Volný pohyb zboží: Omezení dovozu léčiv pro osobní potřebu

Komise podnikla kroky proti Francii z důvodu, že některé francouzské právní předpisy upravující dovoz léčiv byly v rozporu s článkem 28 Smlouvy ES, který zajišťuje volný pohyb zboží. Podle příslušných národních právních předpisů a administrativního postupu byla pro dovoz léčiv pro osobní potřebu do Francie vyžadována licence. Evropskému soudnímu dvoru (dále jen „ESD“) byly předloženy k posouzení tři situace.

V prvním případě podléhal licenci dovoz ve Francii již povolených léčiv pro osobní potřebu, jenž byl realizován jinak než osobní přepravou. Francouzská vláda argumentovala tím, že tento požadavek představoval jednak nejistou praxi a jednak se týkal pouze 1 % všech dovozů. ESD však rozhodl, že uvedené okolnosti – Francie tuto praxi nepopírala – nemají na existenci omezení, a tudíž ani na porušení komunitárních právních předpisů žádný vliv.

Druhý případ se dotýkal dovozu homeopatických léčiv registrovaných v jiném členském státě EU, nikoliv však ve Francii, a to opět pro osobní potřebu, nikoliv však osobní přepravou. ESD nejprve uvedl, že ochrana lidského zdraví je obecně považována za legitimní důvod pro omezení volného pohybu zboží. V posuzovaném případě se dovozní povolení vztahovalo na homeopatické výrobky, které spadají pod článek 7(1) Směrnice 92/73/EEC ze dne 22. září 1992, rozšiřující působnost směrnic 65/65/EEC a 75/319/EEC o sbližování zákonů, právních předpisů a správní praxe týkající se léčiv a stanovující další ustanovení pro homeopatická léčiva (ÚV L 297 [1992], str. 8), který je nyní obsažen v článku 13 Směrnice 2001/83 ze dne 6. listopadu 2001, o kodexu Společenství týkajícím se léčivých přípravků určených pro lidi (ÚV L 311 [2001], str. 67), a jehož úkolem je zajištění, aby obsah účinné látky v této kategorii homeopatických léčiv garantoval jejich bezpečnost. ESD tudíž dospěl k závěru, že francouzská vláda neposkytla dostatečné zdůvodnění pro ospravedlnění omezení volného pohybu těchto léčiv z důvodu ochrany lidského zdraví.

Třetí situace se týkala dovozu léčiv pro osobní potřebu, které narozdíl od členského státu EU, kde byly zakoupeny, nebyly povoleny ve Francii. Členské státy EU jsou sice v tomto konkrétním případě oprávněny požadovat dovozní povolení, Komise však posoudila proces udělování dovozních povolení jako odporující principu proporcionality z důvodu nepřístupnosti, nepřiměřené délky jeho trvání a též z důvodu, že se vztahuje i na některá léčiva, která ve vztahu k veřejnému zdraví nepředstavují žádné riziko.

ESD v první řadě poznamenal, že na léčiva, která jsou dovážena pro osobní potřebu a osobní přepravou, se posuzované francouzské předpisy nevztahují. Dále uvedl, že stejná pravidla platí na dovoz léčiv pro osobní potřebu (avšak nikoliv osobní přepravou) a obchodní účely. ESD uzavřel konstatováním, že opatření přijatá Francií nejsou ve vztahu ke sledovanému účelu proporcionální, a že Francie se tudíž dopustila porušení komunitárních právních předpisů tím, že nepřijala méně omezující opatření.