Zásadní závěry Soudního dvora Evropské unie

Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) v rozsudku ve věci C-477/21 (MÁV-START Vasúti Személyszállító Zrt.) ze dne 2. 3. 2023 učinil zásadní závěry týkající se poskytování nepřetržitého odpočinku v týdnu a nepřetržitého denního odpočinku zaměstnancům.

Tento rozsudek přináší výklad, který bude mít pravděpodobně zásadní význam pro plánování směn zaměstnanců i v České republice, zvláště u práce ve směnném provozu. Dovolte nám poukázat několik závěrů z citovaného rozhodnutí SDEU

1. Právní úprava v členských státech EU musí zajistit, aby každý zaměstnanec měl nárok na i) minimální denní odpočinek po dobu minimálně 11 po sobě jdoucích hodin během 24 hodin a ii) za každé období 7 dnů na minimální nepřetržitý odpočinek v délce 24 hodin.
2. Denní odpočinek nelze považovat za součást týdenní doby odpočinku, neboť se jedná o dvě zcela samostatná práva, a každý členský stát, resp. zaměstnavatel je tak povinen zajistit skutečnou realizaci každého z těchto práv.
3. Zakotvují-li vnitrostátní právní předpisy členského státu týdenní dobu odpočinku delší než 24 hodin (tedy dobu delší než stanovuje příslušná směrnice), i nadále musí být zaměstnancům poskytnuto právo denního odpočinku.
4. Odpočinek je čerpán bezprostředně po pracovní době.
5. Jestliže má být zaměstnanci poskytnuta doba týdenního odpočinku, může tato doba započít nejprve poté, co daný zaměstnanec vyčerpá denní dobu odpočinku.
6. Zaměstnanec má právo na denní odpočinek, a to bez ohledu na skutečnost, zda po této době bude následovat pracovní doba či nikoliv (tj. bez ohledu na to, zda po ní bude následovat týdenní doba odpočinku).

Promítnutí závěrů SDEU do české pracovněprávní úpravy:

Český zákoník práce (zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů) stanovuje povinnost poskytovat tzv. nepřetržitý odpočinek mezi dvěma směnami (§ 90), coby transpozice denního odpočinku, a tzv. nepřetržitý odpočinek v týdnu (§ 92), coby transpozice minimální týdenní doby odpočinku.

V případě nepřetržitého odpočinku mezi směnami stanovuje Zákoník práce právo zaměstnance na odpočinek mezi koncem jedné směny a začátkem následující směny v délce trvání minimálně 11 hodin (pro zaměstnance mladší 18 let pak v délce trvání minimálně 12 hodin).

Nepřetržitý odpočinek v týdnu musí být poskytován v délce trvání alespoň 35 hodin (u mladistvých tato doba nesmí být kratší než 48 hodin).

Jeví se, že čeští zákonodárci do 35 h minimální doby nepřetržitého odpočinku v týdnu zahrnuli 24 hodin minimálně požadovaných evropskou směrnicí a i 11 hodin z nepřetržitého odpočinku mezi směnami.  

To vedlo mj. k tomu, že pokud zaměstnanec mezi směnami čerpal týdenní nepřetržitý odpočinek v délce min. 35 hodin, odpočinek mezi směnami se již neposkytoval (bralo se, že již „schován“ v týdenním nepřetržitém odpočinku).

V návaznosti na výklad podaný SDEU již takto nebude možné postupovat.

Nastane-li v praxi tato situace bude nezbytné zaměstnanci poskytnout oba druhy odpočinků, s tím, že nejprve dojde k čerpání práva denního odpočinku a až poté práva minimální týdenní doby odpočinku. (Pro účely tohoto shrnutí odhlížíme od možnosti zaměstnavatele, za určitých podmínek, zkracovat takový odpočinek a toto zkrácení nahrazovat).