Rozsah požadavků k prokázání porušení komunitárního práva členským státem EU

Tento rozsudek Evropského soudního dvora (dále jen „ESD“) se týká žaloby Komise vůči Belgii pro porušení článku 49 Smlouvy ES upravujícího volný pohyb služeb. Komise namítala, že způsob, jakým je zákaz spojené nabídky („linked offer“) obsažený v belgickém právu aplikován, představuje překážku volnému pohybu služeb. Komise zejména tvrdila, že v důsledku aplikace uvedených pravidel je vstup na belgický trh obtížnější pro zahraniční subjekty. Žaloba Komise se však nesoustředila na vlastní ustanovení belgického práva, nýbrž na způsob jejich aplikace.

Rozhodnutí je pak zajímavé především tím, že shrnuje požadavky, které musí Komise splnit, aby prokázala porušení komunitárního práva členským státem EU.

ESD nejprve rekapituluje stávající judikaturu, podle níž leží důkazní břemeno při prokazování porušení komunitárního práva členským státem EU na Komisi. ESD dále rozlišuje mezi případy, kdy jsou komunitární právní předpisy porušeny národními předpisy nebo kdy je porušení důsledkem jejich aplikace. V druhém případě pak ESD uvádí, že: „nesplnění povinností lze založit pouze na základě dostatečně podložených a detailních důkazů o domnělém jednání národních orgánů a/nebo soudů, jež je přičitatelné danému Členskému státu“ (odst. 28 rozsudku).

ESD dále potvrdil, že administrativní praxe může být porušením komunitárních právních předpisů, pouze pokud je „do určité míry soustavné a obecné povahy“. V daném případě vzal ESD v úvahu, že Komise se spolehla pouze na jednu stížnost, aniž by prokázala, že aplikace belgických předpisů byla „diskriminační a nepřiměřená“. Komise zejména neposkytla ESD doslovnou citaci rozhodnutí belgického soudu, na které ve svém návrhu odkazovala.

Je jen velmi obtížné určit dopad tohoto rozsudku na budoucí postup Komise. Zdá se však, že tento rozsudek vedl Komisi k přezkoumání probíhajících případů, co se týče počtu stížností a důkazů, na nichž jsou založeny.