Pátky s judikaturou 12/12/25
Citovaná ustanovení zakotvují právo bránit se protiprávnímu útoku jiného a pro takový případ stanoví, že napadená osoba, jež způsobila útočící osobě újmu, není povinna k její náhradě, i když jinak byly splněny předpoklady odpovědnosti za újmu (jednání, které by za běžných okolností muselo být chápáno jako protiprávní, újma a příčinná souvislost mezi nimi).
Jinak řečeno, ustanovení § 2905 o. z. vylučuje protiprávnost jednání osoby bránící se útoku a obecně definuje podmínky, za nichž se toto pravidlo uplatní. Nutnou obranou (v občanskoprávním pojetí) se rozumí jednání směřující k odražení protiprávního útoku, který bezprostředně hrozí nebo trvá, proti majetku, zdraví, případně přirozeným právům člověka (případně právnické osoby).
Základními předpoklady pro posouzení, zda šlo o jednání v nutné obraně, je protiprávnost odvraceného útoku, který musí být bezprostřední (nemusí již být veden, nýbrž postačuje, že hrozí), a vznik újmy útočníkovi. Obrana musí být dostatečná (potřebná, nezbytná) k účinnému odvrácení útoku, nesmí však být zcela zjevně nepřiměřená, přičemž míra hrozící újmy musí být posouzena se zřetelem k subjektivnímu stavu osoby, která odvracela útok, tj. podle toho, jak se čin útočníka jevil tomu, kdo jej odvracel.
Povinnost bránící se osoby k náhradě újmy způsobené útočníkovi není vyloučena v případě, je-li obrana zcela zjevně nepřiměřená (zejména vzhledem k závažnosti újmy útočníka způsobené odvracením útoku). Již z toho je patrné, že obrana může (a často musí) být nepřiměřená (odvrácení útoku může být násilnější, než jak byl útok vůbec zamýšlen). Podle právnické literatury je excesivní až zcela zjevná nepřiměřenost, která musí být očividná (mimořádně hrubá).
Přiměřenost se posuzuje podle druhu a intenzity útoku: je důležité, aby se obránce pokusil odrazit útok s co nejmenším poškozením útočníka. V potaz se přitom musí vzít i § 2907 o. z., který počítá s omluvitelným vzrušením mysli. Rozhodujícím faktorem není proporcionalita proti sobě stojících právních statků, ale pouze přiměřenost prostředků obrany. Napadený tak může k ochraně své věci zasáhnout i do hodnotnějšího statku (např. do zdraví útočníka): okradený může střílet na zloděje. Použití zbraně nemusí předcházet snaha přivolat pomoc jiné osoby; též není podmínkou ohrožení života obránce. Komentářová literatura dokonce zmiňuje podobný případ s tím, že dříve, než obránce použije střelnou zbraň a střelí útočníka do hrudníku, měl by mu nejdříve pohrozit, případně mířit na nohy, ledaže to není v konkrétní situaci možné nebo nemá výhrůžka či střelba do nohou žádný vliv. Škoda způsobená obráncem může být větší než škoda z hrozícího útoku.
Pro jednání v nutné obraně tedy není podstatná ani tzv. subsidiarita, tj. nevyžaduje se, aby se obránce snažil vyhnout hrozícímu nebo již probíhajícímu útoku (např. utéci) nebo aby použil nejdříve mírnější způsoby obrany a jejich intenzitu případně stupňoval.
S dovolatelem lze souhlasit, že institut nutné obrany nemůže být posuzován stejně v právu trestním jako v právu civilním. Trestní a přestupkové právo míří k sankcionování společensky závadného chování, zatímco soukromé právo stanoví kompenzační systém soukromých zájmů. Jednající, jehož čin není trestný z důvodu nutné obrany podle § 29 trestního zákoníku, nemusí být za zvláštních okolností zproštěn povinnosti nahradit újmu podle § 2910 o. z.; naopak si lze rovněž představit, že obránce, který nebude z důvodu nutné obrany podle § 2905 o. z. povinen k náhradě újmy, bude trestně odpovědný (např. pro pokus trestného činu).
Trestní zákoník za exces považuje takovou obranu, která je zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Pro trestní právo je významné pouze poměřování způsobu obrany ke způsobu útoku, a tedy nutnou obranu pojímá volněji, zatímco právo soukromé je na tomto poli striktnější (viz opět citované dílo, s. 1526, bod 18). Soudy obou stupňů ostatně tuto otázku posoudily správně poté, co podrobně zkoumaly při zjišťování skutkového stavu průběh konfliktu obou účastníků včetně toho, co k němu vedlo, a míru obrany žalovaného, i přesto, že trestní řízení vedené proti žalovanému skončilo odložením věci podle § 159a odst. 1 trestního řádu z důvodu naplnění podmínek nutné obrany podle § 29 odst. 1 trestního zákoníku.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v projednávané věci jsou splněny všechny shora uvedené předpoklady pro závěr, že žalovaný jednal v nutné obraně.
Nejvyšší soud vysvětlil, že tento stav vyvolaný nečinností zákonodárce, který dosud adekvátně nereagoval na závěry rozsudku ve věcech WM a Sovim, není možné klást k tíži evidujícím osobám a jejich skutečným majitelům.
Dojde-li v důsledku splnění povinnosti evidující osoby podle § 9 odst. 1 ZESM automaticky k zásahu do práv skutečných majitelů zaručených články 7 a 8 Listiny základních práv EU a je-li stát současně povinen respektovat práva zaručená Listinou základních práv EU, nemůže splnění této povinnosti vynucovat ukládáním sankcí či cestou řízení o nesrovnalosti.
V poměrech projednávané věci sice dovolatelka sama podala návrh na změnu zápisu údajů o skutečných majitelích v evidenci skutečných majitelů, aby splnila svou povinnost podle § 9 odst. 1 ZESM, avšak výsledkem zápisu těchto údajů do evidence skutečných majitelů podle účinného znění zákona o evidenci skutečných majitelů je právě zpřístupnění údajů o skutečných majitelích široké veřejnosti odporující článkům 7 a 8 Listiny základních práv EU.
Proto požádá-li evidující osoba v souladu s § 9 odst. 1 ZESM o zápis údajů o skutečném majiteli v evidenci skutečných majitelů, popř. o jeho změnu, a navrhne-li současně (anebo později) jejich znepřístupnění z důvodu ochrany základních práv skutečných majitelů zaručených články 7 a 8 Listiny základních práv EU, soud tomuto návrhu vyhoví bez ohledu na to, zda jsou splněny podmínky § 32 ZESM, neboť jedině tímto způsobem může být zajištěno, aby k zapsaným údajům neměla přístup široká veřejnost podle § 14 odst. 1 ZESM, a nedocházelo tak k zásahu do základních práv skutečných majitelů evidující osoby zaručených články 7 a 8 Listiny základních práv EU.
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že důvody k přerušení řízení jsou dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, přičemž musí jít o otázku, která má podstatný význam pro řešení daného případu, vztahuje se k danému skutkovému stavu a soud je oprávněn si ji vyřešit sám podle ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř.
Hlavní důvod pro přerušení řízení spočívá v hospodárnosti řízení, tj. aby stejná otázka nebyla posuzována nadbytečně dvakrát. Soud přitom bere v úvahu i stav (pokročilost) obou řízení tak, aby eventuální přerušení mělo vůbec praktický smysl s ohledem na předpokládanou délku řízení, na jehož skončení hodlá soud vyčkat.
Z hlediska hospodárnosti řízení je pak třeba vždy posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, tj. zda nebude účelnějším, vyřeší-li si soud otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, předběžně sám.
Judikatura Nejvyššího soudu již také dovodila, že přerušení řízení na dobu do rozhodnutí o dovolání do pravomocného rozhodnutí v související věci je v mezích ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. výjimečně možné s poukazem na zásadu hospodárnosti (účelnosti) jen, je-li odůvodněna obava, že by účastník řízení byl při nepřerušení řízení vystaven mimořádně tíživým a neodčinitelným následkům pro případ, že by související pravomocné rozhodnutí, které bylo podkladem pro rozhodnutí, bylo později zrušeno nebo změněno. Stejná kritéria se musí obdobně uplatnit i v případě úvah o budoucím dopadu případného mimořádného opravného prostředku.
Výše uvedenými zásadami se však odvolací soud v projednávané věci neřídil. Odkázal-li v podstatě na závěry soudu prvního stupně (viz bod 8 odůvodnění usnesení odvolacího soudu), pak je zřejmé, že důvody pro přerušení řízení byly shledány ve dvou skutečnostech. Jednak se měly objevit nové konkrétní důkazy významné pro projednávanou věc, jednak bylo nutno vzít v úvahu možné uplatnění mimořádných opravných prostředků – zejm. návrhu na obnovu řízení (viz body 13 a 14 odůvodnění usnesení soudu prvního stupně).
U prvního z uvedených důvodů však chybí zdůvodnění, o jaké konkrétní důkazy se má jednat (souhrnně jsou označeny pouze jako „informace o e-mailové komunikaci obviněného, z telekomunikačního provozu, od banky aj.“), a posouzení, zda z hlediska zásady hospodárnosti řízení je skutečně na místě, aby civilní soud vyčkával na provedení těchto důkazů v trestním řízení, místo toho, aby je provedl sám. Zvážení civilního soudu, zda takové důkazy neprovádět a vyčkat až na skončení trestního řízení, musí obsahovat rovněž zohlednění očekávané délky trestního řízení, pro kterou je významná rovněž šíře skutků, pro něž je vedeno a které s nyní projednávanou věcí nemusí souviset. Nad rámec toho, co bylo rozhodné pro rozhodnutí dovolacího soudu (§ 243f odst. 1 o. s. ř.), lze poukázat na obsáhlou obžalobu, kterou žalobkyně učinila přílohou svého vyjádření k dovolání.
Jde-li o obavu z možného mimořádného opravného prostředku, chybí v úvaze odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) zohlednění, zda a jakým následkům by v projednávané věci žalobkyně čelila v případě meritorního rozhodnutí, u něhož by očekávané rozhodnutí v trestním řízení mohlo být důvodem obnovy řízení. Jak vyplývá z výše uvedeného, muselo by se jednat o následky mimořádné tíživé a neodčinitelné.
Odborná literatura se ve vztahu k aplikaci ustanovení § 1936 a násl. o. z. věnovala spíše řešení otázky významu plnění třetí osobou bez souhlasu dlužníka (resp. při výslovném vyjádření nesouhlasu) pro splnění dluhu; dlužno uvést, že s naprosto odlišnými závěry.
Obecně vzato musí věřitel přijmout (na osobní vlastnosti dlužníka nevázané) plnění (§ 1936 odst. 1 o. z.) tehdy, nabídne-li mu to třetí osoba, která za dluh neručí nebo závazek jinak nezajišťuje, se souhlasem dlužníka. Jinak řečeno, musí zde být právní jednání třetí osoby [projevená vůle třetí osoby směřující k úhradě (konkrétního) dluhu dlužníka] adresované věřiteli, a právní jednání dlužníka (projevená vůle vyjadřující souhlas dlužníka s plněním třetí osobou). Tato právní jednání „se musí dostat do sféry dispozice věřitele“; nestačí jejich „pouhá“ existence. Nejsou-li výše uvedené předpoklady splněny, nemá věřitel povinnost přijmout plnění; jeho možnost plnění přijmout tím není dotčena …“.
Dle názoru Nejvyššího soudu byl však uvedený závěr v důsledku následných konkluzí poměrně významně relativizován.
Nejvyšší soud vyjádřil závěr, že třetí osoba může plnit věřiteli za dlužníka s následky zapravení dluhu a vzniku kondikce z plnění za jiného i bez dlužníkova souhlasu. Uvedený závěr byl následně již zcela přijat recentní judikaturou.
Za uvedené interpretační situace se zcela legitimně nabízí otázka, jaký má pro věřitele (ekonomický, právní či jinak aprobovatelný) význam odmítnutí plnění nabízeného třetí osobou, pakliže (není-li sjednán s věřitelem zákaz plnění třetí osobou) znamená takové plnění splnění dluhu i za situace plnění bez souhlasu dlužníka či s jeho nesouhlasem.
Za uvedené situace je dovolací soud přesvědčen, že interpretace posuzovaného ustanovení by se spíše měla blížit pravidlu obsaženému v německé úpravě (viz bod 24 tohoto odůvodnění), tedy že věřitel může odmítnout plnění nabízené třetí osobou namísto dlužníka ve smyslu ustanovení 1936 odst. 1 o. z. pouze tehdy, je-li vzhledem ke všem okolnostem zjevné, že dlužník s takovým plněním souhlas neudělil.
Ve vztahu k nyní projednávané věci lze uvést následující.
Souhlas dlužníka s plněním svého dluhu třetí osobou ve smyslu ustanovení 1936 odst. 1 o. z. představuje jednostranné, adresné právní jednání, učiněné ve vztahu k třetí osobě; toto právní jednání může být učiněno jakoukoliv formou, tedy i konkludentně (tedy tak, aby byl třetí osobě seznatelný úmysl dlužníka souhlas poskytnout). Pakliže tedy např. má být peněžitý dluh splněn dlužníkem bankovním převodem (připsáním na účet věřitele), nepochybně bude takovým jednáním předání veškerých nezbytných platebních údajů (číslo účtu věřitele, variabilní symbol apod.), podle nichž třetí osoba věřiteli plní.
Pakliže může být souhlas dlužníka s plněním jeho peněžitého dluhu třetí osobou učiněn i tak, že sdělí třetí osobě veškeré platební údaje a výši dluhu, je zcela zjevné, že pokud třetí osoba takto plní (tedy věřiteli se dostane do dispozice plnění, které odpovídá jeho ujednání s dlužníkem o způsobu zaplacení dluhu), nemůže věřitel takové plnění odmítnout s odkazem na ustanovení § 1936 odst. 1 o. z., neboť takto poskytnuté plnění nemůže u věřitele přivodit pochybnost o tom, že byl souhlas dlužníka třetí osobě poskytnut, resp. nemůže být zjevné, že dlužník souhlas neposkytl.
Ve věci této lze s ohledem na skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně [srov. bod 2 písm. d), f), i) rozsudku odvolacího soudu], která byla odvolacím soudem akceptována (srov. bod 14 rozsudku odvolacího soudu), uzavřít, že společnost ELEKTROBOCK (jako třetí osoba) plnila dluh žalobkyně přesně podle pokynů společnosti IFIS (původní věřitel), a to na účet a s variabilním symbolem uvedeným společností IFIS, a přesně podle rozpisu jednotlivých částek s jejich určením [viz bod 2 písm. i) rozsudku odvolacího soudu]; společnost IFIS tak nemohla (dokonce) objektivně mít žádné pochybnosti, že byl dluh žalobkyně třetí osobou plněn s jejím souhlasem, resp. na podkladě těchto údajů nemohla nabýt přesvědčení o plnění třetí osobou bez souhlasu žalobkyně.
Dne 23. 2. 2009 požádal žalovaný prostřednictvím J. Č. (osobní bankéřky) právní předchůdkyni žalobkyně o úvěr ve výši 200 000 Kč. K žádosti doložil potvrzení o výši příjmu z 9. 2. 2009, jehož pravdivost a úplnost stvrdil svým podpisem, a vyúčtování služeb od T-Mobile Czech Republic a. s. za období od 6. 1. 2009 do 5. 2. 2009. Součástí bylo čestné prohlášení žalovaného, že údaje v žádosti jsou pravdivé.
Z žádosti vyplývá, že žalovaný je svobodný, žije v družstevním bytě, má středoškolské vzdělání a nemá vyživovací povinnost k žádné další osobě; z průměrného měsíčního příjmu 25 826 Kč nehradí žádné splátky a nedochází k srážkám ze mzdy.
Smlouvu o úvěru s pojištěním schopnosti splácet (Expres), jejíž nedílnou součástí byly i Všeobecné obchodní podmínky GE Money Bank, a.s., žalovaný uzavřel 25. 2. 2009; právní předchůdkyně žalobkyně mu na bankovní účet poskytla úvěr ve výši 100 000 Kč. Žalovaný se zavázal půjčenou částku vrátit formou šedesáti řádných měsíčních splátek ve výši 2 414,84 Kč, a to vždy ke dvacátému dni v měsíci počínaje 20. 3. 2009. Od srpna 2009 žalovaný úvěr přestal splácet.
Dopisem z 5. 11. 2009 právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalovanému, že vzhledem k opakovanému porušování smluvních podmínek prohlašuje poskytnutý úvěr ke dni 5. 11. 2009 za splatný.
Celkový dluh vyčíslila částkou 124 766,87 Kč (95 013,54 Kč jistina, 4 775,79 Kč úroky, 128,8 sankční úroky, 23 876,74 Kč smluvní pokuta a 972 Kč poplatky) a žalovaného vyzvala k úhradě na bankovní účet ve lhůtě deseti dní od doručení oznámení. Zároveň uvedla, že není-li v možnostech žalovaného dlužnou částku uhradit celou, má se obrátit na její útvar Vymáhání dluhů.
Žalobkyně se stala věřitelkou uzavřením rámcové postupní smlouvy s právní předchůdkyní. Postoupení pohledávky žalovanému oznámily postupitelka (22. 6. 2011) i postupnice (15. 7. 2011) a obě ho vyzvaly k úhradě dluhu ve stanovené lhůtě. Žalobkyně upozornila žalovaného na možnost zahájení soudního řízení v případě neuhrazení dluhu; žalobu podala 12. 12. 2011.
Dovolatel se domnívá, že právní předchůdkyně žalobkyně při posuzování žádosti o úvěr nedostála svým základním povinnostem a nerespektovala postupy k posouzení, zda je schopen poskytnutý úvěr splácet. Je přesvědčen, že tuto povinnost banka měla i přesto, že v době uzavření smlouvy nebyla zákonem stanovena. Sám na zhodnocení úvěruschopnosti ze strany banky spoléhal a doufal, že jeho žádosti nevyhoví, neboť k podání žádosti o úvěr byl přinucen svým tehdejším spolubydlícím.
Odvolacímu soudu vytýká, že navzdory neukotvení povinnosti zkoumat úvěruschopnost v zákoně v době uzavření smlouvy porušení této povinnosti právní předchůdkyní žalobkyně nezohlednil a smlouvu neprohlásil z uvedeného důvodu za neplatnou.
Otázku, jak nahlížet na posuzování žádosti o úvěr před účinností zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen „zákon č. 145/2010 Sb.“), tj. v době kdy uvedené nebylo v zákoně řešeno, má dovolatel za v judikatuře dovolacího soudu dosud neřešenou.
Posouzení reálné schopnosti splácet dluh je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoli. Jinak řečeno, obecné soudy jsou povinny zkoumat, zda poskytovatel úvěru před uzavřením úvěrové smlouvy posoudil schopnost spotřebitele úvěr splácet (jeho úvěruschopnost).
Pokud by k tomu nedošlo, bylo by totiž možné úvěrovou smlouvu hodnotit jako rozpornou s dobrými mravy. Přitom otázku náležité péče věřitele při zkoumání úvěruschopnosti je vždy třeba hodnotit v konkrétních souvislostech každého jednotlivého případu.
Navzdory tomu, že odvolací soud uvedl, že není na místě posuzovat úvěruschopnost, nebyla-li tato povinnost banky před účinností zákona č. 145/2010 Sb. upravena, postupoval v souladu s výše uvedenými závěry. Právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím peněžních prostředků vycházela z údajů a dokladů předložených žalovaným, ze kterých jeho závazky, na které nyní poukazuje, nevyplývají.
Naopak z nich zjistila, že žadatel o úvěr je svobodný, bydlí v družstevním bytě, má středoškolské vzdělání, nemá vyživovací povinnost k žádné další osobě, přičemž jeho průměrný měsíční příjem činí 25 826 Kč a nehradí žádné splátky ani nedochází k žádným srážkám ze mzdy. Žalovaný se nemůže úspěšně dovolávat vlastní nepoctivosti vůči bance a klást jí za vinu, že na základě jím uvedených nepravdivých údajů mu poskytla úvěr.
Žalovaný dále namítá nepřiměřenou délku soudního řízení a s ní související výši přiznaných úroků z prodlení. Odvolacímu soudu vytýká, že nestandartní délku řízení, jež nebyla způsobena složitostí věci, při rozhodování o příslušenství jistiny nezohlednil. Pokud by soud postupoval rychle a hospodárně, mohlo být finální rozhodnutí ve věci vyneseno už v roce 2012 nebo 2013 a úroky z prodlení by se tak snížily o desítky tisíc. Je logické, že žalovaný se zaplacením dluhu na rozhodnutí soudu čekal, když byl přesvědčen o neplatnosti úvěrové smlouvy, a nadto bylo mimo jeho finanční možnosti jej uhradit.
Přestože Ústavní soud judikoval, že doba řízení by neměla mít vliv na moderaci úroků z prodlení z toho důvodu, že podstatný je okamžik prodlení, a nikoliv délka samotného řízení, měl by – podle žalovaného – dovolací soud v projednávaném případě tuto otázku posoudit odlišně.
K otázce moderace úroků z prodlení se Nejvyšší soud ve své judikatuře již vyjadřoval a uzavřel, že právo na úroky z prodlení lze poměřovat ustanovením § 3 odst. 1 obč. zák. pouze v tom smyslu, zda jeho výkon je či není v rozporu s dobrými mravy; výši (sazbu) zákonného úroku z prodlení nemůže soud snížit s poukazem na rozpor s dobrými mravy.
Celková výše sankce je důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním. Byla-li by jen pro svoji výši soudem posouzena jako rozporná s dobrými mravy, byl by zcela bezdůvodně zvýhodňován dlužník. Při posuzování toho, zda je výkon práva na úroky z prodlení v rozporu s dobrými mravy, je třeba vycházet z konkrétních okolností daného případu; jeho odepření je možné jen ve zcela výjimečných případech. Nejvyšší soud nevidí důvod k odklonu od výše uvedené judikatury a uzavírá, že spatřuje-li dovolatel odůvodněnost tohoto postupu pouze v celkové délce řízení, nemůže touto námitkou založit přípustnost dovolání.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud poukazuje na to, že námitka tzv. odeznělých průtahů vznesená až v době, kdy je řízení již pravomocně skončeno, nemůže být důvodem kasace meritorního rozhodnutí. Procesními prostředky k ochraně práva na projednání věci bez průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) v již skončeném řízení je uplatnění nároku na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).
Nejvyšší soud vyložil, že „není sporu o tom, že sklep (není-li umístěn přímo pod domem jako jeho součást, resp. netvoří-li jeho základy) může být samostatným předmětem právních vztahů – věcí“.
Nejvyšší soud také uvedl, že mezi věcí a její součástí (§ 120 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“) vznikají obdobné funkční vazby jako mezi věcí a jejím příslušenstvím (§ 121 odst. 1 obč. zák.); rozdíl spočívá zejména v míře fyzické sounáležitosti a v možnosti využít příslušenství věci i jinak než pro věc hlavní.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že je nutné rozlišovat mezi součástí věci a částí věci. Součást věci je totiž myslitelná jen jako skladebný prvek věci, a to věci složené.
Nejsou-li například sporné prostory určité stavby takovým skladebným prvkem (nelze-li je užívat obvyklým způsobem nezávisle na této stavbě, např. není-li možný samostatný přístup, napojení na inženýrské sítě apod., a tvoří s ní jediný objekt), půjde spíše o část věci.
Nejvyšší soud vyložil, že příslušenství věci a její součást spolu úzce souvisí a v některých případech může činit potíže rozhodnout, zda jde o příslušenství, nebo o součást věci; v takových případech je nutné vzít do úvahy všechny okolnosti věci. Posouzení toho, zda jde v konkrétním případě o samostatnou věc, či o součást věci jiné, tak vyplývá z úvahy soudů nižších stupňů, která vychází z kritérií uvedených v zákoně. Takové posouzení je vždy individuální a založené na komplexním zhodnocení jedinečných a konkrétních skutkových okolností každé projednávané věci.
Nejvyšší soud také uvedl, že je nutné vždy zvažovat, zda výsledek stavební činnosti nacházející se pod povrchem může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda je podle zvyklostí v právním styku účelné, aby byl takový výsledek stavební činnosti jako samostatná věc předmětem právních vztahů (např. koupě a prodeje, nájmu apod.). Rovněž je důležité přihlédnout ke stavebnímu provedení takového podzemního prostoru.
Je nezbytné také zohlednit, že podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, ani podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014, není možné založit tzv. patrové vlastnictví. Tzv. patrové vlastnictví představovalo kombinaci spoluvlastnictví s ideálními podíly a spoluvlastnictví s reálnými podíly na věci. Například šlo o reálné podíly vzhledem k jednotlivým bytům ve vícebytovém domě spolu s ideálními podíly na pozemku, na kterém dům stojí a na společných částech domu.
Patrové vlastnictví bylo možné podle zákona č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský, (dále jen „o. z. o.“) a to až do doby, kdy vstoupil v účinnost zákon č. 50/1879 ř. z., který takové dělení domů zakázal. Právní vztahy založené před účinností tohoto zákona však zůstávaly nadále v platnosti.
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu lze stavby dělit jen vertikálně, vlastnictví budovy nemůže být rozděleno horizontálně.
Dovolací soud setrvale ve své rozhodovací praxi vychází ze závěru, že zpochybní úvahu soudů nižších stupňů o tom, zda se jedná o samostatnou věc, či o součást věci jiné, jen pokud soud nevzal v potaz zákonná kritéria nebo jedná-li se o úvahu zjevně nepřiměřenou či nedostatečně odůvodněnou.
V poměrech projednávané věci považuje Nejvyšší soud za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že podzemní prostor tvořený lisovnou, vinným sklepem a šíjí spojující lisovnu s vinným sklepem, za jehož vlastníka se považuje žalovaná, představuje samostatnou věc v právním slova smyslu ve vlastnictví žalované.
Z provedeného dokazování se podává, že přinejmenším lisovna je umístěna přímo pod rodinným domem č. p. XY, který je ve vlastnictví žalobců, tvoří jeho základy a s rodinným domem má společnou přinejmenším část svislých nosných konstrukcí. Ze zjištění soudů nižších stupňů vyplývá, že k faktickému i právnímu oddělení lisovny, vinného sklepa a šíje mělo dojít až po roce 1945. Lisovnu, vinný sklep a šíji měli nabýt právní předchůdci žalované na základě přídělové listiny ze dne 16. 1. 1960, č. j. Zem 8/60 P 2071.
Avšak vzhledem k tomu, že lisovna je umístěna přímo pod rodinným domem č. p. XY, tvoří jeho základy a s rodinným domem má společné svislé nosné konstrukce, nemohla a nemůže být lisovna jako podzemní prostor samostatným předmětem právních vztahů. Tudíž ani žalovaná k ní nemohla nabýt vlastnické právo na základě smlouvy ze dne 23. 11. 2011. Pokud by tomu tak bylo, došlo by k nepřípustnému horizontálnímu rozdělení stavby a bylo by založeno patrové vlastnictví. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu však plyne, že stavby nelze (a ani nebylo možné po roce 1945) dělit horizontálně, ale pouze vertikálně. Patrové vlastnictví rovněž nemohlo a nemůže být založeno.
Žalovaná tak nemohla nabýt na základě kupní smlouvy ze dne 23. 11. 2011 do vlastnictví podzemní prostor tvořící lisovnu, jedná-li se o součást věci jiné, která nebyla předmětem tohoto převodu. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se podává, že „součást věci není způsobilým předmětem občanskoprávního vztahu, pokud není zákonem stanoveno jinak. Součást věci sdílí to, co se po právní stránce týká věci hlavní.“
Pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že v případě lisovny se nemůže jednat ani o tzv. oddělitelnou součást věci hlavní, která by mohla být (nepřímým) předmětem kupní smlouvy. Protože došlo-li by k oddělení lisovny od stavby rodinného domu, byla by stavba rozdělena horizontálně a bylo by tím založeno patrové vlastnictví. Jak však již bylo uvedeno, takto postupovat nelze.
Žalobci tak nabyli na základě kupní smlouvy ze dne 25. 7. 2019 vlastnické právo pozemku p. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, se všemi součástmi, tedy i s uvedenou lisovnou. Proto není správný závěr odvolacího soudu, že není opodstatněný požadavek žalobců na vyklizení této části podzemního prostoru. Rozhodnutí odvolacího soudu tak v této části spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že v dovolacím přezkumu neobstál závěr soudů nižších stupňů, že celý podzemní prostor tvořený lisovnou, šíjí a vinným sklepem, jehož vyklizení se žalobci domáhají, je samostatnou věcí, ke které žalobcům nesvědčí vlastnické právo. Proto je i předčasný, a tudíž nesprávný závěr soudů nižších stupňů, že není opodstatněný ani požadavek žalobců na vyklizení částí tohoto podzemního prostoru, které tvoří šíji a vinný sklep. S přihlédnutím ke shora uvedené soudní praxi a všem skutkovým okolnostem projednávané věci soudy nižších stupňů znovu posoudí, zda se v době nabytí vlastnického práva žalobců k pozemku p. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, v případě podzemních prostor, které tvoří šíji a vinný sklep, jednalo a jedná o samostatnou věc nebo součást věci hlavní a zda k nim nabyli vlastnické právo žalobci.
Jestliže označené podzemní prostory nebyly samostatnou věcí nebo součástí věci hlavní, posoudí soudy, zda se mohlo jednat o příslušenství věci hlavní, a zda mohlo být a bylo s věcí hlavní převedeno na základě kupní smlouvy ze dne 25. 7. 2019. Na základě uvedeného pak rozhodnou, zda je opodstatněný požadavek žalobců na vyklizení podzemních prostor, které představují vinný sklep a šíji spojující lisovnu s vinným sklepem.
Byť je smyslem uvedeného právního institutu posílení postavení pronajímatele v nájemním poměru (tedy vůči nájemci), při hledání „hranic“ tohoto posílení postavení je namístě uvážit i ochranu práv třetích osob na takovém nájemním poměru (a jeho průběhu) nezúčastněných. Z hlediska úvahy nakolik připustit, aby takové třetí osoby byly uplatněním tohoto zvláštního zadržovacího práva dotčeny (na svém vlastnickém právu; a pronajímatel se tak „vyhnul“ podmínkám obecného zadržovacího práva dle § 1395 a násl. o. z.), je nutno zvolit spíše zdrženlivý, restriktivnější přístup, a respektovat (chránit) vlastnická práva třetích osob k movitým věcem nacházejících se na nebo v pronajaté věci (tedy k věcem, jež oproti § 1395 a násl. o. z. nejsou před uplatněním zadržovacího práva „právem“ v detenci pronajímatele).
Právní úprava účinná do 31. 12. 2013 přitom podmiňovala (omezené) zadržení věci pronajímatelem (pro pohledávku na nájemném vůči nájemci) tím, že jde o věc nájemce nebo osoby, která s ním žila ve společné domácnosti. Připouštěla tak sice zadržení věci, která nepatřila nájemci, ale jen ohledně uvedeného okruhu třetích osob, jež měly k samotnému nájemci (z povahy svého postavení osoby spolužijící ve společné domácnosti) užší vztah (srov. § 672 odst. 2, věta druhá obč. zák.) a u nichž tento dopad neplnění povinnosti nájemcem hradit nájemné (též) do jejich majetkových poměrů proto zákonodárce připustil.
V poměrech „obecného“ zadržovacího práva v § 1395 a násl. o. z. přitom platí, že věřitel nesmí zadržet cizí movitou věc (kterou má u sebe) nejen tehdy, zmocnil-li se jí násilně nebo lstí (anebo jiným obdobně extrémním způsobem), ale ani tehdy, má-li ji u sebe jinak „neprávem“ (tj. protiprávně nebo bez právního důvodu); srov. § 1396 odst. 1 o. z.). Současně to odpovídá též právní úpravě účinné do 31. 12. 2013, jež měla být dle důvodové zprávy k o. z. „v převážné části recipována“ (srov. § 175 odst. 1 obč. zák.).
I tato podmínka přitom představuje projev ochrany právního postavení třetích osob. Navíc zde jde, oproti zadržovacímu právu dle § 2234 o. z., o případ, kdy věřitel má danou věc (před uplatněním zadržovacího práva) již „právem“ u sebe.
Připuštění takového výkladu § 2234 o. z., podle něhož by pronajímatel mohl zadržovací právo uplatnit též k (movitým) věcem třetích osob (jež nájemce umístil či s jeho souhlasem byly umístěny) v nebo na předmětu nájmu, by přitom dostatečnou míru ochrany právního postavení třetích osob nezajistilo. Dopadalo by i např. na situace, kdy zákazník svěří svou movitou věc podnikateli - nájemci provozovny např. k opravě, úschově apod. (auto do servisu, boty do opravny, obraz za účelem jeho prodeje apod.), aniž má vůbec nějaké informace o samotné existenci a konkrétním obsahu nájemního poměru, plnění povinností nájemce z něj vůči pronajímateli a aniž by vůbec (z povahy věci) pro něj mělo být významné takové otázky zkoumat.
Přitom, jestliže by byly splněny též ostatní podmínky § 2234 o. z., by takové zadržovací právo vzniklo i k takové věci třetí osoby, bez ohledu na osobu vlastníka (a následně by mohlo být realizováno - věc zpeněžena), aniž by měl vlastník k dispozici efektivní možnost právní obrany [za takovou nelze považovat dání dostatečné jistoty věřiteli dle § 1399 písm. d) o. z., jež dle důvodové zprávy k § 1395 až 1399 o. z. předpokládá souhlas věřitele a jež při jejím poskytnutí touto třetí osobou působí v jejích majetkových poměrech neopodstatněnou újmu]. Takový důsledek by odporoval potřebám praktického života, bezproblémovému provozování obchodu a služeb.
Po pronajímateli lze současně při uplatnění tohoto zadržovacího práva spravedlivě požadovat, aby obezřetně hodnotil (hledisko průměrně obezřetného jedince; srov. § 4 odst. 1 o. z.), zda jej uplatňuje k movité věci (nacházející se na nebo v předmětu nájmu), jež je či není (může být či nikoli) vlastnictvím nájemce; jinými slovy, aby tak činil „na své riziko“, že zadržovací právo uplatní k věci, jež vlastnictvím nájemce není (a vlastnické právo třetí osoby je následně prokázáno). Ostatně má možnost zadrženou věc ze své moci též kdykoliv vydat (propustit ze své moci).
Z uvedeného se podává závěr, že § 2234 o. z. [pojem „movité věci, které má nájemce na (pronajaté) věci nebo v ní"] nutno vykládat tak, že pronajímatel může zadržovací právo uplatnit (a zadržovací právo může vzniknout) pouze k věcem patřícím (srov. § 495 věta prvá o. z.) přímo nájemci (ve vlastnictví nájemce).
Tento závěr odpovídá i převažujícímu mínění doktríny, podle které „zákon vyžaduje, aby se jednalo o movité věci nájemce, „pronajímatel má ovšem podle § 2234 o. z. za určitých předpokladů retenční právo na movité věci, které jsou na pronajaté věci nebo v ní a patří nájemci“, či „je třeba upřednostnit výklad, podle kterého svědčí zadržovací právo pronajímateli pouze ve vztahu k movitým věcem, jejichž vlastníkem je nájemce; u věcí umístěných nájemcem do předmětu nájmu či na něj se však bude vlastnictví nájemce k nim presumovat.
Pokud je bude chtít jejich skutečný vlastník vyloučit z výkonu zadržovacího práva, bude muset své vlastnické právo k nim prokázat.“. Oproti tomu doktrína zastává též opačný názor, byť ne kategorický, že „zadržovací právo dle § 2234 o. z. lze zřejmě uplatnit i vůči věcem, které nejsou ve vlastnictví nájemce, pokud se nacházejí na nebo v předmětu nájmu a pokud je pronajímatel zadržel v dobré víře ohledně vlastnického práva nájemce … nelze však zcela vyloučit ani užší aplikaci zadržovacího práva dle § 2234 o. z., tj. pouze na věci ve vlastnictví nájemce“.
Z výše uvedeného též plyne, že hledisko „dobré víry“ pronajímatele, že věc patří nájemci, při uplatnění (a vzniku) zadržovacího práva k ní není významné. Proto se nebylo třeba zabývat správností závěru odvolacího soudu (soudu prvního stupně), zda žalovaná při uplatnění zadržovacího práva k předmětným lednicím v takové dobré víře byla či nikoliv.
Podle § 2169 odst. 1zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 5. 1. 2023 –dále opět jen „o. z.“, nemá-li věc vlastnosti stanovené v § 2161, může kupujícípožadovat i dodání nové věci bez vad, pokud to není vzhledem k povaze vady nepřiměřené,ale pokud se vada týká pouze součásti věci, může kupující požadovat jen výměnusoučásti; není-li to možné, může odstoupit od smlouvy.
Je-li to však vzhledemk povaze vady neúměrné, zejména lze-li vadu odstranit bez zbytečného odkladu,má kupující právo na bezplatné odstranění vady.
Podle § 2169 odst. 2o. z. právo na dodání nové věci nebo výměnu součásti má kupující i případěodstranitelné vady, pokud nemůže věc řádně užívat pro opakovaný výskyt vady poopravě nebo pro větší počet vad. V takovém případě má kupující i právo od smlouvyodstoupit.
Podle § 510 odst. 1 o.z. příslušenství věci je vedlejší věc vlastníka u věci hlavní, je-li účelemvedlejší věci, aby se jí trvale užívalo společně s hlavní věcí v rámci jejichhospodářského určení. Byla-li vedlejší věc od hlavní věci přechodně odloučena,nepřestává být příslušenstvím. Má se za to, že se právní jednání a práva ipovinnosti týkající se hlavní věci týkají i jejího příslušenství (odst. 2).
Podle § 489 o. z. věcv právním smyslu (dále jen „věc“) je vše, co je rozdílné od osoby a sloužípotřebě lidí.
Již za právní úpravyplatné do 31. 12. 2013 (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dále jen „obč.zák:“) bylo ustanovení § 121 odst. 1 vykládáno tak, že příslušenství věci tvořívěci jinak samostatné, které z vůle vlastníka věci slouží k trvalému užívání shlavní věcí; mohou být samostatným předmětem právních vztahů a jejich právnírežim nesleduje ze zákona bez dalšího režim věci hlavní.
Příslušenství je sicesamostatná věc v právním smyslu, ale její právní osud je do značné míry spojens právním osudem věci hlavní. Aby se věc stala příslušenstvím, je zapotřebísplnění dvou podmínek: musí náležet vlastníku věci hlavní a současně musí býttímto vlastníkem určena k tomu, aby byla s hlavní věcí trvale užívána.
V souladu s § 510odst. 1 o. z. jsou jak věc vedlejší (příslušenství) tak i věc hlavnísamostatnými věcmi v právním slova smyslu a jejich vlastník s nimi můžesamostatně nakládat (může je jednotlivě prodat, oddělit od sebe apod.), bezohledu na to, zda takové oddělení věci je hospodářský neúčelné.
V poměrech nyníprojednávané věci shora uvedené ústí v závěr, že s ohledem na vztah věci hlavnía jejího příslušenství je potřeba z hlediska práva z odpovědnosti za vadyzakoupené věci diferencovat samostatně vady věci hlavní a vady jejíhopříslušenství, neboť zásadně platí, že věc hlavní nesdílí osud svéhopříslušenství.
Je tak správný závěrodvolacího soudu (a potažmo i soudu prvního stupně), podle něhož vadapříslušenství mobilního telefonu (sluchátek, nabíjecího adaptéru) neopravňujeodstoupit od kupní smlouvy i ve vztahu k věci hlavní (mobilnímu telefonu), naníž se projevila pouze v jednom případě vada, která byla odstraněna opravou, apoté se na ní již žádná další závada neobjevila.
Nelzev těchto souvislostech odhlédnout od tzv. nepřímého účinku Směrnice Evropskéhoparlamentu a Rady 1999/44/ES, ze dne 25. 5. 1999, o některých aspektech prodejespotřebního zboží a záruk na toto zboží, konkrétně jejího čl. 3 bodu 6, podleněhož při nevýznamném rozporu se smlouvou nemá spotřebitel právo odstoupit odsmlouvy. Za takový nevýznamný rozpor, který brání spotřebiteli odstoupit odsmlouvy, lze v poměrech nyní souzené věci spatřovat vadu příslušenstvímobilního telefonu.
