Pátky s judikaturou 05/09/25

V soudní praxi není  pochyb o tom, že výkladu podléhá zásadně každé právní jednání, bez ohledu na  to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné). Je tomu tak již proto, že  sám závěr o jednoznačnosti (jasnosti) určitého právního jednání je výsledkem  jeho výkladu. Opačný výklad by nutně vedl k nepřípustným závěrům, podle nichž  by právní relevance musela být přiznána simulovanému (zastřenému) právnímu  jednání, jehož navenek jednoznačný jazykový obsah by výklad projevu vůle  jednajícího (jednajících stran) neumožňoval; nelze proto pominout, že soud  prvního stupně dospěl k závěru, že „ujednání o mimořádné odměně mělo zastřít  žalobcův nárok na odstupné“.

Právní jednání může  být z hlediska vážnosti vůle také simulované (předstírané) nebo disimulované  (zastřené). Při simulaci jednající osoba jen předstírá, že má určitou vůli,  neboť projevuje jinou vůli, než jakou opravdu má. Při disimulaci jednající  předstírá určitou vůli proto, aby tím zastřel jiné právní jednání, které ve  skutečnosti sleduje. Obecně platí, že simulace a disimulace představují vadu  právního jednání spočívající v nedostatku vážnosti předstírané vůle.

Má-li být právním  jednáním učiněným „naoko“ (simulovaným právním jednáním) zastřeno jiné právní  jednání (disimulované právní jednání), je předstírané (simulované) právní  jednání (protože jím nebyla zjevně projevena vážná vůle) jen zdánlivým  právním jednáním (srov. § 552 o. z.), k němuž se podle zákona nepřihlíží, a  na které se tedy hledí, jako kdyby k němu nikdy nedošlo (srov. § 554 o. z.).

Zastřené  (disimulované) právní jednání naproti tomu nedostatkem vážnosti vůle netrpí a  zákon pro ně stanoví interpretační pravidlo, podle kterého se takové právní  jednání posoudí podle jeho pravé povahy (srov. § 555 odst. 2 o. z.), dané  společným úmyslem smluvních stran. Splňuje-li disimulované právní jednání  současně všechny náležitosti takového právního jednání, je platné za  podmínky, že svým obsahem nebo účelem neodporuje zákonu a nepříčí se dobrým  mravům (srov. § 580 odst. 1 o. z.) a není postiženo počáteční nemožností  plnění (§ 580 odst. 2 o. z.)

V této souvislosti  jsou stále použitelné i závěry judikatury vztahující se k předchozí právní  úpravě, jež nepovažovala za rozhodující, jak byl označen právní úkon (projev  vůle), na základě kterého byl mezi účastníky založen právní vztah, ani jak je  (byl) jeho účastníkem subjektivně hodnocen, nýbrž – bez ohledu na to, jak  účastníci následně hodnotí své právní postavení – toliko objektivní zjištění,  zda a kdy nastaly takové skutečnosti, s nimiž právní norma spojuje vznik  příslušného právního vztahu.

Odvolací soud postupoval v rozporu s uvedenými závěry ustálené  rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, pokud uzavřel, že „prostor pro výklad  projevu vůle … není dán“, resp. že „ujednání v předmětné dohodě o skončení  pracovního poměru žalobce u žalované nepřipouští výklad“, jestliže „při  koncipování závazku žalované vyplatit žalobci mimořádnou odměnu byl použit  výraz, který je jasný, jednoznačný, zcela srozumitelný“. Vycházel-li na  prvním místě z jazykového vyjádření, nelze odvolacím soudem provedený výklad právního  jednání považovat za správný.

‍

Ústavní soud uvedl,  že vyloučila-li ústavní stížností napadená rozhodnutí soudů možnost  stěžovatelky domoci se omluvy kvůli tomu, že je právnickou osobou, došlo k  porušení stěžovatelčina práva na ochranu dobré pověsti podle čl. 10 odst. 1  Listiny.

Nejvyšší soud tak  vzhledem k výše uvedeným závěrům Ústavního soudu uzavírá, že již nadále  nemohou být aplikovatelné závěry vyslovené v R 66/2022 o tom, že právnická  osoba nemá právo na odčinění nemajetkové újmy způsobené (samotným)  neoprávněným zásahem do své pověsti podle § 135 odst. 2 o. z.

Zároveň je namístě v  této souvislosti uvést, že Nejvyšší soud ve svém rozhodování formuloval ve  vztahu k právům stanoveným na ochranu proti nekalé soutěži závěr, podle  kterého (dle soukromoprávní úpravy odčinění nemajetkové újmy účinné od 1. 1.  2014) je nutno (ve smyslu § 2894 odst. 2 o. z.) v případě jednání v nekalé  soutěži rozlišovat mezi podmínkami vzniku jednotlivých (zvláštních)  deliktních závazků vyplývajících ze samotného ohrožení či porušení práva na  ochranu před nekalou soutěží, resp. spjatých s (pouhou) způsobilostí  závadného jednání přivodit jiným soutěžitelům či zákazníkům újmu (typicky  spojených s tzv. nárokem zápůrčím a tzv. nárokem odstraňovacím), oproti  (obecnému) deliktnímu závazku k odčinění nemajetkové újmy poskytnutím  přiměřeného zadostiučinění, jehož podmínkou je, aby nemajetková újma, jež má  být právě poskytnutím přiměřeného zadostiučinění odčiněna, na straně  poškozeného skutečně (v příčinné souvislosti se zaviněným protiprávním  jednáním škůdce) vznikla.

Vzhledem k výše  uvedenému závěru Ústavního soudu je třeba tuto rozhodovací praxi dovolacího  soudu analogicky použít rovněž při posuzování práv na ochranu proti zásahům  do pověsti právnických osob podle § 135 odst. 2 o. z., kdy je tak nutno  rozlišovat mezi podmínkami vzniku jednotlivých (zvláštních) deliktních  závazků vyplývajících ze samotného ohrožení či porušení (absolutního) práva  právnické osoby na ochranu její pověsti (spjatých s tzv. nárokem zápůrčím a  tzv. nárokem odstraňovacím ve smyslu § 135 odst. 1 o. z.), oproti vzniku  (obecného) deliktního závazku k odčinění nemajetkové újmy poskytnutím  přiměřeného zadostiučinění ve smyslu § 2894 odst. 2 o. z., jehož podmínkou  je, aby nemajetková újma, jež má být poskytnutím přiměřeného zadostiučinění  odčiněna, na straně poškozeného (obdobně jako v případě takto způsobené újmy  majetkové) skutečně (v příčinné souvislosti se zaviněným protiprávním  jednáním škůdce) vznikla.

V projednávané věci odvolací  soud, vázán názorem dovolacího soudu ve smyslu § 243g odst. 1 část věty první  za středníkem a § 226 odst. 1 o. s. ř., založil své rozhodnutí na závěru, že  byť bylo jednání žalovaného projevem neoprávněného zásahu do pověsti  žalobkyně, nároku na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění omluvou nelze  vyhovět, neboť podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 nemá právnická osoba  právo na odčinění nemajetkové újmy způsobené (samotným) neoprávněným zásahem  do své pověsti podle § 135 odst. 2 o. z. Tento závěr však s ohledem na shora  uvedená rozhodnutí Ústavního soudu nemůže nadále obstát.

‍

Poruší-li člen  voleného orgánu zákaz konkurence, jedním z nároků, jehož se může obchodní  korporace po porušiteli domáhat, je vydání získaného prospěchu či převodu  práv podle § 5 odst. 1 z. o. k.

Toto ustanovení  představuje lex specialis k § 432 o. z., jež obecně upravuje zákaz  konkurence. Jakkoliv se obecná úprava vztahuje na zástupce při provozu  obchodního závodu, nelze (s přihlédnutím ke koncepci občanského zákoníku)  dovodit, že by se úprava § 432 o. z. na jednatele společnosti s ručením  omezeným neaplikovala v rozsahu, v níž zákon o obchodních korporacích  neupravuje zákaz konkurence speciální právní normou.

Obchodní korporace  se tak vedle nároků upravených v § 5 odst. 1 z. o. k. (které jako zvláštní  úprava nahrazují úpravu § 432 odst. 2 o. z.) může podle § 432 odst. 1 o. z.  dále domáhat zdržení se porušování zákazu konkurence porušitelem či náhrady  škody podle § 432 odst. 3 o. z., a to nejen po porušiteli, ale i po osobě, v  jejíž prospěch byl zákaz konkurence porušován (za podmínek v § 432 odst. 3 o.  z. uvedených).

Vzájemný vztah mezi  vydáním prospěchu a náhradou škody řeší § 432 odst. 3 věta první o. z., podle  něhož jde o alternativní nároky. Oprávněná osoba se musí rozhodnout, zda se  bude domáhat jednoho nebo druhého práva. V případě, že zvolí právo na náhradu  škody, nemusí jej uplatnit v prekluzivní lhůtě podle § 5 odst. 2 z. o. k.

Mohla-li by  dovolatelka podle § 5 odst. 1 z. o. k. požadovat vydání prospěchu po „jiném  nabyvateli“, aniž by na něj byl prospěch převeden, zásadně by se domáhala  vydání prospěchu odlišného. Takový (extenzivní) závěr však ze zákona neplyne  a (jak uvedeno níže) není jej možné dovodit ani na základě teleologického  výkladu.

Havel spatřuje smysl  a účel § 5 odst. 1 z. o. k., věty za středníkem, především v preventivní  funkci, když uvádí, že „zákon současně pro zvýšení ochrany korporace  předpokládá, že požadavek na převedení práv nebo vydání prospěchu se váže i  na každého nabyvatele těchto práv nebo prospěchu, ledaže byl v dobré víře  (dobrá víra se presumuje – § 7 o. z.). Pokud tedy získané právo bude dále  převedeno, může se korporace dovolávat po nabyvateli jeho převedení na ni,  ledaže to povaha tohoto práva bude vylučovat. Další nabyvatel se ubrání této  povinnosti, prokáže-li, že jednal v dobré víře, tedy že nevěděl a nemohl  vědět, že nabývá práva získaná v rozporu se zákazem konkurence. Neprokáže-li  jednání v dobré víře, práva musí převést a vůči tomu, kdo na něj tato práva převedl,  má právo náhrady újmy.“.

S tímto názorem lze  (v zásadě) souhlasit. Lze-li podle § 5 odst. 1 z. o. k. vydat jedině prospěch  získaný porušitelem, nemůže se citované ustanovení, aniž by byl prospěch dále  převeden, vztahovat na neomezený okruh osob majících (různý) prospěch z  protiprávního jednání porušitele.

Nejvyšší soud proto  uzavírá, že na základě § 5 odst. 1 z. o. k. je možné domáhat se vydání toliko  prospěchu, který získal ten, kdo porušil zákaz konkurenčního jednání, a to  buď po samotném porušiteli, nebo po (nedobrověrném) nabyvateli, na něhož byl  tento prospěch právním jednáním porušitele převeden.

Promítnuto do poměrů  projednávané věci to znamená, že závěr odvolacího soudu, podle něhož žalovaná  není ve sporu pasivně věcně legitimována, neboť není porušitelem zákazu  konkurence ani od něj prospěch nenabyla, je správný.

Chtěla-li se dovolatelka domoci plnění po žalované, mohla se namísto  žaloby na vydání prospěchu podle § 5 z. o. k. vůči ní domáhat náhrady škody  podle § 432 odst. 3 o. z. (k volbě mezi těmito dvěma nároky viz výše odstavec  25).

‍

Základní zásadou interpretace právních úkonů (právního jednání) je, že je třeba vždy upřednostnit takový výklad právního jednání, který vede k dovození jeho platnosti, před výkladem, jehož důsledkem by bylo vyslovení jeho neplatnosti.

Ustálená judikatura Nejvyššího soudu (interpretující ustanovení občanského zákoníku účinného do 31.12. 2013, vztahující se i na projednávanou věc – § 3028 odst. 3 zákona č.89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014) se shodla v závěrech, že podstata smlouvy o uzavření budoucí smlouvy spočívá v tom, že si její subjekty v souladu se širokou smluvní volností písemně shodně (a tím závazně)ujednají, že spolu do sjednané doby uzavřou budoucí (někdy též označovanou jako hlavní), resp. realizační, smlouvu, na jejíchž podstatných náležitostech se musí dohodnout.

Není-li do dohodnuté doby budoucí (hlavní, realizační) smlouva uzavřena a povinný subjekt návrh na uzavření realizační smlouvy vůbec nepřijme či realizační smlouvu podle předjednaných podmínek a náležitostí odmítne uzavřít, může se oprávněný subjekt do jednoho roku od doby, kdy měla být realizační smlouva uzavřena, domáhat ochrany u soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 33Cdo 1691/2008). Účelem této přípravné smlouvy, jež zakládá kontraktační povinnost mezi smluvními stranami, je tedy uzavření budoucí realizační smlouvy za dříve dohodnutých podmínek, které nelze jednostranně změnit. Jejím důsledkem je tak nemožnost znovu otevírat kontraktační proces, jenž původně vyústil v dohodu o podstatných náležitostech budoucí smlouvy.

Obsah hlavní smlouvy musí být ve smlouvě o smlouvě budoucí stanoven natolik určitě, aby byl výkladem objektivně (třetí osobou) pochopitelný.

Jestliže tedy odvolací soud ve skutkových poměrech posuzované věci za užití výkladových pravidel ve smyslu § 35 odst. 1 obč. zák. dovodil, že smluvní ujednání účastnic řízení, obsažená v kupní smlouvě ze dne 21. 11. 2011, dle nichž se pro případ zamítnutí návrhu na vklad vlastnického práva (odkládací podmínka) zavazují poskytnout si do 30 dnů od doručení rozhodnutí katastrálního úřadu potřebnou součinnost a uzavřít „formálně bezvadnou“ kupní smlouvu shodného obsahu, naplňují obligatorní náležitosti smlouvy o budoucí smlouvě kupní dle § 50a a násl. obč. zák., a žalobě o nahrazení projevu vůle (uzavření budoucí smlouvy)tak nevyhověl v důsledku (žalovanou vytýkaného) marného uplynutí roční lhůty ve smyslu § 50a odst. 2 obč. zák. (v situaci, kdy 30 denní lhůta k uzavření budoucí smlouvy uplynula v závislosti na vědomosti smluvních stran o zamítnutí návrhu na vklad vlastnického práva nejpozději k 31. 10. 2016 a žaloba o nahrazení projevu vůle byla podána až 1. 6. 2018), nikterak se tím od výše citované judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil.

Společník, který  jako zákonný zástupce společnosti s ručením omezeným podal žalobu o náhradu  škody ve smyslu § 131a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění  účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“), [společnickou žalobu],  je oprávněn uzavřít s advokátem dohodu o zastoupení společnosti pro řízení  dle § 131a obch. zák. (a to včetně ujednání o odměně za zastupování).

Nicméně i společník  coby zákonný zástupce společnosti v řízení podle § 131a obch. zák., resp. při  uzavírání související dohody o zastoupení, je povinen jednat v zájmu  společnosti.

Zneužije-li  společník společnosti s ručením omezeným své právo podat společnickou žalobu,  resp. toto své právo vykonává v rozporu s dobrými mravy či zásadami poctivého  obchodního styku, není možné jeho právu na náhradu nákladů zastoupení, jež za  společnost vynaložil v řízení podle § 131a obch. zák., poskytnout právní  ochranu.

Případný neúspěch  společnosti v řízení podle § 182 odst. 2 obch. zák. bez dalšího ničeho  nevypovídá o otázce zneužití práv akcionáře v tomto ustanovení upravených.

Pro posouzení  existence rozporu výkonu práva akcionáře s § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.,  občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, či § 265 obch. zák.  jsou rozhodující zejména okolnosti podání žaloby, jež zde byly již v době  zahájení řízení, např. to, zda akcionář podáním žaloby skutečně sledoval cíle  ustanovením § 182 odst. 2 obch. zák. předpokládané.

Právě uvedené závěry  se prosadí i v režimu zákona o obchodních korporacích účinného od 1. 1. 2014.

V poměrech  projednávané věci odvolací soud výše uvedené závěry nerespektoval, neboť i  přes závazný právní názor Nejvyššího soudu dostatečně neposoudil vznesenou  námitku zneužití práva podle § 8 o. z. a nezabýval se všemi rozhodujícími  okolnostmi, zejména tvrzením dovolatelky o tom, že J. Š. vytvářel nátlak vůči  ní a K. V., že podáním společnické žaloby nehájil zájmy společnosti, nýbrž  sledoval pouze své cíle, že společnickou žalobou se J. Š. domáhal náhrady  škody za období, kdy sám vykonával funkci (jediného) jednatele, podepisoval  za dovolatelku dokumenty a dával pokyn k proplacení faktur, a že žalobce o  těchto skutečnostech věděl a byl s nimi srozuměn.

‍

Úmysl smluvních  stran, jimiž jsou právnické osoby, se zkoumá (dovozuje) podle úmyslu  fyzických osob, jež za tyto právnické osoby jednají.

Ustanovení § 242  insolvenčního zákona obsahuje samostatnou úpravu úmyslně zkracujících  právních úkonů dlužníka; předpokladem jeho aplikace (tedy) není požadavek,  aby šlo o právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo  aby šlo o právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku.

Musí jít o právní  úkon, kterým dlužník skutečně a objektivně zkrátil některého svého věřitele,  přičemž úmysl dlužníka zkrátit věřitele (úmysl dlužníka „cum animo  fraudandi“), lhostejno, zda šlo o úmysl přímý nebo nepřímý, druhé smluvní  straně byl znám, nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám (§ 242  odst. 1 insolvenčního zákona).

V intencích § 242  insolvenčního zákona postačí, že dlužník zkrátil uspokojení pohledávky byť  jediného svého věřitele.

Podmínky této odporovatelnosti se posuzují  ke dni vzniku právního úkonu, respektive, jde-li o právní úkon, jehož účinky  nastávají až účinností vkladu práva do katastru nemovitostí, ke dni, kdy  nastaly právní účinky takového vkladu.

U úmyslně  zkracujícího právního úkonu dlužníka nemusí směřovat úmysl dlužníka zkrátit  jeho věřitele vůči konkrétním osobám, které za ním mají pohledávku. Pro  zkoumání úmyslu dlužníka „cum animo fraudandi“ není rovněž právně rozhodné,  že tento úmysl směřuje ke zkrácení pohledávky, která ještě není splatná, nebo  která dokonce ještě nevznikla.

Přitom současně  platí, že i v těch případech, kdy se podmínky odporovatelnosti posuzují ke  dni, kdy nastaly právní účinky vkladu práva do katastru nemovitostí, se úmysl  dlužníka „cum animo fraudandi“ posuzuje k okamžiku projevu vůle dlužníka  (coby dílčího aspektu zkoumaného právního úkonu). Úmysl dlužníka „cum animo  fraudandi“ je totiž právně významný pro naplnění znaků skutkové podstaty  úmyslně zkracujícího právního úkonu jen tehdy, je-li odpovídajícím způsobem  projeven navenek (neúčinným právním úkonem).

Promítnuto do poměrů  projednávané věci, není pro posouzení úmyslu dlužníka zkrátit věřitele  rozhodné ani datum zpracování projektu rozdělení (27. února 2012), ani datum  jeho založení do sbírky listin obchodního rejstříku (28. února 2012), ale  datum schválení přeměny valnou hromadou dlužníka (§ 21 odst. 1 zákona o  přeměnách) [10. dubna 2012], neboť to je projevem vůle dlužníka řídit se  projektem rozdělení.

Odvolací soud tak  pochybil, když posuzoval úmysl dlužníka zkrátit věřitele k okamžiku  zpracování projektu rozdělení a jeho zveřejnění ve sbírce listin obchodního  rejstříku. Zbývá však určit, zda uvedené pochybení odvolacího soudu mohlo  vést k nesprávnému rozhodnutí ve věci.

Jak vyplývá z výše  citované judikatury dovolacího soudu, úmysl dlužníka zkrátit věřitele je  možné zkoumat i ve vztahu k pohledávkám nesplatným, či dokonce budoucím.  Stejně tak nelze vyloučit úmysl zkrátit věřitele jen proto, že jeho  pohledávka je sporná. Argument odvolacího soudu, že dlužník nevěděl, že má  dluh, protože žaloba mu byla doručena „až“ 29. února 2012, ve světle výše  uvedeného neobstojí.

Stejně tak neobstojí  závěr, že se dlužník nemohl domnívat, že manželé Stankovi jsou jeho věřitelé,  neboť této skutečnosti odporovalo odůvodnění pravomocného rozsudku Krajského  soudu v Plzni, z nějž vyplývalo, že dlužník platně odstoupil od kupní  smlouvy, a nemohl tak mít úmysl tyto věřitele svým rozdělením zkrátit.

Ačkoliv vychází  úvaha odvolacího soudu ze správné premisy, že nevěděl-li dlužník v rozhodné  době, že má (nebo může mít) alespoň jeden dluh, nelze dovodit jeho úmysl  zkrátit věřitele, která není v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu zcela  neznámá, vyšel odvolací soud toliko z vědomosti dlužníka o pravomocném  rozsudku Krajského soudu v Plzni, a ponechal bez povšimnutí další  skutečnosti, které mohly být významné pro posouzení vědomosti dlužníka o tom,  zda má (či může mít) dluh.

Nejvyšší soud má za  to, že i podané dovolání proti rozhodnutí soudu, z jehož obsahu lze dovodit  neexistenci pohledávky, v kombinaci s dalšími okolnostmi případu (například  informací o další podané žalobě vycházející z totožného skutkového základu)  může (při zjišťování úmyslu dlužníka zkrátit věřitele) svědčit o tom, že  dlužník v rozhodnou dobu věděl, že má (nebo alespoň může mít) dluh.

Jinak řečeno,  vědomost o pravomocném rozhodnutí soudu, z nějž vyplývá, že dlužník nemá  dluh, sama o sobě nevylučuje možnost, že dlužník dluh skutečně měl a věděl o  něm, případně věděl, že jej může mít (nezakládá „právní fikci“ o nevědomosti  dlužníka, že má dluh). Při zjišťování vědomosti dlužníka o tom, že má (může  mít) v rozhodné době dluh, je třeba zohlednit všechny relevantní okolnosti  případu a na jejich základě (teprve) dospět k závěru o skutkovém stavu  (vědomosti dlužníka).

Odvolací soud vůbec  nezkoumal stav dovolacího řízení (např. vědomost dlužníka o tom, že bylo  podáno dovolání), ačkoliv byl rozsudek Krajského soudu v Plzni, č. j. 18 Co  30/2011-205, následně v dovolacím řízení zrušen, ani nezohlednil ostatní  skutečnosti, jež by mohly mít vliv na posouzení vědomosti dlužníka o tom, že  má dluh. Jeho právní posouzení je tak neúplné, a proto nesprávné.

Nejvyšší soud se  dále zabýval otázkou pasivní věcné legitimace druhého žalovaného.

Již v předchozím  rozhodnutí vydaném v tomto řízení Nejvyšší soud zrekapituloval svoji  ustálenou judikaturu, z níž plyne, že pasivní věcnou legitimaci v odpůrčích  sporech mají osoby, v jejichž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn, nebo  osoby, které z něho měly prospěch.

Tamtéž pro poměry  projednávané věci vysvětlil, že není podstatné, zda druhý žalovaný byl  „stranou“ projektu rozdělení, ale zda měl z odpůrčí žalobou zpochybněného  právního úkonu dlužníka prospěch, tj. zda se v důsledku rozdělení druhému  žalovanému dostalo plnění, které by mohl žalobce požadovat do majetkové  podstaty dlužníka.

Je zřejmé, že ke  zodpovězení takových otázek je třeba zkoumat konkrétní ekonomické dopady  napadené přeměny, tj. jaký poměr majetku a dluhů dlužníka přešel na  nástupnickou společnost a zda se jednotlivým věřitelům, jejichž pohledávky  přešly na nástupnickou společnost, nedostalo (nemohlo dostat) vyššího  uspokojení, než jakého by se jim mohlo dostat nebýt přeměny.

Odvolací soud v  napadeném rozhodnutí pouze konstatoval, že „druhý žalovaný byl v rozhodné  době akcionářem prvního žalovaného, nicméně sama tato okolnost neznamená, že  by měl prospěch z provedeného projektu rozdělení (druhý žalovaný nezískal  žádná aktiva převáděná v rámci projektu rozdělení na prvního žalovaného)“.  Upozornil tedy na akcionářský vztah mezi žalovanými a absenci převodu  (přechodu) majetku v důsledku uskutečnění projektu rozdělení přímo na druhého  žalovaného.

Uvedený závěr  odvolacího soudu sice není chybný, avšak ani v řešení této otázky není právní  posouzení věci odvolacím soudem úplné. Úvaha odvolacího soudu se zcela míjí s  argumentací žalobce, který spatřuje prospěch druhého žalovaného v tom, že  druhý žalovaný mohl své pohledávky, které měl původně za dlužníkem, zcela  uspokojit z majetku, který přešel na prvního žalovaného jako nástupnickou  společnost, a byl tak oproti jiným věřitelům dlužníka zvýhodněn.

Neodpovídá rovněž  judikaturním závěrům předestřeným v rozsudku Nejvyššího soudu, sen. zn. 29  ICdo 133/2020, neboť z žádné tam označené judikatury nevyplývá, že by  podmínkou pasivní věcné legitimace v odpůrčích sporech byl přímý prospěch  (zisk aktiv), který osoba z odporovaného právního jednání bezprostředně  nabyla.

‍

Jak se podává z  ustálené judikatury Nejvyššího soudu k výkladu § 61 odst. 2 zákona č. 90/2012  Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích)  [dále jen „z. o. k.“], neposkytnutí odměny členovi voleného orgánu podle  označeného ustanovení je sankcí za porušení povinnosti vykonávat funkci člena  voleného orgánu s péčí řádného hospodáře.

K tomuto postihu je  možné přistoupit jen v případě, kdy v příčinné souvislosti s jednáním člena  voleného orgánu, kterým porušil péči řádného hospodáře, došlo k nepříznivému  hospodářskému výsledku společnosti. Odměnu pak lze odepřít pouze v takovém  rozsahu, v jakém výkonem své funkce v rozporu s péčí řádného hospodáře k  nepříznivému hospodářskému výsledku společnosti přispěl.

Závěr odvolacího  soudu, podle něhož žalobce při výkonu funkce člena představenstva (posuzováno  pohledem ex ante) neporušil své povinnosti, neboť ve vztahu ke správě Trojské  lávky učinil za jím řízený „úsek“ žalované společnosti kroky, jež měly  „eliminovat možnost jejího zřícení“ (monitoring prostřednictvím společnosti  Pontex, spol. s r. o., rozšíření monitoringu o magnetoelastické snímače,  zadání diagnostického průzkumu Trojské lávky atd.), odpovídá jak ustálené  judikatuře k výkladu péče řádného hospodáře, včetně tzv. vnější delegace, tak  i rozhodnutím k výkladu § 61 odst. 2 z. o. k. (viz výše).

Dovolatelka v  podstatě vychází z představy, že žalobce je objektivně odpovědný za výsledek  v podobě zřícení Trojské lávky, neboť řídil úsek, do jehož působnosti měla  spadat i péče o tuto mostní konstrukci. To však zcela odporuje ustálené  judikatuře Nejvyššího soudu, z níž se jednoznačně podává, že člen voleného  orgánu při výkonu funkce neodpovídá za výsledek své činnosti, ale (toliko) za  řádný výkon funkce.

Opakovaně  zdůrazňovaná skutečnost, že žalobce byl kritizován na jednání dozorčí rady,  je pak sama o sobě (při posouzení, zda při výkonu funkce porušil péči řádného  hospodáře) právně zcela irelevantní.

Nejvyšší soud  podotýká, že ani z tvrzení samotné dovolatelky není zřejmé, co konkrétně  žalobce (nastoupivší do funkce člena a místopředsedy představenstva zhruba  sedm měsíců před pádem Trojské lávky) měl a mohl udělat (jinak), aby tomuto  pádu (a nákladům, jež měly v jeho důsledku dovolatelce vzniknout a v nichž  spatřuje ony nepříznivé hospodářské výsledky ve smyslu § 61 odst. 2 z. o. k.)  zabránil.

Neporušil-li žalobce  při výkonu funkce povinnost jednat s péčí řádného hospodáře, nemohla  dovolatelka (ve světle výše citované judikatury Nejvyššího soudu) postupovat  podle § 61 odst. 2 z. o. k. Proto také není dovolání přípustné k posouzení  otázky, zda v projednávané věci nastal na straně dovolatelky nepříznivý  hospodářský výsledek (i kdyby tomu tak hypoteticky bylo, nemohlo by to ničeho  změnit na napadeném rozhodnutí).

‍

Zákon o evidenci  skutečných majitelů zapracoval článek 30 odst. 5 první pododstavec písm. c)  AML směrnice ve znění změnové AML směrnice do ustanovení § 14 odst. 1. Český  zákonodárce však již nijak nereagoval na uvedené závěry přijaté Soudním  dvorem ani na následnou změnu znění AML směrnice.

Z citovaného  rozsudku Soudního dvora je zřejmé, že články 7 a 8 Listiny základních práv EU  brání použití pravidla, podle něhož jsou informace o skutečných majitelích v  evidenci skutečných majitelů bez dalšího přístupné široké veřejnosti (toto  pravidlo neproporcionálně zasahuje do práv zaručených jednotlivcům označenými  články Listiny základních práv EU).

Vnitrostátní úprava  v § 14 odst. 1 ZESM umožňuje komukoli prostřednictvím internetu přístup k  informacím zapsaným do evidence skutečných majitelů (byť jen v částečném  rozsahu podle článku 30 odst. 5 druhého pododstavce AML směrnice ve znění  změnové AML směrnice). Ke zveřejnění zapisovaných informací tak dochází  automaticky splněním oznamovací povinnosti evidující osobou a zapsáním  příslušných údajů.

Jakkoliv samotná  povinnost evidujících osob zajistit, aby v evidenci skutečných majitelů byly  zapsány aktuální údaje o jejích skutečných majitelích, zůstala rozsudkem ve  věcech WM a Sovim nedotčena (soulad této povinnosti s Listinou základních  práv EU Soudní dvůr neposuzoval), nelze pominout, že jejím splněním dojde  automaticky ke zpřístupnění zapsaných údajů široké veřejnosti.

Jak přiléhavě  uzavřel již Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 12. 3. 2025, sp. zn. 4 As  219/2024, „problematiku oznamovací povinnosti definované v § 9 odst. 1 ZESM  nelze funkčně oddělit od přímo navazující problematiky zpřístupnění  evidovaných údajů komukoli podle § 14 odst. 1 ZESM“. Vzhledem k tomu tak  „aktuálně platná a účinná právní úprava evidence skutečných majitelů působí  takovým způsobem, že přímým důsledkem splnění oznamovací povinnosti subjektu  povinného evidovat údaje o svých skutečných majitelích je rovněž zásah do (…)  práv skutečných majitelů těchto subjektů na ochranu soukromého a rodinného  života a osobních údajů“.

Funkčním propojením  oznamovací povinnosti evidujících osob a následného zveřejnění informací  zapsaných v evidenci skutečných majitelů nastolil český zákonodárce pro  evidující osoby patovou situaci. Evidující osoby jsou totiž postaveny před  volbu mezi Skyllou a Charibdou – na jedné straně jim právní řád ukládá  povinnost zajistit zápis aktuálních údajů o jejich skutečných majitelích, na  straně druhé jim zapovídá zasahovat do práv skutečných majitelů zaručených  články 7 a 8 Listiny základních práv EU. Splní-li prvně popsanou povinnost,  zasáhnou (v důsledku přístupnosti zapsaných údajů široké veřejnosti) do práv  svých skutečných majitelů zaručených v článcích 7 a 8 Listiny základních práv  EU.

Tento stav vyvolaný  nečinností zákonodárce, který dosud adekvátně nereagoval na závěry rozsudku  ve věcech WM a Sovim, však není možné klást k tíži evidujícím osobám a jejich  skutečným majitelům. Dojde-li v důsledku splnění povinnosti evidující osoby  podle § 9 odst. 1 ZESM automaticky k zásahu do práv skutečných majitelů  zaručených články 7 a 8 Listiny základních práv EU a je-li stát současně  povinen respektovat práva zaručená Listinou základních práv EU, nemůže  splnění této povinnosti vynucovat ukládáním sankcí či cestou řízení o  nesrovnalosti.

Jinak řečeno, za  situace, kdy jsou podle § 14 odst. 1 písm. a) ZESM údaje o skutečných  majitelích zapsané v evidenci skutečných majitelů přístupné komukoliv, brání  články 7 a 8 Listiny základních práv EU aplikaci těch ustanovení  vnitrostátního práva, která vynucují splnění povinnosti evidující osoby podle  § 9 odst. 1 ZESM.

Za nesrovnalost  podle § 2 písm. l) ZESM tudíž nelze považovat stav, kdy v evidenci skutečných  majitelů nejsou zapsány žádné údaje, dojde-li v důsledku zápisu požadovaných  údajů o skutečných majitelích k zásahu do jejich základních práv zaručených  články 7 a 8 Listiny základních práv EU.

Pouze pro úplnost a  bez vlivu na posouzení projednávané věci Nejvyšší soud dodává, že po vydání  dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Evropský parlament a Rada  (EU) dne 31. 5. 2024 v reakci na závěry rozsudku ve věcech WM a Sovim přijaly  směrnici 2024/1640, o mechanismech, které mají členské státy zavést za účelem  předcházení využívání finančního systému k praní peněz nebo financování  terorismu, o změně směrnice (EU) 2019/1937 a o změně a zrušení směrnice (EU)  2015/849.

Podle článku 74 této  směrnice se v článku 30 odst. 5 AML směrnice první a druhý pododstavec  nahrazují tímto:

Členské státy  zajistí, aby informace o skutečných majitelích byly vždy k dispozici: a)  příslušným orgánům a finančním zpravodajským jednotkám, a to bez omezení; b)  povinným osobám v rámci hloubkové kontroly klienta v souladu s kapitolou II;  c) jakékoli osobě nebo organizaci, která může prokázat oprávněný zájem.

Osoby nebo  organizace uvedené v prvním pododstavci písm. c) musí mít povolený přístup  alespoň k informacím o jméně, měsíci a roce narození, zemi bydliště a státní  příslušnosti skutečného majitele, jakož i o povaze a rozsahu účasti  skutečného majitele.

Až tehdy, když český  zákonodárce přijme novou úpravu zákona o evidenci skutečných majitelů  odpovídající závěrům formulovaným v rozsudku ve věcech WM a Sovim a  aktuálnímu znění AML směrnice, bude možné na stav, kdy v evidenci skutečných  majitelů nejsou zapsány žádné údaje, hledět jako na nesrovnalost v souladu s  § 2 písm. l) ZESM.

‍