Povinnost loajality členských států

Tímto rozhodnutím Evropský soudní dvůr (dále jen „ESD“) potvrdil svoji předcházející rozhodovací praxi ve vztahu k článku 10 Smlouvy ES, zejména rozsudek ve věci Evropská komise v. Řecko (192/84) a Evropská komise v. Lucembursko (C-478/001). Dle článku 10 Smlouvy ES jsou členské státy povinny přijmout veškerá vhodná obecná i zvláštní opatření k plnění závazků, které vyplývají z této Smlouvy nebo jsou důsledkem činnost orgánů ES. Podle názoru ESD článek 10 zakotvuje povinnost členských států v dobré víře spolupracovat v Evropskou komisí v případě, že jim tato pokládá v souladu s článkem 226 Smlouvy ES otázky, a poskytnout jí za tímto účelem požadované informace.

V roce 2000 byla Evropské komisi doručena stížnost týkající se aplikace Směrnice Rady č. 89/655/EHS ze dne 30. listopadu 1989 (o minimálních zdravotních a bezpečnostních požadavcích na pracovní zařazení) v italském vnitrostátním právu.

Evropská komise se následně v srpnu 2000 obrátila na italské úřady se žádostí o poskytnutí informací vztahujících se k záležitosti ve stížnosti uvedené, a to za účelem podrobnějšího přezkoumání věci. Italské úřady však na tuto neodpověděly ani na tuto žádost, ani na žádost následující, kterou jim Evropská komise zaslala v březnu 2001.

Evropská komise dospěla k závěru, že italské úřady tím, že nereagovaly na její výzvy, porušily svoji povinnost poskytnout jí přirozenou spolupráci v souladu s článkem 10 Smlouvy ES, a následně zahájila postup dle článku 226 Smlouvy ES. Poté, co Italské republice zaslala oficiální výzvu k předložení vyjádření (článek 226 odst. 1 Smlouvy ES) vydala Evropská komise odůvodněné stanovisko ve věci, v němž vyzvala italské úřady k přijetí potřebných opatření za účelem splnění bezpečnostních požadavků ve smyslu Směrnice, a to ve lhůtě dvou měsíců. Jelikož ani tentokrát italské úřady na odůvodněné stanovisko neodpověděly, tedy nevyhověly stanovisku Evropské komise ve stanovené lhůtě, Evropská komise na Italskou republiku podala v únoru 2003 žalobu pro neplnění povinností ve smyslu článku 226 Smlouvy ES.

Italská republika argumentovala tím, že skutečnost, že výzva Evropské komise neobsahovala konkrétní informace o názvu a umístění předmětného zařízení, je z jejich pohledu nutné považovat za objektivní překážku, neboť tak nemohly identifikovat orgán zodpovědný za uskutečnění průzkumu a poskytnutí požadované informace. ESD nicméně rozhodl, že místo, které bylo předmětem stížnosti, bylo dostatečně určené v dopisech, které Evropská komise Itálii zaslala před počátkem sporu, a konstatoval, že Italská republika porušila svoji povinnost loajality stanovenou v článku 10 Smlouvy ES.