Pátky s judikaturou 24/7/26

Z judikatury  Nejvyššího soudu k výkladu citovaných ustanovení se (mimo jiné) podává, že:

1) Právo požadovat  od jednatelů informace o společnosti, nahlížet do dokladů společnosti a  kontrolovat údaje obsažené v předložených dokladech (§ 155 z. o. k.)  představuje jedno ze základních práv plynoucích z účasti ve společnosti s  ručením omezeným (§ 31 z. o. k.). Jeho účelem je umožnit společníkovi podílet  se na řízení společnosti (§ 167 odst. 1 z. o. k.), resp. realizovat další  práva, jež zákon společníkovi dává, např. právo hlasovat o návrzích usnesení  valné hromady, právo podat společnickou žalobu atd.

2) Žádost společníka  o poskytnutí informací musí společnost (jednatelé) jako kterékoliv jiné  právní jednání společníka posoudit podle jejího obsahu (§ 555 odst. 1 o. z.)  a okolností, za nichž byla uplatněna a ze kterých se podává zřejmá vůle  společníka (§ 556 odst. 1 o. z.). Společnost by měla společníkovi poskytnout  požadované informace a umožnit mu nahlédnout do dokladů způsobem, který  umožní společníkovi co nejsnazší realizaci jeho práva a který současně co  nejméně zatíží samu společnost (princip proporcionality).

3) Má-li společník  za to, že byl ve svém právu na informace společností zkrácen, může se v  souladu s § 12 o. z. domáhat ochrany u soudu. Ustanovení § 156 odst. 2 část  věty za středníkem z. o. k. stanoví k uplatnění tohoto práva lhůtu, která je  svou povahou lhůtou prekluzivní. Stanoví-li totiž zákon, že soud k pozdě  uplatněnému právu nepřihlíží (i když to společnost nenamítne), jde ve  skutečnosti o zánik práva prekluzí (§ 654 odst. 1 o. z.).

4) Prekluzivní lhůta  stanovená v § 156 odst. 2 části věty za středníkem z. o. k. dopadá nejen na  případy uvedené v § 156 odst. 1 z. o. k., nýbrž na všechny případy, v nichž  společnost z jakéhokoli důvodu (popř. bez uvedení důvodu) odmítla poskytnout  společníkovi požadované informace (doklady).

5) V právní úpravě  této prekluzivní lhůty se promítá zájem zákonodárce na stabilitě vnitřních  poměrů ve společnosti, jimž by časově neomezená (resp. omezená toliko obecnou  promlčecí lhůtou) možnost společníka uplatnit své právo žalobou neprospívala.

Nejvyšší soud  nepřehlédl, že závěry jím formulované v posledně označeném rozhodnutí byly  podrobeny doktrinální kritice, poukazující na nesystémovost právní úpravy  prekluzivní lhůty v § 156 odst. 2 z. o. k., a vytýkající Nejvyššímu soudu  nedostatečné zdůvodnění jím přijatých závěrů, vztažení prekluzivní lhůty i na  právo nahlížet do dokladů a právo kontrolovat údaje v nich obsažené (tedy  přijetí teorie jednotného informačního práva) a pominutí inspiračního zdroje  pro úpravu prekluzivní lhůty pro obdobné právo akcionáře akciové společnosti  (§ 360 odst. 3 z. o. k.).

Jakkoliv Nejvyšší  soud souhlasí s autorem, že úprava prekluzivní lhůty pro právo společníka  společnosti s ručením omezeným je problematická a poněkud nesystémová, nemůže  při jejím výkladu ignorovat jediný možný účel, který úprava této lhůty v  českém právním řádu může mít (který lze vysledovat).

Jiný smysl než  posílení stability vnitřních poměrů společnosti přitom Nejvyšší soud u české  právní úpravy (jež se – jak zdůrazňuje i uvedený autor – liší v podstatných  bodech od úpravy prekluzivní lhůty téhož práva akcionáře v německém právním  řádu, jenž měl být inspiračním zdrojem pro úpravu této lhůty v § 360 odst. 3  z. o. k.) nenachází.

Byť důvodová zpráva  k návrhu zákona o obchodních korporacích v tomto směru (jde-li o § 156 odst.  2 z. o. k.) mlčí, lze uvedený záměr zákonodárce vysledovat porovnáním s  úpravou jiných práv společníků, resp. členů korporací; viz např. vysvětlení  předestřené Nejvyšším soudem k úpravě práva podat návrh na vyslovení  neplatnosti usnesení orgánu spolku v § 258 a násl. o. z.

V tomto směru je  přitom nepodstatné, že řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady  společnosti je zvláštním řízením soudním a řízení o žalobě o poskytnutí  informací řízením sporným. Jakkoliv vyslovení neplatnosti usnesení valné  hromady může mít pro společnost (a její vnitřní poměry) typově závažnější  dopady, platí, že v obou případech (bez ohledu na povahu řízení) jde o spor  uvnitř společnosti, mající vliv na její vnitřní vztahy a fungování, na což  zákonodárce reaguje stanovením (relativně krátkých) prekluzivních lhůt pro  právo podat návrh na zahájení soudního řízení.

Je-li přitom účelem  prekluzivní lhůty sledovaným zákonodárcem posílení stability vnitřních poměrů  společnosti, nedává dobrého smyslu, aby tato lhůta byla vztažena toliko na  právo na poskytnutí informací (a nikoliv již na právo na nahlížení do dokladů  a kontrolu údajů v nich obsažených), a to ještě pouze v případě, kdy  jednatel(é) odůvodní odmítnutí informací některým z důvodů výslovně  upravených v § 156 odst. 1 z. o. k. Takový výklad by cíl zjevně sledovaný  zákonodárcem popřel.

Ustanovení § 155 z.  o. k. považuje právo na nahlížení do dokladů a právo kontrolovat údaje  obsažené v předložených dokladech za součást (širšího) práva na informace  (srov. slovní spojení „…a další práva na informace…“). Ustanovení § 156 z. o.  k. pak dopadá na všechna informační práva upravená v § 155 z. o. k. Řečené  plyne jak z návětí prvního odstavce (jazykový výklad), tak i ze  systematického výkladu. V opačném případě by zákon neupravoval důvody, pro  které by společnost mohla odmítnout společníkovi nahlížení do dokladů a  kontrolu údajů v nich obsažených, což zejména s ohledem na důvod odmítnutí  uvedený v § 156 odst. 1 písm. a) z. o. k. nelze akceptovat.

Jakkoliv si Nejvyšší  soud umí představit odlišnou (ke společníkům vstřícnější) právní úpravu, je  věcí zákonodárce, zda takovou úpravu přijme. Úkolem Nejvyššího soudu není  zákony tvořit, ale toliko vykládat a (případně) svým výkladem  (ústavněkonformním způsobem) dotvářet.

Lze dodat, že úprava  prekluzivní lhůty v § 156 odst. 2 z. o. k. je (přinejmenším co do možnosti  tuto lhůtu prodloužit či zcela vyloučit) dispozitivní. Nejvyšší soud  neshledává žádné hodnoty, jejichž ochrana by měla převážit nad svobodou  společníků nastavit si ve společenské smlouvě pravidla pro trvání práva  společníka na poskytnutí informací dle § 155 z. o. k. tak, že prekluzivní  lhůtu prodlouží či zcela vyloučí.

Zákon váže počátek  běhu prekluzivní lhůty na oznámení společnosti o odmítnutí poskytnutí  informace. To je adresovaným právním jednáním společnosti vůči žádajícímu  společníkovi. Jde o projev vůle (přičitatelný společnosti), že společníku jím  požadovanou informaci neposkytne, mající zákonem předvídané právní následky  (zejména rozeběhnutí prekluzivní lhůty k podání žaloby podle § 156 odst. 2 z.  o. k.).

Bez ohledu na formu  (jež není zákonem upravena), v jaké bude toto právní jednání uskutečněno, se  musí vždy jednat o určitý a srozumitelný projev vůle přičitatelný  společnosti, adresovaný žádajícímu společníku, jenž se dostane do sféry jeho  dispozice (srov. § 570 o. z.) a jenž podléhá výkladu podle pravidel § 555 a  násl. o. z.

Obecně přitom platí,  že pouhé mlčení určité osoby nelze považovat (bez dalšího) za její projev  vůle.

Promítnuto do  výkladu § 156 odst. 2 z. o. k. řečené znamená, že sama skutečnost, že se  společnost k výzvě společníka nijak nevyjádří (nereaguje na ni),  nepředstavuje odmítnutí informace ve smyslu označeného ustanovení, od něhož  by započala běžet prekluzivní lhůta k podání žaloby o poskytnutí informace.  Neurčuje-li společenská smlouva jinak, platí řečené i tehdy, určí-li žádající  společník ve výzvě lhůtu, do které má společnost (podle jeho představ)  informace poskytnout.

Skutečnost, kdy (k  jakému okamžiku) společnost byla (na základě žádosti společníka) povinna  informace poskytnout (odvíjející se mimo jiné od okolností konkrétního  případu, typu, rozsahu a podoby požadovaných informací, poměrů ve společnosti  atd.), je pro počátek běhu prekluzivní lhůty právně bezvýznamná.

Lze dodat, že v případě „mlčení“ společnosti (absence jakékoliv její  reakce na žádost společníka) může společník podat žalobu podle § 156 odst. 2  z. o. k. bez ohledu na to, že mu dosud nezačala běžet prekluzivní lhůta podle  posledně označeného ustanovení.

‍

Dovolatel v  postavení insolvenčního správce navrhl provedení dražby dobrovolné, přičemž  pro účely dražby se považoval za vlastníka dražené nemovitosti dlužníka (§ 17  odst. 1 4 zákona o veřejných dražbách).

Coby navrhovatel  dražby tak odpovídá za vady nemovitosti, které mu byly či měly být při podání  návrhu na provedení dražby známy a neupozornil na ně včas dražebníka ve  smlouvě o provedení dražby (§ 63 odst. 1 zákona o veřejných dražbách).

Jakkoli v odborné  diskuzi zaznívaly pochybnosti o tom, zda nabytí majetku ve veřejné dražbě  nemá smluvní povahu a nejde tak o převod vlastnického práva na základě kupní  smlouvy, soudní praxe se jednoznačně přikláněla k tomu, že jde o originární  („privilegované“) nabytí, a tudíž o přechod vlastnického práva k předmětu  dražby.

Uvedené teoretické  pojetí však nebrání případné odpovědnosti navrhovatele dražby dobrovolné za  vady předmětu dražby; vada předmětu dražby je dána odlišností mezi stavem  deklarovaným v dražební vyhlášce a stavem skutečným, která snižuje jeho  „hodnotu pro vydražitele“ a jíž odpovídala jím uhrazená cena dosažená  vydražením.

Právní úprava  veřejných dražeb a vznik, trvání a zánik právních vztahů s nimi souvisejících  obsažená v zákoně o veřejných dražbách totiž není úplná (komplexní); není-li  stanoveno jinak, řídí se tyto právní vztahy občanským zákoníkem.

V případě nároků z  titulu odpovědnosti za vady předmětu dražby tak je třeba použít ustanovení §  2095 a násl. o vadách předmětu koupě movité věci; použije se tak (s  přihlédnutím ke specifikám nabytí na základě veřejné dražby) mimo jiné  ustanovení § 2099 odst. 1 o. z. o vadách věci a o právu kupujícího v případě  podstatného (§ 2106 o. z.) a nepodstatného (§ 2107 o. z.) porušení smlouvy,  což platí přiměřeně i v případě, kdy je předmětem dražby nemovitá věc (§ 2131  o. z.)

Nejvyšší soud nemá  důvod cokoli měnit na závěrech předchozího zrušovacího rozhodnutí, podle  něhož případné nároky vzniklé z titulu odpovědnosti za vady nemovitosti musí  být uspokojeny z majetkové podstaty dlužníka, na jejíž účet dovolatel v  postavení insolvenčního správce jednal, nikoliv z osobního majetku  dovolatele.

Odpovědnost za škodu  způsobenou insolvenčním správcem při výkonu jeho funkce je odpovědností bez  zřetele na zavinění (tzv. objektivní odpovědností) založenou na současném  splnění následujících předpokladů: a/ porušení povinnosti při výkonu funkce  insolvenčního správce, b/ vznik škody a c/ příčinná souvislost mezi porušením  povinnosti při výkonu funkce insolvenčního správce a vznikem škody.  Insolvenční správce se může odpovědnosti zprostit, prokáže-li (důkazní  břemeno leží na něm), že škodě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého  úsilí, které po něm bylo možné spravedlivě požadovat se zřetelem k průběhu  insolvenčního řízení.

Předpoklad  odpovědnosti za škodu spočívající v porušení povinnosti při výkonu funkce  insolvenčního správce může být naplněn třemi základními formami, a to tím, že  insolvenční správce: a/ porušil při výkonu funkce povinnosti, které jsou mu  uloženy zákonem, nebo b/ porušil při výkonu funkce povinnosti, které jsou mu  uloženy rozhodnutím soudu, anebo c/ nepostupoval při výkonu funkce s odbornou  péčí.

Z hlediska  povinnosti insolvenčního správce postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí  je insolvenční správce správcem cizího majetku, konkrétně správcem majetku  dlužníka nebo majetku ve vlastnictví jiných osob, na který se po dobu trvání  účinků insolvenčního řízení pohlíží jako na dlužníkův majetek. Povinnost  insolvenčního správce postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí je  povinností vyššího stupně než povinnost postupovat při výkonu funkce s „péčí  řádného hospodáře“.

Pouhá volba  některého z předepsaných (taxativně určených) způsobů zpeněžení insolvenčním  správcem sama o sobě nevede k závěru, že insolvenční správce při výkonu  funkce porušil zákonem stanovenou nebo soudem uloženou povinnost, ani k  závěru, že porušil povinnost postupovat s odbornou péčí.

Vzhledem k objektivní povaze odpovědnosti za  škodu tak je bez právního významu dovolací námitka, že se dovolatel  nedopustil namítaného pochybení „zcela úmyslně“ (srov. též § 2895 o. z.).  Zjevně nedůvodná je též námitka, že žalobci žádná (skutečná) škoda nevznikla,  protože náklady na použití jímky (nájemné ve výši 3 000 Kč) lze poměrně  „rozúčtovat“ mezi nájemce nemovitosti; uvedený dílčí nárok na náhradu škody  byl totiž pravomocně zamítnut.

Pro další úvahy je  podstatné, že se žalobce po skutkové stránce domáhal částky 278 000 Kč coby  ušlého zisku spočívajícího ve sníženém „čistém výnosu z pronájmu  nemovitosti“, jakož i s tím souvisejícího nákladu vynaloženého na znalecký  posudek ve výši 16 940 Kč.

S ohledem na  vymezení dovolací otázky a argumentaci dovolatele tak zůstává k zodpovězení  toliko právní otázka, zda je odpovědnost dovolatele podle § 37 insolvenčního  zákona vyloučena na základě ustanovení § 1925 o. z. o tzv. exkluzivitě práv z  vadného plnění.

Ustálená rozhodovací  praxe k obdobně formulovanému pravidlu v předchozí právní úpravě (srov. § 510  zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a § 440 zákona č. 513/1991 Sb.,  obchodního zákoníku) vycházela z rozlišení mezi odpovědností za vady a  odpovědností za škodu s tím, že tyto právní instituty mají jiný účel a jsou  založeny na rozdílných zásadách a předpokladech vzniku odpovědnosti.  Odpovědnost za vady sleduje, aby se kupujícímu (případně objednateli ze  smlouvy o dílo) dostalo ze závazkového právního vztahu plnění bez jakýchkoliv  vad. Odpovědnost za škodu sleduje oproti tomu účel, aby byla nahrazena  majetková újma vzniklá následkem porušení právní povinnosti nebo v důsledku  jiné právem uznané skutečnosti.

Rozhodovací praxe  tak rozlišovala mezi oběma nároky ku příkladu v tom, že se náhrady nákladů na  odstranění samotných vad předmětu kupní smlouvy nelze domáhat z titulu  náhrady škody. Uvedené pravidlo nebrání uplatnění těch práv z odpovědnosti za  škodu, které nelze nároky z odpovědnosti za vady uspokojit. Takto vzniklá  škoda (např. nemožnost pokračovat ve výrobě z důvodu dodání vadných výrobků,  vznik vícenákladů z důvodu dodání vadných komponent apod.) nemůže být kryta  některým nárokem z odpovědnosti za vady, ale musí být řádně uplatněna v  režimu odpovědnosti za škodu.

Uplatněním nároku na  náhradu škody se poškozený nehodlá domoci kompenzace hodnoty provedeného díla  (opravy vadné věci, slevy z ceny), ale žádá náhradu skutečné škody nebo  ušlého zisku, které mu v důsledku vadného plnění vznikly.

Obdobně Nejvyšší  soud vyslovil, že majetková újma, spočívající nikoliv ve vadnosti samotného  předmětu sjednané opravy, nýbrž ve znehodnocení opravované věci v důsledku  vadně provedené opravy, je škodou, jež vznikla jako následek vadného  provedení díla a je odškodnitelná v rámci náhrady škody. Újma, která spočívá  ve vadném provedení opravy (úpravy), tj. ve vadnosti poskytnutého plnění, je  naopak napravitelná jen v rámci odpovědnosti za vady.

Nejvyšší soud  vyslovil, že se závěry předchozí judikatury prosadí i v poměrech aktuální  právní úpravy (zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku); tamtéž zopakoval,  že náhrada majetkové újmy způsobené vadným plněním (jako jeho kauzální  následek) nepředstavuje náklady na odstranění vady předmětu plnění (nejde o  reparaci újmy uvedením do bezvadného stavu předmětu plnění podle smlouvy,  nýbrž o nápravu důsledků vadného plnění).

Obecně tak platí, že  § 1925 o. z. upravuje vztah práv z vadného plnění k ostatním institutům pro  případy kolize těchto práv s jinými právy vyplývajícími z vadné realizace  smlouvy – typicky ve vztahu k právu na náhradu škody, na vydání bezdůvodného  obohacení, ale případně i jiných práv, které mohou v souvislosti s porušením  smlouvy spočívajícím ve vadném plnění věřiteli vznikat, a lze se jich domáhat  prostřednictvím uplatnění práva z vadného plnění.

I v odborné  literatuře se prosazuje názor, že zatímco povinnosti z vadného plnění  vznikají přímo v důsledku nedostatků vlastního plnění dlužníka, odpovědnost  za škodu je dána za jinou újmu, než je vadné plnění. O vadu jde tam, kde újma  spočívá ve vadném provedení díla. Odškodnitelnou škodou (tj. škodou  nedotčenou mechanismem povinností z vadného plnění) je naopak škoda, jež  vznikla jako následek tohoto vadného plnění a spočívá nikoliv ve vadnosti  samotného plnění, nýbrž v jiném zásahu do majetkové či osobnostní sféry  věřitele; např. ve znehodnocení věci, ušlém zisku, újmě na zdraví. K tomu  srov. POROD, Jakub. § 1925 [Souběh nároků]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal,  BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (3. aktualizace). Praha:  C. H. Beck, 2024, marg. č. 2. Dostupné na beck-online.cz.

Nelze se tedy  například domáhat odstranění vady skrze náhradu škody uvedením v předešlý  stav. Nelze ani vadu odstranit samostatně a následně uplatňovat úhradu jejích  nákladů skrze náhradu škody nebo požadovat peněžní náhradu škody namísto  slevy z ceny. Exkluzivní, vylučovací účinek práv z vadného plnění se týká  náhrady škody pouze v rozsahu, který směřuje přímo na samotnou vadu, tj.  kompenzace snížení hodnoty předmětu plnění spočívající v jeho zatížení danou  vadou. Nelze se tak sice domáhat náhrady škody spočívající v samotné  defektnosti předmětu, nicméně lze se domáhat náhrady škody, kterou tato  defektnost způsobuje; například lze plně vymáhat škodu spočívající v tom, že  bylo třeba vynaložit náklady na náhradní předmět plnění (bylo třeba po dobu  opravy najmout jiný stroj), že bylo třeba zastavit celou navazující výrobu,  že došlo k větší produkci zmetků a vyšší spotřebě materiálu, že nebyly  dodrženy termíny atd.

Šilhán rovněž  rozeznává kategorii následných škod vyvolaných vadným plněním, jež má za plně  nahraditelné; jde o škody vzniklé v důsledku vad, kde vada není následkem,  který by měl být náhradou škody reparován, ale naopak příčinou další škody,  která z ní teprve povstává. Jako příklad uvádí vady rekonstrukce kancelářské  budovy a nemožnost podnikatelsky takovou budovu provozovat v důsledku vad  stavby.

Kolmačka nahlíží  kriticky na to, aby práva z vad sloužily k „nápravě majetkové újmy, která  spočívá ve vadnosti poskytnutého předmětu plnění“; práva z vad (včetně práva  na přiměřené snížení ceny) slouží k narovnání narušené subjektivní  ekvivalence a neplní funkci náhrady škody v tom smyslu, že jimi má být  nahrazována interese či její část poškozeného (nabyvatele). Vadné plnění  představuje porušení smluvní povinnosti a samotná skutečnost, že plnění je  vadné, zpravidla představuje škodu (tzv. škoda ryze spočívající ve vadném  plnění), která by byla nahraditelná v režimu smluvní odpovědnosti dle § 2913  o. z., avšak jen za podmínek § 1925 o. z.; autor k tomu dále rozvádí případy,  kdy využitím práva z odpovědnosti za vady „není narovnáním subjektivní  ekvivalence“ způsobená škoda zcela nahrazena.

Projednávaná věc je  specifická, neboť možnost žalobce provést volbu práva z odpovědnosti za vady  byla limitována tím, že nemovitost nabyl nikoliv na základě (kupní) smlouvy,  ale v rámci dražby dobrovolné; dražba se navíc konala v režimu insolvenčního  zpeněžování (§ 286 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona), což vede k  „rozpojení“ právního režimu následků jednání dovolatele.

Práva z odpovědnosti  dovolatele coby navrhovatele dražby dobrovolné za vady předmětu dražby (§ 63  odst. 1 zákona o veřejných dražbách) musí být uspokojeny z majetkové podstaty  dlužníka, na jejíž účet dovolatel v postavení insolvenčního správce jednal, zatímco  jeho porušení povinnosti jednat při zpeněžování s odbornou péčí (§ 37 odst. 1  insolvenčního zákona) je jeho osobní majetkovou odpovědností.

Škoda spočívající v ušlém zisku při pronájmu  nemovitosti by nemohla vzniknout (popřípadě by nemohla být v příčinné  souvislosti s jednáním dovolatele), jestliže by žalobce využil (mohl využít)  právo z odpovědnosti za vadu nemovitosti ve smyslu odstoupení od nabývací  smlouvy nebo odstranění vady.

S ohledem na uvedená  specifika je ale zřejmé, že žalobce neměl v důsledku způsobu nabytí  vlastnického práva k dispozici právo na odstoupení od „smlouvy“, z povahy  věci nemohl požadovat dodání nové věci bez vady a nemohl účinně žádat ani  odstranění vady opravou věci (představuje-li chybějící inženýrská síť a  kanalizační přípojka odstranitelnou vadu nemovitosti).

Jakkoli byl  dovolatel osobou s plným dispozičním oprávněním k majetkové podstatě  dlužníka, provedení stavebních prací na účet majetkové podstaty k odstranění  takové vady (s ohledem na jejich předpokládanou časovou a finanční náročnost)  by v poměrech dané věci zjevně kolidoval se zásadami insolvenčního řízení,  mezi něž patří i požadavek, aby insolvenční řízení směřovalo k rychlému,  hospodárnému a co nejvyššímu uspokojení věřitelů (§ 5 písm. a/ insolvenčního  zákona).

Žalobce tak mohl  účinně využít pouze právo na přiměřenou slevu z „kupní“ ceny. Ke způsobu  určení výše přiměřené slevy se recentně vyjádřil Nejvyšší soud tak, že  přiměřená sleva z kupní ceny musí odpovídat takové výši, která v konkrétních  poměrech dané věci bude odpovídající míře narušení ekvivalence plnění a bude  způsobilá toto narušení narovnat (prostřednictvím snížení ceny).

Určení slevy z kupní  ceny pouze prostým určením rozdílu hodnoty věci bez vady a hodnoty dodané  věci vadné či určením částky odpovídající výši nákladů na opravu vadné věci  bez dalšího (bez zohlednění dalších konkrétních okolností věci) takovým  požadavkům nedostojí. Přiměřenou výši slevy z kupní ceny nelze relevantně  určit bez přihlédnutí k tomu, jakým způsobem vada věci snižuje její  použitelnost a možnost užívání, příp. její životnost oproti stavu  předpokládanému při uzavření smlouvy (tj. oproti stavu bezvadného plnění, pro  který byla sjednána konkrétní kupní cena), zda šlo o prodej věci za obvyklou  cenu, či za cenu sníženou, nebo naopak zvýšenou oproti ceně obvyklé, příp.  zda věc po případné opravě bude svým stavem odpovídající stavu  předpokládanému při uzavření kupní smlouvy, pro který byla sjednána konkrétní  kupní cena apod.

Například v případě  prodeje věci za cenu nižší či vyšší, než je cena obvyklá, totiž bude při  existenci vady věci výše přiměřené slevy způsobilé narovnat ekvivalenci  plnění jiná (bude poměrně snížená či zvýšená) než v případě prodeje téže věci  se stejnou vadou za cenu odpovídající obvyklé kupní ceně, neboť v obou z  těchto případů bude slevou z kupní ceny dorovnávána ztráta jiné sjednané  hodnoty plnění.

Ani při určení výše  přiměřené slevy ve smyslu odkazovaného rozhodnutí by takovým „narovnáním  subjektivní ekvivalence“ nebyla zcela nahrazena způsobená škoda spočívající v  ušlém zisku; závěr, že vada nemovitosti je naopak příčinou takové následné  další škody („snížení čistého výnosu z pronájmu“), je zároveň plně v souladu  s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu zmiňovanou shora. Dovolateli  jako osobě povinné jednat s odbornou péčí insolvenčního správce lze současně  náhradu takové škody přičíst, neboť její vznik byl konkrétně předvídatelný  (vznik takové škody v podobě ušlého zisku z pronájmu nemovitosti není vysoce  nepravděpodobný) a odpovídá ochrannému účelu normy ve vztahu k nabyvateli  předmětu dražby.

‍

Původní žalobce se  žalobou domáhala, aby jí žalovaný zaplatil s odůvodněním, že s žalovaným  uzavřela smlouvu o rámcových podmínkách pro jednotlivé smlouvy o poskytnutí  služby (dále jen „rámcová smlouva“), na jejímž základě pro žalovaného  zajišťuje dílčí pomocné práce ve výrobě. Žalovaný si podle rámcové smlouvy u  původního žalobce objednával dílčí objednávky, na jejichž základě původní  žalobce provedl dílo (navěšení, svěšení, balení a kontrolu boxů na základě  tří objednávek), a za toto provedení následně vystavil postupem podle rámcové  smlouvy žalovanému faktury. Ke dni podání žaloby žalovaný za provedení díla  nic neuhradil, a to i přesto, že mu byla zaslána předžalobní výzva.

Žalovaný uvedl, že  na základě rámcové smlouvy prováděli zaměstnanci původního žalobce pro  žalovaného kontinuálně dílo specifikované na každý měsíc v dílčích  objednávkách, a to v prostorách poskytnutých žalobci žalovaným. Dne 23. 6.  2021 však byla u žalovaného provedena kontrola policisty cizinecké policie a  zaměstnanci původního žalobce byli policií „trvale odvedeni“. Závazek  původního žalobce vyplývající z rámcové smlouvy se tak „stal nesplnitelným“.  Žalovaný neměl možnost využívat služby původního žalobce a plnit své závazky  vůči svým klientům a musel si nahradit výpadek v dodávkách od jiných  dodavatelů. Porušením smluvní povinnosti žalobce vznikla žalovanému škoda a  dále žalovaný vystavil žalobci fakturu za „nevrácené čipy“. Započtením  provedeným dopisem žalovaného pohledávka žalobce uplatněná v tomto řízení  zanikla.

Institut  bezdůvodného obohacení směřuje k odčerpání neoprávněně nabytého majetkového  prospěchu od obohaceného; jde o nárok objektivní povahy, jehož vznik není  vázán na protiprávnost ani zavinění.

Bezdůvodné obohacení  vzniká (může vzniknout) též na základě plnění podle neplatné smlouvy.  Neplatnost právního jednání vede k tomu, že nevznikne závazek z tohoto  právního jednání, a současně ve spojení s pravidly o bezdůvodném obohacení  zakládá – jak vyplývá z citovaného ustanovení § 2993 o. z. – právo na vrácení  poskytnutého plnění. Toto právo v zásadě nevylučují ani vady volního aktu, na  kterém se plnění zakládá.

Není-li vydání  předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou  náhradu ve výši obvyklé ceny. Bylo-li plněno na základě neplatného nebo  zrušeného právního jednání, právo na peněžitou náhradu však nevznikne v  rozsahu, v jakém se to příčí účelu pravidla vylučujícího platnost právního  jednání (§ 2999 odst. 1 o. z.). Plnil-li ochuzený za úplatu, poskytne se  náhrada ve výši této úplaty; to neplatí, zakládá-li výše úplaty důvod  neplatnosti smlouvy nebo důvod pro zrušení závazku, anebo byla-li výše úplaty  takovým důvodem podstatně ovlivněna (§ 2999 odst. 2 o. z.). Nelze-li předmět  bezdůvodného obohacení vydat proto, že došlo k jeho zkáze, ztrátě nebo  zhoršení z příčin, které jdou k tíži ochuzeného, nahradí obohacený nanejvýš  tolik, co ušetřil na vlastním majetku (§ 2999 odst. 3 o. z.).

Nejvyšší soud ve své  rozhodovací praxi ve vztahu k právní úpravě účinné do 31. 12. 2013 vychází ze  závěru, že způsob a rozsah povinnosti účastníků neplatné nebo zrušené smlouvy  k vrácení vzájemného plnění upravený v § 457 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník,  účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), se uplatní v případě, že na  základě oboustranně zavazující smlouvy (typicky smlouvy kupní) si obě strany  plnily.

Povinnost vydat  bezdůvodné obohacení je (v § 458 odst. 1 obč. zák.) založena na principu  naturální restituce, tj. na principu navrácení v předešlý stav. Obsah  restituční povinnosti je pak vymezen tak, že musí být zásadně vráceno to, co  bylo na základě neplatné smlouvy přijato. Pouze tehdy, není-li to dobře  možné, musí být poskytnuta peněžitá náhrada jako ekonomická protihodnota  toho, co nemůže být vydáno. V případě neplatné kupní smlouvy je tedy domnělý  prodávající povinen vrátit kupní cenu a domnělý kupující předmět smlouvy.  Pokud byl předmět smlouvy domnělým kupujícím spotřebován, náleží domnělému  prodávajícímu peněžitá náhrada.

Tyto závěry jsou  dovolacím soudem přijímány též ve vztahu k právní úpravě účinné od 1. 1.  2014, podle níž má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve smyslu § 2999 o. z.  v případě, že není dobře možné vydat předmět bezdůvodného obohacení. Z  ustanovení § 2999 odst. 1 věty první o. z. (stejně jako tomu bylo v případě §  458 odst. 1 obč. zák.) plyne, že zůstává zachována priorita vydání samotného  předmětu bezdůvodného obohacení (naturální restituce) i povinnost poskytnout  náhradní plnění v penězích, není-li dobře možné vydat přímo předmět  bezdůvodného obohacení (např. pokud obohacení spočívalo ve výkonech, došlo ke  zničení, spotřebování, zcizení nebo ztrátě předmětu bezdůvodného obohacení),  aby byl odčerpáním neoprávněně nabytých hodnot v zásadě obnoven předešlý  stav.

Ustanovení § 6 odst.  1 o. z. představuje generální klauzuli, která obsahuje princip poctivosti  jako stěžejní princip soukromého práva. Poctivost vyjadřuje určitý standard  chování v právních vztazích vyžadující čestnost, otevřenost a povinnost brát  ohledy na zájmy druhé strany. Poctivost však není kritériem platnosti  právního jednání (oproti dobrým mravům – srov. § 580 odst. 1 a § 588 o. z.) a  její nedostatek proto nezpůsobuje neplatnost právního jednání.

Ustanovení § 6 odst.  2 o. z. vyjadřuje zásadu nemo turpitudinem suam allegare potest (nikdo se  nemůže dovolávat své vlastní hanebnosti), která zakazuje, aby někdo měl  prospěch z vlastního nepoctivého jednání. Na roveň nepoctivému jednání se  řadí protiprávní činy a protiprávní stavy, které někdo buď vyvolal, anebo je  sice nevyvolal, ale má nad nimi kontrolu.

Zákaz těžit z  vlastního nepoctivého nebo protiprávního jednání (protiprávního stavu)  znamená, že takové jednání (stav) nemůže posloužit jednající osobě (osobě,  která vyvolala protiprávní stav nebo nad ním má kontrolu) k získání výhody, a  může se projevit v tom, že tato osoba se nebude moci dovolat svých práv nebo  námitek, které by jinak měla [např. se nebude moci dovolat neplatnosti  ujednání ve smlouvě, které do smlouvy sama vnesla, a jejíž neplatnost tak  způsobila (srov. též § 579 odst. 1 o. z.)]. Smyslem a účelem zásady vyjádřené  v ustanovení § 6 odst. 2 o. z. je, aby v právních vztazích byla chráněna  poctivá strana proti nepoctivé, nikoliv postih stran nebo jedné z nich v  situaci, kdy obě (všechny) jednají nepoctivě či protiprávně.

Vrácením plnění  poskytnutého podle neplatné smlouvy právní úprava sleduje obnovení stavu,  který tu byl před uzavřením této smlouvy (před plněním z ní). Právo na  vrácení takového plnění (ať už v podobě naturální, nebo v náhradní peněžité  podobě), které mají obě strany oboustranně zavazující smlouvy, je zákonným  důsledkem neplatnosti smlouvy a nepředstavuje výhodu žádné z jejích stran.

Uvedené platí bez  ohledu na důvod neplatnosti smlouvy, tedy i v případě, že je smlouva neplatná  pro rozpor se zákonem (§ 580 odst. 1 o. z.). Tím, že si strany takové smlouvy  vydají vzájemně poskytnutá plnění, žádná z nich netěží (nemá výhodu) z toho,  že uzavřela smlouvu, která odporuje zákonu, a neporušuje tím zákaz uvedený v  ustanovení § 6 odst. 2 o. z.

Z uvedeného vyplývá,  že právní názor odvolacího soudu, podle něhož závěr o nemožnosti těžit z  protiprávního jednání brání přiznání bezdůvodného obohacení v důsledku  neplatnosti předmětné smlouvy uzavřené mezi účastníky v rozporu se zákonem,  není správný.

Uvádí-li odvolací  soud, že žalobce se fakticky domáhá toho, aby soud uspořádal (vypořádal)  stranám výtěžek z nelegální činnosti původního žalobce, který bez povolení  provozoval činnost agentury práce, což považuje za absurdní, pak nesprávně  zaměňuje plnění poskytnuté původním žalobcem žalovanému podle (neplatné)  smlouvy s výtěžkem (ziskem) z činnosti původního žalobce provozované na  podkladě této smlouvy, který není předmětem vypořádání stran smlouvy podle  ustanovení § 2993 o. z.

Závěr odvolacího  soudu, že žalobci nelze přiznat ani právo z bezdůvodného obohacení, vychází z  předpokladu, že smlouva uzavřená v projednávané věci mezi účastníky je  neplatná pro rozpor se zákonem, aniž by bylo z odůvodnění napadeného rozsudku  zřejmé, zda se odvolací soud zabýval splněním všech podmínek tohoto důvodu  neplatnosti právního jednání (srov. § 580 odst. 1 o. z.), jakož i tím, zda  jde o neplatnost absolutní, k níž se přihlíží i bez návrhu (srov. § 588 o.  z.), nebo relativní, kdy je třeba, aby neplatnost namítla oprávněná osoba,  jinak se právní jednání považuje za platné (srov. § 586 o. z.).

‍

V řízení o nároku na  náhradu škody způsobené dopravní nehodou vyšel ze zjištění, že žalovaný řidič  nedbal pokynů policejní hlídky k zastavení vozidla a snažil se hlídce ujet.  Vůz žalobkyně jej proto důvodně pronásledoval asi 30 km. V zatáčce na kluzkém  povrchu a za tmy však žalovaný nezvládl řízení, sjel z vozovky a v rychlosti  asi 102 až 106 km/h havaroval. Pronásledující policejní hlídka nemohla  zatáčku předvídat. Zatáčka nebyla označená a pohyb i osvětlení ujíždějícího  vozidla vyvolávaly dojem, že cesta pokračuje rovně. Proto ani vozidlo  žalobkyně nezvládlo zatáčku, sjelo z vozovky a narazilo do stromu. Žalobkyně  vyplatila policejní hlídce náhradu za ztrátu služebního příjmu po dobu  pracovní neschopnosti, náhradu za bolest, za účelně vynaložené náklady spojené  s léčením a za věcnou škodu.

Dovolatel odvolacímu  soudu vytýká nesprávné posouzení otázky příčinné souvislosti mezi svým  protiprávním jednáním a vznikem škody.

V daném případě jde  o regresní nárok státu po vyplacení náhrad náležejících policistům podle  služebního zákona. Jestliže zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru  příslušníků bezpečnostních sborů, ani jiný právní předpis, neobsahuje  zvláštní právní úpravu regresního vztahu mezi přímým škůdcem a státem jakožto  tím, kdo je povinen k náhradě škody, může se stát (Česká republika  prostřednictvím příslušného bezpečnostního sboru) domáhat postihu vůči  takovému škůdci za použití obecné úpravy postižního práva podle § 2917 o. z.

I zde se pak uplatní  řešení podmínky vztahu příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a  vznikem škody. Judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že jestliže  se v řízení o náhradu škody zjišťuje, zda protiprávní jednání škůdce,  případně právem kvalifikovaná okolnost, a vzniklá škoda na straně poškozeného  jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, je otázka existence příčinné  souvislosti zásadně otázkou skutkovou a nepodléhá tak dovolacímu přezkumu (§  241a odst. 1 o. s. ř.).

Právní posouzení  příčinné souvislosti pak spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými  okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti  jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit.

V nyní posuzované  věci nejde o situaci, že by újmu na zdraví policistů způsobil přímý útok  (zásah) žalovaného vedený proti nim, nýbrž že újmu na zdraví utrpěli  policisté ve služebním vozidle při dopravní nehodě, v níž vyústil jejich  zásah proti žalovanému. Je tak spornou otázka, zda přichází v úvahu existence  příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti řidiče zastavit na výzvu  policejní hlídky a dopravní nehodou policejního vozu, který pronásleduje  řidiče, jenž namísto zastavení policejní hlídce ujíždí. Jde tedy o právní  posouzení existence příčinné souvislosti mezi dvěma skutkovými okolnostmi, a  tedy otázku, kterou je možno podrobit dovolacímu přezkumu.

O vztah příčinné  souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce,  tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, tudíž  je-li doloženo, že nebýt protiprávního jednání, ke škodě by nedošlo (conditio  sine qua non). Odpovědnost však nelze neomezeně činit závislou na kauzalitě,  neboť by to mohlo vést k zákonu neodpovídajícímu a ve společenských poměrech  neúnosnému ukládání povinnosti nahradit škodu.

O právně relevantní  příčinu půjde tehdy, jestliže faktická příčina podle obvyklého chodu věcí i  podle obecné zkušenosti má zpravidla (typicky) za následek způsobení určité  škody (tzv. adekvátní příčinná souvislost). Příčinná souvislost jako jeden z  nezbytných předpokladů odpovědnosti za škodu je tedy dána tehdy, je-li škoda  podle obvyklého (přirozeného) chodu věcí i obecné zkušenosti adekvátním  následkem protiprávního úkonu či škodní události. Základním kritériem, ze  kterého vychází teorie adekvátnosti, je objektivní předvídatelnost škodního  následku.

Objektivní  předvídatelnost přitom v projednávané věci nebyla sporná, když s rychlým  pronásledováním ujíždějícího vozidla je možnost havárie, a tedy i zranění  policistů a škody na majetku žalobkyně podle životních zkušeností i rozumu  průměrného člověka (§ 4 odst. 1 o. z.) rozumně předpokládatelná.

Sporným mezi  stranami zůstává, zda příčinnou souvislost vylučuje okolnost, že se policejní  hlídka rozhodla žalovaného pronásledovat o své vůli, zároveň však v rámci  plnění služebních povinností. Jinak řečeno, základní otázkou je, zda příčinou  vzniklé škody bylo vlastní a samostatné rozhodnutí policejní hlídky  pronásledovat žalovaného.

Nalézací soudy  založily svá rozhodnutí na principu tzv. psychické kauzality. Tím je třeba  rozumět situace, v nichž ke vzniku škody nedojde přímým působením fyzikálních  sil nebo přírodních zákonů, ale kdy rozhodující článek v příčinném řetězci  tvoří samostatné rozhodnutí člověka (zpravidla poškozeného), který je však  podstatným způsobem navázán na počínání škůdce. K psychické kauzalitě se  hlásí česká doktrína, aniž by podala její podrobnější rozbor, ale i našemu  právnímu řádu blízká doktrína rakouská.

Mezi typický příklad  psychické kauzality řadí judikatura soudů Spolkové republiky Německo škodu  vzniklou při pronásledování pachatele deliktu. V tuzemské judikatuře lze  zaznamenat případ vytvoření příležitosti (viz rozsudek Nejvyššího soudu  Československé socialistické republiky, v němž Nejvyšší soud dovodil  odpovědnost za škodu vzniklou vloupáním nejen u přímého pachatele krádeže,  ale i pachatele vloupání, který svým jednáním druhému pachateli krádež  umožnil).

Ani odpovědnost  pronásledovaného však nemůže být bezbřehá. BGH v této souvislosti uplatňuje  korektiv tzv. výzvy (vyprovokování) k pronásledování. Toto kritérium  vyžaduje, aby se pronásledovatel oprávněně cítil podnícen (nepostačí, pokud  se nechá pouze fakticky strhnout, jeho reakce musí mít oporu v právu) k  jednání, které ohrožuje (mimo jiné) i samotného pronásledovatele, a aby toto  jednání bylo racionální a přiměřené (to má zabránit odpovědnosti za újmu  vzniklou v důsledku absurdně excesivní reakce na banální incident). Jsou-li  tyto podmínky splněny, je příčinná souvislost dána a poškozenému vzniká nárok  na náhradu újmy.

Újma přitom musí být  pro prchajícího předvídatelná, tedy předpokladem je, že pronásledovatel mohl  a měl počítat s tím, že bude pronásledován, a že při tomto pronásledování  může pronásledovateli vzniknout újma.

Současně musí újma  představovat realizaci typického rizika pronásledování, tedy zvýšeného  nebezpečí, které pronásledování přináší. Nenahrazuje se újma jako důsledek  běžného životního rizika, které by nastalo i bez pronásledování [podle BGH je  běžným životním rizikem uklouznutí policisty na čerstvě posekané a mokré  trávě, naopak zvýšeným nebezpečím spojeným s pronásledováním je skok  policisty za prchajícím z okna ve výšce 4 metrů.

Není však vyloučena  případná spoluúčast pronásledovatele na vzniklé újmě. I v případě splnění  podmínky vztahu příčinné souvislosti je možné hodnotit konkrétní poměr mezi  velikostí podstupovaného rizika a důvodem pronásledování.

Ve věci řešené v  rozsudku BGH utrpěl revizor újmu na schodech, když pronásledoval černého  pasažéra. Příčinná souvislost byla dána, neboť revizor byl oprávněn  cestujícího, který situaci vytvořil svým jednáním (nezaplacením jízdného),  pronásledovat; jeho jednání se opíralo o právo na předběžné zadržení osoby  při činu a o nutnost prosadit nárok dopravní společnosti.

Jinak řečeno,  chování cestujícího objektivně vyvolalo nutnost zásahu ze strany revizora, a  proto odpovědnost cestujícího za zranění revizora vznikla. V rámci  spoluúčasti revizora na vzniklé újmě soud zkoumal, zda naléhavost situace  odpovídala podstoupenému riziku.

Dospěl k závěru, že  relativně nepatrný důvod (pouhá jízda načerno) neopodstatňoval poměrně vysoké  riziko (nebezpečná a rychlá honička po nádražních schodech, která vyžadovala  šikovnost pronásledovatele) a přiznal revizorovi náhradu pouze ve výši dvou  třetin vzniklé újmy.

Obdobně ve věci  řešené v rozsudku BGH krátil soud náhradu újmy o jednu čtvrtinu proto, že  řidič policejního vozidla při pronásledování vjel do jemu neznámé,  nepřehledné a nebezpečné dvojité zatáčky, ačkoli na ni byl předem upozorněn  dopravním značením. Podle soudu měl včas zabrzdit a do zatáčky vjet tak, aby  zbytečně neohrozil posádku.

Dovolací soud  pokládá zásady zobecněné výše za uplatnitelné i při posuzování nyní  projednávané věci. Policejní hlídka byla povinna v rámci plnění služebních  úkolů pronásledovat žalovaného, který neuposlechl ani opakované výzvy k  zastavení a snažil se hlídce ujet, a to navzdory varovnému výstřelu  policisty. Hlídka byla zároveň oprávněna postupovat podle pravidel  přiměřených povaze zákroku a zvolila adekvátní způsob pronásledování  ujíždějícího vozidla. Nejednalo se o případ, kdy by jednání žalovaného bylo  pro pronásledování policejní hlídkou bezvýznamné, hlídka žalovaného  podezírala z řízení vozidla pod vlivem alkoholu, tedy z jednání potenciálně  značné nebezpečnosti. Žalovaný byl povinen výzvy uposlechnut, ale neučinil  tak.

Naopak, zcela  úmyslně prchal riskantní jízdou při porušení pravidel silničního provozu.  Musel si přitom být vědom toho, že jej hlídka bude pronásledovat, že bude  nucena reagovat na jím zvolený způsob jízdy, přičemž mohl a měl očekávat  možnou kolizi, jak vlastní, tak policejního vozu. To, že pronásledování bylo  nebezpečné, nemůže žalovaného zbavit odpovědnosti, neboť ho sám vyvolal svou  vlastní nadměrnou rychlostí. Vzniku škody mohl kdykoli zabránit, pokud by  výzvy hlídky uposlechl a vozidlo zastavil. V poměrech projednávané věci je  tedy nepochybně příčinná souvislost mezi porušením povinnosti žalovaným a  vznikem škody žalobkyně dána.

Nejvyšší soud se  ztotožňuje rovněž s hodnocením spoluúčasti žalobkyně, resp. policejní hlídky,  na vzniku újmy, jak jej provedly nalézací soudy. Řidič policejního vozu byl v  souladu s § 18 odst. 9 zákona o silničním provozu oprávněn překročit  povolenou rychlost a jeho úkol zastavit prchajícího žalovaného ospravedlňoval  jeho rizikovější způsob jízdy. Správně odvolací soud poznamenal, že k tomu,  aby hlídka mohla splnit svůj úkol, musela se držet těsně za žalovaným (který  sám nejvyšší povolenou rychlost překračoval a jeho technika jízdy byla  riskantní) a do určité míry kopírovat jeho styl jízdy.

Podstoupené riziko  odpovídalo důvodnému podezření, že žalovaný řídí pod vlivem návykových látek,  jakož i nebezpečí, které svým stylem jízdy vytvořil a udržoval. Řidič  policejního vozidla přitom dbal potřebné opatrnosti, za vozidlem žalovaného  dodržel bezpečný odstup. Podle skutkových zjištění nalézacích soudů (které  dovolacímu přezkumu nepodléhají) nemohl včas na zatáčku reagovat. Nebyla  nijak označena a pohyb i osvětlení ujíždějícího vozidla vyvolávaly dojem, že  cesta pokračuje rovně. Ačkoli řidič vozidla žalobkyně reagoval včas bržděním,  nehodě již nemohl zabránit.

V obecné rovině je  sice správný odkaz dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soud řešící míru  účasti řidiče policejního vozidla oprávněného překročit nejvyšší povolenou  rychlost jízdy s právem přednosti v jízdě při užití zvláštního výstražného  světla modré barvy podle § 41 odst. 1 silničního zákona, nikoliv však při  střetu s vozidlem osoby, proti níž bylo zakročováno, nýbrž s jiným účastníkem  silničního provozu. V tom se tedy obě situace odlišují a závěry označeného  rozhodnutí nejsou přenositelné do skutkových poměrů nyní projednávané věci.

‍

Dovolatel platebním příkazem ze dne  27. února 2022 žádal dlužníka (banku coby poskytovatele platební služby) o  provedení platební transakce (převod peněžních prostředků ve smyslu § 2 odst.  1 písm. a/ zákona o platebním styku); platebním příkazem se přitom podle § 2  odst. 3 písm. c/ zákona o platebním styku rozumí jednostranný pokyn  dovolatele, který je přijat, jakmile dojde dlužníku, popřípadě se považuje za  přijatý v okamžik, kdy budou splněny dohodnuté podmínky (§ 158 zákona o  platebním styku).

Nejvyšší soud neshledává důvod, proč  by na uvedenou zvláštní úpravu dojití platebního příkazu nebylo možné  aplikovat obecné pravidlo obsažené v § 570 odst. 1 větě druhé o. z., podle  něhož nastává fikce dojití jednostranného adresovaného právního jednání, jestliže  druhá strana dojití vědomě zmaří.

Vědomým zmařením dojití se rozumí  úmyslné jednání adresáta, jehož cílem je zabránit dojití. (…) Zmaření dojití  je svou povahou jednáním protiprávním se specifickým následkem, vzhledem k  tomu lze o zmaření dojití hovořit pouze u takového jednání adresáta, které  lze považovat za nepoctivé (§ 6 o. z.).

V případě, že k dojití nedojde bez  viny adresáta, pak bude na osobě, která projev vůle učinila, zda se pokusí  projev vůle znovu dostat do sféry adresáta.

Vědomé zmaření dojití ve smyslu § 570  odst. 1 o. z. tedy předpokládá úmyslné protiprávní jednání adresáta s cílem  zabránit tomu, aby právní jednání odesílatele došlo do sféry jeho dispozice.  O takový případ zpravidla nepůjde při zadání platebního příkazu v systému  internetového bankovnictví tehdy, jestliže systém internetového bankovnictví  není funkční v důsledku přetížení, systémové chyby či jiné technické poruchy.  Jinak řečeno, je třeba rozlišovat mezi poruchou funkčnosti internetového  bankovnictví způsobenou objektivními (na vůli poskytovatele platební služby  nezávislými) faktory na jedné straně a mezi vědomou a cílenou odstávkou  takových služeb, přičemž musí jít jednak o jednání protiprávní (v rozporu s  dohodnutými smluvními nebo obchodními podmínkami vztahujícími se k  poskytování služeb internetového bankovnictví), jednak o jednání vedené  úmyslem zmařit dojití platebních příkazů uživatelů takových služeb.

Zjevné pak je, že nesplní-li dlužník v  důsledku fikce dojití platebního příkazu svůj dluh řádně a včas, je v  prodlení; jde-li o prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel,  který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení  úroku z prodlení (§ 1968, § 1970 o. z.).

Zatímco insolvenční soud dovodil v  odst. 14 odůvodnění, že šlo o „nevědomé zmaření dojití projevu vůle“ v  důsledku „chyby informačního systému“ (takže se fikce dojití platebního  příkazu dlužníku neprosadí), odvolací soud se k posouzení věci z hlediska § 570  o. z. nijak nevyjádřil, jakkoliv k této právní otázce směřovala převážná část  odvolacích námitek. Právní posouzení věci odvolacím soudem tak je neúplné, a  proto nesprávné.

‍