Pátky s judikaturou 19/6/26
Ve sporu o určení neúčinnosti právního jednání bez přiměřeného protiplnění ve smyslu § 240 insolvenčního zákona nese žalobce (insolvenční správce dlužníka jako jediná k tomu legitimovaná osoba dle § 239 odst. 1 insolvenčního zákona) břemeno tvrzení ohledně toho, že a/ šlo o právní jednání, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník (§ 240 odst. 1 insolvenčního zákona), b/ dlužník učinil právní jednání (účinky právního jednání nastaly) v rozhodné době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení (§ 240 odst. 3 insolvenčního zákona) a c/ šlo o právní jednání, které dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo o právní jednání, které vedlo k dlužníkovu úpadku (§ 240 odst. 2 věta první insolvenčního zákona).
Protiplnění dle § 240 insolvenčního zákona musí být majetkové povahy, reálné a přiměřeně ekvivalentní; nemůže mít jinou, např. nemajetkovou, povahu nebo podobu, kterou nelze nijak zpeněžit anebo využít k uspokojení věřitelů.
Pro účely posouzení, zda se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník (§ 240 insolvenčního zákona), je významné především kvantitativní hledisko [poměr mezi cenou obvyklou a cenou sjednanou (vyjádřitelný např. v procentech) a rozdíl obou cen (představující konkrétní částku)].
Nelze pominout ani dopad sporného právního jednání do majetkové sféry dlužníka z hlediska možnosti věřitelů (rozuměj věřitelů, jimž k datu nabytí účinků sporného právního úkonu dlužníka svědčila pohledávka za dlužníkem) dosáhnout vůči dlužníku úhrady pohledávek (a schopnosti dlužníka tyto pohledávky zaplatit), ani důvody, pro které dlužník sporné právní jednání učinil (např. snaha získat peněžní prostředky k úhradě již splatných pohledávek věřitelů), respektive další okolnosti, za nichž dlužník dotčený právní úkon učinil.
K naplnění skutkové podstaty neúčinnosti právního jednání podle § 240 insolvenčního zákona se nevyžaduje dlužníkův úmysl zkrátit věřitele, ale pouze zjištění, že dlužník byl v době uskutečnění zpochybněného právního úkonu v úpadku (nebo že tento právní úkon vedl k dlužníkovu úpadku).
Podmínky odporovatelnosti ve smyslu § 240 insolvenčního zákona se posuzují ke dni vzniku právního jednání; ke stejnému okamžiku se zjišťuje i to, zda měl dlužník po uzavření odporovaného právního jednání další dostatečný majetek k uspokojení věřitelů (v jejichž prospěch se insolvenční neúčinnost vyslovuje).
Rozhodující je okamžik, kdy právní jednání nabylo právní účinnosti (kdy nastaly jeho právní účinky).
Započtení pohledávek nelze považovat za „nějaký jiný“ způsob či formu plnění dluhu; jde o způsob zániku nesplněného závazku, při němž naopak dvojí plnění odpadá (povinnost plnit zaniká). Započtením se tak stranám zápočtu nedostává žádného plnění, natož takového plnění, které by mohlo být využitelné k (byť jen částečnému) uspokojení přihlášených pohledávek jiných věřitelů dlužníka; nelze však přehlédnout, že započtením dlužník „ztrácí“ majetek (pohledávku), který by mohl být využitelný ke shora zmíněnému účelu.
Jestliže dlužník, který nemá další majetek postačující k uspokojení svých věřitelů, jako prodávající uzavřel se svým věřitelem jako kupujícím kupní smlouvu o prodeji nemovitosti, jejíž součástí od počátku byla dohoda o započtení dříve splatných pohledávek věřitele na pohledávku dlužníka z titulu kupní ceny, takže dlužník reálně obdržel (z kupní ceny ve výši 3 741 500 Kč) jen 200 000 Kč (5,35 %), pak byla taková kupní smlouva ve smyslu ustanovení § 240 insolvenčního zákona vzorovým příkladem právního úkonu dlužníka „bez přiměřeného protiplnění“.
Celá transakce totiž tímto způsobem směřovala jen k vytvoření pohledávky, na kterou si věřitel mohl započíst své (starší) pohledávky vůči dlužníku, čímž by se dlužníku za nemovitost převedenou na věřitele přiměřeného protiplnění „reálně“ nedostalo.
Odvolací soud se v daných souvislostech správně zabýval kvantitativním kritériem neúčinnosti. Ze zjištění, podle nichž ze sjednané kupní ceny ve výši 2 700 000 Kč byla částka 2 450 000 Kč započtena na pohledávku dlužníka (prodávajícího) ze smlouvy o zápůjčce a dlužníku se dostalo částky 250 000 Kč (z toho částku 156 259 Kč obdržel v hotovosti a částku 93 471 Kč dovolatel uhradil jinému věřiteli dlužníka), dovodil, že započítávanou částku nelze považovat za protiplnění, k němuž by se mohlo při posuzování neúčinnosti kupní smlouvy přihlížet; skutečným plněním, jehož se dlužníku dostalo, je částka 250 000 Kč, která představuje 9,26 % z kupní ceny a 8,8 % z obvyklé ceny nemovitostí.
Poměřováno závěry judikatury Nejvyššího soudu je potud vyhodnocení kvantitativního hlediska odvolacím soudem správné. Budiž dodáno, že s přihlédnutím k výši započítávané pohledávky by se uvedené procentuální vyjádření skokově nezměnilo, i kdyby odvolací soud vyšel z obvyklé ceny nemovitostí ke dni účinnosti kupní smlouvy, nikoliv ke dni 23. ledna 2018.
Zbývá se vypořádat s námitkou, že pohledávka dovolatele, která zanikla započtením, byla zajištěna zástavním právem váznoucím na nemovitostech, jež byly předmětem prodeje.
Obdobnou problematikou se Nejvyšší soud zabýval např. v usnesení ze dne 29. srpna 2023, sen. zn. 29 ICdo 110/2022, v němž dovodil, že skutečnost, že žalovaný měl za dlužníkem pohledávku, která byla zajištěna zástavním právem k (následně) převáděným nemovitostem, je pro posouzení neúčinnosti kupní smlouvy dle § 111 insolvenčního zákona právně nevýznamná.
Nejvyšší soud považuje za přiléhavý názor odvolacího soudu, podle něhož při posuzování neúčinnosti právního jednání podle § 240 insolvenčního zákona je významné jen to, zda dlužník obdržel přiměřené protiplnění, a je nevýznamné, zda protiplnění poskytl dlužníkův věřitel zajištěný nebo nezajištěný.
Pro naplnění skutkové podstaty neúčinnosti právního jednání bez přiměřeného protiplnění dle § 240 insolvenčního zákona je (toliko) podstatné, že se plnění z právního jednání dlužníku fakticky (reálně) nedostalo; v daném případě šlo od počátku o jednání, kdy kupní cena byla v kupní smlouvě započtena na dříve splatnou pohledávku.
Jinými slovy, jednání dlužníka a dovolatele směřovalo k vytvoření pohledávky (dlužníka proti dovolateli), na kterou si mohl dovolatel započíst svou pohledávku. Na rozdíl od § 241 odst. 1 insolvenčního zákona hypotéza § 240 odst. 1 insolvenčního zákona neřeší situaci uspokojování věřitelů v konkursu, kdy se v důsledku právního jednání věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu.
Úvahy dovolatele, že v insolvenčním řízení dlužníka by se nezajištěným věřitelům nedostalo vyššího plnění (a nebyli tak zkráceni), jelikož pohledávka dovolatele by byla uspokojována jako jediná zajištěná a první v pořadí, jsou vedeny v hypotetické rovině. Především by dovolatel musel pohledávku za dlužníkem z titulu zápůjček do insolvenčního řízení přihlásit jako zajištěnou a takto by musela být pohledávka také zjištěna. Přitom z insolvenčního rejstříku plyne, že dovolatel tuto pohledávku nepřihlásil. V insolvenčním řízení uplatnil pohledávku (dle § 237 odst. 4 insolvenčního zákona) v celkové výši 4 819 845 Kč (z toho dílčí pohledávku č. 1 ve výši 2 700 000 Kč).
V poměrech dané věci tedy není významné, zda pohledávka dovolatele by byla (mohla být) v insolvenčním řízení dlužníka uspokojována z výtěžku zpeněžení zástavy, nýbrž to, že dlužníku se nedostalo na základě kupní smlouvy přiměřeného protiplnění, které by bylo zužitkovatelné k uspokojení jeho dalších věřitelů.
Námitka dovolatele, že v dané věci bylo namístě aplikovat § 240 odst. 4 písm. d/ insolvenčního zákona není (nemůže být) důvodná již s přihlédnutím ke způsobu, jakým byla v kupní smlouvě sjednána úhrada kupní ceny.
Ta byla koncipována tak, že část kupní ceny ve výši 2 450 000 Kč uhradí žalovaný dlužníku zápočtem na jeho pohledávku z titulu zápůjček, druhou část ve výši 93 471 Kč uhradí žalovaný na závazek (dluh) dlužníka u Okresní správy sociálního zabezpečení Praha-východ, třetí část ve výši 156 259 Kč uhradí přímo dlužníku. Již z toho je zřejmé, že dlužník v době uzavření kupní smlouvy neměl finanční prostředky na úhradu jeho splatných peněžitých závazků.
V rovině zkoumání „náležité pečlivosti“ osoby, v jejíž prospěch bylo právní jednání učiněno (§ 240 odst. 4 písm. d/ insolvenčního zákona), měl žalovaný vyvinout úsilí za účelem zjištění, zda dlužník není v úpadku nebo zda předmětné právní jednání nepovede k dlužníkovu úpadku.
Dovolatel ani v dovolání nekonkretizuje, jaké úsilí vynaložil za účelem zjištění úpadku dlužníka; uvádí pouze, že „nemohl poznat, že dlužník je v úpadku, zvláště když k zahájení insolvenčního řízení došlo téměř rok“ po uzavření kupní smlouvy.
1) Člen představenstva akciové společnosti odpovídá za řádný (v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře jsoucí) výkon funkce, nikoliv za výsledek své činnosti. Jedná-li s péčí řádného hospodáře, není povinen hradit společnosti škodu, byť by v důsledku takového jednání vznikla.
2) Pro posouzení, zda rozhodnutí, která člen představenstva akciové společnosti přijal při výkonu své funkce, byla učiněna v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře, není významné, k jakým následkům taková rozhodnutí vedla (jakkoli by byly pro společnost negativní). I kdyby se očekávaný výsledek činnosti člena představenstva nedostavil, nebylo by z toho možné vyvozovat, že člen představenstva postupoval protiprávně. Teprve je-li zjištěno, že člen představenstva akciové společnosti nevynaložil úsilí odpovídající hlediskům péče řádného hospodáře, lze zvažovat, zda je povinen společnosti nahradit újmu vzniklou v důsledku takového jednání.
3) Aby dostál požadavku péče řádného hospodáře, je člen představenstva akciové společnosti povinen jednat při výkonu své funkce (mimo jiné) s potřebnými znalostmi, a tedy i informovaně, tj. při konkrétním rozhodování využít rozumně dostupné (skutkové i právní) informační zdroje a na jejich základě pečlivě zvážit možné výhody i nevýhody (rozpoznatelná rizika) existujících variant podnikatelského rozhodnutí. Splnění této povinnosti je ovšem nezbytné posuzovat z pohledu ex ante, tj. prizmatem skutečností, které členu představenstva byly či při vynaložení příslušné péče (při využití dostupných informačních zdrojů) mohly a měly být známy v okamžiku, v němž dotčená podnikatelská rozhodnutí učinil. Rozhodnutí člena představenstva nelze posuzovat podle skutečností, které se udály či vyšly najevo teprve ex post, tj. poté, kdy bylo přezkoumávané podnikatelské rozhodnutí učiněno.
4) Součástí péče řádného hospodáře je i povinnost nezbytné loajality, tj. povinnost člena představenstva dát při rozhodování přednost zájmům společnosti před zájmy svými či zájmy třetích osob, včetně zájmů společníka, který jej do funkce člena představenstva vahou svých hlasů prosadil.
5) Při posuzování, zda určité jednání člena představenstva akciové společnosti bylo v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře, musí soud (mimo jiné) přihlédnout ke všem okolnostem projednávané věci; zpravidla nelze učinit paušální závěr, podle něhož by určité jednání bylo vždy (per se) v rozporu s péčí řádného hospodáře.
6) Soud při zvažování, zda člen statutárního orgánu společnosti jednal s péčí řádného hospodáře, zásadně posuzuje toliko rozhodovací proces podle výše popsaných kritérií. Bylo-li určité rozhodnutí přijato korektně, tj. v zájmu společnosti, s patřičnou pečlivostí a s potřebnými znalostmi, není z pohledu péče řádného hospodáře významné, zda bylo pro společnost výhodné, nevýhodné či zda jí přivodilo újmu. Soud tudíž musí odhlédnout od toho, že v době, kdy jednání člena statutárního orgánu posuzuje, už jsou známy jeho důsledky, a musí se vyvarovat přístupu, který by bylo možné označit za „retrospektivní proroctví“ (přístupu „generála po bitvě“).
7) Každý manažer, členy statutárních orgánů (člena představenstva) nevyjímaje, je při svém rozhodování vystaven nebezpečí chybných úsudků a odhadů, byť by jednal sebeodpovědněji. Jinak řečeno, ani člen statutárního orgánu není a nemůže být neomylný, což je nutné vzít v úvahu při posuzování, zda jednal s péčí řádného hospodáře.
V poměrech projednávané věci odvolací soud uvedl, že posuzoval „toliko rozhodovací proces dovolatele“, nicméně při formulaci závěru o porušení péče řádného hospodáře odkázal na skutečnost, že nedošlo k realizaci projektu na vybudování třídičky odpadů a že nebyla v souvislosti s ním uzavřena jakákoli smlouva. Tato skutečnost však s ohledem na výše citované judikatorní závěry nemůže mít žádný vliv na posouzení toho, zda dovolatel jednal při uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru zahrnující odstupné s M. K. s péčí řádného hospodáře.
Stejně tak soudy nemohly dostatečně posoudit rozhodovací proces dovolatele, když se v rozporu se shora citovanými judikatorními závěry dostatečně nezabývaly všemi dovolatelem obsáhle tvrzenými skutečnostmi, z nichž měl při svém rozhodování o ukončení pracovního poměru s M. K. vycházet. Soudy zejména pominuly tvrzení dovolatele, podle nichž v době ukončení pracovního poměru s M. K. neměl důvod se domnívat, že akcionáři společnosti nemají zájem na realizaci projektu (a že tudíž k jeho realizaci nedojde), existence nové společnosti nijak nevylučovala potřebu zaměstnance na pozici ředitele společnosti schopného projekt realizovat a sjednané odstupné a jeho výplata (spolu s jednorázovou výplatou plnění z konkurenční doložky) v daném případě nevybočovalo z obvyklosti a bylo z časových a finančních důvodů v obhajitelném zájmu společnosti.
Podle § 2952 o. z. se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Záleží-li skutečná škoda ve vzniku dluhu, má poškozený právo, aby ho škůdce dluhu zprostil nebo mu poskytl náhradu.
Nejvyšší soud uzavřel, že oproti pojetí škody podle úpravy účinné do 31. 12. 2013, která nepovažovala za skutečnou škodu vznik dluhu, který dosud nebyl zaplacen, stanoví § 2952 věta druhá o. z. výslovně, že skutečná škoda může spočívat i ve vzniku dluhu. Poškozený má tehdy právo, aby ho škůdce dluhu zprostil nebo mu poskytl náhradu.
Podle judikatury Nejvyššího soudu jsou konstitutivní rozhodnutí, oproti rozhodnutím deklaratorním, svou podstatou nejen skutečností procesní, nýbrž i hmotněprávní, neboť jsou přímo samy teprve důvodem vzniku nového předtím neexistujícího hmotněprávního vztahu, popřípadě jeho změny či zániku; jsou s nimi proto spojeny nutně účinky ex nunc.
Konstitutivní rozhodnutí tedy nedeklaruje již existující práva a povinnosti, ale zasahuje do hmotněprávní sféry účastníků tak, že zakládá, mění nebo ruší subjektivní práva a povinnosti.
Nejvyšší soud také již v minulosti vysvětlil, že nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru konstitutivní povahu (nejen vznik nároku, ale i jeho výše je závislá na rozhodnutí soudu). Nenabude-li rozhodnutí ve věci samé právní moci, nelze hovořit ani o vzniku práva na náhradu nákladů řízení. Jinak řečeno pohledávka na zaplacení náhrady nákladů řízení vzniká teprve pravomocným rozhodnutím soudu o povinnosti k náhradě nákladů řízení.
Vzniká-li tedy pohledávka na zaplacení náhrady nákladů soudního řízení teprve pravomocným rozhodnutím soudu o povinnosti k náhradě nákladů řízení, ve stejném okamžiku vzniká též dluh této pohledávce odpovídající, a tudíž teprve právní mocí rozhodnutí o náhradě nákladů řízení vzniká i škoda, jež spočívá ve vzniku takového dluhu.
I v poměrech právní úpravy promlčení účinné od 1. 1. 2014 přitom platí dřívější judikaturní závěry, podle kterých subjektivní promlčecí lhůta práva na náhradu škody (srov. § 619 odst. 1 a 2 a § 620 odst. 1 o. z.) nemůže začít běžet dříve než promlčecí doba objektivní (srov. § 636 odst. 1 a 2 o. z.), tedy dříve, než škoda vůbec vznikla, neboť poškozený se o škodě nemůže dozvědět dříve, než škoda vznikne.
I s ohledem na již výše citované závěry přijaté tedy lze uzavřít, že subjektivní promlčecí lhůta pro uplatnění práva na náhradu škody spočívající ve vzniku dluhu odpovídajícího povinnosti k zaplacení náhrady nákladů soudního řízení začne běžet ode dne, kdy se poškozený dozvěděl (dozvědět měl a mohl) o právní moci rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o jeho povinnosti k náhradě nákladů řízení a o osobě škůdce.
V nyní projednávané věci odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) spojil počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty i ve vztahu k právu žalobkyně na zaplacení náhrady škody ve výši 266 563,86 Kč již s doručením rozsudku vydaného Okresním soudem v Prachaticích.
K tomuto dni však ještě žalobkyni nevznikl dluh na náhradě nákladů řízení (který měl představovat jí tvrzenou škodu), neboť rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 14. 8. 2019, č. j. 9 C 120/2016-180, v němž bylo mimo jiné rozhodnuto o povinnosti žalobkyně k náhradě nákladů řízení společnosti Haffar Machine Co., nebyl pravomocný. O povinnosti žalobkyně k náhradě nákladů řízení společnosti Haffar Machine Co. bylo pravomocně rozhodnuto až na základě rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, který byl žalobkyni doručen dne 29. 3. 2020.
Před doručením tohoto rozsudku žalobkyni nemohl nabýt právní moci ani jeho výrok o náhradě nákladů řízení (srov. § 159 o. s. ř.), a tudíž žalobkyni ani nemohla vzniknout škoda (dluh) ve výši 266 563,86 Kč, jejíž náhrady se domáhala v nyní projednávané věci žalobou podanou do datové schránky soudu dne 10. 2. 2023.
Před datem 29. 3. 2020 proto nemohla začít běžet ani subjektivní tříletá promlčecí lhůta práva na náhradu této škody tvrzené žalobkyní a právní závěr odvolacího soudu o promlčení tohoto práva není správný.
V poměrech projednávané věci navrhovatelé již v návrhu ze dne 12. 10. 2021 (mimo jiné) namítají, že účetní závěrka schválená napadeným rozhodnutím členské schůze obsahuje „řadu nepodložených účetních položek“ a vykazuje „fiktivní zisk vycházející z nesprávně zaúčtovaných a evidovaných plateb členů družstva“.
V doplnění ze dne 30. 3. 2023 pak navrhovatelé podrobně konkretizují jednotlivé položky účetní závěrky, jež mají za nesprávné, a specifikují z jakého důvodu.
Z uvedeného se podává, že navrhovatelé návrhem podaným včas v zákonné tříměsíční prekluzivní lhůtě (§ 663 odst. 1 z. o. k.) uplatnili jako důvod, pro který mají napadená rozhodnutí členské schůze za neplatná, nesprávnost schválené účetní závěrky, jež dle jejich názoru neodpovídá reálnému hospodaření družstva, neboť některé její položky jsou zaúčtovány v chybné výši. V doplnění ze dne 30. 3 2023 pak uvádějí jednotlivé konkrétní položky účetní závěrky, jež považují za nesprávné a proč.
Za této procesní situace nemá Nejvyšší soud – aniž by jakkoli předjímal posouzení důvodnosti uplatněného návrhu – pochybnosti o tom, že navrhovatelé podáním ze dne 30. 3. 2023 na základě shodného skutkového základu věci pouze doplnili (upřesnili) skutková tvrzení, jež se vážou k důvodu neplatnosti napadených rozhodnutí členské schůze vymezenému včasným návrhem; účinky takto doplněného návrhu pak působí již od jeho podání.
Nepřihlédl-li odvolací soud k doplňujícím skutkovým tvrzením obsaženým v podání ze dne 30. 3. 2023, jež nesprávně považoval za opožděná a bez vazby na tvrzení uplatněná včas v návrhu, a proto se jimi nezabýval, je jeho právní posouzení věci neúplné, a tudíž nesprávné.
28. 4. 2026
Promlčení povinnosti nahradit škodu způsobenou nevymáháním promlčené pohledávky
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se dále podává, že:
1) Skutečnou škodu může představovat také splatná pohledávka věřitele, kterou – vzhledem k okolnostem případu – lze považovat za nevymahatelnou. I v tomto případě lze totiž hovořit o újmě, která nastala (projevila se) v majetkové sféře poškozeného (věřitele), spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu a je objektivně vyjádřitelná (vyčíslitelná) všeobecným ekvivalentem (penězi), a je tudíž napravitelná, nedochází-li k naturální restituci, především poskytnutím peněz.
2) Ke vzniku škody dochází okamžikem, kdy je vzhledem k okolnostem případu nepochybné, že pohledávka za obligačním dlužníkem je nevymahatelná.
3) Pro účely náhrady škody způsobené tím, že se pohledávka stala nedobytnou, není nezbytné, aby závěr o nedobytnosti pohledávky byl učiněn v soudním řízení proti dlužníkovi, nýbrž pro závěr, že se jedná o nevymahatelnou pohledávku, je rozhodující objektivní zjištění, že se věřitel skutečně svého práva nedomůže.
4) Pro závěr o tom, zda se jedná o nevymahatelnou pohledávku, nejsou významné subjektivní představy věřitele o míře jeho úspěšnosti v případném soudním řízení.
5) Škoda věřiteli totiž vzniká, jestliže jeho pohledávka není uspokojena, dlužník odpírá dobrovolně plnit a plnění na něm již nelze soudně vymáhat. V případě, že právo na plnění bylo u soudu uplatněno, stává se nevymahatelným, jakmile dlužník důvodně vznesl námitku promlčení.
V poměrech projednávané věci dospěl odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, podle něhož škoda dlužnici vznikla okamžikem, kdy dlužnice prostřednictvím žalovaného na základě neplatných nájemních smluv vyplatila městu Louny částky 8.000.000 Kč a 12.350.000 Kč. Od tohoto okamžiku pak stanovil počátek běhu objektivní promlčecí doby ve smyslu § 398 obch. zák.
řitom však přehlédl, že žalobce se domáhá nikoli náhrady škody spočívající ve vyplacení peněz třetí osobě na základě neplatného právního úkonu, nýbrž náhrady škody spočívající v tom, že žalovaný svým nekonáním zapříčinil nevymahatelnost pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení, k němuž mělo v důsledku výplaty peněz dojít.
Právě ve skutečnosti, že žalovaný „dopustil“ marné uplynutí promlčecí doby, v níž se dlužnice mohla domáhat vydání bezdůvodného obohacení (v případě neplatnosti nájemních smluv), spatřuje dovolatel porušení povinnosti žalovaného jednat s péčí řádného hospodáře, v jehož důsledku dlužnici vznikla škoda (viz č. l. 1 verte spisu).
Okresní soud v Lounech zamítl žalobu na zaplacení 20.350.000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení s tím, že právo je promlčeno (proti zamítavému výroku rozhodnutí nebylo podáno odvolání).
Podle shora citované judikatury dovolacího soudu až důvodným vznesením námitky promlčení městem Louny mohla dlužnici vzniknout škoda, jejíž náhrady se žalobce po žalovaném domáhá, neboť až tímto okamžikem se její pohledávka na vydání bezdůvodného obohacení za městem Louny stala nevymahatelnou.
Z § 398 obch. zák. a ze shora citovaných judikatorních závěrů se však podává, že počátek běhu objektivní desetileté promlčecí doby stanovené v § 398 obch. zák. se neváže na okamžik vzniku škody, jak se chybně domnívaly soudy obou stupňů, nýbrž na den, v němž došlo k porušení povinnosti, v jehož důsledku škoda vznikla.
K tvrzenému porušení povinnosti žalovaného, v jehož důsledku měla dlužnici škoda vzniknout, pak logicky nemohlo dojít dříve, než se pohledávka dlužnice na vydání bezdůvodného obohacení promlčela.
Podle § 419 o. z. je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.
Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi uzavřel, že pro odpověď na otázku, zda fyzická osoba uzavírající smlouvu s dodavatelem (§ 52 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013) je v postavení spotřebitele, je rozhodující především účel jednání takové osoby v konkrétním smluvním vztahu.
Okolnost, že spotřebitel má podnikatelské oprávnění, je pro posouzení jeho právního postavení ve smluvním vztahu s dodavatelem irelevantní. Souvislost půjčovaných prostředků s podnikáním nelze prokazovat jen tak, že je ve smlouvě uveden údaj o sídle a identifikačním čísle podnikatele, ani tím, že smlouva obsahuje blíže neurčené označení „podnikatelské účely“.
V řadě dalších rozhodnutí Nejvyšší soud zdůraznil, že pro závěr o tom, zda vztah mezi dvěma osobami je vztahem mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, je určující podstata společenského vztahu, v němž vystupovaly.
Stejně tak Nejvyšší soud vysvětlil, že je to vždy úvěrující, kdo musí odstranit pochybnosti o tom, k čemu je úvěr poskytnut.
Ze skutkových zjištění soudů (dovolací soud je skutkovými zjištěními, ke kterému soudy dospěly na základě provedeného dokazování, zásadně vázán) se v posuzované věci podává, že povinný sjednal v minulých letech několik podnikatelských úvěrů a že smlouva o poskytnutí úvěru, uzavřená mezi ním a oprávněnou, obsahuje identifikační číslo osoby povinného, místo jeho podnikání, a prohlášení povinného, že je podnikatelem, že smlouvu uzavírá v rámci výkonu své podnikatelské činnosti a že účelem smlouvy je úhrada závazků, které povinnému vznikly z jeho podnikatelské činnosti.
Dospěl-li odvolací soud na základě uvedených zjištění k závěru, že jde k tíži povinného absence jeho upozornění ve vztahu k oprávněné o potřebě povinného získat finanční prostředky na provoz své domácnosti, neboť ve skutečnosti sám nepodniká, odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jelikož se důsledně nezabýval tím, zda, jakým způsobem a s jakým výsledkem si sama oprávněná v konkrétní věci ověřovala souvislost půjčovaných prostředků s podnikáním úvěrovaného.
1) V námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu musí žalovaný uvést vše, co proti němu namítá.
2) Předmětem námitkového řízení mohou být pouze námitky včasné a odůvodněné. Za odůvodněné lze přitom považovat jen takové námitky, z jejichž obsahu je zřejmé, v jakém rozsahu je směnečný platební rozkaz napadán a (současně) na jakých skutkových okolnostech žalovaný svou obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu zakládá.
Žalovaný přitom nemůže – se zřetelem k zásadě koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu – po uplynutí lhůty k podání námitek uplatňovat takovou obranu, která nebyla uvedena již v námitkách. Nic mu však nebrání v tom, aby i v této fázi řízení uváděl nové skutečnosti, jež mohou mít − podle jeho názoru − význam pro posouzení důvodnosti obrany již (v námitkách řádně) uplatněné. Takové skutečnosti pak nelze považovat (směřují-li vskutku jen k doplnění dříve uplatněné námitky) za námitky nové (a tudíž opožděné), k nimž by již soud nesměl (v intencích zákazu formulovaného v § 175 odst. 4 části věty první za středníkem o. s. ř.) přihlížet.
Mají-li mít námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu původ v mimosměnečných vztazích účastníků, se směnkou toliko souvisejících (tzv. kauzální námitky), bude požadavek na řádné odůvodnění námitek naplněn zásadně jen tehdy, jestliže žalovaný v námitkách alespoň stručně vylíčí obsah tzv. směnečné smlouvy, jež byla bezprostředním důvodem vzniku směnky, popřípadě závazku konkrétního směnečného dlužníka (např. uvede, že podle konkrétního ujednání účastníků směnka zajišťovala určitou kauzální pohledávku) a dále vymezí skutečnost, v jejímž důsledku by měl být zproštěn povinnosti směnku zaplatit (např. že pohledávka směnkou zajištěná již byla zaplacena, zanikla započtením, uzavřením dohody o narovnání apod.).
Námitka proti směnečnému platebnímu rozkazu, že údaj o výši směnečné sumy byl do blankosměnky doplněn v rozporu s uděleným vyplňovacím právem, je odůvodněnou námitkou jen tehdy, uvede-li žalovaný v námitkách současně „správnou“ výši směnečné sumy, která měla být do blankosměnky doplněna.
V poměrech projednávané věci žalované ve včasných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu (č. l. 99 až 101 a č. l. 114 až 116) výslovně uvedly, že „nelze souhlasit“ s tvrzením žalobce o vyplnění blankosměnky v souladu s dohodou o vyplnění směnky vlastní ze dne 31. prosince 2015. Tato dohoda (viz čl. II. 2.1.) stanoví právo žalobce vyplnit blankosměnku pouze v případě existence typově blíže určených zajištěných pohledávek a prodlení na straně prvního žalovaného.
Žalobce však nijak neprokazuje vznik jakékoli zajištěné pohledávky, a to ani co do jejího důvodu, ani co do její výše. Současně „namítají, že by žalobce měl jakoukoli pohledávku za prvním žalovaným“. Přitom nelze vyloučit, že žalobce vyplnil blankosměnku v rozporu s dohodou, respektive i dobrými mravy, když zajišťovací blankosměnku vyplnil a následně uplatnil, ačkoli si byl (musel být) vědom, že jeho zajištěná pohledávka za žalovanými neexistuje, nebo přinejmenším byla uplatněna předčasně. Spolu s námitkami proti směnečnému platebnímu rozkazu žalované doložily soudu prvního stupně i dohodu o vyplnění směnky vlastní.
První žalovaný (výstavce) připojil ke svým (v rozsahu výše uvedeném shodným) námitkám proti směnečnému platebnímu rozkazu (i) dohodu o obchodním zastoupení (ze dne 1. ledna 2019), včetně dvou dodatků, odstoupení od této smlouvy (z 11. června 2020) a vyjádření ze dne 3. srpna 2020 k výzvě k plnění.
Z výše uvedeného je zřejmé, že žalované založily obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu (i) na tom, že žalobce doplnil blankosměnku (o údaje směnečné sumy a data splatnosti) v rozporu s dohodou ze dne 31. prosince 2015, tj. aniž by mu vznikla za prvním žalovaným (výstavcem) jakákoli (blankosměnkou zajištěná) pohledávka. Za stavu, kdy žalované namítly, že žalobci nevznikla (žádná) blankosměnkou zajištěná pohledávka (nebyly splněny předpoklady pro vyplnění blankosměnky), přičemž současně doložily dohodu o vyplnění směnky vlastní [obsahující též vymezení smlouvy o obchodním zastoupení (preambule) a výčet zajištěných pohledávek] nemůže obstát ani závěr odvolacího soudu o neurčitosti (a neprojednatelnosti) kauzálních námitek proto, že žalované výslovně neuvedly výši směnečné sumy, kterou mohl žalobce po právu do blankosměnky doplnit, a nekonkretizovaly, jaké pohledávky byly blankosměnkou zajištěny.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu není v závěru o neurčitosti (a neprojednatelnosti) kauzálních námitek žalovaných správné, Nejvyšší soud je, aniž se výslovně zabýval dalšími dovolacími námitkami [viz (ne)možnost zabývat se námitkami vycházejícími z argumentace prvního žalovaného a přihlížet k námitce započtení uplatněné před vydáním směnečného platebního rozkazuje], zrušil; důvody, pro které neobstálo rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud proto zrušil (ve vztahu mezi žalobcem a druhou a třetí žalovanými) i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Obecně platí, že zakladatelské právní jednání společnosti s ručením omezeným je možné v období mezi založením a vznikem společnosti změnit pouze dohodou všech zakladatelů učiněnou ve formě notářského zápisu o právním jednání (§ 564 o. z., § 8 a § 776 odst. 2 z. o. k.). V případě jediného zakladatele (a jednočlenné společnosti) lze zakladatelskou listinu změnit jednostranným právním jednáním tohoto zakladatele učiněným ve formě notářského zápisu.
O tuto situaci v projednávané věci nejde. Zakladatelka a navrhovatelka nezvolily cestu dohody o změně zakladatelského právního jednání (v jejímž důsledku by se navrhovatelka stala další zakladatelkou společnosti), nýbrž uzavřely smlouvu o převodu podílu, který měl (jako věc) vzniknout až v okamžiku vzniku založené společnosti. Je proto nutné posoudit, zda tato okolnost (neexistence podílu jako věci v právním smyslu v okamžiku uzavření smlouvy) bránila uzavření smlouvy o převodu podílu (činila ji neplatnou pro počáteční nemožnost plnění, jak uzavřel odvolací soud).
Odborná literatura ani judikatura Nejvyššího soudu nepochybují o tom, že předmětem (kupní) smlouvy mohou být i věci, které mají teprve vzniknout. Jinak řečeno, sama skutečnost, že věc, která je předmětem převodu, zatím neexistuje, nečiní uzavíranou smlouvu neplatnou pro počáteční nemožnost plnění (není zde ani právní ani faktická nemožnost plnění ve smyslu § 580 odst. 2. o. z.).
Nejvyšší soud neshledává žádné důvody, pro které by uvedené závěry neměly dopadat i na podíl v obchodní korporací (resp. na smlouvu o jeho převodu). I podíl v obchodní korporaci je věcí v právním smyslu (§ 489 o. z.), a to věcí nehmotnou (§ 496 odst. 2 o. z.) a movitou (§ 498 o. z.).
Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěry, podle kterých:
1) Smlouva o převodu podílu není právním jednáním, na které se vztahuje § 6 odst. 1 z. o. k., neboť se netýká založení, vzniku, změny, zrušení nebo zániku obchodní korporace, nýbrž (toliko) postavení společníků (výkonu jejich vlastnických práv).
2) Zákon o obchodních korporacích rozlišuje účinnost smlouvy o převodu podílu ve společnosti s ručením omezeným inter partes a její účinnost vůči společnosti. Není-li ve smlouvě o převodu podílu stanoveno jinak, stávají se závazky ze smlouvy účinné dnem, kdy byla smlouva uzavřena (§ 1745, § 1759 o. z.), a k tomuto dni se stává nabyvatel vlastníkem podílu (§ 1099 o. z.). Vůči společnosti však nastávají právní účinky převodu podílu nevtěleného do kmenového listu až okamžikem, kdy je jí doručena účinná písemná smlouva o převodu podílu s úředně ověřenými podpisy smluvních stran. Až k tomuto dni se nabyvatel podílu stává společníkem. Jinak řečeno, není-li převod podílu účinný vůči společnosti, nestává se osoba, na kterou je podíl převáděn, společníkem.
Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že podíl ve společnosti s ručením omezeným jako věc v právním smyslu vzniká (až) se vznikem společnosti, tj. jejím zápisem do obchodního rejstříku [§ 126 odst. 1 o. z. ve spojení s § 1 odst. 1 a 2 z. o. k. a s § 1 odst. 1 a § 42 písm. a) zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů]. Taktéž zakladatel se stává společníkem až v okamžiku vzniku společnosti.
Tato skutečnost však (jak bylo vyloženo výše) sama o sobě nečiní nemožným plnění podle smlouvy o převodu podílu uzavřené v době, kdy podíl ještě neexistuje (neboť založená společnost dosud nebyla zapsána do obchodního rejstříku, tj. nevznikla).
Jedinému zakladateli společnosti tak nebrání žádná právní ani faktická překážka v tom, aby ještě před vznikem společnosti uzavřel se třetí osobou jako nabyvatelem platnou a účinnou smlouvu o převodu (svého budoucího) podílu, resp. jeho části.
Jelikož podíl ve společnosti s ručením omezeným vzniká až zápisem společnosti do obchodního rejstříku, stává se nabyvatel jeho vlastníkem právě (až) zápisem společnosti do obchodního rejstříku, není-li ve smlouvě o převodu podílu ujednána pozdější doba nabytí vlastnického práva k převáděnému podílu.
Vůči společnosti nastávají právní účinky převodu podílu okamžikem, kdy je jí doručena účinná písemná smlouva o převodu podílu s úředně ověřenými podpisy smluvních stran. Tímto okamžikem se nabyvatel podílu stává společníkem. Je-li převodce podílu (jeho části) současně prvním jednatelem společnosti (jako tomu bylo v projednávané věci), nastává účinnost smlouvy vůči společnosti dnem jejího vzniku (k tomuto dni je splněna podmínka § 209 odst. 2 z. o. k.).
Nejvyšší soud uzavírá, že smlouva o převodu podílu ve společnosti s ručením omezeným uzavřená v době mezi založením a vznikem společnosti není neplatná pro počáteční nemožnost plnění podle § 580 odst. 2 o. z. jen proto, že podíl v době uzavření smlouvy dosud jako věc v právním smyslu neexistuje a zakladatel dosud není společníkem a vlastníkem podílu.
