Pátky s judikaturou 23/10/26
Právní úprava účinná do 31. 12. 2013 neznala pojem vad nápadných a zřejmých již při uzavírání smlouvy (srov. v současnosti § 1917 o. z.), resp. vad, které musel kupující s vynaložením obvyklé pozornosti poznat již při uzavření smlouvy (srov. v současnosti § 2103 o. z.).
Pouze ve vztahu ke zjevným vadám bylo judikaturou k předchozí právní úpravě dovozováno, že za zjevné vady je možno považovat takové nedostatky, jejichž existence je objednateli (či kupujícímu) zřejmá na pohled, případně takové vady, které lze zjistit běžně prováděnými zkouškami. Za zjevné nelze považovat ty vady, jejichž existenci by musel objednatel (příp. kupující) zjišťovat prohlídkou spojenou s destrukcí zboží nebo díla, popř. vady, které se typicky mohou v plné míře projevit až při užívání zboží nebo předmětu díla.
Uvedený judikaturní závěr, že ty vady, jejichž existenci by musel objednatel (příp. kupující) zjišťovat prohlídkou spojenou s destrukcí zboží nebo díla, popř. které se typicky mohou v plné míře projevit až při užívání zboží nebo předmětu díla, nelze považovat za vady zjevné, se uplatní i za současné úpravy. Ačkoliv platný občanský zákoník pojem zjevných vad výslovně nevymezuje, jako zjevné se podle současné úpravy označují ty vady, které mohl kupující zjistit po přechodu nebezpečí škody na věci podle § 2104 o. z. nebo § 2105 o. z. při včasné prohlídce a dostatečné péči.
Tím spíše pak v poměrech současné úpravy musí platit, že vady projevivší se v plné míře až při užívání zboží nebo předmětu díla, popř. vady, jejichž zjištění by vyžadovalo destrukci předmětu díla či koupě, nelze hodnotit ani jako vady nápadné a zřejmé při uzavírání smlouvy (§ 1917 o. z.), resp. jako vady, které musel kupující s vynaložením obvyklé pozornosti poznat již při uzavření smlouvy (§ 2103 o. z.).
Rozhodovací praxe k právní úpravě účinné od 1. 1. 2014 vychází z toho, že ustanovení § 2103 o. z. míří na případy, kdy má kupující objektivně možnost vadu věci poznat při uzavření smlouvy (nejde tak kupříkladu o situaci, kdy je kupována věc, která má být teprve vyrobena, případně věc, která již vyrobena je, ale kupující neměl možnost se s ní při uzavírání smlouvy seznámit).
Může jít i o takové situace, kdy na vadu, kterou předmět koupě má, sice nebyl kupující prodávajícím přímo výslovně upozorněn, nicméně kupující si musel nebo alespoň měl takové vady při běžné opatrnosti všimnout.
Nebyla-li však vada při uzavírání smlouvy pro kupujícího při běžné opatrnosti rozpoznatelná, resp. nebylo-li s ohledem na povahu vady již při uzavírání smlouvy pro kupujícího možné s vynaložením obvyklé pozornosti poznat v plné míře její projevy, následek předvídaný § 2103 věta první o. z. se neprosadí. Je tomu tak proto, že ani prodávající nemohl v takovém případě počítat s tím, že kupující takovou vadu akceptuje a je s ní srozuměn, a že tedy nebude následně vůči prodávajícímu uplatňovat práva z této vady. Jinak řečeno, vyloučení práv kupujícího z vadného plnění podle ustanovení § 2103 o. z. předpokládá, že prodávající s ohledem na konkrétní okolnosti věci může spoléhat na to, že si kupující již při uzavírání smlouvy musel či alespoň měl takové vady všimnout.
Nepůjde-li o právě popsaný případ, následek předvídaný § 2103 věta první o. z. se neuplatní a kupujícímu zůstanou práva z vadného plnění po uzavření smlouvy zachována. Je pak na něm, aby práva z vad uplatnil ve lhůtách k tomu stanovených. K tomu je zapotřebí dodat, že účelem pravidla obsaženého v ustanovení § 2103 o. z. není nahradit prohlídku věci, kterou by měl kupující vykonat až při přechodu nebezpečí škody na věci podle § 2104 o. z. nebo § 2105 o. z.
V projednávané věci odvolací soud založil své rozhodnutí o části uplatněného nároku na přiměřenou slevu z kupní ceny vztahující se k vadám č. 6) až 8), jež měly za následek zatékání do místnosti shozu u kotelny v I. podzemním podlaží nemovitosti, na závěru, že vady krytiny shozu nepředstavovaly skryté vady, nýbrž vady, kterých si žalobci „mohli a měli“ všimnout již při prohlídce nemovitosti v rámci uzavírání kupní smlouvy.
Po skutkové stránce odvolací soud vycházel ze zjištění, že „mezery mezi plastovými prkny“ na tzv. krytí shozu, jímž protékala srážková voda do místnosti shozu v I. podzemním podlaží, byly „zřetelné“ (srov. bod 16 odůvodnění napadeného rozsudku). Současně však měl odvolací soud za prokázané, že při prohlídce nemovitosti před prodejem nebyly na zdech patrné žádné známky po zatékání a že „po převzetí nemovitosti“ žalobci „zhruba měsíc poté zjistili“, že „zatéká do místnosti shozu u kotelny v suterénu I. podzemního podlaží“ (srov. bod 12 odůvodnění napadeného rozsudku).
Uzavřel-li odvolací soud na takto zjištěném skutkovém základu, že žalobcům nenáleží práva z vad č. 6) až 8), jež měly za následek zatékání do místnosti shozu u kotelny v I. podzemním podlaží nemovitosti, neboť si „mezery mezi plastovými prkny“ na tzv. krytí shozu žalobci „mohli a měli“ všimnout již při koupi rodinného domu, je jím provedené právní posouzení nesprávné.
Z výše uvedených judikaturních závěrů vyplývá, že za nápadné a zřejmé při uzavírání smlouvy, resp. rozpoznatelné s vynaložením obvyklé pozornosti při uzavření kupní smlouvy nelze považovat ani ty vady, které se typicky mohou v plné míře projevit až při užívání zboží nebo předmětu díla.
V projednávané věci představovala „mezera mezi plastovými prkny“ na tzv. krytí shozu [tj. vada označená č. 6)] jednu z příčin [vedle vad č. 7) a 8)] zatékání do místnosti shozu u kotelny v I. podzemním podlaží nemovitosti. Ačkoliv si tedy žalobci podle zjištění odvolacího soudu mohli a měli při koupi nemovitosti všimnout „mezery mezi plastovými prkny“ na tzv. krytí shozu, šlo v tomto případě pouze o jednu z příčin vady rodinného domu, která spočívala v zatékání srážkové vody do kotelny v suterénu I. podzemního podlaží a která se podle skutkových zjištění soudů v plné míře projevila až „zhruba měsíc“ po předání nemovitosti.
V daném případě ani žalovaní jako prodávající nemohli spoléhat na to, že si žalobci jako kupující všimli vady spočívající v zatékání srážkové vody do místnosti shozu a jsou s ní srozuměni.
Neobstojí tak závěr odvolacího soudu, který odepřel žalobcům práva z vad označených č. 6) až 8) z důvodu, že se jednalo o vady, které žalobci ve smyslu § 2103 věty první o. z. museli s vynaložením obvyklé pozornosti poznat již při uzavření kupní smlouvy.
Nesprávný úřední postup není v zákoně blíže definován, jde ostatně o úmysl zákonodárce, neboť i podle důvodové zprávy výstižnou definici nesprávného úředního postupu nelze pro jeho mnohotvárnost podat. Podle právní teorie i rozhodovací praxe soudů jde o ty případy vzniku škod, které byly vyvolány jinou činností státních orgánů než rozhodovací. Nesprávným úředním postupem je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání orgánu státu při jeho činnosti, a to zejména takové, které nevede k vydání rozhodnutí.
Z toho vyplývá, že obecně se i veřejný politický projev člena vlády (popř. jiného orgánu výkonné moci, tedy i předsedy vlády) učiněný v rámci jeho působnosti považuje za úřední postup, který může vést ke vzniku újmy a založení odpovědnosti státu, je-li nesprávný. Výjimku představuje pouze tzv. exces, tedy jednání, které postrádá místní, časový a především věcný (vnitřní účelový) vztah k jeho činnosti (výkonu veřejné moci).
Za takové excesivní jednání pak odpovídá samotný původce zásahu. Nesprávným úředním postupem, který zakládá povinnost státu odčinit nemajetkovou újmu dotčené osobě, je veřejný projev člena vlády učiněný v rámci jeho pravomoci, ať jím byla porušena presumpce neviny, nebo ať se vyjadřoval k jiným záležitostem patřícím do sféry jeho činnosti.
Ke skutečnostem svědčícím pro závěr, že za výroky ministra ve veřejném vystoupení v diskusním televizním pořadu je z hlediska ochrany osobnosti dotčené fyzické osoby odpovědný stát a nikoli on sám, zejména patří, že se jako ministr prezentoval, poukazoval na své funkční nadřízené postavení, přičemž bylo zřejmé, že sporné výroky se týkají úkolů v působnosti ministerstva a jejich prezentace nebyla nepřiměřená času a místu, v nichž byla pronesena.
Z tohoto pohledu je dovoláním napadené rozhodnutí v souladu s ustálenou judikaturou v části týkající se vystoupení žalovaného v televizním pořadu stanice CNN Prima News.
Obdobně je třeba nahlížet i na výroky uveřejněné prostřednictvím sociálních sítí, v konkrétním případě na účtu X, což judikatura dovolacího soudu dosud neřešila. Na rozdíl od tradičních sdělovacích prostředků jde o prostředí charakterizované vyšší mírou bezprostřednosti, spontánnosti a interaktivity. Uživatelé sociálních sítí běžně komunikují stručnou, leckdy i expresivní formou v dialogickém prostředí, tedy mohou okamžitě reagovat komentáři, sdílením či další diskusí. Dosah příspěvku na sociální síti není určen pouze vůlí autora, ale také algoritmy platformy, reakcemi dalších uživatelů a možností sdílení. Ani specifické vlastnosti těchto moderních médií, pokud jsou využívány při výkonu veřejné moci, nemění nic na soudním výkladu ohledně excesu z rámce svěřených pravomocí jednající osoby.
Výklad podávaný dovolatelem je příliš formální, pokud bazíruje na tom, že za výkon veřejné moci může být považován jen projev učiněný na komunikační platformě k tomu výslovně určené. Jednak žádný předpis (zejména zákon č. 82/1998 Sb.) nic takového nevyžaduje, jednak by šlo o neopodstatněné omezování negativních dopadů nesprávného výkonu veřejné moci ve prospěch státu a v neprospěch dotčených osob, a konečně i z hlediska smyslu a účelu zákona by bylo takové omezení nepatřičné, neboť v pluralitní společnosti a v éře různorodých komunikačních systémů by se odpovědnost státu nepřiměřeně zužovala jen na informační kanály, které si sám určí.
Podle nálezu má však být přihlíženo nejen k tomu, kde byl výrok pronesen, ale též za jakých okolností. I tyto skutečnosti mají vypovídací hodnotu při posouzení, zda se představitel státu vyjadřoval jako soukromá osoba nebo při plnění svých funkcí. Jinými slovy i v rámci sdělení představitele státu na sociální síti musí být zřejmé, kdo a za jakým účelem je činí, resp. zda je vyjádření podáváno příslušnou úřední osobou k tématu patřícímu do její pravomoci bez ohledu na to, zda tak činí na účtu k tomu speciálně zřízeném či na účtu jiném, tedy například svém osobním či na účtu jiné osoby.
Z obsahu posuzovaného sdělení je i přes jeho stručnost zřejmé, že autor se vyjadřuje k záležitosti týkající se celé vlády, a to právě z pozice jejího předsedy, takže i když k tomu využil platformu zřízenou původně jako jeho osobní účet, v daném případě není pochyb, že touto cestou hodlal plnit úkoly plynoucí z jeho funkce a že obsahem sdělení z těchto mezí nevykročil. Pak jsou ovšem bezpředmětné otázky č. 2 a 3 dovolání k tomu, zda vůbec a kdy se osobní účet mění v účet orgánu státu.
Nelze dovodit ani solidární odpovědnost obou subjektů, neboť princip odpovědnosti státu za újmu způsobenou výkonem veřejné moci je založen na výlučné povinnosti státu k náhradě újmy, nikoliv na pluralitě odpovědných subjektů, jak plyne přímo z § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., aniž by v režimu tohoto předpisu mohla nastoupit společná a nerozdílná povinnost státu a osoby činící úkony při výkonu veřejné moci k náhradě vůči poškozenému. Dovolatel namítá, že předseda vlády stojí pouze v čele ústředního orgánu státní správy, jakožto premiér, ale nevykonává jakoukoli státní moc, tu vykonává pouze vláda jako celek. Tento jeho názor je však v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu, která vychází z toho, že je-li zásah do osobnostních práv důsledkem výkonu veřejné moci, je pasivně legitimována Česká republika, nikoli fyzická osoba vykonávající veřejnou funkci.
Nejvyšší soud uzavřel, že vykoná-li neoprávněný zásah do osobnosti člověka některý ze subjektů uvedených v § 3 zákona č. 82/1998 Sb. při výkonu veřejné moci, který je mu svěřen, odpovídá za tento zásah a případnou újmu stát, a to v případě, že se tak za podmínek stanovených tímto zákonem stalo nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.
Tehdy je zákon č. 82/1998 Sb. (v jehož § 31a je výslovně založen nárok na náhradu nemajetkové újmy, jehož povaha je odvozena od téhož východiska jako obecný nárok na ochranu před zásahy do osobnostních práv) v poměru speciality k občanskému zákoníku, neboť upravuje užší množinu neoprávněných zásahů do osobnosti člověka, a občanský zákoník se užije jen podpůrně v otázkách, které nejsou tímto zvláštním předpisem upraveny.
V poměrech nyní projednávané věci to znamená, že vyjádřil-li se předseda vlády k problematice protivládní demonstrace napadající zemědělskou politiku státu způsobem, který byl zjištěn soudem prvního stupně (správnost skutkových zjištění nepodléhá podle § 241 o. s. ř. dovolacímu přezkumu), není tento úkon excesem z výkonu veřejné moci jen proto, že premiér tak učinil na účtu sítě X, který k tomu nebyl státem vytvořen a určen. Tudíž je správný závěr odvolacího soudu, že pasivně věcně legitimovaným subjektem je Česká republika, nikoliv sám předseda vlády.
Dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu, který je založen na dvou rovnocenných závěrech o neopodstatněnosti žaloby, totiž že jednak není dána pasivní legitimace žalovaného ve sporu o ochranu osobnosti způsobené sděleními, jednak že konkrétní sdělení není neoprávněným zásahem do osobnostních práv žalobce. Jestliže dovolání není k prvnímu z těchto důvodů opodstatněné, nemohou dovolací námitky ke druhému důvodu nic změnit na tom, že napadené rozhodnutí je věcně správné.
Ostatně rozhodnutí odvolacího soudu je i v tomto směru v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, neboť se opírá o východisko, že předpokladem povinnosti odčinit nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti člověka je existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem.
V posuzované věci jde (bez ohledu na komunikační platformu) o střet svobody projevu s právem na ochranu osobnosti a soukromého života, tedy základních práv stojících na stejné úrovni, a je proto vždy věcí soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážily, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhým, a aby na základě konkrétních okolností daného případu zvážily, zda výrok dosahuje takové intenzity, že zasahuje do práva na ochranu osobnosti dané osoby, či je situaci přiměřený, tedy zda v daném případě preferovat právo na ochranu cti, dobré pověsti a soukromí dotčené osoby, nebo upřednostnit právo na svobodu projevu a šíření informací.
Stejně jako u celoplošných sdělovacích prostředků, je i v posuzovaném případě postu na sociální síti třeba respektovat, že by prezentovaná sdělení neměla překračovat určité hranice týkající se zejména ochrany pověsti a práv jiných.
Přiměřeně lze tedy použít kritéria, jež za tímto účelem formuloval Evropský soud pro lidská práva v rozhodnutích vymezil na základě pěti, potažmo šesti kritérií, tzv. test proporcionality, jímž je třeba posuzovat kolizi práva na svobodu projevu s právem na ochranu soukromého života.
Má tak být zvažováno 1. zda jde o příspěvek k debatě ve veřejném zájmu, 2. jak dobře je osoba známá a co je předmětem sdělení, 3. předchozí chování dotčené osoby, 4. obsah, forma a následky publikace a 5. metody získání informací a jejich pravdivost. Jako šesté kritérium se pak přidává závažnost uložené sankce. Dokonce osm demonstrativně vypočtených obdobných kritérií pak vymezuje Ústavní soud např. v nálezu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2051/14, bod 31 odůvodnění: 1. povaha výroku (tj. zda jde o skutkové tvrzení, hodnotový soud, hodnotový soud se skutkovým základem či jinak hybridní výrok), 2. obsah výroku (např. zda jde o projev „politický“ či „komerční“), 3. forma výroku (zejména nakolik je předmětný výrok expresivní, či dokonce vulgární), 4. postavení kritizované osoby (např. zda jde o osobu veřejně činnou, či dokonce o osobu aktivní v politickém životě, případně o osobu veřejně známou), 5. zda se výrok (kritika) dotýká soukromé či veřejné sféry této kritizované osoby, 6. chování kritizované osoby (např. zda kritiku sama „vyprovokovala“ či jak se posléze ke kritice postavila), 7. kdo výrok pronáší (např. zda se jedná o novináře, běžného občana, politika apod.) a konečně 8. kdy tak učinil (tzn. např. jaké měl či mohl mít jeho autor v daný okamžik k dispozici konkrétní údaje, z nichž vycházel, a v jaké situaci tak učinil).
Odvolací soud tuto judikaturu respektoval, byť své rozhodnutí takto bodově nestrukturoval, nicméně okolnosti významné pro posouzení věci v jejím duchu zvážil a odůvodnil; odkázal přitom i na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, který výslovně se zmíněným nálezem Ústavního soudu pracoval, jeho jednotlivá kritéria citoval a aplikoval je na posuzovaný případ.
Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o tom, zda konkrétní výrok v určitém případě za daných okolností představuje zásah do cti a vážnosti žalobce, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích připouští, že není-li v občanskoprávní rovině (např. smlouvou) upraveno obecné užívání veřejného prostranství, zahrnujícího i jen zčásti pozemky vlastnicky náležející třetí osobě, má to za následek vznik bezdůvodného obohacení na straně obce protiprávním užitím cizí hodnoty (§ 2991 o. z.), neboť i když existuje právní důvod užívání veřejného prostranství, nejde o titul, podle kterého by obci vzniklo oprávnění, aby takový prospěch ze strany třetí osoby (strpění užívání jejího majetku) získávala bezplatně.
Konstantně přitom zastává názor, že institut veřejného prostranství je jedním z druhů veřejnoprávního omezení vlastnického práva, které vzniká ex lege naplněním zákonných znaků podle § 34 zákona o obcích (resp. § 14b zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze).
Aby bylo možné učinit závěr, že určitý prostor (pozemek či jeho část) je veřejným prostranstvím, musí být naplněny veškeré jeho znaky.
Prvním je existence určitého prostoru (pozemku či jeho části), který je přístupný každému bez omezení. Druhým znakem, jejž lze dovodit z demonstrativního výčtu typů prostor, které jsou veřejným prostranstvím, je existence určitého veřejně prospěšného účelu, k němuž veřejné prostranství slouží. Jde především o účel dopravní (ulice, chodníky, cesty), účel hospodářský a sociální (náměstí, tržiště) či účel rekreační (veřejná zeleň, parky). Dle současné judikatury dovolacího soudu je zřejmé, že ke vzniku veřejného prostranství je zapotřebí splnit rovněž podmínku souhlasu s tímto veřejným užíváním vlastníka pozemku, a to buď výslovně, či konkludentně. Samotný souhlas se vyžaduje pouze pro vznik veřejného prostranství, nevyžaduje se však nezbytně pro jeho existenci.
Obecné užívání totiž nemůže být vyloučeno jednostranným úkonem vlastníka, jenž takový souhlas udělil, ani jeho právními nástupci; vlastník i jeho právní nástupci jsou vysloveným souhlasem vázáni.
Co se týče druhého znaku veřejného prostranství a demonstrativního výčtu typů prostor, jež jsou zmíněným prostranstvím, Ústavní soud zdůraznil, že část věty „a další prostory přístupné bez omezení“ obsaženou v § 34 zákona o obcích je nutné vykládat tak, že nejde o jakékoliv prostory, tj. „jiné prostory“, ale že jde o prostranství mající obdobný charakter jako „náměstí, tržiště, silnice, místní komunikace, parky a veřejná zeleň“.
Určující naproti tomu samo o sobě není zahrnutí příslušného prostoru do veřejného prostranství opatřením obecné povahy (zejména územním plánem obce). Předurčení pozemku k plnění úlohy veřejného prostranství se jistě začasté děje prostřednictvím územního plánu.
Sám obsah územně plánovací dokumentace však nebude vždy pro vyhodnocení, zda daný pozemek představuje veřejné prostranství, postačující, jelikož územní plán bývá často konstruován na vyšší úrovni abstrakce, a s jeho obsahem tudíž mohou být v konkrétním případě slučitelné jak způsoby využití pozemku, které zakládají bezdůvodné obohacení obce, tak ty, při nichž obci majetkový prospěch nevzniká. Především v podobných situacích je proto zapotřebí zkoumat rovněž faktický charakter dotčeného pozemku.
V souladu s judikaturou dovolacího soudu současně není možné za veřejné prostranství pokládat každý pozemek, který veřejnost užívá s ohledem na nepřítomnost technických překážek přístupu na něj. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyžaduje k naplnění pojmových znaků veřejného prostranství též materiální kritérium spočívající v určenosti dotčeného pozemku k uspokojování potřeb občanů obce, potažmo existenci funkčního významu daného prostranství pro sídelní celek.
Pozemek, který je veřejností užíván toliko živelně, obec jej nedestinuje k plnění veřejných účelů a ve vztahu k němu zůstává vlastníku zachována plná možnost vyloučit třetí osoby z jeho užívání, lze jen stěží kvalifikovat jako veřejné prostranství ve smyslu ustanovení § 34 zákona o obcích (či § 14b zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze), pročež jeho užívání neohraničenou veřejností nedává vzejít bezdůvodnému obohacení na straně obce.
Založily-li tedy oba nalézací soudy v nynějším sporu své konkluze o veřejném prostranství u skupiny pozemků (mimo komunikací pokrytého pozemku p. č. XY) toliko na jejich zahrnutí do konkrétní kategorie v územním plánu a skutečnosti, že jsou veřejně přístupné – nebrání-li vstupu na ně technická překážka, respektive jsou-li dosažitelné skrze odemčenou branku v případě částí pozemků p. č. XY a č. XY, potažmo pozemků p. č. XY a č. XY (srov. body 15 – 17 odůvodnění naříkaného rozsudku, eventuálně především bod 38 odůvodnění rozsudku okresního soudu), není možné jejich závěry označit za komplexní ve smyslu shora citované judikatury, a tudíž ani za s ní zcela konformní.
Dovolatelce lze přisvědčit v tom směru, že z provedeného dokazování, včetně místního šetření, jednoznačně neplyne (a nalézací soudy ve svých odůvodněních takový náhled ani neartikulují), že by pozemky, které tvoří břeh rybníka (jenž je přístupný i odjinud) – p. č. XY a č. XY, na nichž se nachází trafostanice (p. č. XY) či sloup s elektrickým vedením (p. č. XY), byly veřejností užívány k rekreaci, sloužily jako potřebná cesta, či jinak plnily funkci obce spojenou s uspokojováním potřeb jejích občanů, tedy naplňovaly materiální kritérium veřejného prostranství ve shora vyloženém smyslu. K právě řečenému jeví se příhodným připomenout, že předpokladem vzniku právního vztahu z bezdůvodného obohacení je neoprávněné získání majetkových hodnot jedním subjektem na úkor osoby jiné a bezdůvodné obohacení je coby institut zacíleno zejména na odčerpání těchto hodnot ze sféry obohaceného.
Vztaženo do poměrů nynější kauzy, nedochází-li ve spojitosti s konkrétními pozemky k suplování role obce, coby nositelky povinnosti pečovat o všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých občanů, nelze ani uvažovat o obohacení v její sféře a jemu odpovídajícímu nároku vlastníka pozemku.
S ohledem na uvedené zjevně není možné kvitovat souhrnné kvalifikování skupiny předmětných pozemků jako veřejného prostranství. V intencích výše vysvětleného je zapotřebí každý pozemek vykazující individuální znaky a mající specifické využití hodnotit jednotlivě. Závěry odvolacího soudu označující všechny sporem dotčené pozemky nezasažené pozemní komunikací (k pozemku p. č. XY viz dále) bez dalšího jako veřejné prostranství tedy nemohou ve vylíčeném smyslu obstát jako korektní a zcela souladné s citovanou rozhodovací praxí, respektive jsou vzhledem k rekapitulovaným skutkovým zjištěním (nesvědčícím jednoznačně o plnění veřejné funkce obce) prozatím ve smyslu shora odkazované judikatury přinejmenším neúplnými, a tudíž nesprávnými.
Stran pozemku p. č. 681/29, jenž je dle zjištění nalézacích soudů svým charakterem veřejnou účelovou komunikací (§ 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů), lze připomenout následující. Rozhodovací praxe dovolacího soudu se otázkou vzniku veřejně přístupné pozemní komunikace sloužící k uspokojení komunikační potřeby opakovaně zabývala.
Dovodila, že pozemek, jenž se nachází v soukromém vlastnictví, se stává veřejně přístupnou účelovou komunikací tehdy, jsou-li splněny dva předpoklady, a to jednak, že byl k obecnému užívání věnován, a dále, že toto užívání slouží k trvalému uspokojení nutné komunikační potřeby. K věnování obecnému užívání může dojít buď vlastníkem výslovně projeveným souhlasem, anebo konkludentním strpěním.
Institut obecného užívání přitom představuje výjimečné omezení vlastnického práva reagující na komunikační potřebu veřejnosti jakožto neomezeného okruhu osob. Platí zde pravidlo jednostranně neodvolatelného věnování pozemků do obecného užívání. Věnoval-li pozemní komunikaci k takovému užívání některý z právních předchůdců vlastníka, nelze jeho následnému nesouhlasu přiznat právní následky.
Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, reflektující závěry nálezové judikatury Ústavního soudu, pak vychází z konkluze, že vlastník pozemku, jenž není restituentem (pozemek nabyl např. v dražbě), nemá na peněžitou náhradu za veřejné užívání jím vlastněného pozemku, na němž se nachází pozemní komunikace, nárok.
Citovanou judikaturu včetně dovolatelkou odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2378/2016, odvolací soud ovšem při svých úvahách v aktuální věci respektoval, ověřoval-li existenci souhlasu žalobkyně, resp. byla-li dotčená komunikace ve shora nastíněném smyslu žalobkyní věnována obecnému užívání, což by vylučovalo nárok na kompenzaci za užívání jejího pozemku.
Na podkladě korektně učiněných skutkových zjištění, jimiž je Nejvyšší soud vázán a pro jejichž revizi v rámci dovolacího řízení není prostor (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), pročež jsou z hlediska úspěšnosti dovolací argumentace nerelevantní výtky žalované vůči nim, odvolací soud však dospěl ke konkluzi, že k potřebnému odevzdání pozemní komunikace do obecného užívání širokou veřejností nedošlo, naopak zjistil již počáteční úmysl žalobkyně stran omezení uživatelů předmětné cesty na vlastníky přilehlých parcel i její nezpochybnitelný trvající nesouhlas s veřejným užíváním daného pozemku.
Jeho zjištění vylučují též dovolatelkou prosazovaný závěr, že žalobkyně byla se vznikem veřejné cesty od počátku srozuměna. Ve vztahu k dotčenému pozemku tak odvolací soud správně shledal požadavek žalobkyně opodstatněným. Nedůvodnými se proto jeví námitky dovolatelky o odklonu odvolacího soudu od judikatury v nastíněné otázce. Dovozuje-li žalovaná souhlas vlastnice pozemku s jeho veřejným užíváním ze skutečnosti, že stavba komunikace byla jako veřejně přístupná kolaudována, přehlíží právě v nynější fázi řízení nezpochybnitelná skutková zjištění nalézacích soudů svědčící o odmítavém stanovisku žalobkyně k veřejnému užívání jejího pozemku.
V kontextu nyní posuzované kauzy je pak s ohledem na shora rekapitulovaná zjištění soudů o původním záměru žalobkyně zřídit privátní cestu a prokázaném negativním postoji žalobkyně k veřejnému užívání pozemku p. č. 681/29 zjevné, že aplikace řečených výluk nepřichází do úvahy. Náhled odvolacího soudu je tak s judikaturou, jež se v obecnosti dovolatelkou artikulovanou otázkou již zabývala, souladný.
Pro úplnost lze dodat, že zodpovídání otázky označené v dovolání písm. C se jeví irelevantním, neboť při její formulaci, předpokládá-li veřejnou nepřístupnost, resp. uzamčenost pozemků, vychází žalovaná z odlišného než soudy zjištěného skutkového stavu (k vázanosti dovolacího soudu skutkovými závěry nalézacích soudů viz výše).
S ohledem na přípustnost dovolání žalované se Nejvyšší soud zabýval též tím, zda řízení nebylo postiženo vadami ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř.
V tomto směru lze přisvědčit dovolatelce vytýkající rozsudku odvolacího soudu nepřezkoumatelnost stran jí vznesené námitky rozporu uplatnění práva s dobrými mravy. Z odůvodnění naříkaného rozhodnutí se podává, že žalovaná již v rámci odvolání řečenou námitku uplatnila, leč odvolací soud se s ní nikterak nevypořádal. Absentuje-li v tomto směru jakákoliv úvaha odvolacího soudu, již by Nejvyšší soud mohl prověřit, nelze než jeho rozhodnutí v dotčené části označit za nepřezkoumatelné.
Obdobný deficit naopak rozhodnutí nevykazuje ve vztahu k namítaným výlukám z bezdůvodného obohacení, je-li z jeho odůvodnění zřetelně patrné, z jakých důvodů soud odkazovaná ustanovení (§ 2992 a § 2997 o. z.) neaplikoval. Ostatně naznačovaný nedostatek dovolatelce nebránil ve formulaci jejích argumentů v rámci mimořádného opravného prostředku.
Přisvědčit stejně tak není možné výtkám dovolatelky o překvapivosti napadeného rozhodnutí. Překvapivým vzdor mínění žalované není, rozhodne-li soud odchylně od jiné, jím posuzované, věci, jež se skutkově liší (konkrétní skutkové rozdílnosti od dovolatelkou zmiňovaného řízení odvolací soud zřetelně popsal v bodě 23 odůvodnění svého rozsudku).
Pro úplnost lze v kontextu řešené kauzy dodat poznámku stran výše bezdůvodného obohacení, již je dle ustálené judikatury nutné zpravidla poměřovat s hladinou obvyklého nájemného v daném místě a čase, jež by byl obohacený povinen platit, pokud by pro účel, k němuž pozemek ochuzeného využil, sjednal platnou smlouvu o jeho nájmu; je-li nájemné v posuzovaném období cenou regulovanou, nemůže navíc výše bezdůvodného obohacení přesáhnout maximální limit stanovený cenovými předpisy.
1/ Člen představenstva akciové společnosti odpovídá za řádný (v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře jsoucí) výkon funkce, nikoliv za výsledek své činnosti. Jedná-li s péčí řádného hospodáře, není povinen hradit společnosti škodu, byť by v důsledku takového jednání vznikla.
2/ Pro posouzení, zda rozhodnutí, která člen představenstva akciové společnosti přijal při výkonu své funkce, byla učiněna v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře, není významné, k jakým následkům taková rozhodnutí vedla (jakkoli by byly pro společnost negativní). I kdyby se očekávaný výsledek činnosti člena představenstva nedostavil, nebylo by z toho možné vyvozovat, že člen představenstva postupoval protiprávně. Teprve je-li zjištěno, že člen představenstva akciové společnosti nevynaložil úsilí odpovídající hlediskům péče řádného hospodáře, lze zvažovat, zda je povinen společnosti nahradit újmu vzniklou v důsledku takového jednání.
3/ Aby dostál požadavku péče řádného hospodáře, je člen představenstva akciové společnosti povinen jednat při výkonu své funkce (mimo jiné) s potřebnými znalostmi, a tedy i informovaně, tj. při konkrétním rozhodování využít rozumně dostupné (skutkové i právní) informační zdroje a na jejich základě pečlivě zvážit možné výhody i nevýhody (rozpoznatelná rizika) existujících variant podnikatelského rozhodnutí. Splnění této povinnosti je ovšem nezbytné posuzovat z pohledu ex ante, tj. prizmatem skutečností, které členu představenstva byly či při vynaložení příslušné péče (při využití dostupných informačních zdrojů) mohly a měly být známy v okamžiku, v němž dotčená podnikatelská rozhodnutí učinil. Rozhodnutí člena představenstva nelze posuzovat podle skutečností, které se udály či vyšly najevo teprve ex post, tj. poté, kdy bylo přezkoumávané podnikatelské rozhodnutí učiněno.
4/ Součástí péče řádného hospodáře je i povinnost nezbytné loajality, tj. povinnost člena představenstva dát při rozhodování přednost zájmům společnosti před zájmy svými či zájmy třetích osob, včetně zájmů společníka, který jej do funkce člena představenstva vahou svých hlasů prosadil.
5/ Při posuzování, zda určité jednání člena představenstva akciové společnosti bylo v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře, musí soud (mimo jiné) přihlédnout ke všem okolnostem projednávané věci; zpravidla nelze učinit paušální závěr, podle něhož by určité jednání bylo vždy (per se) v rozporu s péčí řádného hospodáře.
6/ Soud při zvažování, zda člen statutárního orgánu společnosti jednal s péčí řádného hospodáře, zásadně posuzuje toliko rozhodovací proces podle výše popsaných kritérií. Bylo-li určité rozhodnutí přijato korektně, tj. v zájmu společnosti, s patřičnou pečlivostí a s potřebnými znalostmi, není z pohledu péče řádného hospodáře významné, zda bylo pro společnost výhodné, nevýhodné či zda jí přivodilo újmu. Soud tudíž musí odhlédnout od toho, že v době, kdy jednání člena statutárního orgánu posuzuje, už jsou známy jeho důsledky, a musí se vyvarovat přístupu, který by bylo možné označit za „retrospektivní proroctví“ (přístupu „generála po bitvě“).
Představenstvo zásadně může – neplyne-li něco jiného ze zákona či stanov společnosti – pověřit výkonem činností, spadajících do jeho působnosti, třetí osobu (tzv. vnější delegace). Zpravidla k tomu dochází tehdy, jestliže členové představenstva nemají znalosti, dovednosti či schopnosti potřebné pro výkon některých z činností svěřených do jeho působnosti (např. rozhodování záležitostí vyžadujících odbornost či vedení účetnictví), popř. nejsou-li z jiných důvodů (např. pro časové zaneprázdnění plynoucí z plnění ostatních povinností) schopni určitou činnost osobně vykonávat.
Podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů společnosti REINPO a GSB na základě posuzovaných zprostředkovatelských smluv vykonávaly pro žalobkyni činnosti směřující k uzavření smluv s potenciálními marketingovými partnery žalobkyně, tj. vyhledávání potenciálních marketingových partnerů, komunikace s nimi, vyjednávání a samotné uzavírání marketingových smluv, jakož i pomocná administrativní činnost s tím související. Nejvyšší soud přitom nemá pochybnosti o tom, že uvedené činnosti spadají do působnosti představenstva žalobkyně.
Již v rozsudku Nejvyšší soud uzavřel, že má-li člen představenstva určité odborné znalosti, schopnosti či dovednosti, lze z požadavku náležité péče dovodit, že je povinen je při výkonu funkce – v rámci svých možností – využívat.
Nepřichází proto v úvahu, aby představenstvo „zajistilo“ výkon činností spadajících do jeho působnosti tak, že uzavře s (některými) členy představenstva jakožto „třetími osobami“ smlouvu (odlišnou od smlouvy o výkonu funkce), jíž se tito členové představenstva zavážou pro společnost uvedené činnosti vykonávat.
V poměrech projednávané věci byly zprostředkovatelské smlouvy uzavřeny se společnostmi REINPO a GSB. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů se pak podává, že za tyto společnosti při komunikaci s jednotlivými potenciálními marketingovými partnery fakticky jednali právě osobně žalovaní.
Za situace, kdy členové představenstva delegují výkon činností spadajících do jejich působnosti na (jimi ovládané) třetí osoby za úplatu, a následně tyto činnosti pro třetí osoby fakticky osobně vykonávají (tj. mají k těmto činnostem potřebné znalosti a schopnosti, jakož i časové možnosti), nelze jejich jednání považovat za jsoucí v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře, resp. učiněné s nezbytnou loajalitou vůči společnosti; a to bez ohledu na (následnou) ekonomicky příznivou situaci společnosti.
Soud tak musí dále zkoumat, kdo pro společnosti REINPO a GSB zprostředkovatelskou činnost na základě zprostředkovatelských smluv skutečně vykonával, resp. zda (fakticky) nedošlo k situaci, kdy žalovaní na uvedené činnosti, jež měli vykonávat z titulu své funkce, pouze nepřípustně „najali sami sebe“. Musí tedy zjistit, zda zde byl rozumný (v zájmu žalobkyně obhajitelný) důvod k pověření uvedených společností k výkonu zprostředkovatelské činnosti (jaký byl jejich předpokládaný přínos vyjma činností osobně vykonaných žalovanými), a to z pohledu ex ante, nikoliv s ohledem na následné zlepšení ekonomické situace žalobkyně. Neučinil-li tak odvolací soud, resp. soud prvního stupně, je jejich právní posouzení věci neúplné, a tudíž nesprávné.
Z § 127 o. s. ř. se podává, že závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, vyžádá soud u orgánu veřejné moci nebo osoby, která disponuje potřebnými odbornými předpoklady, odborné vyjádření. Jestliže pro složitost posuzované otázky takový postup není postačující nebo je-li pochybnost o správnosti podaného odborného vyjádření, ustanoví soud znalce. Soud znalce vyslechne; znalci může také uložit, aby posudek vypracoval písemně. Je-li ustanoveno několik znalců, mohou podat společný posudek.
Místo výslechu znalce může se soud v odůvodněných případech spokojit s písemným posudkem znalce (odstavec 1). Má-li soud sám nebo na základě vyjádření účastníků pochybnost o správnosti posudku nebo jeví-li se mu posudek nejasný nebo neúplný, je nutno požádat znalce o vysvětlení. Kdyby to nevedlo k výsledku, soud požádá znalce, který znalecký posudek zpracoval, o jeho doplnění nebo nechá znalecký posudek přezkoumat jiným znalcem (odstavec 2).
Podle § 127a odst. 1 o. s. ř. jestliže znalecký posudek předložený účastníkem řízení má všechny zákonem požadované náležitosti a obsahuje doložku znalce o tom, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku, postupuje se při provádění tohoto důkazu stejně, jako by se jednalo o znalecký posudek vyžádaný soudem. Soud umožní znalci, kterého některá ze stran požádala o znalecký posudek, nahlédnout do spisu nebo mu jinak umožní seznámit se s informacemi potřebnými pro vypracování znaleckého posudku.
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu přijaté při výkladu § 127 a § 127a o. s. ř. k hodnocení znaleckých posudků se podává:
1) Znalecký posudek soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., odborné závěry v něm obsažené však hodnocení soudem podle § 132 o. s. ř. nepodléhají. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Aby soud mohl znalecký posudek odpovědně hodnotit, nesmí se znalec omezit ve svém posudku na podání odborného závěru, nýbrž z jeho posudku musí mít soud možnost seznat, z kterých zjištění v posudku znalec vychází, jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah došel ke svému závěru.
2) Má-li soud při rozhodování k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce, musí je zhodnotit v tom smyslu, který z nich a z jakých důvodů vezme za podklad svého rozhodnutí a z jakých důvodů nevychází ze závěru druhého znaleckého posudku; pro tuto úvahu je třeba vyslechnout oba znalce. Jestliže by ani takto nebylo možné odstranit rozpory v závěrech znaleckých posudků, je třeba dát tyto závěry přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí.
V poměrech projednávané věci soudy nižších stupňů při provádění důkazů znaleckými posudky k přiměřenosti plnění dle příkazní smlouvy takto nepostupovaly. Žalobkyně i žalovaní předložili znalecké posudky k této otázce s rozdílnými závěry (posudky TPA 1 a B. S. O. 1), načež se soudy přiklonily k posudku B. S. O. 1 předloženému žalovanými, aniž by znalce vyslechly. Jakkoli soudy svůj postup obsáhle zdůvodňují (srov. bod 72 rozsudku soudu prvního stupně), nelze jejich vysvětlení považovat za dostatečná, kdy ve skutečnosti toliko zpochybňují náležitosti posudku, jež by mohly být objasněny právě při výslechu znalce.
Uzavřel-li odvolací soud, že žalovaní v souvislosti s uzavřením příkazní smlouvy povinnost jednat s péčí řádného hospodáře neporušili, neboť odměna v příkazní smlouvě byla sjednána v obvyklé výši, přičemž vycházel z posudku B. S. O. 1, proti němuž vznášela žalobkyně námitky, aniž by přistoupil k výslechu znalců, je jeho právní posouzení věci neúplné, a tudíž nesprávné.
Nesprávně soud postupoval i při hodnocení znaleckých posudků TPA 2 a B. S. O. 2 k výši plnění dle smlouvy konzultanta, kdy uzavřel, že odměna vyplacená společnosti GSB na základě této smlouvy byla ve výši obvyklé s tím, že vycházel z posudku B. S. O. 2 [viz bod 27. C 2) rozsudku odvolacího soudu]. Za situace, kdy žalobkyně předložila k výši posuzovaného plnění dle uvedené smlouvy znalecký posudek dospívající k jinému závěru, než ke kterému se soud na základě posudku předloženého žalovanými (který se přitom zabývá pouze obvyklou výší zprostředkovatelské provize) přiklonil, měl soud povinnost s ohledem na námitky žalobkyně přistoupit k výslechu znalců; závěr soudů nižších stupňů, podle něhož byla společnosti GSB vyplácena dle smlouvy konzultanta odměna v obvyklé výši, je tak přinejmenším předčasný.
K otázce, zda je ve vztahu k § 61 zákona o ochraně přírody a krajiny subsidiárně použitelná právní úprava předkupního práva obsažená v občanském zákoníku:
14. Podle § 61 odst. 1 věty první zákona o ochraně přírody a krajiny má Česká republika předkupní právo k nezastavěným pozemkům ležícím mimo zastavěná území obcí na území národních parků, národních přírodních rezervací, národních přírodních památek a pozemkům souvisejícím s jeskyněmi.
Nejvyšší soud se otázkou uplatnění zákonného předkupního práva státu k pozemkům nacházejícím se v územích se zvláštním režimem podle § 61 zákona o ochraně přírody a krajiny opakovaně zabýval.
Z uvedených rozhodnutí vyplývají pro posouzení věci relevantní závěry, že zákonné předkupní právo státu zakládá povinnost vlastníka nabídnout nemovitost ke koupi při jejím převodu a že porušení této povinnosti zakládá právo oprávněného domáhat se nahrazení projevu vůle povinného. Dále z těchto rozhodnutí vyplývá, že předkupní právo podle § 61 zákona o ochraně přírody a krajiny je právem věcným a že se na právní úpravu předkupního práva podle zákona o ochraně přírody a krajiny a na případný odkup pozemků státem podpůrně užije soukromoprávní úprava obsažená v občanském zákoníku.
Ústavní soud dovodil, že „právní úprava předkupního práva podle zákona o ochraně přírody a krajiny odpovídá soukromoprávní úpravě obsažené v občanském zákoníku, která se na případný ,odkup‘ pozemků státem podpůrně užije. Vlastník dotčeného pozemku je omezen pouze nabídkovou povinností ve prospěch státu; neprojeví-li stát ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení nabídky o pozemek zájem, může jej následně vlastník úplatně převést na koupěchtivého.“
Ke stejným závěrům stran subsidiárního použití právní úpravy předkupního práva obsažené v občanském zákoníku ve vztahu k § 61 zákona o ochraně přírody a krajiny přitom dospívá i odborná literatura.
Ve světle výše uvedeného je zřejmé, že závěr odvolacího soudu upřednostňující účel předkupního práva dle § 61 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny před aplikací právní úpravy retraktu ve smyslu § 2144 odst. 1 o. z. neobstojí.
Jakkoliv lze s odvolacím soudem souhlasit v tom, že prostřednictvím § 61 zákona o ochraně přírody a krajiny zákon realizuje veřejný zájem na ochraně pozemků ve vybraných územích, nelze přehlížet, že uvedená právní úprava jasně vystihuje, jakým způsobem je vlastnické právo k těmto pozemkům omezeno a jaké povinnosti z toho pro vlastníky vyplývají. Odvolací soud řádně nereflektoval shora citovanou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, z níž se podává subsidiární použitelnost právní úpravy předkupního práva zakotvené v občanském zákoníku k § 61 zákona o ochraně přírody a krajiny. Při posuzování otázek spojených s porušením předkupního práva státu dle § 61 zákona o ochraně přírody a krajiny se tak bude primárně postupovat podle tohoto zákonného ustanovení a subsidiárně pak dle úpravy předkupního práva obsažené v § 2140 a násl. o. z.
K otázce, zda okolnost, že oprávněným z předkupního práva dle § 61 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny je stát, modifikuje či zcela vylučuje subsidiární použitelnost úpravy předkupního práva dle § 2140 a násl. o. z.:
Podle § 21 o. z. stát se v oblasti soukromého práva považuje za právnickou osobu. Jiný právní předpis stanoví, jak stát právně jedná.
Podle § 6 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. pokud stát vystupuje jako účastník právních vztahů, je právnickou osobou.
Zákon č. 219/2000 Sb. je koncipován jako obecný předpis upravující hospodaření a v rámci toho i nakládání s majetkem státu. Tento zákon upravuje způsoby a podmínky hospodaření s majetkem státu, vystupování státu v právních vztazích, jakož i postavení, zřizování a zánik organizačních složek státu (viz § 1 zákona č. 219/2000 Sb.).
Stát, pokud vystupuje jako účastník právních vztahů, se považuje za právnickou osobu (viz § 6 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. a § 21 o. z.). Pro oblast soukromoprávních vztahů je tím vyjádřena skutečnost, že stát je zde právním subjektem na základě právní fikce právnické osoby; ani při své účasti v těchto vztazích však není oproštěn od svého primárního postavení jako nositele veřejných funkcí a veřejné moci a z toho vyplývající omezenosti v jeho autonomii vůle a v podřízenosti metodě veřejnoprávní regulace.
V těchto právních vztazích však stát může vystupovat jen prostřednictvím některé ze svých organizačních složek definovaných v § 3 a násl. zákona č. 219/2000 Sb. Tyto organizační složky, které nemají vlastní právní osobnost, vystupují a jednají v právních vztazích za stát jeho jménem, přičemž naplňují jeho právní osobnost a svéprávnost v těch právních vztazích, které se jich týkají (tj. v rozsahu, jenž odpovídá jejich pravomoci stanovené zákonem), samostatně a vzájemně nezávisle.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že při porušení zákonného předkupního práva vzniká předkupníkovi právo retraktu, kterým se může po nabyvateli domáhat, aby mu věc za příslušnou úplatu převedl.
Judikatura dovolacího soudu obecně zastává názor, že koupěchtivý má povinnost nabídnout předkupníkovi věc ke koupi za stejných podmínek, za kterých ji sám nabyl. Shodnými podmínkami je nutno rozumět rovněž i kupní cenu, tj. příslušnou úplatu, za kterou byla věc převedena koupěchtivému. Předkupník má tedy právo realizovat své předkupní právo tím způsobem, aby odpovídalo podmínkám uzavřené kupní smlouvy.
Dospěl-li v poměrech projednávané věci odvolací soud k závěru, že „zákonný režim, jímž je stát jako předkupník vázán,“ je způsobilý modifikovat ujednání kupní smlouvy ze dne 22. 11. 2022 týkající se splatnosti kupní ceny, neboť lhůta splatnosti v délce 5 dnů, která byla v kupní smlouvě dohodnuta, je pro žalobkyni s ohledem na zákonná pravidla hospodaření s majetkem státu nesplnitelná (a v této souvislosti odkázal na § 14 odst. 1, 4 a § 22 zákona č. 219/2000 Sb.), pak je právní posouzení věci přijaté odvolacím soudem nesprávné.
Odvolací soud přehlíží, že jím akcentovaná ustanovení zákona č. 219/2000 Sb. nikterak nedopadají na případy, v nichž stát nabývá majetek do vlastnictví. Ustanovení § 14 odst. 1 a 4 zákona č. 219/2000 Sb. se vztahuje k hospodaření a nakládání s majetkem, který státu již náleží, dále k uplatňování práv státu jako vlastníka, jakož i k ochraně majetku před neoprávněnými zásahy. Taktéž § 22 zákona č. 219/2000 Sb. se týká situací, kdy je nakládáno s majetkem ve vlastnictví státu, konkrétně upravuje převod majetku státu ve prospěch nestátního subjektu.
Oproti tomu, právní úprava nabývání majetku ze strany státu je v zákoně č. 219/2000 Sb. zachycena v jeho § 12, § 12a a § 13. Z těchto a ani z jiných zákonných ustanovení ovšem nelze dovodit, že by lhůta splatnosti kupní ceny v délce 5 dnů byla pro žalobkyni v přítomné kauze objektivně nesplnitelná. V tomto směru sluší se také připomenout, že z žádného ustanovení zákona nevyplývá, že by platnost smlouvy, k jejímuž uzavření dochází v důsledku uplatnění zákonného předkupního práva dle § 61 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny ve spojení s § 2144 odst. 1 o. z., byla podmíněna souhlasem jakékoli organizační složky státu. Je třeba přitom zdůraznit, že v soukromoprávním styku se na stát nahlíží jako na právnickou osobu, a vystupuje-li Česká republika coby účastník občanského soudního řízení, dopadá též na ni pravidlo o rovném postavení procesních stran (§ 18 o. s. ř.). Není tedy přípustné, aby soud státu v civilním sporu přiznával výhodnější režim a posuzoval důsledky jeho postupu mírněji, než by ve srovnatelné situaci činil u osob soukromého práva. Nad rámec řečeného se jeví vhodným dodat, že i samotná žalobkyně v rámci e-mailové komunikace se žalovaným navrhovala splatnost dané kupní ceny ve lhůtě kratší v porovnání se lhůtou vymezenou v žalobě (viz bod 5 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
Lze proto uzavřít, že v projednávané věci jsou podmínky, za jakých byl předmětný spoluvlastnický podíl převeden na žalovaného, splnitelné, a proto je odůvodněné splatnost stanovit stejně jako v původní kupní smlouvě.
Soudní praxe je ustálena v závěru, že odporovatelným právním jednáním může být i (jen) platba, kterou se plní dluh (ve smyslu § 1908 odst. 1 o. z.).
Je rovněž zřejmé, že takové (jednostranné) právní jednání dlužníka (v poměrech dané věci hrazení sjednaných úroků ze zápůjčky) nelze samo o osobě (izolovaně) zkoumat co do posouzení, zda šlo o právní jednání, na základě kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, jinak, než v rámci (celého) právního vztahu, jenž dlužníku založil povinnost plnit (dluh).
Stejnou metodou je nutno přistupovat ke zkoumání, zda šlo o právní jednání učiněné „za podmínek obvyklých v obchodním styku“. Jinak řečeno, východiskem zkoumání, zda šlo o takové právní jednání, je posouzení právního vztahu, z nějž dlužníku vzešla povinnost splnit dluh.
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že posuzování toho, zda určité právní jednání bylo učiněno za podmínek obvyklých v obchodním styku, je odvislé od posouzení okolností konkrétní věci, pročež nelze učinit obecný závěr, podle něhož by určité právní jednání bylo vždy učiněno za podmínek obvyklých v obchodním styku.
Pravidelným (základním) východiskem takových úvah přitom bude především porovnání předmětu zkoumaného právního jednání (jeho povahy) s předmětem podnikání osoby, na jejíž právní jednání se uplatňuje požadavek, aby šlo o právní jednání učiněné za podmínek obvyklých v obchodním styku.
Označenou judikaturou vznesený požadavek na posuzování okolností konkrétní věci se prosazuje jako protiváha „mechanickému“ přiřazení právního jednání k podmínkám obvyklým v obchodním styku jen proto, že formálně naplňuje předpoklad „obvyklosti (běžnosti) obchodního styku“.
Odtud se nutně odvíjí i předpoklad, že pojem „obvyklý (běžný) obchodní styk“ má svůj obecný (standardizovaný, pravidelný nebo očekávatelný) význam pro poměry právního vztahu, jenž je jeho prostřednictvím poměřován.
Zjednodušeně řečeno lze obecně rozumět obvyklým (běžným) obchodním stykem takové jednání (právní jednání), které vychází z ustálených pravidel chování, jež jsou obecně přijímána a dodržována účastníky obchodních vztahů, a to buď všeobecně, nebo v určitém obchodním odvětví a které dotčená osoba (v poměrech § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona dlužník) činí v rámci své obvyklé (běžné) činnosti a v rámci předmětu svého podnikání.
To, že určité právní jednání splňuje předpoklad právního jednání obvyklého (běžného) v obchodním styku, může být i předmětem dokazování; lze prokazovat, jaké právní jednání je (v daném místě a čase bylo) v obchodním styku obvyklým (všeobecně nebo pro dané obchodní odvětví).
Jak zmíněno shora, předpoklad, aby ve smyslu § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona šlo o právní jednání učiněné za podmínek obvyklých v obchodním styku, se posuzuje (vyžaduje se) ve vztahu k dlužníku (coby osobě, jejíž právní jednání lze mít za účinné, jen když je daný předpoklad splněn).
Právní jednání za podmínek obvyklých v obchodním styku může učinit jen dlužník - podnikatel, který provozuje závod a vyvíjí přitom obvyklou (běžnou) obchodní činnost. O obvyklý (běžný) obchodní styk dlužníka - podnikatele v tomto smyslu jde (výjimka dle § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona se může prosadit) jak v případě právního jednání, které dlužník činí v právním styku s jinými podnikateli (právního jednání mezi podnikateli), tak v případě právního jednání, které dlužník – podnikatel činí v právním styku se spotřebiteli (k definici spotřebitele srov. § 419 o. z.).
U dlužníka, který není podnikatelem (neprovozuje závod, nepodniká), nemůže jít (ve smyslu § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona) o právní jednání učiněné za podmínek obvyklých v obchodním styku, i když podmínku obvyklosti obchodního styku bude splňovat osoba, v jejíž prospěch právní jednání učinil; typickým příkladem je kupní smlouva o koupi movité věci, kterou dlužník (coby kupující) uzavře jako spotřebitel s podnikatelem (coby prodávajícím).
Výjimka ve smyslu § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona se neuplatní ani v těch případech, kdy dlužník – fyzická osoba (slovy § 419 o. z. „člověk“), který podniká (je podnikatelem), učiní odporované právní jednání ve prospěch podnikatele mimo rámec své podnikatelské činnosti jako spotřebitel (srov. § 419 o. z.).
Účelem ochrany právního jednání učiněného za podmínek obvyklých v obchodním styku je v první řadě poskytnout osobám, které vstupují v právní styk s dlužníkem (lhostejno, zda jako podnikatelé nebo jako spotřebitelé), přiměřenou míru právní jistoty, že jejich „obchod“ s dlužníkem nebude (zpětně) stižen neúčinností, coby důsledek obvyklého (běžného) provozu dlužníkova závodu [jehož provoz je takto (i v zájmu zachování jeho hodnoty pro dlužníkovy věřitele) též chráněn].
Na tomto základě pak lze uzavřít, že o právní jednání učiněné za podmínek obvyklých v obchodním styku nepůjde ani v případě právního jednání, které dlužník – podnikatel sice učinil v souladu se svým (ve veřejném rejstříku dosud zapsaným nebo jinak povoleným) předmětem podnikání (nikoli jako spotřebitel), leč poté, kdy ukončil provoz svého závodu nebo poté, kdy způsobem [tedy svým vědomým jednáním, zpravidla doprovázeným prohlášením o tom, že nebude hradit své závazky (dluhy)], zastavil platby podstatné části svých závazků (dluhů) [srov. § 3 odst. 2 písm. a/ insolvenčního zákona].
V témže smyslu chápal Nejvyšší soud potřebu zkoumat, zda dlužník po uskutečnění právního jednání pokračoval v podnikatelské činnosti a provozoval závod. Řečené je v souladu i s tím, jak pro závazkové vztahy používá slovní spojení „běžný obchodní styk“ např. § 1752 odst. 1 o. z.
V poměrech dané věci se odvolací soud otázkou, zda šlo o právní jednání učiněné za podmínek obvyklých v obchodním styku, způsobem rozebraným shora nezabýval. Úsudek, podle kterého o takové právní jednání nešlo, odvolací soud nesprávně odvozoval z nesplnění podmínky přiměřeného protiplnění nebo jiného přiměřeného majetkového prospěchu, což je předpoklad (pro uplatnění výjimky dle § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona), který se pro tuto výjimku nezkoumá v rámci pojmu „obvyklý obchodní styk“, nýbrž samostatně (vedle něj); srov. i odstavec 49 odůvodnění shora.
Jinak řečeno, na základě úsudku, že šlo o právní jednání, na základě kterého dlužník neobdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, nelze přijmout závěr, že (proto) nešlo o právní jednání učiněné za podmínek obvyklých v obchodním styku. Jde o argumentaci typově stejně nesprávnou, jako kdyby soud z úsudku, že nešlo o právní jednání učiněné za podmínek obvyklých v obchodním styku, dovozoval, že (proto) dlužník neobdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch.
Zbývá dodat, že Nejvyšší soud také vysvětlil (v odstavci 83 odůvodnění tamtéž), že šlo-li o smlouvu, kterou dlužník (jako podnikatel) uzavřel se svým věřitelem v daném místě a čase v rámci obvyklého (běžného) obchodního styku dlužníka, pak nejde o vybočení z podmínek obvyklého (běžného) obchodního styku jen proto, že v době uskutečnění odporovaného právního jednání (platby na dluh ze smlouvy) měl dlužník více věřitelů ve srovnatelném postavení s pohledávkami po splatnosti (nebo stejně splatnými) vzešlými z obvyklého (běžného) obchodního styku.
Přitom úsudek, podle kterého šlo o právní jednání, na základě kterého dlužník neobdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, odvolací soud přijal (akcentuje potřebu současného poskytnutí přiměřeného protiplnění nebo jiného přiměřeného majetkového prospěchu za splátky úroků ze zápůjčky) na základě názoru, jenž Nejvyšší soud podrobil kritice (odmítl jako nesprávný) již v důvodech rozsudku sen. zn. 29 ICdo 15/2024 (v němž šlo rovněž o uhrazení zápůjčky).
V intencích závěrů obsažených v odstavci 31 odůvodnění posledně označeného rozhodnutí platí, že smlouva o zápůjčce je obecně vzato smlouvou vzájemně ekvivalentní, v jejímž rámci zapůjčitel nejprve („napřed“) přenechá vydlužiteli určitý obnos, který se vydlužitel zavazuje později vrátit (splatit dluh ze zápůjčky), a to případně i s dohodnutými úroky (§ 2390 a § 2392 odst. 1 o. z.). Přenecháním peněz přitom smlouva o zápůjčce (coby reálný kontrakt) teprve vzniká.
Jestliže tedy v souladu se smlouvou o zápůjčce vydlužitel uhradí zapůjčiteli sjednané úroky („cenu peněz“) ze zápůjčky, pak jde o plnění, za které i ve smyslu § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona obdržel („napřed“) přiměřené protiplnění (zápůjčku ve formě peněžité částky).
