Hospodářská soutěž

Jako součást modernizace systému komunitárního soutěžního práva soutěže přijala Rada dne 20. ledna 2004 dlouho očekávané nové nařízení o kontrole spojování podniků. Hlavním motivem byla snaha zajistit, aby spojení soutěžitelů byla posuzována k tomu nejvhodněji povolanými orgány, aby se zabránilo vícenásobným notifikacím jednoho a téhož spojení v několika členských státech EU a aby došlo ke zlepšení časového harmonogramu posuzování spojení. Tato reforma je též odpovědí Komise na několik rozsudků Soudu prvního stupně z roku 2002, kterými zrušil rozhodnutí Komise zakazující uskutečnění spojení.

Zjednodušeně lze tedy říci, že nové nařízení o kontrole spojování podniků, které nahradí stávající nařízení o kontrole spojování podniků č. 4064/89, přináší tři hlavní změny.

Za prvé, klíčové pravidlo známé pod označením „one stop shop“, podle nějž se spojení s tzv. komunitárním rozměrem posuzuje pouze podle komunitárního (a nikoliv národního) soutěžního práva a výhradní pravomoc má Evropská komise, zůstává nadále v platnosti s tím, že jeho použití se rozšiřuje za účelem zamezení notifikacím v několika členských státech EU i na případy, kdy spojení nemá komunitární rozměr. Zúčastněné společnosti budou moci žádat, aby se případem zabývala pouze Evropská komise, i v případech, kdy by jinak měly oznamovat spojení ve třech a více členských státech EU, přičemž tuto možnost mají již v předběžné fázi. Pokud žádný z členských států, které by byly jinak příslušné, s takovou žádostí nevysloví nesouhlas, navrhované spojení se považuje za spojení s komunitárním rozměrem a bude posouzeno pouze Komisí. Tento postup by měl snížit náklady dotčených společností, rozsah byrokracie a naopak zvýšit právní jistotu.

Za druhé, co se týká hodnocení spojení, Komise bude při rozhodování, zda je navrhované spojení nutné zakázat, muset posuzovat, zda spojení podstatně naruší účinnou soutěž na společném trhu nebo jeho podstatné části. Koncept podstatného narušení by měl být vykládán tak, že zahrnuje doposud užívaný koncept dominance, včetně posouzení případných protisoutěžních dopadů navrhovaného spojení vyplývajících z vzájemně nekoordinovaného chování soutěžitelů, kteří na relevantním trhu nebudou zaujímat dominantní postavení.

Konečně k určitým významným změnám došlo i v procesně-právní oblasti. Spojení již nebude nutné oznamovat v týdenní lhůtě. Vzhledem k tomu, že spojení fakticky nemůže být realizováno, dokud jej Komise nepovolí, je v maximálním zájmu zúčastněných společností, aby povolení získaly co možná nejdříve. Je též výslovně upraveno, že je spojení možné oznamovat předem, např. na základě pouhého záměru (letter of intent). Také časový harmonogram pro posuzování spojení podniků ze strany Komise byl upraven tak, aby byl pružnější, i když nadále předvídatelný. Nově zavedený harmonogram by měl jednak zúčastněným společnostem zajistit dostatek času na jednání s Komisí o přijetí závazků pro zachování účinné soutěže, jednak by měl Komisi umožnit kvalitní posouzení navrhovaného spojení. První fáze tak bude namísto jednoho měsíce trvat 25 pracovních dní ode dne oznámení s tím, že tato lhůta může být prodloužena na maximálně 35 pracovních dní. V případě, že Komise dojde k závěru, že je nutné provést detailní šetření navrženého spojení, bude druhá fáze trvat nejdéle 90 pracovních dní (na rozdíl od stávajících čtyř měsíců) s možností dalšího prodloužení na základě žádosti navrhovatele nebo Komise, v takovém případě však pouze se souhlasem navrhovatele.

Kromě nového nařízení o kontrole spojování podniků vydala Komise v této souvislosti též Pravidla pro posuzování horizontálních spojení (Guidelines on the assessment of horizontal mergers) a Doporučení týkající se průběhu řízení o povolení spojení na úrovni ES (Best practices on the conduct of EC merger control proceedings). Tyto dva dokumenty nejsou vůči společnostem ani vůči členským státům právně závazné, jejich cílem však je zvýšení právní jistoty společností a jiných zainteresovaných osob v souvislosti s předpokládaným postupem Komise v uvedených oblastech.

Nové nařízení o kontrole spojování podniků vstoupí v účinnost dne 1. května 2004.

Rozsudek Evropského soudního dvora ve věci Bayer (spojené případy C-2/01 P a C-3/01 P) ze dne 6. ledna 2004

Evropský soudní dvůr zamítl odvolání proti rozhodnutí, v němž Soud prvního stupně („SPS“) dospěl k závěru, že Komise nesprávně posoudila skutkový stav věci a udělala též chybu v právním posouzení skutkového stavu, a tudíž rozhodnutí Komise zrušil a uložil jí povinnost nahradit společnosti Bayer AG náklady řízení.

Komise v předmětném rozhodnutí dospěla k závěru, že mezi farmaceutickou společností Bayer AG a jejími španělskými a francouzskými velkoobchodníky byla uzavřena kartelová, a tudíž zakázaná dohoda ve smyslu článku 81(1) Smlouvy ES o omezení paralelních vývozů léků proti kardio-vaskulárním chorobám (Adalat/Adalate) zpět do Velké Británie. Komise tvrdila, že omezení uložená společností Bayer AG vůči jejím španělským a francouzským velkoobchodníkům za účelem zamezení paralelním vývozům z jejich zemí do Velké Británie, tyto velkoobchodníci akceptovali a dodržovali, čímž došlo k uzavření dohody narušující soutěž. Omezení spočívala ve snižování dodávek dotčeným velkoobchodníkům, a to navzdory rostoucí poptávce.

Skutečnost však byla taková, že společnost Bayer neukládala žádná vývozní omezení. V rozporu se zjištěními Komise velkoobchodníci tato omezení nedodržovali a našli si vlastní způsob řešení, včetně využívání nezávislých zástupců. Požadavky k označení tohoto jednání za kartelovou dohodu tudíž nebyly naplněny, jelikož na straně velkoobchodníků nebyl zjištěn žádný zájem ani jednání, které by ukazovalo na to, že na dohodu přistoupili, a jejich formální snížení objednávaného množství léků SPS nepovažoval jako důkaz podporující závěry Komise.