Emisní povolenky jako bumerang

V prvních třech letech II. alokačního období byly všechny povolenky přiděleny bezplatně, v souladu se směrnicí EU, podle které měly být v tomto období povolenky přiděleny bezplatně alespoň ve výši 90%. V roce 2009 započal s ohledem na velkorysé podmínky státní podpory  tzv. solární boom. Příslušnou novelu zákona o podpoře obnovitelných zdrojů se však v roce 2009 nepovedlo přijmout, a to přesto, že byla připravena již na podzim tohoto roku. Celý rok 2010 tak byly fotovoltaické elektrárny připojovány dle původních podmínek. Výsledkem byl obrovský nárůst finančních prostředků potřebných pro tyto zdroje. Přestože povolenky s fotovoltaickými elektrárnami vůbec nesouvisí, stát za účelem získání dodatečných finančních zdrojů zavedl darovací daň z povolenek přidělovaných velkým výrobcům elektřiny v letech 2011 a 2012 a tím získal zhruba 7 miliard korun. Ústavní soud následně tuto daň shledal v pořádku, když de facto řekl, že stát ve veřejném zájmu může uložit jakékoli daně a opatření, pokud to ovšem nemá „rdousící účinek“. Krajský soud v Praze nicméně dospěl k názoru, že tato daň je v rozporu s evropským právem. Finanční ředitelství tento rozsudek napadlo kasační stížností, přičemž Nejvyšší správní soud (NSS) věc předložil k posouzení Evropskému soudnímu dvoru (ESD). NSS v usnesení o předložení věci ESD konstatoval, že pokud mají být povolenky přidělovány bezplatně, není možné za jejich přidělení dle jeho předběžného názoru platit. Řízení u ESD může trvat až rok, výsledek bychom tedy mohli znát až v roce 2015. V případě, že ESD potvrdí, že danění bezplatného přidělení povolenek odporuje evropskému právu, NSS potvrdí vydané rozsudky. V takovém případě nelze vyloučit, že stát bude nucen vrátit všechny vybrané daně, a to včetně tučného penále. Výsledkem by tak byl nejen průvan ve státní kase, ale i další úplně zbytečný šrám na pověsti českého státu.