Pátky s judikaturou 3/7/26
V posuzované věci je nutno vyřešit otázku, zda škoda, která vznikla třetí osobě a za niž odpovídá žalobce, vznikla jeho provozní činností (při zemědělské práci na poli) anebo provozem dopravy, tedy provozem kombajnu jako dopravního prostředku. Nejvyšší soud se ve své rozhodovací praxi již otázkou, zda škoda vznikla provozem dopravy nebo provozní činností opakovaně zabýval, byť za poněkud jiných skutkových okolností.
Nejvyšší soud vyslovil, že byla-li škoda způsobena pracovním strojem při činnosti, k níž slouží, a nikoliv při jeho přepravě vlastní motorickou silou, nejde o škodu vyvolanou zvláštní povahou provozu dopravního prostředku a o odpovědnost provozovatele stroje podle § 427 obč. zák.
V odůvodnění tohoto rozhodnutí soud uvedl, že k poškození palet, za něž je požadována náhrada, nedošlo při provozu dopravního prostředku, nýbrž při nakládání a manipulaci s paletou dlažby na stavbě. Pracovní stroj (rypadlo – nakladač) byl tedy použit k činnostem, ke kterým slouží, a neplnil tak funkci dopravního prostředku.
Pracovní stroj má totiž povahu motorového vozidla pouze v případě, že je vlastní motorickou silou přemisťován z jednoho místa na druhé. Nejedná se proto v daném případě o škodu vyvolanou zvláštní povahou provozu dopravního prostředku, tedy určitou okolností, která je vlastní právě provozu dopravního prostředku.
Odpovědnost za škodu způsobenou motorickou silou traktoru použitého při vyprošťování zapadlého kombajnu na poli se posuzuje podle § 427 obč. zák. Rozhodující je charakter činnosti, při níž ke škodě došlo. Tyto závěry jsou plně použitelné i v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014. Z citovaných rozhodnutí rovněž plyne, že s ohledem na přístup SD EU je namístě širší výklad pojmu zvláštní povaha provozu dopravního prostředku.
Podle rozsudku Nejvyššího soudu aplikovat na nároky třetích osob proti provozovateli na náhradu škody jim způsobené provozem dopravního prostředku, tedy na nároky poškozených, jimž byla způsobena škoda zvláštní povahou provozu dopravních prostředků, došlo-li k nežádoucímu projevu takových vlastností vozidla, které jsou pro jeho provoz typické a vyplývají z jeho povahy coby dopravního prostředku, který se zpravidla motorickou silou pohybuje zvýšenou rychlostí, má vysokou hmotnost a kinetickou energii.
Samotný pohyb či prudké brzdění, případně další s tím spojené projevy (např. selhání řízení, technická závada, oddělení části vozu, najetí na kámen a jeho vymrštění, vliv technické konstrukce či charakteru vozu apod.), představují faktory, s nimiž zákon spojuje zvýšené riziko vzniku újmy pro přepravované osoby či okolí.
Judikatura Nejvyššího soudu tedy stojí na rozlišení, zda vozidlo plnilo funkci dopravního prostředku, nebo pracovního stroje. Z citované judikatury se nepodává, že by bylo podstatné, kde se pracovní stroj nacházel, zda se pohyboval, případně jakým směrem (zda vpřed nebo vzad). Není vyloučeno, aby vozidlo plnilo současně funkci dopravního prostředku i pracovního stroje. Rozhodujícím faktorem je povaha nebezpečí, které se materializovalo. Pokud se při škodní události projevilo nebezpečí typicky spjaté s provozem dopravního prostředku, je na místě § 2927 o. z. aplikovat.
Jestliže však škoda vznikla v důsledku působení nebezpečí pramenícího z provozu vozidla jako pracovního stroje, použití tohoto ustanovení nepřichází v úvahu. Typicky při přesunu z místa na místo se projeví nebezpečnost vozidla jako dopravního prostředku. Například Melzer uvádí jako typický příklad právě kombajn, který jede po poli. Naopak porucha žacího zařízení bude pravidelným projevem nebezpečnosti kombajnu jako pracovního stroje; v tomto případě pak nebude záležet na tom, zda kombajn právě jel, či stál. Nicméně nebezpečnost kombajnu jako dopravního prostředku se může projevit, i když bude stát. Jako příklad lze uvést únik paliva.
Obdobně rozlišuje i judikatura SD EU, na kterou odkazuje dovolatelka. Z rozhodnutí ve věci Damijan Vnuk proti Zavarovalnica Triglav d.d. (C-162/13) plyne, že při ukládání balíků sena do seníku ve stodole chtěl řidič traktoru s valníkem na dvoře statku vjet s tímto valníkem do stodoly a při couvání narazil do žebříku, na kterém stál poškozený, čímž způsobil jeho pád. SD EU uzavřel, že se pojem „provoz vozidel“ obsažený v tomto ustanovení vztahuje na jakékoliv použití vozidla, které odpovídá jeho obvyklé funkci, a že se o provoz vozidla jednalo.
Dle rozhodnutí ve věci Rodrigues de Andrade (C-514/16) došlo v zemědělském podniku v Portugalsku k nehodě při postřiku vinice: traktor stál na polní cestě, měl zapnutý motor jen kvůli pohonu čerpadla postřikovače a vlivem kombinace vibrací, hmotnosti stroje a silného deště došlo k sesuvu půdy, traktor se převrátil a usmrtil jednu pracovnici.
Vdovec po zemřelé se domáhal náhrady nemajetkové újmy mimo jiné vůči pojistiteli s odkazem na „povinné ručení“. Vnitrostátní soud se ptal, zda jde o „provoz vozidla“, i když traktor nejel. SD EU uzavřel, že pojem „provoz vozidel“ se na tuto situaci nevztahuje, protože traktor byl v okamžiku nehody používán primárně jako pracovní stroj (zdroj hnací síly čerpadla), nikoli jako dopravní prostředek. Konečně ve věci José Luis Núñez Torreiro (C 334-16) při nočním vojenském cvičení ve výcvikovém prostoru se převrhlo vojenské terénní kolové vozidlo „Aníbal“, v němž jel žalobce jako spolucestující a utrpěl zranění. Pojistitel odmítl plnit z „povinného ručení“ s odůvodněním, že nehoda nenastala při „provozu vozidla“, protože k ní došlo na pozemku, který není „způsobilý k provozu“ a ani není „běžně používaný“ ve smyslu španělských předpisů.
Předkládající soud se ptal, zda unijní pojem „provoz vozidel“ může být vnitrostátně takto omezen podle místa, kde se vozidlo používá. SD EU uzavřel, že čl. 3 směrnice 2009/103 brání takové vnitrostátní úpravě: pojem „provoz vozidel“ totiž zahrnuje jakékoli použití odpovídající obvyklé funkci vozidla (zde jako dopravního prostředku) bez ohledu na povahu pozemku. Z toho je patrné, že rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se opírá o stejná východiska jako judikatura SD EU, neboť i podle ní by v prvním a třetím případě, kde se materializovalo nebezpečí pramenící z provozu vozidla jako dopravního prostředku, tuzemský soud aplikoval § 2927 o. z. Ve druhém případě, kde se projevila nebezpečnost vozidla jako pracovního stroje, by použití § 2927 o. z. nepřipadalo v úvahu.
Ostatně i v případě dalších dovolatelkou odkazovaných rozhodnutí, která nebyla v bodě 8 tohoto rozhodnutí citována, postupoval dovolací soud podle výše uvedených hledisek. Ve věci sp. zn. 25 Cdo 3697/2021 šlo o případ, kdy byl vykládán náklad pomocí kolového bagru opatřeného přední lžící s vidlicemi a v důsledku neopatrnosti při manipulaci s lžící došlo k pádu palety s tvárnicemi na rodinného příslušníka žalobců, který na následky zranění zemřel. Soudy dospěly k závěru, že újma byla způsobena provozní činností ve smyslu § 2924 o. z., neboť vznikla strojem při manipulaci s nákladem a nikoli v souvislosti s provozem kolového bagru jako dopravního prostředku.
Naopak v případě rozsudku Nejvyššího soudu byla škoda způsobena provozem dopravy (§ 427 obč. zák.), neboť řidič najel autem na železniční přejezd a do kolejiště za účelem poškození jeho podvozku, z kolejiště však již nedokázal vyjet ven, a vytvořil tak překážku vlaku, který po nárazu do vozidla vykolejil. Dovolací soud v tomto rozsudku mimo jiné vyslovil, že za provoz motorového vozidla je nutno považovat i situaci, kdy vozidlo v důsledku selhání řidiče vytvoří překážku pro ostatní účastníky provozu, která pro ně představuje bezprostřední nebezpečí kolize, a to bez ohledu na to, zda je v okamžiku škodní události v chodu motor takového vozidla nebo zda se vozidlo stalo bezprostředně před nehodou nepojízdným a z jakých důvodů.
V posuzované věci podle skutkových zjištění (která nepodléhají dovolacímu přezkumu) dne 13. 11. 2021 řidič kombajnu na zemědělské ploše sklízel kukuřici, při couvání (otáčení) se řádně nepřesvědčil o volném prostoru za kombajnem a narazil do sloupu velmi vysokého napětí, který vyvrátil, a tím způsobil škodu společnosti EG.D, a.s. Z výše uvedeného plyne, že v daném případě není podstatné, zda se kombajn nacházel na komunikaci či mimo ni, zda měl zapnutou žací lištu, či nikoliv, ani zda se pohyboval vpřed nebo vzad. Podstatné z hlediska právního posouzení odpovědnosti za škodu je skutečnost, že kombajn, který je nadán motorickou silou, způsobil škodu při otáčení a couvání s ním jako s dopravním prostředkem.
Škoda byla vyvolána zvláštní povahou kombajnu jako vozidla, neboť vznikla při manévrování s ním (pohybu z místa na místo) v důsledku působení jeho motorické síly a velké hmotnosti. Takto široký výklad odpovídá i tendenci nastolené směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2009/103/ES o pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel a kontrole povinnosti uzavřít pro případ takové odpovědnosti pojištění (kodifikované znění), která byla s ohledem na upravené znění směrnicí Evropského parlamentu a Rady (EU) 2021/2118, implementována do českého právního řádu s účinností od 1. 4. 2024 ustanovením § 2 odst. 4 zákona č. 30/2024 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, podle nějž se provozem vozidla pro účely pojištění odpovědnosti rozumí jakékoli použití vozidla odpovídající jeho obvyklé funkci jako dopravního prostředku, a to bez ohledu na vlastnosti vozidla a bez ohledu na terén, ve kterém je vozidlo použito, a na to, zda vozidlo stojí nebo je v pohybu. Není-li zřejmé, v jaké funkci bylo vozidlo v době vzniku škodní události použito, má se za to, že bylo použito jako dopravní prostředek.
Škoda byla v daném případě vyvolána zvláštní povahou kombajnu jako vozidla, neboť vznikla v důsledku jeho motorické síly a velké hmotnosti při jízdním manévru spojeném s využitím technického vybavení pro pohyb tohoto specifického stroje. Jinak řečeno, škoda způsobená kombajnem při otáčení a couvání (manévrování) na poli je vyvolána zvláštní povahou provozu motorového vozidla ve smyslu § 2927 o. z. Závěr odvolacího soudu, že škoda byla vyvolána zvláštní povahou provozu motorového vozidla a odpovědnost za ni se řídí § 2927 o. z., je tedy správný.
Podle § 2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění, které nedoznalo změn od nabytí účinnosti zákona (1. 1. 2014) do okamžiku škodní události (25. 6. 2021)– dále jen „o. z.“ – vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného.
Podle § 2937 odst. 1 o. z. způsobí-li škodu věc sama od sebe, nahradí škodu ten, kdo nad věcí měl mít dohled; nelze-li takovou osobu jinak určit, platí, že jí je vlastník věci. Kdo prokáže, že náležitý dohled nezanedbal, zprostí se povinnosti k náhradě.
Těžištěm právního posouzení projednávané věci je otázka výkladu a rozsahu prevenční povinnosti podle § 2900 o. z., respektive rozsahu náležitého dohledu ve smyslu § 2937 o. z., konkrétně povinnosti řádně dbát a pečovat o stav lesního porostu ve vlastnictví státu, k němuž má právo hospodařit žalovaný.
Okresní soud přibral k podání znaleckého posudku znalce pro obor ochrana přírody se specializací na hodnocení stavu a návrh technologie ošetření stromů, diagnostika provozní bezpečnosti stromů, který určil příčiny pádu stromu i diagnostické metody (kromě poklepu gumovou paličkou a tahových zkoušek rovněž pokročilé diagnostické techniky tomografie a rezistografie), jež by umožnily rozpoznat poškození stromu před jeho pádem.
Na základě skutečnosti, že k rozpoznání na první pohled skryté houbové nákazy by stačily jednoduché diagnostické metody arboristiky, považovaly soudy obou stupňů za součást řádné péče, že tyto diagnostické metody lze po žalovaném požadovat. Zjednodušeně řečeno tedy oba soudy přistoupily k obrácenému pořadí posuzování příčiny a následku, když na základě konkrétního následku, tj. pádu stromu napadeného konkrétní houbovou chorobou, jejíž skrytou přítomnost mohl odhalit jednoduchý diagnostický test, dovodily porušení povinnosti žalovaného, jenž tuto diagnostiku u všech stromů rostoucích ve vzdálenosti 15 metrů od každé cyklostezky, elektrického vedení a na dalších rizikových místech nevykonával.
Takto však v případě posouzení otázky rozsahu prevenční povinnosti postupovat nelze, neboť si lze snadno představit, že takřka každé škodě lze zabránit za použití určitých konkrétních diagnostických metod, jež jsou však stanovovány až ex post, tedy po škodní události. Takový postup zjišťování rozsahu prevenční péče prostřednictvím hodnocení možností škodě předejít na základě ex post vyhodnocení příčin škody však již dovolací soud odmítl.
V odkazované věci bylo řešeno zranění poškozeného ulomenou větví ze stromu v městském parku za skutkového stavu, dle kterého tvar stromu byl vzrůstově nevhodný, předmětná větev, která způsobila vznik škody, byla nasazena na kmen v nevhodném úhlu a byla nepřiměřeně dlouhá (8 m), a všichni tři znalci doporučili její zkrácení v rámci bezpečnostního řezu tak, aby nezasahovala nad pěší stezku, která vyžaduje větší ochranu. Především z této uvedené okolnosti odvolací soud dovodil, že se žalovaný nechoval tak, aby předcházel škodám a porušil tím svoji prevenční povinnost. Dovolací soud se však s takovým závěrem odvolacího soudu neztotožnil a konstatoval, že znalci by sice ex post doporučili zkrácení předmětné větve, zároveň však uvedli, že není pravidlem, aby se zkracovaly či odřezaly všechny zdravé větve, které se nacházejí nad veřejnou komunikací.
Odborník by přitom jen těžko odhadl, že předmětná větev byla tak nebezpečná, že hrozilo její ulomení. Nelze ořezávat všechny stromy nad pěší komunikací, neboť by tím mohly být stromy fyziologicky ohroženy a u dubu se navíc ani neodřezávají všechny suché větve kvůli zajištění biotopu.
Zvýšené požadavky na kontrolu vitality stromu lze dle názoru dovolacího soudu klást na městskou a parkovou zeleň, u níž je vyšší předpoklad ohrožení lidí, zvířat i majetku, ale ani v těchto případech v minulosti nedovodil dovolací soud absolutní povinnost počínat si tak, aby za všech okolností byla vyloučena možnost pádu stromu či jeho větví, nýbrž je povinen postupovat při správě svého majetku natolik obezřetně, jak lze vzhledem ke konkrétní situaci na něm rozumně požadovat. Jinak by se takový požadavek rovnal objektivní odpovědnosti za škodu způsobenou stavem porostů, kterou však z povinnosti tzv. generální prevence dovodit nelze.
V obdobném případě spadlého stromu zasaženého vnitřní hnilobou konstatoval dovolací soud, že rozhodující vliv měly dva současně působící faktory – jednak pokročilá, ale zvenčí neseznatelná hniloba a jednak mimořádná povětrnostní situace, bez níž by však k rozlomení smuteční vrby a pádu její části nedošlo. Žalovaný jako vlastník předmětného pozemku (hřbitova) neponechal péči o stromy jen vlastním pracovníkům, ale zajišťoval jejich pravidelnou kontrolu také pro tento účel odborně vybaveným orgánem státní správy.
V tomto ohledu mu za situace, kdy skutečný stav daného stromu nebyl bez speciálních hloubkových měření zjistitelný, a především kdy hlavní příčinou pádu jeho části byla náhlá větrná smršť, nelze vytknout, že při správě svého majetku vycházel ze zprávy Agentury ochrany přírody a krajiny, v níž uvedený strom nebyl za nebezpečný označen.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že vlastník pozemku (město) neporušil prevenční povinnost za situace, kdy o porosty v městském parku pečoval a nechával si zpracovat i dendrologická posouzení stromů, byť jimi nebyla odhalena vnitřní hniloba stromu, zvenčí neseznatelná.
Za zanedbání prevenční povinnosti nelze považovat to, že žalovaný neprováděl kontrolu stromů pomocí tzv. hloubkových metod. Takový požadavek jde již nad rámec úsilí, které lze po vlastníku rozumně požadovat.
Nejvyšší soud uzavřel, že vlastník pozemku a na něm se nacházejícího stromu neporušil svou prevenční povinnost podle § 415 obč. zák., byl-li strom v dobré kondici odpovídající jeho stáří, netrpěl hnilobou a prováděl-li vlastník běžnou údržbu stromu, přičemž větev se odlomila v důsledku silnějšího poryvu větru, nikoli v důsledku zanedbání údržby stromu. Kritériem odpovědnosti vlastníka stromu je vedle příčiny vzniku škody též objektivní možnost předvídat v daném místě a čase nebezpečí pádu stromu.
Jestliže hloubkové diagnostické metody nelze spravedlivě požadovat po vlastnících a správcích parkové a městské zeleně, tím spíše nelze dospět k závěru, že jejich provádění lze považovat za rozumný požadavek v případě lesního porostu (nadto v ochranném pásmu přírodní rezervace, v němž lze provádět pouze nahodilou těžbu a jehož opětovné zalesnění se provádí přirozeným zmlazením, a to v situaci, kdy je předmětný lesní pozemek ve srázu, a kořenový systém zajišťuje jeho zpevnění a brání erozi a možnému sesuvu svahu).
Žalovaný předložil vyjádření Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů, v němž tento ústav konstatoval, že diagnostické metody poklepu gumovou paličkou a tahové zkoušky jsou arboristické metody užívané v oboru péče o dřeviny rostoucí mimo les a nejsou užívány v podmínkách běžného lesnického provozu a lesnické praxe. Aplikaci uvedených metod v rámci výkonu běžné kontroly zdravotního stavu stromů nelze při správě lesního majetku vykonávaného s náležitou péčí od vlastníka rozumně požadovat. Nalézací soudy však tímto vyjádřením důkaz neprovedly a nijak se s ním nevypořádaly, a odvolací soud založil svůj závěr na subjektivním hodnocení, jaká opatření by se „dělat měla“.
Žalobkyně v průběhu řízení opakovaně tvrdila a dokladovala, že žalovaný dlouhodobě zanedbával kontrolu a zajištění bezpečnosti ponecháním suchých a usychajících stromů v dopadové vzdálenosti od elektrického vedení, čímž má být doloženo porušení prevenční povinnosti bez dalšího i v případě pádu předmětného stromu.
Dovolací soud zde zdůrazňuje, že v případě škody způsobené pádem stromu viditelně poškozeného či dokonce suchého do elektrického vedení by byla dána odpovědnost žalovaného ve smyslu výše citované rozhodovací praxe dovolacího soudu. Předmětem řízení však není škoda způsobená pádem viditelně poškozeného či suchého stromu. Ani z existence stromů v okolí, jež měly být odstraněny dříve, nelze dospět k závěru, že lze rozumnou péči rozšířit na dendrologický a arboristický průzkum všech stromů v určité vzdálenosti od komunikací, liniových vedení a jiných potenciálně ohrožených lokalit pod hrozbou odpovědnosti za způsobenou škodu, neboť takový požadavek se rovná absolutní objektivní odpovědnosti za následek způsobený pádem stromu či větví.
Dovolací soud uzavírá, že ať už jde o strom rostoucí v městské zástavbě či parku, nebo v lese, jde stále o živý organismus, který se vyvíjí desítky až stovky let podle podmínek prostředí. Nelze považovat za součást rozumné péče o stromy na lesních pozemcích povinnost pěstovat pouze dokonale vzrostlé, různými meteorologickými a jinými vlivy nedotčené stromy, bez suchých větví, beze stop po narušení lesními zvířaty či jinými biologickými činiteli a všechny stromy jevící jakoukoli známku poškození či odchylky od ideálu zdravého stromu dendrologicky testovat či dokonce preventivně kácet, neboť by pravděpodobně po takovém rozsahu preventivní péče příliš stromů v lese nezůstalo.
V projednávané věci ze skutkových zjištění soudů plyne, že žalovaný jako stálý rozhodčí soud přijal usnesení, kterým do svých vnitřních předpisů zavedl pravidlo, podle kterého je rozhodcům zapsaným na seznamu vedeném žalovaným zakázáno, aby současně působili u jiného tuzemského stálého rozhodčího soudu, popřípadě společnosti organizující rozhodčí řízení, s tím, že pokud tito své působení u těchto institucí v určené lhůtě neukončí, žalovaný je ze svého seznamu vyškrtne.
Jak vyplývá ze shora uvedených závěrů, sám takovýto zákaz souběžné konkurenční činnosti žalovaného jako stálého rozhodčího soudu vůči rozhodcům zapsaným na jeho seznamu nezakládá nekalosoutěžní povahu takového jednání. Ze skutkových zjištění soudů přitom nevyplývají žádné zvláštní okolnosti takového jednání žalovaného, než že tak žalovaný učinil se soutěžním záměrem udržet si či případně zlepšit své soutěžní postavení (resp. nepřepustit své dosavadní soutěžní postavení jiným soutěžitelům), a to i v souvislosti s eventuálním přijetím legislativních změn v právních předpisech o pravomoci stálých rozhodčích soudů, jež (nutně) bylo (muselo být) rovněž způsobilé ovlivnit soutěžní postavení ostatních soutěžitelů na daném trhu, tj. rozhodců, dalších stálých rozhodčích soudů (včetně žalobce) a tzv. arbitrážních center.
Ze shora uvedených důvodů proto neobstojí ani závěr odvolacího soudu, že nekalost přijetí předmětného usnesení vyplývá z jeho možného negativního vlivu na potenciální účastníky soukromoprávních sporů řešených před rozhodčími soudy, neboť odborníků vykonávajících činnost rozhodce je omezené množství a jestliže zvolí setrvání u žalovaného, poškodí tím jiné rozhodčí soudy a účastníci sporů přijdou o možnost volby rozhodčího soudu. Jak však uvedeno shora, jakákoli podmínka či ujednání o výhradní hospodářské spolupráci soutěžitelů přináší nutně dopad do postavení jiných soutěžitelů, a to zásadně tím, že tito ostatní soutěžitelé jsou z účasti na soutěžních výkonech takto spolupracujících soutěžitelů (po určitou dobu) vyloučeni, což může mít vliv na podobu trhu i z pohledu jeho zákazníků. Tento (povahový) důsledek však z takové hospodářské spolupráce soutěžitelů nečiní jednání nekalosoutěžní, a to ani na trhu poskytování služeb rozhodčího řízení.
Proto dospěl-li odvolací soud k závěru, že přijetí předmětného usnesení žalovaným představuje jednání, jež je v rozporu dobrými mravy soutěže, a tudíž jednáním v nekalé soutěži ve smyslu § 2976 odst. 1 o. z., není jeho rozhodnutí správné.
Zároveň nelze pominout, že žalobce ve své žalobě skutkově vymezil předmětné jednání žalovaného rovněž jako způsob omezení hospodářské soutěže zneužitím jeho dominantního postavení na relevantním trhu a uzavíráním zakázaných dohod mezi soutěžiteli, popř. rozhodnutím sdružení soutěžitelů (přičemž žaloba byla podána především z tohoto důvodu). Proto dospěl-li odvolací soud v důsledku shora uvedeného nesprávného právního názoru k závěru, že je nadbytečné zabývat se otázkou, zda je žaloba důvodná z titulu ochrany hospodářské soutěže, je jeho právní posouzení věci neúplné, a z tohoto důvodu rovněž nesprávné.
V dalším řízení je tak nutno posoudit, zda vydáním předmětného usnesení žalovaným nedošlo z jeho strany k nepřípustnému omezování hospodářské soutěže na relevantním trhu ve smyslu § 2972 o. z., resp. k jejímu vyloučení, omezení, jinému narušení nebo ohrožení ve smyslu § 1 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže, a to i vzhledem k soutěžnímu postavení dotčených soutěžitelů na relevantním trhu a vlivu předmětného jednání žalovaného na hospodářskou soutěž, a zda jsou tak nároky žalobce (v rozsahu, v němž byl rozsudek odvolacího soudu zrušen) podle § 2900 o. z. důvodné.
Z právní úpravy i z konstantní judikatury Nejvyššího soudu vyjadřující se k výkladu adresovaných právních jednání (podle § 556 o. z.) vyplývá závěr, že základním hlediskem je zde podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 u vícestranných jednání společný úmysl jednajících stran.
Soud nejprve zjišťuje, jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících zjištěných okolností. Skutečnou vůli jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním).
Při zjišťování úmyslu jednajícího soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Při nalézání tohoto úmyslu je třeba zohlednit též praxi zavedenou mezi stranami v právním styku, to, co právnímu jednání předcházelo, i to, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají.
Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen.
Takto musí soud postupovat i tehdy, interpretují-li účastníci ve svých přednesech či výpovědích v průběhu řízení projev vůle odlišným způsobem. Taková situace totiž neznamená, že obsah projevené vůle nelze zjistit, neboť zájmy a postoje účastníků v průběhu soudního řízení již nemusejí odpovídat jejich původní vůli, kterou projevili. Jde tedy o to, aby obsah projevu vůle byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době, kdy byl učiněn. Při výkladu projevu vůle je třeba pečlivě přihlížet ke všem okolnostem, za kterých bylo slovní nebo jiné vyjádření učiněno, a významné rovněž je, jak bylo vyjádření pochopeno tím, komu byl projev vůle určen.
Vedle toho nelze při výkladu právního jednání opomenout interpretační předpoklad racionálních aktérů, podle něhož je při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání třeba vycházet z úsudku, že strany jednaly racionálně. Volní projev je nutné vykládat tak, aby nevyústil v nesmyslné (absurdní) závěry o projevené vůli (podle pravidla výkladu ve prospěch efektivnosti). Zde lze přihlédnout ke konkrétním okolnostem a zájmům jednajícího i adresáta.
Výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání (o skutečné vůli stran jimi projevené), není zpravidla řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury se odvolací soud může odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního jednání) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu vychází z plné aplikovatelnosti zákonem upravených interpretačních metod při výkladu pojistných smluv, tedy i pojistných podmínek.
Promítnuto do poměrů nyní posuzované věci je z citovaných závěrů zřejmé, že odvolací soud se dostatečně skutečnou vůlí smluvních stran v okamžiku uzavření pojistné smlouvy nezabýval. V daném případě je klíčová otázka, zda bylo společným úmyslem stran uzavírajících pojistnou smlouvu ohledně pojištění přerušení provozu z důvodu úředního zásahu stanovit roční limit pojistného plnění 1 000 000 Kč (či jiný), a pokud ano, zda jde o limit společný pro všechny pojištěné. Odvolací soud na uvedenou otázku odpověděl kladně, avšak k výkladu příslušných ustanovení smluvních dokumentů přistoupil spíše prostřednictvím objektivní metody ve smyslu § 556 odst. 1 věty druhé o. z.
Takový postup je však namístě teprve v okamžiku, kdy nelze v souladu s § 556 odst. 1 větou první o. z. zjistit společný úmysl jednajících stran v okamžiku uzavření smlouvy, a to za použití kritérií příkladmo uvedených v § 556 odst. 2 o. z. Svou roli přitom může hrát rovněž tvrzení žalobkyně, že pojistník byl zástupcem žalované ujištěn, že pojistný limit platí pro každého pojištěného samostatně, kterým se však odvolací soud nezabýval.
Vzhledem k výše nastíněným judikatorním závěrům je dovolací soud oprávněn přezkoumat pouze postup, jímž odvolací soud dospěl k závěru o obsahu právního jednání. Výsledek tohoto postupu dovolacímu přezkumu nepodléhá, a dovolací soud tedy zdůrazňuje, že důvodem, proč napadené rozhodnutí zrušuje, je neúplně provedený výklad smlouvy. Nikterak přitom nepředjímá a ani nenaznačuje, s jakým výsledkem by měl být řádný výklad proveden, respektive jaký by měl být výsledek tohoto řízení.
Z práva společníků společnosti s ručením omezeným podílet se na řízení společnosti plyne i právo vyjádřit svůj názor na to, jaké usnesení by měla valná hromada přijmout ohledně záležitosti zařazené na pořad jednání, a ovlivnit tak výslednou podobu usnesení, přijímaného valnou hromadou. K tomu slouží (mimo jiné) i (v zákoně výslovně neupravené) právo uplatnit odlišný návrh (protinávrh) k návrhu usnesení uvedenému v pozvánce na valnou hromadu.
Ačkoliv zákon označuje společnost s ručením omezeným jako kapitálovou společnost (§ 1 odst. 2 z. o. k.), činí tak toliko jako legislativní zkratku pro zjednodušení zákonného textu, aniž by tím popíral, že úprava společnosti s ručením omezeným obsahuje i prvky osobních společností.
Smíšená povaha této formy obchodní společnosti je důvodem, pro který nelze tam, kde zákonodárce určitou otázku výslovně neupravil, automaticky (vždy, bez dalšího) přejímat (per analogiam) úpravu téhož institutu v akciové společnosti (coby čistě kapitálové formě obchodní společnosti).
Typickým příkladem, kdy by byl takový (paušální) postup nevhodný, je právě právo společníka uplatňovat návrhy či protinávrhy. Právní úprava tohoto institutu v akciové společnosti (srov. zejména § 362 a 363 z. o. k.) vychází z předpokladu, že akciová společnost (jakožto společnost kapitálová) je typově společností s větším počtem společníků, v důsledku čehož je třeba (za účelem racionálního uspořádání vztahů, ochrany ostatních akcionářů a korektního průběhu zasedání valné hromady) proces uplatňování návrhů a protinávrhů do určité míry formalizovat. Řečené však pro naprostou většinu společností s ručením omezeným (majících částečně odlišná pravidla pro svolání valné hromady, jakož i menší počet společníků, kteří se na životě společnosti podílejí i jinak než toliko kapitálovou účastí) neplatí.
Neurčuje-li společenská smlouva jinak, může společník společnosti s ručením omezeným uplatnit svůj protinávrh (k návrhu usnesení uvedenému v pozvánce na valnou hromadu) jak předtím, než se koná zasedání valné hromady, tak i přímo na tomto zasedání.
Protinávrhem společník projevuje vůli, jak chce, aby byly dotčené záležitosti společnosti uspořádány (jaké usnesení má valná hromada přijmout). Současně platí, že tento projev vůle má (může mít) právem předvídané následky. Přesvědčí-li o svém (proti)návrhu společníky s dostatečným počtem hlasů a tito hlasují pro jeho (proti)návrh (projeví právně relevantním způsobem vůli, že s tímto návrhem souhlasí), bude usnesení valné hromady přijato v podobě jím navržené. Jinými slovy, (proti)návrh uplatněný společníkem je jeho jednostranným právním jednáním, adresovaným společnosti (§ 545 a násl. o. z.).
Z řečeného plyne, že je nutné jej vykládat podle pravidel pro výklad právních jednání, mimo jiné podle svého obsahu (nikoliv označení) a podle úmyslu jednajícího, jenž byl (či musel být) druhé straně znám (srov. § 555 a násl. o. z.).
Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že uvedl-li na zasedání valné hromady dovolatelky (v rámci projednávání bodu 2 pořadu jednání) její třetí společník, že uplatňuje své předkupní právo a chce, aby podíly prvního a druhého společníka byly převedeny na něj, lze takový projev vůle s ohledem na kontext pokládat za protinávrh uplatněný společníkem, podle něhož má valná hromada schválit nikoliv převod na třetí osobu (RegioJet a. s.), ale na něj. Skutečnost, že svůj projev vůle neoznačil formálně jako protinávrh usnesení a že takto není označen ani v zápise z valné hromady, není sama o sobě právně významná.
Nejvyšší soud nepřehlédl, že v projednávané věci pozvánka na valnou hromadu neobsahovala (v rozporu s § 184 odst. 1 z. o. k.) návrh usnesení valné hromady. Sama okolnost, že nakonec valná hromada přijala odlišný návrh (uplatněný společníkem na zasedání valné hromady), nic nemění na tom, že v pozvánce na valnou hromadu musí svolavatel uvést i návrh usnesení (opačný názor dovolatelky není správný). K případné aplikaci § 260 odst. 1 o. z., jde-li o toto porušení zákona, viz dále.
Podle § 185 z. o. k. lze záležitosti neuvedené v pozvánce projednat jen tehdy, jsou-li přítomni a souhlasí-li s jejich projednáním všichni společníci.
Účelem právní úpravy svolání valné hromady je zajistit, aby společníci mohli realizovat své právo účastnit se (zasedání) valné hromady, tj. aby byli s dostatečným časovým předstihem informováni o tom, že je svoláváno jednání (zasedání) valné hromady, kdy (který den a v kolik hodin) a kde (na jakém místě) se jednání bude konat (§ 186 z. o. k.), jaký bude pořad jednání a přijetí jakých usnesení je navrhováno (§ 184 z. o. k.), a mohli si tak vytvořit předpoklady pro účast na něm. Povinností společnosti (osob, které jednání valné hromady svolávají) je učinit vše, co po ní lze spravedlivě požadovat, aby takovou informovanost společníků zajistila.
Pořad jednání popsaný v pozvánce vymezuje, o jakých záležitostech bude valná hromada jednat a rozhodovat (tedy, jinak řečeno, jaký bude tematický okruh zasedání valné hromady). Společníci nemají být překvapováni tím, že by valná hromada projednávala záležitost, o které neměli důvod se domnívat (s ohledem na obsah pozvánky), že se jí bude valná hromada zabývat, a na jejíž projednání se tudíž neměli důvod připravit. Tomu brání úprava § 185 z. o. k.
Jakkoliv je součástí pozvánky na valnou hromadu i návrh usnesení, tedy uvedení toho, jak má valná hromada v dané záležitosti podle svolavatele rozhodnout, může se výsledné usnesení (v důsledku diskuse proběhlé na valné hromadě a práva společníků činit návrhy či protinávrhy usnesení) od navrhovaného usnesení lišit. Podstatné je, aby výsledné usnesení (přijaté na základě návrhu či protinávrhu společníka) spadalo do záležitosti uvedené v pořadu jednání (bylo je možno považovat za rozhodnutí o této záležitosti).
Jelikož je pozvánka na valnou hromadu právním jednáním přičitatelným společnosti, adresovaným společníkům, platí pro její výklad pravidla § 555 a násl. o. z. (srov. obdobně odst. 31 odůvodnění tohoto usnesení).
Při výkladu jejího obsahu je tudíž třeba přihlížet k úmyslu jednajícího (společnosti zastoupené svolavatelem), jenž byl (či musel být) druhé straně (společníkům) znám, a nelze-li takový úmysl zjistit, přisuzovat mu takový význam, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení společníka dané společnosti. Vždy se přitom přihlíží k okolnostem konkrétního případu. Řečené pak dopadá i na posuzování otázky, co vše spadá in concreto pod záležitost zařazenou na pořad jednání valné hromady.
Jinými slovy, rozhodnutí, které společník může (a to i s ohledem na konkrétní okolnosti případu) v rámci daného bodu pořadu jednání racionálně předpokládat (může rozumně očekávat, že o daném tématu valná hromada rozhodne takovým způsobem), zpravidla bude spadat pod záležitost uvedenou v pozvánce na valnou hromadu ve smyslu § 185 z. o. k., a valná hromada je může přijmout, aniž jsou splněny podmínky ustanovení § 185 z. o. k.
Smyslem a účelem (dispozitivní) právní úpravy souhlasu valné hromady s převodem podílu na třetí osobu (§ 208 z. o. k.), resp. na jiného společníka (§ 207 z. o. k.), je umožnit společníkům ovlivnit změnu společnické struktury, spočívající buď v příchodu nové osoby, která dosud nebyla společníkem, nebo ve změně „rozložení sil“ ve společnosti.
Nejvyšší soud si je vědom toho, že převod podílu na třetí osobu a na jiného společníka může mít odlišné dopady na poměry uvnitř společnosti. Obecně je proto namístě odlišovat obě situace, a to i při posuzování obsahu pozvánky, konkrétně pak záležitosti, jež byla zařazena na pořad jednání valné hromady.
Nicméně v poměrech projednávané věci je podle přesvědčení Nejvyššího soudu namístě odlišný závěr. Byť dovolatelka vymezila v pozvánce na valnou hromadu bod 2 pořadu jednání relativně úzce, jako „schválení převodu podílů společníků na třetí osobu (čl. 9.1 společenské smlouvy)“, nelze přehlížet konkrétní okolnosti projednávané věci. Společníci dovolatelky měli ve společenské smlouvě sjednáno předkupní právo k podílům ostatních společníků. A jak se podává z obsahu spisu, o osobě nabyvatele podílů prvního a druhého společníka (včetně toho, zda se jím stane některý z dalších společníků), se vedla jednání, o nichž věděli všichni společníci (i navrhovatel projevil zájem o nabytí těchto podílů).
S ohledem na řečené mohli společníci racionálně předpokládat, že avizovaná změna ve složení společníků může mít nakonec odlišnou (než v době svolávání valné hromady očekávanou) podobu a že v rámci tohoto bodu pořadu jednání může valná hromada nakonec rozhodovat o souhlasu s převodem podílu (podílů) na společníka.
Z uvedených důvodů má Nejvyšší soud za to, že rozhodnutí o souhlasu valné hromady s převodem podílů prvního a druhého společníka na třetího společníka spadalo (v poměrech projednávané věci) do záležitosti zařazené na pořad jednání valné hromady a valná hromada je mohla přijmout i bez splnění podmínek § 185 z. o. k. Opačný závěr odvolacího soudu považuje Nejvyšší soud za nesprávný.
Podle § 260 odst. 1 o. z. soud neplatnost rozhodnutí nevysloví, došlo-li k porušení zákona nebo stanov, aniž to mělo závažné právní následky, a je-li v zájmu spolku hodném právní ochrany neplatnost rozhodnutí nevyslovit.
V citovaném ustanovení se promítá zájem na stabilitě vnitřních poměrů korporace a princip proporcionality. V řadě případů totiž porušení právních předpisů, stanov či dobrých mravů nemusí mít natolik závažné právní následky, aby odůvodňovaly tak výrazný zásah do poměrů korporace, jakým je vyslovení neplatnosti rozhodnutí jejího orgánu.
Sankce v podobě vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady musí být přiměřená závažnosti následků, jež porušení právních předpisů, stanov či dobrých mravů vyvolalo, jakož i účelu právní úpravy neplatnosti usnesení valné hromady. Jinými slovy, převáží-li zájem na stabilitě vnitřních poměrů společnosti nad zájmy chráněnými ustanovením § 191 z. o. k., soud neplatnost usnesení valné hromady nevysloví.
Odvolací soud, vycházeje z toho, že dovolatelka porušila primárně § 185 z. o. k. (tím, že její valná hromada přijala usnesení v záležitosti, jež nebyla podle výkladu přijatého odvolacímu soudem zařazena na pořad jednání), řádně odůvodnil, proč neshledal důvody pro postup podle § 260 odst. 1 o. z. Je pochopitelné, že se již nezabýval tím, zda jsou zde důvody pro obdobný postup ve vztahu k porušení § 184 odst. 1 z. o. k. (jde-li o absenci návrhu usnesení valné hromady v pozvánce).
Nicméně vzhledem k odlišnému názoru Nejvyššího soudu na výklad pojmu „záležitost zařazená na pořad jednání“ valné hromady v projednávané věci je nyní nutné otázku aplikace § 260 odst. 1 o. z. opětovně posoudit.
Pokud společníci věděli, že probíhají jednání o převodu podílů na RegioJet a. s. a valná hromada má vyslovit souhlas s převodem podílů prvního a druhého společníka právě na tuto osobu, bylo (s ohledem na okolnosti) zjevné, jaké usnesení má valná hromada (podle svolavatele) přijmout v rámci bodu 2 pořadu jednání. Je-li tomu tak, pak Nejvyššímu soudu není zřejmé, jaké právní následky (natož pak aby byly závažné) mohla mít absence této zákonné náležitosti pozvánky.
Právní posouzení odvolacího soudu zde v tomto směru – byť z pochopitelných důvodů – zcela absentuje, a již proto je rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné.
Podle § 260 odst. 2 o. z. soud neplatnost rozhodnutí nevysloví ani tehdy, bylo-li by tím podstatně zasaženo do práva třetí osoby nabytého v dobré víře.
Podle § 7 o. z. se má za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře.
K pravidlu obsaženému v § 260 odst. 2 o. z. se Nejvyšší soud opakovaně vyjádřil již v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu k výkladu § 131 odst. 3 písm. b) zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), se podává, že:
1) V naposledy označeném ustanovení se promítá zásada ochrany dobré víry třetích osob; při střetu práva (aktivně věcně legitimované osoby) na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady a práv třetích osob nabytých v dobré víře zákon dává přednost ochraně práv třetích osob.
2) Má-li být poskytnuta ochrana právům třetích osob jednajících v dobré víře, nelze takovou ochranu omezovat jen na bezprostřední důsledky usnesení valné hromady či jen na určité časové období. Jinak řečeno, zásah do práv třetích osob nemusí být nutně spjat s usnesením valné hromady, o jehož neplatnosti soud rozhoduje (nemusí jít o práva tímto usnesením či v jeho důsledku získaná). Významné je pouze to, zda vyslovením neplatnosti určitého usnesení valné hromady by do práv třetích osob bylo negativně a podstatným způsobem zasaženo.
3) Jediné omezení pro aplikaci § 131 odst. 3 písm. b) obch. zák. představuje nedostatek dobré víry na straně třetí osoby, jejímž právům má být poskytnuta ochrana, při nabývání chráněného práva.
4) Pro aktivaci § 131 odst. 3 písm. b) obch. zák. nestačí pouze potenciální možnost zásahu do práv třetích osob; musí jít o zásah skutečný.
Popsané závěry se prosadí obdobně i při výkladu ustanovení § 260 odst. 2 o. z., upravujícího téže pravidlo a mající stejný smysl a účel [srov. důvodovou zprávu k vládnímu návrhu občanského zákoníku (sněmovní tisk číslo 362, Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, 6. volební období, 2010–2013, s. 640)].
Závěr odvolacího soudu, podle něhož nelze § 260 odst. 2 o. z. aplikovat již proto, že společnost RegioJet a. s. nenabyla v souvislosti s přijatým usnesením žádné právo, tudíž není správný (uvedená skutečnost je sama o sobě právně bezvýznamná).
Nejvyššímu soudu není zřejmé, jak mohl (podle názoru odvolacího soudu) zápis předkupního práva navrhovatele k podílům dalších společníků v obchodním rejstříku zvrátit dobrou víru společnosti RegioJet a. s. při nabývání podílu od třetího společníka.
Sama existence předkupního práva k podílu (bez ohledu na to, zda jde o právo věcné či toliko obligační) nijak nezpochybňuje oprávnění společníka a vlastníka podílu převést podíl na třetí osobu. Tedy nemůže ani zpochybnit dobrou víru nabyvatele podílu v oprávnění společníka a vlastníka podílu tento podíl převést.
Ani závěr, podle něhož není namístě aplikovat § 260 odst. 2 o. z., tudíž není správný; zčásti odporuje shora podanému výkladu označeného ustanovení a zčásti
(jde-li o absenci dobré víry dalšího nabyvatele podílu v dovolatelce) jej nelze považovat za odůvodněný.
Z výše uvedených ustanovení o. z. je zřejmé, že vydědění zaniká (pouze a jen) tehdy, kdy zůstavitel zruší prohlášení o vydědění jeho odvoláním, jež se může stát v některé z forem předepsaných pro pořízení závěti, tj. písemně soukromou listinou bez účasti svědků (§ 1533 o. z.) nebo za účasti svědků v allografní formě (§ 1534 – 1536, § 1539 a § 1540), veřejnou listinou (§ 1537), nebo s úlevami (§ 1542 – 1549), budou-li splněny podmínky stanovené o. z. pro pořízení privilegované závěti (závěti s úlevami), a v případě prohlášení o vydědění učiněného ve formě veřejné listiny lze tuto odvolat i tím, že je veřejná listina vydána zpět zůstaviteli (§ 1579 odst. 1 a § 101 odst. 1 notářského řádu), nebo jeho odvoláním učiněným mlčky některým ze způsobů uvedených v § 1578 o. z. (např. úmyslným zničením listiny obsahující prohlášení o vydědění zůstavitelem, záměrným porušením listiny o vydědění zůstavitelem), nebo také v případě, kdy zůstavitel následně ponechá vyděděnému nepominutelnému dědici nějaký majetek (dědickou smlouvou či závětí).
Lze proto uzavřít, že ani o. z. nepočítá s možností zrušení prohlášení o vydědění tím, že zůstavitel nepominutelnému dědici promine (odpustí) důvod, pro který jej vydědil, nebo tím, že důvod vydědění, který existoval ke dni prohlášení o vydědění, později odpadne. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že i podle o. z. lze prohlášení o vydědění zrušit pouze zákonem vymezeným způsobem.
Vztaženo do poměrů projednávané věci, vydědil-li zůstavitel svou dceru z důvodu, že o něj trvale neprojevuje opravdový zájem, jaký by jako potomek projevovat měla, nemá obnovení vztahu mezi zůstavitelem a vyděděnou dcerou zůstavitele ani případné odpuštění vyděděnému potomkovi zůstavitelem za následek zrušení vydědění, neboť ke zrušení zůstavitelem učiněného vydědění žalobkyně mohlo dojít dle právní úpravy obsažené v obč. zák. i v o. z. pouze zákonem vymezeným (výše popsaným) způsobem.
