Pátky s judikaturou 30/4/26

Základní okolnost,  že i výchozí ustanovení o mimořádném vydržení – ve vazbě na závěry vyslovené  Nejvyšším soudem mohou být nahlížena interpretačně odlišně, ale s jejich  zákonným vyzněním, které zákonnému textu neodporuje, připustil ke stěžejnímu  a výchozímu pojmu „nikoliv nepoctivého úmyslu“ v odborné literatuře K. Eliáš.  

Podle přesvědčení  Nejvyššího soudu je celá zvolená koncepce celkově vyvážená. Na straně jedné  došlo jednoznačně k méně formálnímu zákonnému přístupu co do splnění podmínek  pro mimořádné vydržení, na druhé straně je však tento zákonný benevolentnější  přístup spojen s dvojnásobně delší vydržecí dobou (u nemovitostí dvacet let).

Z tohoto pohledu je  nutno nahlížet i na požadavek dovolatele na změnu dosavadního judikatorního  přístupu. I když jsou podmínky pro mimořádné vydržení mírnější oproti  předchozí právní úpravě, nabytí vlastnického práva je spojeno s dvaceti lety  držby vlastnického práva, během které má vlastník možnost nastoupení účinků  mimořádného vydržení účinně zabránit.

Tuto dobu vnímá  Nejvyšší soud jako výrazně dlouhou, během níž má vlastník možnost se proti  důsledkům možného mimořádného vydržení bránit. Jestliže takový důsledek pojí  judikatura Nejvyššího soudu s požadavkem podání žaloby na ochranu  vlastnického práva (jestliže nedojde mezi držitelem a vlastníkem k dohodě a  předání držby nebo k dohodě o tom, že nemovitost bude držitelem i nadále  užívána, ale např. na základě obligačního ujednání), nejde o nic jiného než o  obecné vyjádření principu vigilantibus iura scripta sunt a okolnosti, že je  to právě soud, kdo poskytuje ochranu porušeným subjektivním právům.

Dovolací soud v této  souvislosti nemohl přehlédnout ani praktický aspekt věci. Měla-li by platit  koncepce navržená dovolatelem, pro soudní praxi by to bylo spojeno často se  složitým dokazováním v průběhu celé dvacetileté doby o tom, jakými  informacemi držitel disponoval a jakým způsobem je měl právně vyhodnotit,  často bez reálné zobecňující možnosti závěru, zda taková informace byla  způsobilá založit – oproti dosavadnímu stavu – existenci nepoctivého úmyslu v  té podobě, kterou judikatura přijala a proti které ani dovolatel námitky  nevznáší. Jinak řečeno, soudní praxe by musela dokázat vymezit, jaké  okolnosti by byly způsobilé odůvodnit závěr, že držitel nikoliv v nepoctivém  úmyslu se najednou stává držitelem v nepoctivém úmyslu, tj. držitelem, který  jedná nepoctivě (nemorálně) v obecném smyslu.

V celkovém pojetí  pak je třeba zdůraznit i to, že by mělo být primárním záměrem vlastníka, aby  vlastnická práva a povinnosti vykonával k věci on sám a nikoliv držitelem,  což je důvodem pro to, aby o ochranu vlastnického práva usiloval.

Ostatně z pohledu fungování praxe dovolací  soud dodává, že je přesvědčený o tom, že zvolená koncepce je také v praxi  funkční, protože nutí vlastníka věci skutečně usilovat o výkon jeho  vlastnických práv, která v průběhu vydržecí doby místo něj vykonává někdo  jiný. Dovolací soud nedisponuje žádnými informace či zkušenostmi, že by  zvolená koncepce působila praxi jakékoliv potíže, které by mohly být  okolností, jež by vedla dovolací soud k úvaze o přehodnocení jeho dosavadního  přístupu.

Nadto je potřeba zdůraznit, že zvolenou  koncepci výkladu ustanovení o mimořádném vydržení je třeba vnímat jako celek,  protože takto byla také Nejvyšším soudem zamýšlena a v dosavadní judikatuře  také podrobně vysvětlena. Tuto okolnost zdůrazňuje Nejvyšší soud proto, že  doposud všechna rozhodnutí v ústavněprávním přezkumu obstála s vědomím, že  Ústavní soud posuzoval jak celkovou koncepci zvolenou Nejvyšším soudem  (celkové pojetí mimořádného vydržení, pojem nikoliv nepoctivého úmyslu,  zákonnost § 3066 o. z. apod.), tak i její promítnutí do jednotlivých  posuzovaných případů.

Smyslem a účelem  institutu mimořádného vydržení, jak plyne z důvodové zprávy, je poskytnout  ochranu faktickým stavům, jejichž základ je sporný nebo pochybný, kdy domnělé  vlastnictví trvá značně dlouhou dobu. Nemůže však sloužit k ochraně zjevné  lsti a podvodu. Lze mít proto za to, že podmínkou mimořádného vydržení není  odůvodněné přesvědčení držitele o tom, že mu vykonávané právo náleží, nemůže  je však vykonávat ve zlém úmyslu.

V nynější věci je  nutno poukázat na skutečnost, že nebylo nalézacími soudy zjištěno, že by  žalobkyně uznala vlastnické právo žalované 1), resp. že by s určitou mírou  jistoty zjistila (tj. věděla), že vlastníkem předmětného pozemku je žalovaná  1). Naopak soud prvního stupně pod bodem 40 podle dopisu (provedeného jako  důkaz) ze dne 18. 11. 2016 uvedl, že žalobkyně „požádala o odložení podpisu  nájemní smlouvy k předmětným pozemkům do doby vzájemně přijatelného řešení,  např. převedení vlastnického práva k pozemku na žalobkyni z důvodu vydržení“.  Ačkoliv odvolací soud pod bodem 82 napadeného rozhodnutí uvedl, že žalobkyně  v roce 2016 „zjistila, že vlastníkem sporného pozemku (subjektem drženého  práva) je žalovaný 1)“, nepochybně se ze strany žalobkyně jednalo o zjištění  nesouladu v zápisu v katastru nemovitostí, načež probíhala komunikace mezi  žalobkyní a žalovanými. Podstatné však je, že ze zjištěného skutkového stavu  neplyne, že by žalobkyně vlastnické právo žalované 1) „uznala“, jak uvádí  dovolatelka, nýbrž že žalobkyně v té době již považovala sebe za vlastníka  předmětného pozemku, neboť se domnívala, že jej nabyla vydržením. Již z  tohoto faktu je pak zřejmé, že ani jednání žalobkyně v tomto období a období  následném zjevně není jednáním, kterým by žalovaným úmyslně měla či chtěla  působit újmu a už vůbec nemůže jít o jednání, které by bylo motivováno – z  pohledu ústavněprávní judikatury – zlým úmyslem, resp. jednáním, které by  vykazovalo znaky zjevné lsti či podvodu. To i s přihlédnutím k tomu, že po  celou dobu držby zajišťovala žalobkyně péči o předmětný pozemek na své  náklady.

Přitom nelze  odhlížet od toho, že žalobkyně v té době věděla, že se držby předmětného  pozemku chopila před bezmála 90 lety. Proto nepochybně zápis vlastnického  práva v katastru nemovitostí ve prospěch žalované 1) nemusel nutně znamenat  pozitivní vědomost žalobkyně o tom, že vlastníkem předmětného pozemku je  někdo jiný než ona, a to s ohledem na možnost mimoknihovního nabytí  vlastnického práva (typicky vydržením). Taková vědomost je však zpravidla  zapotřebí pro dovození nepoctivého úmyslu k okamžiku chopení se držby.

Nakonec nelze  souhlasit s námitkou žalovaného 1) o „absenci nezvratitelnosti nepoctivého  úmyslu“. Pokud držitel, který nenabyl věc v nepoctivém úmyslu, odmítá  vlastníkovi držbu předat, resp. vzdát se jí, může vlastník v průběhu vydržecí  doby zabránit mimořádnému vydržení v zásadě jen žalobou napadající držbu nebo  tvrdící nepoctivý úmysl držitele při jejím nabytí, tedy zpravidla žalobou na  ochranu vlastnického práva (§ 1040 o. z.), nebo, má-li na určení naléhavý  právní zájem, žalobou na určení svého práva či určení, že držiteli držené  právo nenáleží (§ 80 o. s. ř.). Bude-li žalobě vyhověno, považuje se držitel  od okamžiku, kdy mu byla doručena žaloba, za držitele jednajícího v  nepoctivém úmyslu.

Pokud se jedná o  žalovaným 1) předkládanou analogii k institutu promlčení (systematicky v  dovolání oddělenou od argumentace plédující pro změnu judikatury Nejvyššího  soudu v otázce okamžiku, k němuž se posuzuje nepoctivý úmysl držitele), ta se  zakládá na argumentaci, že mimosoudní jednání brání promlčení nároku.

Dovolatel zde  upozorňuje, že „rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je nekonzistentní při  využití dalších institutů občanského zákoníku“. Navrhuje proto (zřejmě)  obdobný přístup rovněž v otázce vydržení. K tomu však dodává, že touto  optikou (principu poctivosti) je nutno hledět na nepoctivý úmysl ve smyslu §  1095 o. z.

Pokud jde o otázku  absence nepoctivého úmyslu, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit  od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, tuto odchylku dovozoval  žalovaný 1) především z poměru výměry žalobkyní skutečně nabývaných pozemků a  předmětného pozemku.

Žalovaný 1) s  poukazem na citované pasáže uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu tvrdil, že  s ohledem na rozdíl ve výměře nabytých pozemků a předmětného pozemku muselo  být žalobkyni nepochybně zřejmé, že se ujímá držby pozemku, který nebyl  součástí převodní smlouvy, pročež se držby předmětného pozemku chopila v  nepoctivém úmyslu ve smyslu § 1095 o. z.

Zprvu je nutné  odmítnout argumentaci žalovaného 1) rozsudkem, neboť toto rozhodnutí řešilo  vydržení v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a tudíž bylo  stěžejní posoudit, zda byl držitel vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře,  tj. zda jeho držba byla oprávněná. Mimořádné vydržení však nevyžaduje dobrou  víru držitele, nýbrž absenci nepoctivého úmyslu .

Co se týká žalovaným  1) předkládaných rozhodnutí dovozujících nepoctivý úmysl za pomoci výměry  skutečně nabývaného a (typicky) připloceného pozemku, zde je nutno  konstatovat, že na závěru o výrazném rozdílu ve výměře skutečně nabytých  pozemků a pozemků, jejichž držby se v souhrnu žalobkyně chopila, napadené  rozhodnutí ve smyslu § 237 o s. ř. nezávisí.

Byť lze se žalovaným  1) souhlasit do té míry, že výrazný rozdíl ve výměře skutečně nabývaného  pozemku a pozemku, jehož držby se osoba v souhrnu chopí, může být jistým  vodítkem při posouzení nepoctivého úmyslu, soudy zde závěr o takovém rozdílu  ve výměře neučinily.

Naproti tomu soud prvního stupně pod bodem  67 rozsudku uvedl: „Pro dobrou víru žalobkyně svědčí nepochybně též existence  ohraničení předmětného pozemku zdí od parc. č. XY, výškový rozdíl i výměry  sporného pozemku (430 m2) ve vztahu k celkovým výměrám pozemků, které  žalobkyně na základě trhové smlouvy ze dne 18. 5. 1925, od níž odvozuje titul  k užívání předmětného pozemku, nabyla (pozemku parc. č. XY o výměře 3 992 m2,  pozemku parc. č. XY o výměře 151 m2 a parc č. XY o výměře 2296 m2). Při  úvaze, zda za daných skutkových okolností bylo omluvitelné, aby se žalobkyně  (osoby za ni jednající) domnívala, že trhovou smlouvou ze dne 18. 5. 1925  nabyla též předmětný pozemek, nelze odhlédnout od skutečnosti, že v zemských  deskách a vložkách pozemkových knih se neuváděla výměra pozemků, proto nebylo  možné podle výměry pozemků jednoznačně určit, že pozemek nebyl zahrnut do  trhové smlouvy.“

Z uvedeného je  patrné, že soud prvního stupně shledal, že se žalobkyně chopila držby  předmětného pozemku v dobré víře. Tento závěr soudu prvního stupně  rekapituloval pod bodem 18 napadeného rozhodnutí též odvolací soud, přičemž  odvolací soud ve svém původním rozhodnutí dovodil, že žalobkyně ztratila  dobrou víru v roce 1927 (viz bod 67 napadeného rozhodnutí), z čehož je  nepochybné, že odvolací soud rovněž přijal závěr soudu prvního stupně o tom,  že se žalobkyně chopila držby předmětného pozemku v dobré víře, kterou však  následně pozbyla. V důsledku toho pak odvolací soud ani nepřijal závěr, že by  zde – s ohledem na výměry pozemků – byl takový nesoulad, který by zavdal  nepoctivému úmyslu žalobkyně při chopení se držby (bod 82 napadeného  rozhodnutí).

Takový závěr je  nepochybně správný, neboť dospěly-li soudy na základě posouzení výměry k  tomu, že se žalobkyně držby chopila v dobré víře, tím spíše se zde uplatní  závěr o tom, že se držby nechopila v nepoctivém úmyslu ve smyslu § 1095 o. z.  Protože však žalovaný 1) svoji argumentaci ve vztahu k nepoctivému úmyslu  vystavěl na výrazném rozdílu ve výměře, která měla založit nepoctivý úmysl na  straně žalobkyně, je nutno uzavřít, že na takovém rozdílu ve výměře napadené  rozhodnutí založeno není, pročež spočívá argumentace žalovaného 1) na  skutkových zjištěních, která nebyla ze strany nalézacích soudů učiněna. Ve  svém důsledku je proto otázka posouzení nepoctivého úmyslu v kontextu  předloženém dovolatelem otázkou, na jejímž řešení napadené rozhodnutí ve  smyslu § 237 o. s. ř. nezávisí.

Nakonec přípustnost  dovolání žalovaného 1) nemůže založit ani „otázka obcházení restitučních  předpisů“, při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit od ustálené  rozhodovací praxe Ústavního a Nejvyššího soudu .

Předně je třeba  poznamenat, že žalovaný 1) při předložení předmětné otázky vychází z  předpokladu, že sporný pozemek byl konfiskován na základě tzv. Benešových  dekretů, k čemuž v dovolání odkazuje na s. 4 napadeného rozhodnutí. Odvolací  soud nicméně v napadeném rozhodnutí na s. 4, při shrnutí skutkového stavu, k  němuž dospěl soud prvního stupně (pod bodem 14 rozsudku), uvádí toliko, že  předmětný pozemek byl zapsán pod č. kat. XY v knihovní vložce č. XY, přičemž  ke dni 24. 8. 1891 byl proveden vklad vlastnického práva k němu ve prospěch  otce hraběte T.-S. (J. O. G. V. T. H.), a následně byl předmětný pozemek z  této knihovní vložky jako jediný odepsán.

Ohledně ostatních  tam zapsaných pozemků byl nalézacími soudy učiněn závěr o jejich převodu  podle trhové smlouvy ze dne 23. 9. 1921 a následného poznamenání národní  správy.

Naproti tomu byl  nalézacími soudy učiněn ten závěr, že „v řízení nebylo prokázáno, že by byl  předmětný pozemek konfiskován podle dekretu č. 108/1945 a konfiskačního  výměru ÚNV hl. m. Prahy z 25. 9. 1947, , jak namítala žalovaná 1)“ – (bod 74  prvostupňového rozsudku a bod 26 napadeného rozhodnutí).

Již z toho důvodu se  žalovaným 1) předestřená otázka zakládá na zjištění, které nebylo nalézacími  soudy učiněno, pročež se napadené rozhodnutí na řešení žalovaným 1)  předestřené otázky ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá.

Pro úplnost však  dovolací soud dodává, že žalovaným 1) uváděná rozhodnutí by byla pro nyní  posuzovanou věc nepřiléhavá i za situace, v níž by nalézací soudy hypoteticky  k závěru o konfiskaci předmětného pozemku dospěly. Žalovaný 1) explicitně –  na podkladu citovaných závěrů předložených rozhodnutí – uvádí, že jakýkoliv  postup „tehdejšího vlastníka“, včetně určovací žaloby, je obcházením  restitučních předpisů.

O tuto situaci se však nepochybně nejedná, neboť určení vlastnického  práva se nedomáhá „tehdejší vlastník“, tj. osoba, jíž byl pozemek  konfiskován. Naopak vlastnické právo žalobkyně k předmětnému pozemku bylo  nabyto na základě mimořádného vydržení, tedy nejdříve k 1. 1. 2019 (viz §  3066 o. z.), a to originárně. Již z toho důvodu nelze hovořit o „obcházení  restitučních předpisů“ ze strany žalobkyně, která své vlastnické právo opírá  o zcela jinou právní skutečnost. Ostatně že i pozemek vydaný v restituci může  být předmětem vydržení – přičemž o takovou situaci se zde ani nejedná –  potvrdil Ústavní soud). Ostatně ani originární nabytí vlastnického práva v  průběhu vydržecí doby nemá vliv na běh vydržecí doby a nezaniká ani k  vydržení způsobilá držba.

‍

Podle § 18 odst. 1 ZEÚ fyzická osoba, podnikající fyzická osoba a  právnická osoba může provádět úkon vůči orgánu veřejné moci, má-li  zpřístupněnu svou datovou schránku a umožňuje-li to povaha tohoto úkonu,  prostřednictvím datové schránky.

Podle § 18a ZEÚ, ve znění účinném do 31. 12. 2021, ministerstvo umožní  na žádost fyzické osoby, podnikající fyzické osoby nebo právnické osoby  dodávání dokumentů z datové schránky jiné fyzické osoby, podnikající fyzické  osoby nebo právnické osoby do datové schránky této osoby (odstavec 1).  Dokument dodaný podle odstavce 1 je doručen okamžikem, kdy se do datové  schránky přihlásí osoba, která má s ohledem na rozsah svého oprávnění přístup  k tomuto dokumentu (odstavec 2).

Posledně citované ustanovení § 18a ZEÚ bylo s účinností od 1. 1. 2022  doplněno o nově znějící odstavec 3, podle kterého nepřihlásí-li se do datové  schránky osoba podle odstavce 2 ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byl dokument  dodán do datové schránky, považuje se tento dokument za doručený posledním  dnem této lhůty.

Při stanovení okamžiku doručení žalobcovy žádosti o předběžné  projednání jeho nároku do datové schránky žalované vyšel odvolací soud z výše  citovaného § 17 odst. 3 ZEÚ, v návaznosti na což uzavřel, že tento okamžik  připadl na den, kdy se do datové schránky žalované přihlásila osoba, která  měla s ohledem na rozsah svého oprávnění přístup k dodanému dokumentu.

V této souvislosti však přehlédl, že uvedené ustanovení na situaci, při  níž je do datové schránky orgánu veřejné moci doručováno podání fyzické  osoby, popř. podnikající fyzické osoby nebo právnické osoby, nedopadá.

Z jazykového znění § 17 ZEÚ, jakož i z jeho označení „Doručování  dokumentů orgánů veřejné moci prostřednictvím datové schránky“, je totiž  nepochybné, že se toto ustanovení uplatní v případech, kdy je prostřednictvím  datové schránky doručován dokument pocházející od orgánu veřejné moci, který  směřuje do datové schránky jiného orgánu veřejné moci nebo do zpřístupněné  datové schránky fyzické osoby, podnikající fyzické osoby či právnické osoby.

V nyní posuzovaném případě však tato situace nenastala, bylo-li k  předběžnému uplatnění nároku využito datové schránky žalobcova právního  zástupce, z níž příslušná datová zpráva směřovala do datové schránky orgánu  veřejné moci ve smyslu výše citovaného § 6 odst. 1 ZEÚ. Aplikace § 17 odst. 3  ZEÚ je tudíž vyloučena.

Ustanovení § 18 odst. 1 ZEÚ, které se týká doručování dokumentů  fyzických osob, podnikajících fyzických osob a právnických osob do datové  schránky orgánů veřejné moci a je označeno nadpisem „Provádění úkonů vůči  orgánům veřejné moci prostřednictvím datové schránky“, žádnou úpravu okamžiku  doručení dokumentu neobsahuje.

Mezi prvními na tuto skutečnost upozornila judikatura Nejvyššího  správního soudu, která v návaznosti na to dovodila, že v tomto případě k  doručení dochází v okamžiku, v němž byl dokument do datové schránky orgánu  veřejné moci dodán.

Poukázat lze v této souvislosti na usnesení Nejvyššího správního soudu  , v němž tento soud mj. konstatoval, že „… není přijatelné, aby orgán veřejné  moci (zde soud) vlastním postupem (zejména svým pasivním přístupem či  nečinností – nepřihlášením oprávněné osoby do datové schránky) určil okamžik,  kdy mu bude podání účastníka řízení předáno, tedy kdy z procesněprávního  hlediska vyvolá účastníkem zamýšlené důsledky. To vše navíc v situaci, kdy  podání účastníka je dodáno do datové schránky orgánu veřejné moci, a tedy se  objektivně a fakticky nachází v jeho dispoziční sféře“.

Stejný závěr dopadající na určení okamžiku doručení podání účastníka  řízení do datové schránky soudu a spojený tak s okamžikem jeho dodání do této  datové schránky plyne ze žalobcem zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu.

Konstrukce vedoucí k určení okamžiku doručení předběžného uplatnění do  datové schránky žalované, kterou zvolil odvolací soud, by tedy mohla být  odůvodněna jedině aplikací výše citovaného § 18a odst. 2 ZEÚ, ve znění  účinném do 31. 12. 2021, tj. ustanovení, které dopadá na případy doručování  dokumentů z datové schránky fyzické osoby, podnikající fyzické osoby nebo  právnické osoby do datové schránky jiné takovéto osoby, přičemž je označeno  nadpisem „Dodávání dokumentů fyzických osob, podnikajících fyzických osob a  právnických osob“.

Možnost aplikace tohoto ustanovení (které stanoví okamžik doručení  dokumentu doručovaného v rámci režimu tzv. soukromoprávní komunikace ) při  doručování datové zprávy do datové schránky orgánu veřejné moci, a to v  případech, v nichž se doručovaná písemnost týká právního vztahu, v němž stát  nezaujímá vrchnostenské postavení (nevykonává veřejnou moc), nýbrž v něm  figuruje jako právnická osoba (§ 21 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník),  přitom zmiňuje jak část odborné literatury , tak ji v minulosti naznačila  (obiter dictum) i judikatura Ústavního soudu.

Stran povahy nároku vycházejícího ze zákona č. 82/1998 Sb. je  judikatura dovolacího soudu ustálena v závěru, že se jedná o nárok  soukromoprávní, byť má většinou základ v právu veřejném, pročež o něm  rozhodují soudy v občanském soudním řízení. Povinnost tzv. předběžného  projednání tohoto nároku, jež byla do zmíněného zákona převzata ze zákona č.  58/1969 Sb. a po novele provedené zákonem č. 160/2006 Sb. se vztahuje na  všechny tímto zákonem upravené nároky směřující vůči státu, přitom sleduje,  aby úřad uvedený v § 6 OdpŠk daný nárok posoudil a v případě jeho  opodstatněnosti jej (zcela nebo zčásti) uspokojil, čímž má být předcházeno  zbytečným soudním sporům.

Předběžné projednání nároku u příslušného orgánu tak slouží pouze k  formulaci vůle státu ohledně možného dobrovolného odškodnění před zahájením  soudního řízení. Sdělení příslušného orgánu poškozenému, že jím uplatněný  nárok bude (zcela nebo zčásti) či nebude uspokojen, není správním  rozhodnutím, ale svou povahou odpovídá občanskoprávnímu úkonu (resp. právnímu  jednání) státu jednajícího prostřednictvím k tomu povolané organizační složky  státu.

Aplikace správního řádu na tento postup je vyloučena, neboť jeho účelem  nebylo přenesení kompetence rozhodnout o daném nároku na správní orgány. Úřad  vymezený v § 6 OdpŠk sice v rámci předběžného projednání nároku jedná jako  státní orgán jménem státu, nevystupuje zde však jako orgán veřejné moci,  neboť nevydává žádné právní akty, prostřednictvím kterých by závazně a  vynutitelně ze své státně mocenské (vrchnostenské) pozice určoval práva a  povinnosti jiných subjektů. Namísto toho postupuje zcela neformálně, a  předmětný postup má tak spíše podobu „vyjednávání“ mezi poškozeným a státem.

Z pohledu těchto judikatorních  závěrů by se tak mohlo zdát, že pro účely doručení požadavku na předběžné  projednání nároku vycházejícího z § 14 OdpŠk do datové schránky příslušného  úřadu by se měl uplatnit právě žalovanou prosazovaný režim upravený v § 18a  odst. 2 ZEÚ, který ve znění účinném v době realizace tohoto doručení, tj. ve  znění účinném do 31. 12. 2021, spojoval toto doručení výhradně až s  okamžikem, kdy se do datové schránky přihlásila osoba, která měla s ohledem  na rozsah svého oprávnění přístup k dodanému dokumentu. Z níže uvedených  důvodů však Nejvyšší soud dospěl k rozhodnutí, že takovýto závěr přijmout  nelze.

Především nelze opomenout, že celá právní úprava postupu směřujícího k  náhradě škody (újmy) v režimu zákona č. 82/1998 Sb., tedy i úprava zmíněného  předběžného projednání nároku poškozeného, směřuje k nápravě újem způsobených  poškozenému pochybením orgánů veřejné moci při výkonu jejich vrchnostenské  pravomoci, jehož je tento postup (byť směřuje k uspokojení nároku  soukromoprávní povahy) přímým a bezprostředním dozvukem.

Právo na náhradu škody způsobené poškozenému nezákonným rozhodnutím  soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným  úředním postupem je přitom ústavně garantováno jako právo základní, jak plyne  z čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Při  aplikaci zákona č. 82/1998 Sb., který upravuje podrobnosti a podmínky, za  nichž lze toto základní právo realizovat (viz čl. 36 odst. 4 Listiny), je  proto nezbytné postupovat tak, aby fakticky nedocházelo k jeho vyprázdnění.  Aplikací zmíněné zákonné normy tudíž nesmí dojít, přímo ani nepřímo, k tomu,  aby byl rozsah základního práva zaručeného čl. 36 odst. 3 Listiny omezen,  nýbrž je třeba interpretovat ji způsobem, který poškozeným umožní jejich  nárok na náhradu újmy mající svůj původ v selhání orgánů veřejné moci reálně  uplatnit ).

Ve světle těchto závěrů proto není nepodstatné připomenout, že se s  institutem předběžného projednání nároku ve smyslu § 14 OdpŠk pojí (vedle  jeho výše podané charakteristiky) též podmínka pro uplatnění nároku  poškozeného u soudu, neboť poškozený se může v souladu s odstavcem 3  zmíněného ustanovení se svým nárokem obrátit na soud pouze tehdy, pokud do  šesti měsíců ode dne, kdy svůj nárok u příslušného úřadu předběžně uplatnil,  nebyl tento nárok plně uspokojen, pročež nevyužití tohoto institutu má dle ustálené  judikatury za následek vznik odstranitelného nedostatku podmínky řízení ve  smyslu § 104 odst. 2 o. s. ř.

Ostatně existence této podmínky vedla ESLP a poté i Nejvyšší soud v  minulosti k tomu, že při posuzování přiměřenosti délky soudního řízení, jehož  předmětem je nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené délkou řízení o  nároku vycházejícího ze zákona č. 82/1998 Sb., který bylo nezbytné před  zahájením soudního řízení předběžně uplatnit u příslušného úřadu, se doba  tohoto předběžného projednání do celkové délky řízení (maximálně však v  rozsahu šesti měsíců) započítává.

Institut předběžného projednání  nároku pak nepředstavuje jen výhodu pro poškozeného spočívající v tom, že  příslušné náhrady vzniklé újmy může dosáhnout bez nutnosti vedení soudního  řízení, ale přínosnou roli nepochybně sehrává i pro stát, když oddaluje  okamžik splatnosti jeho závazku k zaplacení finančních náhrad, které jím  způsobenou újmu poškozené osobě reparují (k tomu viz výše citovaný § 15 odst.  1 a 2 OdpŠk).

Vzhledem k tomu, že zákon předběžné projednání svěřuje ministerstvům a  jiným ústředním orgánům státní správy, tedy orgánům zpravidla odlišným od  těch, které vydaly nezákonné rozhodnutí nebo se dopustily nesprávného  úředního postupu, nelze též nezmínit, že tento institut přispívá rovněž k pro  stát výhodnému sjednocování aplikace právní úpravy jeho odpovědnosti.

Vlastní okamžik, v němž byl příslušný nárok na náhradu újmy u úřadu  uvedeného v § 6 OdpŠk předběžně uplatněn, pak představuje velmi významnou  skutečnost při posuzování otázky promlčení tohoto nároku, neboť v souladu s §  35 odst. 1 OdpŠk promlčecí doba ode dne předběžného uplatnění nároku na  náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu šesti  měsíců, neběží.

Obzvlášť zásadní je přitom uvedený okamžik u nároků na náhradu  nemajetkové újmy (což je i případ nyní vedeného řízení), které se podle § 32  odst. 3 OdpŠk promlčují v šestiměsíční subjektivní promlčecí lhůtě, tedy ve  lhůtě, pro jejíž krátkou (byť nikoliv protiústavní) délku Ústavní soud ve své  judikatuře opakovaně akcentoval nezbytnost citlivého přístupu při hledání  spravedlivé rovnováhy mezi ochranou práv poškozeného a právní jistotou státu.

Zmíněné úzké sepětí předběžně uplatněného nároku na náhradu újmy  způsobené při výkonu veřejné moci s jeho veřejnoprávním pozadím,  ústavněprávní garance bránící omezení práva poškozených na tuto náhradu, i  popsaný význam předběžného uplatnění tohoto nároku pro průběh i výsledek  navazujícího soudního řízení, vede Nejvyšší soud k závěru, že nelze  připustit, aby v případě, využije-li poškozený k předběžnému uplatnění svého  nároku datové schránky příslušného úřadu, stát okamžik doručení tohoto návrhu  sám po jeho dodání do této datové schránky jakkoliv oddaloval, a to  prostřednictvím toho, kdy se k tomu oprávněná osoba do dotčené datové  schránky přihlásí (dle právní úpravy účinné do 31. 12. 2021 – tedy i v době,  kdy žalobce u žalované svůj nárok předběžně uplatnil – nadto zcela neomezeně,  a s účinností od 1. 1. 2022 pak maximálně o 10 dnů).

I přes shora popsaný soukromoprávní charakter předběžného projednání  dotčeného nároku je tak namístě uzavřít, že k doručení návrhu, jímž poškozený  svůj nárok na náhradu škody podle § 14 OdpŠk předběžně uplatnil u příslušného  úřadu, dochází okamžikem jeho dodání do datové schránky tohoto úřadu, a to v  režimu doručování do datové schránky orgánů veřejné moci upraveného v § 18  odst. 1 ZEÚ a upřesněného navazující rozhodovací praxí.

K obdobnému řešení, a to v souvislosti s doručováním tzv. námitek dle §  110 a § 111 dnes již neúčinného zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných  zakázkách, ve znění do 30. 9. 2016 (dále též jen „ZVZ“), ostatně již v  minulosti přistoupila také judikatura Nejvyššího správního soudu, přičemž se  konkrétně jednalo o otázku doručení námitek dodavatele do datové schránky  zadavatele veřejné zakázky, které bylo dle uvedeného zákona podmínkou pro  následné vedení správního řízení o přezkoumání úkonů zadavatele u Úřadu na ochranu  hospodářské soutěže.

Tato judikatura považuje zadávání veřejných zakázek za civilní  (soukromoprávní) kontraktační proces, který není výkonem veřejné moci s tím,  že uvedené námitky, jejichž vyřizování probíhá neformální cestou a dává  zadavateli možnost přezkoumat a přehodnotit svůj dosavadní postup v zadávacím  řízení bez vydání autoritativního aktu veřejné moci, jsou „jakousi  ‚předehrou‘ před samotným – ryze veřejnoprávním – přezkoumáním postupu  zadavatele“ Úřadem na ochranu hospodářské soutěže.

Dle závěrů této judikatury se pro popsanou úzkou souvislost těchto  námitek s následným správním řízením uplatnil při jejich doručování  zadavateli § 18 ZEÚ, pročež k jejich doručení docházelo již jejich dodáním do  jeho datové schránky. Tímto zadavatelem přitom nemusel být jen orgán státu,  nýbrž i územně samosprávný celek nebo (při splnění zákonem daných podmínek) i  jiná právnická či fyzická osoba, která nebyla součástí státní (veřejné)  správy (srov. § 2 odst. 2, 3 a 6 uvedeného zákona).

Ke stejnému závěru pak Nejvyšší správní soud dospěl i ve vztahu k  určení okamžiku, v němž docházelo ke splnění povinnosti dodavatele doručit  stejnopis návrhu adresovaného Úřadu na ochranu hospodářské soutěže zadavateli  ve smyslu § 114 odst. 4 téhož zákona, stalo-li se tak prostřednictvím  zadavatelovy datové schránky.

Aniž by se v podmínkách dnes účinného zákona č. 134/2016 Sb., o  zadávání veřejných zakázek, na popsaném charakteru námitek cokoliv změnilo,  popsanou rozhodovací praxi týkající se komunikace mezi zadavatelem a  dodavatelem realizované prostřednictvím datové schránky nakonec zákonodárce  promítl do znění § 211 odst. 9 věty první tohoto zákona.

Okamžik předběžného uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy,  kterou měl žalobce utrpět tvrzeným nesprávným úředním postupem, tedy v nyní  řešeném případě připadl na den dodání příslušného návrhu do datové schránky  žalované, k němuž dle zjištění odvolacího soudu došlo dne 7. 8. 2020.

Vztáhl-li tedy odvolací soud počátek běhu šestiměsíční promlčecí lhůty  na den 7. 2. 2020, tato lhůta do okamžiku předběžného uplatnění nároku u  žalované neuplynula, neboť v poslední den této lhůty došlo v souladu s § 35  odst. 1 OdpŠk ke stavění jejího běhu. Bylo-li současně zjištěno, že žalobce  svou žalobu podal k soudu v den, v němž mu bylo doručeno sdělení žalované o  výsledku předběžného projednání, pak tato lhůta neuplynula ani do okamžiku  zahájení tohoto řízení. Závěr odvolacího soudu o promlčení předmětného  žalobcova nároku je tudíž nesprávný.

‍

Podle ustanovení §  1539 odst. 1 o. z. se svědci zúčastní pořizování závěti takovým způsobem, aby  byli s to potvrdit, že zůstavitel a pořizovatel jsou jedna a táž osoba.  Svědek se podepíše na listinu obsahující závěť; k podpisu zpravidla připojí  doložku poukazující na jeho vlastnost jako svědka a údaje, podle nichž ho lze  zjistit.

Podle odstavce  druhého téhož ustanovení nemůže být svědkem osoba nesvéprávná, nebo osoba,  která není znalá jazyka, nebo způsobu dorozumívání, v němž se projev vůle  činí.

Podle ustanovení §  1540 odst. 1 o. z. dědic nebo odkazovník není způsobilý svědčit o tom, co se  mu zůstavuje. Stejně není způsobilá být svědkem osoba dědici nebo  odkazovníkovi blízká, ani zaměstnanec dědice nebo odkazovníka.

Výjimečně se v  odstavci druhém téhož ustanovení připouští, aby i tyto osoby případně  svědčily, bude-li závěť učiněna před třemi svědky (namísto běžných dvou).  Dědic či odkazovník, popř. osoby jim blízké či jejich zaměstnanci, mohou být  svědky také v tom případě, jestliže zůstavitel vlastní rukou napíše tu část  závěti, v níž dotyčnou osobu za dědice nebo odkazovníka povolává.

Je tomu tak proto,  že u těchto osob nelze – s ohledem na jejich vztah k zůstavitelově majetku  nebo k těm, kterým tento majetek má (může) jako zůstavitelovým dědicům  připadnout – vůbec předpokládat, že by své svědectví o zůstavitelově poslední  vůli poskytly vždy pravdivě nebo že by jejich svědectví o zůstavitelově  poslední vůli muselo být vždy a každým pokládáno za věrohodné.

Podle ustálené  rozhodovací praxe dovolacího soudu ustanoví-li zůstavitel v allografní závěti  za svého dědice právnickou osobu, jsou nezpůsobilými svědky závěti i fyzické  osoby, které činí (mohou činit) za tuto právnickou osobu právní úkony, jakož  fyzické osoby, které jsou společníky, členy nebo zaměstnanci této právnické  osoby nebo které k ní mají jiný obdobný vztah, jestliže by důvodně pociťovaly  újmu, kterou by utrpěla právnická osoba povolaná za zůstavitelova dědice,  jako újmu vlastní.

Výše uvedené závěry  zastává rovněž odborná právní literatura, podle níž je vyloučeno, aby při  pořizování závěti ve formě, k níž je nutná vedle přítomnosti pořizovatele  ještě přítomnost dalších osob, působily osoby, které mají nebo mohou mít na  věci osobní zájem.

Tento osobní zájem  by se mohl projevit zejména v tom, aby závěť obsahovala (nebo naopak  neobsahovala) nějaké ustanovení. Tyto závěry nejsou v rozporu ani s názory  dřívějšími; nadto, výčet osob nezpůsobilých svědčit poslednímu pořízení  zůstavitele byl i historicky pojímán jako taxativní a nahlíželo se na něj  tak, že jej nelze rozšířit.

Judikatura soudů je  taktéž ustálena v závěru o tom, že svědkem závěti (event. dědicem ze závěti)  může být i osoba, která na žádost zůstavitele tuto závěť sepsala. Rovněž se  vyjadřuje k otázce svědectví pisatele prosté allografní závěti tak, že ze  svědectví není vyloučen bez dalšího; je vyloučen tehdy, když jej zůstavitel  povolal za dědice či odkazovníka.

Vzhledem k uvedeným  judikatorním závěrům proto nelze ani osobu advokáta sepisujícího závěť  zůstavitele (není-li závětí povolaným ani zákonným dědicem či osobou jim  blízkou) podřadit pod vymezený okruh osob, jimž zákon nepřiznává způsobilost  být svědky závěti.

Budiž řečeno  (navazujíc zejména na bod 17. shora), že zásadní je nezúčastněnost  (nestrannost) svědeckého stvrzení vůle zůstavitele, spočívající zejména v  tom, že svědek nesmí mít přímý prospěch ze závěti. Z tohoto důvodu soudní  praxí tradičně byly (a jsou) vyloučeny ze svědectví osoby, které jsou  zainteresované na dědictví, a za nevhodné či nezpůsobilé být svědky byly (a  jsou) považovány rovněž osoby jim podřízené a na nich závislé (dle aktuální  hmotněprávní úpravy se jedná již jmenovitě i o „zaměstnance“ dědice či  odkazovníka).

K tomu se vyjadřuje  taktéž důvodová zpráva, v níž se podává, že podle § 1540 odst. 1 o. z. není  způsobilý svědčit zásadně ani dědic nebo odkazovník, ani osoba mu blízká nebo  jeho zaměstnanec. Je přitom více než zjevné, že posouzení nestrannosti svědka  posledního pořízení zůstavitele do určité míry podléhá „optice doby“ založené  momentálními společenskými podmínkami. Příkladmo občanské právo v období  první republiky označovalo za nezpůsobilé svědky „placené členy domácnosti“  dědice (nebo odkazovníka) [k tomu srov. ust. § 594 o. z. o., blíže viz  Rouček, F., Sedláček, J. Komentář k Československému obecnému zákoníku  občanskému. Díl III., svazek 1. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2013, str.  154, citující mj. právní závěr vyjádřený v rozhodnutí Gl. U. N. F. 2028,  podle nějž „Placeným společníkem domácnosti jest ten, kdo v domě obmyšleného  bydlí a dostává mzdu, ať v penězích, ať v naturáliích (stravě), ať v obojím,  bez ohledu na to, v jaké vlastnosti koná služby.“].

Obecně lze shrnout,  že za nezpůsobilého svědka vůle zůstavitele tedy jsou (a byly) aktuálními  právními úpravami zpravidla označovány osoby včleněné do sféry dědice a z  tohoto titulu pociťují vůči němu loajalitu.

Ve světle již  předestřené argumentace má dovolací soud za to, že advokát v žádném ohledu  nesplňuje kritéria osobní či ekonomické integrace do sféry jeho klienta [má  sice povinnost hájit zájmy klienta, disponuje však vlastní profesní  odpovědností a povinností mlčenlivosti danou mu zákonem a nepodléhá ani  „interní“ loajalitě vůči klientovi (typické právě pro zaměstnance), jeho  vztah s klientem vzniká na základě smlouvy o poskytování právních služeb  (smlouvy příkazní podle § 2430 a násl. o. z.)], a proto není možné a priori v  důsledku poskytování právních služeb klientovi - coby budoucímu dědici -  považovat advokáta za nezpůsobilého svědka poslední vůle pořízené ve prospěch  tohoto dědice.

Lze tedy souhlasit s  dovolatelkou, pokud odmítá obecný závěr, že „samotný vztah klient – advokát  mezi osobou povolanou závětí za dědice a svědkem podpisu závěti zůstavitelem  vyvolává takové pochybnosti o nezaujatosti advokáta a pravdivosti jeho  svědectví o obsahu závěti, že to advokáta činí osobou nezpůsobilou být  svědkem podpisu zůstavitele na závěti“.

Odvolacímu soudu lze  (navzdory nesprávnému právnímu závěru) přisvědčit potud, že pro posouzení  dané věci se jeví nerozhodnou okolnost, v jaké formě byly právní služby  poskytovány (že se tak stalo na základě substitučního zmocnění ve sdružení  spolupracujícího advokáta Z., jemuž byla udělena procesní plná moc pro  konkrétní exekuční řízení), příp. že substituent V. právní služby na základě  substitučního zmocnění fakticky neposkytl.

I s ohledem na -  rovněž historicky zastávané - spíše restriktivní pojímání výčtu osob  nezpůsobilých svědčit poslednímu pořízení zůstavitele nelze úspěšně dovozovat  ani odvolacím soudem zastávaný právní názor o možnosti výkladu per analogiam,  konkrétně že „s přihlédnutím k účelu právní úpravy obsažené v § 1540 odst. 1  o. z. lze za použití analogie dovodit, že V. V. je v případě předmětné závěti  osobou svědecky nezpůsobilou pro existenci pracovního vztahu k žalobkyni  obdobného vztahu zaměstnaneckému“.

Pro úplnost dovolací soud uvádí, že soud prvního stupně sice zmiňuje v  bodě 29. odůvodnění svého rozhodnutí rovněž „specifitu vztahu V. a žalobkyně,  který měl jít nad rámec běžného vztahu mezi advokátem a jeho klientem“, v  rámci závěrů o zjištěném skutkovém stavu (který se stal správně zjištěným  podkladem i pro rozhodnutí odvolacího soudu, bod 9. odůvodnění) ji však dále  blíže nerozvádí a především o tuto okolnost ani jakkoliv neopírá důvodnost  neplatnosti předmětné závěti.

‍

Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi (týkající se právní  úpravy účinné do 31. 12. 2013) dospěl k závěru, že závaznost usnesení soudu  vydaných v dědickém řízení nastává zvláštním způsobem. Výroky usnesení, které  se týkají dědického práva (které určují, kdo je zůstavitelovým dědicem), jsou  závazné pro každého.

Ostatní výroky usnesení soudu vydaného v dědickém řízení jsou závazné  jen pro účastníky dědického řízení (jejich právní nástupce) a v tomto rozsahu  také pro všechny soudy, správní úřady a jiné orgány veřejné správy. Otázka,  kdo je dědicem zůstavitele, nemůže být posuzována v jiném řízení než v řízení  o dědictví po zůstaviteli, a to ani jako otázka předběžná.

Ke stejným závěrům dospěla judikatura Nejvyššího soudu i v poměrech  právní úpravy účinné od 1. 1. 2014. Dědicem zůstavitele se rozumí ten, komu  soud v rozhodnutí o dědictví (vydaném podle § 185 z. ř. s.) potvrdil nabytí  dědictví (jako jedinému dědici nebo nabytí dědictví podle dědických podílů,  popřípadě kdo byl jako dědic účastníkem soudem schválené dohody o rozdělení  pozůstalosti), resp. připadnutí dědictví státu ve smyslu § 1634 o. z.,  přičemž výroky usnesení soudu vydané v řízení o pozůstalosti, které se týkají  dědického práva (stanoví, kdo je zůstavitelovým dědicem), jsou závazné pro  každého.

Dojde-li k tomu, že usnesení o dědictví nabude právní moci, je řízení o  pozůstalosti skončeno a skutečnost, že dlužník činil v řízení o pozůstalosti  právní jednání, v jejichž důsledku z dědictví obdržel méně, než činí jeho  dědický podíl, bez souhlasu insolvenčního správce, nemůže nastalý účinek  právní moci rozhodnutí o dědictví ovlivnit.

Ze závěrů o závaznosti výroků usnesení, které se týkají dědického  práva, Nejvyšší soud vycházel, v němž upřesnil ve vztahu k § 44a odst. 1 ex.  ř., že usnesení, jímž soud pravomocně schválil dohodu o vypořádání dědictví,  je závazné pro všechny soudy a taktéž i pro soudního exekutora, na nějž stát  přenesl část svých mocenských pravomocí (srov. § 1 odst. 1 ex. ř.) a který má  v exekučním řízení postavení soudu prvního stupně.

Dovodil proto, že soudní exekutor není oprávněn při provádění exekuce  proti povinnému dovolat se podle § 44a odst. 1 ex. ř. relativní neplatnosti  pravomocně schválené dohody o vypořádání dědictví, kterou povinný uzavřel s  ostatními dědici poté, co mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce. Výše  uvedené závěry však nebrání tomu, že věřitel může s úspěchem odporovat dohodě  o vypořádání dědictví schválené pravomocným usnesením o dědictví, kterou  dlužník (jako dědic) uzavřel v úmyslu zkrátit své věřitele, jsou-li pro  vyslovení odporovatelnosti splněny zákonné předpoklady.

Odmítne-li dědic dědictví, hledí se na něj, jako by dědictví nikdy  nenabyl (srov. § 1486 o. z.). V dalším průběhu řízení o pozůstalosti proto  již s takovou osobou není jednáno jako s dědicem a nemůže být též účastna  uzavření dohody o rozdělení pozůstalosti a jejímu schválení soudem. V případě  neplatnosti právního jednání spočívajícího v odmítnutí dědictví by oproti  tomu dědic, který dědictví neplatně odmítl, nadále mohl v řízení o  pozůstalosti jako jeho účastník uplatňovat své dědické právo, mohl by být účasten  dohody o rozdělení pozůstalosti a mohlo by mu být soudem potvrzeno nabytí  dědictví.

Dojde-li však v řízení o pozůstalosti již k vydání pravomocného  usnesení, kterým byla soudem schválena dohoda o rozdělení pozůstalosti (§ 185  odst. 1 písm. c) z. ř. s.), je potvrzeno nabytí dědictví jen těm, kdo byly  jako dědici účastníky této soudem schválené dohody, a v tomto rozsahu je  závazně rozhodnuto o tom, že zůstavitelovým dědicem jsou právě takové osoby  (a nikdo další).

Nebyla-li v usnesení o schválení dohody o rozdělení pozůstalosti takto  jako dědic (účastník dohody o rozdělení pozůstalosti) označena osoba, která v  předchozím průběhu řízení o pozůstalosti odmítla dědictví, a proto se na ni  hledí jako by dědictví nikdy nenabyla (srov. § 1486 o. z.), a z tohoto důvodu  již s ní jako s dědicem nebylo v dalším průběhu pozůstalostního řízení  jednáno, pak závazný závěr o tom, že se tato osoba dědicem nestala  [vyplývající z výroku usnesení podle § 185 odst. 1 písm. c) z. ř. s.], již  nelze následně mimo řízení o pozůstalosti zpochybnit ani prostřednictvím  námitky neplatnosti právního jednání spočívajícího v odmítnutí dědictví.

Námitku neplatnosti jednání spočívajícího v odmítnutí dědictví nemůže  úspěšně uplatnit podle § 44a odst. 1 ex. ř. ani soudní exekutor, neboť i on  je vázán tímto výrokem usnesení vydaného v pozůstalostním řízení, kterým bylo  pravomocně rozhodnuto (též) o tom, že zůstavitelovým dědicem se nestala osoba  (povinný), která dědictví odmítla.

Lze proto uzavřít, že bylo-li již pravomocně rozhodnuto usnesením soudu  v pozůstalostním řízení o dědictví (§ 185 z. ř. s.) tak, že jako dědic v  tomto usnesení nebyl označen povinný, který odmítl dědictví poté, co mu bylo  doručeno usnesení o nařízení exekuce, soudní exekutor při provádění exekuce  proti povinnému není oprávněn se následně dovolat podle § 44a odst. 1 ex. ř.  relativní neplatnosti právního jednání spočívajícího v odmítnutí dědictví  povinným.

Výše uvedené závěry však nebrání tomu, aby účelu, jehož má být dosaženo  při vymáhání pohledávek povinného v exekuci prostřednictvím institutu  generálního inhibitoria, mohl dosáhnout věřitel při splnění zákonných  podmínek (srov § 589 a násl. o. z.) prostřednictvím dovolání se relativní  neúčinnosti právního jednání dlužníka (povinného) spočívajícího v odmítnutí  dědictví.

Vyhověním odpůrčí žalobě věřitel získá právo uspokojit v exekuci svou  pohledávku z majetku, který nabyl na základě vůči němu právně neúčinného  odmítnutí dědictví někdo jiný než povinný dlužník. Vyslovení neúčinnosti  odmítnutí dědictví vůči věřiteli přitom nemá vliv na závaznost rozhodnutí  soudu vydaného v řízení o pozůstalosti o tom, kde se stal zůstavitelovým  dědicem.

V nyní projednávané věci odvolací soud postupoval v souladu s výše  uvedenými závěry, dovodil-li, že soudní exekutor se po právní moci usnesení  Městského soudu v Brně, kterým byla schválena dohoda dědiců (žalované a P. P.  – syna zůstavitele) a uvedeným dědicům bylo potvrzeno nabytí pozůstalosti  rovným dílem (každý ideální ½), úspěšně nemohl dovolat relativní neplatnosti  právního jednání dlužnice (odmítnutí dědictví), a že tedy není namístě  zamítnout žalobu o určení neúčinnosti tohoto právního jednání z důvodu, že  bylo neplatné. Právní posouzení věci odvolacím soudem ve vztahu k druhé  otázce bylo správné a dovolání v této části není důvodné.

Za situace, kdy tento právní závěr, který je sám o sobě postačujícím  důvodem pro vyloučení posouzení právního jednání dlužnice (odmítnutí  dědictví) jako neplatného ve smyslu § 44a odst. 1 ex. ř., byl dovolacím  soudem shledán správným, se již Nejvyšší soud pro nadbytečnost nezabýval  správností právního posouzení věci odvolacím soudem při řešení první otázky  (aplikace výjimky z neplatnosti právního jednání učiněného v rozporu s  generálním inhibitoriem v návaznosti na stav exekučního řízení).

Ani případná nesprávnost závěru odvolacího soudu při řešení první  otázky by totiž nic nemohla změnit na správnosti jeho závěru o platnosti  odmítnutí dědictví z důvodu nemožnosti úspěšného uplatnění námitky relativní  neplatnosti soudním exekutorem.

Při právním posouzení věci vycházel Nevyšší soud zejména z těchto  zákonných ustanovení:

Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu smrtí zůstavitele  vzniká dědické právo, které poskytuje dědici (dědicům) právo na pozůstalost  nebo na poměrný díl z ní a na nabytí dědictví (srov. § 1475 odst. 1 a 3 a §  1479 větu první o. z.). Právní úprava dědického práva vychází z principu  ingerence státu při nabývání dědictví; a stanoví, že pozůstalost po každém  zůstaviteli musí být projednána a rozhodnuta soudem. Podle usnesení soudu o  dědictví se nabývá dědictví (s výjimkou nabytí dědictví následným dědicem)  vždy s účinností ke dni vzniku dědického práva, tj. k okamžiku smrti  zůstavitele.

Dědic má právo po smrti zůstavitele dědictví odmítnout (§ 1485 odst. 1  věta před středníkem o. z.) Odmítne-li dědic dědictví, pak dědické právo  smrtí zůstavitele dědici sice vzniklo (resp. dědické právo se mu nabízelo),  ale v důsledku tohoto jeho dispozitivního právního jednání zaniklo, a to se  zpětnou účinností ke dni smrti zůstavitele.

Situace, která nastane v důsledku odmítnutí dědického práva dědicem, se  pak liší v závislosti na tom, zda šlo o dědice, kterého k dědění povolávala  dědická smlouva, závěť či zákon, případně, zda jde o nepominutelného dědice.

Odmítne-li smluvní dědic dědictví, nastupuje na jeho místo náhradník,  byl-li v dědické smlouvě sjednán. Nebyl-li náhradník v dědické smlouvě  ujednán a není-li zde žádný závětní dědic povolaný k dědění bez určení podílu  nebo dědicové povolaní k dědictví rovným dílem anebo všeobecným výrazem  znamenajícím rovné podělení, připadne uvolněný podíl smluvního dědice dědicům  zákonným.

Obdobně při odmítnutí dědictví závětním dědicem nastoupí na jeho místo  náhradník, kterého zůstavitel určil. V opačném případě uvolněný podíl  závětního dědice přiroste podle zásad akrescence buď ostatním závětním  dědicům, jestliže byli všichni povoláni k dědictví rovným dílem nebo  všeobecným výrazem znamenajícím rovné podělení (viz § 1504 o. z.), nebo jen  těm závětním dědicům, kteří byli povoláni bez určení podílu (viz § 1505 o.  z.).

Nejsou-li splněny podmínky pro to, aby uvolněný podíl přirostl ostatním  závětním dědicům nebo některému z nich, stane se uvolněný podíl předmětem  intestátní posloupnosti. Odmítne-li dědictví některý ze zákonných dědiců,  nastupují k dědění ti, kteří jsou povoláni k dědění místo něj podle zásady  reprezentace (srov. § 1635 odst. 2, § 1637 odst. 2, § 1640 o. z.).

V ostatních případech přiroste uvolněný podíl odmítnuvšího dědice  ostatním dědicům příslušné dědické třídy. Odmítne-li dědictví dědic, který  přichází v úvahu jako jediný dědic v dané třídě, nebo nemůže-li tento dědic v  rámci třídy být samostatným dědicem (například manžel v první třídě,  spolužijící osoba ve druhé třídě), nastupují k dědění dědicové následující  třídy v pořadí.

Ve vztahu k relativní neúčinnosti právního jednání je judikatura  Nejvyššího soudu ustálena v závěru, že odpůrčí žaloba je právním prostředkem  sloužícím k uspokojení vykonatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon  rozhodnutí (v exekučním řízení), a to postižením věcí nebo jiných majetkových  hodnot, které odporovaným právním jednáním ušly z dlužníkova majetku a ze  kterých by se věřitel mohl uspokojit, kdyby k tomuto právnímu jednání nedošlo  (popřípadě vymožením odpovídající náhrady nebo náhrady škody).

Žaloba o určení, že právní jednání dlužníka není vůči věřiteli právně  účinné, může být úspěšná jen tehdy, byla-li podána vůči osobě, která s  dlužníkem právně jednala nebo která z právního jednání přímo nabyla prospěch,  vůči jejímu dědici, vůči tomu, kdo nabyl jmění při přeměně právnické osoby  jako její právní nástupce, nebo – je-li splněna některá z podmínek  stanovených v § 594 odst. 2 písm. a) až c) o. z. – vůči jinému právnímu  nástupci.

Odmítnutí dědictví dlužníkem, je tedy nepochybně právním jednání, které  může zkracovat uspokojení vykonatelné pohledávky věřitele ve smyslu § 589  odst. 1 o. z., neboť se jím dlužník jako dědic vzdává svého majetkového práva  (dědického práva, tj. práva na pozůstalost nebo na poměrný díl z ní a na  nabytí dědictví – § 1475 o. z.), které získal smrtí zůstavitele (§ 1479 odst.  1 o. z.), a to se zpětnými účinky (tj. hledí se na něj, jako by dědictví  nikdy nenabyl – § 1486 o. z.).

Tímto právním jednáním dlužníka pak získává majetkový prospěch (dědické  právo) třetí osoba, příp. třetí osoby, a to podle výše popsaných zákonných  pravidel.

Ostatně podle § 592 o. z. se má posuzovat jako právní jednání uvedené v  § 590 nebo § 591 o. z. nejen opomenutí, kterým dlužník pozbyl majetkové  právo, nebo kterým jiné osobě vůči sobě způsobil vznik, zachování nebo  zajištění jejího práva majetkové povahy, ale výslovně též odmítnutí dědictví,  které nebylo předluženo (byť odmítnutí dědictví není opomenutím, ale právním  jednáním uskutečněným konáním).

Jinak řečeno při naplnění podmínek § 589 a násl. o. z. se může domáhat  věřitel dědice (dlužníka), který odmítl dědictví, určení, že toto právní  jednání dědice (dlužníka) vůči němu není právně účinné. Pasivně legitimovanou  je podle § 594 o. z. v případě takové odpůrčí žaloby osoba (příp. osoby), jež  získala podle výše uvedených pravidel (srov. odstavec 33) dědické právo v  rozsahu dědického práva dědice (dlužníka), který dědictví odmítl, namísto  něj. Pro určení pasivní legitimace tedy podle § 594 o. z. není rozhodné, zda  se řízení o pozůstalosti účastnily (příp. též uzavřely dohodu o vypořádání  dědictví) jako dědici též jiné osoby (jak se mylně domnívala žalovaná v  dovolání), ale pouze to, který (kteří) z dědiců získal(i) dědické právo  namísto dědice (dlužníka), jenž dědictví odmítl. Pouze takový dědic (takoví  dědici) totiž přímo nabyl(i) prospěch (v rozsahu dědického práva dlužníka)  právním jednáním spočívajícím v odmítnutí dědictví dlužníkem.

V nyní projednávané věci odvolací soud, postupoval v souladu s výše  uvedenými závěry, dovodil-li, že pasivně legitimovanou ve vztahu k odpůrčí  žalobě žalobkyně byla pouze žalovaná, která se po odmítnutí dědictví dlužnicí  jako jediná stala (podle § 1635 odst. 2 o. z.) dědičkou namísto ní (s právem  na poloviční podíl z pozůstalosti), a která tak jako jediná měla ve smyslu §  594 o. z. přímý prospěch z odmítnutí dědictví dlužnicí. P. P. totiž byl jako  syn zůstavitele dědicem s právem na (další) poloviční podíl z pozůstalosti  bez ohledu na odmítnutí dědictví dlužnicí, tj. z odmítnutí dědictví dlužnicí  žádný přímý prospěch neměl. Právní posouzení věci odvolacím soudem při řešení  této části třetí otázky tedy bylo správné.

Nejvyšší soud se dále (při vázanosti důvodem vymezeným v dovolání –  srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.) zabýval otázkou naplnění skutkové  podstaty § 590 odst. 1 písm. c) o. z. právním jednáním spočívajícím v  odmítnutí dědictví.

Ustanovení § 590 odst. 1 písm.  c) o. z. předpokládá existenci právního jednání mezi dlužníkem a osobou jemu  blízkou (typicky uzavření smlouvy jako dvoustranného právního jednání mezi  nimi) nebo právního jednání, které dlužník učinil ve prospěch osoby jemu  blízké (např. vzdání se dědictví ve prospěch osoby blízké podle § 1490 odst.  1 věty první před středníkem o. z., nebo uzavření smlouvy ve prospěch třetí  osoby blízké ve smyslu § 1767 o. z.).

Toto ustanovení představuje vedle § 590 odst. 1 písm. a) a b) o. z.  další skutkovou podstatu neúčinných právních jednání, při kterých byl  jednající dlužník veden úmyslem zkrátit věřitele. Oproti předchozím dvěma  skutkovým podstatám se však předpokládá u osoby blízké její vědomost (v době  právního jednání dlužníka) o úmyslu zkrátit věřitele právním jednáním  dlužníka, které s ním osoba blízká uzavřela, nebo které učinil dlužník v její  prospěch.

První podmínkou uvedeného ustanovení je tedy skutečnost zkrácení  věřitele, druhou jednání dlužníka s osobou blízkou nebo s cílem, aby prospěch  nabyla osoba blízká.

Jinak řečeno tato skutková podstata oproti skutkovým podstatám uvedeným  v § 590 odst. 1 písm. a) a b) o. z. zvýhodňuje věřitele ohledně důkazu  existence zkracujícího úmyslu dlužníka a existence vědomosti druhé strany o  zkracujícím úmyslu dlužníka (ty se předpokládají). Vychází z úvahy, že  chce-li dlužník ochránit svůj majetek před věřiteli, zpravidla jej převádí na  osoby sobě blízké, kterým může nejvíce důvěřovat a u kterých se může nejvíce  spolehnout, že majetek po pominutí hrozby exekuce převedou zpět, nebo ho  nechají majetek užívat apod., a též z úvahy, že blízké osoby bývají o situaci  a motivech dlužníka nejvíce informovány.

Konstrukce této skutkové podstaty důkazně zvýhodňující věřitele je tedy  odůvodněna tím, že právě z důvodu, že dlužník při právním jednání jednal s  osobou sobě blízkou, nebo v její prospěch, jednal v úmyslu zkrátit věřitele,  a tím, že osoba, s níž nebo v jejíž prospěch takto jednal, právě s ohledem na  svůj blízký vztah k věřiteli při uskutečnění právního jednání o zkracujícím  úmyslu dlužníka věděla nebo musela vědět.

Obdobný význam jako § 590 odst. 1 písm. c) o. z. přitom měl též § 2  odst. 3 odpůrčího řádu (čl. III. zákona č. 64/1931 Sb. z. a n., kterým se  vydávají řády konkursní, vyrovnací a odpůrčí), jenž byl podle důvodové zprávy  k zákonu č. 89/2012 Sb. hlavním inspiračním zdrojem právní úpravy neúčinnosti  právního jednání obsažené v § 589 a násl. o. z.

Podle § 2 odst. 3 odpůrčího řádu „odporovati lze právním jednáním,  kterými dlužníkovi věřitelé byli zkráceni a která dlužník sjednal v  posledních dvou letech před vznesením odporu se svým manželem - před sňatkem  či po něm - , se svým snoubencem nebo s jinými jemu blízkými osobami, anebo  která vykonal ve prospěch těchto osob, leč by druhé straně v době, kdy se  právní jednání stalo, dlužníkův úmysl zkrátiti věřitele, nebyl znám, ani znám  býti nemusil.“

tehdejší komentářová literatura  (týkající se též obsahově obdobného § 30 odst. 3 konkurzního řádu (čl. I.  zákona č. 64/1931 Sb. z. a n., kterým se vydávají řády konkursní, vyrovnací a  odpůrčí) uváděla, že uvedená skutková podstata vzhledem k osobě dlužníkova  (úpadcova) spolukontrahenta, kterým je osoba dlužníku (úpadci) blízká,  předpokládá, že věděl o úmyslu dlužníka (úpadce) zkrátit věřitele a že  domněnka, že osoby dlužníku (úpadci) blízké znaly jeho úmysl (zkrátit  věřitele), je odůvodněna jak při uzavírání smlouvy, tak při jednostranných  jednáních dlužníka (úpadce).

Věřitel (správce konkursní podstaty) musí v tomto případě prokazovat  pouze, že došlo k právnímu jednání mezi dlužníkem (úpadcem) a osobou jemu  blízkou (či v její prospěch) a že věřitelé byli tímto právním jednáním  zkráceni, úmysl zkrátit věřitele prokazovat nemusí.

S ohledem na výše uvedené předpoklady, jimiž je odůvodněna konstrukce  skutkové podstaty § 590 odst. 1 písm. c) o. z., tedy není namístě aplikace  tohoto ustanovení v případech, kdy pouze došlo k nabytí prospěchu osobou  blízkou dlužníku v důsledku jeho právního jednání, kterým však s takovou  osobou dlužník nejednal (nešlo o dvoustranné právní jednání uzavřené mezi  dlužníkem a osobou blízkou), a nešlo ani o jednání, které dlužník činil v  prospěch osoby blízké (nešlo ani o dvoustranné právní jednání dlužníka s jinou  osobou učiněné ve prospěch osoby blízké nebo o jednostranné právní jednání  dlužníka učiněné v její prospěch).

V těchto případech, kdy jednání dlužníka není zaměřeno na osobu jemu  blízkou a její prospěch, totiž není dán důvod bez dalšího předpokládat  existenci úmyslu dlužníka zkrátit věřitele a existenci vědomosti osoby blízké  o tomto úmyslu. Uvedené nic nemění na tom, že i v případě takových právních  jednání fakticky může jít o jednání dlužníka v úmyslu zkrátit věřitele, a že  takový úmysl může být osobě dlužníku blízké znám nebo jí musel být znám, bude  ovšem již na věřiteli, aby v případě takového jednání tyto skutečnosti  prokázal, bude-li se dovolávat naplnění skutkové podstaty uvedené v § 590  odst. 1 písm. a) nebo b) o. z. Pro aplikaci skutkové podstaty § 590 odst. 1  písm. c) o. z. (po stránce důkazní pro věřitele příznivější) nebudou naplněny  předpoklady.

Lze též dodat, že i v ustanovení § 42a odst. 3 obč. zák. bylo obsahově  rozlišováno mezi osobou, v jejíž prospěch byl zkracující právní úkon dlužníka  učiněn a osobou, které z takového právního úkonu dlužníka vznikl prospěch.  Stejně tak rozlišuje § 237 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a  způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve vztahu k povinnosti vydat do  majetkové podstaty dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů mezi  osobami, v jejichž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn a osobami, které  z něho měly prospěch.

Odmítnutí dědictví je právním  jednáním, které lze učinit po smrti zůstavitele výslovným prohlášením vůči  soudu (soudnímu komisaři), tj. písemným prohlášením zaslaným na adresu soudu  (soudního komisaře) nebo ústně do protokolu před soudem (soudním komisařem),  který pozůstalost projednává. Jeho obsahem musí být nepochybný projev vůle  dědice být vyloučen z dědické posloupnosti po zůstaviteli.

Není však možné odmítnout dědictví pouze ve prospěch konkrétní osoby,  neboť by šlo o odmítnutí s výhradou, které je podle § 1489 odst. 1 o. z.  neplatné.

Odmítnutí dědictví je tedy jednostranným právním jednáním adresovaným  soudu, které podle své povahy (na rozdíl například od vzdání se dědictví ve  prospěch druhého dědice podle § 1490 odst. 1 věty první před středníkem o.  z.) obecně nesměřuje ve prospěch konkrétní osoby určené odmítajícím dědicem.

Při odmítnutí dědictví dědicem (dlužníkem) pak nastupují na jeho místo  další osoby na základě zákona (příp. též z vůle zůstavitele) nikoliv na  základě vůle dědice, který dědictví odmítl. Nelze však vyloučit situace, v  nichž i toto jednostranné právní jednání adresované soudu, bude možné  považovat za právní jednání učiněné dlužníkem ve prospěch osoby blízké ve  smyslu § 590 odst. 1 písm. c) o. z.

Tak tomu bude v případě, kdy v době uskutečnění odmítnutí dědictví  dlužníkem bude s přihlédnutím k aktuální jasně vymezené situaci v  pozůstalostním řízení dlužníku zřejmé (zejména vzhledem k zákonné  posloupnosti a dalším uvedeným pravidlům), že se v případě odmítnutí dědictví  na místo něj stane dědicem (neodmítne-li také sama dědictví) konkrétní osoba  blízká, příp. osoby blízké dlužníku. V této situaci bude možné odmítnutí  dědictví dlužníkem považovat za jednání zaměřené na osobu jemu blízkou a její  prospěch.

Lze proto uzavřít, že odmítnutí dědictví dlužníkem jako jednostranné  právní jednání adresované soudu obecně nesměřující ve prospěch konkrétní  osoby určené odmítajícím dědicem zpravidla nesplňuje předpoklady právního  jednání vymezeného v § 590 odst. 1 písm. c) o. z., neboť nejde ani o právní  jednání mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou, ani o právní jednání učiněné  dlužníkem ve prospěch osoby jemu blízké.

Nelze však vyloučit, že i takové jednostranné právní jednání dlužníka  může být vzhledem ke konkrétním okolnostem, za kterých bylo dlužníkem učiněno  (zejména s přihlédnutím k aktuální situaci v pozůstalostním řízení),  posouzeno jako jednání dlužníka ve prospěch osoby blízké ve smyslu § 590  odst. 1 písm. c) o. z.

V nyní projednávané věci vyšel odvolací soud ze skutkových zjištění,  podle kterých dlužnice odmítla dědictví v situaci, kdy měla jedinou dceru  (osobu blízkou), která podle zákonné posloupnosti (srov. § 1635 odst. 2 o z.)  připadala do úvahy jako jediná dědička, jež při odmítnutí dědictví mohla  nabýt dědický podíl namísto ní.

Dlužnice si toho  byla též vědoma, prohlásila-li současně, že je sama nemajetná a nechce  ochudit své potomky. Za těchto okolností bylo možno považovat odmítnutí  dědictví dlužnicí za právní jednání, které učinila ve prospěch své dcery jako  osoby blízké, a toto jednání tak naplňovalo předpoklady uvedené v § 590 odst.  1 písm. c) o. z. Právní posouzení odvolacího soudu tedy bylo správné i při  řešení této části třetí otázky.

‍

V posuzovaném případě dovolatelka vícečetně namítá nesprávnou  kvalifikaci nároku, na základě kterého soudy nižších stupňů rozhodly ve  prospěch žalované.

Pro úspěch ve věci (ať už žalobkyně či žalované) však bude důležitá  nejen existence, a tedy kvalifikace, předmětného nároku (dluhu), ale  především povaha závazku, který byl z důvodu nejasnosti o tom, kdo je jeho  věřitelem složen dlužníkem (tzv. složitelkou) do soudní úschovy. Právě  udělení souhlasu s vydáním (právě a jen) předmětu soluční úschovy je vlastním  těžištěm tohoto sporného řízení.

Odvolací soud, jakkoliv věnoval vlastnímu rozhodování značnou  pozornost, na škodu věci v tomto řízení převzal skutková zjištění soudu  prvního stupně, která byla v klíčové otázce, co je oním předmětem soudní  úschovy, zcela nedostatečná a neúplná. Ačkoliv soud prvního stupně v úvodu  narace svého prvního rozhodnutí ve věci uvedl, že „předmětem úschovy je shora  uvedená částka, která představuje cenu za realizaci a provozování reklamní  kampaně v období od 16. 11. do 31. 12. 2019 v metru Dopravního podniku hl. m.  Prahy“, v části rekapitulující zjištěný skutkový stav se již povaze úschovy  nevěnuje.

Ve svém druhém rozhodnutí ve věci však soud prvního stupně uvádí, že za  předmětné období požadují žalobkyně i žalovaná „cenu za pronájem reklamních  ploch“, byť je podle dovolacího soudu nejasné, zdali tato poznámka míří k  vymezení úschovy či vymezení vztahu, na základě kterého účastníci předmět  úschovy požadují.

Odvolací soud potom v napadeném rozhodnutí k povaze úschovy jen  poznamenává, že předmět úschovy tvoří „plnění složitelky za služby, které jí  podle jejich smlouvy poskytla žalobkyně“.

Soud prvního stupně provedl důkaz toliko usnesením Obvodního soudu pro  Prahu 4, jímž bylo ve výroku rozhodnuto tak, že „soud přijímá od složitelky  ve prospěch příjemkyně a přihlašovatelky do úschovy peníze, a to částku 2 576  255,19 Kč“, žádné jiné dokazování o předmětu úschovy neprovedl a podle obsahu  spisu co je vlastním předmětem úschovy nebylo mezi účastnicemi ani skutkově  nesporné ve smyslu § 120 odst. 4 o. s. ř.

Soudy obou stupňů měly postřehnout, že soud rozhodující o úschově zcela  rezignoval na povinnost ve výroku svého rozhodnutí náležitě označit, co (jaký  konkrétní závazkový vztah) je předmětem úschovy. Této povinnosti není soud  zbaven ani tehdy, přijímá-li své rozhodnutí za podmínek uvedených v  ustanovení § 169 odst. 2 o. s. ř., tedy nehodlá-li (za splnění dalších  zákonných podmínek) vydané usnesení odůvodňovat. V takovém případě musí z  výroku rozhodnutí vyplývat úplné vymezení práv a povinnosti a stejně tak musí  být zřejmý (stručně popsaný) důvod či důvody, proč soud takto rozhodl.

Pakliže tak soud rozhodující ve věci soudní úschovy neučinil, bylo na  soudu prvního stupně, aby žalobkyni (resp. žalovanou ve vztahu ke vzájemnému  návrhu) vedl k tomu, aby důvod úschovy prokázaly, nabízelo se zde provedení  důkazu relevantní části úschovního spisu Obvodního soudu pro Prahu 4.

Absence odpovídajících skutkových zjištění o principiálních otázkách  majících vliv na posouzení opodstatněnosti žaloby (vzájemného návrhu) samy o  sobě byly dostačujícím důvodem pro zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů, když  až dosud nebylo procesně korektním způsobem zjištěno, co (jaký konkrétní  závazek) je oním předmětem složeným do soudní úschovy.

Byť tak Nejvyšší soud spatřuje rozpor spíše v protichůdných a  nedostatečných závěrech soudu prvního stupně než v závěru odvolacího soudu,  lze dát žalované za pravdu v tom, že vymezení účelu úschovy nebylo v řízení  provedeno dostatečně určitě. V tomto ohledu je tak napadené rozhodnutí, jakož  i rozhodnutí soudu prvního stupně, skutečně nepřezkoumatelné.

Aby tak mohl soud rozhodnout ve věci, bude třeba, aby znovu posoudil –  v případě nutnosti i za přiměřené výzvy stran učiněné podle § 118a odst. 1 a  3 o. s. ř. –, co vlastně bylo předmětem úschovy. Přitom platí, že posuzuje-li  soud v řízení o úschovách, co složitel uvedl v návrhu na přijetí o důvodu  úschovy, není tu rozhodující, jak složitel kvalifikoval důvod úschovy po  právní stránce, ale vylíčení důvodu úschovy prostřednictvím rozhodujících  skutečností.

Platí i nadále, že žaloba o uložení povinnosti souhlasit s vydáním  předmětu úschovy (§ 299 odst. 1 z. ř. s.) představuje procesní formu  posouzení otázky, komu (zda příjemci nebo přihlašovateli, popřípadě  složiteli) má být předmět úschovy soudem vydán, tedy – řečeno jinak – komu  svědčí vlastnické nebo jiné (nejčastěji obligační) právo k předmětu úschovy,  na základě kterého soud vydá předmět úschovy.

Není přitom podstatné, že vlastnické nebo jiné právo k předmětu úschovy  se v tomto řízení řeší jen jako otázka předběžná a že nachází svůj projev ve  výroku rozsudku v podobě „nahrazení projevu vůle“; pravomocný rozsudek soudu,  kterým bylo rozhodnuto, že žalovaný „je povinen souhlasit s vydáním předmětu  úschovy“, žalobci totiž zakládá právo, aby mu soud vydal předmět úschovy,  čímž bude naplněno jeho právo k majetku, uloženému nebo složenému do úschovy  soudu.

Zde obecně platí, že pro posouzení, komu z označených příjemců (zde  žalobkyně a žalovaná) má být složená částka vydána, je podstatné, komu svědčí  právo k předmětu úschovy. Takové právo ale musí vycházet ze vztahu mezi  složitelem a příjemcem, neboť právě pro příjemce je určena částka složená v  úschově.

Důvodem jejího složení byla totiž nejistota složitele (dlužníka) - jeho  odůvodněné pochybnosti, kdo je věřitelem (srov. § 291 odst. 2 z. ř. s. a §  1953 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) a komu má tedy být  plněno.

Právo příjemce nebo jiného přihlašovatele k předmětu úschovy se tak  musí upínat toliko ke vztahu mezi složitelem (dlužníkem) a příjemcem nebo  jiným přihlašovatelem (dlužníkovým věřitelem); nemůže se naopak odvíjet od  jiného právního vztahu.

Proto ukáže-li se v dalším řízení, že předmět úschovy s vztahoval ke  smluvnímu plnění mezi složitelkou a žalobkyní, nebude moci být přihlíženo k  obdobné smlouvě uzavřené mezi složitelkou a žalovanou (a naopak).

Pro výsledek dovolacího řízení je (tedy) vzhledem k řečenému určující,  zda o takový případ jde v situaci popsané složitelkou v návrhu na přijetí  peněžité částky do soudní (soluční) úschovy, tedy v situaci, kdy složitelka  využívala po určitou dobu reklamních služeb spočívajících mj. ve využívání  reklamních ploch, přičemž neměla jistotu, zda tak činí na základě platné  (pod)nájemní smlouvy uzavřené s žalobkyní, podle které má smluvenou úhradu  hradit žalobkyni, nebo zda tak činí na základě smluvního vztahu se žalovanou.

Nakonec, jak správně vyplývá z rozsudku odvolacího soudu, mezi  žalobkyní a složitelkou připadá v úvahu případně i existence dluhu založeného  bezdůvodným obohacením spočívajícím v poskytnutí faktického plnění  sestávajícího se z provedení reklamních služeb v situaci, kdy by byla původní  nájemní smlouva mezi RENCAR a žalobkyní byla shledána neplatnou.

Nejvyšší soud podotýká, že obecná (alternativní) úvaha odvolacího  soudu, podle které by úschova mohla žalobkyni (pokud se úschova bude týkat  plnění závazku složitelky vůči žalobkyni) být vydána ať už jí vůči složitelce  svědčí nárok ze smluvního vztahu nebo z bezdůvodného obohacení, není obecně  nesprávná. V tomto smyslu tak nutně nebude potřeba zkoumat otázku neplatnosti  smlouvy mezi DPP a RENCAR.

Pokud totiž při posuzování účelu úschovy vyjde najevo, že tato  pokrývala soubor všech služeb poskytnutých žalobkyní složitelce, ustanovení §  2999 odst. 2 o. z., určující výpočet výše náhrady, potom zapříčiní, že z  pohledu vydání úschovy skutečně nebude hmatatelného rozdílu mezi plněním ze  smlouvy a bezdůvodným obohacením v tom smyslu, ve kterém k posouzení  přistoupil odvolací soud.

Navíc je třeba si povšimnout, že judikatura dovolacího soudu, na níž  odkazovala dovolatelka, se týkala náležitého posouzení toho, zda se jedná v  tom kterém případě o plnění z platné smlouvy či plnění z bezdůvodného  obohacení v situaci, že tu byl spor o výši takového plnění. V poměrech  projednávané věci tu však žádný spor o výši plnění být nemůže, a to nejen s  ohledem na citované znění § 2999 odst. 2 o. z., ale především z důvodu, že v  řízení o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy je oním plněním vždy  jen to, co bylo složeno do soudní úschovy. Řečeno jinak: mezi žalobkyní a  žalovanou není (poměřováno jejich vztahem ke složitelce) o výši plnění žádný  spor.

Zároveň ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že  žalobkyně i přes formální (protokolární) předání předmětných reklamních ploch  v prostorách pražského metra společností RAILREKLAM tyto plochy dále užívala,  přičemž zúčastněné osoby (tj. DPP a RAILREKLAM) s touto skutečností výslovně  počítaly a byly s ní srozuměny, neboť bylo výslovně sjednáno předání těchto  ploch až po odstranění reklamních sdělení a jiných věci umístěných na  předmětných plochách žalobkyní.

K předání předmětných ploch do užívání žalované tak v době rozhodné pro  tento spor nedošlo. Toto zjištění dovolatelka v dovolání žádným způsobem  nenapadá, k jeho kvalifikovanému zpochybnění tak v dovolacím řízení nedošlo a  je třeba vycházet ze skutkového stavu tak, jak jej zjistily nižší soudy, zde  soud prvního stupně.

Z tohoto důvodu ovšem následně nemohla žalované, která svůj nárok  odvozuje právě od smluvního vztahu mezi vlastníkem (DPP) a RAILREKLAM,  vzniknout ani pohledávka ze smlouvy, ani bezdůvodné obohacení plněním z  neplatné smlouvy (tzv. condictio indebiti).

Dále k otázce oprávněné strany Nejvyšší soud poukazuje na to, že podle  § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na  vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat,  aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné  plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

Podle rozhodovací praxe dovolacího soudu se také v režimu zákona č.  89/2012 Sb., občanského zákoníku, s ohledem na jeho ustanovení § 2993,  prosadí závěr, že aktivní a pasivní věcná legitimace závazku z bezdůvodného  obohacení vzniklého plněním podle neplatné, zdánlivé či zrušené smlouvy  svědčí zásadně toliko smluvním stranám.

Z tohoto předpokladu (jež platil bezvýhradně do 31. 12. 2013) evidentně  vycházel i odvolací soud, pokud a priori nepovažoval za potřebné zabývat se  platností smlouvy. Nová úprava však v těchto případech uvedené pravidlo  rozvolňuje, kdy za určitých okolností považuje za ochuzeného i jinou osobu,  než stranu neplatné či zrušené smlouvy, a to tehdy, jsou-li splněny  předpoklady pro aplikaci některé z výjimek dle § 2994 nebo § 2995 o. z.

Podle § 2994 o. z. platí, že dal-li někdo neoprávněně věc k užívání  nebo požívání jinému, aniž ten byl v dobré víře, má vlastník nebo  spoluvlastník věci vůči uživateli nebo poživateli právo na náhradu.

Pro případ, že by se po provedeném dokazování ukázalo, že předmět  úschovy záleží ve splnění závazku ze smlouvy uzavřené mezi složitelkou a  žalobkyní, pak by v úvahu pro nárok žalované k předmětu úschovy (bez  předjímání závěrů dalšího dokazování) hypoteticky připadal jen vznik  bezdůvodného obohacení vlastníka předmětných reklamních ploch, tj. DPP, podle  výše citovaného § 2994 o. z.

Jeho existence by ovšem jednak závisela na prokázaném nedostatku dobré  víry složitelky v době vzniku závazku vůči žalobkyni, jednak by v takovém  případě musela být žalovaná v pozici vlastníka, přičemž judikatura se k tomu,  koho zákon považuje za vlastníka (zde reklamních ploch, které byly využity k  reklamní kampani pro složitelku), dosud nevyjádřila a převažující část  doktríny za vlastníka, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno,  nepovažuje pouhého nájemce či podnájemce použité věci, popř. osoby v obdobném  postavení

Otázkou neplatnosti smlouvy mezi žalobkyní a složitelkou by tak bylo  namístě se podrobněji zabývat jen tehdy, pokud by se předmět úschovy  vztahoval k této smlouvě a bylo by současně prokázáno, že žalobkyně při jejím  uzavření nebyla v dobré víře (a věděla či měla vědět, že reklamní kampaň má  být realizována na majetku DPP) a žalovanou by bylo možno současně považovat  za „vlastníka“ věcí, které byly užity k plnění závazku (jeho části).

Ostatními v dovolání  předloženým otázkami se odvolací soud nemohl pro nedostatek odpovídajících  skutkových zjištění v této fázi řízení kvalifikovaně zabývat.

‍

Jak Nejvyšší soud vyložil, ustanovení § 768 odst. 1, 2 o. z. řeší  následky rozvodu manželství na společné nebo stejné právo manželů k domu nebo  k bytu, v němž se nacházela jejich rodinná domácnost, a upravuje jejich  bydlení po rozvodu manželství. Formulačně připomíná dřívější úpravu zrušení  práva společného nájmu bytu manžely obsaženou v § 705 obč. zák., přičemž  zakotvuje možnost (kteréhokoliv) rozvedeného manžela domáhat se zrušení  dosavadního práva a případně i náhrady za ztrátu tohoto práva, jestliže má  dům nebo byt po zrušení společného práva opustit.

Zákon preferuje vypořádání vzájemných vztahů bývalých manželů dohodou,  ale jestliže k ní nedojde, vypořádá jejich společné nebo stejné právo užívat  byt po rozvodu manželství na návrh jednoho z nich soud. Ustanovení míří  především na případy zrušení společného práva nájmu (§ 745 o. z.) či na jiné  obligační tituly stejného nebo společného práva bydlení.

Nelze vyloučit použití uvedeného ustanovení i na věcně právní tituly  (např. společná služebnost užívání bytu), nebude se však vztahovat na  společné právo v bytě nebo domě ve společném jmění manželů či stejné právo v  rámci podílového spoluvlastnictví manželů. Ustanovení § 768 o. z. by tak mělo  být aplikováno na případy, kdy společné nebo stejné právo bývalých manželů  nejde zrušit a případně vypořádat jiným zákonným způsobem. V řízení by mělo  být současně rozhodnuto o zrušení dosavadního práva a eventuálně o náhradě za  jeho ztrátu.

Společné nájemní právo k družstevnímu bytu manželů v případě, že pouze  jeden z nich je výlučným členem bytového družstva, je (jak se podává z § 747  z. o. k. a jak uvedeno výše) „odvozeno“ od práva nájmu manžela, který je  výlučným členem družstva (a v případě zániku jeho členství by jako celek  zaniklo). Z toho vyplývá, že toto společné nájemní právo je „důsledkem“  (vychází z) nájemního práva manžela - výlučného člena družstva a uzavření  manželství (§ 745 odst. 1 o. z.).

Jinými slovy řečeno, byť jde v popsaném případě (též) o „společné  (nájemní) právo“ manželů k družstevnímu bytu, z důvodu jeho výše uvedené  „odvozenosti“ je právem slabším, než je právo, od nějž je odvozeno – tím je  právo nájmu manžela, který je výlučným členem družstva. Proto se na uvedený  případ ustanovení § 768 o. z. neuplatní.

Protože nejde ani o případ, kdy by právo bydlet jednoho z manželů bylo  „jen“ odvozeno od druhého (v dané věci zde jde též o ono, byť odvozené,  společné nájemní právo manželů), neuplatní se ani § 770 o. z.

Danému případu (vypořádání) bydlení manželů po jejich rozvodu proto  odpovídá § 769 o. z. Upravuje situaci, kdy manželé v době trvání manželství  neměli k domu nebo bytu, v němž se nacházela jejich rodinná domácnost, ani  stejné, ani společné právo (věcněprávní nebo závazkové), ve vztahu mezi  manželi neodvozené; tj. jestliže jeden manžel měl ohledně bydlení právo  silnější než druhý manžel. I zde je preferována dohoda manželů o vypořádání  vzájemných vztahů bydlení.

Není-li takové dohody, může rozvedený manžel, jenž má k domu nebo bytu  právo vlastnické nebo jiné věcné právo, popřípadě výhradní právo nájemní nebo  jiné závazkové právo - jinými slovy rozvedený manžel se „silnějším právem“  (silnějším postavením), žádat, aby soud rozhodl o povinnosti druhého  (bývalého) manžela se z domu nebo bytu vystěhovat, neboť tomu dosavadní  právo, jehož obsah umožňoval dům (byt) užívat k zajištění bytové potřeby,  zaniklo rozvodem.

Rozvedený manžel se „silnějším právem“ (silnějším postavením) se tedy  může domáhat (podat žalobu o) vyklizení druhého manžela. Soud zde (oproti §  768 o. z.) nerozhoduje o náhradě za ztrátu práva; nicméně i v tomto případě  se obdobně uplatní pravidlo § 767 odst. 2 o. z.

Z výše uvedeného plyne, že v poměrech dané věci je po rozvodu  manželství účastníků namístě řešit otázku vypořádání jejich bydlení v  předmětném družstevním bytě (v němž se nacházela jejich rodinná domácnost)  dle § 769 o. z. a vyjít přitom ze závěru, že žalovanému dosavadní právo,  jehož obsah umožňoval předmětný družstevní byt užívat k zajištění bytové  potřeby (společné nájemní právo), zaniklo rozvodem; proto se žalobkyně může  domáhat jeho vyklizení.

Závěr, že v případě, že existuje společný nájem družstevního bytu  manžely, ale „pouze“ výlučné členství jednoho z manželů v bytovém družstvu,  je postavení manžela „s pouhým právem nájmu“ slabší a že je vypořádání jejich  bydlení po rozvodu manželství namístě řešit dle § 769 o. z., odpovídá rovněž  názoru části doktríny.

Názor jiné části doktríny o postupu dle § 768 o. z. vycházející z  úvahy, že „pokud ale manželé žádné společné jmění nemají, je třeba společné  členství vypořádat po rozvodu na návrh některého z bývalých manželů  samostatně. Současně s rozhodováním o zrušení společného členství rozhodne  soud i o zrušení společného nájmu bytu“, dovolací soud nesdílí; již jen  proto, že (jak výše uvedeno) je společné členství v bytovém družstvu spojeno  právě s tím, že družstevní podíl v něm je předmětem společného jmění manželů.

Není proto správný závěr odvolacího soudu, že žalobkyně měla podat  žalobu (podle § 768 odst. 1 o. z.) na zrušení společného nebo stejného práva  a na určení dalšího oprávněného, popř. návrh na zrušení práva druhého  manžela.

‍