Pátky s judikaturou 13/11/26

Podívejte se na videozáznam.

Zobrazit videozáznam
Č.
1.
Údaje

25 Cdo 2578/2025

16. 9. 2026

Spadlá větev

Prevenční povinnost

‍

Právní věta

Vyšel ze zjištění, že žalobce dne 23.  6. 2019 utrpěl vážná zranění způsobená (pravděpodobně) úderem větve spadlé z  dubu, který rostl celým objemem na pozemku ve vlastnictví žalovaného. Do  dubové větve byl nejméně od 1. 5. 2019 zaklesnut vrchol sousedního topolu  osiky, který rostl na pozemku ve spoluvlastnictví pana F. a paní G. Větev  dubu, o níž byl vrchol topolu osiky (po jeho pádu) opřen, se nejprve  nalomila, poté se zlomila, nějaký čas setrvala v koruně dubu a poté, dne 23.  6. 2019, spadla na zem. Podle odborných závěrů se dub jevil v dobrém  zdravotním stavu a byl přiměřeně vitální, stabilní, bez vážnějšího narušení  statických poměrů, provozně bezpečný. Dubová větev se pod vlastní vahou  samovolně uvolnila, ale není vyloučeno, že příčinou uvolnění a pádu byl pohyb  osob v bezprostřední blízkosti spojený s lidskou činností. Na místě se v  rozhodné době pohyboval žalobce a jeho dva synové. Soud neměl za dostatečně  zjištěný skutkový stav ohledně doby a průběhu událostí vedoucích ke zranění  žalobce.

Nejvyšší soud se již dříve vyslovil k  výkladu prevenční povinnosti v občanském zákoníku účinném od 1. 1. 2014.  Zdůraznil, že § 2900 o. z. zakládá obecnou prevenční povinnost každé osoby  předcházet vzniku škod. Navazuje na ustanovení § 415 zákona č. 40/1964 Sb.,  občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, oproti němuž však obsahuje  významné formulační odlišnosti mající zásadní dopad z hlediska použitelnosti  závěrů dosavadní aplikační praxe.

Vyjma toho, že § 2900 o. z. nově  výslovně předpokládá nástup prevenční povinnosti pouze v případech, kdy to  vyžadují konkrétní okolnosti případu či zvyklosti soukromého života, a že  chrání odlišně vymezené právní statky náležející jinému, lze zásadní rozdíl  spatřovat rovněž v tom, že se nadále již nepočítá s dosahem obecné prevence  na případy způsobení škody opomenutím škůdce, nýbrž je postihováno výhradně  konání, tj. aktivní jednání osob.

Jinými slovy, toto ustanovení má  nadále dopadat jen na případy aktivního počínání, které je požadavkem  generální prevence limitováno tak, že při něm musí konající osoba dbát práv  jiných osob, aby do zákonem vyjmenovaných statků nebylo neopodstatněně  zasaženo vzhledem ke konkrétním poměrům a souvislostem.

Zvláštní podmínky, za nichž vznikne  subjektu povinnost k náhradě újmy způsobené jeho omisivním jednáním  (nekonáním, opomenutím), pak, jak též bylo konstatováno ve shora odkazovaných  rozhodnutích, stanoví § 2901 o. z. Za východisko právní úpravy, jež zakládá  odlišný odpovědnostní režim v závislosti na tom, zda újma vzešla z aktivního  či pasivního jednání škůdce, lze považovat obecnou tezi, že každý by měl v  zásadě bez výjimky odpovídat za své konání, tedy jednání, jímž aktivně  ovlivňuje okolí a může zasáhnout do právní sféry jiného, avšak požadovat po  osobě, aby zakročila na ochranu jiného, ačkoli se na kauzálním procesu  vedoucím ke vzniku újmy nijak nepodílela, je možno pouze ve specifických a  zvláště odůvodněných případech. Zákon tak ukládá tzv. zakročovací povinnost  toliko 1) tomu, kdo vytvořil nebezpečnou situaci nebo nad ní má kontrolu, 2)  odůvodňuje-li to povaha poměru mezi osobami, potažmo 3) tomu, kdo může podle  svých možností a schopností snadno odvrátit újmu, o níž ví nebo musí vědět,  že hrozící závažností zjevně převyšuje, co je třeba k zákroku vynaložit. To  vše za podmínky, že vznik předmětné povinnosti odůvodňují okolnosti případu  či zvyklosti soukromého života. Ustanovení § 2901 o. z. má subsidiární povahu  a postihuje pouze případy, v nichž je vzhledem ke konkrétním okolnostem  namístě dovodit povinnost subjektu zakročit na ochranu jiného, ačkoli jiná  konkrétní zákonná či smluvní povinnost v tomto směru absentuje. Nezakládá  přitom samostatnou skutkovou podstatu náhrady škody, nýbrž (obdobně jako ustanovení  § 2900 o. z.) toliko specifikuje podmínky, za nichž bude možno konkrétní  jednání subjektu považovat za porušení zákonné povinnosti ve smyslu § 2910 o.  z.

Prevenční povinnost není povinností  absolutní. Vztaženo k okolnostem dané věci, nevyžaduje zajištění, aby strom  nebo větev za žádných okolností nespadly. Vyžaduje však takový stupeň  obezřetnosti, který lze vzhledem ke konkrétnímu stavu stromu, jeho umístění,  předvídatelnému pohybu osob a majetku v jeho dosahu a dostupným informacím  rozumně požadovat. Opomenutí tak může spočívat v neprovedení přiměřené  kontroly stromu v místě, kde jeho pád může ohrozit osoby pohybující se po  frekventované trase, v nepřijetí opatření k odstranění nebo alespoň omezení  rizika pádu stromu, popřípadě v neupozornění na rizika pohybu nebo průjezdu  ohroženou lokalitou, v nereagování na zjistitelné symptomy závadného stavu,  zejména na patrné známky snížené pevnosti kmene nebo na usychání větví, v  neprovedení konkrétního pěstebního opatření doporučeného při inventarizaci či  odborném posouzení stromu, bylo-li zjištěno, že jeho realizace mohla  podstatně snížit pravděpodobnost pádu.

Naopak samotný pád stromu či větve  porušení povinnosti nedokládá, byl-li strom v dobrém stavu, nebezpečí pádu  nebylo předvídatelné a škodní následek vyvolala mimořádná povětrnostní  situace.

V posuzovaném případě spočívá  pochybení obou soudů již v tom, že případ posuzovaly podle § 2900 o. z.  namísto § 2901 o. z. Dovolatel totiž žalovanému nevytýkal pochybení při  konání, ale protiprávní jednání spatřoval v opomenutí žalovaného. Zejména  soud prvního stupně pochybil, pokud považoval otázku, zda žalovaný zanedbal  či nezanedbal náležitý dohled za otázku skutkovou (bod 22 jeho rozhodnutí).  Posuzují-li soudy, zda došlo k porušení prevenční povinnosti, musí na základě  kritérií uvedených v § 2900 o. z. a § 2901 o. z. vyložit, jak se měl tvrzený  škůdce v daném případě zachovat. Jedná se tedy o úvahu právní. Na základě  porovnání této úvahy se zjištěným skutkovým stavem následně mohou dojít k  závěru, zda škůdce jednal či nejednal protiprávně.

Dospějí-li k závěru o jeho pochybení,  musí konkrétně uvést, jak se měl v dané situaci zachovat a proč mu lze konání  či opomenutí vytknout. Odvolací soud uzavřel, že žalovaný neporušil prevenční  povinnost, avšak neuvedl, jak se měl za dané situace zachovat, a nevypořádal  se s námitkou dovolatele, že žalovaný měl povinnost topol osiku odstranit či  provést jiná opatření, např. informovat vlastníky pozemku, na kterém topol  osika rostl, příp. označit místo páskou apod. Z hlediska tohoto posouzení je  podstatné, že topol osika byl do dubu rostoucího na pozemku žalovaného  zaklesnut téměř dva měsíce a že svědek H., který u žalovaného pracoval jako  lesník, vypověděl, že by nastalou situaci řešil a uvědomil by vlastníka pozemku,  pokud by ji zjistil. Lze shrnout, že soudy obou stupňů posoudily otázku  protiprávnosti jednání žalovaného nesprávně. Pro úplnost lze doplnit, že ani  případná odpovědnost vlastníků topolu osiky nevylučuje souběžnou odpovědnost  žalovaného (§ 2915 o. z.).

Ohledně otázky, zda soudy správně  posoudily otázku příčinné souvislosti, je třeba odkázat na ustálenou  rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle níž je otázka existence příčinné  souvislosti mezi tvrzeným protiprávním jednáním či opomenutím a vznikem škody  zásadně otázkou skutkovou, neboť soud na podkladě provedených důkazů  zjišťuje, zda jsou tyto skutečnosti ve vztahu příčiny a následku. Právní  posouzení příčinné souvislosti spočívá toliko v určení, mezi jakými  skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké  okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit.

Příčinou škody nemusí být okolnost  jediná; na vzniku škodného následku se může podílet více příčin, přičemž  právně významná je každá z nich, bez níž by ke škodě nedošlo a která se na  jejím vzniku podstatně spolupodílela. Je-li dáno více následně působících  příčin, příčinná souvislost se přerušuje jen tehdy, působí-li nová okolnost  jako výlučná a samostatná příčina škody, která vyvolala následek nezávisle na  původní škodní události; zůstala-li však původní škodní událost okolností,  bez níž by škoda nenastala, příčinná souvislost přerušena není.

Soudy dovodily, že bezprostřední  příčinou pádu větve nebyl stav dubu, který byl zdravotně v pořádku, stabilní  a provozně bezpečný. Klíčovou příčinou podle nich bylo statické selhání  sousedního topolu osiky, jehož zlomený vrchol byl nejméně od května 2019  zaklesnut do koruny dubu a postupně způsobil podélné nalomení dubové větve.  Když pak 23. 6. 2019 vrchol topolu definitivně spadl na zem, došlo k dalšímu  poškození a uvolnění již nalomené dubové větve. Odvolací soud výslovně  uzavřel, že nebýt pádu a zaklínění vrcholu topolu osiky, dubová větev by se  nezlomila a nespadla, takže příčinnou souvislost se stavem dubu ani jednáním  jeho vlastníka neshledal.

Takto provedené posouzení příčinné  souvislosti však není úplné. Lze souhlasit s úvahou, že větev dubu by se  neulomila, pokud by nedošlo ke statickému selhání topolu osiky. Protože však  soudy nedostatečně posoudily otázku tvrzeného protiprávního jednání (v podobě  opomenutí) žalovaného, nesprávně posoudily i otázku příčinné souvislosti. Tu  totiž měly zjišťovat právě mezi tímto opomenutím a vznikem újmy na straně  dovolatele. Jestliže by například soudy uzavřely, že žalovaný měl povinnost  topol osiku po zaklesnutí do dubu odstranit, bylo by nepochybně jeho  opomenutí příčinou (jednou z příčin) vzniku újmy. Pokud by žalovaný topol  osiku odstranil, větev dubu by se neulomila a nezasáhla by dovolatele (touto  úvahou však dovolací soud nepředjímá posouzení otázky, zda žalovaný opravdu  takovou povinnost měl).

Konečně dovolatel soudům vytýká  nesprávné právní posouzení spoluúčasti poškozeného na vzniklé újmě, jíž se  zabýval soud prvního stupně. Byť dovolatel v této části dovolání nevymezil  přípustnost, dovolací soud na základě § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédl k vadě  řízení spočívající v tom, že v této části bylo rozhodnutí soudu prvního  stupně nepřezkoumatelné. Soud prvního stupně ke spoluúčasti poškozeného  uvedl, že si dovolatel počínal nezodpovědně, neměl souhlas ke zpracování  spadlých větví svépomocí, pohyboval se v nebezpečném prostoru a nevěnoval  náležitou pozornost možnosti hrozícího nebezpečí pádu dalších větví či  stromů. Následně uzavřel: „Žalobce tedy přispěl ke vzniku škody rozhodující  měrou tím, že nepřizpůsobil své chování na místě vzniklé nebezpečné situaci.“  S takovým závěrem lze obecně souhlasit, nicméně z rozhodnutí není patrný  rozsah, v jakém soud prvního stupně spoluúčast poškozeného na vzniklé újmě  shledal. Nelze tedy posoudit, zda soud prvního stupně dospěl k závěru o  výlučném podílu žalobce na vzniklé újmě či nikoliv, neboť ze slov  „rozhodující měrou“ ani vyjmenovaných pochybení dovolatele nelze učinit žádný  závěr o odpovědnosti žalovaného. Další vady dovolací soud v posuzovaném  řízení neshledal.

Pro úplnost dovolací  soud poznamenává, že oba soudy sice citovaly ve svých rozhodnutích celou řadu  ustanovení, avšak z jejich rozhodnutí není zcela patrné, jak tato ustanovení  aplikovaly, což činí jejich rozhodnutí obtížně srozumitelná. Zabývaly se sice  především prevenční povinností žalovaného, avšak odkázaly i na § 2937 o. z.,  jehož aplikace se dovolával i dovolatel, avšak z jejich rozhodnutí není  zřejmé, jak toto ustanovení vyložily. Zda dovodily, že věc způsobila škodu  sama od sebe, či nikoli, a zda se zabývaly tím, že zákon za primárně  povinného označuje toho, kdo nad věcí měl mít dohled. Navíc (obdobně jako v  případě prevenční povinnosti) z jejich rozhodnutí nelze seznat, zda měly za  to, že se žalovaný své odpovědnosti zprostil. Chybí totiž úvahy o tom, v čem  měl spočívat náležitý dohled a zda žalovaný tomuto požadavku dostál, a to  včetně vyřešení otázky, kdo stran prokázání těchto skutečností nese důkazní  břemeno.

‍

Č.
2.
Údaje

21 Cdo 1086/2026

30. 9. 2026

Zástavní smlouva

Výklad

‍

Právní věta

Právní jednání se  posuzuje podle svého obsahu [§ 555 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský  zákoník, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“)]. Každý projev vůle  (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího,  jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět;  není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se jednajícímu v  projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla přikládala (rozumí se  v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba v postavení toho, jemuž je  projev vůle určen (srov. § 556 odst. 1 o. z.).

Kromě úmyslu  (záměru) jednajícího (ve zjištěné nebo přisouzené podobě) se při výkladu  projevu vůle přihlíží také k „praxi zavedené mezi stranami v právním styku“,  k tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně  najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají (srov. § 556 odst. 2 o.  z.). Byl-li při výslovném projevu vůle použit výraz, který sám o sobě  připouští různý výklad, a nepodaří-li se výše uvedeným postupem vyjasnit  projev vůle, měl by se podle ustanovení § 557 o. z. vyložit „k tíži toho, kdo  výrazu použil jako první“.

Výklad projevu vůle  může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo  skutečně projeveno, a pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo  „doplňovat“ vůli, kterou jednající neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil  ji; výkladem projevu vůle není dovoleno ani měnit smysl jinak jasného  právního jednání.

Právní úprava v nyní  platném občanském zákoníku opouští – jak vyplývá i z důvodové zprávy k tomuto  zákonu – důraz na formální hledisko projevu, typický pro předchozí občanský  zákoník (srov. zejména ustanovení § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb.,  občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013), a klade větší důraz na hledisko  skutečné vůle jednajících osob.

Základním hlediskem  pro výklad právního jednání je tedy podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014  úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný  úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi  projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Při zjišťování  tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst.  2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k  tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly  najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají.

Teprve v případě, že  ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl  jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se  přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho,  jemuž je projev vůle určen.

Při zjišťování  skutečné vůle jednajících nelze též opomenout interpretační předpoklad  racionálních aktérů, podle něhož je při odstraňování pochybností o obsahu  právního jednání třeba vycházet z předpokladu, že strany jednaly racionálně.

Volní projev je  třeba vykládat tak, aby nevyústil v nesmyslné (absurdní) závěry o projevené  vůli, podle pravidla výkladu ve prospěch efektivnosti. Ústavní soud pak  zdůrazňuje, že řešení, která se příčí požadavku rozumného a spravedlivého  uspořádání vztahů, jsou nepřijatelná.

1) Výkladu podléhá  zásadně každé právní jednání, bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako  jednoznačné (jasné). Je tomu tak již proto, že sám závěr o jednoznačnosti  (jasnosti) určitého právního jednání je výsledkem jeho výkladu.

2) Základní  (prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení  § 556 odst. 1 o. z. Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle  (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících  (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba  posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním).  Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje (a § 556 odst. 1  věta první o. z. tak stanoví výslovně), aby soud právní jednání vyložil jen  podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám.  Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm  okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro  výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která  byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím  vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov).

3) Při zjišťování  skutečné vůle jednajících nelze též opomenout interpretační předpoklad  racionálních aktérů, podle něhož je při odstraňování pochybností o obsahu  právního jednání třeba vycházet z předpokladu, že strany jednaly racionálně.  Volní projev je třeba vykládat tak, aby nevyústil v nesmyslné (absurdní)  závěry o projevené vůli, podle pravidla výkladu ve prospěch efektivnosti. Na  ten lze usuzovat zejména z konkrétních okolností a z konkrétních zájmů stran.

4) Teprve tehdy,  nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle  pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z. (nelze-li zjistit úmysl  jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla  přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen). Ustanovení §  556 odst. 2 o. z. pak uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při  výkladu právního jednání přihlíží.

5) Výklad projevu  vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co  bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo  „doplňovat“ vůli, kterou subjekt občanskoprávního vztahu neměl nebo kterou  sice měl, ale neprojevil ji. Výkladem projevu vůle není dovoleno ani měnit  smysl jinak jasného právního jednání.

Z uvedeného přehledu  vyplývá, že pro správnou interpretaci právního jednání je stěžejní zjištění  skutečné vůle (úmyslu) jednajících; tvrzení stran v soudním řízení ohledně  tohoto úmyslu je však mnohdy odlišné (je tak tato otázka skutkově sporná) a  stane se předmětem (mnohdy velmi obtížného) dokazování.

Tato situace nastala  i v tomto řízení; zástavní věřitel tvrdí určitý výklad smlouvy ze dne 16. 4.  2021, který je v jeho prospěch, tento výklad však zástavní dlužnice odmítá  jako nesprávný (tvrdí, že úmysl stran nebyl takový, jak tvrdí zástavní  věřitel, a přednáší svoji verzi výkladu sporného ujednání, která je  samozřejmě k jejímu prospěchu).

Odvolací soud při  zjišťování skutečné (společné) vůle smluvců ohledně rozsahu zajištění (které  dluhy obligačního dlužníka jsou zajištěny) při sjednávání zástavní smlouvy ze  dne 16. 4. 2021 vyšel (pouze) ze skutkových tvrzení účastníků a vlastního  textu zástavním smlouvy (tedy neprováděl dokazování), což je procesní postup,  který je sice v souladu s judikaturními závěry, vztahujícími se k postupu  soudu v první fázi řízení o nařízení soudního prodeje zástavy (srovnej  rozhodnutí uvedená pod body 10 a 11 odůvodnění tohoto rozhodnutí), avšak  nemůže vést ke správnému zjištění skutečné vůle účastníků (je v rozporu s  judikaturními závěry, vztahujícími se k problematice interpretace  vícestranného právního jednání – viz body 13 – 16 odůvodnění tohoto  rozhodnutí).

Odvolací soud měl k  dispozici (jak vyplývá z protokolu o jednání ze dne 29. 9. 2025) prohlášení  zástavního věřitele a zástavní dlužnice (resp. jejich zástupců) o tom, jak  „vnímali ujednání“ (co zamýšleli ujednáním) o „limitaci zajištěného dluhu“  (tedy o obsahu článku I/1.4 zástavní smlouvy ze dne 16. 4. 2021); z tohoto  prohlášení se však shodná vůle o obsahu tohoto článku nezjistila, každá ze  stran přednesla svoji vlastní, od verze druhé strany odlišnou, představu o  rozsahu zajištění.

Dále měl odvolací  soud k dispozici (ne zcela určité) prohlášení zástavního věřitele, že „…  nebylo toto ustanovení (rozuměno článek I./1.4 zástavní smlouvy ze dne 16. 4.  2021) nijak zvlášť komunikováno …“, (neboť nebylo nikterak mezi stranami  nejasné); zástavní dlužnice se k tomuto tvrzení nevyjádřila.

Nebylo však  postaveno na jisto, kdo připravoval text zástavní smlouvy, pouze zástavní  věřitel uvedl, že se „… domnívá, že to byl D. (statutární zástupce zástavní  dlužnice) …“; zástavní dlužnice se opětovně k této informaci nijak  nevyjádřila.

Naposledy měl  odvolací soud k dispozici pouze listiny osvědčující existenci zastaveného  dluhu (smlouva o peněžité zápůjčce ze dne 16. 4. 2021, dodatky ze dne 22. 4.  2021 a 20. 7. 2023, dohoda o způsobu úhrady závazků ze dne 21. 11. 2024); z  těchto dokladů však odvolací soud žádné poznatky, vztahující se k výkladu  článku I./1.4 zástavní smlouvy ze dne 16. 4. 2024, neučinil. Dále měl k  dispozici listiny osvědčující existenci zástavního práva a co je zástavou  (zástavní smlouvu ze dne 16. 4. 2024 a výpis z katastru nemovitostí).

Za takto nastavené  skutkové situace se však odvolací soud nemohl přiklonit k té které verzi  výkladu sporného článku zástavní smlouvy, neboť neměl (a ani nemohl mít)  dostatečné informace pro posouzení skutečné vůle (záměru) jednajících, tedy  mimo jiné praxi zavedenou mezi stranami v právním styku, co projevu vůle  předcházelo, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam projevu  vůle přikládají.

V tomto řízení tak  bez rozsáhlejšího dokazování nelze posoudit důvodnost námitky výkladu  právního jednání (zástavní smlouvy) ve prospěch zástavní dlužnice; jak již  bylo uvedeno výše, nic nebrání zástavní dlužnici stejné námitky uplatnit v  případném exekučním řízení v rámci návrhu na zastavení exekuce a důvodnost  svých námitek v tomto řízení i prokázat.

‍

Č.
3.
Údaje

23 Cdo 3598/2024

22. 9. 2026

Odpovědnost za vady

Spotřebitel

 

‍

Právní věta

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi (v kontextu § 1 odst. 2 o. z.)  opakovaně zdůrazňuje, že právní normy soukromého práva jsou zásadně  dispozitivní.

Jinak řečeno, strany se mohou při úpravě svých práv a povinností od  právních norem soukromého práva odchýlit, jestliže to zákon nezakazuje.  Ustanovení § 1 odst. 2 o. z. vychází z předpokladu, že takový zákaz bude  výslovný. Výslovný zákaz přitom může být přímý i nepřímý. V případě přímého  zákazu zákon výslovně určuje, že se určité jednání zakazuje (srov. například  právě § 1 odst. 2 části věty za středníkem o. z.).

Povaha právní normy, od níž se taková ujednání odchylují (tj. zda jde o  právní normu absolutně či relativně kogentní anebo o právní normu  dispozitivní), přitom není významná. Jinak řečeno, ani od dispozitivní právní  normy se strany nemohou odchýlit způsobem popsaným v § 1 odst. 2 části věty  za středníkem o. z. Je-li však možno jakoukoliv odchylku od určité právní  normy považovat (per se) za porušující dobré mravy, veřejný pořádek či právo  upravující postavení osob, lze takovou právní normu kvalifikovat jako  (absolutně) kogentní.

O nepřímý výslovný zákaz jde zpravidla tehdy, zakazuje-li zákon  odchylné ujednání stran tím, že je prohlašuje za neplatné, případně za  zdánlivé, či určuje, že se k němu nepřihlíží (srov. například § 580 o. z.). I  v tomto případě platí, že zákon zakazuje každou odchylku od určité právní  normy, která odporuje jejímu smyslu a účelu, byť by obecně nešlo o právní  normu (absolutně) kogentní (tedy byť by jiné odchylky od právní normy byly  možné). Brání-li však smysl a účel určité právní normy jakémukoliv odchylnému  ujednání, půjde o právní normu (absolutně) kogentní.

Samotná skutečnost, že zákon s určitým ujednáním stran výslovně  nepočítá, neznamená, že by takové ujednání strany nemohly uzavřít a že by jím  neměly být vázány. Pouze tehdy, odporuje-li takové ujednání smyslu a účelu  určité právní normy, lze uvažovat o jeho neplatnosti, pakliže to smysl a účel  dotčené právní normy vyžaduje.

Ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu je dovozováno, že smyslem a  účelem práv z vadného plnění (tj. i účelem přiměřené slevy z kupní ceny) je  opětovně docílit rovnovážného stavu mezi plněním smluvních stran (zaplacenou  kupní cenou a obdrženou věcí), který byl narušen vadným plněním jedné z nich  (prodávajícím), tj. tím, že oproti smluvně předpokládanému stavu ekvivalence  plnění (kupující za určitou dohodnutou kupní cenu měl obdržet bezvadné plnění  této dohodnuté ceně odpovídající) ve skutečnosti kupující obdržel plnění  vadné, a tedy již proto neodpovídající sjednané ceně.

Nejvyšší soud v kontextu výše uvedené ustálené rozhodovací praxe  konstatoval, že právní úpravu práva na slevu z kupní ceny, jež patří mezi  jedno z práv z vadného plnění, lze považovat zásadně za dispozitivní. V  citovaném rozhodnutí se Nejvyšší soud zabýval situací, kdy si strany již ve  smlouvě samy určí výši slevy z kupní ceny, kterou pro případ vadného plnění  považují za přiměřenou tomu, aby bylo opět dosaženo ekvivalence plnění,  případně určí způsob, jakým taková přiměřená výše slevy bude v budoucnu stanovena.  Nejvyšší soud ovšem v R 29/2026 neřešil otázku, zda se strany mohou dohodou  odchýlit od právní úpravy práv z vadného plnění i poté, co kupující  prodávajícímu vadu věci oznámí a sdělí, že uplatňuje právo na přiměřenou  slevu z kupní ceny.

Z hlediska omezení smluvní autonomie spojuje s okamžikem oznámení  („vytknutí“) vady věci právní následky především právní úprava prodeje hmotné  movité věci spotřebiteli. Ustanovení § 2174 o. z. obsahuje nepřímý výslovný  zákaz odchylných ujednání, jež vedou k omezení či vyloučení práv kupujícího  jako spotřebitele z vad.

Jmenovaná relativně kogentní právní norma se však podle doslovu zákona  vztahuje pouze na taková ujednání, jež byla stranami učiněna ještě před  vytknutím vady kupujícím jako spotřebitelem. Z toho lze a contrario usuzovat,  že pro dobu po oznámení („vytknutí“) vady nejsou vyloučena ujednání, jimiž si  strany spotřebitelské kupní smlouvy ex post upraví práva z vadného plnění  (včetně práva na přiměřenou slevu z kupní ceny) odchylně od zákonné úpravy.  Právně logický výklad uvedeného právního pravidla lze hodnotově podpořit i  tím, že smyslem ustanovení § 2174 o. z. je chránit spotřebitele před paušálním  vzdáním se práv z vad, o kterých při podpisu smlouvy nevěděl a nemohl proto  posoudit jejich význam. Jakmile ale spotřebitel o konkrétní vadu zjistí a  oznámí ji prodávajícímu, již mu nic nebrání, aby posoudil její hospodářský  dopad a aby se svým nárokem z vadného plnění dle svých preferencí disponoval.  Vyjádřeno jinak, jakmile vada vyjde najevo a spotřebitel ji oznámí  prodávajícímu, je tím ochranný účel relativně kogentní normy § 2174 o. z.  vyčerpán.

Neomezuje-li zákon po oznámení („vytknutí“) vady strany kupní smlouvy v  nakládání s právy z vadného plnění tam, kde kupujícím je spotřebitel, tím  spíše se musí uplatnit smluvní volnost stran v případech, kdy jako kupující  vystupuje v právním vztahu z kupní smlouvy osoba od spotřebitele odlišná.  Správnost uvedeného závěru lze doložit i tím, že podle obecné právní úpravy  kupní smlouvy může kupující již provedenou volbu práva z vadného plnění  změnit zásadně pouze se souhlasem prodávajícího (srov. výše citovaná  ustanovení § 2106 odst. 2 o. z. a § 2107 odst. 3 o. z.). Účelem uvedených  zákonných pravidel je v první řadě ochrana prodávajícího před opakovanými  jednostrannými změnami nároků z vad ze strany kupujícího. Dotčená právní  úprava ovšem neomezuje strany v tom, aby se následně (po oznámení vady a  volbě konkrétního práva z vad kupujícím) dohodly na jiném způsobu vyrovnání  narušené ekvivalence plnění, než kterou předpokládá zákon. Obsahové meze  takových ujednání jsou samozřejmě dány tzv. obecnými korektivy právního  jednání (srov. zejména § 1 odst. 2 o. z., § 6 o. z. a § 8 o. z.).

Na tomto základě lze uzavřít, že účelu práv z vadného plnění se  neprotiví, pokud se strany po oznámení vady a volbě práva z vad kupujícím  (např. práva na přiměřenou slevu z kupní ceny) dohodnou na jiném než zákonem  předpokládaném právu nebo plnění, které je ve vztahu mezi nimi způsobilé  narovnat poruchu ekvivalence plnění vzniklou vadným plněním prodávajícího.  Není tak vyloučeno, aby se strany kupní smlouvy poté, co kupující oznámil  vadu a uplatnil u prodávajícího právo na přiměřenou slevu z kupní ceny, dohodly,  že k opětovnému nastolení vzájemné ekvivalence plnění dojde například tím, že  prodávající předá kupujícímu jinou věc nebo mu poskytne určité plnění.

K tomu dovolací soud pro úplnost dodává, že odchylné úpravě práv z vad  poté, co již kupující vadu oznámil, mohou strany kupní smlouvy využít hned  několika institutů smluvního práva. Mohou jimi být zejména dohoda o změně  závazku (§ 1901 o. z.), novace (§ 1902 o. z.) či v případě spornosti práv z  vadného plnění narovnání (§ 1903 o. z.). Zda a případně o kterou z uvedených  dohod, jež se svými právními účinky liší, se v konkrétním případě může  jednat, zhodnotí soud na základě použití pravidel interpretace právního  jednání (§ 555 a násl. o. z.). Neopomene se rovněž zabývat posouzením  předmětu takové dohody (zda jím skutečně je úprava práv z vad), jakož i tím,  zda jejími stranami jsou strany kupní smlouvy.

V projednávané věci vyšel odvolací soud ze skutkových tvrzení jednatele  žalobkyně o tom, že mu žalovaný přislíbil přenechání „honitby na tři roky,  aby se tím kompenzovala škoda“ vzniklá na stropech II. nadzemního podlaží  budovy.

Z obsahu spisu se dále podává, že jednatel žalobkyně na jednání  odvolacího soudu dne 26. 6. 2024 tvrdil, že mu žalovaný „povolenku nevydal  ani po dvou letech“ a že žalovaný vyzval jednatele žalobkyně „ať jej  zažaluji, protože mi povolenku nedá“.

Z uvedených  žalobních tvrzení ovšem nelze bez dalšího dovozovat, že by tvrzená dohoda o  kompenzaci byla uzavřena mezi žalobkyní a žalovaným (není jasné, zda jednatel  vystupoval sám za sebe nebo za žalobkyni) ani že by jejím předmětem byla  skutečně změna žalobkyní uplatněného nároku z vadného plnění (arg. „aby se  tím kompenzovala škoda“). Nadto nelze z tvrzených projevů vůle vyloučit, že  taková dohoda posléze nezanikla v důsledku právního jednání jedné ze jejích  stran (arg. „ať jej zažaluji, protože mi povolenku nedá“). Jestliže odvolací  soud tyto pochybnosti ohledně tvrzené dohody o kompenzaci neodstranil a  vycházel z toho, že mezi stranami sporu došlo po oznámení vad vodorovných  konstrukcí II. nadzemního podlaží budovy k dohodě o kompenzaci vad, je jím provedené  posouzení neúplné, a tedy nesprávné.

‍

Č.
4.
Údaje

33 Cdo 1635/2026

30. 9. 2026

Rozhodčí doložka

Spotřebitel

Zprostředkování

‍

Právní věta

Jak bylo uvedeno  výše, žádná z účastnic tohoto řízení, které jsou jedinými smluvními stranami  smlouvy o zápůjčce ze dne 1. 7. 2017, tuto smlouvu neuzavřela jako podnikatel  (k nemožnosti tento závěr odvolacího soudu nyní přezkoumat viz výše). Ve  vztahu mezi nimi navzájem zde tudíž absentuje slabší smluvní strana  představovaná spotřebitelem, jemuž by bylo prostřednictvím právní úpravy  spotřebitelských smluv (viz § 1810 a násl. o. z.) namístě poskytnout  odpovídající míru ochrany proti té smluvní straně, která by v právním vztahu  figurovala jako podnikatel, a to za účelem dosažení vzájemné rovnováhy stran.

Na závazkové vztahy  založené smlouvou, jejímiž účastníky jsou na obou stranách nepodnikatelé, se  tak ustanovení o ochraně spotřebitele neuplatní, a to dokonce ani v tom  případě, že jedna z těchto smluvních stran jedná prostřednictvím podnikatele.  Soudní dvůr Evropské unie k tomu uvedl, že jednotlivé právní nástroje  týkající se spotřebitelských vztahů uznávají potřebu chránit slabší smluvní  stranu, pokud smlouva byla uzavřena mezi osobou, která nejedná v rámci  profesionální nebo podnikatelské činnosti, a osobou, která jedná v rámci  takové činnosti.

Vzhledem k cíli  ochrany spotřebitelů stanovenému unijním právem, který spočívá v obnovení  rovnosti smluvních stran ve smlouvách uzavřených mezi spotřebitelem a  podnikatelem, nelze použití těchto ustanovení rozšiřovat na osoby, vůči nimž  tato ochrana není odůvodněná, přičemž nerovnost smluvních stran chybí i ve  smluvním vztahu mezi dvěma osobami, které nejednají v rámci profesionální  nebo podnikatelské činnosti. Na tento vztah se tedy nemůže vztahovat ochranný  režim, který platí pro spotřebitele uzavírající smlouvy s osobami, které  jednají v rámci profesionální nebo podnikatelské činnosti.

Poukázala-li  žalobkyně v rámci své dovolací argumentace též na závěry usnesení Nejvyššího  přehlédla, že se toto rozhodnutí týká vztahu mezi společností Bankerat a  věřitelem, jenž se vůči této společnosti nacházel v postavení spotřebitele,  nikoliv vzájemného vztahu mezi stranami smlouvy o spotřebitelském úvěru.

Zmíněný charakter  obou smluvních stran pak sám o sobě nemůže odůvodnit ani závěr o  nearbitrabilitě sporu, který mezi účastnicemi z uzavřené smlouvy vyplynul.  Výše citované ustanovení § 2 odst. 1 ZRŘ, ve znění, jež je účinné od 1. 12.  2016, totiž brání tomu, aby se rozhodčí smlouva týkala sporů ze smluv, které  se spotřebitelem uzavírá podnikatel. O takovou smlouvu se však v nyní  posuzovaném případě nejedná.

Zbývá však zodpovědět otázku, zda je možné  důvod pro aplikaci zmíněné výluky z arbitrability předmětného sporu upravené  v § 2 odst. 1 ZRŘ dovodit z povahy uzavřené smlouvy za situace, že se  navzdory tomu, že byla uzavřena mezi dvěma nepodnikateli, jedná o smlouvu o  spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb.

Nejvyšší soud dospěl  mimo jiné k závěru, že o spotřebitelský úvěr jde nejen tehdy, je-li věřitelem  ze smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, poskytovatel (tj. ve  smyslu zákona o spotřebitelském úvěru ten, kdo jako podnikatel spotřebitelský  úvěr poskytuje), ale i v případě, pokud v procesu úvěrování spotřebitele  vystupuje jako prostředník zprostředkovatel (tedy ten, kdo jako podnikatel  spotřebitelský úvěr zprostředkovává), i když věřitelem ze smlouvy, ve které  se tento úvěr sjednává, není poskytovatel.

Nejvyšší soud tento  závěr přijal na základě výkladu příslušných ustanovení zákona o  spotřebitelském úvěru, zejména pak jeho § 2 odst. 1 a § 3 odst. 1 písm. b),  tedy normy, jež v tuzemském právním řádu mimo jiné zpracovává i obdobně  vyznívající úpravu obsaženou ve směrnici Evropského parlamentu a Rady  2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady  87/102/EHS, a v jejímž čl. 3 písm. f) je pojem „zprostředkovatel úvěru“  vymezen tak, že jde o fyzickou nebo právnickou osobu, která nejedná jako  věřitel a která v rámci své živnosti, podnikání nebo povolání za odměnu,  která může mít peněžitou podobu anebo jakoukoli jinou dohodnutou finanční  podobu, i) spotřebitelům předkládá nebo nabízí úvěrové smlouvy, ii) pomáhá  spotřebitelům v souvislosti s uzavřením úvěrové smlouvy prováděním jiných  přípravných prací nebo iii) uzavírá úvěrové smlouvy se spotřebiteli jménem  věřitele. Shodný závěr ve vztahu k úvěrům poskytnutým v rámci režimu  „peer-to-peer“ nebo „person to person“), tedy v režimu, kdy poskytovatelem  úvěru je fyzická osoba (nikoliv úvěrová společnost, ať již banka nebo  nebankovní společnost), přičemž k uzavření smlouvy je využito internetového  rozhraní, které bývá obvykle vytvořené profesionálem (zprostředkovatelem),  ostatně sdílí i Ústavní soud, jak patrno z jeho usnesení ze dne 16. 5. 2023,  sp. zn. III. ÚS 1422/22.

Zákon o  spotřebitelském úvěru přitom vlastní (speciální) úpravu, jež by pokrývala  otázku řešení sporů mezi stranami smlouvy o spotřebitelském úvěru  prostřednictvím rozhodčího řízení, neobsahuje. V něm zmíněná možnost  mimosoudního řešení sporů prostřednictvím finančního arbitra [viz např. § 93  odst. 1 písm. j) nebo § 106 odst. 1 písm. s) zákona o spotřebitelském úvěru],  která navazuje na úpravu obsaženou v zákoně č. 229/2002 Sb., o finančním  arbitrovi, ve znění pozdějších předpisů, takovou úpravou není, neboť finanční  arbitr ve své podstatě představuje orgán veřejné moci s pravomocí správního  orgánu, jehož pravomoc vyplývá přímo ze zákona, nikoliv rozhodčí orgán ve  smyslu zákona č. 216/1994 Sb.

Požadavek, který by  směřoval ke kategorickému vyloučení možnosti stran smlouvy o spotřebitelském  úvěru svěřit rozhodnutí o jejich vzájemném sporu vyplývajícím z této smlouvy  do rukou rozhodce, přitom neplyne ani z evropského práva, z něhož dotčený  zákon vychází [srovnej např. čl. 24 směrnice Evropského parlamentu a Rady  2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení  směrnice Rady 87/102/EHS, nebo směrnici Evropského parlamentu a Rady  2013/11/EU ze dne 21. 5. 2013 o alternativním řešení spotřebitelských sporů a  o změně nařízení (ES) č. 2006/2004 a směrnice 2009/22/ES].

Nejvyšší soud,  přestože nepopírá důležitost gramatické (jazykové) metody výkladu právního  předpisu jako jedné ze základních metod, ve své rozhodovací praxi opakovaně  uvedl, že nelze vystačit pouze s tímto výkladem, a to zejména tam, kde panují  důvodné pochybnosti o obsahu konkrétní právní normy.

Jakkoli je třeba  vyhnout se rozhodovací libovůli, k níž výklad odchylný od textu zákona  (contra verba legis) může svádět, soud není absolutně vázán doslovným zněním  zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje zejména účel  zákona, ale také historie jeho vzniku, systematika či některý z ústavních  principů.

V této souvislosti  Nejvyšší soud konstantně odkazuje i na nálezovou judikaturu Ústavního soudu,  v níž se připomíná, že jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení k  aplikované právní normě, a je tedy pouhým východiskem pro objasnění a  ujasnění si jejího smyslu a účelu, k čemuž slouží i řada dalších postupů,  jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.

Současné znění § 2  odst. 1 ZRŘ, které s účinností od 1. 12. 2016 výslovně vylučuje uzavření  rozhodčí smlouvy, jež by se týkala řešení sporů ze smluv, které se  spotřebitelem uzavřel podnikatel, bylo do uvedeného zákona vtěleno jeho  novelou provedenou zákonem č. 258/2016 Sb., jímž se mění některé zákony v  souvislosti s přijetím zákona o spotřebitelském úvěru.

Původní vládní návrh  této novely uvedenou změnu neobsahoval, pročež důvodová zpráva vydaná z  tomuto návrhu se o ní nezmiňuje. Do zákona byla zanesena až na základě  poslaneckého pozměňovacího návrhu, který, jak zaznělo během rozpravy v rámci  druhého čtení zákona č. 258/2016 Sb., byl odůvodněn zneužívajícími praktikami  úvěrových společností poškozujícími spotřebitele, při nichž podnikatel, jenž  spotřebiteli poskytl úvěr, fakticky určoval osobu rozhodce, který vzniklý  spor poté rozhodl v podnikatelův prospěch.

Žádná odborná  diskuze přitom předložení a schválení tohoto návrhu nepředcházela.

Tento legislativní  akt tedy náhle ukončil do té doby probíhající legislativní a judikatorní  vývoj, na jehož základě docházelo k postupnému zpřesnění a zpřísnění podmínek  platnosti rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách, který však  současně k později přijatému plošnému zákazu těchto doložek ve  spotřebitelských smlouvách nesměřoval. Od původního liberálního postoje –  zdůrazňujícího princip smluvní autonomie a odpovědnosti (nejen) spotřebitele  za obsah smlouvy, kterou podepsal, tedy postoje, který byl zastáván v době po  přijetí zákona č. 216/1994 Sb. a vycházel mimo jiné i z chybějící regulace  spotřebitelských arbitráží, dospěl judikatorní vývoj v letech 2010 a 2011 k  restriktivnímu výkladu možností, jak lze v rozhodčích smlouvách (nejen  spotřebitelských) volbu rozhodce platně upravit a za jakých podmínek lze  hovořit o stálém rozhodčím soudu.

Na tento vývoj poté  navázala legislativní změna provedená novelou zákona č. 216/1994 Sb., jež  byla obsažena v zákoně č. 19/2012 Sb. a do znovelizovaného předpisu zařadila  úpravu sledující posílení ochrany spotřebitelů, která by odpovídala  standardům evropské legislativy a judikatury Soudního dvora Evropské unie ke  směrnici Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993, o nepřiměřených podmínkách ve  spotřebitelských smlouvách.

Přitom Nejvyšší soud  uvedl, že obecně nelze a priori prohlásit všechny rozhodčí doložky ve  spotřebitelských smlouvách za zneužívající klauzule.

Úplný zákaz  rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách, který byl do našeho  právního řádu zaveden zákonem č. 258/2016 Sb., tak sice byl reakcí  zákonodárce na v minulosti se vyskytující případy zneužívajících praktik, jež  závažně poškozovaly spotřebitele jako slabší stranu smluvního vztahu, na  tehdejší legislativní a judikatorní vývoj v této oblasti však překvapivě a  adekvátně nenavázal, přičemž zároveň s tím nereagoval ani na žádný takto  vyznívající požadavek, jenž by vyplýval z evropského práva. V rámci Evropské  unie se tak dotčená tuzemská právní úprava stala pro své restriktivní pojetí  raritní.

Na základě uvedených  skutečností Nejvyšší soud dospívá k závěru, že extenzívní interpretace zákazu  vysloveného v § 2 odst. 1 ZRŘ, jehož se žalobkyně nyní dovolává, vedoucí k  jeho rozšíření i mimo právní vztahy mezi podnikatelem a spotřebitelem, není  namístě.

Samotná skutečnost,  že právní vztah mezi účastnicemi, z nichž žádná podnikatelkou není (a nejedná  se tudíž o vztah typický nevyrovnaným postavením smluvních stran volajícím po  nezbytné ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany ve smyslu směrnice  Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve  spotřebitelských smlouvách), podléhá v důsledku využití zprostředkovatelských  služeb podnikající společnosti Bankerat (poskytovaných v rámci platformy  „peer-to-peer“ a spočívajících v pomoci s navázáním kontaktu mezi  účastnicemi, s uzavřením úvěrové smlouvy i s administrací příslušných plateb)  též právní regulaci obsažené v zákoně o spotřebitelském úvěru, proto závěr o  aplikovatelnosti výluky upravené v § 2 odst. 1 ZRŘ neodůvodňuje.

Lze proto uzavřít,  že fyzické osoby, jež jsou stranami smlouvy o peněžité zápůjčce, kterou  uzavřely mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného  výkonu svého povolání, si mohou dohodnout, že o sporech, jež z této smlouvy  mezi nimi vzniknou, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý  rozhodčí soud (§ 2 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., ve znění pozdějších  předpisů) i tehdy, pokud uzavření smlouvy bylo těmto stranám zprostředkováno  zprostředkovatelem ve smyslu § 3 odst. 1 písm. b) a e) zákona č. 257/2016  Sb., o spotřebitelském úvěru. Stejný závěr, ke kterému dospěl odvolací soud,  je tudíž správný.

‍

Č.
5.
Údaje

23 Cdo 2825/2025

29. 9. 2026

Smlouva o dílo

Odstoupení

‍

Právní věta

V systematice  občanského zákoníku představuje ustanovení § 2593 o. z. zvláštní případ  odstoupení od smlouvy ve vztahu k obecné úpravě § 2002 odst. 2 o. z., se  specificky zákonodárcem upravenými předpoklady aplikace tohoto obecného  mechanismu.

Jde tedy o zvláštní  případ odstoupení pro tzv. nepochybně hrozící podstatné porušení smlouvy v  situaci probíhajícího provádění díla, doplněné o podmínku předchozí výzvy  objednatele k nápravě a poskytnutí přiměřené doby k jejímu zjednání.

Podle důvodové  zprávy k úpravě smlouvy o dílo v občanském zákoníku „proto, že je pravidlem,  že zhotovitel při provádění díla příkazům objednatele nepodléhá, musí zákon  vyhradit objednateli právo kontroly nad prováděním díla. I v tom směru se  přejímá dosavadní pojetí občanského a obchodního zákoníku.“

Předchozí úprava  soukromého práva v ustanovení § 550 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník  (dále též „obch. zák.“), stanovovala, že objednatel byl oprávněn kontrolovat  provádění díla. Zjistil-li objednatel, že zhotovitel provádí dílo v rozporu  se svými povinnostmi, byl objednatel oprávněn dožadovat se toho, aby  zhotovitel odstranil vady vzniklé vadným prováděním a dílo prováděl řádným  způsobem. Jestliže zhotovitel díla tak neučinil ani v přiměřené lhůtě mu k  tomu poskytnuté a postup zhotovitele by vedl nepochybně k podstatnému  porušení smlouvy (§ 345 odst. 2), byl objednatel oprávněn odstoupit od  smlouvy. V § 642 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též  „obč. zák.“), bylo stanoveno, že objednatel byl oprávněn odstoupit od smlouvy  i tehdy, je-li zřejmé, že dílo nebude včas hotovo nebo nebude provedeno  řádně, a jestliže zhotovitel neučiní nápravu ani v poskytnuté přiměřené  lhůtě.

Již ze samotné dikce  současné úpravy § 2593 o. z. je zřejmé, že inspiračním zdrojem byl především  právě § 550 obch. zák. Z uvedeného a z důvodové zprávy lze usuzovat, že  zákonodárce zamýšlel i v nynějším občanském zákoníku koncepčně vycházet z  úpravy v obchodním zákoníku.

Pro vznik  odpovědnosti zhotovitele za vady díla je rozhodný zejména okamžik předání  díla objednateli. V předchozí úpravě soukromého práva srov. § 554 obch. zák.  Teprve je-li dílo předáno, lze hovořit o vzniku případných práv z  odpovědnosti za vady, přičemž samotné předání je nutno odlišovat od splnění  povinnosti dílo provést, k němuž dochází řádným ukončením díla a předáním  předmětu díla objednateli v dohodnutém místě, jinak v místě stanoveném  obchodním zákoníkem (srov. ustanovení § 554 odst. 1 větu první obch. zák.).

Tomuto závěru  odpovídá rovněž oprávnění objednatele založené ustanovením § 550 obch. zák.,  podle něhož je objednatel oprávněn kontrolovat provádění díla, a zjistí-li,  že zhotovitel provádí dílo v rozporu se svými povinnostmi, je oprávněn  dožadovat se toho, aby zhotovitel odstranil vady vzniklé vadným prováděním a  dílo prováděl řádným způsobem. Jestliže zhotovitel díla tak neučiní ani v  přiměřené lhůtě k tomu poskytnuté a postup zhotovitele by vedl nepochybně k  podstatnému porušení smlouvy (§ 345 odst. 2), je objednatel oprávněn  odstoupit od smlouvy. Tomuto závěru odpovídá rovněž oprávnění objednatele  podle § 550 obch. zák. kontrolovat provádění díla a v případě neodstranění  vad ani v přiměřené lhůtě od smlouvy odstoupit, jež předchází vzniku  odpovědnosti za vady. Takové právo objednatele, tj. právo požadovat  odstranění vad a řádný postup, pak není právem z odpovědnosti za vady, neboť  v době jeho vzniku ještě nedošlo k předání díla.

Uvedené závěry se  obdobně uplatní i v poměrech nynější právní úpravy. Lze souhlasit s  argumentací literatury, že § 2593 o. z. dává objednateli možnost dožadovat se  nápravy pochybení zhotovitele v době provádění díla, kdy dílo objednateli  ještě nebylo předáno. Práva vyplývající z vad díla (tj. právo na odstranění  vad, na slevu z ceny díla, případně i právo odstoupit od smlouvy v důsledku  vad, které znamenají podstatné porušení smlouvy) má totiž objednatel až poté,  co dílo převzal. Do té doby však může na svou obranu před porušováním  povinností zhotovitelem využívat § 2593 o. z.

Význam ujednání  stran o předmětu díla ve vztahu k jeho případné vadnosti

Zbývá posoudit, za  jakých podmínek lze uzavřít, že by postup zhotovitele k vadnému plnění vedl.  Dílo ve fázi jeho provádění ještě není vadné, závěr soudu o tom, že postup  zhotovitele by k vadnému plnění vedl, musí být proto odůvodněn úvahou, v čem  konkrétně by budoucí vady díla spočívaly, pokud by zhotovitel dál postupoval  nesprávným způsobem. Tato úvaha musí být založena na srovnání sjednaného  plnění s plněním, které by objednatel hypoteticky obdržel, pokud by  neodstoupil od smlouvy.

Při výše uvedené  úvaze se uplatní standardní pravidla pro posuzování vadnosti díla. Nejvyšší  soud vyložil, že dílo má vadu, je-li zhotovitelem plněno něco odlišného, než  plněno být mělo (srov. § 2615 odst. 1 o. z.). Ve vztahu k posuzování vadnosti  zpracované urbanisticko-architektonické studie v uvedeném rozhodnutí Nejvyšší  soud uvedl, že je třeba vycházet i z toho, že vlastnosti dluhovaného plnění  mohou být ve smyslu § 1914 odst. 1 o. z. stranami nejen výslovně vymíněny,  ale mohou též vyplývat z obvyklého funkčního určení předmětu plnění, případně  z účelu smlouvy, je-li stranám znám.

Strany smlouvy o  dílo tak nejsou nuceny vlastnosti předmětu plnění vždy výslovně vymínit, ale  mohou je sjednat i jen tím, že vycházejí z jeho zamýšlené funkce či účelu  použití. Buď určité plnění sjednají s tím, že se k němu určitá funkce nebo  účel váže obecně z povahy věci (a kdy konkludentně vycházejí z obvyklého  způsobu užívání daného typu věci), anebo vymezí (nikoliv nutně výslovně)  určitý specifický účel plnění, který se vztahuje jen k danému závazku.

Podle judikatury pro  posouzení, zda dílo označené stranami smlouvy o dílo jako zpracování  „urbanisticko-architektonické studie“ má splňovat (určité) vlastnosti  vyplývající z požadavků stanovených právními předpisy veřejného práva o  územním plánování a výstavbě, je tak třeba zohlednit, jaké vlastnosti díla si  strany smlouvy vymínily, popř. jaké mají být obvyklé vlastnosti tohoto díla,  aby bylo možné dílo použít podle smlouvy a podle stranám známého účelu  smlouvy. Nezbytnou součástí takového posouzení proto bude rovněž výklad  projevu vůle stran smlouvy o dílo o vlastnostech sjednaného díla a účelu  smlouvy podle § 555 a násl. o. z.

Jakkoli se uvedené  závěry judikatury v tam řešené věci vztahovaly na případy smluv na zhotovení  urbanisticko-architektonické studie, uplatní se obecně při posuzování otázky,  jakých parametrů má dle smlouvy o dílo výsledný předmět díla dosahovat.  Uvedený závěr je přitom přenositelný bez ohledu na to, zda má sjednané dílo  povahu činnosti s vyšší mírou tvůrčí volnosti (jako je zpracování studie),  nebo činnosti podléhající objektivizovaným technickým parametrům (jako je  provedení stavby); v obou případech jde vždy o zjištění obsahu smluvního  závazku, tedy o otázku výkladu projevu vůle stran, nikoliv o otázku odlišnou  podle typu díla. Pravidla zformulovaná výše se tak obdobně použijí i při  posuzování otázky, zda je součástí sjednaných parametrů díla dodržení požadavků  dle ČSN.

Ze zákonné úpravy  přitom nevyplývá, že by se požadavky dle těchto technických norem stávaly  „automaticky“ součástí stranami v rámci smluvní volnosti sjednaného předmětu  díla. Rovněž v poměrech současné úpravy soukromého práva se tak uplatní  závěr, který Nejvyšší soud učinil v poměrech obchodního zákoníku, že  technické normy nejsou obecně závazné.

Pro posouzení, zda  dílo má splňovat parametry požadované příslušnými normami ČSN, je tak třeba  zohlednit, jaké vlastnosti díla si strany smlouvy vymínily, popř. jaké mají  být obvyklé vlastnosti tohoto díla, aby bylo možné dílo použít podle smlouvy  a podle stranám známého účelu smlouvy. Součástí tohoto posouzení přitom musí  být aplikace standardních pravidel výkladu projevu vůle stran v souladu s §  555 a násl. o. z.

Odvolací soud se v  odůvodnění svého rozhodnutí omezil na konstatování, že „se zřetelem k závěrům  znalce je odstoupení žalovaných po právu, a to pro nikoli řádný způsob  provádění díla. Odborné znalecké závěry ve smyslu jejich správnosti  nepodléhají hodnocení soudu. Není proto významné, že znalec při nich vyšel z  nezávazné technické normy, jejímž je spoluautorem.“

Odvolací soud se  dosud nezabýval tím, zda a proč by dílo s takovými parametry bylo v nesouladu  se stranami dohodnutým předmětem díla (parametry požadovanými stranami ve  smlouvě), obvyklými vlastnostmi díla atd., a tedy proč by výsledné dílo bylo  vadné. Právní posouzení odvolacího soudu je proto neúplné, tudíž nesprávné.

Hypotéza § 2593 o.  z. právo na odstoupení od smlouvy dále podmiňuje tím, že postup zhotovitele  by vedl k podstatnému porušení smlouvy. Zákon v poměrech závazkového vztahu  jako celku rozlišuje dvojí režim porušení smlouvy – porušení podstatné a  nepodstatné.

Podle § 2002 odst. 1  věty druhé o. z. je podstatné takové porušení povinnosti, o němž strana  porušující smlouvu již při uzavření smlouvy věděla nebo musela vědět, že by  druhá strana smlouvu neuzavřela, pokud by toto porušení předvídala. Nejvyšší  soud již v souvislosti s výkladem § 1977 o. z. uvedl, že podstatnost porušení  smluvní povinnosti podle § 2002 odst. 1 věty druhé o. z. je kritériem časově  vázaným k okamžiku uzavření smlouvy a spočívá v objektivizovaném subjektivním  posouzení zájmu druhé strany z pozice prodlévajícího.

Tento závěr se  obdobně uplatní i při posuzování podstatnosti porušení smlouvy dle § 2593 o.  z. Také zde se jedná o kritérium časově vázané k okamžiku uzavření smlouvy,  spočívající v objektivizovaném posouzení zájmu druhé strany z pozice  porušitele. Musí tedy jít v daném závazkovém vztahu o tak závažné případy, že  by zhotoviteli porušujícímu smlouvu muselo být již při uzavírání smlouvy  zřejmé, že za těchto podmínek by objednatel o smlouvu neměl vůbec zájem,  pokud by takové porušení očekával. Vzhledem k obvyklému očekávání (v  závislosti na povaze smluvních stran a na okolnostech daného případu) jde o  taková porušení smluvních podmínek, která svou závažností implikují téměř  jistou hypotetickou reakci spočívající v odmítnutí vstupu do smluvního vztahu  vůbec.

Právo na odstoupení  od smlouvy ustanovení § 2593 o. z. dále podmiňuje tím, že postup zhotovitele  by k podstatnému porušení smlouvy vedl nepochybně. Požadavek nepochybnosti se  zde nevztahuje k posouzení otázky, s jakou pravděpodobností by objednatel  smlouvu neuzavřel, kdyby o jejím budoucím porušení věděl, nýbrž otázky, s  jakou pravděpodobností by k podstatnému porušení smlouvy došlo, pokud by od  ní objednatel neodstoupil.

Obdobně jako při  výkladu § 2002 odst. 2 o. z., lze i u § 2593 o. z. vycházet z toho, že  nepochybný předpoklad porušení smlouvy musí vyplynout z chování smluvní  strany. Obsah očekávání musí být tedy v kauzálním vztahu s předchozím  dosavadním jednáním dané smluvní strany. Musí se jednat o racionální odhad  budoucího vývoje založený na chování dané strany. Tento odhad musí být přitom  vysoce pravděpodobný. Zákon vyžaduje, aby budoucí výskyt porušení smlouvy z  chování dané strany vyplýval „nepochybně“.

Musí tedy jít o  naplnění takových podmínek, na základě kterých je téměř vyloučeno (respektive  se to tak na základě obecné zkušenosti v podobných případech jeví, zejména v  důsledku fyzické nemožnosti dodržení časového harmonogramu, technologických  postupů, technických parametrů apod.), že by se budoucí vývoj mohl ubírat  jiným směrem, než který by vyústil v podstatné porušení smlouvy. Toto chování  může spočívat jak ve faktickém jednání (či naopak opomenutí) při plnění  dluhu, případně při (marné) snaze o jeho plnění (zcela nedostatečná aktivita  při realizaci plnění, při jeho přípravě apod.), tak v jednoznačném prohlášení  dané strany, že dluh nesplní. Může spočívat i v nedostatečné reakci na  nastalou změnu vnějších okolností.

Lze tak shrnout, že právo objednatele odstoupit od smlouvy o dílo podle  § 2593 o. z. náleží objednateli již ve fázi provádění díla, před jeho  předáním, a je samostatné vůči právům z vad díla vznikajícím až po jeho  převzetí; jde přitom o zvláštní, zákonnou úpravou podmíněnou aplikaci  obecného mechanismu odstoupení pro nepochybně hrozící podstatné porušení  smlouvy podle § 2002 odst. 2 o. z.

‍

Č.
6.
Údaje

25 Cdo 2430/2025

8. 9. 2026

Ochrana osobnosti,  Sněmovna, Tunelování

‍

Právní věta

Podle ustálené  judikatury Nejvyššího soudu patří k obecným východiskům práva na ochranu  osobnosti, že ke vzniku občanskoprávní povinnosti odčinit nemajetkovou újmu  způsobenou zásahem do osobnosti člověka musí být splněna podmínka existence  zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívajícího buď v  porušení, nebo ohrožení osobnosti člověka v jeho fyzické či morální  integritě. Zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí být zjištěna  existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní  sféry člověka.

Zásah do  osobnostních práv je nutno hodnotit vždy objektivně s přihlédnutím ke  konkrétní situaci, za které k neoprávněnému zásahu došlo (tzv. konkrétní  uplatnění objektivního kritéria), jakož i k osobě postižené fyzické osoby  (tzv. diferencované uplatnění objektivního kritéria). Uplatnění konkrétního a  diferencovaného objektivního hodnocení znamená, že o snížení důstojnosti  postižené fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře půjde  pouze tam, kde za konkrétní situace, za které k neoprávněnému zásahu do  osobnosti došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze  spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a  trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či  vážnosti ve společnosti pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická  osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby.

K porušení práva na  důstojnost, vážnost, čest a soukromí člověka může dojít jak nepravdivými  skutkovými tvrzeními difamačního charakteru, tak zveřejněním nepřípustných  hodnotících úsudků o této osobě. Při zkoumání přiměřenosti předmětného zásahu  se totiž rozlišují skutková tvrzení a hodnotící soudy, neboť podmínky kladené  na přípustnost každé z těchto kategorií se liší. Skutkové tvrzení se opírá o  fakt, objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování,  pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná.

V zásadě platí, že  uveřejnění pravdivé informace nezasahuje do práva na ochranu osobnosti, pokud  tento údaj není podán tak, že zkresluje skutečnost, či není natolik intimní,  že by jeho zveřejnění odporovalo právu na ochranu soukromí a lidské  důstojnosti. Hodnotící soud naopak vyjadřuje subjektivní názor autora, který  k danému faktu zaujímá určitý postoj, a to na základě vlastních, tedy  subjektivních kritérií.

Pravdivost  hodnotícího soudu proto nelze dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se  zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho veřejné prezentace je přiměřená  a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu  kritiky, tudíž zda primárním cílem není hanobení a zneuctění dané osoby. U  veřejně činné osoby se vyšší míra tolerance při posouzení skutkových tvrzení  a hodnotících soudů uplatněných při kritice související s veřejnou činností,  kterou taková osoba vykonává, zpravidla nevztahuje na nepravdivé skutkové  údaje o veřejně činné osobě.

K těmto obecným  východiskům Ústavní soud doplnil, že řešení kolize svobody projevu podle čl.  17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod na straně jedné a práva na  ochranu osobnosti podle čl. 10 odst. 1 Listiny vždy závisí na vzájemném  poměřování obou těchto práv v kontextu okolností posuzované věci.

Zohledněny musí být  zejména: 1) povaha výroku (zda jde o skutkové tvrzení nebo hodnotící soud),  2) obsah výroku (například zda jde o projev politický, či komerční), 3) forma  výroku (expresivita či vulgárnost), 4) postavení kritizované osoby, 5) zda se  výrok (kritika) dotýká soukromé či veřejné sféry kritizované osoby, 6)  chování kritizované osoby (například zda kritiku sama „vyprovokovala“ či jak  se ke kritice postavila), 7) kdo výrok pronáší (například zda se jedná o  běžného občana či politika apod.) a 8) kdy tak učiní. Nejde přitom o výčet  taxativní, v úvahu musí být vždy vzat celkový kontext věci a ve specifických  případech mohou být významné i okolnosti, jež nelze do žádné z právě  uvedených kategorií zařadit.

Je třeba vždy  hodnotit celý projev v uceleném útvaru, nikdy nelze posuzovat toliko  jednotlivý vytržený výrok anebo větu.

Všemi výše uvedenými  kritérii se odvolací soud ve svém rozhodnutí důsledně zabýval. Nelze  přisvědčit dovolací námitce, že z kontextu a zejména z navazujícího projevu  měl odvolací soud dovodit, že žalovaný netvrdil, že by se žalobkyně dopustila  trestného činu.

Poukazuje-li  dovolání na závěry rozsudků Nejvyššího soudu pak se v nich Nejvyšší soud  zabýval výrazy „přečin“ a „obviněn“, jež v obecné češtině mohou mít i jiný  význam než trestněprávní. Naopak dovolatelem použitý výraz „tuneloval“ je  novotvar, který v českém jazyce vznikl poměrně nedávno právě v souvislosti s  neoprávněným nakládáním s finančními prostředky či dalšími hodnotami jiného  subjektu za účelem protiprávního vlastního obohacení, a má proto i v obecné  češtině silně pejorativní význam, takže tento výraz nelze vyložit jinak, než  že jím označená osoba páchala trestnou činnost, a to i kdyby snad dovolatel v  jeho použití spatřoval nadsázku či přehánění.

Ohledně tvrzené  omluvy: „A pokud samozřejmě se ho to dotklo a není pravda, že tam dělal  kšefty v Opavě přes firmu, kde byla jeho manželka, tak se omlouvám.“, kterou  měl podle dovolatele odvolací soud vyložit tak, že výraz „pokud“ se vztahoval  pouze k první části věty a naopak ve druhé části věty dovolatel přijal verzi  manžela žalobkyně, že není pravdou, že „by manžel žalobkyně dělal kšefty“,  odporuje dovolatelem nabízený výklad daného výroku sémantickým pravidlům  českého jazyka a žádný adresát by jej nemohl pochopit jinak, než že podmíněno  bylo celé zbývající sdělení, nikoliv jen dovolatelem označená část.

Dovolateli lze  přisvědčit v tom, že na uvedený výrok dopadají v obecné rovině závěry  rozsudku Nejvyššího soudu, podle nějž vstupuje-li soukromá osoba do smluvních  vztahů s veřejnoprávní korporací, tj. s městem, a to navíc v otázce veřejných  zakázek, která často podléhá kontrole ze strany veřejnosti, musí počítat s  větší mírou kritiky jejího jednání jak ze strany veřejnoprávní korporace, tak  ze strany ostatních dotčených subjektů.

Nyní posuzovaný  výrok se týkal smluv uzavíraných společností, v níž figuruje žalobkyně, s  městem Opava. Proto žalobkyně sice musela počítat s větší mírou kritiky  jejího jednání, avšak zároveň platí, že oprávněnou kritikou veřejně činné  osoby není uvádění nepravdivých údajů o této osobě nebo hodnotících soudů z  těchto údajů vycházejících.

Též Ústavní soud  dospěl k závěru, že je namístě, aby soudy, jimž náleží poskytovat ochranu  základním právům, postupovaly zdrženlivě a velmi přísným pohledem posuzovaly,  zda je nezbytné svobodu projevu v konkrétním případě omezit.

Současně to však  neznamená, že svoboda projevu v parlamentu představuje absolutní hodnotu a  „vše je dovoleno“. Jakkoli je třeba hledat její limity maximálně obezřetně a  s vědomím významu svobodné politické debaty, i pro poslance a senátory je  podstatné si uvědomovat, že určité limity existují. I zde totiž platí obecný  princip, že zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. I kdyby tedy  žalobkyně byla povinna vzhledem k jejímu postavení snést vyšší míru kritiky,  nic to nemění na tom, že byla dotčena výrokem s nepravdivým skutkovým  základem, který zasáhl do jejího osobnostního práva a který v této podobě  není přípustný ani v politické diskusi.

Dovolací soud tak  neshledal, že by rozsudkem odvolacího soudu došlo k zásahu do základních práv  žalovaného na svobodu projevu a na spravedlivý proces.

‍

Č.
Údaje
Právní věta
Č.
Údaje
Právní věta