Pátky s judikaturou 08/08/25
Odvolací soud dospěl k závěru, že zástavní smlouva je absolutně neplatná, neboť ji K. uzavřel s vědomím, že není skutečným vlastníkem nemovitosti a jeho úmyslem bylo získat hypoteční úvěr podvodným jednáním, dále z toho důvodu, že zástavce zřídil zástavní právo k nemovitosti bez souhlasu skutečného vlastníka. Dovolatelka ve svém dovolání odkazuje na ustanovení § 1760 o. z. a rozporuje pouze závěr odvolacího soudu, že je zástavní smlouva neplatná z důvodu, že zástavce jako vlastník nedal souhlas se zřízením zástavního práva podle § 1343 o. z. (srovnej část IV. bod 3. dovolání).
Protože dovolatelka závěr soudu o absolutní neplatnosti zástavní smlouvy pro rozpor s dobrými mravy a zákonem nezpochybňuje, ani odlišné řešení námitky dovolatelky (že nedostatek oprávnění při uzavření smlouvy sám o sobě neplatnost smlouvy nevyvolává) by se nemohlo v poměrech dovolatelky příznivě projevit. Tato námitka tak není způsobilá založit přípustnost dovolání.
Ochrana poskytovaná § 984 odst. 1 o. z. mimo jiné podmíněna tím, že smlouva, kterou se nabývá právo, je uzavřena platně; jinak řečeno, neplatnost uzavřené smlouvy vylučuje nabytí práva v režimu § 984 odst. 1 o. z.
Ochrana vyplývající z materiální publicity se nevztahuje na právní jednání zdánlivá nebo neplatná. Právní jednání tedy musí existovat a nesmí být dán důvod jeho absolutní neplatnosti, zejména nedostatek vůle, nedostatek svéprávnosti nebo zákaz nakládat s věcí vyplývající ze zákona nebo rozhodnutí orgánu veřejné moci.
Obstojí-li pak závěr o absolutní neplatnosti smlouvy, je tím bez dalšího vyloučeno použití § 984 odst. 1 o. z. Dospěl-li proto odvolací soud k závěru, že ochrana vyplývající z materiální publicity je ve vztahu k právní předchůdkyni žalované vyloučena, neboť je zástavní smlouva neplatná (a tento závěr se dovolatelce nepodařilo zpochybnit), je závěr soudu v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Zástavní právo zatěžující nemovitost se zapisuje do části C listu vlastnictví jako právní závada [srov. ustanovení § 23 odst. 2 písm. d) vyhlášky č. 357/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální vyhláška)]. U zástavního práva se (mimo jiné) evidují údaje o zatížené nemovitosti, výše zajištěného dluhu, popřípadě podíl věřitele na pohledávce vyjádřený zlomkem, procentem nebo výší části dluhu, údaje o věřiteli, údaje o vlastníkovi spoluvlastnického podílu, který je zástavním právem zatížen, v případě, kdy se zástavní právo vztahuje pouze ke spoluvlastnickému podílu na nemovitosti, poslední den doby, na kterou bylo právo sjednáno, pokud bylo sjednáno na omezenou dobu (srov. ustanovení § 17 odst. 1 katastrální vyhlášky).
Z uvedeného vyplývá, že princip materiální publicity chrání i zástavního věřitele, jenž je (jako oprávněný ze zástavního práva) v souladu s ustanovením § 17 odst. 1 katastrální vyhlášky zapsán ve veřejném rejstříku.
Ustanovení o materiální publicitě zápisů ve veřejném seznamu chrání nejenom takového nabyvatele práva, který své právo nabývá v důvěře v zápis ve veřejném seznamu o existenci tohoto práva u převodce (a to i v případě posouzení existence zástavního práva postupitele v souvislosti s postoupením pohledávky), ale i takového nabyvatele práva, který své právo nabývá v důvěře v zápis ve veřejném seznamu o (ne)existenci takových právních závad, které se do veřejného seznamu zapisují.
Odvolací soud dospěl k závěru, že zástavní smlouva byla absolutně neplatná pro rozpor se zákonem a s dobrými mravy a že absolutní neplatnost vylučuje nabytí zástavního práva v režimu § 984 odst. 1 o. z. a není třeba posuzovat dobrou víru nabyvatele zástavního práva. Tento závěr je, jak uvedeno výše (srov. bod 15 tohoto rozsudku), správným ve vztahu k postupiteli (právní předchůdkyni žalované), nikoliv však ve vztahu k postupníkovi (žalované). Odvolací soud opomněl, že ačkoliv byla zástavní smlouva uzavřena neplatně, zástavní právo mohla žalovaná ve smyslu ustanovení § 984 odst. 1 o. z. nabýt (za předpokladu naplnění všech výše uvedených podmínek) na základě uzavření smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 11. 12. 2020.
Smysl § 414 odst. 3 insolvenčního zákona tkví v tom, že osvobození přiznané dlužníku insolvenčním soudem podle § 414 odst. 1 insolvenčního zákona ohledně placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, i ohledně placení pohledávek do oddlužení nezahrnutých (slovy § 414 odst. 3 insolvenčního zákona „Osvobození podle odstavců 1 a 2“) se vztahuje i na postižní práva ručitelů a jiných osob (např. zástavních dlužníků) vůči dlužníku. Jinak řečeno, dlužník je rozhodnutím insolvenčního soudu vydaným podle § 414 odst. 1 insolvenčního zákona osvobozen též od placení pohledávek svým ručitelům a jiným osobám, které za něj plnily jeho věřitelům na pohledávky zahrnuté do oddlužení (§ 414 odst. 1 insolvenčního zákona) nebo na pohledávky označené v § 414 odst. 2 insolvenčního zákona, do oddlužení nezahrnuté.
Jinak by nemělo žádného smyslu vymezovat osoby označené v § 414 odst. 3 insolvenčního zákona jako ty, jež mají „právo postihu“ vůči „dlužníkovi“.
Filosofie takové úpravy tkví v tom, že od osob, které mají vůči dlužníku „právo postihu“ (typicky jde o ručitele nebo o spoludlužníky) a které se chtějí podílet na uspokojení své „regresní“ pohledávky z majetkové podstaty dlužníka v průběhu insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka, se očekává, že tomu přizpůsobí své chování vůči věřiteli, tedy že splní svou povinnost uhradit věřiteli dluh (ať již z titulu svého ručitelského závazku nebo z titulu splnění povinnosti solidárního spoludlužníka).
Teprve po splnění dluhu se totiž mohou způsobem plynoucím z insolvenčního zákona v příslušném (rozhodném) znění účinně zapojit do vymáhání své regresní pohledávky v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka. V dotčeném směru pak není rozdílu mezi tím, zda „osoba s právem postihu“ předtím přihlásila (mohla přihlásit) regresní pohledávku v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka jako pohledávku podmíněnou [pohledávku vázanou na splnění odkládací podmínky spočívající v úhradě dluhu věřiteli (u ručitele), respektive v úhradě dluhu věřiteli nad rámec stanoveného podílu na dluhu (u solidárně zavázaného spoludlužníka)], nebo zda má pro svůj vstup do řízení (namísto věřitele, jemuž zaplatila) k dispozici režim § 183 odst. 3 insolvenčního zákona.
I kdyby „osoba s právem postihu“ přihlásila (mohla přihlásit) regresní pohledávku do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka jako pohledávku vázanou na splnění odkládací podmínky, neobdržela by z majetkové podstaty dlužníka na úhradu takto přihlášené („podmíněné“) pohledávky ničeho, dokud by nepřivodila splnění podmínky (úhradou dluhu věřiteli).
Jinak řečeno, jestliže „osoba s právem postihu“ přihlásí regresní pohledávku (v souladu s § 173 odst. 3 a § 183 odst. 3 insolvenčního zákona v odpovídajícím znění) do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka jako pohledávku vázanou na splnění odkládací podmínky, ale do skončení insolvenčního řízení neuhradí věřiteli na dluh ničeho (takže odkládací podmínka se nesplní a nenaplní se ani předpoklady postupu podle § 183 odst. 3 insolvenčního zákona v odpovídajícím znění), prosadí se účinky dlužníku přiznaného osvobození od placení zbytku dluhů v souladu s § 414 odst. 3 insolvenčního zákona i vůči takové osobě. To platí bez zřetele k tomu, zda taková osoba věřiteli dluh nehradila (neuhradila) proto, že toho nebyla schopna, nebo proto, že k tomu nebyla ochotna (např. proto, že – stejně jako dovolatel – popírala existenci svého dluhu vůči věřiteli).
A ještě jinak řečeno, dlužníkově spoludlužníku coby „osobě s právem postihu“, která uhradí věřiteli dluh nad rámec stanoveného podílu na dluhu až po skončení insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka, v němž věřitel uplatnil (mohl uplatnit) pohledávku přihláškou, a poté, co dlužníku bylo přiznáno osvobození od placení zbytku pohledávek (§ 414 insolvenčního zákona), nelze přiznat regresní pohledávku, jejíhož uspokojení se po dlužníku domáhá podle § 511 odst. 3 obč. zák. v soudním nebo jiném řízení. Od okamžiku, kdy se prosadí účinky dlužníku přiznaného osvobození od placení zbytku pohledávek, má totiž i taková regresní pohledávka v souladu s § 414 odst. 3 insolvenčního zákona stejný režim, jako promlčená pohledávka (pohledávka, u které byla účinně vznesena námitka promlčení).
Jak již bylo uvedeno výše, právnické osoby nelze zcela ztotožňovat s osobami fyzickými. Na základě teorie fikce je třeba vycházet ze závěru uváděného Ústavním soudem, že právnická osoba je svého druhu nástrojem v „rukách“ lidí sloužícím k naplňování jejich cílů a hodnot. Proto také nelze zánik právnické osoby přirovnávat ke smrti člověka. Zatímco smrt člověka je přirozenou skutečností převážně nezávislou na lidské vůli, naopak zánik právnické osoby v důsledku její přeměny je vždy výsledkem rozhodnutí lidí, kteří z rozličných důvodů dospěli k závěru, že pro naplňování jejich cílů je vhodné jiné uspořádání právnických osob. Důsledkem smrti člověka je vznik pozůstalosti, která je následně vypořádávána prostředky upravovanými dědickým právem. Naopak při zániku právnické osoby pozůstalost nevzniká, nýbrž do práv a povinností právnické osoby vstupuje její nástupce podle úpravy přeměn právnických osob (případně dochází k likvidaci právnické osoby).
Obě úpravy (dědické právo i přeměny právnických osob) jsou sice vystavěny na shodném principu univerzální sukcese [v případě právnických osob srov. DVOŘÁK, T. Přeměny obchodních korporací. Systém ASPI. Wolters Kluwer (dříve ASPI). Dostupné z: www.aspi.cz], tento princip se však uplatňuje v případě přeměn právnických osob jinak než v dědickém právu. V případě smrti fyzické osoby se princip univerzální sukcese skutečně omezuje zásadně na jmění zemřelého (srov. též výjimku obsaženou v § 1475 odst. 2 o. z.). Naopak v případě přeměn právnických osob takové omezení neplatí. Z § 178 odst. 3 věty za středníkem o. z. vyplývá, že na nástupnickou společnost přecházejí práva a povinnosti všech zanikajících osob. Občanský zákoník tak neomezuje přechod práv a povinností pouze na ta, která mají majetkovou povahu (jsou součástí jmění), naopak princip univerzální sukcese se zde uplatňuje v plném rozsahu, jde tak zásadně o přechod všech práv a povinností.
Právě uvedené plyne též z § 62 zákona č. 125/2008 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2012. Toto ustanovení ve znění před novelou (shodně jako § 61 odst. 1 pro fúzi sloučením) upravovalo přechod pouze jmění včetně práv a povinností z pracovněprávních vztahů. Naopak novela provedená zákonem č. 355/2011 Sb. znění tohoto ustanovení změnila tak, že doplnila větu za středníkem, podle níž nástupnická společnost nebo družstvo vstupuje do právního postavení zanikajících společností nebo družstev, nestanoví-li zvláštní zákon něco jiného. Důvodová zpráva tuto změnu vysvětluje tak, že jde o vyjádření principu, že na nástupnickou osobu přechází nejen jmění, ale vstupuje do právního postavení zanikajícího subjektu jako takového. To nemůže znamenat nic jiného než přechod všech práv včetně nemajetkových. Tím se dikce tohoto zákona dostává do souladu s úpravou obsaženou v § 178 odst. 3 o. z.
K uvedenému závěru lze dospět též na základě výkladu závazkového práva. Občanský zákoník v § 2009 upravuje zánik závazku v důsledku smrti dlužníka nebo věřitele. Zánik závazku v důsledku zániku právnické osoby však občanský zákoník neupravuje. V době, kdy byl občanský zákoník přijímán, již byly právnické osoby dlouhodobě součástí právního řádu, a nelze tak vycházet z toho, že by si zákonodárce existenci právnických osob neuvědomoval a že snad jde o skrytou mezeru v zákoně, kterou by bylo třeba vyplnit výkladem, tedy analogickou aplikací uvedeného ustanovení i na právnické osoby. Uvedené ustanovení se tak skutečně týká pouze zániku (smrti) fyzické osoby. V případě právnické osoby je třeba i ta práva či povinnosti, u nichž bylo plnění omezeno na danou právnickou osobu, vypořádat podle pravidel o přeměnách právnických osob, případně podle pravidel o likvidaci právnické osoby.
Konečně i praktické důvody podporují závěr odvolacího soudu o přechodu práva na odpověď na právního nástupce právnické osoby. Ať je činnost právnických osob vedena cílem dosáhnout zisku či nikoliv, vytvářejí si při ní různé vztahy s jinými subjekty, které mají význam pro působení právnických osob ve společnosti a pro dosažení jejich cílů. Tyto cíle mohou být narušeny nepravdivým, neúplným či zkreslujícím skutkovým tvrzením v mediální sféře. Má-li pak právo na odpověď sloužit možnosti korekce takto vadného veřejného sdělení, musí mít takovou možnost i právnická osoba, která vznikla fúzí právnických osob, přičemž jedné z nich takové právo svědčilo ještě před splynutím. Jestliže právní nástupce vstoupil do práv a povinností svého předchůdce, může být pro jeho další činnost významné, jak byla veřejnost informována a následně pak nahlížela na činnost předchůdce. Pozbyl-li předchůdce toto své právo splynutím, vedoucím k jeho zániku, bylo by nelogické, aby na právního nástupce oprávnění nepřešlo, neboť by to znamenalo zánik práva na odpověď v rozporu se smyslem a účelem ochrany právnické osoby uvedeným právním institutem tiskového zákona.
Poukazuje-li dovolatelka na názor, že v důsledku fúze dochází ke sloučení nebo splynutí několika právnických osob, a tedy zásadně i k přechodu všech cedovatelných (tj. převoditelných) práv a povinností zanikajících právnických osob, je třeba uvést, že autor komentáře jej nikterak nevysvětluje. Jde o názor, který popírá výše vysvětlený princip univerzální sukcese, a z toho důvodu se s ním Nejvyšší soud neztotožňuje. Právo na odpověď je právem, které, náleží-li fyzické osobě, zaniká její smrtí. Ve smyslu § 1881 odst. 2 o. z. tak jde o právo nepostupitelné, a to i tehdy, náleží-li právnické osobě. Ani okolnost, že právnická osoba nemůže s tímto právem volně disponovat a nemůže je postoupit, však nevylučuje, aby toto právo přešlo na jejího právního nástupce.
Argumentují-li žalobci i dovolatelka institutem postmortální ochrany v § 10 odst. 4 tiskového zákona, mýlí se obě strany řízení v tom, že jde o zvláštní úpravu přechodu práva. Povaha tohoto práva je shodná jako povaha postmortální ochrany při zásahu do osobnosti člověka podle § 82 odst. 2 o. z. či § 83 odst. 2 o. z. a neznamená přechod práva dotčené osoby na právní nástupce, nýbrž jim zakládá zvláště upravenou aktivní legitimaci, která vzniká jmenovaným osobám originárně, nikoliv odvozeně od práv zemřelého člověka.
Z existence postmortální ochrany osobnostních práv člověka tudíž nelze dovozovat nemožnost přechodu práva v případě přeměny právnické osoby, a to již z výše uvedeného důvodu, že zánik právnické osoby nelze ztotožňovat se smrtí člověka.
Na těchto závěrech nic nemění nepřiléhavý odkaz žalobců na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1873/2009, které řešilo určení vlastnického práva k podílu na nemovité věci, a proto není významné pro otázku možného přechodu práva na odpověď na nástupnickou právnickou osobu. Naopak k závěru použitelnému v nyní projednávané věci dospěl Nejvyšší soud ohledně práv zakladatele k existující obecně prospěšné společnosti, která pro svou nemajetkovou povahu nejsou součástí pozůstalosti, avšak při přeměnách na nástupnickou právnickou osobu přecházejí.
Lze tedy shrnout, že v případě zániku právnické osoby s právním nástupcem vstupuje právní nástupce též do práv a povinností nemajetkové povahy zaniklé právnické osoby a může se domáhat práva na odpověď podle § 10 odst. 1 tiskového zákona, které vzniklo jeho právnímu předchůdci. Odvolací soud proto správně podle § 107 odst. 1 a 3 o. s. ř. rozhodl, že v řízení bude pokračováno se žalobkyní a).
Dopisem ze dne 22. 10. 2020 žalobci reklamovali vadu domu spočívající v kontaminaci omamnými a psychotropními látkami a požadovali slevu z kupní ceny.
Z dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že závěr o přiměřenosti slevy z kupní ceny vyžaduje komplexní úvahu soudu zohledňující individuální okolnosti případu. Vždy je však třeba vycházet z účelu práv z vadného plnění, z něhož vyplývá požadavek na nápravu poruchy ekvivalence vzájemných plnění.
Při určení částky odpovídající přiměřené slevě z kupní ceny musí být vždy přihlíženo ke konkrétním okolnostem daného případu. Výše slevy z ceny bude záviset především na povaze a rozsahu vad vzhledem k ceně, na snížení funkčních vlastností věci a příp. její estetické hodnoty.
Při jejím určení je nutné přihlížet k tomu, jak se vytčená vada projevuje při užívání věci, jak vady omezují či komplikují užívání věci, popř. snižují životnost věci, k dalšímu možnému způsobu a rozsahu užívání věci, k ceně nutných oprav věci (přičemž slevu obvykle nelze ztotožnit pouze s náklady spojenými s odstraněním vad či s hodnotou všech nákladů, které se sám kupující rozhodl vynaložit na odstranění vady) a jiným obdobným hlediskům, přičemž prostřednictvím slevy by měla být vytvořena situace blížící se stavu, kdy by bylo plněno bez vad.
Při posouzení, jaká výše slevy z ceny je přiměřená, tj. jaká výše slevy je způsobilá vytvořit situaci blížící se stavu, kdy by bylo plněno bez vad, je však nezbytné mít na zřeteli, že sleva z ceny je jedním z práv z vadného plnění. Proto je při jejím určení nutné vycházet ze smyslu a účelu práv z vadného plnění. Hlavním účelem úpravy práv z vadného plnění je přitom poskytnutí ochrany věřiteli (kupujícímu), který neobdržel smluvně dohodnuté plnění (resp. plnění o smluvně dojednaných parametrech).
Účel této úpravy tak tkví především v nápravě poruchy ekvivalence vzájemných plnění, resp. cílí na vyrovnání ekvivalence plnění. Jinak řečeno smyslem úpravy práv z vadného plnění (tj. i smyslem poskytnutí přiměřené slevy z ceny) je opětovně docílit rovnovážného stavu mezi plněním smluvních stran (zaplacenou kupní cenou a obdrženou věcí), který byl narušen vadným plněním jedné z nich (prodávajícím), tj. tím, že oproti smluvně předpokládanému stavu ekvivalence plnění (kupující za určitou dohodnutou kupní cenu měl obdržet bezvadné plnění této dohodnuté ceně odpovídající) ve skutečnosti kupující obdržel plnění vadné, a tedy již proto neodpovídající sjednané ceně. Smyslem úpravy práv z vadného plnění není reparace vzniklých škod.
Přiměřená sleva z kupní ceny proto musí odpovídat takové výši, která v konkrétních poměrech dané věci bude odpovídající míře narušení ekvivalence plnění a bude způsobilá toto narušení narovnat (prostřednictvím snížení ceny).
Určení slevy z kupní ceny pouze prostým určením rozdílu hodnoty věci bez vady a hodnoty dodané věci vadné či určením částky odpovídající výši nákladů na opravu vadné věci bez dalšího (bez zohlednění dalších konkrétních okolností věci) takovým požadavkům nedostojí. Přiměřenou výši slevy z kupní ceny nelze relevantně určit bez přihlédnutí k tomu, jakým způsobem vada věci snižuje její použitelnost a možnost užívání, příp. její životnost oproti stavu předpokládanému při uzavření smlouvy (tj. oproti stavu bezvadného plnění, pro který byla sjednána konkrétní kupní cena), zda šlo o prodej věci za obvyklou cenu či za cenu sníženou nebo naopak zvýšenou oproti ceně obvyklé, příp. zda věc po případné opravě bude svým stavem odpovídající stavu předpokládanému při uzavření kupní smlouvy, pro který byla sjednána konkrétní kupní cena apod.
Například v případě prodeje věci za cenu nižší či vyšší, než je cena obvyklá, totiž bude při existenci vady věci výše přiměřené slevy způsobilé narovnat ekvivalenci plnění jiná (bude poměrně snížená či zvýšená) než v případě prodeje téže věci se stejnou vadou za cenu odpovídající obvyklé kupní ceně, neboť v obou z těchto případů bude slevou z kupní ceny dorovnávána ztráta jiné sjednané hodnoty plnění. Stejně tak obecně nelze stanovit jako přiměřenou výši slevy z kupní ceny (s přihlédnutím i k hodnotě opravy věci) stejnou částku v případě opravy vadné věci zcela nové, u níž byla očekávána při koupi dlouhá životnost, které může být případnou opravou dosaženo, a v případě věci starší, v době koupě již blíže k hranici své životnosti, u níž případnou opravou oproti stavu očekávanému při koupi dojde k významnému prodloužení životnosti. V druhém z případů by totiž poskytnutím slevy odpovídající nákladům na opravu nedošlo pouze k vyrovnání ekvivalence plnění, ale kupujícímu by se dostalo plnění již nad rámec předpokládaný smlouvou.
Z dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu tedy nevyplývá jediná přípustná metoda výpočtu slevy z ceny. Výše uvedeným judikaturním požadavkům na stanovení přiměřené slevy z kupní ceny zpravidla může odpovídat tzv. relativní proporční metoda, při níž se výše slevy určuje podle poměru obvyklých cen vadného a bezvadného plnění. Snížení ceny zde totiž nastává právě podle toho, jak by (hypoteticky) určila vůle stran. Při využití této metody je nejprve nutné zjistit obvyklou cenu vadné věci i bezvadné věci. Podíl obvyklé ceny vadné věci a obvyklé ceny bezvadné věci se vynásobí skutečně ujednanou cenou věci. Výše slevy se v takovém případě tedy zjistí odečtením takto zjištěné částky od skutečně ujednané ceny. Matematicky vyjádřeno:
Jak již bylo vyloženo výše, není ale přitom vyloučeno, že za specifických okolností může být pro nápravu narušené ekvivalence plnění vhodnější jiná metoda určení výše slevy z ceny, kterou však soud také musí náležitě odůvodnit. Soud proto musí vždy řádně odůvodnit, proč zvolený způsob určení slevy z kupní ceny v konkrétních poměrech daného případu nejlépe vyrovnává poruchu ekvivalence plnění.
V nyní projednávaném případě soud výši slevy určil podle nákladů potřebných pro odstranění vady. Podle odvolacího soudu „pokud by kupující věděl o uvedené vadě domu, která pro uvedení do stavu způsobilého k užívání vyžaduje relativně vysoké náklady, kalkuloval by kupní cenu právě s ohledem na tyto náklady, resp. kupoval by dům za cenu sníženou o tyto nutné náklady“. Podle odvolacího soudu současně „takové náklady je třeba vynaložit k tomu, aby byl splněn kupujícím rozumně předpokládaný účel zakoupené věci, tj. užívat dům pro bydlení“.
Uvedené úvahy odvolacího soudu plně nezohlednily výše uvedené judikaturní závěry, neboť odvolací soud fakticky bez dalšího vyšel při určení výše slevy z kupní ceny pouze z výše nákladů potřebných na odstranění vady. Odvolací soud neposoudil, zda takto určená výše slevy z kupní ceny (takto zvolená metoda a nikoliv např. metoda jiná) nejlépe odpovídá požadavku na vyrovnání ekvivalence plnění právě v konkrétních poměrech dané věci. Nezohlednil totiž, že byl za konkrétní sjednanou cenu jako její ekvivalent kupován dům i s dalším pozemkem, přičemž zjištěná vada se vyskytovala pouze v části domu. Dostatečně se nezabýval ani tím, zda se poskytnutím slevy odpovídající nákladům na opravu domu případně nedostane kupujícímu plnění již nad rámec předpokládaný smlouvou.
V projednávané věci bylo zjištěno, že dne 18. 4. 2016 žalovaná jako zapůjčitel uzavřela s Ing. René Schneerem a společností SCHNEER spol. s r.o. jako vydlužiteli smlouvu o zápůjčce, v níž se žalovaná zavázala přenechat jim (společně a nerozdílně) částku 1 050 000 Kč a vydlužitelé se zavázali ji splatit společně s ujednaným fixním úrokem ve výši 50 000 Kč (tj. celkem 1 100 000 Kč) do 18. 6. 2016 na bankovní účet žalované. K přenechání zapůjčené částky vydlužitelům došlo v den podpisu smlouvy.
Téhož dne (18. 4. 2016) žalovaná jako věřitel a příjemce jistoty (ve smlouvě označena jako zapůjčitel a nabyvatel) uzavřela s R. S. jako dlužníkem (ve smlouvě označen jako vydlužitel) a společností SCHNEER spol. s r.o. jako dlužníkem a poskytovatelem jistoty (ve smlouvě označena jako vydlužitel a převodce) smlouvu o zajišťovacím převodu práva k věci movité, kterou dlužníci zajistili dluh ze smlouvy o zápůjčce dočasným převodem vlastnického práva dlužníka a poskytovatele jistoty k movitým věcem – pneumatikám – uvedeným v seznamu v příloze smlouvy č. 1, která je její nedílnou součástí.
Ve smlouvě o zajišťovacím převodu práva je uveden výslovný odkaz na ustanovení § 2040 a následující o. z., v jejím čl. IV. – označeném rozvazovací podmínka – strany sjednaly rozvazovací podmínku, že pokud dlužníci řádně a včas uhradí zápůjčku specifikovanou v čl. I., pak již nastalé právní účinky dle této smlouvy pominou a vlastnické právo k předmětu převodu přejde zpět na dlužníka a poskytovatele jistoty, a v jejím čl. V. – označeném realizace předmětu zajišťovacího převodu – strany ujednaly, že pokud dlužníci nesplatí řádně a včas svůj peněžitý dluh ze smlouvy o zápůjčce specifikované v čl. I. včetně smluvní pokuty a zákonného úroku z prodlení, je věřitel a příjemce jistoty oprávněn prodat jistotu (ve smlouvě uvedeno předmět zajišťovacího převodu) za nejvyšší částku nabídnutou zájemcem o odkoupení, když nabídka k prodeji bude provedena inzercí v místních novinách a nabídky se budou přijímat třicet dnů ode dne zveřejnění inzerátu na prodej s tím, že případný rozdíl mezi dosaženou kupní cenou a dluhem bude dlužníkům vyplacen do třiceti dnů od data úplné úhrady kupní ceny zájemcem o odkoupení; bude-li dosažena kupní cena nižší než celková výše dluhu, pak jsou dlužníci povinni tento rozdíl věřiteli doplatit.
Vydlužitelé svůj dluh do data splatnosti (18. 6. 2016) splatili pouze zčásti; neuhrazena zůstala částka 850 000 Kč a hodnota jistoty – movitých věcí (pneumatik) podle smlouvy o zajišťovacím převodu práva – ke dni splatnosti přesahovala 1 900 000 Kč.
Dne 10. 7. 2017 žalovaná jako postupitel uzavřela s žalobcem jako postupníkem smlouvu o postoupení pohledávek ze smlouvy o zápůjčce ze dne 18. 4. 2016, podle které postoupila žalobci svoji pohledávku ze smlouvy o zápůjčce za vydlužiteli (R. S. a společností SCHNEER spol. s r.o.) – jistinu ve výši 850 000 Kč ke dni postoupení včetně veškerého příslušenství a nároků s tím spojených - za úplatu ve výši 850 000 Kč sjednanou (stranami) v samostatné dohodě. V postupní smlouvě a v dohodě o výši úplaty strany sjednaly, že nebude-li úplata za postoupení pohledávky zaplacena a připsána nejpozději dne 14. 7. 2017 na účet žalované, rozvazují se účinky postupní smlouvy a na pohledávku se hledí tak, jako by postoupena nebyla, a že okamžikem nabytí účinnosti postupní smlouvy je okamžik úhrady úplaty, nejpozději den 14. 7. 2017. Úplatu (850 000 Kč) žalobce uhradil žalované včas a postupní smlouva nabyla účinnosti 14. 7. 2017.
Ve smlouvě o postoupení pohledávek ze dne 10. 7. 2017 žalobce prohlásil (viz čl. II odst. 6), „že je mu stav postupované pohledávky i obsah postupovaných dohod a smluv dobře znám a s touto znalostí tuto smlouvu s postupitelem uzavírá.“ V čl. II odst. 6 strany ujednaly: „Postupitel neručí postupníkovi za vymahatelnost a dobytnost postupované pohledávky ani práv s ní spojených, která jsou převáděna či postupována touto smlouvou na postupníka, a to ani do výše úplaty za postoupení pohledávky. Postupník bere na vědomí, že plnění na pohledávku může být nejisté.“ V čl. II odst. 7 strany ujednaly: „Strany této smlouvy sjednávají vyloučení odpovědnosti postupitele k náhradě škody pro případ, že by se v budoucnu ukázalo, že se jedná o pohledávku nedobytnou nebo účtovanou v rozporu s dobrými mravy. Stejně tak se vylučuje odpovědnost postupitele pro případ, že by v budoucnu došlo k popření pravosti, výše, pořadí či zajištění postoupené pohledávky a jejího příslušenství. Postupitel neručí za dobytnost postoupené pohledávky ani jejího příslušenství“.
Dovolací soud souhlasí s (dílčím) závěrem odvolacího soudu,
- že zajišťovací převod práva byl sjednán s rozvazovací podmínkou (srov. § 2040 odst. 2 o. z.),
- že v okamžiku, kdy nebyla řádně (v plné výši) a včas (v termínu splatnosti) žalované (zapůjčiteli) splacena peněžitá zápůjčka (tj. ke dni 18. 6. 2016), se převod vlastnického práva k movitým věcem (jistotě) stal nepodmíněným (věci uvedené v příloze č. 1 smlouvy o zajišťovacím převodu práva se staly vlastnictvím žalované) a současně zanikla zajištěná pohledávka žalované (za vydlužiteli),
- že smlouva o postoupení pohledávky je platná (byť na základě ní byla postoupena již neexistující pohledávka).
Dovolací soud nesouhlasí s (dílčím) závěrem odvolacího soudu, že vzhledem k postoupení předmětné pohledávky za úplatu odpovídá žalovaná žalobci až do výše přijaté úplaty s úroky za to, že předmětná pohledávka v době postoupení trvala a ručí za její dobytnost (podle § 1885 odst. 1 o. z.), a (navazujícím) závěrem, že ohledně vad předmětné pohledávky se přiměřeně aplikuje § 1917 ve spojení s § 1885 odst. 3 o. z. Z výše citovaného prohlášení žalobce a ujednání smlouvy vyplývá, že žalobce (postupník) nejen věděl, že předmětná pohledávka je nejistá a nedobytná, ale strany postupní smlouvy výslovně vyloučily aplikaci (užití) ustanovení § 1885 odst. 1 věty první o. z. Lze proto uzavřít, že žalovaná neodpovídá žalobci za to, že předmětná pohledávka v době postoupení trvala (existovala), a ani neručí za její dobytnost. Proto žaloba (v níž je tvrzena neexistence předmětné pohledávky) není důvodná.
Pro úplnost je vhodné dodat, že v projednávané věci o budoucí pohledávku nejde.
K argumentaci týkající se aplikace § 1917 ve spojení s § 1885 odst. 3 o. z. je třeba uvést, že lhůta k uplatnění vad stanovená v § 1885 odst. 3 věty za středníkem o. z. – vzhledem k ustanovení § 1921 odst. 1 věta druhá o. z. – uplynula nejpozději šest měsíců od účinnosti cese (tedy více než rok před první výzvou žalobce k zaplacení dluhu ze dne 19. 2. 2019 zaslanou žalované). Vzhledem k marnému uplynutí lhůty stanovené v § 1885 odst. 3 věty za středníkem o. z. je argumentace týkající se aplikace § 1917 (ve spojení s § 1885 odst. 3 o. z.) bez významu; jinak řečeno případná aplikace § 1917 ve spojení s § 1885 odst. 3 o. z. nepřichází v úvahu. Bez významu je i případné vytčení dalších vad předmětné pohledávky ve smyslu § 1885 odst. 3 o. z.
Ostatně žalobce v žalobě (i v předžalobních výzvách obsahujících argumentaci shodnou s žalobními tvrzeními) – krom tvrzené neexistence předmětné pohledávky (že pohledávka v době postoupení netrvala) – její vady ve smyslu § 1885 odst. 3 o. z. nevytýkal.
Vzhledem k obsahu prohlášení žalobce v čl. II odst. 6 smlouvy a ujednání čl. II. odst. 6 a 7 smlouvy a tomu, že na základě postupní smlouvy žalovaná převedla na žalobce vlastnické právo k jistotě - movitým věcem, jejichž hodnota minimálně dvojnásobně převyšuje výši úplaty za postupovanou pohledávku, a zároveň i veškerá práva k vyplnění a uplatnění blankosměnek vlastních ze dne 18. 4. 2016, neobstojí námitka dovolatele, že žalovaná „založila“ nerovnováhu ve vzájemných právech a povinnostech stran ve smyslu § 433 odst. 1 o. z. K tomu je vhodné poznamenat, že hodnotu převedených movitých věcí (pneumatik) žalobce nezpochybňoval; při svém účastnickém výslechu uvedl, že pneumatiky převzal spíše formálně, neboť byl sice ve skladu, viděl je, ale nijak blíže nezkoumal jejich kvalitu, technický stav, značku, ani množství (srov. bod 31 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
Podle § 1184 odst. 1 o. z. na návrh osoby odpovědné za správu domu může soud nařídit prodej jednotky toho vlastníka, který i přes písemnou výstrahu osoby odpovědné za správu domu porušuje své povinnosti způsobem podstatně omezujícím nebo znemožňujícím výkon práv ostatních vlastníků jednotek.
K podání žaloby není tedy aktivně legitimován jednotlivý vlastník jednotky, ale jen osoba odpovědná za správu domu (tj. společenství vlastníků nebo správce – viz § 1190 o. z.). Podle § 1184 odst. 3 o. z. musí s podáním žaloby souhlasit většina všech vlastníků jednotek (nepřihlíží se však k hlasu toho vlastníka, jehož se prodej jednotky týká); počet hlasů se tak neodvíjí od velikosti podílu na společných částech, ale od tzv. „hlav“ (tzn. jeden vlastník ═ jedna „hlava“, spoluvlastníci jedné jednotky se přitom považují za jednoho vlastníka, představují tedy „jednu hlavu“), aby se zamezilo zneužití ze strany vlastníků s vyšším podílem na společných částech.
Podání žaloby musí předcházet písemná výstraha, její náležitosti stanoví § 1184 odst. 2 o. z. a vlastníkovi, jemuž je adresována, musí být k nápravě (zdržení se porušování povinností, popř. odstranění následků porušování povinností) poskytnuta přiměřená lhůta, která nesmí být kratší než 30 dní.
Prodej jednotky podle § 1184 o. z. nepochybně představuje velký zásah státu do práva vlastnit majetek, který jinak požívá ústavně právní ochrany (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), proto musí být až poslední možností (ultima ratio), jak ve zcela mimořádných případech ochránit výkon práv ostatních vlastníků, kdy k nápravě nepostačují jiné, méně závažné postupy a opatření (např. negatorní žaloba).
Proto také zákon stanoví, že prodej jednotky je možný jen v případě, že vlastník jednotky porušuje své povinnosti „způsobem podstatně omezujícím nebo znemožňujícím výkon práv ostatních vlastníků jednotek“ – nežádoucího jednání vlastníka jednotky musí dosáhnout vysoké intenzity a mít významný dopad do výkonu práv ostatních vlastníků. Má-li být porušování povinností vlastníkem jednotky kvalifikované, nepostačí, pokud vlastník jednotky „pouze“ porušuje své povinnosti, aniž by tím v požadované intenzitě zasahoval do práv ostatních vlastníků jednotek. Naproti tomu není nezbytné, aby se jeho jednání dotýkalo všech ostatních vlastníků; není vyloučeno, že bude zasahovat do práva jen některých vlastníků jednotek v domě.
V občanském zákoníku nejsou pojmy (na jejichž vymezení závisí možnost nařídit prodej jednotky podle § 1184 o. z.) porušování povinnosti „způsobem podstatně omezujícím“ či „znemožňujícím výkon práv ostatních vlastníků jednotek“ definovány, zákon ani výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud při posuzování této otázky vycházet. Formulace, podle níž vlastník jednotky porušuje své povinnosti „způsobem podstatně omezujícím nebo znemožňujícím výkon práv ostatních vlastníků jednotek“ tak řadí § 1184 odst. 1 o. z. k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které proto přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Soud může příkladmo zohlednit, zda a v jaké míře dochází k zasahování do (spolu)vlastnického práva ostatních vlastníků jednotek, do jejich užívacích práv, a to jak k bytům (nebytovým prostorám), tak i ke společným částem domu a pozemku, poškozování společných částí. Zásah může spočívat i v imisích (§ 1013 o. z.), dosáhne-li požadované intenzity.
Komentářová literatura jako příklad aktivního jednání dále uvádí neoprávněné obsazení společných prostor, a tedy vyloučení dalších vlastníků jednotek z jejich užívání, rovněž poukazuje na zásah spočívající v imisích (podle § 1013), včetně imisí hluku (Novotný a kol. 2011 s. 206–208) nebo poškozování společných částí. Jako příklad (pasivního) nekonání pak uvádí nespravování bytu nebo společných částí (uvnitř bytu), tak jak to vyžaduje nezávadný stav a dobrý vzhled domu podle § 1175 odst. 2 o. z. (například neprováděním základní údržby bytu, shromažďování odpadu v bytě a následným imisím pachu a hmyzu apod.).
Úsudek soudu, kterému zákon ponechává širokou možnost uvážení, musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a přesvědčivě dokládat, že tato zjištění v konkrétním případě dovolují závěr, že dotčený vlastník jednotky své povinnosti vskutku porušuje tak významně, že podstatně omezuje či dokonce znemožňuje výkon práv ostatních vlastníků jednotek v domě, a je proto na místě, aby soud výjimečně zasáhl do jeho vlastnického práva a nařídil prodej jeho jednotky.
Vždy je zapotřebí zvažovat konkrétní okolnosti dané věci, a to včetně poměrů vlastníka, jehož prodej jednotky má být nařízen, jeho (dlouhodobý) postoj k plnění povinností, délku a intenzitu porušování povinností, stejně jako skutečnosti na straně ostatních vlastníků jednotek či osoby odpovědné za správu domu, jestliže mohly mít vliv na závadné jednání dotčeného vlastníka. Plně se zde tedy uplatní princip přiměřenosti (proporcionality) jako jedna ze základních zásad soukromého práva.
V dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě porušení povinností vlastníkem jednotky, o jejíž prodej se jedná, dosáhlo intenzity požadované v § 1184 odst. 1 o. z., zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená.
Účelem prodeje jednotky podle § 1184 o. z. je primárně ochrana vlastnického práva (a jeho výkonu) ostatních vlastníků jednotek, byť může mít také sankční povahu – postih vlastníka jednotky, který porušuje své povinnosti natolik závažným způsobem, že podstatně omezuje či znemožňuje výkon práv ostatním vlastníkům jednotek. Proto jen skutečnost, že dotčený vlastník za jednání, kterým porušuje své povinnosti v intenzitě stanovené v § 1184 odst. 1 o. z. umožňující prodej jednotky, neodpovídá (není s to je posoudit a ovládnout – § 24 o. z.), aplikaci § 1184 o. z. nevylučuje.
V projednávané věci odvolací soud postupoval plně v souladu s výše vymezenými východisky. Z obsahu spisu vyplývá, že dovolatelka své povinnosti spojené s vlastnictvím Jednotky porušovala minimálně od doku 2015 až do rozhodnutí odvolacího soudu, a to zejména tím, že vyhazovala různé předměty (objemné, těžké nebo zdravotně závadné) a odpad na společnou chodbu či na zatravněnou plochu za domem, v jejíž blízkosti se nachází dětské hřiště, obtěžovala ostatní vlastníky jednotek nadměrným hlukem, někteří vlastníci se jí bojí.
Současně bylo prokázáno, že její jednání ostatní vlastníci jednotek nezapříčinili, dovolatelka se svým jednáním pouze nebránila jejich nevhodnému chování.
Svého závadného chování nezanechala ani po doručení Výstrahy a pokračovala v něm nadále (ke dni rozhodnutí odvolacího soudu). S ohledem na tato skutková zjištění je případný i závěr odvolacího soudu, že nelze očekávat, že by v budoucnu své chování změnila, a postačilo by tudíž jiné (mírnější) opatření k zajištění nápravy.
Na těchto úvahách nemůže nic změnit ani zdravotní stav dovolatelky, ani její sociální situace (ostatně prodejem Jednotky získá určité finanční prostředky, jež jí pomohou při opatřování nového bydlení), tyto skutečnosti nemohou jít k tíži ostatních vlastníků jednotek, které svým jednáním obtěžuje bezmála 10 let.
Lze tak uzavřít, že závěr odvolacího soudu, že dovolatelka svým jednáním podstatně omezovala výkon práv ostatních vlastníků jednotek v domě, nelze považovat za zjevně nepřiměřený.
K problematice aplikace ustanovení § 501 o. z. Nejvyšší soud v uvedl, že věc hromadná je zvláštním předmětem právních vztahů, odlišným od věci v právním smyslu a založeným na fikci, v jejímž důsledku se na určitý kvalifikovaný soubor věcí v právním smyslu nahlíží tak, jako by šlo o jednu věc; účelem této právní konstrukce je zjednodušení právního styku. Každá z věcí, z nichž sestává hromadná věc, si přitom zachovává způsobilost být samostatným předmětem právních vztahů.
Pakliže ovšem vůle vlastníka takové věci (zde „technologie – recyklace komunálního odpadu“), která se sestává z vícero jednotlivých věcí [ať již volných, či nějakým způsobem fyzicky či technologicky propojených – srov. poukaz žalobkyně na označení jednotlivých komponentů (věcí) v „inventární kartě majetku“], byla v době uzavření zástavní smlouvy taková, že s takovou „hromadnou“ věcí disponuje (zastavuje ji) jako s věcí jedinou, je nepochybné, že vznik zástavního práva jednak podléhá režimu ustanovení § 1314 odst. 2 občanského zákoníku (a smlouva vyžaduje formu veřejné listiny), a jednak podléhá režimu ustanovení § 1319 odst. 2 občanského zákoníku, a nebyla-li zástavní smlouva zapsána v rejstříku zástav, zástavní právo nevzniklo (absentuje modus adquirendi).
Uvedené však, s ohledem na „strohé“ označení předmětu zástavního práva v zástavní smlouvě, bylo možno zjistit pouze za pomoci výkladových pravidel (viz body 14–16 odůvodnění tohoto rozsudku), což však odvolací soud neučinil.
V teorii i praxi není (a nikdy nebylo) pochyb o tom, že zástavní právo má – jak vyplývá z citovaných ustanovení – především funkci zajišťovací; zabezpečuje pohledávku (nyní slovy zákona „dluh“ zástavce) zástavního věřitele již od okamžiku svého vzniku, vede (motivuje) dlužníka k tomu, aby pohledávku zástavního věřitele dobrovolně splnil, a zástavnímu věřiteli poskytuje jistotu, že se bude moci uspokojit ze zástavy, nebude-li jeho pohledávka řádně a včas splněna.
Nebyla-li pohledávka zástavního věřitele řádně a včas splněna, uplatní se uhrazovací funkce zástavního práva; zástavní věřitel je oprávněn uspokojit se ze zástavy (z výtěžku prodeje zástavy), aniž by musel spoléhat na to, že se domůže úhrady své pohledávky z majetku dlužníka. Zástavní právo je právem subsidiárním a akcesorickým.
Nelze též pochybovat o tom, že obsahem zástavního práva je povinnost zástavce (zástavního dlužníka) strpět výkon zástavního práva, tedy povinnost strpět, aby se z jeho majetku uspokojila pohledávka věřitele na určité peněžité plnění vůči osobě, která má povinnost toto plnění poskytnout, ačkoliv je osobou od zástavce odlišnou (plní se na cizí dluh).
Z uvedeného vyplývá, že i zástavce (zástavní dlužník) je tím, kdo má ze zástavní smlouvy (pakliže platně vzniklo zástavní právo) povinnost plnit (ve formě povinnosti strpět), a pakliže je tato povinnost v zástavní smlouvě stanovena ve vztahu k dluhu vůči jinému věřiteli, jsou splněny předpoklady vzniku závazku ve prospěch třetího (§ 1767 o. z.), a to právě ve vztahu k povinnosti zástavce strpět výkon zástavního práva jiným věřitelem.
Ve vztahu k této okolnosti (na rozdíl od skutečností vytknutých v předešlém výkladu) odvolací soud důsledně z pravidel pro výklad právního jednání (viz body 14–16 odůvodnění tohoto rozsudku) vycházel, pakliže posuzoval právní jednání účastníků jako určitý komplex smluv, z něhož je vůle smluvních stran (společnosti Purum s. r. o. a dlužnice) poznatelná.
Podle § 1013 odst. 1 o. z. se vlastník zdrží všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku; to platí i o vnikání zvířat. Zakazuje se přímo přivádět imise na pozemek jiného vlastníka bez ohledu na míru takových vlivů a na stupeň obtěžování souseda, ledaže se to opírá o zvláštní právní důvod.
Imise jsou objektivní skutečností a zákon poskytuje ochranu proti nim bez ohledu na to, zda jsou vyvolány úmyslně, vědomě či nikoliv; z ustanovení § 1013 odst. 1 o. z. vyplývá rozlišování imisí na tzv. nepřímé a přímé.
Důvodová zpráva k občanskému zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.) vycházela z toho, že „se navrhuje rozšířit zákaz imisí podle vzoru vládního návrhu občanského zákoníku z r. 1937 tak, že zakázáno bude přivádět imise na cizí pozemek přímo (bez ohledu na míru obtěžování tím způsobeného vlastníku cizího závodu), ledaže k tomu je zvláštní právní důvod. Přímé imise jsou přímým pokračováním vlastníkovy činnosti (např. svádění vody trativodem na sousední pozemek), nepřímé nejsou přímo vyvolány touto činností, nýbrž jsou jen jejím volným následkem podmíněným přírodními vlivy (spad popílku, šíření hluku, množení hlodavců na pozemku neužívaném nebo nenáležitě obstarávaném apod.). Nepřímé imise mají být zakázány rovněž, avšak jen za podmínky, že jsou místním poměrům nepřiměřené a podstatně omezující obvyklé užívání pozemku v daném místě“.
Toto odlišení reflektovala poměrně rychle i odborná literatura. Zdůraznila, že občanský zákoník odlišuje přímé a nepřímé imise. Přímé imise jsou takové, které jsou přímo přivedeny na sousední pozemek (např. vlastník vyvede výfuk vzduchotechniky přímo na sousedův pozemek, vyústí tam okap nebo umístí na hranici svého pozemku včelín tak, aby včely vylétávaly přímo na pozemek souseda). Takové imise jsou vždy zakázány, a to bez ohledu na míru takových vlivů a stupeň obtěžování souseda. Právo přivádět imise na sousedův pozemek si mohou vlastníci sousedních pozemků ovšem dojednat, a to i jako služebnost.
Naproti tomu u nepřímé imise je její zdroj na jedné nemovitosti a tam se především projevují následky, ty se však šíří na nemovitosti sousední, přičemž nemusí jít jen o nemovitosti bezprostředně sousedící, nýbrž i vzdálenější. Ochrana se sousedovi poskytuje proti nepřímým imisím jen tam, kde to překračuje míru přiměřenou poměrům, společensky únosné hranice dané dobrými mravy. Jen takový zásah je neoprávněný. Ostatní, běžné imise, které nepřekračují míru přiměřenou poměrům, jsou sousedé povinni navzájem si trpět.
Z tohoto pojetí vycházejí i komentáře k občanskému zákoníku, které konstatují, že zákon nepřipouští imise přímé; přímé zásahy do vlastnictví jsou nepřípustné bez ohledu na míru takových vlivů a na stupeň obtěžování souseda, ledaže se opírají o zvláštní právní důvod, např. o věcné břemeno.
Proti přímým imisím se lze bránit negatorní žalobou (§ 1042). Ve shodě s tím jsou i další závěry komentářové literatury, podle kterých § 1013 odst. 1 o. z. bez dalšího zakazuje imise přímé způsobené jako přímý důsledek činnosti vlastníka rušitele [svádění vody ze svého pozemku trativodem na sousední pozemek nebo zasypání příkopu, které má za přímý následek zaplavování sousedního pozemku], pokud k působení přímých imisí neopravňuje zvláštní právní důvod (smlouva, věcné břemeno).
Neuplatní se tedy kritérium „nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku.“ Nepřímé imise ustanovení § 1013 odst. 1 o. z. zakazuje tehdy, jsou-li místním poměrům nepřiměřené a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku v daném místě.
K rozlišení imisí přímých (§ 1013 odst. 1 druhá o. z.) a nepřímých (§ 1013 odst. 1 věta první o. z.) se Nejvyšší soud následně vyjádřil. Odkázal v něm na závěry starší odborné literatury, podle kterých „hranice mezi imisemi přímými a nepřímými jsou arci pochybny“ Doplnil, že sám pojem „přímo přivádět imise“ je neurčitý, vztahuje se na imise různého druhu; při jeho vymezení tak je třeba přihlédnout k charakteru dané imise. Ztotožnil se přitom se závěry judikatury k zákonu č. 946/1811 ř. z., obecný zákoník občanský, podle kterých „nepřímou imisí jsou pouze takové vlastnické úkony, jichž bezprostřední účinky jeví se na vlastním pozemku a jež jedině z jiných příčin mimo vůli vlastníka a bez jeho přispění působí i na pozemek sousedův. O přímou imisi jde tehdy, mají-li vlastnické úkony vzápětí bezprostřední účinky nejen na vlastní pozemek, nýbrž i na pozemek sousedův, anebo vůbec jen na tento pozemek“.
Úprava sousedských práv tak zakotvila odlišení přímých a nepřímých imisí. Proti každé z uvedených kategorií jsou nastavena jiná pravidla ochrany.
Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu bez pochybností vyplývá, že odvolací soud zásah do vlastnického práva žalobkyně zjevně poměřoval chybnou úvahou o přímé imisi.
Dovolací soud při posuzování povahy imisí akcentuje zejména místo a mechanismus, kde se projevuje jejich bezprostřední účinek. Spad listí, stejně jako stékání vody ze střechy na sousední pozemek (bez toho, že by šlo o přímé vyvedení odvodu vody na pozemek souseda), představuje typické nepřímé imise, neboť účinek se sice projeví na sousedním pozemku, avšak za působení dalších (zejména přírodních) faktorů a bez toho, že by vlastník pozemku zásah sám přímo způsobil. Právě z této systematiky je nutné vycházet i v poměrech přítomné věci.
V projednávaném případě se světelné odlesky nešíří na pozemek žalobkyně přímým technickým vedením ani cíleným směrováním (jako by tomu bylo například u reflektoru), nýbrž vznikají jako optický důsledek odrazu slunečního záření od nerezového povrchu rotační hlavice, jejíž směr a intenzita rotace závisí na povětrnostních vlivech.
Samotné zařízení, jímž jsou odlesky produkovány, není konstruováno tak, aby směrovalo záření cíleně na sousední pozemek. Účinek se tedy sice projevuje i mimo nemovitost žalované, avšak pouze jako vedlejší efekt fyzikálního jevu, jehož směr a intenzita nejsou žalovanou ovládány a jehož bezprostřední působení se projevuje také na její vlastní nemovitosti. Za této situace nelze uzavřít, že by odlesky byly „přímo přiváděny“ na sousední pozemek ve smyslu § 1013 odst. 1 věty druhé o. z. Jedná se tak o nepřímou imisi, která může být posouzena jako závadná teprve tehdy, je-li v daných poměrech nepřiměřená a podstatně omezuje obvyklé užívání sousedního pozemku. Odlišný závěr soudů nižších stupňů, které kvalifikovaly daný zásah jako přímou imisi, je proto v rozporu s judikaturou dovolacího soudu a s výkladovým rámcem přijatým ve výše citované judikatuře.
S ohledem na uvedené konkluze dovolacího soudu, je nutno, aby se soud prvního stupně v dalším řízení zaměřil na posouzení, zda předmětný zásah překračuje míru přiměřenou místním poměrům a podstatně omezuje obvyklé užívání pozemku žalobkyně. Při tomto hodnocení musí soud vycházet z konkrétních okolností případu, včetně četnosti a intenzity odlesků, jejich vlivu na běžné užívání nemovitosti žalobkyně a zohlednit také charakter zástavby a obvyklé poměry v dané lokalitě. K tomu bude nezbytné doplnit dokazování, zejména prostřednictvím odborného posouzení nebo dalších důkazních prostředků, které umožní učinit spolehlivý závěr o povaze a rozsahu zásahu.
Za této procesní situace se dovolací soud již nezabýval námitkami dovolatelky brojícími proti procesnímu postupu soudů nižších stupňů, zejména výhradami směřujícími ke zkrácení jejího práva na spravedlivý proces v důsledku opomenutí důkazních návrhů, které měly podle dovolatelky prokázat odlišné skutkové okolnosti zásahu a zpochybnit existenci či intenzitu tvrzených imisí (viz body 18 a násl. dovolání). Vzhledem k tomu, že věc bude znovu projednána a posouzena v intencích právního názoru dovolacího soudu, bude na soudu prvního stupně, aby se s těmito důkazními návrhy vypořádal v rámci dalšího dokazování, a to způsobem, který respektuje ústavní požadavky na rovnost stran v řízení a plné uplatnění práva žalovaného účastníka žalobnímu nároku se procesně účinně bránit.
