Pátky s judikaturou 30/1/26
V projednávané věci je exekuční titulem notářský zápis, v němž povinný jako dlužník a osoba povinná zastoupený na základě plné moci D. P., uznal co do důvodu a výše svůj dluh ve výši 145 000 Kč s příslušenstvím ze smlouvy o úvěru mezi povinným a oprávněnou a svolil k vykonatelnosti notářského zápisu.
Na základě návrhu oprávněné nařídil podle uvedeného notářského zápisu k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 202 539 Kč s příslušenstvím výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitých věcech ve společném jmění povinného a jeho manželky – pozemku p. č. XY, jehož součástí je rodinný dům č. p. XY, v k. ú. XY.
Povinný a jeho manželka se podáním ze dne 22. 12. 2023 domáhali zastavení výkonu rozhodnutí z důvodu, že smlouvu o úvěru, jež je podkladem notářského zápisu, považují za absolutně neplatnou, neboť její ujednání jsou v rozporu s dobrými mravy, oprávněná obešla zákon o spotřebitelském úvěru a nezkoumala úvěruschopnost povinného, kdy povinný smlouvu uzavíral v postavení spotřebitele, nikoli podnikatele, jak byl ve smlouvě toliko formálně označen.
Podle § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“), je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je dlouhodobě ustálena v tom směru, že pro odpověď na otázku, zda je fyzická osoba v postavení spotřebitele, je rozhodující především účel jednání takové osoby v konkrétním smluvním vztahu, potažmo povaha a účel smlouvy. Okolnost, že spotřebitel má podnikatelské oprávnění, je pro posouzení jeho právního postavení ve smluvním vztahu s dodavatelem (podnikatelem) irelevantní. Souvislost půjčovaných prostředků s podnikáním nelze prokazovat jen tak, že je ve smlouvě uveden údaj o sídle a identifikačním čísle podnikatele, ani tím, že smlouva obsahuje blíže neurčené označení „podnikatelské účely“. Úvěrující musí vždy odstranit pochybnosti o tom, k čemu je úvěr poskytnut.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (sám dokazování neprováděl ani nedoplňoval), který zjistil, že povinný v letech 2021 až 2023 uzavřel nejméně 9 podnikatelských úvěrů ve výši od 120 000 Kč do 540 000 Kč a že v předmětné smlouvě o úvěru ze dne 17. 8. 2021 je povinný označen identifikačním číslem a místem podnikání a prohlašuje, že je podnikatelem, že smlouvu uzavírá v rámci výkonu své podnikatelské činnosti, že veškeré poskytnuté finanční prostředky se zavazuje použít pro své podnikání a že účelem smlouvy je poskytnutí úvěru k financování jeho podnikání.
Dospěl-li odvolací soud na základě uvedeného k závěru, že jde k tíži povinného, neupozornil-li oprávněnou, že potřebuje získat finanční prostředky na provoz své domácnosti a ve skutečnosti sám nepodniká, odchýlil se od shora uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jelikož se důsledně nezabýval tím, zda a jakým způsobem si oprávněná v konkrétní věci ověřila souvislost půjčovaných prostředků s podnikáním povinného.
Rozsudek odvolacího soudu je postaven na závěru, že v období od 31. 10. 2012 do 22. 9. 2016, kdy nabylo právní moci rozhodnutí odboru výstavby o změně účelu užívání nebytové jednotky žalobce z krytu civilní ochrany na sklad, nebylo možné tuto jednotku pronajmout jako sklad, a to s ohledem na § 126 odst. 1 stavebního zákona, takže za toto období žalobci zisk ujít nemohl. Jde-li o následující období, tedy od 23. 9. 2016 do 31. 5. 2021, žalobce jednotku k pronájmu vůbec nenabízel, neměl s nikým uzavřenou nájemní smlouvu, ani nevedl žádná jednání k pronájmu směřující, a nelze tedy učinit závěr, že při pravidelném běhu věcí by došlo ke zvětšení jeho majetku.
V prvním období, za něž je ušlý zisk požadován, byl účelem užívání příslušné jednotky stálý, tlakově odolný úkryt sloužící k ukrytí obyvatelstva za stavu ohrožení státu a válečného stavu (viz bod 22 rozsudku soudu prvního stupně).
Dovolatel tak jednotku v souladu s § 126 odst. 1 stavebního zákona nemohl užívat k jinému účelu a pronajímat ji jako sklad bylo vyloučeno. Na tom nic nemění ani skutečnost, že měl v letech 2011-2012 uzavřenou nájemní smlouvu se společností XY s. r. o., neboť ta byla uzavřena v rozporu s § 126 odst. 1 stavebního zákona, vztah z ní vzniklý lze tedy charakterizovat jako protiprávní, a ušlý zisk z něj dovozovat nelze.
Odkaz na § 22 odst. 2 vyhlášky č. 380/2002 Sb. není případný, neboť z citovaného ustanovení nevyplývá, že všechny již existující kryty mají mít na jeho základě dvouúčelové využití, ale že s tímto záměrem mají být budovány kryty nové (přičemž i tento závěr je zde relativizován použitím výrazu „především“). Uvádí-li žalobce, že existují jiné kryty civilní obrany, v nichž jsou běžně skladovány věci, či slouží i k jiným účelům, nelze z toho dovozovat žádný relevantní závěr pro toto řízení.
Jednak tyto kryty mohou být zkolaudovány pro dvouúčelové využití, jednak mohou být k jiným účelům užívány v rozporu s kolaudačním rozhodnutím, což však neznamená, že tak může oprávněně činit žalobce. Dovolatel pak ani neuvádí žádnou judikaturu, s níž by v naznačených souvislostech mělo být napadené rozhodnutí v rozporu, a již proto tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání.
Jde-li o druhé období, za něž žalobce požaduje náhradu ušlého zisku, odvolací soud dospěl k závěru, že v daném případě nebylo podle pravidelného běhu věcí možné očekávat zvětšení majetku žalobce, nebýt porušení povinností ze strany žalovaného. Ušlý zisk představuje podle ustálené judikatury dovolacího soudu újmu spočívající v tom, že u poškozeného nedojde v důsledku škodní události k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí, tedy že škodní událost zasáhla do průběhu děje vedoucího k určitému zisku; nepostačuje jen tvrzené zmaření zamýšleného podnikatelského záměru.
Posouzení, zda v konkrétním případě byla tato podmínka naplněna, je pak založeno na skutkových zjištěních, jejichž správnost nepodléhá dovolacímu přezkumu.
Nad rámec právě uvedeného dovolací soud připomíná, že v souladu s konstantní judikaturou není při posuzování nároku na náhradu ušlého zisku rozhodující, o jaký hypotetický prospěch poškozený přišel, ale jaký byl v daném konkrétním případě prospěch reálně dosažitelný. Nepostačuje pouhá pravděpodobnost zvýšení majetkového stavu v budoucnu, neboť musí být najisto postaveno, že nebýt protiprávního jednání škůdce, majetkový stav poškozeného by se zvýšil.
Nejde jen o zmaření zamýšleného výdělečného záměru, není-li podložený již existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi. Vzhledem k právě uvedenému nelze shledat nepřiměřeným závěr soudů, že v podmínkách projednávané věci není možné učinit závěr, že žalobci skutečně konkrétní zisk ušel. Žalobce v době, kdy již bylo v důsledku rozhodnutí o změně účelu užívání možné jednotku v souladu s právem pronajmout, nečinil žádné kroky, které by k takovému úkonu směřovaly.
V daném případě se tedy mohlo jednat pouze o zmaření zamýšleného výdělečného záměru, aniž by plánovaný majetkový přínos byl podložen již existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že k zamýšlenému zisku by skutečně došlo, nebýt tvrzené škodní události.
Je třeba zdůraznit, že uvedené rozhodnutí se týká zcela odlišných skutkových okolností, než jaké jsou dány v nyní posuzovaném případě. V citované věci žalobkyně, jejímž předmětem činnosti byla těžební činnost, si v době, kdy vyřizovala územní rozhodnutí a povolení k těžbě, opatřovala finanční prostředky účelově vázané k provozování těžby i technické zařízení k těžbě potřebné a zároveň již vedla jednání se smluvními partnery, s nimiž hodlala při těžbě obchodovat. Z její strany tedy nešlo o pouhý podnikatelský záměr, nýbrž již vykonávala přípravy směřující ke konkrétní výdělečné činnosti. Naproti tomu dovolatel v této věci poté, co došlo rozhodnutím odboru výstavby ke změně účelu užívání stavby, nečinil žádné kroky k tomu, aby předmětnou jednotku pronajmul. Tvrdí-li, že jednotka vůbec nebyla k pronájmu způsobilá, je třeba zdůraznit, že soudy takový skutkový závěr neučinily, a námitky proti jejich skutkovým závěrům přípustnost dovolání založit nemohou.
Rovněž dovolatelem citovaný nález Ústavního soudu na danou věc nedopadá, neboť v uvedené věci bylo rozhodováno ve specifických podmínkách odpovědnosti státu za škodu při nezákonném trestním stíhání.
Již z textu § 14 odst. 1 insolvenčního zákona vyplývá (i se zohledněním pravidla obsaženého v § 15 insolvenčního zákona) okruh účastníků insolvenčního řízení, jimiž jsou na jedné straně dlužník a na straně druhé věřitelé, kteří uplatňují své právo vůči dlužníku.
Odtud je především zjevné, že přihláška pohledávky coby procesní úkon, kterým věřitel uplatňuje uspokojení svých práv v insolvenčním řízení (§ 2 písm. h/ insolvenčního zákona), není procesním nástrojem, na jehož účincích v insolvenčním řízení by mohla nebo měla jakkoliv participovat osoba, která se onoho řízení účastní jako dlužník.
K tomu lze doplnit, že není-li dlužník osobou, jež by mohla (měla) jakkoli participovat na účincích spojenými s podáním přihlášky pohledávky, pak přirozeně zároveň platí, že rovněž není osobou, jež by tento nástroj mohla sama použít (jeho užití dlužníku nepřísluší).
Řečené platí i pro pohledávky, jež věřitelé (dlužníka) uplatňují v insolvenčním řízení jinak než podáním přihlášky (srov. ke kategorizaci pohledávek uplatňovaných v insolvenčním řízení). Insolvenční dlužník tudíž nemůže v insolvenčním řízení vystupovat zároveň jako svůj vlastní věřitel.
Budiž uvedeno, že povahu (charakter) žaloby má nejen návrh oprávněné osoby na zahájení incidenčního sporu podaný v rámci insolvenčního řízení u insolvenčního soudu (§ 160 odst. 1 část věty za středníkem insolvenčního zákona), nýbrž i (již) samotná přihláška pohledávky (věřitelem).
Na závěr, podle kterého se dlužník nemůže účastnit insolvenčního řízení vedeného na jeho majetek jako svůj vlastní věřitel, nemá vliv ani hmotněprávní úprava zastavení pohledávky promítnutá v textu § 1335 o. z.
Druhá věta § 1335 odst. 1 (o. z.) odpovídá na otázku, zda může zástavní věřitel vzít do zástavy pohledávku, které odpovídá jeho vlastní dluh (pignus indebiti). Na první pohled se případ jeví paradoxním – jaký smysl by mělo použít protipohledávku jen jako zajišťovací prostředek vlastní pohledávky, když lze stejného efektu dosáhnout pohodlněji a jistěji započtením? Nesmíme však zapomenout, že započtení není vždy možné – například se nemusí jednat o pohledávky stejného druhu, může chybět znak vzájemnosti (zástavní dlužník může zajišťovat pohledávku jiné osoby), započtení může být vyloučeno z důvodu nedostatku likvidity [§ 1987 odst. 2 (o. z.)], nebo s ohledem na promlčení pohledávky [§ 1989 odst. 1 (o. z.)].
Komentované pravidlo zajišťuje, že když zástavní věřitel, který je dlužníkem zastavené pohledávky, je rovněž jejím věřitelem (nebo se jím v době trvání zástavního práva stane), nedojde splynutím k zániku pohledávky ani dluhu; jde o speciální pravidlo vůči § 1993 odst. 1 (o. z.). Praktickým příkladem je zastavení pohledávky klienta z bankovního účtu, který vede banka (poddlužník), vůči té samé bance (zástavnímu věřiteli). V praxi je například časté, že když stavební spořitelna poskytne překlenovací úvěr, zajistí jej zástavním právem k pohledávce na výplatu doposud uspořené částky.
Takto pojatá hmotněprávní úprava však ani v mimoinsolvenčních poměrech neslouží (nemůže sloužit) tomu, aby banka coby zástavní věřitel, která je dlužníkem ze zastavené pohledávky [zástavní dlužník je věřitelem banky a banka je jeho dlužníkem (tedy poddlužníkem)] realizovala zástavní právo v rámci občanského soudního řízení sporného tím způsobem, že se jako žalobce (hmotněprávně osobní a zástavní věřitel) bude domáhat úhrady zastavené pohledávky (za účelem uspokojení zástavou zajištěného dluhu, který má vůči osobnímu dlužníku, jenž je i dlužníkem zástavním) sama po sobě v postavení žalovaného (hmotněprávně v postavení poddlužníka), byť jinak (kdyby zástavní věřitel byl osobou odlišnou od poddlužníka) by šlo o správný postup.
V mimoinsolvenčních poměrech v občanském soudním řízení sporném nemůže být (z povahy věci) žalobcem i žalovaným stejná osoba;. Na tomto závěru není důvod čehokoli měnit ani v poměrech insolvenčních (kde věřitelovu žalobu nahrazuje přihláška).
Závěr odvolacího soudu, podle kterého je vyloučeno, aby dlužník (hmotněprávně v postavení poddlužníka) vystupoval ve vlastním insolvenčním řízení současně jako svůj vlastní věřitel (hmotněprávně v postavení zástavního věřitele), je tedy správný.
O tom, že jako žalobce i žalovaný vystupuje v předmětném incidenčním sporu jeden a týž subjekt, nemá Nejvyšší soud pochyb ani u vědomí faktu, že majetkovou podstatu dlužníka tu „na dlužnické straně“ (na straně dlužníka coby poddlužníka) formálně „hájí“ oddělená insolvenční správkyně K. M., která popřela „pohledávku dlužníka vůči sobě samému“, a „na věřitelské straně“ (na straně dlužníka coby zástavního věřitele) pohledávku formálně „uplatňuje“ insolvenční správkyně J. L., která přihlásila „pohledávku dlužníka vůči sobě samému“.
Pro obě sporné strany totiž platí, že obě správkyně jednají sice svým (odlišným) jménem, leč shodně vždy na účet dlužníka.
Oba soudy nicméně pochybily v tom, že závěr, že dlužník nemůže vystupovat ve vlastním insolvenčním řízení současně jako svůj vlastní věřitel, měly za důvod pro odmítnutí incidenční žaloby (podle § 160 odst. 4 insolvenčního zákona) jako podané osobou, která k tomu nebyla oprávněna.
To, že ve sporu vystupuje jako žalobce i žalovaný stejný subjekt (zde rozdílné fyzické osoby, které ale vždy jednají „na účet“ stejného dlužníka), však způsobuje neodstranitelný nedostatek jedné z podmínek řízení ve smyslu § 104 odst. 1 o. s. ř., jenž vede k zastavení řízení o podané žalobě (§ 160 odst. 5 insolvenčního zákona).
Nejvyšší soudu tudíž uzavírá (dílčí závěry přijaté shora shrnuje tak), že:
[1] Insolvenční dlužník se nemůže účastnit insolvenčního řízení vedeného na jeho majetek jako svůj vlastní věřitel v postavení zástavního věřitele, ani tehdy, je-li ve smyslu § 1335 odst. 1 o. z. zástavou pohledávka zástavního dlužníka za insolvenčním dlužníkem (coby zástavním věřitelem).
[2] Řízení o incidenční žalobě, kterou se insolvenční správkyně dlužníka (coby zástavního věřitele) domáhá vůči popírající oddělené insolvenční správkyni téhož dlužníka (coby poddlužníka ze zastavené pohledávky) určení pravosti a výše zajištěné pohledávky, insolvenční soud zastaví podle § 160 odst. 5 insolvenčního zákona pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení.
Podstatou posouzení odpovědnosti žalovaného 2) za vadně vypracovanou projektovou dokumentaci, dle níž byla vadně provedená rekonstrukce nesplňující požadavky stavebních předpisů vykonaná žalovanou 1) neumožňující žalobkyni získat kolaudační rozhodnutí, a tedy maximální dotaci z programu Nová zelená úsporám, je otázka posouzení odpovědnosti pomocníka při činnosti pro osobu hlavní, tzv. principála.
V projednávané věci není sporu o tom, že na věc je třeba aplikovat zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Původní právní úprava zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, účinným do 31. 12. 2013, obsahovala kogentní úpravu odpovědnosti za škodu zaměstnance podle § 420 odst. 2 obč. zák., dle níž škoda byla způsobena právnickou osobou, anebo fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k této činnosti použili. Tyto osoby samy za škodu takto způsobenou podle tohoto zákona neodpovídaly; jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů nebyla tím dotčena.
Platný občanský zákoník však citované kogentní ustanovení o vyloučení odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou při výkonu práce pro zaměstnavatele neobsahuje.
V odborné literatuře se objevily názory, že občanský zákoník nově obecně umožňuje, aby se poškozený domáhal náhrady škody vedle principála i přímo vůči jeho pomocníkovi, a soustředila se v této souvislosti na výklad § 2914 o. z., který upravuje deliktní odpovědnost principálů za delikty jejich pomocníků.
Ve vztahu k zaměstnancům, jedné z nejvýznamnějších podmnožin pomocníků, byl tento výklad od počátku kontroverzní.
K výkladu otázky odpovědnosti pomocníka a osoby hlavní (tzv. principála) podle § 2914 o. z. následně přistoupil Nejvyšší soud. Podle citovaného rozhodnutí újmu, kterou způsobil z nedbalosti zaměstnanec třetí osobě při pracovní činnosti vykonávané pro zaměstnavatele jsa vázán jeho pokyny, je povinen nahradit výlučně zaměstnavatel. Současně dovolací soud konstatoval, že v obecné rovině je nutné přijmout závěr, že poškozenému současná právní úprava zásadně neupírá přímý nárok na náhradu škody i vůči pomocníkovi.
Takové řešení odpovídá rovněž i trendům v zahraničních jurisdikcích, když vyloučení odpovědnosti pomocníka v předešlém občanském zákoníku při všech stupních zavinění bylo z komparativního hlediska zcela ojedinělé.
Při výkladu ustanovení § 2914 věty první o. z. je třeba vycházet z toho, že právě míra autonomie či naopak závislosti pomocné osoby vůči osobě hlavní je rozhodující pro posouzení, zda převáží samostatná odpovědnost hlavní osoby, resp. kdy je dostatečný důvod, aby samostatnost pomocníka byla důvodem k založení jeho vlastní povinnosti k náhradě spolu s osobou hlavní. V tam posuzované věci byl žalovaný nejen zaměstnancem společnosti provozující vozidlo způsobivší škodu, ale také jejím jednatelem a jediným společníkem.
Za těchto okolností nelze pracovní činnost žalovaného 1) u uvedené společnosti považovat za závislou práci, která by byla vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, neboť žalovaný 1) byl osobou ovládající společnost, ve které byl také zaměstnán.
Rozsudek Nejvyššího soudu pak řešil případ odpovědnosti honebního starosty zastupujícího navenek honební společenstvo. Dospěl k závěru, že ustálená judikatura dále staví na východisku, že obecně současná právní úprava neupírá přímý nárok na náhradu škody i vůči pomocníkovi podle § 2914 věty první o. z., což § 167 o. z. nevylučuje.
Rozhodující pro posouzení, zda převáží samostatná odpovědnost honebního společenstva, nebo zda bude samostatnost žalovaného důvodem k založení jeho vlastní povinnosti k náhradě, odvisí od míry jeho autonomie nebo závislosti vůči honebnímu společenstvu. Protože se soudy těmito otázkami nezabývaly, je jejich právní posouzení neúplné, a tedy nesprávné a uplatněný dovolací důvod je tím naplněn.
Při posouzení odpovědnosti pomocníka bude rozhodné zejména, zda pomocník (ať již osoba fyzická nebo právnická) provádí činnost pro jinou fyzickou (právnickou) osobu podle jejích pokynů či příkazů, pod její odpovídající kontrolou a je vůči ní v podřízeném postavení.
V tam posuzované věci založil odvolací soud svůj závěr o věcné pasivní legitimaci mj. na závěru o specialitě zákona o zdravotních službách ve vztahu k občanskému zákoníku. Proto uzavřel, že poskytuje-li lékař zdravotní služby jako odborný zástupce právnické osoby podle § 12 zákona o zdravotních službách (ať již v pozici zaměstnance, jednatele, společníka, či na jiném smluvním základě ve vztahu ke společnosti), neodpovídá za újmu způsobenou při poskytování zdravotních služeb vůči třetí osobě. Nejvyšší soud však v citovaném rozhodnutí konstatoval, že odvolací soud nesprávně vyložil § 12 zákona o zdravotních službách, jde-li o pojem odborného zástupce. Jde o nezbytnou veřejnoprávní podmínku pro to, aby se subjekt mohl stát poskytovatelem zdravotních služeb.
Odborný zástupce ve smyslu výše citovaných ustanovení je garantem určité konkrétní odbornosti, který poskytovateli zdravotních služeb umožňuje, aby v této odbornosti poskytoval zdravotní péči a nijak přímo nesouvisí s odpovědností poskytovatele za případnou újmu, jež by vznikla pacientovi při postupu non lege artis. Protože v dané věci jde o soukromoprávní vztah, není ustanovení § 12 odst. 2 zákona o zdravotních službách pro posouzení odpovědnosti lékaře, který pacienta léčil jako pomocník osoby hlavní, za újmu způsobenou postupem non lege artis rozhodné.
Nejvyšší soud uzavřel, že vykonává-li společník nebo statutární zástupce poskytovatele zdravotních služeb současně pro tohoto poskytovatele i odbornou lékařskou činnost jako pomocník ve smyslu § 2914 odst. 1 o. z., nese podle § 2910 o. z. odpovědnost za případné porušení povinnosti postupovat při léčení lege artis.
I kritici této judikatury připouštějí, že přenos rizika vzniku škod v rámci výkonu závislé práce na zaměstnavatele je ospravedlněn tím, že zaměstnavatel iniciuje výkon práce, je nositelem organizační nadřízenosti, která mu umožňuje toto riziko efektivně ovládat, zaměstnanec vykonává práci v zájmu zaměstnavatele a zaměstnanec má být chráněn před neúnosnou hospodářskou zátěží.
V rozhodovací praxi dovolacího soudu však dosud nebyl řešen případ odpovědnosti projektanta (autorizovaného inženýra), jehož vlastnoručním podpisem a razítkem ČKAIT je opatřena vadná projektová dokumentace, dle níž byla vadně provedena rekonstrukce stavby, vystupuje-li tento projektant současně jako osoba odpovědná ve smyslu živnostenského zákona pro vázanou živnost zhotovitele v oboru projektová činnost, a otázka jeho odpovědnosti ve smyslu § 2630 odst. 1 písm. b) o. z. vedle zhotovitele díla.
Následně ve svém rozhodnutí k odpovědnosti žalovaného 2) konstatoval v bodě 80 svého odůvodnění, že žalobkyně prokázala, a to projektovou dokumentací pro žádost o podporu v programu Nová zelená úsporám (viz i souhlas stavebního úřadu a odpověď na stížnost ze dne 14. 10. 2016 České komory autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě), že odpovědným projektantem projektu s vadnou světlou výškou byl žalovaný 2). Žalovaný 2) je tak dle § 2630 odst. 1 písm. b) o. z. a § 12 odst. 1 zákona č. 360/1992 Sb. odpovědný za vady projektu vedle zhotovitele (žalované 1).
Osoba odpovědná za vady je i odpovědná ve smyslu § 2910 o. z. za škodu v důsledku vadné projektové dokumentace vzniklou, a to dle § 2915 o. z. společně a nerozdílně s žalovanou 1), ledaže by bylo prokázáno vyloučení odpovědnosti s ohledem na speciální úpravu odpovědnosti za škodu způsobenou zaměstnancem při výkonu jeho pracovní činnosti.
V dalších bodech se poté věnoval věrohodnosti skutkového tvrzení o pracovním poměru žalovaného 2), dospěl k závěru, že toto tvrzení není pravdivé, a uzavřel, že žalovanému 2) se nepodařilo prokázat jeho tvrzení o vyloučení jeho odpovědnosti z důvodu nevypracování projektové dokumentace a z důvodu jeho podřízeného postavení vůči žalované 1).
Odvolací soud však na základě nepřípustného prolomení koncentrace řízení přehodnotil skutkový závěr ohledně existence zaměstnaneckého poměru žalovaného 2) a bez dalšího vyloučil jeho odpovědnost, aniž by konkrétně rozvedl, z jakého důvodu v postavení zaměstnance neodpovídá. V odůvodnění se věnuje pouze vysvětlení procesních otázek zopakování důkazů v odvolacím řízení a hodnocení listinných důkazů, aniž by uvedl, zda se zabýval otázkou míry autonomie žalovaného 2), jeho podřízenosti a vázanosti pokyny zaměstnavatele ve smyslu výše citované rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Rovněž se nevypořádal s tvrzením žalované 1), že žalovaný 2) měl samostatné postavení, vzhledem k tomu, že on byl garantem projektu, a proto po něm chtěli, ať si vše, co se týká projektu, vyřeší sám (viz výpověď jednatele žalované 1) na č. l. 264).
Protože se odvolací soud těmito otázkami nezabýval, je jeho právní posouzení neúplné, a tedy nesprávné a uplatněný dovolací důvod je tím naplněn.
Při aplikaci výše shrnutých východisek rozhodovací praxe na nyní projednávaný případ je třeba uzavřít, že právní posouzení odvolacího soudu je nesprávné. Odvolací soud dospěl k závěru o tom, že žalovaná prezentováním informací, jejichž nepravdivost nebyla zjištěna, zasáhla do práva žalobkyně na ochranu pověsti toliko tím, jakým způsobem jinak pravdivé informace prezentovala. K tomuto závěru však dospěl na základě neúplného, a tudíž nesprávného, poměřování střetu práva na svobodu projevu a práva na ochranu pověsti osoby, když řádně nezohlednil okolnosti významné pro právní posouzení věci vyplývající ze shora uvedených judikatorních závěrů.
Jak již bylo uvedeno výše, v judikatuře byl formulován test zahrnující několik kritérií, které je třeba v případech poměřování dvou střetávajících se ústavně zaručených práv (práva na ochranu pověsti a práva na svobodu projevu) zohlednit. Mezi tato kritéria se řadí zejména (a) povaha výroku, (b) obsah výroku, (c) forma výroku, (d) postavení kritizované osoby, (e) zda se výrok dotýká soukromé či veřejné sféry kritizované osoby a chování kritizované osoby, (f) kdo výrok učinil a kdy tak učinil.
(a) Povaha výroku
V tomto kroku je třeba posoudit, zda sporný výrok měl povahu skutkového tvrzení, jehož pravdivost lze ověřit, či šlo o hodnotící soud vyjadřující subjektivní názor svého původce, u něhož nelze ověřit pravdivost, ale posuzuje se, zda se opíral alespoň o určitý skutkový základ.
V projednávané věci nebylo pochyb o tom, že informace uvedené ve sporné reportáži, mají povahu skutkových tvrzení, jejichž pravdivost lze ověřit. Současně ze skutkových zjištění soudů obou stupňů (jimiž je dovolací soud vázán a nenáleží mu jejich přezkum) vyplývá, že informace uvedené v reportáži, tj. informace o žalobkyni a o osobách jejích zakladatelů a o osudu dřívějšího projektu žalobkyně, jsou pravdivé.
Podle výše citované judikatury není pravdivá informace v zásadě způsobilá zasáhnout do práva na ochranu pověsti právnické osoby, ledaže by byla podána takovou formou a v takových souvislostech, že zkresluje skutečnost či vyvolává dojem zkreslení skutečnosti. K posouzení těchto dalších okolností pak slouží následující kroky testu [v projednávané věci zejména krok pod bodem (c) týkající se formy výroku].
(b) a (d) Obsah výroku a postavení kritizované osoby
Z hlediska obsahu výroku je v projednávané věci zřejmé, že se nejednalo o výroky mající povahu obchodního sdělení (tzv. commercial speech), nýbrž šlo o výroky týkající se věci veřejného zájmu. Věcí veřejného zájmu je dle shora citované judikatury v zásadě vše, co na sebe upoutává veřejnou pozornost. Předmětem reportáže byla výstavba velkého developerského projektu v samotném centru hlavního města Prahy, jehož historické jádro je chráněno jako městská památková rezervace (srov. nařízení vlády č. 66/1971 Sb., o památkové rezervaci v hlavním městě Praze), zapsaná rovněž v Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.
Nepochybně pak takováto výstavba představuje, a to i vzhledem k samotné poloze předmětných nemovitostí, věc veřejného zájmu ve shora uvedeném smyslu. Tím spíše pak platí, že součástí diskuse o takové věci veřejného zájmu může být uvedení i takových (pravdivých) informací, které nemusí být dotčenou osobou vnímány pozitivně, nýbrž může se jednat i o informace, které se z jejího pohledu mohou jevit jako nepříjemné nebo zraňující, což může podle okolností věci zahrnovat též uveřejnění informací z širšího rámce hospodářských (kontroverzně vnímaných) aktivit dotčené osoby. Výroky o věcech veřejného zájmu totiž požívají vyšší ochrany, neboť debata o věcech veřejných je jedním ze základních pilířů demokratické společnosti.
Co se týče postavení kritizované osoby, lze žalobkyni považovat za osobu dotčenou debatou o věcech veřejných na základě její vlastní aktivity. Žalobkyně totiž svými projekty a svojí činností (výstavbou velkých stavebních projektů majících vliv na podobu veřejného prostoru centra hlavního města Prahy) vědomě vstoupila na veřejnou scénu a musí proto počítat s tím, že bude pod drobnohledem společnosti. Osoby veřejného zájmu současně požívají ve vztahu ke kritice jejich činnosti nižší ochrany než osoby soukromé sféry, měřítka posouzení rozsahu zveřejněných skutkových tvrzení a přiměřenosti hodnotících soudů jsou pak dle judikatury v případě těchto osob mnohem měkčí.
(c) Forma výroku
V tomto kroku je třeba zkoumat, zda byl výrok expresivní či dokonce vulgární a zda tak jeho forma nevybočuje z mezí obecně uznávaných pravidel slušnosti. V projednávané věci je zřejmé, že forma prezentace informací v reportáži veřejnoprávní televize nebyla expresivní ani vulgární. V projednávané věci je ovšem třeba se zabývat formou výroku také ve vztahu k tomu, zda pravdivá skutková tvrzení, která v zásadě nejsou způsobilá zasáhnout do práva na ochranu pověsti právnické osoby, nenaplnila formou, jakou byla prezentována, některou z výjimek z tohoto pravidla, tj. zda jinak pravdivé informace nebyly prezentovány manipulativním či zkreslujícím způsobem.
Odvolací soud považoval právě formu prezentace jinak pravdivých informací za klíčový důvod pro svůj závěr o tom, že žalovaná zasáhla do pověsti žalobkyně. Závadnost způsobu prezentování těchto informací odvolací soud spatřoval v tom, že byly uvedeny na začátku reportáže, byly doplněny (dle odvolacího soudu dramatickým) hudebním podkresem a jejich způsob podání tak odpovídal spíše bulvární žurnalistice, nikoli médiu veřejné služby, kterým je žalovaná.
Takové právní posouzení odvolacího soudu, který pouze na základě toho, že způsob prezentace pravdivých informací neodpovídal jeho představám o úrovni, jakou by měla mít reportáž veřejnoprávní televize, dovodil, že žalovaná zasáhla do pověsti žalobkyně, není správné. K tomu lze doplnit, že z hlediska ochrany pověsti právnické osoby v soukromém styku ve smyslu § 135 o. z. není samo o sobě rozhodující, zda žalovaná řádně plní či neplní některé zvlášť stanovené veřejnoprávní povinnosti vyplývající z jejího určitého (zákonem vymezeného) postavení či poslání (včetně např. povinnosti spočívající ve vyváženosti zpravodajství ve smyslu zákonem pro své potřeby zvlášť účelově vymezeného obsahu této povinnosti), neboť uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného (srov. § 1 odst. 1 o. z.).
Z výše citované judikatury plyne, že pravdivé informace jsou způsobilé zasáhnout do pověsti právnické osoby pouze za předpokladu, že jsou prezentovány manipulativním, zkreslujícím způsobem či způsobem vyvolávajícím dojem zkreslení skutečnosti.
O takový případ však v projednávané věci nešlo. Z pouhé skutečnosti, že žalovaná uvedla jinak pravdivé informace o žalobkyni, jejích podnikatelských aktivitách a aktivitách jejího společníka, na začátku samotné reportáže a že je doplnila určitým hudebním podkresem, nelze dovodit difamační charakter těchto informací, resp. že by primárním účelem reportáže nebylo věnovat se záležitosti veřejného zájmu, nýbrž ve skutečnosti pouze (a v tomto smyslu bezúčelně) zhanobit žalobkyni. Jinak řečeno, sama skutečnost, že způsob prezentace nemusí odpovídat představě o „vkusu“ novinářské práce, nepostačuje pro závěr o difamačním charakteru zveřejněných informací, pokud způsob prezentace pravdivých informací současně nepůsobil manipulativně či zkreslujícím dojmem a nebyl veden primárním zájmem hanobit žalobkyni.
(e) Zda se výrok dotýká soukromé či veřejné sféry kritizované osoby
V projednávané věci nebylo pochyb o tom, že informace zveřejněné v reportáži žalované se týkaly výhradně veřejné sféry žalobkyně, resp. její hospodářské činnosti, jejíž důsledky se dotýkají veřejného zájmu. Konkrétně se jednalo o informace týkající se podnikatelské činnosti žalobkyně (příp. podnikatelské činnosti jejího společníka), dále osudu obdobného dřívějšího projektu žalobkyně a v této souvislosti i mezinárodních obchodů žalobkyně či jejích zakladatelů s osobami z konkrétního státu. Nelze pominout ani skutečnost, že veškeré informace o žalobkyni zveřejněné v reportáži byly dohledatelné ve veřejně dostupných zdrojích (některé přímo na webových stránkách žalobkyně), což také svědčí o jejich veřejné povaze a o tom, že se týkaly toliko veřejné sféry žalobkyně.
53. Skutečnost, že se zveřejněné informace týkaly pouze veřejné sféry žalobkyně, nikoli její soukromé sféry, je důležitá pro závěr, že tyto informace nebyly zveřejněny nepatřičně, pouze za účelem hanobit žalobkyni a že by snad šlo o informace s projektem žalobkyně „ani vzdáleně nesouvisející“ (tak by tomu mohlo být v případě uveřejnění nesouvisejících informací například o rodinných či jiných osobních problémech společníků této právnické osoby, nebo informací o některých dávných aspektech její podnikatelské činnosti, příp. o některých vnitřních záležitostech této právnické osoby).
(f) Kdo výrok učinil a kdy tak učinil
V projednávané věci předmětné informace o žalobkyni zveřejnila žalovaná jakožto veřejnoprávní médium v rámci reportáže odvysílané v pravidelném pořadu s názvem „Nedej se“ a učinila tak za situace, kdy informace zveřejněné v reportáži byly dohledatelné ve veřejně dostupných zdrojích (některé přímo na webových stránkách žalobkyně).
55. Nejvyšší soud připomíná, že judikatura opakovaně zdůrazňuje zásadní roli publicistiky v šíření informací a myšlenek týkajících se politických záležitostí i témat z ostatních oblastí veřejného zájmu. Pro demokracii, chápanou jako vládu lidu, lidem a pro lid, je životní nutností šíření informací, myšlenek a názorů, ať už pochvalných či kritických, proto, aby byla veřejnost zásobena všemi dostupnými fakty nezbytnými pro vyvolání kvalitní debaty ve věcech celospolečenského zájmu a následného utváření názoru jednotlivců či k dosažení konsenzu o řízení a obstarávání věcí celospolečenského zájmu.
V této souvislosti nelze opomenout, že předmětná reportáž představovala naplnění shora vymezeného tiskového (publicistického) účelu, jehož samotnou podstatou je šíření informací a myšlenek, které má veřejnost současně právo přijímat, zvláště jedná-li se o debatu ve věcech veřejného zájmu, včetně možného upozorňování na negativní jevy. Ochrana pověsti právnické osoby nesměřuje k tomu, aby bylo možno o dotčené osobě uveřejňovat pouze takové informace, které tato osoba považuje za pro sebe pozitivní či pochvalné, resp. aby uveřejnění některé negativní (avšak nikoli nepravdivé) informace snad muselo být nezbytně doplňováno více či méně související chválou této osoby.
Z uvedeného vyplývá, že pro vyšší míru ochrany výroků žalované, resp. žalovanou zveřejněných pravdivých informací, svědčí i skutečnost, kdo výrok učinil (tj. žalovaná jako jeden ze subjektů sdělovacích prostředků v České republice) a že tak učinila v době, kdy prezentované informace o žalobkyni byly veřejně dohledatelné a týkaly se věci veřejného zájmu.
Z aplikace jednotlivých kroků výše uvedeného testu v poměrech projednávané věci vyplývá, že žalovaná jakožto veřejnoprávní medium zveřejnila pravdivé informace o žalobkyni jako o osobě, jejíž činnost se týká věci veřejného zájmu, zveřejněné informace se zároveň týkaly pouze věcí souvisejících s veřejnou sférou žalobkyně, tj. s jejími hospodářskými aktivitami a s hospodářskými aktivitami jejího společníka (nejednalo se kupříkladu o informace dotýkající se její soukromé sféry či soukromé sféry členů žalobkyně) a reportáž se týkala věci veřejného zájmu – žalobkyní zamýšleného záměru výstavby developerského projektu Central Business District v městské památkové rezervaci hlavního města Prahy. Současně ze zjištěného způsobu zveřejnění těchto informací neplyne, že by nad rámec sdělení pravdivých tvrzení bylo s těmito informacemi žalovanou manipulováno či by jimi byla zkreslována skutečnost a že by jediným (primárním) cílem reportáže byla difamace žalobkyně, byť v ní mohly zaznít i informace, jež může žalobkyně i přes jejich pravdivost (či snad právě proto) pociťovat jako informace nepříjemné či zraňující.
Lze tak shrnout, že žalovaná zveřejnila toliko informace, které pro svoji pravdivost (jak plyne ze skutkových zjištění soudů, jimiž je dovolací soud vázán) nejsou způsobilé neoprávněně zasáhnout do práva na ochranu pověsti žalobkyně jako právnické osoby, což platí i o formě jejich prezentace. Pouze z toho, že žalovaná v reportáži (na jejím začátku) uvedla pravdivé informace, které nevyznívají pro žalobkyni pozitivně, a zvolila dramatický hudební podkres, nelze učinit závěr, že by informace byly podány způsobem, který by byl manipulativní, vyvolával dojem zkreslení skutečnosti a působil primárně difamačně.
Zohlednění výše uvedených kritérií v rámci testu poměřování střetávajících se dvou ústavně zaručených práv vede v poměrech projednávané věci k závěru, že zveřejnění předmětných informací o žalobkyni v rámci reportáže žalované nebylo způsobilé neoprávněně zasáhnout do práva na ochranu pověsti žalobkyně.
V první řadě je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu k právní povaze kabelové sítě elektronických komunikací, , podle nějž pro naplnění podmínky § 498 odst. 1 věty druhé o. z. musí být „přenesení“ věci možné bez náročnějších technických opatření.
Výklad povahy sítě elektronických komunikací jako věci nemovité se podpůrně opírá o speciální právní úpravu § 104 odst. 10 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, označující síť elektronických komunikací za inženýrskou síť, která není součástí pozemku.
Za současného stavu techniky a technologického vývoje lze v podstatě oddělit od zemského povrchu téměř jakoukoli věc, aniž by se poškodila (uváděn je příklad přestěhování kostela Nanebevzetí Panny Marie v Mostě); v opačném případě by byl vyloučen smysl a účel věty druhé § 498 odst. 1 o. z.
Pro inženýrské sítě je typické, že neslouží pozemku, ale mají svoji samostatnou funkci (přenášejí média z jednoho místa do jiného), takže pozemek jim slouží pouze coby jakýsi nosič. Sítě elektronických komunikací jsou složitým, sofistikovaným systémem přenosu médií, ve kterém projektanti musí řešit otázky minimalizace přenosových ztrát, změny napětí, jejich napojení, bezpečnost provozu, dostupnost údržby, opatření proti korozi, odolnost proti přírodním vlivům apod.
Proto si lze stěží představit, že by bylo možné fyzicky přenést takovou síť či její část bez porušení podstaty, jíž je technická struktura umožňující vedení dat. Opačný závěr by snad byl přijatelný například u některých povrchových závlahových systémů nebo provizorního vedení vodovodní přípojky hadicí k domu po povrchu. Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že kabelová síť elektronických komunikací není součástí pozemku, je částí liniové stavby ve smyslu § 509 o. z., a nelze ji (její část) přenést z místa na místo bez porušení její podstaty, proto je nemovitou věcí.
Na uvedeném závěru nemohou nic změnit ani námitky dovolatelek poukazující na volné uložení optického kabelu v HDPE trubce (chránička z vysoko hustotního polyetylenu). Je totiž třeba odlišovat mezi optickým kabelem jakožto materiálem potřebným k vybudování sítě elektronických komunikací, který je samostatnou věcí movitou, a optickým kabelem, který již je do sítě elektronických komunikací zabudován, a tudíž samostatnou věcí v právním smyslu není, neboť tvoří součást sítě elektronických komunikací (obdobně jako je třeba rozlišovat mezi cihlou jakožto stavebním materiálem a cihlou, která tvoří součást domu).
Povahu věci movité či nemovité pak může mít pouze věc v právním smyslu jako celek, nikoliv její součást. Síť elektronických komunikací, která je samostatnou věcí v právním smyslu, neboť jde o liniovou stavbu, je věcí nemovitou bez ohledu na to, jak je uložen optický kabel, který tvoří její součást. Nejde tak o otázku, která by dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena, a odvolací soud se od řešení přijatého Nejvyšším soudem neodchýlil.
Otázku povinnosti hlavní osoby (toho, kdo k výkonu své činnosti použije zaměstnance, zmocněnce či jinak sjednaného pomocníka) řeší pro oblast deliktní i smluvní odpovědnosti citovaná ustanovení způsobem, že místo (případně vedle) pomocné osoby nastupuje povinnost hlavní osoby k náhradě způsobené újmy, neboť počínání pomocníka je jí přičitatelné a je-li počínáním činěným v rámci patřičného zmocnění, představuje vlastně činnost samotné osoby hlavní.
Problematické aspekty, kdy, zda, v jakém rozsahu a za jakých okolností pomocná osoba odpovídá spolu s osobou hlavní, jak je řeší judikatura Nejvyššího soudu, nejsou pro nyní projednávanou věc podstatné. K dovolacímu přezkumu zde totiž není otevřena otázka odpovědnosti pomocné osoby společně s osobou hlavní, nýbrž otázka, zda je v případě výkonu činnosti povolání autorizovaných architektů a autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě vyloučena odpovědnost společnosti s ručením omezeným (s předmětem podnikání projektová činnost v investiční výstavbě) okolností, že pro tuto svou činnost využila pomocnou osobu, resp. že pro ni projektovou dokumentaci vytvořila fyzická osoba, která je jejím společníkem.
Ostatně v obecné rovině z rozsudků Nejvyššího soudu vyplývá, že zaměstnanec, který způsobil třetí osobě škodu a který byl v době škodní události jednatelem a společníkem svého zaměstnavatele (obchodní společnosti), není ve smyslu § 2914 věty první o. z. takovým pomocníkem, za kterého je povinen plnit poškozenému výlučně zaměstnavatel; odpovědnost hlavní osoby tu ovšem nastupuje vždy.
Podle 2. dovolatelky však za škodu způsobenou vadnou projektovou dokumentací odpovídá právě pouze pomocná osoba (zde její společník), nikoliv ona sama jako osoba hlavní, a to na základě zvláštní úpravy plynoucí ze stavebního zákona a zákona č. 360/1992 Sb. S tímto názorem nelze souhlasit.
Z uvedené úpravy je zřejmé, že počítá s tím, že vybrané činnosti ve výstavbě mohou provádět jak právnické osoby (obchodní společnosti), tak fyzické osoby (lidé). Jestliže podle výslovné dikce zákona ty fyzické autorizované osoby, které jsou společníky obchodních korporací oprávněných vykonávat autorizované činnosti, vykonávají je jménem společnosti a na její účet, pak je zřejmé, že pochybení společníka vedoucí ke vzniku újmy se přičítá obchodní společnosti.
Dovětek zákona v § 15 odst. 2 v části věty za středníkem znamená pouze to, že vedle odpovědnosti obchodní společnosti se připouští i souběžná odpovědnost autorizovaných fyzických osob, nikoliv ovšem že by tím měla být vyloučena odpovědnost společnosti s ručením omezeným, pokud splňuje podmínky autorizovaného subjektu podle § 14 odst. 1 písm. e) a § 15 odst. 2 zákona č. 360/1992 Sb.
Na tom nic nemění požadavky, které na projektanta klade obecnější ustanovení § 159 stavebního zákona, protože to pouze vymezuje okruh povinností spojených s náležitou úrovní projektové dokumentace, nikoliv právní důsledky jejích nedostatků. Stejně tak ustanovení § 158 stavebního zákona, které hovoří o fyzických osobách oprávněných k autorizovaným činnostem, nevylučuje zapojení těchto osob do činnosti obchodních společností, jak ostatně umožňují výše uvedená ustanovení zákona č. 360/1992 Sb. (mají v tomto ohledu povahu normy speciální, na kterou stavební zákon odkazuje).
K opačnému závěru nemůže vést ani zkratka „projektant“ založená ustanovením § 22 odst. 4 stavebního zákona.
Z obecného hlediska platí, že není důvodu vylučovat odpovědnost jednoho subjektu jen proto, že za tutéž újmu odpovídá či může odpovídat též jiný subjekt, a není tak vyloučena jejich společná a nerozdílná odpovědnost.
Takový závěr pak zjevně neplyne ani z 2. dovolatelkou odkazovaných zákonných ustanovení, neboť pokud se v nich uvádí, že výkonem povolání autorizovaných osob jakožto společníků společnosti s ručením omezeným není dotčena jejich odpovědnost za výkon povolání, nelze z takového ustanovení dovodit opak, tedy že případná odpovědnost právnické osoby dotčena být má. Lze tedy uzavřít, že společnost s ručením omezeným, jejímž předmětem podnikání je projektová činnost v investiční výstavbě, je povinna nahradit škodu vzniklou v příčinné souvislosti s vadou projektové dokumentace, kterou vyhotovil její společník (autorizovaný projektant).
Zbývá doplnit, že opodstatněná není ani dovolací námitka poukazující na nesprávnou odbornost znalce, který se v trestním řízení vyjadřoval k možnostem uvedení poškozeného kabelu v předešlý stav. Odvolací soud doplnil dokazování ohledně výše škody, vycházel tedy i z dalších důkazů, přičemž dovolatelky námitku proti osobě znalce nepropojují s právní otázkou, kterou by měl dovolací soud řešit.
Co se ustanovení § 1893 o. z. týče, Nejvyšší soud vyložil, že uvedené ustanovení obnovuje obecnou úpravu právních následků převzetí celého majetku jiné osoby nebo jeho poměrné části. Jeho účelem je ochrana věřitelů zcizitele (převodce) před ohrožením jejich zájmů majetkovými dispozicemi zcizitele (převodce), kterými (vědomě či nevědomě) dochází k vyloučení (či k podstatnému omezení) možnosti věřitele uspokojit z převedeného majetku své související pohledávky.
Zcizením majetku nebo jeho poměrné části se totiž zcizitel zbavuje hospodářské schopnosti své věřitele uspokojit, tj. přichází o majetek, který by jeho věřitel mohl využít k zapravení své pohledávky související se zcizeným majetkem [srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 89/2012 (konsolidované znění) – její zvláštní část k § 1893 a 1894; obdobně srov. též GURIČOVÁ, J. § 1893 (Převzetí majetku)].
Důsledkem převzetí majetku ve smyslu § 1893 o. z. je, že nabyvatel se stává společně a nerozdílně se zcizitelem dlužníkem z dluhů, které s převzatým majetkem souvisí (podstatná je hospodářská a věcná souvislost) a o nichž nabyvatel při uzavření smlouvy věděl nebo alespoň musel vědět.
Je lhostejno, zda v okamžiku převzetí majetku šlo o dluhy již splatné či nesplatné, podmíněné či nepodmíněné. Není též rozhodné, na základě jakého právního vztahu (závazku) byly dluhy založeny, tj. zda ze smlouvy, z protiprávního činu, nebo z jiné právní skutečnosti, která je k tomu podle právního řádu způsobilá (srov. § 1723 o. z.).
Podstatné pro aplikaci § 1893 o. z. je tedy pouze to, že jde o dluhy zavazující dlužníka a související s převáděným majetkem, o kterých již v okamžiku převzetí majetku nabyvatel věděl nebo musel vědět.
Ohledně vědomosti nabyvatele platí aplikační pravidlo obsažené v § 4 odst. 2 o. z., tj. půjde o vědomost, kterou si osvojí osoba případu znalá při zvážení okolností, které jí musely být v jejím postavení zřejmé. Postačí též, pokud nabyvatel o dluzích musel v okamžiku nabytí vědět.
Vědomost nabyvatele (příp. to, že nabyvatel o dluzích musel vědět) prokazuje věřitel, ledaže je majetek přebírán osobou zciziteli (převodci) blízkou, v takovém případě se podle § 1893 odst. 2 věty poslední o. z. vědomost nabývající osoby blízké presumuje a je naopak na ní, aby v řízení prokázala, že o určitém dluhu nevěděla a ani vědět nemusela.
Pro zákonné přistoupení nabyvatele majetku k dluhu zcizitele se podle § 1893 o. z. vyžaduje, aby nabyvatel věděl (§ 4 odst. 2 o. z.) nebo musel vědět o takových skutkových okolnostech, z nichž vyplývá existence dluhu zcizitele (existence určité právní povinnosti zcizitele uspokojit věřitele splněním), souvislost takového dluhu s převáděným majetkem a orientačně (přibližně) i výše dluhu.
V nyní projednávané věci se ze zjištění soudů podává, že žalobce jako budoucí kupující a vedlejší účastnice jako budoucí prodávající uzavřeli smlouvu o smlouvě budoucí kupní, jejímž předmětem byla bytová jednotka.
Žalovaný, který předmětnou bytovou jednotku vedlejší účastnici daroval darovací smlouvou, tento dar pro nevděk odvolal. Odvolací soud vyšel z toho, že jako výlučný vlastník jednotky je nyní v katastru nemovitostí zapsán žalovaný, nikoli vedlejší účastnice, která byla účastnicí smlouvy o smlouvě budoucí.
Odvolací soud neshledal námitku žalovaného a vedlejších účastnic, že smlouva o smlouvě budoucí byla uzavřena mezi žalobcem a vedlejší účastnicí a že žalovaný není ve věci pasivně legitimován, důvodnou.
Odvolací soud uvedl, že je mu známa judikatura Nejvyššího soudu, dle které je smlouva o smlouvě budoucí účinná jen mezi jejími účastníky a jestliže vlastnické právo k věci, jejíž zamýšlený převod je obsahem smlouvy o smlouvě budoucí, účastník převede na osobu třetí, práva a povinnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí zaniknou pro nemožnost plnění.
Odvolací soud však dospěl k závěru, že lze aplikovat ustanovení § 1893 o. z. I když nelze zavázat povinností vedlejší účastnici pro nemožnost plnění, neboť již nemá ve svém vlastnictví předmětnou jednotku, lze žalobě vyhovět ve vztahu k solidárně zavázanému žalovanému ve smyslu § 1893 o. z. Tento závěr odvolacího soudu však neobstojí.
Jak plyne ze závěrů výše citované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, smlouva o smlouvě budoucí je účinná jen mezi jejími smluvními stranami. Žalovaný však nebyl smluvní stranou smlouvy o smlouvě budoucí a ani v důsledku odvolání daru nevstoupil do práv a povinností vedlejší účastnice. Povinnost ze smlouvy o smlouvě budoucí k uzavření kupní smlouvy tak zanikla pro nemožnost plnění.
Nesvědčí-li žalovanému povinnost učinit určitý projev vůle (ať už ze zákona či ze smlouvy či jiného právního jednání), nemůže být úspěšný návrh na nahrazení projevu vůle žalovaného učinit takový projev vůle.
Žalovaný tedy v projednávané věci nemůže být pasivně věcně legitimován, když ani nebyl stranou smlouvy o smlouvě budoucí, ani na něj povinnost z této smlouvy k uzavření kupní smlouvy nepřešla.
Aplikace ust. § 1893 o. z. v poměrech dané věci je přitom nepřípadná, když zde především není dluh, k němuž by žalovaný mohl přistoupit. Právní posouzení zániku povinnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí a s tím související posouzení aplikace § 1893 o. z. odvolacím soudem je tedy nesprávné.
Jakkoli zákaz zjevného zneužití práva představuje korektiv obecně aplikovatelný, zamítnutí žaloby pro zjevné zneužití práva (tedy odepření ochrany subjektivnímu právu účastníka) je výjimečným postupem, jenž musí být podložen mimořádně závažnými okolnostmi konkrétního případu, které svou intenzitou převáží nad ochranou subjektivního práva účastníka řízení.
Na základě § 8 o. z. lze jen omezit stávající právo, nikoli konstituovat právo nové (resp. dosud neexistující povinnost), které jinak z pozitivní právní úpravy nevyplývá.
Závěr odvolacího soudu, že žalobu nelze zamítnout, jelikož se jedná o zjevné zneužití práva ze strany žalovaného a E. H., je tedy nesprávný, když uvedeným způsobem odvolací soud nikterak neodpírá ochranu výkonu práva žalovaného, nýbrž konstituuje jeho novou (neexistující) povinnost.
Z doslovného znění § 2898 o. z. vyplývá, že se nepřihlíží k ujednání, které předem vylučuje nebo omezuje povinnost k náhradě újmy způsobené úmyslně nebo z hrubé nedbalosti. Jazykové vyjádření interpretované právní normy tedy zcela jednoznačně a srozumitelně – formou nepřímého zákazu – zapovídá jakékoliv ujednání smluvních stran o limitaci (omezení) či vyloučení povinnosti k náhradě budoucí újmy způsobené úmyslně nebo z hrubé nedbalosti; následkem nepřípustné smluvní limitace či vyloučení náhrady budoucí újmy je přitom zdánlivost takového ujednání, tj. ex officio se k němu nepřihlíží (§ 554 o. z.).
Doslovné znění vykládané právní normy přitom koresponduje též vůli zákonodárce vyjádřené v důvodové zprávě – vyloučit vzdor nové právní úpravě umožňující jinak limitaci či vzdání se náhrady újmy možnost poškozeného vzdát se předem práva na náhradu újmy způsobené úmyslně nebo z hrubé nedbalosti.
Účelem dané úpravy je přitom zamezit tomu, aby byl věřitel předem vystaven svévoli (libovůli) dlužníka porušujícího úmyslně či z hrubé nedbalosti své smluvní povinnosti. Z hlediska systematického je pak interpretované ustanovení zařazeno mezi základní ustanovení (HLAVA III, ZÁVAZKY Z DELIKTŮ, Díl 1, Náhrada majetkové a nemajetkové újmy, Oddíl 1, Základní ustanovení), vztahuje se tedy jak na případy mimosmluvní odpovědnosti vycházející z aplikace zavinění (§ 2909 a § 2910 o. z.), tak i na případy odpovědnosti smluvní, založené na odpovědnosti objektivní (§ 2913 o. z.), v nichž (při absenci zákonné podmínky zavinění) nabývá obzvláštního významu smluvní limitace či vyloučení náhrady budoucí újmy – s výjimkou zákonem zapovězené limitace či vyloučení náhrady budoucí újmy způsobené úmyslně či z hrubé nedbalosti, narušující důvěru v to, že dlužník vyvine „očekávatelnou snahu“ dostát svým závazkům. Dovolací soud se tudíž (v souladu se svou výše prezentovanou judikaturou) přiklání k výkladu interpretované právní normy vycházejícímu z jejího doslovného znění (jazykového vyjádření), odpovídajícího též smyslu a účelu zákona (plynoucímu rovněž z důvodové zprávy) a systematickému zařazení interpretované normy v občanském zákoníku.
Dovozuje tedy, že právní úprava, dle níž se nepřihlíží k ujednání, které předem vylučuje nebo omezuje povinnost k náhradě újmy způsobené úmyslně nebo z hrubé nedbalosti (§ 2898 o. z.), má absolutně kogentní povahu; následkem nepřípustné smluvní limitace či vyloučení náhrady budoucí újmy je zdánlivost takového ujednání.
Ke shodnému závěru – o (absolutně) kogentní povaze interpretované právní normy – dospívá i komentářová literatura. Vyskytuje-li se v komentářové literatuře též názor, že se zákaz ve smyslu § 2898 o. z. neuplatní, vyjádří-li smluvní strany zcela jasně svůj zájem omezit rozsah náhrady újmy i pro případ úmyslného porušení smluvní povinnosti či porušení smluvní povinnosti z hrubé – odporuje daný výklad jazykovému vyjádření interpretované právní normy, smyslu a účelu zákona i vůli zákonodárce plynoucí z důvodové zprávy.
Přesvědčivou nejeví se přitom použitá argumentace, že v případě smluvní limitace či vyloučení náhrady újmy způsobené úmyslně či z hrubé nedbalosti není dáno (soudní ochrany hodné) legitimní očekávání smluvních stran, že smlouva bude splněna. Vždyť při relevantní (vážně míněné) kontraktaci smluvní strany jednají (měly by jednat) se shodným záměrem dostát svým smluvním povinnostem, a právě proto zákonodárce smluvní limitaci pro případy budoucí újmy způsobené úmyslně či z hrubé nedbalosti vyloučil (viz též výše rozvedený teleologický výklad interpretované právní normy).
Ve skutkových poměrech projednávané věci nebyla by ostatně naplněna ani posledně zmíněným komentářem definovaná podmínka odchýlení se od zákonného zákazu limitace či vyloučení náhrady budoucí újmy – totiž, že smluvní strany vyjádří zcela jasně svůj zájem omezit rozsah náhrady újmy i pro případ úmyslného porušení smluvní povinnosti či porušení smluvní povinnosti z hrubé nedbalosti – jestliže účastníci řízení v čl. VIII.8 kupní smlouvy toliko ujednali, že se limitace nepoužije na náhradu škody způsobené úmyslně (za prostého vypuštění části zákonné dikce § 2898 o. z. směřující k vyloučení smluvní limitace též pro případ náhrady škody způsobené z hrubé nedbalosti), aniž výslovně projevili vůli omezit rozsah náhrady újmy i pro případ porušení smluvních povinností z hrubé nedbalosti.
Dovodil-li tedy odvolací soud, že zákonem není zakázáno odchýlit se od úpravy obsažené v § 2898 o. z., a smluvní strany tak v čl. VIII.8 kupní smlouvy platně sjednaly, že se dojednaná limitace náhrady budoucí újmy vztahuje i na případ porušení smluvních povinností z hrubé nedbalosti, nejsou jeho závěry věcně správné.
