Náhrada nákladů spojených s bankovní zárukou poskytnutou namísto úhrady pokuty uložené Evropskou komisí28/11/05 / cata_european-union-news

Rozhodnutím 94/815/ES ze dne 30. listopadu 1994 uložila Komise společnostem Alsen Breitenburg Zement- und Kalkwerke GmbH a Nordcement AG (tyto společnosti se v roce 1997 sloučily do společnosti Alsen AG, nyní Holcim (Deutschland) AG) (dále jen „Žalobkyně“ v jednotném i množném čísle) za porušení článku 85 Smlouvy ES pokutu v celkové výši 3,841 milionů EUR. Proti tomuto rozhodnutí Komise podaly Žalobkyně žalobu na neplatnost k Soudu prvního stupně (dále jen „SPS“). Vzhledem k tomu, že podání žaloby na neplatnost nemá vůči pokutě uložené v řízení před Komisí odkladný účinek, musely být bez ohledu na řízení před SPS uložené pokuty ve stanovené lhůtě zaplaceny. Obě Žalobkyně se rozhodly využít možnosti nabídnuté Komisí – zřídit bankovní záruku, čímž se vyhnuly povinnosti zaplatit okamžitě uložené pokuty. Za zřízení dotčených bankovních záruk Žalobkyně v úhrnu zaplatily cca 139 tisíc EUR. Rozsudkem ze dne 15. března 2000 (Cimentaries CBR a další v. Komise, nazývaným „Cement“) zrušil SPS původní rozhodnutí Komise v části týkající se Žalobkyň a uložil Komisi náhradu nákladů řízení. Na základě citovaného rozsudku SPS se Žalobkyně u Komise opakovaně domáhaly zaplacení nákladů právního zastoupení a též nákladů souvisejících se zřízením příslušných bankovních záruk. Jelikož Komise odmítla uvedené náklady podle požadavků Žalobkyň uhradit, podaly Žalobkyně, nyní již pod společným názvem Holcim (Deutschland) AG, žalobu k SPS na náhradu škody směřující k získání náhrady nákladů na bankovní záruku vzniklých Žalobkyni v důsledku pokuty uložené rozhodnutím Komise, které bylo následně SPS zrušeno.

SPS odmítl jako nepřípustnou žalobu v rozsahu, v němž byla založena na článku 233 Smlouvy ES, jelikož z taxativního výčtu procesních prostředků upraveného Smlouvou ES s přihlédnutím k příslušné judikatuře nelze článek 233 Smlouvy ES považovat za specifický právní prostředek ochrany. Stejně tak SPS odmítl jako nepřípustný podpůrný návrh směřující k tomu, aby žaloba byla v rozsahu, v němž je založena na článku 233 Smlouvy ES, vykládána jako žaloba na neplatnost nebo žaloba pro nečinnost, jelikož jediným předmětem žaloby bylo dosažení náhrady škody. Jako nepřípustný odmítl SPS dále návrh Žalobkyně na náhradu škody, která Žalobkyni vznikla v důsledku zřízení bankovní záruky před 31. ledna 1998, jelikož nárok na náhradu škody vzniklé déle než 5 let před datem podání žaloby byl již promlčen.

Ve věci samé SPS judikoval, že v případě zřízení bankovní záruky, namísto zaplacení pokuty, nemusí Komise vrátit pokutu zaplacenou bez právního důvodu, protože platí předpoklad, že tato pokuta nebyla zaplacená. Žalobkyně tudíž neutrpěla v důsledku vykonatelného rozhodnutí Komise žádnou ztrátu, pokud jde o hodnotu pokuty. Jediná peněžitá škoda tak mohla vyplývat z vlastního rozhodnutí Žalobkyně zřídit bankovní záruku. SPS tudíž dospěl k závěru, že na rozdíl od vrácení pokuty uhrazené na základě zrušeného rozhodnutí Komise, kterou je třeba vrátit včetně přirostlého úroku, nemusí Komise nahrazovat náklady související se zřízením bankovní záruky, protože tato forma „úhrady“ pokuty nevedla k bezdůvodnému obohacení Společenství. Náklady na zřízení uvedené bankovní záruky totiž nebyly zaplaceny Komisi, ale třetí osobě. Povinnost vrátit náklady související se zřízením bankovní záruky by ve svém důsledku tudíž vedla k bezdůvodnému penalizování Komise, která by byla nucena vracet finanční částky, kterými nikdy nedisponovala.