Absence komplexního zhodnocení všech okolností případu jako porušení práva na soudní ochranu?

Nejvyšší soud však při rozhodování o dovolání vedlejšího účastníka řízení tento pro stěžovatelku příznivý výsledek obrátil, a při tom (podle stěžovatelky) použil svévolnou ústavně nekonformní interpretaci zákona a nerespektoval svou vlastní prejudikaturu, když odmítl komplexně zhodnotit všechny okolnosti případu. Tím měl porušit její právo na soudní ochranu.

‍
Ústavní soud stížnost stěžovatelky zamítl a uvedl, že právo na soudní ochranu má procesní povahu a nezaručuje právo na konkrétní hmotněprávní výsledek. Jinými slovy, Nejvyšší soud mohl učinit jiné hmotněprávní závěry, než učinily soudy nižších stupňů. Rozhodnutí Nejvyššího soudu není protiústavní jen proto, že Nejvyšší soud k právnímu závěru dovedly jiné úvahy, než které učinila stěžovatelka nebo soudy nižších stupňů. Podstatné je, že se Nejvyšší soud vypořádal se všemi relevantními argumenty.

‍
Podrobnosti uvedla většina senátu Ústavního soudu v nálezu sp. zn. I. ÚS 1815/25 ze dne 15. ledna 2026, ovšem jedna členka tohoto soudního senátu k věci zaujala jiné stanovisko. V tomto svém disentním stanovisku k výroku a odůvodnění nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 1815/25 představuje názor, že Ústavní soud měl stížnosti vyhovět.

‍
Uvedla, že pouze řádně odůvodněná a konzistentní rozhodnutí nejvyšších soudů omezují v soudním rozhodování prostor pro případnou svévoli a umožňují obdobně rozhodovat i ve srovnatelných případech. Pokud v konkrétním případě Nejvyšší soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu a rozhodl ve věci samé a zároveň přitom sjednocoval rozhodovací praxi obecných soudů, je nezbytné v takovém případě trvat na skutečně kvalitním odůvodnění rozhodnutí, které se řádně vypořádává nejen s argumentací účastníků řízení, ale rovněž s dosavadní argumentací soudů nižších instancí. To se nestalo a navíc Nejvyšší soud nedodržel vlastí rozhodovací praxí zavedená pravidla a nevyjádřil se, zda rozhodnutí odvolacího soudu vykazovalo zjevnou nepřiměřenost úvah, na jejichž základě nižší soud rozhodl.

‍
Podle disentující soudkyně, nejenže Nejvyšší soud svým rozhodnutím nenaplnil svou roli sjednotitele judikatury, ale naopak vnesl do rozhodování pracovněprávních sporů vyšší míru nejistoty, neboť rozostřil dosud judikaturou uplatňované metodologické přístupy při hodnocení tak sociálně citlivé otázky, jakou je ukončení pracovního poměru. Ústavní soud měl stížnosti vyhovět a tím dát Nejvyššímu soudu prostor k tomu, aby se věcí znovu zabýval a odstranil alespoň nejasnosti, na které v disentním stanovisku upozornila.

‍