Náhrada škody způsobené porušením práva ES

Dne 30. září 2003 vydal Evropský soudní dvůr (ESD) zásadní rozsudek ve věci odpovědnosti státu za škodu způsobenou porušením práva ES rozsudkem vnitrostátního soudu. V daném případě ESD odpovídal na předběžné otázky občanskoprávního soudu ve Vídni, jejichž zodpovězení bylo podstatné pro rozhodnutí ve sporu, v němž pan Köbler žaloval rakouský nejvyšší správní soud o náhradu škody jemu způsobené rozhodnutím tohoto soudu v rozporu s právem ES.

Pan Köbler, universitní profesor v Insbrucku, se domáhal přidělení speciálního příplatku za odsloužená léta. Tento příspěvek však podle rakouského práva náležel pouze profesorům, kteří potřebnou dobu odsloužili na rakouských universitách. Pan Köbler se domáhal toho, aby do rozhodné doby v jeho případě byla započtena i doba, kdy vyučoval na universitách jiných členských států EU. Zamítavé rozhodnutí poté napadl žalobou před rakouským nejvyšším správním soudem s tím, že rakouské právo je nepřímo diskriminační, a tedy v rozporu s právem ES.

Nejvyšší rakouský soud požádal ESD o odpověď na předběžnou otázku týkající se souladu předmětné rakouské právní úpravy s právem ES. Poté, co ESD vydal rozsudek v obdobné věci, v němž označil předmětnou právní úpravu za diskriminační, a tudíž v rozporu s právem ES, rakouský nejvyšší správní soud svoji předběžnou otázku vzal zpět, ale žalobu pana Köblera zamítl. Pan Köbler poté podal žalobu na náhradu škody způsobené rozsudkem nejvyššího správního soudu, kterým došlo k porušení práva ES.

Ačkoliv se v minulosti ESD již vyslovil k otázce odpovědnosti státu za akty moci zákonodárné a správní, otázka odpovědnosti státu za akty moci soudní dosud zůstávala Soudem nezodpovězena. V tomto rozsudku ESD potvrdil, že členské státy EU jsou povinny nahradit škodu způsobenou jednotlivcům porušením práva ES, za nichž jsou odpovědné, a to i tehdy, pokud domnělé porušení vyplývá z rozhodnutí soudu rozhodujícího v poslední instanci. K tomu, aby byl stát za takové porušení shledán odpovědným, je nutné, aby byly splněny tři dnes již klasické podmínky: (i) musí se jednat o porušení takového pravidla, jehož cílem je poskytnout práva jednotlivcům, (ii) porušení práva ES je dostatečně závažné a (iii) mezi porušením pravidla vznikem škody existuje přímá příčinná souvislost.

S ohledem na zvláštní funkci soudů a legitimní požadavek na zajištění právní jistoty je však nutné, aby se jednalo porušení zjevné (manifest). Členské státy jsou přitom povinny určit, které vnitrostátní soudy jsou příslušné k projednání takových žalob na náhradu škody.

Z uvedeného rozsudku vyplývá, že v případě, že občan či společnost utrpí škodu v důsledku rozhodnutí českého soudu, které je v rozporu s právem ES, je za výše uvedených podmínek možné, aby se – opět před českým soudem – domáhal žalobou náhrady škody tímto způsobené.