věci (zboží). V poměrech obchodního zákoníku se z rozhodovací praxe dovolacího soudu podávalo, že neoznámil-li kupující prodávajícímu vady včas, nezaniká jeho právo z odpovědnosti za vady (jak ze zákonné odpovědnosti, tak ze záruční odpovědnosti), ale je podstatně oslabeno.
Podle principu promlčení vzniká prodávajícímu možnost vznést námitku, že kupující nesplnil svou povinnost oznámit vady (že reklamace nebyla včasná). Jestliže prodávající tuto námitku opožděného oznámení vad (opožděné reklamace) vznese v soudním nebo rozhodčím řízení, nemůže být právo z odpovědnosti za vady přiznáno, stane se nevymahatelným.
Obsahově podobná právní úprava včasnosti oznámení vad se podávala i z ustanovení § 562 odst. 2 a 3 obch. zák., která se týkala vad díla a která odkazovala na obdobné použití § 428 odst. 2 a 3 obch. zák. Rovněž judikatura ke smlouvě o dílo proto uváděla, že je třeba rozlišovat existenci vady, dobu, ve které musí objednatel vady díla zhotoviteli oznámit (reklamační lhůtu), a promlčecí dobu, ve které musí být právo z odpovědnosti za vady uplatněno u soudu.
Včasná notifikace je pouze předpokladem zachování vymahatelnosti práv objednatele z vad díla, popř. zachování samotného tohoto práva. Aby nedošlo k jejich promlčení, musí být práva z odpovědnosti za vady uplatněna u soudu (případně v rozhodčím řízení) v promlčecí lhůtě.
V poměrech platné právní úpravy Nejvyšší soud vyslovil, že ustanovení § 628 o. z. stanoví počátek promlčecí lhůty u práv, u nichž se v prvé řadě vyžaduje jejich mimosoudní uplatnění. Na tom se shoduje i komentářová literatura.
Dovolací soud sdílí závěry vyslovené v odborné literatuře ve směru, že v některých případech zákon vyžaduje, aby ke vzniku, zachování či výkonu práva došlo k uplatnění práva u zákonem určené osoby. Pokud nedojde k takovému uplatnění práva, právo je eliminováno nebo modifikováno. K uplatnění práva dochází jednostranným právním jednáním adresovaným osobě určené v zákoně specificky (zákonem je stanovena i lhůta).
Jestliže včasné uplatnění práva u určené osoby nenastane, spojuje s tím zákon nepřípustnost uplatnění práva u soudu, resp. nepřípustnost přiznání práva soudem vůči subjektu, proti němuž je právo uplatňováno.
Za práva, jež musejí být uplatněna nejprve u určité osoby, se považují zejména práva z vadného plnění. Smyslem zakotvení povinnosti předchozího uplatnění práva z vadného plnění u příslušné osoby je především zájem na rychlé realizaci smluv, jakož i ochrana zájmů zcizitele a obecně i právního styku. Povinnost vytknout vadu zajišťuje, aby právní styk nebyl zatížen bezdůvodně opožděnými stížnostmi nabyvatele ohledně vadnosti předmětu plnění, a stanovení oznamovací povinnosti rovněž napomáhá promptnímu osvětlení toho, zda smlouva byla řádně realizována. Zciziteli se řádným oznámením vady zajišťuje možnost včas reagovat na existenci případných vad.
Promlčecí lhůta, na niž dopadá ustanovení § 628 o. z., začíná plynout ode dne, kdy bylo právo u příslušné osoby věřitelem uplatněno. Není rozhodné, jaké stanovisko k uplatněnému právu dotčená osoba zaujala, či zdali ponechala uplatnění práva zcela bez reakce. Uvedený počátek běhu promlčecí lhůty se uplatní i v případech uplatnění práv z vad, jež jsou důsledkem skutečností, o nichž zcizitel v době vzniku odpovědnosti za vady věděl nebo musel vědět.
Ačkoliv v těchto situacích není vytčení vady nabyvatelem omezeno trvalou (tzv. peremptorní) námitkou zcizitele, že vada nebyla včas oznámena, nezbavuje zákon zcizitele ochrany tam, kde uplatnění práv z vad nesleduje legitimní cíl, ale naopak z okolností, za kterých bylo učiněno, vyplývá, že nabyvatel jedná v rozporu s principem poctivosti uvedeným v § 6 o. z., případně že jednání nabyvatele představuje zneužití práva podle § 8 o. z. Půjde zejména o situace, kdy nabyvatel vyvolá ve zciziteli přesvědčení, že vadu předmětu plnění v budoucnu nevytkne a práva z ní neuplatní; jestliže tak následně přesto učiní, nelze uplatnění práv z vad přiznat právní ochranu, třebaže bylo uplatněno v promlčecí lhůtě počítané podle § 628 o. z.
Odvolací soud založil své rozhodnutí o žalobcem uplatněném právu na přiměřenou slevu z kupní ceny výlučně na závěru, že toto právo je podle § 619 odst. 1 a 2 o. z. a § 629 odst. 1 o. z. promlčeno, a nelze je proto žalobci přiznat. Řešením otázky, zda vůbec uvedené právo z vadného plnění žalobci vzniklo a zda v době jeho uplatnění u soudu trvalo, se odvolací soud s ohledem na „procesní ekonomii“ vůbec nezabýval (srov. bod 7 odůvodnění napadeného rozsudku).
Z právní úpravy a shora citované judikatury dovolacího soudu ovšem plyne, že v případě uplatňování práv z vadného plnění je nezbytné rozlišovat samu existenci vady, dále lhůtu, ve které musí kupující vadu předmětu koupě prodávajícímu oznámit (srov. § 2111 o. z. a § 2112 odst. 1 a 2 o. z.), a konečně promlčecí lhůtu, ve které musí být právo z odpovědnosti za vady (po jejich vytknutí) uplatněno u soudu (§ 628 o. z.). Včasné oznámení vady je pouze předpokladem zachování vymahatelnosti práv kupujícího z vad předmětu koupě, popř. zachování samotného tohoto práva. Aby nedošlo k jejich promlčení, musí být práva z odpovědnosti za vady uplatněna u soudu (případně v rozhodčím řízení) v promlčecí lhůtě, pro jejíž počátek je podle § 628 o. z. rozhodující den, kdy bylo právo uplatněno u příslušné osoby (prodávajícího). Jestliže odvolací soud počátek běhu promlčecí lhůty u práva kupujícího z vadného plnění takto neposuzoval, nýbrž vyšel z úpravy obsažené v § 619 o. z. a z hlediska žalovaným vznesené námitky promlčení hodnotil, „kdy se žalobce dozvěděl nebo odkdy měl a mohl vědět, že kabel vysokého napětí povede či již vede přes pozemek“, je jím provedené právní posouzení nesprávné.
Vzhledem k uvedenému se Nejvyšší soud již nezabýval (nemusel zabývat) otázkou, zda žalovaným uplatněná námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy, poněvadž její posouzení by vzhledem ke shora uvedenému právnímu hodnocení bylo předčasné a procesně nehospodárné.
Ustanovení § 576 o. z. obsahuje obecnou úpravu částečné neplatnosti právního jednání, která se nepoužije, je-li k dispozici úprava zvláštní. O zvláštní úpravu jde (také) u právních norem, jejichž účelem je vyloučit platnost ujednání, která jsou s nimi v rozporu, aniž by však byla dotčena platnost zbývajícího obsahu právního jednání.
Jde například o některé zákazy u spotřebitelských smluv, u kterých zákon stanoví, že se k ujednáním porušujícím takový zákaz nepřihlíží (srov. § 1812 odst. 2). Právní úprava má v těchto případech za cíl pouze zbavit účinků zakázané ujednání (tím, že je učiní neplatným, resp. nicotným), aniž by platnost spotřebitelské smlouvy byla jinak dotčena. Taková zvláštní právní úprava má přednost před obecnou úpravou částečné neplatnosti obsaženou v komentovaném ustanovení.
Zjištění, zda má určitá právní norma uvedený účel, je otázkou vykladu příslušné právní úpravy.
Podle důvodové zprávy k zákonu č. 39/2020 Sb., o realitním zprostředkování, úprava ustanovení § 17 odst. 4 týkající se omezení výhradního zprostředkování časovým limitem míří pouze na vztah realitního zprostředkovatele a zájemce, který je spotřebitelem.
Zjevně je tedy stanovena ve prospěch spotřebitele a jejím účelem je chránit ho před případy překročení zákonem stanoveného časového limitu výhradního zprostředkování. Proto se (v souladu s výše uvedeným účelem) v případě ujednání odchylujícího se od ní (v podobě sjednání výhradního zastoupení, jež se časově nekryje s dispozicí dotyčné normy) uplatní pravidlo uvedené v § 1812 odst. 2 o. z., tedy že se k takovému ujednání nepřihlíží.
Vzhledem k uvedenému odpadá nutnost vypořádání argumentace dovolatelky týkající se způsobu vyhodnocení podmínek platnosti smlouvy z důvodu neplatnosti její části.
I vzhledem k tvrzení dovolatelky, že dotyčný smluvní vztah byl založen na modelu exkluzivity jako ústřední podmínky kontraktu a motivace stran, neboť úmyslem obou stran při uzavření smlouvy bylo sjednání exkluzivity, je zjevné, že porušení časových podmínek stanovených § 17 odst. 4 zákona o realitním zprostředkování samo o sobě nemůže vést k závěru, že by žalobkyně dotyčnou smlouvu - při jejich dodržení - neuzavřela.
Dobrou víru je nezbytné hodnotit obdobně jako v případě problematiky oprávněné, resp. nyní poctivé držby, objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Oproti dosavadní judikatuře však platí, že ve shodě s § 7 o. z. se dobrá víra dobrověrného nabyvatele presumuje.
Podle judikatury Nejvyššího soudu je při hodnocení dobré víry nabyvatele věcného práva v soulad zápisu ve veřejném seznamu se skutečným právním stavem ve smyslu ustanovení § 984 odst. 1 o. z. vždy třeba brát v úvahu, zda smluvní strana při běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat (od každého očekávat), neměla, popřípadě nemohla mít, důvodné pochybnosti o tom, že údaje uvedené ve veřejném seznamu (v katastru nemovitostí) odpovídají skutečnému právnímu stavu, tedy i o tom, že osoba zapsaná jako vlastník v katastru nemovitostí je skutečným vlastníkem věci.
Běžná (obvyklá) opatrnost smluvní strany při nabývání věcného práva zásadně nezahrnuje její povinnost činit aktivní kroky (šetření) směřující k tomu, aby se ujistila, že stav zápisů ve veřejném seznamu, o němž se přesvědčila nahlédnutím do něj, je vskutku v souladu se skutečným právním stavem.
Jsou-li však nabyvateli známy skutečnosti, které knihovní stav objektivně znejišťují, pak lze po něm přiměřenou „investigativní“ aktivitu požadovat. Posouzení, zda o takové skutečnosti šlo a zda investigativní aktivita vyvinutá nabyvatelem byla dostatečná, je na úvaze soudu, kterou by mohl dovolací soud zpochybnit, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená či nebyla řádně odůvodněna.
Odvolací soud pod bodem 12 napadeného rozhodnutí ve vztahu k možnosti nabytí předmětných pozemků žalovaným ve smyslu § 984 o. z. (při současném nabytí pozemku parc. č. st. XY) uvedl, že žalovaný v době podání návrhu na zápis věděl, že předmětné pozemky užívají žalobci.
Dále však pod bodem 14 vysvětlil okolnosti, pro které tato skutečnost dobrou víru žalovaného nenarušila (bod 12), přičemž těmito byly zejména jednání prodávajícího a žalobců. Z bodu 14 napadeného rozhodnutí je pro posouzení dobré víry žalovaného klíčové především toto: Žalovaný zakoupil pozemek od obce XY na základě nabídky, která byla zveřejněna na úřední desce obce včetně snímku z katastrální mapy obsahující celý pozemek parc. č. st. XY, tedy i se spornými částmi (tj. s předmětnými pozemky). Bylo zde uvedeno, že pozemek může sloužit k výstavbě rodinného domu (zahrnujíc v to nutně vzhledem k velikosti pozemku odstranění či přestavbu zemědělského objektu, a tím získání přístupu na pozemek parc. č. XY).
Žalovaný pozemek kupoval za situace, v níž taktéž žalobci reagovali na předchozí nabídky obce XY prodat pozemek parc. č. st. XY včetně sporných částí (předmětných pozemků). Byť tedy žalobci věděli, že obec prodává pozemek včetně sporných částí (předmětných pozemků), veřejně jednali tak, že údaje uvedené v katastru nemovitostí skutečnému právnímu stavu odpovídají, neboť opakovaně vyjádřili zájem o zakoupení celého pozemku parc. č. st. XY. Jednání žalobců proto žalovaného v důvěře ve správnost údajů uvedených v katastru nemovitostí utvrzovalo. K tomu dovolací soud zdůrazňuje, že z bodu 5 napadeného rozhodnutí plyne další podstatné zjištění učiněné soudem prvního stupně, a to, že „účastníci shodně tvrdili, že žalobci opakovaně vyjádřili zájem o zakoupení pozemku parc. č. st. XY podáním nabídek obci XY, a sporné části taktéž chtěli koupit od žalovaného.“
Pakliže se tedy žalobci obrátili (obraceli) s nabídkou odkupu předmětných pozemků též přímo na žalovaného, musela tato skutečnost žalovaného nutně utvrdit v tom, že katastrální zápis odpovídá skutečnému právnímu stavu, tj. není zde rozpor mezi skutečným a zapsaným právním stavem ohledně vlastnického práva k předmětným pozemkům (jako části pozemku parc. č. st. XY).
Tím, že se žalobci obrátili na žalovaného jako na vlastníka předmětných pozemků, totiž jednoznačně dali najevo, že oni sami se za vlastníky nepovažují. Stejně žalobci vystupovali vůči obci XY, na kterou se obraceli rovněž jako na předchozího vlastníka předmětných pozemků. Již z tohoto důvodu není pro nyní projednávanou věc – aniž by byly zkoumány další okolnosti případu – bez dalšího stěžejní závěr předestřený žalobci v tom ohledu, že by měla držba (užívání) předmětných pozemků žalobci znejistit žalovaného ohledně jeho vlastnického práva.
Zde nutno zdůraznit, že dobrá víra nabyvatele ve smyslu § 984 o. z. se – pro účely nabytí vlastnického práva od neoprávněného – nepochybně vztahuje ke správnosti zápisu vlastnického práva ve veřejném seznamu (katastru nemovitostí), nikoliv toliko v to, že pozemek „neužívá“ na základě jakéhokoliv důvodu jiná osoba. Právě z toho důvodu je držba (užívání) osobou odlišnou od převodce jednou z okolností, která má nabyvatele objektivně „znejistit“ ohledně správnosti zápisu.
Pokud však v nyní projednávané věci bylo současně ze strany uživatelů pozemku jasně deklarováno, že vlastníky předmětných pozemků nejsou, nýbrž že mají zájem o jejich odkup, je nezbytné tuto skutečnost hodnotit jako klíčovou v tom směru, že žalovaný byl důvodně přesvědčen o tom (resp. neměl žádné pochybnosti), že nabývá vlastnické právo od obce XY. V takovém případě totiž byla případná „pochybnost“ žalovaného o správnosti zápisu založená užívacími poměry na místě samém vyvrácena samotnými žalobci, resp. jejich jednáním vůči žalovanému.
Dovolací soud uvádí, že závěry učiněné v těchto rozhodnutích jsou v souladu se závěrem odvolacího soudu, přičemž konkrétně se jedná o již uváděnou investigativní povinnost nabyvatele za situace, v níž existují objektivní okolnosti vzbuzující pochybnost mezi stavem zapsaným ve veřejném seznamu a skutečným právním stavem, jakož i o již zmiňované dotázání se držitele (uživatele) nabyvatelem, neodpovídají-li držební (užívací) poměry vlastnickým poměrům v katastru nemovitostí. Zde dovolací soud pro úplnost odkazuje na výše vysvětlené utvrzení žalovaného ze strany samotných žalobců ohledně správnosti zápisu v katastru nemovitostí (odpovídajícího skutečnému právnímu stavu).
Dovolací soud proto uzavírá, že úvaha odvolacího soudu ohledně nabytí předmětných pozemků (jako částí pozemku parc. č. st. 331) žalovaným v souladu s § 984 odst. 1 o. z. je správná, resp. není ve smyslu citované judikatury zjevně nepřiměřená.
Pokud se jedná o námitku žalobců, že „v řízení před okresním soudem se s ohledem na shora uvedený právní názor soudu vůbec neposuzovala otázka nabytí pozemku parc. č. st. XY žalovaným v dobré víře ve smyslu ustanovení § 984 o. z“, není z dovolání nikterak patrné, zda tuto námitku považují žalobci za vadu řízení, k níž by však mohl dovolací soud přihlédnout teprve za předpokladu, bylo-li by dovolání jinak přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Protože zde není formulována zobecnitelná právní otázka a ani náznakem vymezena přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., dovolací soud se touto námitkou dále nezabýval (nemohl zabývat).
Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) pak nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolací soud nakonec připomíná, že dovolání lze podle § 241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vyloučen je tak a contrario přezkum věci po skutkové stránce. Neobstojí proto ani tvrzení žalobců, jež jsou ryze skutkové povahy.
Odvolací soud uzavřel, že z důvodu neplatnosti smlouvy žalobkyni svědčí nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 a následujících o. z. Při určení výše bezdůvodného obohacení odkázal na § 2999 odst. 1 větu první o. z., podle kterého má ochuzený právo na peněžní náhradu ve výši obvyklé ceny. Vzhledem k tomu, že šlo o veřejnou zakázku, při níž je kladen důraz na co nejnižší cenu, a nabídka žalobkyně prošla výběrovým řízením jako vítězná, považoval dohodnutou cenu za cenu minimální, která s vysokou mírou pravděpodobnosti hraničící s jistotou nemohla být vyšší než obvyklá cena. Proto již obvyklou cenu nezjišťoval, nepoučoval k tomu účastníky podle § 118a občanského soudního řádu a vycházel z ceny účastníky sjednané. Shledal tak opodstatněným nárok na zaplacení jistiny, tj. částky 2 150 829,45 Kč, nikoliv však smluvních úroků z prodlení. S ohledem na absolutní neplatnost celé smlouvy totiž považoval za neplatné též ujednání o smluvním úroku z prodlení s tím, že povinnost zaplatit smluvní úrok z prodlení žalované platně nevznikla.
Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že ve sporném řízení ovládaném dispoziční zásadou je soud (až na zákonem stanovené výjimky) vázán žalobou, tedy tím, jak žalobce vymezil předmět řízení.
Vymezením předmětu řízení v žalobě se rozumí vylíčení skutečností (skutkových tvrzení), z nichž žalobce nárok dovozuje, a žalobním návrhem (petitem). Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci, tedy vymezit předmět řízení po skutkové stránce způsobem vylučujícím možnost jeho záměny s jiným skutkem.
Právní kvalifikace uplatněného nároku není obligatorní náležitostí žaloby (srov. § 79 odst. 1 o. s. ř.), a je-li přesto v žalobě obsažena, není pro soud závazná. Posouzení skutku (skutkového děje) po právní stránce je vždy úkolem soudu (zásada iura novit curia – „soud zná právo“). Vychází-li nárok na peněžité plnění ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit uplatněný nárok po právní stránce podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu takto nárok posoudit.
Lze-li tedy na základě zjištěného skutkového stavu žalobci přiznat plnění, kterého se domáhá, byť z jiného právního důvodu, než jak žalobce svůj nárok po právní stránce kvalifikoval, soud nemůže žalobu zamítnout, nýbrž musí žalobci plnění přiznat. Nepřípustným překročením návrhu a porušením dispoziční zásady řízení by bylo pouze přiznání jiného nebo většího plnění, než kterého se žalobce dle žalobního petitu domáhal, nebo přiznání plnění na základě jiného skutkového stavu, než který byl v žalobě vylíčen a byl předmětem dokazování.
V posledně citovaných rozhodnutích pak Nejvyšší soud též dodal, že výše uvedené judikaturní závěry se projeví ve vztahu mezi nároky na plnění ze smlouvy a na vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním podle absolutně neplatné smlouvy tak, že právní posouzení smlouvy ze strany soudu jako neplatné neznamená změnu skutkového stavu vymezeného žalobou (otázka absolutní neplatnosti smlouvy je otázkou právní, a nikoliv skutkovou), a nebrání tedy soudu posoudit žalobou uplatněný nárok ze smlouvy jako nárok z bezdůvodného obohacení.
V judikatuře Nejvyššího soudu byl též vysloven závěr, že bezdůvodné obohacení je závazkovým právním vztahem, z něhož vzniká dluh tomu, kdo bezdůvodné obohacení získal. Spočívá-li tento dluh v platební povinnosti, je nepochybné, že jde o dluh peněžitý. S včasným a řádným nesplněním takového peněžitého dluhu spojuje § 1970 o. z. (dříve § 517 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník) pro dlužníka nepříznivý důsledek v podobě věřitelova oprávnění požadovat nejen dlužnou částku (jistinu), ale také úroky z prodlení (v tam řešených věcech byl posouzen jako oprávněný nárok na tzv. zákonný úrok z prodlení se zaplacením bezdůvodného obohacení ve formě peněžité náhrady).
V nyní projednávané věci odvolací soud považoval (oproti právnímu názoru žalobce) smlouvu o poskytování administrativní podpory za absolutně neplatnou, přičemž v souladu s výše uvedenými judikaturními závěry posoudil zjištěné skutečnosti o poskytnutém plnění žalobkyně žalované jako nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 2 150 829,45 Kč odpovídající ceně za poskytnuté plnění sjednané mezi stranami v neplatné smlouvě.
S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o poskytování administrativní podpory měl odvolací soud za neplatné rovněž smluvní ujednání o výši úroku z prodlení, v důsledku čehož uzavřel, že žalované nevznikla povinnost zaplatit úrok z prodlení ve smluvně sjednané výši, a žalobu ve vztahu k požadovanému smluvnímu úroku z prodlení zamítl.
Pro úplnost je třeba dodat, že oproti ne zcela jasnému vyjádření soudu prvního stupně, který ujednání v čl. 7.8 smlouvy o poskytování administrativní podpory na jednu stranu považoval za sjednanou „smluvní pokutu“, avšak současně vyhověl požadovanému plnění jako nároku na smluvní úrok z prodlení, odvolací soud jednoznačně posuzoval tento žalobní požadavek žalobkyně jako příslušenství, tj. jako úrok z prodlení ve smluvně sjednané výši.
Toto právní posouzení odvolacího soudu je v rozporu s výše uvedenými judikaturními závěry, je neúplné, a tudíž nesprávné, zamítl-li odvolací soud žalobu ve vztahu k požadovanému příslušenství (úroku z prodlení) na základě závěru o neplatnosti smluvního ujednání o úroku z prodlení, aniž se vzhledem ke skutkovým tvrzením žalobkyně zabýval právním posouzením žalobou požadovaného příslušenství podle § 1970 o. z. věty poslední o. z., tj. tím, zda při neplatnosti smlouvy včetně jejího ujednání o úroku z prodlení a při žalobkyní tvrzené existenci prodlení žalované s úhradou žalobou požadované částky jistiny (kterou odvolací osud posoudil jako nárok na peněžitou náhradu za bezdůvodné obohacení žalované) nepřísluší žalobkyni požadované příslušenství (skutkově vymezené již v žalobě) z jiného právního důvodu (jako tzv. zákonný úrok z prodlení z řádně a včas neuhrazené částky peněžité náhrady).
