Pátky s judikaturou 13/11/26

Vyšel ze zjištění, že žalobce dne 23. 6. 2019 utrpěl vážná zranění způsobená (pravděpodobně) úderem větve spadlé z dubu, který rostl celým objemem na pozemku ve vlastnictví žalovaného. Do dubové větve byl nejméně od 1. 5. 2019 zaklesnut vrchol sousedního topolu osiky, který rostl na pozemku ve spoluvlastnictví pana F. a paní G. Větev dubu, o níž byl vrchol topolu osiky (po jeho pádu) opřen, se nejprve nalomila, poté se zlomila, nějaký čas setrvala v koruně dubu a poté, dne 23. 6. 2019, spadla na zem. Podle odborných závěrů se dub jevil v dobrém zdravotním stavu a byl přiměřeně vitální, stabilní, bez vážnějšího narušení statických poměrů, provozně bezpečný. Dubová větev se pod vlastní vahou samovolně uvolnila, ale není vyloučeno, že příčinou uvolnění a pádu byl pohyb osob v bezprostřední blízkosti spojený s lidskou činností. Na místě se v rozhodné době pohyboval žalobce a jeho dva synové. Soud neměl za dostatečně zjištěný skutkový stav ohledně doby a průběhu událostí vedoucích ke zranění žalobce.
Nejvyšší soud se již dříve vyslovil k výkladu prevenční povinnosti v občanském zákoníku účinném od 1. 1. 2014. Zdůraznil, že § 2900 o. z. zakládá obecnou prevenční povinnost každé osoby předcházet vzniku škod. Navazuje na ustanovení § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, oproti němuž však obsahuje významné formulační odlišnosti mající zásadní dopad z hlediska použitelnosti závěrů dosavadní aplikační praxe.
Vyjma toho, že § 2900 o. z. nově výslovně předpokládá nástup prevenční povinnosti pouze v případech, kdy to vyžadují konkrétní okolnosti případu či zvyklosti soukromého života, a že chrání odlišně vymezené právní statky náležející jinému, lze zásadní rozdíl spatřovat rovněž v tom, že se nadále již nepočítá s dosahem obecné prevence na případy způsobení škody opomenutím škůdce, nýbrž je postihováno výhradně konání, tj. aktivní jednání osob.
Jinými slovy, toto ustanovení má nadále dopadat jen na případy aktivního počínání, které je požadavkem generální prevence limitováno tak, že při něm musí konající osoba dbát práv jiných osob, aby do zákonem vyjmenovaných statků nebylo neopodstatněně zasaženo vzhledem ke konkrétním poměrům a souvislostem.
Zvláštní podmínky, za nichž vznikne subjektu povinnost k náhradě újmy způsobené jeho omisivním jednáním (nekonáním, opomenutím), pak, jak též bylo konstatováno ve shora odkazovaných rozhodnutích, stanoví § 2901 o. z. Za východisko právní úpravy, jež zakládá odlišný odpovědnostní režim v závislosti na tom, zda újma vzešla z aktivního či pasivního jednání škůdce, lze považovat obecnou tezi, že každý by měl v zásadě bez výjimky odpovídat za své konání, tedy jednání, jímž aktivně ovlivňuje okolí a může zasáhnout do právní sféry jiného, avšak požadovat po osobě, aby zakročila na ochranu jiného, ačkoli se na kauzálním procesu vedoucím ke vzniku újmy nijak nepodílela, je možno pouze ve specifických a zvláště odůvodněných případech. Zákon tak ukládá tzv. zakročovací povinnost toliko 1) tomu, kdo vytvořil nebezpečnou situaci nebo nad ní má kontrolu, 2) odůvodňuje-li to povaha poměru mezi osobami, potažmo 3) tomu, kdo může podle svých možností a schopností snadno odvrátit újmu, o níž ví nebo musí vědět, že hrozící závažností zjevně převyšuje, co je třeba k zákroku vynaložit. To vše za podmínky, že vznik předmětné povinnosti odůvodňují okolnosti případu či zvyklosti soukromého života. Ustanovení § 2901 o. z. má subsidiární povahu a postihuje pouze případy, v nichž je vzhledem ke konkrétním okolnostem namístě dovodit povinnost subjektu zakročit na ochranu jiného, ačkoli jiná konkrétní zákonná či smluvní povinnost v tomto směru absentuje. Nezakládá přitom samostatnou skutkovou podstatu náhrady škody, nýbrž (obdobně jako ustanovení § 2900 o. z.) toliko specifikuje podmínky, za nichž bude možno konkrétní jednání subjektu považovat za porušení zákonné povinnosti ve smyslu § 2910 o. z.
Prevenční povinnost není povinností absolutní. Vztaženo k okolnostem dané věci, nevyžaduje zajištění, aby strom nebo větev za žádných okolností nespadly. Vyžaduje však takový stupeň obezřetnosti, který lze vzhledem ke konkrétnímu stavu stromu, jeho umístění, předvídatelnému pohybu osob a majetku v jeho dosahu a dostupným informacím rozumně požadovat. Opomenutí tak může spočívat v neprovedení přiměřené kontroly stromu v místě, kde jeho pád může ohrozit osoby pohybující se po frekventované trase, v nepřijetí opatření k odstranění nebo alespoň omezení rizika pádu stromu, popřípadě v neupozornění na rizika pohybu nebo průjezdu ohroženou lokalitou, v nereagování na zjistitelné symptomy závadného stavu, zejména na patrné známky snížené pevnosti kmene nebo na usychání větví, v neprovedení konkrétního pěstebního opatření doporučeného při inventarizaci či odborném posouzení stromu, bylo-li zjištěno, že jeho realizace mohla podstatně snížit pravděpodobnost pádu.
Naopak samotný pád stromu či větve porušení povinnosti nedokládá, byl-li strom v dobrém stavu, nebezpečí pádu nebylo předvídatelné a škodní následek vyvolala mimořádná povětrnostní situace.
V posuzovaném případě spočívá pochybení obou soudů již v tom, že případ posuzovaly podle § 2900 o. z. namísto § 2901 o. z. Dovolatel totiž žalovanému nevytýkal pochybení při konání, ale protiprávní jednání spatřoval v opomenutí žalovaného. Zejména soud prvního stupně pochybil, pokud považoval otázku, zda žalovaný zanedbal či nezanedbal náležitý dohled za otázku skutkovou (bod 22 jeho rozhodnutí). Posuzují-li soudy, zda došlo k porušení prevenční povinnosti, musí na základě kritérií uvedených v § 2900 o. z. a § 2901 o. z. vyložit, jak se měl tvrzený škůdce v daném případě zachovat. Jedná se tedy o úvahu právní. Na základě porovnání této úvahy se zjištěným skutkovým stavem následně mohou dojít k závěru, zda škůdce jednal či nejednal protiprávně.
Dospějí-li k závěru o jeho pochybení, musí konkrétně uvést, jak se měl v dané situaci zachovat a proč mu lze konání či opomenutí vytknout. Odvolací soud uzavřel, že žalovaný neporušil prevenční povinnost, avšak neuvedl, jak se měl za dané situace zachovat, a nevypořádal se s námitkou dovolatele, že žalovaný měl povinnost topol osiku odstranit či provést jiná opatření, např. informovat vlastníky pozemku, na kterém topol osika rostl, příp. označit místo páskou apod. Z hlediska tohoto posouzení je podstatné, že topol osika byl do dubu rostoucího na pozemku žalovaného zaklesnut téměř dva měsíce a že svědek H., který u žalovaného pracoval jako lesník, vypověděl, že by nastalou situaci řešil a uvědomil by vlastníka pozemku, pokud by ji zjistil. Lze shrnout, že soudy obou stupňů posoudily otázku protiprávnosti jednání žalovaného nesprávně. Pro úplnost lze doplnit, že ani případná odpovědnost vlastníků topolu osiky nevylučuje souběžnou odpovědnost žalovaného (§ 2915 o. z.).
Ohledně otázky, zda soudy správně posoudily otázku příčinné souvislosti, je třeba odkázat na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle níž je otázka existence příčinné souvislosti mezi tvrzeným protiprávním jednáním či opomenutím a vznikem škody zásadně otázkou skutkovou, neboť soud na podkladě provedených důkazů zjišťuje, zda jsou tyto skutečnosti ve vztahu příčiny a následku. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá toliko v určení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit.
Příčinou škody nemusí být okolnost jediná; na vzniku škodného následku se může podílet více příčin, přičemž právně významná je každá z nich, bez níž by ke škodě nedošlo a která se na jejím vzniku podstatně spolupodílela. Je-li dáno více následně působících příčin, příčinná souvislost se přerušuje jen tehdy, působí-li nová okolnost jako výlučná a samostatná příčina škody, která vyvolala následek nezávisle na původní škodní události; zůstala-li však původní škodní událost okolností, bez níž by škoda nenastala, příčinná souvislost přerušena není.
Soudy dovodily, že bezprostřední příčinou pádu větve nebyl stav dubu, který byl zdravotně v pořádku, stabilní a provozně bezpečný. Klíčovou příčinou podle nich bylo statické selhání sousedního topolu osiky, jehož zlomený vrchol byl nejméně od května 2019 zaklesnut do koruny dubu a postupně způsobil podélné nalomení dubové větve. Když pak 23. 6. 2019 vrchol topolu definitivně spadl na zem, došlo k dalšímu poškození a uvolnění již nalomené dubové větve. Odvolací soud výslovně uzavřel, že nebýt pádu a zaklínění vrcholu topolu osiky, dubová větev by se nezlomila a nespadla, takže příčinnou souvislost se stavem dubu ani jednáním jeho vlastníka neshledal.
Takto provedené posouzení příčinné souvislosti však není úplné. Lze souhlasit s úvahou, že větev dubu by se neulomila, pokud by nedošlo ke statickému selhání topolu osiky. Protože však soudy nedostatečně posoudily otázku tvrzeného protiprávního jednání (v podobě opomenutí) žalovaného, nesprávně posoudily i otázku příčinné souvislosti. Tu totiž měly zjišťovat právě mezi tímto opomenutím a vznikem újmy na straně dovolatele. Jestliže by například soudy uzavřely, že žalovaný měl povinnost topol osiku po zaklesnutí do dubu odstranit, bylo by nepochybně jeho opomenutí příčinou (jednou z příčin) vzniku újmy. Pokud by žalovaný topol osiku odstranil, větev dubu by se neulomila a nezasáhla by dovolatele (touto úvahou však dovolací soud nepředjímá posouzení otázky, zda žalovaný opravdu takovou povinnost měl).
Konečně dovolatel soudům vytýká nesprávné právní posouzení spoluúčasti poškozeného na vzniklé újmě, jíž se zabýval soud prvního stupně. Byť dovolatel v této části dovolání nevymezil přípustnost, dovolací soud na základě § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédl k vadě řízení spočívající v tom, že v této části bylo rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné. Soud prvního stupně ke spoluúčasti poškozeného uvedl, že si dovolatel počínal nezodpovědně, neměl souhlas ke zpracování spadlých větví svépomocí, pohyboval se v nebezpečném prostoru a nevěnoval náležitou pozornost možnosti hrozícího nebezpečí pádu dalších větví či stromů. Následně uzavřel: „Žalobce tedy přispěl ke vzniku škody rozhodující měrou tím, že nepřizpůsobil své chování na místě vzniklé nebezpečné situaci.“ S takovým závěrem lze obecně souhlasit, nicméně z rozhodnutí není patrný rozsah, v jakém soud prvního stupně spoluúčast poškozeného na vzniklé újmě shledal. Nelze tedy posoudit, zda soud prvního stupně dospěl k závěru o výlučném podílu žalobce na vzniklé újmě či nikoliv, neboť ze slov „rozhodující měrou“ ani vyjmenovaných pochybení dovolatele nelze učinit žádný závěr o odpovědnosti žalovaného. Další vady dovolací soud v posuzovaném řízení neshledal.
Pro úplnost dovolací soud poznamenává, že oba soudy sice citovaly ve svých rozhodnutích celou řadu ustanovení, avšak z jejich rozhodnutí není zcela patrné, jak tato ustanovení aplikovaly, což činí jejich rozhodnutí obtížně srozumitelná. Zabývaly se sice především prevenční povinností žalovaného, avšak odkázaly i na § 2937 o. z., jehož aplikace se dovolával i dovolatel, avšak z jejich rozhodnutí není zřejmé, jak toto ustanovení vyložily. Zda dovodily, že věc způsobila škodu sama od sebe, či nikoli, a zda se zabývaly tím, že zákon za primárně povinného označuje toho, kdo nad věcí měl mít dohled. Navíc (obdobně jako v případě prevenční povinnosti) z jejich rozhodnutí nelze seznat, zda měly za to, že se žalovaný své odpovědnosti zprostil. Chybí totiž úvahy o tom, v čem měl spočívat náležitý dohled a zda žalovaný tomuto požadavku dostál, a to včetně vyřešení otázky, kdo stran prokázání těchto skutečností nese důkazní břemeno.
Právní jednání se posuzuje podle svého obsahu [§ 555 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“)]. Každý projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět; není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla přikládala (rozumí se v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. § 556 odst. 1 o. z.).
Kromě úmyslu (záměru) jednajícího (ve zjištěné nebo přisouzené podobě) se při výkladu projevu vůle přihlíží také k „praxi zavedené mezi stranami v právním styku“, k tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají (srov. § 556 odst. 2 o. z.). Byl-li při výslovném projevu vůle použit výraz, který sám o sobě připouští různý výklad, a nepodaří-li se výše uvedeným postupem vyjasnit projev vůle, měl by se podle ustanovení § 557 o. z. vyložit „k tíži toho, kdo výrazu použil jako první“.
Výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno, a pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou jednající neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji; výkladem projevu vůle není dovoleno ani měnit smysl jinak jasného právního jednání.
Právní úprava v nyní platném občanském zákoníku opouští – jak vyplývá i z důvodové zprávy k tomuto zákonu – důraz na formální hledisko projevu, typický pro předchozí občanský zákoník (srov. zejména ustanovení § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013), a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob.
Základním hlediskem pro výklad právního jednání je tedy podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají.
Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen.
Při zjišťování skutečné vůle jednajících nelze též opomenout interpretační předpoklad racionálních aktérů, podle něhož je při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání třeba vycházet z předpokladu, že strany jednaly racionálně.
Volní projev je třeba vykládat tak, aby nevyústil v nesmyslné (absurdní) závěry o projevené vůli, podle pravidla výkladu ve prospěch efektivnosti. Ústavní soud pak zdůrazňuje, že řešení, která se příčí požadavku rozumného a spravedlivého uspořádání vztahů, jsou nepřijatelná.
1) Výkladu podléhá zásadně každé právní jednání, bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné). Je tomu tak již proto, že sám závěr o jednoznačnosti (jasnosti) určitého právního jednání je výsledkem jeho výkladu.
2) Základní (prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení § 556 odst. 1 o. z. Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním). Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje (a § 556 odst. 1 věta první o. z. tak stanoví výslovně), aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov).
3) Při zjišťování skutečné vůle jednajících nelze též opomenout interpretační předpoklad racionálních aktérů, podle něhož je při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání třeba vycházet z předpokladu, že strany jednaly racionálně. Volní projev je třeba vykládat tak, aby nevyústil v nesmyslné (absurdní) závěry o projevené vůli, podle pravidla výkladu ve prospěch efektivnosti. Na ten lze usuzovat zejména z konkrétních okolností a z konkrétních zájmů stran.
4) Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z. (nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen). Ustanovení § 556 odst. 2 o. z. pak uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží.
5) Výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou subjekt občanskoprávního vztahu neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji. Výkladem projevu vůle není dovoleno ani měnit smysl jinak jasného právního jednání.
Z uvedeného přehledu vyplývá, že pro správnou interpretaci právního jednání je stěžejní zjištění skutečné vůle (úmyslu) jednajících; tvrzení stran v soudním řízení ohledně tohoto úmyslu je však mnohdy odlišné (je tak tato otázka skutkově sporná) a stane se předmětem (mnohdy velmi obtížného) dokazování.
Tato situace nastala i v tomto řízení; zástavní věřitel tvrdí určitý výklad smlouvy ze dne 16. 4. 2021, který je v jeho prospěch, tento výklad však zástavní dlužnice odmítá jako nesprávný (tvrdí, že úmysl stran nebyl takový, jak tvrdí zástavní věřitel, a přednáší svoji verzi výkladu sporného ujednání, která je samozřejmě k jejímu prospěchu).
Odvolací soud při zjišťování skutečné (společné) vůle smluvců ohledně rozsahu zajištění (které dluhy obligačního dlužníka jsou zajištěny) při sjednávání zástavní smlouvy ze dne 16. 4. 2021 vyšel (pouze) ze skutkových tvrzení účastníků a vlastního textu zástavním smlouvy (tedy neprováděl dokazování), což je procesní postup, který je sice v souladu s judikaturními závěry, vztahujícími se k postupu soudu v první fázi řízení o nařízení soudního prodeje zástavy (srovnej rozhodnutí uvedená pod body 10 a 11 odůvodnění tohoto rozhodnutí), avšak nemůže vést ke správnému zjištění skutečné vůle účastníků (je v rozporu s judikaturními závěry, vztahujícími se k problematice interpretace vícestranného právního jednání – viz body 13 – 16 odůvodnění tohoto rozhodnutí).
Odvolací soud měl k dispozici (jak vyplývá z protokolu o jednání ze dne 29. 9. 2025) prohlášení zástavního věřitele a zástavní dlužnice (resp. jejich zástupců) o tom, jak „vnímali ujednání“ (co zamýšleli ujednáním) o „limitaci zajištěného dluhu“ (tedy o obsahu článku I/1.4 zástavní smlouvy ze dne 16. 4. 2021); z tohoto prohlášení se však shodná vůle o obsahu tohoto článku nezjistila, každá ze stran přednesla svoji vlastní, od verze druhé strany odlišnou, představu o rozsahu zajištění.
Dále měl odvolací soud k dispozici (ne zcela určité) prohlášení zástavního věřitele, že „… nebylo toto ustanovení (rozuměno článek I./1.4 zástavní smlouvy ze dne 16. 4. 2021) nijak zvlášť komunikováno …“, (neboť nebylo nikterak mezi stranami nejasné); zástavní dlužnice se k tomuto tvrzení nevyjádřila.
Nebylo však postaveno na jisto, kdo připravoval text zástavní smlouvy, pouze zástavní věřitel uvedl, že se „… domnívá, že to byl D. (statutární zástupce zástavní dlužnice) …“; zástavní dlužnice se opětovně k této informaci nijak nevyjádřila.
Naposledy měl odvolací soud k dispozici pouze listiny osvědčující existenci zastaveného dluhu (smlouva o peněžité zápůjčce ze dne 16. 4. 2021, dodatky ze dne 22. 4. 2021 a 20. 7. 2023, dohoda o způsobu úhrady závazků ze dne 21. 11. 2024); z těchto dokladů však odvolací soud žádné poznatky, vztahující se k výkladu článku I./1.4 zástavní smlouvy ze dne 16. 4. 2024, neučinil. Dále měl k dispozici listiny osvědčující existenci zástavního práva a co je zástavou (zástavní smlouvu ze dne 16. 4. 2024 a výpis z katastru nemovitostí).
Za takto nastavené skutkové situace se však odvolací soud nemohl přiklonit k té které verzi výkladu sporného článku zástavní smlouvy, neboť neměl (a ani nemohl mít) dostatečné informace pro posouzení skutečné vůle (záměru) jednajících, tedy mimo jiné praxi zavedenou mezi stranami v právním styku, co projevu vůle předcházelo, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají.
V tomto řízení tak bez rozsáhlejšího dokazování nelze posoudit důvodnost námitky výkladu právního jednání (zástavní smlouvy) ve prospěch zástavní dlužnice; jak již bylo uvedeno výše, nic nebrání zástavní dlužnici stejné námitky uplatnit v případném exekučním řízení v rámci návrhu na zastavení exekuce a důvodnost svých námitek v tomto řízení i prokázat.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi (v kontextu § 1 odst. 2 o. z.) opakovaně zdůrazňuje, že právní normy soukromého práva jsou zásadně dispozitivní.
Jinak řečeno, strany se mohou při úpravě svých práv a povinností od právních norem soukromého práva odchýlit, jestliže to zákon nezakazuje. Ustanovení § 1 odst. 2 o. z. vychází z předpokladu, že takový zákaz bude výslovný. Výslovný zákaz přitom může být přímý i nepřímý. V případě přímého zákazu zákon výslovně určuje, že se určité jednání zakazuje (srov. například právě § 1 odst. 2 části věty za středníkem o. z.).
Povaha právní normy, od níž se taková ujednání odchylují (tj. zda jde o právní normu absolutně či relativně kogentní anebo o právní normu dispozitivní), přitom není významná. Jinak řečeno, ani od dispozitivní právní normy se strany nemohou odchýlit způsobem popsaným v § 1 odst. 2 části věty za středníkem o. z. Je-li však možno jakoukoliv odchylku od určité právní normy považovat (per se) za porušující dobré mravy, veřejný pořádek či právo upravující postavení osob, lze takovou právní normu kvalifikovat jako (absolutně) kogentní.
O nepřímý výslovný zákaz jde zpravidla tehdy, zakazuje-li zákon odchylné ujednání stran tím, že je prohlašuje za neplatné, případně za zdánlivé, či určuje, že se k němu nepřihlíží (srov. například § 580 o. z.). I v tomto případě platí, že zákon zakazuje každou odchylku od určité právní normy, která odporuje jejímu smyslu a účelu, byť by obecně nešlo o právní normu (absolutně) kogentní (tedy byť by jiné odchylky od právní normy byly možné). Brání-li však smysl a účel určité právní normy jakémukoliv odchylnému ujednání, půjde o právní normu (absolutně) kogentní.
Samotná skutečnost, že zákon s určitým ujednáním stran výslovně nepočítá, neznamená, že by takové ujednání strany nemohly uzavřít a že by jím neměly být vázány. Pouze tehdy, odporuje-li takové ujednání smyslu a účelu určité právní normy, lze uvažovat o jeho neplatnosti, pakliže to smysl a účel dotčené právní normy vyžaduje.
Ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu je dovozováno, že smyslem a účelem práv z vadného plnění (tj. i účelem přiměřené slevy z kupní ceny) je opětovně docílit rovnovážného stavu mezi plněním smluvních stran (zaplacenou kupní cenou a obdrženou věcí), který byl narušen vadným plněním jedné z nich (prodávajícím), tj. tím, že oproti smluvně předpokládanému stavu ekvivalence plnění (kupující za určitou dohodnutou kupní cenu měl obdržet bezvadné plnění této dohodnuté ceně odpovídající) ve skutečnosti kupující obdržel plnění vadné, a tedy již proto neodpovídající sjednané ceně.
Nejvyšší soud v kontextu výše uvedené ustálené rozhodovací praxe konstatoval, že právní úpravu práva na slevu z kupní ceny, jež patří mezi jedno z práv z vadného plnění, lze považovat zásadně za dispozitivní. V citovaném rozhodnutí se Nejvyšší soud zabýval situací, kdy si strany již ve smlouvě samy určí výši slevy z kupní ceny, kterou pro případ vadného plnění považují za přiměřenou tomu, aby bylo opět dosaženo ekvivalence plnění, případně určí způsob, jakým taková přiměřená výše slevy bude v budoucnu stanovena. Nejvyšší soud ovšem v R 29/2026 neřešil otázku, zda se strany mohou dohodou odchýlit od právní úpravy práv z vadného plnění i poté, co kupující prodávajícímu vadu věci oznámí a sdělí, že uplatňuje právo na přiměřenou slevu z kupní ceny.
Z hlediska omezení smluvní autonomie spojuje s okamžikem oznámení („vytknutí“) vady věci právní následky především právní úprava prodeje hmotné movité věci spotřebiteli. Ustanovení § 2174 o. z. obsahuje nepřímý výslovný zákaz odchylných ujednání, jež vedou k omezení či vyloučení práv kupujícího jako spotřebitele z vad.
Jmenovaná relativně kogentní právní norma se však podle doslovu zákona vztahuje pouze na taková ujednání, jež byla stranami učiněna ještě před vytknutím vady kupujícím jako spotřebitelem. Z toho lze a contrario usuzovat, že pro dobu po oznámení („vytknutí“) vady nejsou vyloučena ujednání, jimiž si strany spotřebitelské kupní smlouvy ex post upraví práva z vadného plnění (včetně práva na přiměřenou slevu z kupní ceny) odchylně od zákonné úpravy. Právně logický výklad uvedeného právního pravidla lze hodnotově podpořit i tím, že smyslem ustanovení § 2174 o. z. je chránit spotřebitele před paušálním vzdáním se práv z vad, o kterých při podpisu smlouvy nevěděl a nemohl proto posoudit jejich význam. Jakmile ale spotřebitel o konkrétní vadu zjistí a oznámí ji prodávajícímu, již mu nic nebrání, aby posoudil její hospodářský dopad a aby se svým nárokem z vadného plnění dle svých preferencí disponoval. Vyjádřeno jinak, jakmile vada vyjde najevo a spotřebitel ji oznámí prodávajícímu, je tím ochranný účel relativně kogentní normy § 2174 o. z. vyčerpán.
Neomezuje-li zákon po oznámení („vytknutí“) vady strany kupní smlouvy v nakládání s právy z vadného plnění tam, kde kupujícím je spotřebitel, tím spíše se musí uplatnit smluvní volnost stran v případech, kdy jako kupující vystupuje v právním vztahu z kupní smlouvy osoba od spotřebitele odlišná. Správnost uvedeného závěru lze doložit i tím, že podle obecné právní úpravy kupní smlouvy může kupující již provedenou volbu práva z vadného plnění změnit zásadně pouze se souhlasem prodávajícího (srov. výše citovaná ustanovení § 2106 odst. 2 o. z. a § 2107 odst. 3 o. z.). Účelem uvedených zákonných pravidel je v první řadě ochrana prodávajícího před opakovanými jednostrannými změnami nároků z vad ze strany kupujícího. Dotčená právní úprava ovšem neomezuje strany v tom, aby se následně (po oznámení vady a volbě konkrétního práva z vad kupujícím) dohodly na jiném způsobu vyrovnání narušené ekvivalence plnění, než kterou předpokládá zákon. Obsahové meze takových ujednání jsou samozřejmě dány tzv. obecnými korektivy právního jednání (srov. zejména § 1 odst. 2 o. z., § 6 o. z. a § 8 o. z.).
Na tomto základě lze uzavřít, že účelu práv z vadného plnění se neprotiví, pokud se strany po oznámení vady a volbě práva z vad kupujícím (např. práva na přiměřenou slevu z kupní ceny) dohodnou na jiném než zákonem předpokládaném právu nebo plnění, které je ve vztahu mezi nimi způsobilé narovnat poruchu ekvivalence plnění vzniklou vadným plněním prodávajícího. Není tak vyloučeno, aby se strany kupní smlouvy poté, co kupující oznámil vadu a uplatnil u prodávajícího právo na přiměřenou slevu z kupní ceny, dohodly, že k opětovnému nastolení vzájemné ekvivalence plnění dojde například tím, že prodávající předá kupujícímu jinou věc nebo mu poskytne určité plnění.
K tomu dovolací soud pro úplnost dodává, že odchylné úpravě práv z vad poté, co již kupující vadu oznámil, mohou strany kupní smlouvy využít hned několika institutů smluvního práva. Mohou jimi být zejména dohoda o změně závazku (§ 1901 o. z.), novace (§ 1902 o. z.) či v případě spornosti práv z vadného plnění narovnání (§ 1903 o. z.). Zda a případně o kterou z uvedených dohod, jež se svými právními účinky liší, se v konkrétním případě může jednat, zhodnotí soud na základě použití pravidel interpretace právního jednání (§ 555 a násl. o. z.). Neopomene se rovněž zabývat posouzením předmětu takové dohody (zda jím skutečně je úprava práv z vad), jakož i tím, zda jejími stranami jsou strany kupní smlouvy.
V projednávané věci vyšel odvolací soud ze skutkových tvrzení jednatele žalobkyně o tom, že mu žalovaný přislíbil přenechání „honitby na tři roky, aby se tím kompenzovala škoda“ vzniklá na stropech II. nadzemního podlaží budovy.
Z obsahu spisu se dále podává, že jednatel žalobkyně na jednání odvolacího soudu dne 26. 6. 2024 tvrdil, že mu žalovaný „povolenku nevydal ani po dvou letech“ a že žalovaný vyzval jednatele žalobkyně „ať jej zažaluji, protože mi povolenku nedá“.
Z uvedených žalobních tvrzení ovšem nelze bez dalšího dovozovat, že by tvrzená dohoda o kompenzaci byla uzavřena mezi žalobkyní a žalovaným (není jasné, zda jednatel vystupoval sám za sebe nebo za žalobkyni) ani že by jejím předmětem byla skutečně změna žalobkyní uplatněného nároku z vadného plnění (arg. „aby se tím kompenzovala škoda“). Nadto nelze z tvrzených projevů vůle vyloučit, že taková dohoda posléze nezanikla v důsledku právního jednání jedné ze jejích stran (arg. „ať jej zažaluji, protože mi povolenku nedá“). Jestliže odvolací soud tyto pochybnosti ohledně tvrzené dohody o kompenzaci neodstranil a vycházel z toho, že mezi stranami sporu došlo po oznámení vad vodorovných konstrukcí II. nadzemního podlaží budovy k dohodě o kompenzaci vad, je jím provedené posouzení neúplné, a tedy nesprávné.
Jak bylo uvedeno výše, žádná z účastnic tohoto řízení, které jsou jedinými smluvními stranami smlouvy o zápůjčce ze dne 1. 7. 2017, tuto smlouvu neuzavřela jako podnikatel (k nemožnosti tento závěr odvolacího soudu nyní přezkoumat viz výše). Ve vztahu mezi nimi navzájem zde tudíž absentuje slabší smluvní strana představovaná spotřebitelem, jemuž by bylo prostřednictvím právní úpravy spotřebitelských smluv (viz § 1810 a násl. o. z.) namístě poskytnout odpovídající míru ochrany proti té smluvní straně, která by v právním vztahu figurovala jako podnikatel, a to za účelem dosažení vzájemné rovnováhy stran.
Na závazkové vztahy založené smlouvou, jejímiž účastníky jsou na obou stranách nepodnikatelé, se tak ustanovení o ochraně spotřebitele neuplatní, a to dokonce ani v tom případě, že jedna z těchto smluvních stran jedná prostřednictvím podnikatele. Soudní dvůr Evropské unie k tomu uvedl, že jednotlivé právní nástroje týkající se spotřebitelských vztahů uznávají potřebu chránit slabší smluvní stranu, pokud smlouva byla uzavřena mezi osobou, která nejedná v rámci profesionální nebo podnikatelské činnosti, a osobou, která jedná v rámci takové činnosti.
Vzhledem k cíli ochrany spotřebitelů stanovenému unijním právem, který spočívá v obnovení rovnosti smluvních stran ve smlouvách uzavřených mezi spotřebitelem a podnikatelem, nelze použití těchto ustanovení rozšiřovat na osoby, vůči nimž tato ochrana není odůvodněná, přičemž nerovnost smluvních stran chybí i ve smluvním vztahu mezi dvěma osobami, které nejednají v rámci profesionální nebo podnikatelské činnosti. Na tento vztah se tedy nemůže vztahovat ochranný režim, který platí pro spotřebitele uzavírající smlouvy s osobami, které jednají v rámci profesionální nebo podnikatelské činnosti.
Poukázala-li žalobkyně v rámci své dovolací argumentace též na závěry usnesení Nejvyššího přehlédla, že se toto rozhodnutí týká vztahu mezi společností Bankerat a věřitelem, jenž se vůči této společnosti nacházel v postavení spotřebitele, nikoliv vzájemného vztahu mezi stranami smlouvy o spotřebitelském úvěru.
Zmíněný charakter obou smluvních stran pak sám o sobě nemůže odůvodnit ani závěr o nearbitrabilitě sporu, který mezi účastnicemi z uzavřené smlouvy vyplynul. Výše citované ustanovení § 2 odst. 1 ZRŘ, ve znění, jež je účinné od 1. 12. 2016, totiž brání tomu, aby se rozhodčí smlouva týkala sporů ze smluv, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel. O takovou smlouvu se však v nyní posuzovaném případě nejedná.
Zbývá však zodpovědět otázku, zda je možné důvod pro aplikaci zmíněné výluky z arbitrability předmětného sporu upravené v § 2 odst. 1 ZRŘ dovodit z povahy uzavřené smlouvy za situace, že se navzdory tomu, že byla uzavřena mezi dvěma nepodnikateli, jedná o smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb.
Nejvyšší soud dospěl mimo jiné k závěru, že o spotřebitelský úvěr jde nejen tehdy, je-li věřitelem ze smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, poskytovatel (tj. ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru ten, kdo jako podnikatel spotřebitelský úvěr poskytuje), ale i v případě, pokud v procesu úvěrování spotřebitele vystupuje jako prostředník zprostředkovatel (tedy ten, kdo jako podnikatel spotřebitelský úvěr zprostředkovává), i když věřitelem ze smlouvy, ve které se tento úvěr sjednává, není poskytovatel.
Nejvyšší soud tento závěr přijal na základě výkladu příslušných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, zejména pak jeho § 2 odst. 1 a § 3 odst. 1 písm. b), tedy normy, jež v tuzemském právním řádu mimo jiné zpracovává i obdobně vyznívající úpravu obsaženou ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, a v jejímž čl. 3 písm. f) je pojem „zprostředkovatel úvěru“ vymezen tak, že jde o fyzickou nebo právnickou osobu, která nejedná jako věřitel a která v rámci své živnosti, podnikání nebo povolání za odměnu, která může mít peněžitou podobu anebo jakoukoli jinou dohodnutou finanční podobu, i) spotřebitelům předkládá nebo nabízí úvěrové smlouvy, ii) pomáhá spotřebitelům v souvislosti s uzavřením úvěrové smlouvy prováděním jiných přípravných prací nebo iii) uzavírá úvěrové smlouvy se spotřebiteli jménem věřitele. Shodný závěr ve vztahu k úvěrům poskytnutým v rámci režimu „peer-to-peer“ nebo „person to person“), tedy v režimu, kdy poskytovatelem úvěru je fyzická osoba (nikoliv úvěrová společnost, ať již banka nebo nebankovní společnost), přičemž k uzavření smlouvy je využito internetového rozhraní, které bývá obvykle vytvořené profesionálem (zprostředkovatelem), ostatně sdílí i Ústavní soud, jak patrno z jeho usnesení ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. III. ÚS 1422/22.
Zákon o spotřebitelském úvěru přitom vlastní (speciální) úpravu, jež by pokrývala otázku řešení sporů mezi stranami smlouvy o spotřebitelském úvěru prostřednictvím rozhodčího řízení, neobsahuje. V něm zmíněná možnost mimosoudního řešení sporů prostřednictvím finančního arbitra [viz např. § 93 odst. 1 písm. j) nebo § 106 odst. 1 písm. s) zákona o spotřebitelském úvěru], která navazuje na úpravu obsaženou v zákoně č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, ve znění pozdějších předpisů, takovou úpravou není, neboť finanční arbitr ve své podstatě představuje orgán veřejné moci s pravomocí správního orgánu, jehož pravomoc vyplývá přímo ze zákona, nikoliv rozhodčí orgán ve smyslu zákona č. 216/1994 Sb.
Požadavek, který by směřoval ke kategorickému vyloučení možnosti stran smlouvy o spotřebitelském úvěru svěřit rozhodnutí o jejich vzájemném sporu vyplývajícím z této smlouvy do rukou rozhodce, přitom neplyne ani z evropského práva, z něhož dotčený zákon vychází [srovnej např. čl. 24 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, nebo směrnici Evropského parlamentu a Rady 2013/11/EU ze dne 21. 5. 2013 o alternativním řešení spotřebitelských sporů a o změně nařízení (ES) č. 2006/2004 a směrnice 2009/22/ES].
Nejvyšší soud, přestože nepopírá důležitost gramatické (jazykové) metody výkladu právního předpisu jako jedné ze základních metod, ve své rozhodovací praxi opakovaně uvedl, že nelze vystačit pouze s tímto výkladem, a to zejména tam, kde panují důvodné pochybnosti o obsahu konkrétní právní normy.
Jakkoli je třeba vyhnout se rozhodovací libovůli, k níž výklad odchylný od textu zákona (contra verba legis) může svádět, soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje zejména účel zákona, ale také historie jeho vzniku, systematika či některý z ústavních principů.
V této souvislosti Nejvyšší soud konstantně odkazuje i na nálezovou judikaturu Ústavního soudu, v níž se připomíná, že jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení k aplikované právní normě, a je tedy pouhým východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu, k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.
Současné znění § 2 odst. 1 ZRŘ, které s účinností od 1. 12. 2016 výslovně vylučuje uzavření rozhodčí smlouvy, jež by se týkala řešení sporů ze smluv, které se spotřebitelem uzavřel podnikatel, bylo do uvedeného zákona vtěleno jeho novelou provedenou zákonem č. 258/2016 Sb., jímž se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o spotřebitelském úvěru.
Původní vládní návrh této novely uvedenou změnu neobsahoval, pročež důvodová zpráva vydaná z tomuto návrhu se o ní nezmiňuje. Do zákona byla zanesena až na základě poslaneckého pozměňovacího návrhu, který, jak zaznělo během rozpravy v rámci druhého čtení zákona č. 258/2016 Sb., byl odůvodněn zneužívajícími praktikami úvěrových společností poškozujícími spotřebitele, při nichž podnikatel, jenž spotřebiteli poskytl úvěr, fakticky určoval osobu rozhodce, který vzniklý spor poté rozhodl v podnikatelův prospěch.
Žádná odborná diskuze přitom předložení a schválení tohoto návrhu nepředcházela.
Tento legislativní akt tedy náhle ukončil do té doby probíhající legislativní a judikatorní vývoj, na jehož základě docházelo k postupnému zpřesnění a zpřísnění podmínek platnosti rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách, který však současně k později přijatému plošnému zákazu těchto doložek ve spotřebitelských smlouvách nesměřoval. Od původního liberálního postoje – zdůrazňujícího princip smluvní autonomie a odpovědnosti (nejen) spotřebitele za obsah smlouvy, kterou podepsal, tedy postoje, který byl zastáván v době po přijetí zákona č. 216/1994 Sb. a vycházel mimo jiné i z chybějící regulace spotřebitelských arbitráží, dospěl judikatorní vývoj v letech 2010 a 2011 k restriktivnímu výkladu možností, jak lze v rozhodčích smlouvách (nejen spotřebitelských) volbu rozhodce platně upravit a za jakých podmínek lze hovořit o stálém rozhodčím soudu.
Na tento vývoj poté navázala legislativní změna provedená novelou zákona č. 216/1994 Sb., jež byla obsažena v zákoně č. 19/2012 Sb. a do znovelizovaného předpisu zařadila úpravu sledující posílení ochrany spotřebitelů, která by odpovídala standardům evropské legislativy a judikatury Soudního dvora Evropské unie ke směrnici Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách.
Přitom Nejvyšší soud uvedl, že obecně nelze a priori prohlásit všechny rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách za zneužívající klauzule.
Úplný zákaz rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách, který byl do našeho právního řádu zaveden zákonem č. 258/2016 Sb., tak sice byl reakcí zákonodárce na v minulosti se vyskytující případy zneužívajících praktik, jež závažně poškozovaly spotřebitele jako slabší stranu smluvního vztahu, na tehdejší legislativní a judikatorní vývoj v této oblasti však překvapivě a adekvátně nenavázal, přičemž zároveň s tím nereagoval ani na žádný takto vyznívající požadavek, jenž by vyplýval z evropského práva. V rámci Evropské unie se tak dotčená tuzemská právní úprava stala pro své restriktivní pojetí raritní.
Na základě uvedených skutečností Nejvyšší soud dospívá k závěru, že extenzívní interpretace zákazu vysloveného v § 2 odst. 1 ZRŘ, jehož se žalobkyně nyní dovolává, vedoucí k jeho rozšíření i mimo právní vztahy mezi podnikatelem a spotřebitelem, není namístě.
Samotná skutečnost, že právní vztah mezi účastnicemi, z nichž žádná podnikatelkou není (a nejedná se tudíž o vztah typický nevyrovnaným postavením smluvních stran volajícím po nezbytné ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany ve smyslu směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách), podléhá v důsledku využití zprostředkovatelských služeb podnikající společnosti Bankerat (poskytovaných v rámci platformy „peer-to-peer“ a spočívajících v pomoci s navázáním kontaktu mezi účastnicemi, s uzavřením úvěrové smlouvy i s administrací příslušných plateb) též právní regulaci obsažené v zákoně o spotřebitelském úvěru, proto závěr o aplikovatelnosti výluky upravené v § 2 odst. 1 ZRŘ neodůvodňuje.
Lze proto uzavřít, že fyzické osoby, jež jsou stranami smlouvy o peněžité zápůjčce, kterou uzavřely mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání, si mohou dohodnout, že o sporech, jež z této smlouvy mezi nimi vzniknou, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud (§ 2 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů) i tehdy, pokud uzavření smlouvy bylo těmto stranám zprostředkováno zprostředkovatelem ve smyslu § 3 odst. 1 písm. b) a e) zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Stejný závěr, ke kterému dospěl odvolací soud, je tudíž správný.
V systematice občanského zákoníku představuje ustanovení § 2593 o. z. zvláštní případ odstoupení od smlouvy ve vztahu k obecné úpravě § 2002 odst. 2 o. z., se specificky zákonodárcem upravenými předpoklady aplikace tohoto obecného mechanismu.
Jde tedy o zvláštní případ odstoupení pro tzv. nepochybně hrozící podstatné porušení smlouvy v situaci probíhajícího provádění díla, doplněné o podmínku předchozí výzvy objednatele k nápravě a poskytnutí přiměřené doby k jejímu zjednání.
Podle důvodové zprávy k úpravě smlouvy o dílo v občanském zákoníku „proto, že je pravidlem, že zhotovitel při provádění díla příkazům objednatele nepodléhá, musí zákon vyhradit objednateli právo kontroly nad prováděním díla. I v tom směru se přejímá dosavadní pojetí občanského a obchodního zákoníku.“
Předchozí úprava soukromého práva v ustanovení § 550 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též „obch. zák.“), stanovovala, že objednatel byl oprávněn kontrolovat provádění díla. Zjistil-li objednatel, že zhotovitel provádí dílo v rozporu se svými povinnostmi, byl objednatel oprávněn dožadovat se toho, aby zhotovitel odstranil vady vzniklé vadným prováděním a dílo prováděl řádným způsobem. Jestliže zhotovitel díla tak neučinil ani v přiměřené lhůtě mu k tomu poskytnuté a postup zhotovitele by vedl nepochybně k podstatnému porušení smlouvy (§ 345 odst. 2), byl objednatel oprávněn odstoupit od smlouvy. V § 642 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též „obč. zák.“), bylo stanoveno, že objednatel byl oprávněn odstoupit od smlouvy i tehdy, je-li zřejmé, že dílo nebude včas hotovo nebo nebude provedeno řádně, a jestliže zhotovitel neučiní nápravu ani v poskytnuté přiměřené lhůtě.
Již ze samotné dikce současné úpravy § 2593 o. z. je zřejmé, že inspiračním zdrojem byl především právě § 550 obch. zák. Z uvedeného a z důvodové zprávy lze usuzovat, že zákonodárce zamýšlel i v nynějším občanském zákoníku koncepčně vycházet z úpravy v obchodním zákoníku.
Pro vznik odpovědnosti zhotovitele za vady díla je rozhodný zejména okamžik předání díla objednateli. V předchozí úpravě soukromého práva srov. § 554 obch. zák. Teprve je-li dílo předáno, lze hovořit o vzniku případných práv z odpovědnosti za vady, přičemž samotné předání je nutno odlišovat od splnění povinnosti dílo provést, k němuž dochází řádným ukončením díla a předáním předmětu díla objednateli v dohodnutém místě, jinak v místě stanoveném obchodním zákoníkem (srov. ustanovení § 554 odst. 1 větu první obch. zák.).
Tomuto závěru odpovídá rovněž oprávnění objednatele založené ustanovením § 550 obch. zák., podle něhož je objednatel oprávněn kontrolovat provádění díla, a zjistí-li, že zhotovitel provádí dílo v rozporu se svými povinnostmi, je oprávněn dožadovat se toho, aby zhotovitel odstranil vady vzniklé vadným prováděním a dílo prováděl řádným způsobem. Jestliže zhotovitel díla tak neučiní ani v přiměřené lhůtě k tomu poskytnuté a postup zhotovitele by vedl nepochybně k podstatnému porušení smlouvy (§ 345 odst. 2), je objednatel oprávněn odstoupit od smlouvy. Tomuto závěru odpovídá rovněž oprávnění objednatele podle § 550 obch. zák. kontrolovat provádění díla a v případě neodstranění vad ani v přiměřené lhůtě od smlouvy odstoupit, jež předchází vzniku odpovědnosti za vady. Takové právo objednatele, tj. právo požadovat odstranění vad a řádný postup, pak není právem z odpovědnosti za vady, neboť v době jeho vzniku ještě nedošlo k předání díla.
Uvedené závěry se obdobně uplatní i v poměrech nynější právní úpravy. Lze souhlasit s argumentací literatury, že § 2593 o. z. dává objednateli možnost dožadovat se nápravy pochybení zhotovitele v době provádění díla, kdy dílo objednateli ještě nebylo předáno. Práva vyplývající z vad díla (tj. právo na odstranění vad, na slevu z ceny díla, případně i právo odstoupit od smlouvy v důsledku vad, které znamenají podstatné porušení smlouvy) má totiž objednatel až poté, co dílo převzal. Do té doby však může na svou obranu před porušováním povinností zhotovitelem využívat § 2593 o. z.
Význam ujednání stran o předmětu díla ve vztahu k jeho případné vadnosti
Zbývá posoudit, za jakých podmínek lze uzavřít, že by postup zhotovitele k vadnému plnění vedl. Dílo ve fázi jeho provádění ještě není vadné, závěr soudu o tom, že postup zhotovitele by k vadnému plnění vedl, musí být proto odůvodněn úvahou, v čem konkrétně by budoucí vady díla spočívaly, pokud by zhotovitel dál postupoval nesprávným způsobem. Tato úvaha musí být založena na srovnání sjednaného plnění s plněním, které by objednatel hypoteticky obdržel, pokud by neodstoupil od smlouvy.
Při výše uvedené úvaze se uplatní standardní pravidla pro posuzování vadnosti díla. Nejvyšší soud vyložil, že dílo má vadu, je-li zhotovitelem plněno něco odlišného, než plněno být mělo (srov. § 2615 odst. 1 o. z.). Ve vztahu k posuzování vadnosti zpracované urbanisticko-architektonické studie v uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že je třeba vycházet i z toho, že vlastnosti dluhovaného plnění mohou být ve smyslu § 1914 odst. 1 o. z. stranami nejen výslovně vymíněny, ale mohou též vyplývat z obvyklého funkčního určení předmětu plnění, případně z účelu smlouvy, je-li stranám znám.
Strany smlouvy o dílo tak nejsou nuceny vlastnosti předmětu plnění vždy výslovně vymínit, ale mohou je sjednat i jen tím, že vycházejí z jeho zamýšlené funkce či účelu použití. Buď určité plnění sjednají s tím, že se k němu určitá funkce nebo účel váže obecně z povahy věci (a kdy konkludentně vycházejí z obvyklého způsobu užívání daného typu věci), anebo vymezí (nikoliv nutně výslovně) určitý specifický účel plnění, který se vztahuje jen k danému závazku.
Podle judikatury pro posouzení, zda dílo označené stranami smlouvy o dílo jako zpracování „urbanisticko-architektonické studie“ má splňovat (určité) vlastnosti vyplývající z požadavků stanovených právními předpisy veřejného práva o územním plánování a výstavbě, je tak třeba zohlednit, jaké vlastnosti díla si strany smlouvy vymínily, popř. jaké mají být obvyklé vlastnosti tohoto díla, aby bylo možné dílo použít podle smlouvy a podle stranám známého účelu smlouvy. Nezbytnou součástí takového posouzení proto bude rovněž výklad projevu vůle stran smlouvy o dílo o vlastnostech sjednaného díla a účelu smlouvy podle § 555 a násl. o. z.
Jakkoli se uvedené závěry judikatury v tam řešené věci vztahovaly na případy smluv na zhotovení urbanisticko-architektonické studie, uplatní se obecně při posuzování otázky, jakých parametrů má dle smlouvy o dílo výsledný předmět díla dosahovat. Uvedený závěr je přitom přenositelný bez ohledu na to, zda má sjednané dílo povahu činnosti s vyšší mírou tvůrčí volnosti (jako je zpracování studie), nebo činnosti podléhající objektivizovaným technickým parametrům (jako je provedení stavby); v obou případech jde vždy o zjištění obsahu smluvního závazku, tedy o otázku výkladu projevu vůle stran, nikoliv o otázku odlišnou podle typu díla. Pravidla zformulovaná výše se tak obdobně použijí i při posuzování otázky, zda je součástí sjednaných parametrů díla dodržení požadavků dle ČSN.
Ze zákonné úpravy přitom nevyplývá, že by se požadavky dle těchto technických norem stávaly „automaticky“ součástí stranami v rámci smluvní volnosti sjednaného předmětu díla. Rovněž v poměrech současné úpravy soukromého práva se tak uplatní závěr, který Nejvyšší soud učinil v poměrech obchodního zákoníku, že technické normy nejsou obecně závazné.
Pro posouzení, zda dílo má splňovat parametry požadované příslušnými normami ČSN, je tak třeba zohlednit, jaké vlastnosti díla si strany smlouvy vymínily, popř. jaké mají být obvyklé vlastnosti tohoto díla, aby bylo možné dílo použít podle smlouvy a podle stranám známého účelu smlouvy. Součástí tohoto posouzení přitom musí být aplikace standardních pravidel výkladu projevu vůle stran v souladu s § 555 a násl. o. z.
Odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí omezil na konstatování, že „se zřetelem k závěrům znalce je odstoupení žalovaných po právu, a to pro nikoli řádný způsob provádění díla. Odborné znalecké závěry ve smyslu jejich správnosti nepodléhají hodnocení soudu. Není proto významné, že znalec při nich vyšel z nezávazné technické normy, jejímž je spoluautorem.“
Odvolací soud se dosud nezabýval tím, zda a proč by dílo s takovými parametry bylo v nesouladu se stranami dohodnutým předmětem díla (parametry požadovanými stranami ve smlouvě), obvyklými vlastnostmi díla atd., a tedy proč by výsledné dílo bylo vadné. Právní posouzení odvolacího soudu je proto neúplné, tudíž nesprávné.
Hypotéza § 2593 o. z. právo na odstoupení od smlouvy dále podmiňuje tím, že postup zhotovitele by vedl k podstatnému porušení smlouvy. Zákon v poměrech závazkového vztahu jako celku rozlišuje dvojí režim porušení smlouvy – porušení podstatné a nepodstatné.
Podle § 2002 odst. 1 věty druhé o. z. je podstatné takové porušení povinnosti, o němž strana porušující smlouvu již při uzavření smlouvy věděla nebo musela vědět, že by druhá strana smlouvu neuzavřela, pokud by toto porušení předvídala. Nejvyšší soud již v souvislosti s výkladem § 1977 o. z. uvedl, že podstatnost porušení smluvní povinnosti podle § 2002 odst. 1 věty druhé o. z. je kritériem časově vázaným k okamžiku uzavření smlouvy a spočívá v objektivizovaném subjektivním posouzení zájmu druhé strany z pozice prodlévajícího.
Tento závěr se obdobně uplatní i při posuzování podstatnosti porušení smlouvy dle § 2593 o. z. Také zde se jedná o kritérium časově vázané k okamžiku uzavření smlouvy, spočívající v objektivizovaném posouzení zájmu druhé strany z pozice porušitele. Musí tedy jít v daném závazkovém vztahu o tak závažné případy, že by zhotoviteli porušujícímu smlouvu muselo být již při uzavírání smlouvy zřejmé, že za těchto podmínek by objednatel o smlouvu neměl vůbec zájem, pokud by takové porušení očekával. Vzhledem k obvyklému očekávání (v závislosti na povaze smluvních stran a na okolnostech daného případu) jde o taková porušení smluvních podmínek, která svou závažností implikují téměř jistou hypotetickou reakci spočívající v odmítnutí vstupu do smluvního vztahu vůbec.
Právo na odstoupení od smlouvy ustanovení § 2593 o. z. dále podmiňuje tím, že postup zhotovitele by k podstatnému porušení smlouvy vedl nepochybně. Požadavek nepochybnosti se zde nevztahuje k posouzení otázky, s jakou pravděpodobností by objednatel smlouvu neuzavřel, kdyby o jejím budoucím porušení věděl, nýbrž otázky, s jakou pravděpodobností by k podstatnému porušení smlouvy došlo, pokud by od ní objednatel neodstoupil.
Obdobně jako při výkladu § 2002 odst. 2 o. z., lze i u § 2593 o. z. vycházet z toho, že nepochybný předpoklad porušení smlouvy musí vyplynout z chování smluvní strany. Obsah očekávání musí být tedy v kauzálním vztahu s předchozím dosavadním jednáním dané smluvní strany. Musí se jednat o racionální odhad budoucího vývoje založený na chování dané strany. Tento odhad musí být přitom vysoce pravděpodobný. Zákon vyžaduje, aby budoucí výskyt porušení smlouvy z chování dané strany vyplýval „nepochybně“.
Musí tedy jít o naplnění takových podmínek, na základě kterých je téměř vyloučeno (respektive se to tak na základě obecné zkušenosti v podobných případech jeví, zejména v důsledku fyzické nemožnosti dodržení časového harmonogramu, technologických postupů, technických parametrů apod.), že by se budoucí vývoj mohl ubírat jiným směrem, než který by vyústil v podstatné porušení smlouvy. Toto chování může spočívat jak ve faktickém jednání (či naopak opomenutí) při plnění dluhu, případně při (marné) snaze o jeho plnění (zcela nedostatečná aktivita při realizaci plnění, při jeho přípravě apod.), tak v jednoznačném prohlášení dané strany, že dluh nesplní. Může spočívat i v nedostatečné reakci na nastalou změnu vnějších okolností.
Lze tak shrnout, že právo objednatele odstoupit od smlouvy o dílo podle § 2593 o. z. náleží objednateli již ve fázi provádění díla, před jeho předáním, a je samostatné vůči právům z vad díla vznikajícím až po jeho převzetí; jde přitom o zvláštní, zákonnou úpravou podmíněnou aplikaci obecného mechanismu odstoupení pro nepochybně hrozící podstatné porušení smlouvy podle § 2002 odst. 2 o. z.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu patří k obecným východiskům práva na ochranu osobnosti, že ke vzniku občanskoprávní povinnosti odčinit nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti člověka musí být splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívajícího buď v porušení, nebo ohrožení osobnosti člověka v jeho fyzické či morální integritě. Zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry člověka.
Zásah do osobnostních práv je nutno hodnotit vždy objektivně s přihlédnutím ke konkrétní situaci, za které k neoprávněnému zásahu došlo (tzv. konkrétní uplatnění objektivního kritéria), jakož i k osobě postižené fyzické osoby (tzv. diferencované uplatnění objektivního kritéria). Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení znamená, že o snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, za které k neoprávněnému zásahu do osobnosti došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby.
K porušení práva na důstojnost, vážnost, čest a soukromí člověka může dojít jak nepravdivými skutkovými tvrzeními difamačního charakteru, tak zveřejněním nepřípustných hodnotících úsudků o této osobě. Při zkoumání přiměřenosti předmětného zásahu se totiž rozlišují skutková tvrzení a hodnotící soudy, neboť podmínky kladené na přípustnost každé z těchto kategorií se liší. Skutkové tvrzení se opírá o fakt, objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování, pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná.
V zásadě platí, že uveřejnění pravdivé informace nezasahuje do práva na ochranu osobnosti, pokud tento údaj není podán tak, že zkresluje skutečnost, či není natolik intimní, že by jeho zveřejnění odporovalo právu na ochranu soukromí a lidské důstojnosti. Hodnotící soud naopak vyjadřuje subjektivní názor autora, který k danému faktu zaujímá určitý postoj, a to na základě vlastních, tedy subjektivních kritérií.
Pravdivost hodnotícího soudu proto nelze dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho veřejné prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tudíž zda primárním cílem není hanobení a zneuctění dané osoby. U veřejně činné osoby se vyšší míra tolerance při posouzení skutkových tvrzení a hodnotících soudů uplatněných při kritice související s veřejnou činností, kterou taková osoba vykonává, zpravidla nevztahuje na nepravdivé skutkové údaje o veřejně činné osobě.
K těmto obecným východiskům Ústavní soud doplnil, že řešení kolize svobody projevu podle čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod na straně jedné a práva na ochranu osobnosti podle čl. 10 odst. 1 Listiny vždy závisí na vzájemném poměřování obou těchto práv v kontextu okolností posuzované věci.
Zohledněny musí být zejména: 1) povaha výroku (zda jde o skutkové tvrzení nebo hodnotící soud), 2) obsah výroku (například zda jde o projev politický, či komerční), 3) forma výroku (expresivita či vulgárnost), 4) postavení kritizované osoby, 5) zda se výrok (kritika) dotýká soukromé či veřejné sféry kritizované osoby, 6) chování kritizované osoby (například zda kritiku sama „vyprovokovala“ či jak se ke kritice postavila), 7) kdo výrok pronáší (například zda se jedná o běžného občana či politika apod.) a 8) kdy tak učiní. Nejde přitom o výčet taxativní, v úvahu musí být vždy vzat celkový kontext věci a ve specifických případech mohou být významné i okolnosti, jež nelze do žádné z právě uvedených kategorií zařadit.
Je třeba vždy hodnotit celý projev v uceleném útvaru, nikdy nelze posuzovat toliko jednotlivý vytržený výrok anebo větu.
Všemi výše uvedenými kritérii se odvolací soud ve svém rozhodnutí důsledně zabýval. Nelze přisvědčit dovolací námitce, že z kontextu a zejména z navazujícího projevu měl odvolací soud dovodit, že žalovaný netvrdil, že by se žalobkyně dopustila trestného činu.
Poukazuje-li dovolání na závěry rozsudků Nejvyššího soudu pak se v nich Nejvyšší soud zabýval výrazy „přečin“ a „obviněn“, jež v obecné češtině mohou mít i jiný význam než trestněprávní. Naopak dovolatelem použitý výraz „tuneloval“ je novotvar, který v českém jazyce vznikl poměrně nedávno právě v souvislosti s neoprávněným nakládáním s finančními prostředky či dalšími hodnotami jiného subjektu za účelem protiprávního vlastního obohacení, a má proto i v obecné češtině silně pejorativní význam, takže tento výraz nelze vyložit jinak, než že jím označená osoba páchala trestnou činnost, a to i kdyby snad dovolatel v jeho použití spatřoval nadsázku či přehánění.
Ohledně tvrzené omluvy: „A pokud samozřejmě se ho to dotklo a není pravda, že tam dělal kšefty v Opavě přes firmu, kde byla jeho manželka, tak se omlouvám.“, kterou měl podle dovolatele odvolací soud vyložit tak, že výraz „pokud“ se vztahoval pouze k první části věty a naopak ve druhé části věty dovolatel přijal verzi manžela žalobkyně, že není pravdou, že „by manžel žalobkyně dělal kšefty“, odporuje dovolatelem nabízený výklad daného výroku sémantickým pravidlům českého jazyka a žádný adresát by jej nemohl pochopit jinak, než že podmíněno bylo celé zbývající sdělení, nikoliv jen dovolatelem označená část.
Dovolateli lze přisvědčit v tom, že na uvedený výrok dopadají v obecné rovině závěry rozsudku Nejvyššího soudu, podle nějž vstupuje-li soukromá osoba do smluvních vztahů s veřejnoprávní korporací, tj. s městem, a to navíc v otázce veřejných zakázek, která často podléhá kontrole ze strany veřejnosti, musí počítat s větší mírou kritiky jejího jednání jak ze strany veřejnoprávní korporace, tak ze strany ostatních dotčených subjektů.
Nyní posuzovaný výrok se týkal smluv uzavíraných společností, v níž figuruje žalobkyně, s městem Opava. Proto žalobkyně sice musela počítat s větší mírou kritiky jejího jednání, avšak zároveň platí, že oprávněnou kritikou veřejně činné osoby není uvádění nepravdivých údajů o této osobě nebo hodnotících soudů z těchto údajů vycházejících.
Též Ústavní soud dospěl k závěru, že je namístě, aby soudy, jimž náleží poskytovat ochranu základním právům, postupovaly zdrženlivě a velmi přísným pohledem posuzovaly, zda je nezbytné svobodu projevu v konkrétním případě omezit.
Současně to však neznamená, že svoboda projevu v parlamentu představuje absolutní hodnotu a „vše je dovoleno“. Jakkoli je třeba hledat její limity maximálně obezřetně a s vědomím významu svobodné politické debaty, i pro poslance a senátory je podstatné si uvědomovat, že určité limity existují. I zde totiž platí obecný princip, že zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. I kdyby tedy žalobkyně byla povinna vzhledem k jejímu postavení snést vyšší míru kritiky, nic to nemění na tom, že byla dotčena výrokem s nepravdivým skutkovým základem, který zasáhl do jejího osobnostního práva a který v této podobě není přípustný ani v politické diskusi.
Dovolací soud tak neshledal, že by rozsudkem odvolacího soudu došlo k zásahu do základních práv žalovaného na svobodu projevu a na spravedlivý proces.