Pátky s judikaturou 03/10/25

V návaznosti na tyto výstupy literatury Nejvyšší soud na tomto místě připomíná, že podle právní úpravy obsažené (do 31. prosince 2013) v obchodním zákoníku i pro bezpodmínečnou bankovní záruku platilo pravidlo formulované § 322 odst. 1 obch. zák., jež určovalo, že na bankovní záruku se použijí jinak přiměřeně ustanovení o ručení.

K tomu budiž dodáno, že byť úprava finanční záruky, potažmo (v intencích § 2029 věty druhé o. z.) úprava bankovní záruky, již toto pravidlo výslovně nepřevzala, lze ji stále chápat jako zvláštní druh ručení (ručení za úplatu).

Za zvláštní druh ručení pokládá bankovní záruku též insolvenční zákon, což je patrno z dikce jeho § 183 odst. 2 (srov. v části věty za středníkem slova „o právu věřitele požadovat plnění od dlužníkova ručitele, včetně bankovní záruky a zvláštních případů ručení, to platí obdobně“).

V těch případech, kdy banka (potažmo zahraniční banka nebo spořitelní a úvěrní družstvo) je vázána bankovní zárukou, o jejíž čerpání beneficient (věřitel) dosud nepožádal, tedy banka vůči dlužníku, ohledně jehož majetku je vedeno insolvenční řízení, přihlašuje (může přihlásit) pohledávku z bankovní záruky (obdobně jako ručitel) v souladu s § 173 odst. 3 větou první insolvenčního zákona ve spojení s § 183 odst. 3 insolvenčního zákona jako pohledávku vázanou na splnění odkládací podmínky.

I tam, kde jde o bezpodmínečnou bankovní záruku, má banka důvod předpokládat, že ji věřitel žádá o splnění dlužníkova skutečného dluhu a že při dodržení podmínek stanovených v záruční listině plní věřiteli dlužníkův skutečný dluh bez zřetele k tomu, že záruční listina jí neumožňuje zkoumat existenci takového dluhu.

Není nikterak vyloučeno (zpravidla se tak děje), že plněním z titulu bankovní záruky hradí banka věřiteli dlužníkův skutečný dluh, i když šlo o bezpodmínečnou bankovní záruku, u které tuto okolnost (pravost, výši a splatnost dluhu) nebyla oprávněna zkoumat. Touto optikou je nutno poměřovat také použitelnost úpravy obsažené v § 1937 odst. 2 a § 1938 odst. 1 o. z.

Banka, která na základě sjednané bankovní záruky plnila věřiteli podle podmínek záruční listiny, které jí nedovolovaly zkoumat, zda hradí dlužníkův skutečný dluh (jelikož šlo o bezpodmínečnou bankovní záruku), má právo žádat dlužníka, aby jí nahradil, to co plnila podle § 2039 odst. 1 o. z., a uplatnit (vůči dlužníku nebo i třetím osobám) zajištění tohoto nároku, které si sjednala; pro uplatnění náhrady podle § 2039 odst. 1 o. z. není banka povinna tvrdit ani prokazovat, že plnila věřiteli na dlužníkův skutečný dluh.

Jestliže banka v takovém případě v přihlášce své pohledávky také tvrdí a následně při přezkumu pohledávky prokáže, že takto plnila věřiteli na dlužníkův skutečný dluh, má právo požadovat úhradu poskytnutého plnění v režimu § 1937 odst. 2 o. z. (tedy včetně zajištění pohledávky, kterým disponoval věřitel); šlo-li o plnění jen na část dlužníkova skutečného dluhu, uplatní se uvedený postup s omezením podle § 1938 odst. 1 o. z.

Neprokáže-li banka, která jinak nedisponuje vlastním zajištěním, že plněním poskytnutým věřiteli hradila dlužníkův skutečný dluh, pak jí nenáleží právo požadovat vůči dlužníku uspokojení toho, co plnila, ze zajištění, kterým disponoval věřitel (nepřešlo na ni postupem podle § 1937 odst. 2 o. z.).

Zjištění, že nehradila věřiteli dlužníkův skutečný dluh, však banku nezbavuje možnosti podílet se v insolvenčním řízení s ostatními věřiteli na poměrném uspokojení své přihlášené pohledávky (jako nezajištěné) z majetkové podstaty dlužníka z titulu náhrady podle § 2039 odst. 1 o. z.

Řečené platí i tehdy, jestliže se banka stane přihlášeným věřitelem (namísto původního přihlášeného věřitele) na základě rozhodnutí insolvenčního soudu podle § 183 odst. 3 insolvenčního zákona (ve spojení s § 18 insolvenčního zákona) proto, že na základě sjednané bankovní záruky plnila věřiteli podle podmínek záruční listiny poté, co přihlásil pohledávku vůči dlužníku do insolvenčního řízení.

Má-li banka takto vstoupit do insolvenčního řízení na místo přihlášeného věřitele, jehož zajištěná pohledávka již byla zjištěna (co do pravosti, výše a pořadí), nemusí v návrhu podle § 183 odst. 3 insolvenčního zákona tvrdit (a před rozhodnutím insolvenčního soudu podle uvedeného ustanovení prokázat) jinou skutečnost než tu, že na základě sjednané bankovní záruky plnila věřiteli podle podmínek záruční listiny; plnění na zjištěnou pohledávku je totiž ve smyslu shora formulovaných závěrů plněním na skutečný dluh.

Má-li banka takto vstoupit do insolvenčního řízení na místo přihlášeného věřitele, jehož zajištěná pohledávka dosud nebyla přezkoumána (co do pravosti, výše a pořadí), je povinna pro účely participace na úhradě poskytnutého plnění v režimu § 1937 odst. 2 o. z. v návrhu podle § 183 odst. 3 insolvenčního zákona tvrdit, že takto plnila věřiteli na dlužníkův skutečný dluh.

Pro účely rozhodnutí insolvenčního soudu podle § 183 odst. 3 insolvenčního zákona (ve spojení s § 18 insolvenčního zákona) nemusí banka prokázat jinou skutečnost než tu, že na základě sjednané bankovní záruky plnila věřiteli podle podmínek záruční listiny, Tvrzení, že takto plnila věřiteli na dlužníkův skutečný dluh, je banka povinna obhájit (až) při přezkumu pohledávky.

Právní posouzení věci odvolacím soudem tedy ve světle výše řečeného neobstojí.

‍

V projednávané věci byla stranami sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % z kupní ceny neodevzdaného zboží včetně DPH za každý započatý den prodlení, a to až do úplného splnění závazku nebo do zániku smluvního vztahu, a to výslovně bez ohledu na to, zda a v jaké výši vznikla druhé straně v této souvislosti škoda.

Dále bylo ujednáno, že náhrada škody je vymahatelná samostatně vedle smluvních pokut. Z takových ujednání odvolací soud dovodil, že smluvní pokuta plnila sankční funkci. Při svých následných úvahách o nepřiměřenosti uplatněného nároku na smluvní pokutu však v rozporu se zjištěnou funkcí smluvní pokuty odvolací soud nezohlednil veškeré relevantní okolnosti, resp. zjištěné okolnosti nezohlednil řádně, náležitě se nezabýval ani zájmy věřitele, které byly narušeny v důsledku prodlení dlužníka se splněním utvrzené smluvní povinnosti, a jeho úvahy tak lze považovat za zjevně nepřiměřené.

Jako nepřiměřené je nezbytné hodnotit především úvahy odvolacího soudu, který jako relevantní posuzoval pouze okolnosti, které nastaly před prodlením žalované se splněním závazku, nikoliv však ty, které nastaly až v době, kdy byla žalovaná již v prodlení (např. odstraňování nedostatků v jízdních vlastnostech vozidel, posunutí termínu kontrolních zkoušek, zajišťování součástek v covidovém období).

Z judikatury citované shora ovšem vyplývá, že v případě smluvní pokuty sjednané procentní sazbou ze stanovené částky (či konkrétní částkou) za každý den prodlení se splněním povinnosti, vzniká věřiteli za každý den trvání prodlení samostatné právo na smluvní pokutu, neboť dlužník opětovně každým dnem prodlení porušuje svoji povinnost plnit řádně a včas.

Vzhledem k tomu, že v případě takto sjednané smluvní pokuty dochází ze strany dlužníka k opětovnému porušování smluvní povinnosti, musí soud při posouzení přiměřenosti uplatněného nároku (součtu výše jednotlivých nároků) přihlížet ke změnám rozhodných okolností, ke kterým došlo v průběhu prodlení.

Proto například změna rozhodných okolností v průběhu prodlení dlužníka s plněním povinnosti utvrzené sankční smluvní pokutou pak může mít vliv na hodnocení soudu, že si dlužník v určitém období prodlení nepočínal tak, jak si počínat mohl a měl, avšak že v dalším období prodlení takové okolnosti již pominuly. Takové úvahy však v rozhodnutí odvolacího soudu zcela absentují.

Ve vztahu k okolnosti, že došlo k ukončení výroky podvozků SCAM, nelze na základě v řízení zjištěného skutkového stavu souhlasit s úvahou odvolacího soudu, že v daném případě tato skutečnost představovala pro žalovanou nepřekonatelnou překážku pro včasné splnění první etapy závazku, nevyšlo-li v řízení současně najevo (odvolací soud to výslovně nepovažoval ani za potřebné zjišťovat), že smluvním podmínkám (zadávací dokumentaci) neodpovídal na trhu jiný dostupný podvozek. Úvahy odvolacího soudu lze tak v uvedeném směru hodnotit jako neúplné.

Při posuzování nepřekonatelnosti překážky spočívající v ukončení výroby podvozků SCAM odvolací soud nezohlednil ani okolnost, že dne 20. 6. 2019 žalovaná informovala žalobkyni o možnosti použít podvozky IVECO 70.18 WM a požádala v tomto směru žalobkyni o změnu technických podmínek smlouvy, jež byla dne 16. 7. 2019 žalobkyní odsouhlasena.

Po uvedeném datu tak údajná nepřekonatelnost překážky spočívající v ukončení výroby podvozků SCAM nemohla být pro věc relevantní. Přesto se tato skutečnost v úvahách odvolacího soudu nijak nepromítla, stejně jako okolnost, že v souvislosti se změnou technických podmínek smlouvy nebylo v řízení zjištěno, že by žalovaná současně požádala o prodloužení termínu dodání 5 ks LZTOP v první etapě, a nadále tak zůstal stranami sjednán původní termín dodání 5 ks LZTOP do 30. 11. 2019.

Vycházel-li odvolací soud dále ze závěru, že v řízení z provedeného dokazování nevyplynul „eminentní“ zájem žalobkyně na včasném splnění první etapy závazku, a že žalobkyně netvrdila nic dalšího k tomu, jak se v její sféře projevilo prodlení se splněním závazku, postupoval v rozporu se závěry shora citované judikatury, podle kterých nepodaří-li se soudu na základě provedeného dokazování objasnit rozsah následků porušené smluvní povinnosti ve sféře věřitele, aby mohl učinit právní závěr o nepřiměřenosti nároku ze smluvní pokuty, nemůže nárok věřitele na smluvní pokutu snížit.

Povinností věřitele je přitom pouze tvrdit a prokázat, že smluvní povinnost byla utvrzena smluvní pokutou v určité výši a následně porušena. Je to naopak dlužník, jehož tíží břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně objasnění okolností, z nichž lze usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty. Jinak řečeno, z hlediska břemena tvrzení a břemena důkazního nebylo v řízení na žalobkyni, aby tvrdila a prokazovala okolnosti, které by eminentně (mimořádně) zvyšovaly význam zajišťované povinnosti, nýbrž na žalované, aby tvrdila a prokázala existenci okolností svědčících o důvodech moderace.

V souvislosti s hodnocením zájmů žalobkyně, které byly porušením povinnosti ze strany žalované narušeny, je třeba jako nepřiléhavou hodnotit úvahu odvolacího soudu, že ačkoliv prodlení žalované splněním závazku bylo dle smlouvy hodnoceno jako podstatné porušení smlouvy, žalobkyně se „k této situaci nijak nevymezila, neavizovala a ani neučinila žádné právní kroky k ukončení závazkového vztahu“, což podle odvolacího soudu svědčilo o nikoliv mimořádném významu smluvní pokutou utvrzené povinnosti pro žalobkyni. Z pouhé skutečnosti, že věřitel nevyužil svého (případného) práva od smlouvy odstoupit pro porušení smluvní pokutou utvrzené povinnosti dlužníka, nýbrž trval na jejím splnění, nelze ovšem bez dalšího dovozovat nižší význam takto utvrzené povinnosti pro věřitele. Taková skutečnost může podle konkrétních okolností vypovídat naopak o zvýšeném zájmu věřitele, který setrvává na splnění smluvní pokutou utvrzené povinnosti dlužníkem, a to i za cenu opožděného plnění.

Sama okolnost, že věřitel pro prodlení dlužníka od smlouvy neodstoupil, nesvědčí ani o tom, že by věřitel byl lhostejný k osudu své pohledávky, nebo že by bezdůvodně otálel s uplatněním svého práva požadovat po dlužníku splnění povinnosti utvrzené smluvní pokutou, neboť právo odstoupit od smlouvy je nepochybně právem (oprávněním) od smluvní pokutou utvrzené pohledávky odlišným.

Úvaha odvolacího soudu, že při posouzení míry narušení zájmů žalobkyně bylo třeba vzít v potaz, že určitou kompenzaci za prodlení se splněním první etapy závazku představovala i skutečnost, že žalobkyně obdržela od žalované plnění ve vyšší kvalitě, je neúplná, neboť v ní absentují skutková zjištění, že LZTOP opožděně dodaná žalovanou a přijatá žalobkyní skutečně představovala plnění závazku ve vyšší kvalitě, než bylo dohodnuto ve smlouvě (ve znění její změny ze dne 16. 7. 2019), a jaký byl případně rozdíl mezi stranami sjednanou cenou a cenou údajně kvalitnějšího plnění, které žalobkyně přijala.

Aprobovat nelze ani závěrečnou úvahu odvolacího soudu, podle které sankce ve výši 6 500 000 Kč představující ponížení kupní ceny u opožděné dodávky cca o 10 % je zcela v souladu se spravedlivým uspořádáním práv a povinností smluvních stran. Skutečnost, že v důsledku dlouhodobého prodlení dlužníka dosáhla smluvní pokuta ve svém součtu určité výše, neznamená sama o sobě důvod pro její moderaci.

Plní-li smluvní pokuta po celou dobu prodlení dlužníka svou funkci, a nelze-li její výši posoudit i s ohledem na okolnosti nastalé v průběhu celého prodlení dlužníka jako neodpovídající zájmům věřitele narušeným prodlením, jež měly být smluvní pokutou chráněny, pak nelze učinit závěr o nepřiměřenosti takové smluvní pokuty. Uvedená úvaha odvolacího soudu naproti tomu vychází z překonané koncepce moderace smluvní pokuty jako nástroje obsahové kontroly přiměřenosti ujednání o smluvní pokutě a nereflektuje tak změnu paradigmatu v pojímání moderace smluvní pokuty jako prostředku kontroly konkrétního nároku na smluvní pokutu.

Ve svých úvahách o (ne)přiměřenosti smluvní pokuty pak odvolací soud v rozporu s R 76/2023 nijak nezohlednil ani závěr, že každá smluvní pokuta, byť v různé intenzitě, plní rovněž funkci preventivní (nátlakovou), a že je namístě při zkoumání přiměřenosti zohlednit též narušení zájmů věřitele spočívajících v nepohodlí, nejistotě a narušeném očekávání, jež se cestou práva na náhradu škody nekompenzují, a že u sankční pokuty půjde o zásadní zájmy věřitele, které jsou jejím prostřednictvím chráněny.

‍

Dovolací soud se již za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč. zák.“), opakovaně zabýval otázkou odpovědnosti za škodu vzniklou chováním potenciálních smluvních partnerů při jednání o uzavření smlouvy a formuloval názor, že nesolidní jednání jedné z budoucích smluvních stran může představovat porušení obecné prevenční povinnosti podle § 415 obč. zák. a založit tak ve smyslu § 420 obč. zák. povinnost k náhradě škody druhé straně.

Stávající občanský zákoník již tzv. předsmluvní odpovědnost výslovně upravuje, přičemž právní úprava stojí na obecné povinnosti jednat poctivě (§ 6 o. z.), a to i při jednání o uzavření smlouvy. Právní úprava nároku na náhradu škody způsobené ukončením jednání o uzavření smlouvy bez spravedlivého důvodu (§ 1729 o. z.) vychází z obecného pravidla, že při respektování zásady smluvní volnosti lze chování jednoho z potencionálních smluvních partnerů považovat za protiprávní za předpokladu, že jednání o uzavření smlouvy dospělo do stadia, kdy jedna ze stran byla v důsledku chování druhé strany v dobré víře, že smlouva bude uzavřena (uzavření smlouvy se jí jevilo jako vysoce pravděpodobné), a druhá strana ukončila jednání o uzavření smlouvy, aniž k tomu měla spravedlivý důvod.

Smyslem a účelem předsmluvní odpovědnosti je ochrana dobré víry osoby, se kterou je jednáno, přičemž inspiračním zdrojem ustanovení o předsmluvní odpovědnosti byl dle důvodové zprávy k o. z. Evropský zákoník o smlouvách. Inspirační zdroj (čl. 6 odst. 4) stejně jako ustanovení § 1729 odst. 2 o. z. označuje toho, komu má být škoda nahrazena, pojmem strana. Inspirační zdroj používá pojem strana v kontextu smluvní strany (čl. 1 odst. 1). Ani o. z. neumožňuje v tomto směru jiný výklad.

Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že případná odpovědnost za újmu vzniklou ukončením kontraktačního jednání bez spravedlivého důvodu má být spíše výjimkou, nikoli pravidlem. Jednání o uzavření smlouvy jsou totiž vždy provázena nejistotou, zda bude smlouva uzavřena, a právě a pouze tehdy, dospějí-li strany při jednání o smlouvě tak daleko, že se uzavření smlouvy jeví jako vysoce pravděpodobné, lze označit jednání jedné ze stran, která přes důvodné očekávání druhé strany v uzavření smlouvy jednání o uzavření smlouvy bez spravedlivého důvodu ukončí, za nepoctivé. Tento institut tak představuje určitý limit autonomie vůle a smluvní volnosti, kdy již vzniká povinnost jedné ze stran hradit náhradu škody straně druhé, aniž by k uzavření smlouvy vůbec došlo.

Výjimečnost institutu předsmluvní odpovědnosti, a to i ve vztahu k okruhu subjektů, jimž náhrada z tohoto titulu náleží, vyjadřuje o. z. již tím, že náhrada újmy podle ustanovení § 1729 odst. 2 o. z., tedy tehdy budou-li splněny výjimečné předpoklady pro náhradu újmy z titulu předsmluvní odpovědnosti, náleží straně. Oproti tomu po uzavření smlouvy a poté, co každého z jejích účastníků stíhá povinnost ji dodržovat, stanoví o. z. povinnost nahradit škodu nejen druhé straně, ale výslovně i osobě, jejímuž zájmu mělo splnění ujednané povinnosti zjevně sloužit (§ 2913 odst. 1 o. z.), když ostatně ani v tomto případě není ochrana práv třetích osob bezbřehá.

Jde-li o právní institut, jehož aplikace má být spíše výjimečná, nelze při řešení otázky, zda je stranou, a tedy osobou oprávněnou k náhradě škody vzniklé z titulu porušení předsmluvní odpovědnosti, pouze účastník zamýšlené smlouvy, anebo i osoba od něj odlišná, okruh těchto osob nepřípustně rozšiřovat, nadto nad rámec zákonného výčtu oprávněných osob.

Dovolací soud uzavírá, že osobou aktivně věcně legitimovanou k náhradě škody vzniklé porušením předsmluvní odpovědnosti je pouze účastník zamýšleného smluvního vztahu. Jestliže odvolací soud podanou žalobu zamítl z důvodu nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně, je jeho rozhodnutí správné.

Jestliže odvolací soud postavil své rozhodnutí výlučně na závěru, že žalobkyně není aktivně věcně legitimována, nezávisí jeho rozhodnutí na řešení otázky, zda mezi účastníky došlo k dohodě na konečném znění smlouvy a zda jednání byla ukončena z důvodu nenalezení shody na znění smlouvy.

Námitky dovolatelky v tomto směru nejsou relevantní, ostatně námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů ani nejsou předmětem dovolacího přezkumu a nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.

‍

Dovolací soud na úvod předesílá, že odvolací soud s odkazem na rozhodovací praxi dovolacího soudu ve věcech staveb zřízených na základě totožného stavebního práva uzavřel, že „stavba musela být v době jejího přechodu spolu s právem stavby na žalované vnímána jako samostatná nemovitá věc“.

Není tedy pravdou, že by se odvolací soud touto právní otázkou vůbec nezabýval, a jeho rozhodnutí by proto bylo nepřezkoumatelné.

18. K samotné právní otázce dovolací soud uvádí následující. V době, kdy státní notářství potvrdilo žalovaným vlastnické právo k předmětnému domu (90. léta 20. století), bylo „právo stavby“ ve společnosti běžně vnímáno jako obligační právo mít na cizím pozemku stavbu, která měla povahu samostatné věci v právním smyslu, a to s ohledem na úpravu obsaženou v § 120 odst. 2 obč. zák.

Toto právo bylo zřizováno zpravidla na základě inominátních smluv označovaných např. jako „smlouva o stavebním právu“, „smlouva o užívání pozemku ke stavbě“ či „smlouva o právu provést stavbu“

Případná obecnější vědomost o věcněprávním institutu práva stavby obsaženém v právních předpisech buď již zrušených (zákon č. 86/1912 ř. z., o právu stavby), nebo prakticky v praxi neaplikovatelných (zákon č. 88/1947 Sb., o právu stavby), byla zcela minimální, ne-li téměř nulová.

Institut práva stavby ve smyslu zákona č. 86/1912 ř. z., o právu stavby, zákona č. 88/1947 Sb., o právu stavby, či zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, z obecného povědomí vymizel. Konečně i samotným rozhodnutím Státního notářství pro XY ze dne 19. 9. 1990, sp. zn. 10 D 1166/90, byla schválena dohoda o vypořádání dědictví po zůstavitelce V. Š. s tím, že M. R. (žalovaný) a A. R. (žalovaná) zdědili nikoliv samotné právo stavby, ale každý jednu polovinu předmětného domu, to s pouhou poznámkou o právu stavby.

Je přitom nutné zohlednit, že zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, institut práva stavby nepřevzal. Přestože podle § 498 obč. zák. vznik práva stavby a nároky z něho vzniklé se měly řídit tím právním předpisem, podle kterého vznikly (v projednávaném případě zákonem č. 86/1912 ř. z., o právu stavby), bylo nutné nároky z práva stavby vzniklé po 1. 4. 1964 posuzovat ve vztahu k jednotlivým ustanovením zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.

Právo stavby totiž představuje specifické věcné právo stavebníka k cizímu pozemku a je prolomením zásady superficies solo cedit. Zákon č 40/1964 Sb., občanský zákoník, však tuto zásadu neupravoval, naopak stavbu považoval za samostatnou věc, odlišnou od pozemku, na kterém stojí. S ohledem na to bylo možno samostatně převádět vlastnické právo ke stavbě a stavba jako samostatná věc mohla být i předmětem držby, a tedy i vydržení.

Jak vyplynulo z rozhodnutí Státního notářství pro XY ze dne 19. 9. 1990, sp. zn. 10 D 1166/90, byla stavba předmětného domu státními orgány vnímána jako samostatná věc a vypořádávána i v rámci dědického řízení, kdy státní notářství rozhodovalo o stavbě jako samostatném předmětu vlastnického práva.

Nejvyšší soud proto uzavírá, že s ohledem na mimořádné okolnosti této věci, zásadní společenské změny doprovázené i podstatnými změnami právní úpravy, celkové právní koncepce (opuštění zásady superficies solo cedit) a narušení původních vlastnických vztahů, je nutné dovodit, že předmětný dům mohl být v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, předmětem držby, a tedy i vydržení. Nejvyšší soud při své úvaze přihlédl i k tomu, že ani odborná právní veřejnost nevnímala právo stavby jinak než jako právo umožňující užívání předmětného pozemku či věcné břemeno a stavbu zřízenou na pozemku na základě stavebního práva považovala za samostatnou věc. Jestliže ke stejnému závěru dospěl v napadeném rozhodnutí odvolací soud, je jeho rozhodnutí ve vztahu k této právní otázce správné a dovolání není důvodné.

Dovolatel dále namítá nesprávné posouzení otázky dobré víry žalovaných jakožto podmínky vydržení předmětného domu.

Nejvyšší soud tuto otázku vyřešil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, neboť k vydržení práva mělo dojít v době jeho účinnosti – viz § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§ 129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§ 130 odst. 1 věta první obč. zák.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o věc movitou, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§ 134 odst. 1 obč. zák.).

K otázce dobré víry držitele, že mu věc se zřetelem ke všem okolnostem patří, se vyjádřil Nejvyšší soud. Uvedl, že oprávněným držitelem je držitel, který věc drží v omluvitelném omylu, že mu věc patří. Omluvitelný omyl je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem ke všem okolnostem konkrétního případu po každém požadovat.

Právní omyl může být omluvitelný i proto, že byl vyvolán státním orgánem, neboť držitel může důvodně předpokládat, že státní orgány znají právo.

Je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená.

Dovolací soud zpochybní otázku existence dobré víry držitele, že mu sporná věc patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené.

Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává.

Objektivní dobrá víra se přitom musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo.

Oprávněná držba se ovšem nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus). Jde tedy o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí.

Žalovaní opírali svou dobrou víru, že jim předmětný dům patří, o rozhodnutí Státního notářství XY ze dne 19. 9. 1990, sp. zn. 10 D 1166/90, kterým byla schválena dohoda o vypořádání dědictví po zůstavitelce V. Š. s tím, že M. R. (žalovaný) a A. R. (žalovaná) zdědili každý jednu polovinu předmětného domu. Jestliže se na základě takového rozhodnutí státního notářství ujali držby předmětného domu s přesvědčením, že jim dům patří, přestože byl zřízen v rámci práva stavby, lze jejich omyl s ohledem na výše citovanou judikaturu dovolacího soudu hodnotit jako omluvitelný.

Nejvyšší soud ve skutkově obdobných případech vysvětlil, že potvrzení nabytí vlastnického práva k domu státním notářstvím oprávněnou držbu zakládá. To vzhledem ke specifickým okolnostem těchto případů, které dovolací soud podrobně rozebral v odstavcích 18 až 22 tohoto rozhodnutí. Právní omyl žalovaných spočívající v neznalosti institutu stavebního práva, případně nesprávného posouzení z něj plynoucích právních důsledků, zjevně zapříčinilo nepřesné označení předmětu občanskoprávního vztahu orgánem státu – státním notářstvím, které namísto práva stavby potvrdilo nabytí vlastnického práva k domu s poznámkou, že dům je postaven na pozemku „čs. státu a právem stavby“, a převod tohoto práva dále aprobovalo. Zvláště za situace, kdy putativním titulem, o který se opírá oprávněná držba, může být i rozhodnutí o vypořádání dědictví.

Ve vztahu k námitce, podle níž se odvolací soud při řešení otázky vydržení vlastnického práva k předmětnému domu odchýlil „i od garance vlastnického práva podle čl. 11 Listiny“, dovolatel nevymezil přípustnost dovolání, neboť neoznačil žádnou právní otázku navázanou na konkrétní důvod přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviselo. Vzhledem k tomu, že vymezení přípustnosti dovolání je jeho obligatorní náležitostí, je dovolání žalobce v dané části stiženo vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat, a dovolací soud se proto dovoláním v tomto rozsahu po věcné stránce vůbec nezabýval.

‍

Právní úprava nadací, obsažená v zákoně č. 227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů (zákon o nadacích a nadačních fondech), účinná do 31. 12. 2013, byla založena (mimo jiné) na zásadě nezměnitelnosti nadační vůle; po vzniku nadace nebylo možné nadační listinu změnit.

Oproti tomu občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014 umožňuje i po vzniku nadace změnit nadační listinu v rozsahu a způsobem, který zakladatel v nadační listině výslovně vyhradil pro sebe nebo některému z orgánů nadace (§ 317 o. z.), a za podmínek § 318 o. z. i tehdy, jestliže si zakladatel právo změnit nadační listinu nevyhradil.

Jelikož občanský zákoník neobsahuje žádné ustanovení, jež by výslovně zakazovalo změnu osoby zakladatele v nadační listině, bylo by za použití jazykového výkladu možné dovodit, že této změny lze dosáhnout postupem podle § 317 o. z., respektive § 318 o. z. (srov. § 1 odst. 2 o. z.). Jazykový výklad však představuje pouze prvotní přiblížení k aplikované právní normě, a je tedy pouhým východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu, k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.

Založení nadace, tj. právnické osoby soukromého práva tvořené účelovým sdružením majetku, je projevem tzv. nadační (fundační) svobody zakladatele, která je derivátem svobody vlastnické.

Podstatou existence nadace je vůle zakladatele, který zásadně se vznikem nadace ztrácí svou imanentní vazbu na chování vzniklé nadace (tzv. zásada separace). Jakkoli je zakladatel oprávněn vyhradit si pro sebe v nadační listině některá práva a povinnosti, jimiž může ovlivňovat fungování nadace po jejím vzniku, „existenční pouto“ mezi zakladatelem a nadací trvá jen do jejího vzniku, v jehož důsledku dojde k osamostatnění určité majetkové hodnoty pro stanovený účel (tzv. zásada zpodstatnění). Následně to již není aktuální vůle zakladatele, ale projev vůle zakladatele zachycený (petrifikovaný) v nadační listině, který má pro nadaci zásadní (existenční) význam.

Z uvedeného plyne, že zakladatel má ve vztahu k nadaci výjimečné (esenciální) postavení, neboť jejím založením uplatňuje své (osobní) právo a určuje její základní parametry (majetek, účel, doba trvání, organizační struktura apod.). Jakkoliv se jeho postavení po vzniku nadace, tj. poté, kdy dojde k oddělení projevu nadační vůle od osoby zakladatele, mění, zákon mu na řadě míst přiznává práva, jimiž může chod nadace dále ovlivnit (srov. např. § 318 odst. 1 o. z., § 321 odst. 1 o. z. atd.).

Tato práva přitom zákon zpravidla svěřuje pouze (konkrétní) osobě zakladatele; jde o práva osobní (spjatá s osobou zakladatele). Uvedenému odpovídá i skutečnost, že zákon v řadě ustanoveních přímo počítá se situací, kdy zde zakladatel již není (srov. § 319 o. z., § 323 o. z.), aniž by předpokládal převod, popř. přechod jeho pozice.

Jinými slovy, občanský zákoník vychází z koncepce, podle níž zakladatel, jenž se rozhodl vyčlenit majetek k založení nadace a zachytil svou vůli v zakládací (nadační) listině, tímto realizoval své osobní právo vyplývající mu z nadační svobody a získal specifické (esenciální) postavení (práva a povinnosti) ve vztahu k jím založené nadaci. Toto postavení neztrácí ani po vzniku nadace; pozice zakladatele je stále svázána s konkrétní osobou zakladatele [shodně srov. např. Ronovská, K., op. cit.]. Zakladatel může některá svá oprávnění (např. jmenovat členy orgánu nadace) delegovat na třetí osobu; ani tím však nedochází k převodu pozice zakladatele, která je svázána s nadační vůlí zachycenou v zakládací listině.

Závěr, podle něhož pozici zakladatele nadace nelze převést na jinou osobu, se podává z řady (českému právnímu řádu) blízkých zahraničních právních úprav – viz např. § 3 odst. 3 rakouského Privatstiftungsgesetz, čl. 552 lichtenštejnského Personen – und Gesellschaftsrecht, nebo čl. 86a švýcarského Zivilgesetzbuch. Rakouský Nejvyšší soudní dvůr opakovaně ve své judikatuře dovodil, že pozice zakladatele nadace je jeho vysoce osobní (höchstpersönlich) právo, které nelze „darovat” jiné osobě ani je jinak převést, neboť je pevně spjato s osobou zakladatele a vyplývá z jeho původní vůle.

Opačný výklad by přitom odporoval jak zásadám, na nichž je nadační (fundační) právo postaveno, tak i smyslu a účelu právní úpravy nadací, která má zajistit stabilitu a ochranu majetku vyčleněného k určitému účelu před vnějšími vlivy (včetně vlivu zakladatele). Z toho důvodu je při posuzování (zákonem připuštěných) výjimek ze zásady separace nadace od zakladatele na místě jejich restriktivní výklad.

Nejvyšší soud proto uzavírá, že právní úprava nadací obsažená v občanském zákoníku nedovoluje zakladateli nadace převést své (vysoce osobní) postavení zakladatele na jinou osobu (změnit osobu zakladatele v zakládací listině).

Pro úplnost lze dodat, že obdobný závěr učinil Nejvyšší soud též v poměrech obecně prospěšné společnosti, když dovodil, že práva zakladatele k existující obecně prospěšné společnosti jsou čistě osobního charakteru a nemají majetkovou povahu.

‍

Z citovaných ustanovení především vyplývá, že vznik práva objednatele z vadného plnění je vázán na okamžik přechodu nebezpečí škody na něj. Je-li předmětem díla věc, přechází nebezpečí škody na objednatele převzetím věci (srov. § 2608 ve spojení s § 2121 odst. 1 o. z.).

Podle § 2608 odst. 2 o. z. převzetím nabývá objednatel vlastnické právo k věci a přechází na něho nebezpečí škody na věci, nestalo-li se tak již dříve. Odvolací soud okamžik přechodu nebezpečí škody na objednatele nezkoumal, odkázal na právní závěry soudu prvního stupně, který se zabýval otázkou (ne)předání díla či jeho části, aby uzavřel, že k předání (nedokončeného) díla nedošlo a k předání jeho části ani dojít nemohlo.

Soud prvního stupně vyšel z vlastní úvahy, že nedokončené svislé svody se z technologického hlediska zpravidla instalují až po dokončení fasády domu, ze zjištění, že se účastníci dohodli, že žalovaný jejich instalaci provede až po dokončení fasády a zateplení domu, k čemuž však nedošlo, a dovodil, že „je nepochybné, že v době dokončení střechy coby zásadního konstrukčního prvku ukončujícího stavbu rodinného domu fasáda a zateplení domu dokončeny nebyly, a proto žalovaný v tento okamžik nemohl dílo dokončit a nebylo ani objektivně způsobilé k předání“, oproti čemuž v jiné části odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že se účastníci nedohodli na postupném provádění díla a jeho předávání v jednotlivých fázích, např. tak, že žalovaný dokončí stavbu střechy a položení krytiny a tuto část díla předá žalobci, aby poté dokončil např. zbývající klempířské prvky vedoucí k řádnému odvedení vody (…) a tuto zbývající část díla opět předá žalobci. Uvedené závěry jsou ve vzájemné kolizi, neboť na jedné straně soudy dovodily, že k dohodě o provedení části díla došlo, a zároveň dovodily, že tomu tak nebylo.

To, že dílo v celém rozsahu vymezeném smlouvou dokončeno nebylo, neznamená, že by nemohlo dojít k předání jeho části, nebo že nemohlo dojít k přechodu nebezpečí škody na věci. Závěru, že jednotlivé stupně díla od sebe odlišit nelze, v projednávané věci zjevně odporuje nejen výše zmíněná dohoda účastníků, ale i samotná úvaha soudů, že fasáda a zateplení domu nebyly dokončeny „v době dokončení střechy coby zásadního konstrukčního prvku ukončujícího stavbu rodinného domu“. Soudy nižších stupňů rovněž náležitě nereflektovaly obsah korespondence účastníků, z níž (mimo jiné) vyplývá ujištění žalovaného, že „…dílo bylo předáno v odpovídající kvalitě bez zjevných závad a námitek zákazníka.

Protokol o předání díla byl zákazníkovi předán k podpisu po dokončení díla. Do dnešního dne mi předávací protokol nevrátil podepsaný. Důkazem je i fakt, že veškeré faktury byly uhrazeny, až na jednu výjimku…“, či jeho výpověď, že „nebyly namontované pouze svislé odtokové svody“, „…já jsem mu řekl, že až bude mít hotovou fasádu, ať zavolá a instalujeme svody“. Podle přesvědčení dovolacího soudu z citované korespondence vcelku bez pochybností vyplývá, že podle žalovaného dílo, resp. jeho dokončená část byla předána a žalobce je v prodlení s podpisem předávacího protokolu.

Dále je třeba poznamenat, že aplikace § 2606 o. z. není vyhrazena pouze případům, kdy provádění díla po částech vyplývá z uzavřené smlouvy; takový požadavek z dotyčného ustanovení dovodit nelze. Neobstojí proto (odvolacím soudem nezpochybněná) úvaha soudu prvního stupně, že aplikace § 2606 o. z. je vyloučena již proto, že z provedeného dokazování nevyplynulo, že by se účastníci dohodli na postupném provádění díla, což navíc nekoresponduje se zjištěním ohledně dohody o dodatečné instalaci svislých svodů.

Nebylo-li prokázáno, že by se účastníci dohodli na předání výhradně celého dokončeného díla „jako funkčního celku“ (tj. v projednávaném případě včetně dodání a instalace svislých okapových svodů), možnost aplikace § 2606 o. z. vyloučena není. Nepřiléhavá je úvaha, kterou soud prvního stupně opírá o příklad technologických přestávek v průběhu provádění díla, a dovozuje-li, že postupné předání části díla může mít uvedené právní důsledky pouze tehdy, pokud se na takovém postupném způsobu předání díla účastníci dohodnou „v relevantní formě“, z čehož nesprávně dovodil, že nebylo-li dílo v části svislých svodů dokončeno (z důvodu neprovedeného zateplení a fasády domu), nemohlo být ani žalovaným předáno, neboť „nedokončené dílo po právu nelze objednateli předat“, ledaže by se tak smluvní strany dohodly, k čemuž v projednávané věci nedošlo.

Důvodnou shledal dovolací soud námitku, že nalézací soudy nepřihlédly k tomu, že závazkový vztah účastníků je vztahem spotřebitelským, neboť žalobce smlouvu uzavřel mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání s žalovaným, který je podnikatelem.

Nevzaly v úvahu, že na takovou smlouvu se mimo jiné vztahují informační povinnosti uvedené v § 1811 odst. 2 o. z., mezi něž patří též povinnost podnikatele v dostatečném předstihu před uzavřením smlouvy nebo před tím, než spotřebiteli učiní závaznou nabídku, sdělit mu údaje o právech vznikajících z vadného plnění, jakož i o právech ze záruky a další podmínky pro uplatňování těchto práv.

Uvedená povinnost vyplývá z požadavku, aby veškerá sdělení vůči němu podnikatel učinil jasně a srozumitelně v jazyce, ve kterém se uzavírá smlouva, a slouží k tomu, aby byl spotřebitel řádně informován mj. o možnostech uplatnit práva, která mu v daném závazkovém vztahu náleží. Podle důvodové zprávy k citovanému ustanovení jde o pravidlo převzaté zejména z čl. 5 směrnice 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách a čl. 5 odst. 1 směrnice 2011/83/EU o právech spotřebitelů.

Pokud odvolací soud nezjišťoval, zda a jak ke splnění uvedené povinnosti ze strany žalovaného došlo, je právní posouzení věci neúplné. Vzhledem k účelu informační povinnosti vyplývající z § 1811 o. z. je třeba zohlednit, zda a jakým způsobem ji podnikatel vůči spotřebiteli splnil. Pokud by totiž vyšlo najevo, že zhotovitel (podnikatel) uplatnil důvodně námitku předčasnosti uplatnění práv z vadného plnění vůči objednateli, který je spotřebitelem, aniž ho předem řádně seznámil s tím, jaká práva (a z nich vyplývající povinnosti) mu náleží, a s podmínkami pro jejich uplatnění, počítaje v to i informaci o tom, od kdy může spotřebitel uplatnit práva z vadného plnění, pak je namístě zvážit, zda nesplnění uvedené předsmluvní informační povinnosti při důvodném uplatnění uvedené námitky nekoliduje s § 6 odst. 2 o. z., což by se (v případě zamítnutí žaloby z důvodu, že spotřebitel práva z vadného plnění uplatnil předčasně) mohlo zohlednit při rozhodování o nákladech řízení.

Z výše uvedených důvodů je závěr odvolacího soudu, že žalobce právo z vadného plnění v daném případě uplatnit nemohl, přinejmenším předčasný. Vzhledem k řečenému je nadbytečné se zabývat druhou dovolatelem předestřenou otázkou posouzení uplatněného nároku coby náhrady škody.

‍

B]ylo-li zjištěno  (skutkové závěry podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolacímu přezkumu  nepodléhají), že se žalovaná zavázala žalobci i prodávající bytu zajistit též  jakýsi „právní servis“, tj. zejména vypracovat příslušné smluvní dokumenty a  zařídit vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, pak okolnost, že  konkrétní provedení svěřila advokátovi jako tzv. použité osobě (§ 420 odst. 2  obč. zák.) na základě obecné mandátní smlouvy, musí vést k závěru, že je to  ona, kdo odpovídá za škodu, pokud ji vyvolala právě neplatnost kupní smlouvy.  

Proto lze považovat  za racionální a odůvodněné očekávání žalobce, že se mu za sjednanou úplatu  (provizi) dostane komplexních a bezvadných služeb souvisejících s koupí  nemovitosti, zejména za situace, kdy realitní kancelář zajistila i sepsání  smlouvy advokátem a jeho účast při jejím uzavírání a vkladu. Pak ovšem není  důvodu spravedlivě po žalobci požadovat, aby si ochranu svých práv „pojistil“  ještě jiným způsobem, např. si na své náklady zajistil další právní pomoc  nebo vlastními silami ověřoval, zda na majetek M. W. není nařízena další  exekuce či zda je smlouva sepsána řádně.

Žalobci tak nelze  přičítat k tíži důvěru v bedlivé počínání advokáta, jednajícího za realitní  kancelář, o němž se důvodně domníval, že poskytuje právní služby na náležité  odborné úrovni a bere zřetel na jeho oprávněné zájmy.

V nyní souzené věci  odvolací soud uzavřel, že první žalovaná před uzavřením smlouvy o úschově dne  21. 8. 2012 neinformovala žalobkyni o problémech s advokátem Mgr. Vlasákem co  do včasného vyplácení úschov, a tím porušila svou povinnost jednat v jejím  zájmu, tzn. počínat si tak, aby žalobkyně neutrpěla majetkovou újmu.

Porušení preventivní  povinnosti první žalovanou ve spojení s protiprávním jednáním Mgr. Miloše  Vlasáka vedlo k bezprostřednímu vzniku majetkové újmy žalobkyně. Je totiž  nepochybné, že nebýt porušení povinnosti informovat žalobkyni o problémech s  výplatou uschovaných peněz jiných klientů, nedošlo by ke vzniku škody  defraudací finančních prostředků deponovaných v úschově advokáta. Porušení  preventivní povinnosti první žalovanou bylo adekvátní příčinou ztráty peněz  složených v advokátní úschově.

Pro závěr o příčinné  souvislosti bylo dostatečné zjištění, že nebýt neposkytnutí kompletní  informace o problémech ve spolupráci s advokátem Mgr. Vlasákem, nedošlo by ke  zpronevěře peněz žalobkyně.

I v nyní souzené  věci se první žalovaná smluvně zavázala - oproti úhradě odměny za  zprostředkování – „poskytovat informace a právní servis nutný k uzavření  Dohody o převodu, popřípadě smlouvy o budoucí dohodě o převodu (…) v podobě  zpracování návrhů těchto smluv včetně právní konzultace k těmto návrhům (čl.  II. bod 1. zprostředkovatelské smlouvy ze dne 22. 6. 2012)“, přičemž  „[Z]ájemce a Zprostředkovatel mají vzájemnou oznamovací povinnost ohledně  všech skutečností, které mají rozhodný význam pro uzavření Dohody o převodu,  resp. Budoucí dohody“ (čl. II bod 4. zprostředkovatelské smlouvy), a  „[Z]prostředkovatel učiní vše pro to, aby zájmy Zájemce byly chráněny …“ (čl.  II. bod 6. zprostředkovatelské smlouvy).

Závěry rozsudku  Nejvyššího soudu dopadají do poměrů nyní projednávané věci, přičemž závěr  odvolacího soudu, že první žalovaná odpovídá za škodu, kterou vyvolala  porušením nejen smluvní, ale i zákonné informační a preventivní povinnosti  podle § 415 obč. zák. konvenuje s rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Bylo oprávněné a  důvodné očekávání žalobkyně, že za sjednanou provizi ve prospěch první  žalované dostane bezvadné právní služby související s převodem členských práv  a povinností spojených s právem nájmu předmětného družstevního bytu, a  nevznikne jí při tom žádná majetková újma v důsledku úschovy kupní ceny u  advokáta; okolnost, že spolupracující advokát peníze zpronevěřil, zakládá ve  smyslu ustálené judikatury nárok na náhradu škody jak vůči němu, tak i proti  první žalované (realitní kanceláři), jestliže v době, kdy klientům zařídila  úschovu, měla již podezření na nespolehlivost advokáta.

‍

Podstatnými náležitostmi smlouvy o sjednání požívacího práva jsou označení věci, k níž se má vztahovat, a ujednání o jejím přenechání poživateli k užívání a požívání. Takovými náležitostmi nejsou jiná ujednání, např. o (odchylné) úpravě úhrady obvyklých udržovací nákladů na věc dle § 1288 o. z., nákladů na stavební práce dle § 1289 o. z., úplatě za požívání.

Jejich (případně odchylná) úprava proto sama o sobě závěr o odlišné povaze uzavřené smlouvy neopodstatňuje.

Požívací právo je služebností, která poskytuje nejširší oprávnění nad cizí věcí, obdobnou vlastnickému právu.

Pojem plodů a užitků věci je definován v § 491 odst. 1 a 2 o. z. Užitky jsou to, co věc pravidelně poskytuje ze své právní povahy (srov. § 491 odst. 2 o. z.). Pravidelně půjde o pohledávku (typicky např. nájemného, pachtovného.

Z práva poživatele brát z věci plody a užitky se podává, že poživatel věci je oprávněn žádat od jejího nájemce (coby typický užitek) nájemné.

Obsahem práva odpovídajícího služebnosti (věcnému břemeni) sice nemohou být všechna práva vlastníka nemovitosti, vlastník je však povinen trpět užívání a požívání; jiná práva a povinnosti (právo s věcí nakládat) mu zůstávají zachována.

Poživatel věci tak může služebnou věc dát do dalšího užívání; může ji půjčit, pronajmout nebo propachtovat. Toto oprávnění je projevem práva „brát z věci plody a užitky“. Ohledně pachtu coby „obligačního požívacího práva“ uvedené ostatně vyplývá z § 2334 o. z. (byť zde s následkem v podobě práva propachtovatele dát výpověď, nedal-li v uvedeném případě předchozí souhlas).

Jestliže může poživatel věci služebnou věc dát do dalšího užívání za dobu trvání svého požívacího práva, není důvodu, aby takové již existující užívání (vlastníkem dříve založené) nemohl převzít. Ostatně dle § 1287 věta první o. z. poživatel přejímá všechny závady (právní vady), které na služebné věci vázly v době, kdy byla služebnost zřízena. Poživatel tedy musí takové právní vady služebné věci respektovat.

Podobnost (účinků) zřízení nebo zániku požívacího práva coby služebnosti (§ 1285 o. z.) s nabytím nebo zánikem vlastnického práva je přitom natolik silná, že je namístě v případě vzniku či zániku požívacího práva analogicky aplikovat ustanovení § 2221 o. z. a vycházet z obdobné intenzivní ochrany nájemce (či pachtýře; srov. § 2341 o. z.) jako při změně vlastnického práva k pronajaté (propachtované) věci.

To znamená, že byla-li služebná věc v době zřízení služebnosti požívacího práva pronajata (propachtována), vstupuje poživatel zřízením služebnosti do postavení pronajímatele (propachtovatele). Požívací právo ke služebné věci v důsledku toho také obstojí vedle již existujícího práva nájmu (pachtu) a není v kolizi s § 1763 o. z.

Sama okolnost uzavření smlouvy o požívacím právu (a jejího právního účinku představovaného vstupem poživatele do právního postavení pronajímatele ohledně předmětné nájemní smlouvy) přitom není v rozporu s dobrými mravy (příp. nepředstavuje zneužití práva; § 2 odst. 3, § 8 o. z.). Tentýž (zákonný) důsledek ostatně nastává v případě změny vlastníka pronajaté (propachtované) věci (§ 2221 o. z., § 2341 o. z.; srov. výklad výše).

K námitce žalobkyně, že žalovaná 2) se snaží „parazitovat“, sluší se dodat, že rozpor s dobrými mravy nelze dovodit jen ze skutečnosti, že žalovaná 2) – podnikatelka uzavírá smlouvy o požívacím právu za účelem dosažení zisku. Do původního nájemního poměru vstupuje se všemi jeho základními obsahovými atributy, tzn. že je vázána též úpravou (ujednáním o) způsobu zvyšování nájemného. Okolnosti, že by jejím cílem (úmyslem) bylo poškodit žalobkyni, nebyly zjištěny.

Z výše uvedeného se podává správnost závěrů odvolacího soudu, že (s přihlédnutím k vůli smluvních stran, včetně výslovného ujednání ve smlouvě o „převzetí“ předmětné nájemní smlouvy poživatelem) smlouva o požívacím právu není ve skutečnosti smlouvou nájemního typu, že „její účastníci se totiž od zákonných ustanovení upravujících požívací právo dle § 1285 a násl. o. z. neodchýlili v takové míře, že by to mělo vést k závěru o její absolutní neplatnosti či k závěru, že jde o jiný smluvní typ“, že „může obstát i vedle nájemní smlouvy“ a že „smlouvu o požívacím právu nelze shledat ani rozpornou s dobrými mravy v intenzitě, jež by zakládala její absolutní neplatnost“, jakož i závěru, že „nelze proto dovodit, že i po uzavření smlouvy o požívacím právu byl nadále žalovaný 1) pronajímatelem a nositelem práv a povinností pronajímatele“ z předmětné nájemní smlouvy.

Odvolací soud přitom použil závěry rozhodnutí soudů Rakouské republiky toliko jako „výkladovou pomůcku“ pro výklad institutu požívacího práva a jeho účinků; tomuto komparativnímu postupu nelze (zvláště vzhledem ke společným kořenům obou civilních práv) nic vytknout.

‍