Pátky s judikaturou 11/07/25
V posledně citovaném ustanovení je zakotvena úprava povinnosti k náhradě pro případ, že škodu způsobí věc sama od sebe. Pro povinnost k náhradě újmy podle § 2937 o. z. je rozhodující naplnění tzv. kvalifikované okolnosti, vycházející z více či méně samovolného působení věci, která je způsobilá vyvolat škodu. Jde o situaci, kdy věc působí sama od sebe, tj. z vnitřních důvodů, okolností či vlastností, které nejsou vyvolány způsobem jejího užívání. Osobou povinnou k náhradě je ten, kdo měl mít nad věcí dohled.
Není rozhodující, zda jej skutečně vykonával, nýbrž zda byl povinen tak činit. Primárně má nad věcí dohled její vlastník, neboť s vlastnictvím věci se pojí povinnost na svou věc dohlížet (viz též čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle nějž vlastnictví zavazuje).
Z jazykového i teleologického výkladu § 2937 o. z. však vyplývá, že osobou povinnou k náhradě je (především) ten, kdo v době škodní události na věc dohlížel, měl ji fakticky ve své dispozici (např. nájemce, vypůjčitel, kdo ji fakticky převzal k realizaci určité činnosti nebo ji má u sebe bez právního důvodu či na základě protiprávního činu). Tyto závěry jsou v souladu i s odbornou literaturou, v níž se uvádí, že dohled má osoba, jíž věc slouží, resp. ji užívá.
V posuzované věci způsobil škodu pád stromu. Příčinou pádu byla skutečnost, že strom byl suchý, napadený dřevokazným hmyzem. Škodu tedy způsobil strom z důvodu svých vlastností. Strom byl součástí lesního pozemku (§ 507 o. z.), jehož vlastníkem byli žalovaní, kteří tak jsou vlastníky věci, která způsobila škodu. Vzhledem ke znění § 2937 o. z. je však třeba zabývat se otázkou, zda zde není jiná osoba, která měla nad věcí dohled, a v případě, že nikoli, pak i otázkou, zda jsou dány liberační důvody.
V posuzované věci spadl strom žalobců na trakční vedení dráhy, čímž došlo ke vzniku škody. Je proto třeba vyřešit, zda zákon o dráhách obsahuje úpravu, která je pro posouzení dohledové osoby ve smyslu § 2937 o. z. podstatná. Jak vyplývá z důvodové zprávy k zákonu o dráhách v rozhodném znění (zejména § 10), jeho účelem je zajištění ochrany dráhy a provozování drážní dopravy před nepříznivými vlivy z bezprostředního okolí tak, aby provozování dráhy a drážní dopravy mohlo probíhat bezpečně a nerušeně. Provozovatel dráhy je mimo jiné povinen zabezpečit plynulost a bezpečnost provozu dráhy a drážní dopravy na ní, přičemž při nedodržení této povinnosti je sankcionován ze strany drážního správního úřadu. Tato obecná povinnost v sobě zahrnuje i odstraňování dřevin rostoucích v blízkosti dráhy (v jejím obvodu nebo ochranném pásmu), které představují ohrožení bezpečnosti. Typicky se jedná o dřeviny, u kterých hrozí pád na trať nebo které zhoršují rozhledové poměry u trati; často jde o náletové dřeviny.
Zákon o dráhách omezuje vlastnická práva vlastníků sousedních pozemků, a to nejen existencí ochranného pásma dráhy (§ 9), zákazem vstupu do obvodu dráhy (§ 4a odst. 2), ale i zvláštní úpravou zakotvenou v § 10 zákona o dráhách. Toto ustanovení ve znění účinném v době škodní události (s účinností od 15. 1. 2020 byl postup odstraňování a oklešťování porostů v okolí dráhy podle § 10 zákona o dráhách změněn, tato změna se však projednávané věci netýká) rozlišovalo dva režimy odstraňování zdrojů ohrožování dráhy a rušení drážního provozu na nich. První odstavec ukládal vlastníkům nemovitostí sousedících s dráhou povinnost strpět provedení nezbytných opatření k zabránění sesuvů půdy, padání kamenů, lavin a stromů nebo jejich částí, pokud toto nebezpečí vzniklo výstavbou nebo provozem dráhy nebo přírodními vlivy. Jestliže ale vzniklo nebezpečí jednáním těchto vlastníků, zákon ukládal, aby nezbytná opatření provedli na vlastní náklad.
Druhý odstavec ukládal drážnímu správnímu úřadu, aby zjišťoval zdroje ohrožování dráhy a zdroje rušení drážního provozu na nich. Pokud drážní úřad zjistil jiný než v prvním odstavci uvedený zdroj nebezpečí, nařídil jeho provozovateli nebo vlastníku, aby ho odstranil. Nebylo-li tomuto nařízení vyhověno, rozhodl drážní správní úřad o odstranění zdroje ohrožení na náklady jeho vlastníka nebo provozovatele.
§ 10 zákona o dráhách na prvním místě stanoví povinnost vlastníkům pozemků v sousedství dráhy „strpět“ provádění nezbytných opatření proti různým jevům včetně pádu stromů, a proto „primárním“ nositelem prevenční povinnosti k odstranění nebezpečí nejsou vlastníci dotčených pozemků, kteří mají „pouze“ povinnost plnění povinností provozovatelů (případně vlastníků) dráhy a její důsledky „strpět“.
Až věta za středníkem (vznikne-li toto nebezpečí z jednání těchto vlastníků, jsou povinni učinit nezbytná opatření na svůj náklad) ukládá povinnost konat (odstranit nebezpečí) vlastníkům sousedních pozemků, ale pouze za podmínky, že dané nebezpečí vzniklo (přímo) z jednání vlastníků.
Takové ustanovení bude mířit především na situace, kdy vlastník sousedních pozemků bude vyvíjet určitou činnost ve svém zájmu (těžba dřeva, stavba apod.) a následkem takové činnosti vznikne nebezpečí pro dráhu. Pak je zcela logické, aby nesl povinnost takto vzniklé nebezpečí na své náklady odstranit. Znamená to tedy, že vlastník sousedních pozemků má jen velmi omezenou povinnost aktivně odstraňovat nebezpečí pro dráhu. Ve stejném rozhodnutí pak Nejvyšší správní soud vyslovil, že zákonné ustanovení výslovně pamatuje na situaci, v níž „padání stromů“ způsobí „přírodní vlivy“.
Je přitom lhostejno, zda tyto přírodní vlivy jsou obvyklým chodem věcí či dramatickými výkyvy počasí. V takovém případě je vlastník sousedních pozemků povinen pouze strpět provedení nezbytných opatření; není zde však právní normy, která by mu ukládala povinnost, aby „padání stromů“ kvůli přírodním vlivům sám předcházel. V případě řádného neplnění povinnosti údržby a opravy stíhá vlastníka dráhy také odpovědnost ve formě náhrady škody.
Lze se ztotožnit se závěrem Nejvyššího správního soudu, že takové řešení je racionální a odpovídá obvyklému principu, podle něhož je především povinností provozovatele, případně vlastníka infrastruktury, o tuto infrastrukturu pečovat, předcházet škodám a provádět k tomu na své náklady odpovídající opatření, a to i na „cizích“ nemovitostech, tedy pozemcích ve vlastnictví třetích osob, které musí taková opatření strpět.
Vzhledem k tomu, že v daném případě strom spadl z lesního pozemku, nelze pominout ani ustanovení § 22 odst. 1 lesního zákona, podle něhož jsou vlastníci nemovitostí povinni provést nezbytně nutná opatření, kterými jsou nebo budou jejich pozemky, stavby a zařízení zabezpečeny před škodami způsobenými (mimo jiné) pádem stromů nebo jejich částí, přičemž vlastníci pozemků určených k plnění funkcí lesa jsou povinni tato opatření strpět. Toto ustanovení tedy ukládá vlastníkům pozemků povinnost učinit taková opatření, která by zabránila (předešla) vzniku škody – tedy i vzniku škody pádem stromu.
Ustanovení § 10 odst. 1 věty první před středníkem zákona o dráhách a § 22 lesního zákona mají racionální podklad. Při provozu dráhy lze totiž nejlépe odhalit možnou příčinu ohrožení bezpečného provozu a pro takový případ dává provozovateli (vlastníku) dráhy i reálnou možnost své povinnosti zajištění bezpečného provozu dostát a vzniku škody předejít, například v případě možného ohrožení suchým stromem jej pokácet, což musí vlastník strpět. Zákon o lesích pak vzhledem k často velké rozloze lesních pozemků, kdy vlastník lesa nemusí být schopen zjistit možné ohrožení, pak přímo ukládá vlastníkům ostatních (tedy i sousedních) pozemků povinnost provést nezbytně nutná opatření k ochraně svých pozemků, mimo jiné i proti vzniku škody pádem stromů, což jsou opět vlastníci dotčených lesních pozemků povinni strpět.
Jak vyplývá z výše uvedeného, § 10 odst. 1 věta první před středníkem zákona o dráhách v rozhodné době tedy zakotvoval taková práva a povinnosti provozovatele (vlastníka) dráhy, které nejen omezovaly vlastnická práva vlastníků pozemků sousedících s dráhou, ale ve svém důsledku upravovaly i dohled nad věcmi (tedy i stromy jako součástmi pozemků), které mohly bezpečný provoz dráhy ohrožovat, včetně oprávnění je odstraňovat, což musel vlastník strpět.
Ustanovení § 22 zákona o lesích pak ukládalo vlastníku sousedních pozemků přímo povinnost činit taková opatření, aby vzniku škody pádem stromů z lesního pozemku na svých pozemcích předešli, což opět musel vlastník lesního pozemku strpět. Tato ustanovení ve svém důsledku vymezují, kdo má dohled nad stromy, které ohrožují bezpečný provoz dráhy. Zajištění bezpečného provozu dráhy je nejen primární povinností provozovatelů a vlastníků dráhy, ale je i ve veřejném zájmu. Ustanovení § 10 odst. 1 věta první před středníkem zákona o dráhách a § 22 zákona o lesích nejsou v pravém smyslu slova speciálními ve vztahu k občanskému zákoníku, pouze jeho ustanovení (zejména § 2937 o. z.) modifikují tím, že vymezují podmínky pro určení dohledové osoby.
Z toho vyplývá, že dohled nad stromy nacházejícími se v ochranném pásmu dráhy, které kvůli přírodním vlivům ohrožují bezpečný provoz dráhy, měl v rozhodné době (od 1. 4. 2017 do 14. 1. 2020) ve smyslu § 2937 o. z. provozovatel (vlastník) dráhy.
V posuzované věci žalobci, který je provozovatelem i vlastníkem dráhy, způsobil škodu suchý, dřevokazným hmyzem napadený strom, který stál na lesním pozemku žalovaných. Dráha byla tedy ohrožena jeho pádem z příčiny přírodních jevů, kterými nejsou jen mimořádné klimatické jevy, ale i „obvyklý chod věcí“, tedy skutečnost, že strom napadený dřevokazným hmyzem uschl. Suchý strom stál v těsné blízkosti kolejí (ve vzdálenosti 1,65 m), takže při provozu (kontrole) dráhy mohl (měl) být žalobcem (jeho zaměstnanci) spatřen a bylo na něm, aby vyhodnotil možnost ohrožení dráhy a učinil příslušná opatření, což se nestalo.
K námitkám dovolatelky dovolací soud uvádí, že z uvedených důvodů žalovaní za vzniklou škodu neodpovídají podle § 2937 o. z., neboť dohled nad věcí měl žalobce. V takovém případě se § 2910 o. z. ve spojení s § 2900 o. z. nepoužije. Žalobce prostřednictvím pověřené osoby (společnosti Chládek a Tintěra) před škodní událostí sice vyzval žalobce k ořezu a kácení blíže neurčených stromů v blízkosti dráhy, avšak současně je informoval o tom, že pokud s tím budou souhlasit nebo pokud se nevyjádří, provede ořez a kácení bezplatně firma pověřená žalobcem.
Za těchto okolností mohli žalovaní oprávněně spoléhat na to, že ořez a kácení v potřebném rozsahu bude provedeno osobou zajištěnou žalobcem. Odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 11/10 není případný, neboť se týkal zákona o dráhách v předchozím znění (právě v reakci na tento nález došlo k novelizaci zákona o dráhách, která je pro posouzení dané věci rozhodná) i nyní neúčinného občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.
Z výše uvedeného vyplývá, že pro určení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty práva na vrácení zápůjčky, u které smlouvou nebyla určena doba jejího vrácení, nelze považovat za rozhodné, kdy mohl zapůjčitel (či vydlužitel) poprvé vypovědět smlouvu, ale rozhodným je až okamžik, kdy k takové výpovědi skutečně došlo a kdy na základě uplynutí výpovědní doby mohl zapůjčitel své právo na vrácení zápůjčky s úspěchem vykonat (podat žalobu k soudu). Okolnostmi rozhodnými pro počátek běhu promlčecí lhůty ve smyslu § 619 odst. 2 o. z. jsou v takovém případě okolnosti, z nichž se zapůjčitel dozvěděl (nebo dozvědět měl a mohl), že uplynula výpovědní doba na základě výpovědi, a nastala tak splatnost zápůjčky (§ 2393 odst. 1 o. z.). Zpravidla budou zapůjčiteli takové okolnosti známy (mohou a mají být známy) současně s uplynutím výpovědní doby.
Velký senát proto uzavírá, že neurčí-li smlouva, kdy má být zápůjčka vrácena, začíná běžet tříletá subjektivní promlčecí lhůta (§ 619 odst. 1 a 2 a § 629 odst. 1 o. z.) k uplatnění práva zapůjčitele na vrácení zápůjčky ode dne, kdy se zapůjčitel dozvěděl (nebo dozvědět měl a mohl), že na základě výpovědi došlo k uplynutí výpovědní doby a právo na vrácení zápůjčky se stalo splatným.
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že úprava obsažená v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, spočívá na koncepci relativní neplatnosti jednání v neběžných záležitostech týkajících se součástí SJM a možnosti samostatného jednání každého z manželů v záležitostech běžné správy.
Absence souhlasu druhého manžela s převodem vlastnického práva k věci tvořící součást SJM zakládá proto relativní neplatnost takového právního jednání tím, že pokud se druhý z manželů neplatnosti proti všem účastníkům příslušného právního jednání nedovolá, jde o právní jednání platné.
Nejvyšší soud též v druhém z citovaných rozhodnutí vysvětlil, že oba manželé nemusí být nutně účastníky smlouvy, kterou se převádí věc patřící do jejich společného jmění. Vlastnické právo na nabyvatele přejde i v případě, že smlouvu ohledně převodu věci, která je součástí SJM, uzavře jen jeden z manželů, evidovaný v katastru nemovitostí jako její výlučný vlastník. Hmotné právo pak dává opomenutému manželovi možnost uplatnit proti takové smlouvě za určitých podmínek námitku relativní neplatnosti, a chrání tak jeho právo podílet se na utváření smluvní vůle.
Splnění závazku náležejícího do SJM, sjednaného jen jedním z manželů, nemůže věřitel v nalézacím řízení vymoci po druhém z těchto manželů. S přihlédnutím k teleologickému výkladu dovodil, že lze opodstatněně usuzovat, že úpravou obsaženou v § 145 odst. 3 obč. zák. nezamýšlel zákonodárce prolomit princip autonomie vůle smluvních stran v procesu vzniku závazků ze smluv a vnutit jim jako zákonný důsledek vzniku smlouvy prostřednictvím institutu společného jmění manželů jako další smluvní stranu i manžela smluvní strany.
Z těchto závěrů pak Nejvyšší soud vycházel též v řadě dalších svých rozhodnutí.
Pouze ten z manželů, který byl účastníkem smlouvy, podle níž si strany poskytly vzájemné plnění, může být i účastníkem závazkového vztahu z bezdůvodného obohacení, k jehož vzniku došlo v důsledku neplatnosti smlouvy (a jehož obsahem jsou vzájemná práva a povinnosti smluvních stran k vrácení plnění poskytnutého na základě smlouvy; § 457 obč. zák.).
Manžel, který účastníkem nebyl, k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení legitimován není, bez ohledu na to, zda jde o pohledávku patřící do SJM.
Podle judikatury Nejvyššího soudu přitom platí i v režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, že aktivní a pasivní věcná legitimace z hlediska práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním dle neplatné, zdánlivé či zrušené smlouvy svědčí zásadně pouze smluvním stranám.
Problematika vrácení plnění ze smlouvy uzavřené jedním z manželů bez souhlasu druhého, který se úspěšně dovolal neplatnosti smlouvy, vyžaduje v režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, jiné posouzení.
Především je nutné přihlédnout k tomu, že podle § 713 odst. 2 o. z. mají práva a povinnosti manželů spojená se společným jměním, tedy představující součást SJM, solidární povahu. V takovém případě, jde-li o společnou pohledávku manželů, platí podle § 1877 o. z., že po dlužníkovi může žádat plnění kterýkoliv z manželů.
Jestliže se opomenutý manžel dovolá neplatnosti právního jednání druhého manžela, podle kterého již bylo druhé straně plněno, vzniká nárok na vrácení plnění z důvodu bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o. z. Zákonný nárok na vydání bezdůvodného obohacení je bezpochyby spojen se společným jměním a k jeho uplatnění je oprávněn podle § 713 odst. 2 a § 1877 o. z. každý z manželů.
Lze rovněž dovodit, že „ochuzeným“ ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z. jsou oba manželé, kteří mají shodná práva i povinnosti ke společnému jmění.
Nejvyšší soud přitom nepřehlíží, že podle § 2993 o. z. má právo na vrácení plnění z neplatného závazku „strana“, která plnila. Není pochyb, že opomenutý manžel, který se úspěšně dovolal neplatnosti jednání, k němuž nedal souhlas, nebyl stranou takového (vícestranného) jednání.
Ovšem nelze přehlédnout, že právo žádat vrácení bezdůvodného obohacení, v posuzovaném případě vrácení plnění z relativně neplatné smlouvy, vzniklo právě a jen na základě jednání opomenutého manžela, je spojeno se SJM a podle § 713 odst. 2 a § 1877 o. z. je k jeho nárokování oprávněn každý z manželů. Vzhledem k tomu je nutné pod pojem „strana“ v § 2993 o. z. zahrnout nad rámec doslovného výkladu i opomenutého manžela, který se úspěšně dovolal neplatnosti smlouvy.
Opačný výklad by byl v rozporu s výslovným zněním § 713 odst. 2 a § 1877 o. z. a založil by nelogickou konstrukci, která by ve svých důsledcích mohla vést ke zmaření práv a oprávněných zájmů opomenutého manžela. Jestliže by totiž veškerá aktivní legitimace k nárokování bezdůvodného obohacení ležela pouze na manželovi, který při jednání opomenul druhého manžela, potom by opomenutý manžel ani poté, co úspěšně uplatnil námitku relativní neplatnosti, neměl reálnou možnost domoci se svých práv. Tak by tomu bylo například v situaci, kdyby druhý manžel aktivně nenárokoval vrácení bezdůvodného obohacení a pohledávka by byla z tohoto důvodu promlčena.
Uvedenému závěru neodporuje ani námitka vzájemnosti vyjádřená v § 2993 větě druhé o. z., podle níž je obohacený (povinný k vydání věci nabyté na základě neplatné či zrušené smlouvy) povinen plnit jen tehdy, je-li druhá strana (ochuzený) připravena sama vydat to, co na základě neplatné (či zrušené) smlouvy od obohaceného nabyla.
Jak bylo vysvětleno výše, ochuzeným je v takovém případě i opomenutý manžel a z hlediska výkladu § 2993 o. z. je i jeho nutno považovat za stranu, která má právo na vrácení bezdůvodného obohacení. Potom ale může třetí osoba vznést námitku vzájemnosti i vůči opomenutému manželu. I ten je totiž oprávněn nakládat s aktivy nabytými do SJM na základě neplatné smlouvy (§ 713 odst. 1 a 2 o. z.).
Velký senát proto shrnuje, že uzavřel-li jen jeden manžel bez souhlasu druhého s třetí osobou smlouvu vztahující se k věci týkající se jejich společného jmění a opomenutý manžel v souladu s § 714 odst. 2 o. z. uplatní námitku relativní neplatnosti této smlouvy, je podle § 2993 o. z. aktivně věcně legitimován k uplatnění nároku vůči třetí osobě na vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v plnění podle této neplatné smlouvy každý z manželů, nikoli pouze manžel, který neplatnou smlouvu uzavřel.
Z řečeného vyplývá, že pro posouzení, zda kvalifikovaný akcionář jednal v rozporu s principem korporační loajality a zda zneužil svého práva podat akcionářskou žalobu, je klíčové především zjištění, zda podáním žaloby zjevně (srov. R 104/2020) sledoval jiný cíl, než který sleduje úprava § 371 z. o. k., respektive zda jej ke vznesení akcionářské žaloby vedly jiné motivy, než ochrana společnosti a jejích společníků před zneužitím postavení statutárního (či jiného voleného) orgánu společnosti. Podstatné tedy je, aby jednání akcionáře bylo v souladu s ochranou práv a zájmů společnosti, nikoliv s osobními či majetkovými zájmy akcionáře nebo jiného jednotlivce.
Nebude-li v průběhu řízení o akcionářské žalobě prokázáno, že akcionář podáním akcionářské žaloby sledoval nelegitimní či nepřiměřené cíle – jako je například nátlak na společnost za účelem odkupu jeho akcií, vyřizování osobních účtů, nebo jakékoli jiné jednání, které by mělo za cíl poškodit zájmy společnosti – není zásadně na místě podání akcionářské žaloby kvalifikovat jako zneužití práva či šikanózní výkon práva.
Otázku, jaké cíle akcionář podáním akcionářské žaloby sledoval, přitom nelze zodpovídat z pohledu ex post, tj. s ohledem na okolnosti, které nastaly až po podání akcionářské žaloby. Soudy musí přihlížet zásadně ke skutečnostem, které byly akcionáři známy při podání akcionářské žaloby, tj. v okamžiku zahájení řízení. Jinými slovy, vyhodnocení, zda podáním akcionářské žaloby došlo ke zneužití práva, musí být provedeno na základě informací a stavu, který existoval v době, kdy akcionář žalobu podal, a s ohledem na objektivní okolnosti a úmysly, které byly v tento okamžik známy.
Za určující kritérium nelze bez dalšího považovat ani skutečnost, zda akcionář před podáním akcionářské žaloby využil i jiné prostředky ochrany akcionářských práv (například zda se soudní cestou domáhal práva na vysvětlení či přezkumu zprávy o vztazích). Z úpravy § 371 a násl. z. o. k. se nepodává povinnost akcionáře před podáním akcionářské žaloby nejprve vyčerpat jiné prostředky ochrany svých práv. Akcionář je toliko povinen o svém záměru informovat příslušný orgán společnosti (§ 374 z. o. k.). Nelze proto dovozovat, že by realizace práva podat akcionářskou žalobu byla nutně podmíněna předchozím využitím jiných (měně invazivních) právních nástrojů.
V projednávané věci odvolací soud založil svůj závěr o zneužití práva podat akcionářskou žalobu v prvé řadě na tom, že dovolatel podal „zcela zbytečnou“ žalobu, přestože měl k dispozici dostatečně „důvěryhodné informace poskytnuté od kompetentních orgánů žalobkyně“, které nevyvrátil žádnými racionálními protiargumenty. Přitom si dovolatel již od počátku musel být vědom, že jeho „důvodné podezření“ pro úspěch v civilním řízení, respektive pro unesení břemene tvrzení a důkazního břemene v řízení o akcionářské žalobě, nestačí. Odvolací soud dále vycházel z toho, že dovolatel nevyužil jiné prostředky k ochraně svého práva, popřípadě k překlenutí informačního deficitu.
Tato argumentace však není přiléhavá, neboť nezahrnuje základní zjištění, tj. jaký cíl dovolatel podáním akcionářské žaloby sledoval a zda byl takový cíl v souladu se smyslem a účelem úpravy § 371 a násl. z. o. k. Odvolací soud naopak vzal do úvahy okolnosti, které jsou pro posouzení otázky, zda podáním akcionářské žaloby došlo ke zjevnému zneužití práva, nerozhodné nebo samy o sobě takový závěr odůvodnit nemohou.
Pro úplnost lze doplnit, že Nejvyšší soud nesdílí přesvědčení soudů obou stupňů, že návrh na uložení povinnosti poskytnout informace podle § 360 odst. 3 z. o. k. nebo návrh na jmenování znalce pro účely přezkumu zprávy o vztazích podle § 85 z. o. k. představují méně invazivní prostředky k ochraně akcionářských práv, které mohou eliminovat použití akcionářské žaloby. Ani jeden ze zmíněných institutů totiž neodráží smysl a účel akcionářské žaloby (sanaci újmy vzniklé společnosti), pouze narovnává informační asymetrii mezi orgány společnosti a jejími akcionáři, a neslouží tak k ochraně společnosti před zneužitím postavení jejího statutárního (nebo jiného voleného) orgánu.
Jak zjistily soudy obou stupňů, dovolatel byl přesvědčen, že žalobkyni vzniká újma již od počátku poskytování služeb propojenými osobami. Informace, které mu orgány žalobkyně poskytovaly (byť rozsáhle, ochotně a v pravidelných intervalech), považoval po celou dobu za nedostatečné nebo nepravdivé. Jelikož mu byly poskytovány, neměl dovolatel důvod domáhat se informací soudní cestou. Přezkoumání zprávy o vztazích znalcem by sice mohlo dovolateli opatřit nestranný vhled do vztahů mezi žalobkyní a propojenými osobami, ani ten by však – v poměrech projednávané věci – nevyvrátil jeho přesvědčení ohledně újmy vzniklé žalobkyni. Uplatnění kteréhokoli z institutů by pak nezajistilo náhradu újmy. Takový postup by mohl vést k zahájení dalších soudních řízení, aniž by tím bylo řízení o akcionářské žalobě jakkoli odvráceno.
Jak stanoví preambule nařízení Brusel I bis, kromě místa bydliště žalovaného by měla existovat i jiná kritéria pro určení příslušnosti, založená na úzké vazbě mezi soudem a podanou žalobou nebo usnadňující řádný výkon spravedlnosti. Existence této úzké vazby by měla posílit právní jistotu a předejít možnosti, aby žalovaný byl žalován v řízení před soudem členského státu, jehož příslušnost nemohl rozumně předpokládat. To je důležité zejména ve sporech týkajících se mimosmluvních závazků, které vyplývají z porušení práva na soukromí a práv na ochranu osobnosti, včetně pomluvy (viz bod 16 preambule).
Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že rozhodným okamžikem pro určení mezinárodní a místní příslušnosti soudu na základě pravidel o zvláštní příslušnosti je okamžik podání žaloby. To, že žaloba (na jejímž základě byla zvláštní příslušnost soudu k projednání vzájemné žaloby určena) je žalobcem vzata zpět poté, kdy bylo řízení u daného soudu zahájeno, nemá za následek zánik (jednou určené) mezinárodní a místní příslušnosti.
Z výše uvedeného je zřejmé, že zásada perpetuatio fori se uplatní také v unijním právu, což v projednávané věci ve vztahu k čl. 8 odst. 3 Brusel I bis znamená, že pro určení mezinárodní příslušnosti českých soudů je při podání vzájemné žaloby rozhodující, že byly dány podmínky zakládající mezinárodní a místní příslušnost v době jejího podání. O tom v řízení nebylo sporu.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož jsou k projednání a rozhodnutí o vzájemné žalobě příslušné české soudy, jelikož byly příslušné v řízení o původní žalobě, přičemž zpětvzetí původní žaloby a zastavení řízení (pro nezaplacení soudního poplatku) v tomto rozsahu nemá na – v souladu s článkem 8 odst. 3 Brusel I bis založenou – mezinárodní příslušnost žádný vliv, je tak zcela v souladu s judikaturou SDEU.
K první části řešené otázky je tak třeba uzavřít, že smyslem a účelem úpravy § 581 věty druhé o. z. je tedy především ochrana osob jednajících v duševní poruše. Ochrana osoby bez dostatečné schopnosti právně jednat má přednost před ochranou dobré víry kontrahentů. Právním následkem jednání osoby jednající v duševní poruše, která ji činí neschopnou právně jednat, je zásadně jeho neplatnost. Zbývá posoudit, zda jde o neplatnost absolutní, tedy neplatnost, k níž soud přihlédne i bez návrhu, případně o jiný právní následek.
Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. K pojmu veřejného pořádku se Nejvyšší soud již opakovaně vyjádřil. Veřejný pořádek představuje soubor pravidel, na nichž je třeba bezvýhradně trvat, majících původ v samotném právním řádu a nikoliv (oproti dobrým mravům) v etice. Jde o základní hodnotové a řídící principy, bez nichž nemůže demokratická společnost fungovat a které jsou základem budování právního státu. Pod pojmem veřejného pořádku lze chápat například zájem na stabilitě státu, zájem na potírání kriminality, ale též ochranu právního postavení třetích osob.
V rozporu s veřejným pořádkem bude tedy taková situace, která se v daném čase bude jevit jako zcela společensky nepřijatelná. Jde tedy o pojem neurčitý, jehož konkrétní význam je v čase proměnlivý. Veřejný pořádek zahrnuje základní pravidla, jež jsou pro společnost a její fungování esenciální a na jejichž dodržování je nutné trvat bez ohledu na případnou aktivitu jednotlivců. Jde o pořádek „veřejný“, jehož zachování není ponecháno v rukách jednotlivce. Určení toho, co vše (jaká pravidla) veřejný pořádek zahrnuje, je především věcí zákonodárce. To, zda určité pravidlo chrání veřejný pořádek (lze je považovat za součást veřejného pořádku), se podává zejména z jeho smyslu a účelu.
Výraz „zjevně“, užitý v § 588 o. z., přitom nevyjadřuje požadavek na určitý stupeň intenzity narušení veřejného pořádku posuzovaným právním jednáním, nýbrž toliko zdůrazňuje, že narušení veřejného pořádku musí být zřejmé, jednoznačné a nepochybné. Je-li tomu tak, je posuzované právní jednání neplatné a soud k této neplatnosti přihlédne i bez návrhu. V opačném případě nelze o neplatnosti z důvodu narušení veřejného pořádku vůbec uvažovat. Jinak řečeno, veřejný pořádek buď narušen je, nebo není.
Právně relevantní vůle osoby, jakož i její schopnost posoudit následky jednání, tvoří základní stavební kameny institutu právního jednání jako takového. Projev osoby by nebyl realizací vlastního sebeurčení, nýbrž často jen náhodným výsledkem chování osoby bez rozumové nebo volní schopnosti. Přiznání účinků takovému právnímu jednání by proto bylo zásadně v rozporu se základními východisky právního řádu, a tím v rozporu s veřejným pořádkem.
Druhá část řešené právní otázky tak vede k závěru, že právní jednání osoby jednající v duševní poruše, která ji činí neschopnou právně jednat, zásadně narušuje veřejný pořádek.
V nyní projednávané věci osoba jednající v duševní poruše, která ji činila neschopnou právně jednat, uzavřela darovací smlouvu, jíž darovala jiné osobě nemovitost. Ze skutkových zjištění soudů přitom nevyplývá žádná okolnost svědčící o tom, že by účel a smysl pravidla zakládajícího neplatnost právního jednání podle § 581 věty druhé o. z. nebyl v tomto konkrétním případě naplněn, což by případně mohlo vést k jinému závěru než k závěru o absolutní neplatnosti takového jednání.
Lze tak shrnout, že k neplatnosti právního jednání osoby jednající v duševní poruše, která ji činí neschopnou právně jednat, soud přihlédne zásadně bez návrhu, neboť takové právní jednání je v rozporu se zákonem a zjevně narušuje veřejný pořádek.
Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně uzavřel, že stavbu včetně vymezených jednotek jako nezkolaudovanou nelze zatím užívat, a proto ani přenechat k užívání jinému. V této souvislosti konstatuje, že nemožnost užívání stavby podle stavebního zákona, na který odkázal odvolací soud, může mít důsledky pouze v oblasti práva veřejného. Nelze ale bránit vzniku soukromoprávního závazku přenechat jednotku v takové stavbě do užívání třetí osobě.
Nejvyšší soud předesílá, že v případě posouzení možnosti užívat stavbu z hlediska stavebních předpisů, je třeba vyjít z ustanovení § 1 odst. 1 o. z., tak jak uvádí i dovolatelka, podle kterého uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného. Citovaná druhá věta uvedeného ustanovení vyjadřuje, že soukromé právo v objektivním smyslu (objektivní soukromé právo) se uplatňuje nezávisle na objektivním právu veřejném. Určitý skutkový stav – ve smyslu komplexu skutečností, které jsou spolu vnitřně spjaty a vytvářejí jednotný celek – může mít význam buď jenom z hlediska soukromého práva, nebo naopak jenom pro právo veřejné.
Stejně tak nebude stejný ani právní následek, který v jedné a ve druhé oblasti právní norma se skutkovou podstatou spojuje, včetně toho, že to, co může být soukromým právem aprobováno, může být ve veřejném právu sankcionováno, a naopak. To je dáno odlišným účelem obou oblastí právní regulace.
Uvedené příklady rovněž názorně demonstrují, že při posuzování skutkových stavů, které jsou významné jak z pohledu práva soukromého, tak i z hlediska práva veřejného, je nutno vždy samostatně zvážit, jaké znaky skutkové podstaty stanoví norma práva soukromého a jaké norma práva veřejného, a dále separátně posoudit, zda těmto zákonem stanoveným znakům odpovídají konkrétní individuální skutkové okolnosti. Podle toho pak mohou nastat právní následky v obou oblastech, pouze v jedné, nebo dokonce v žádné z nich. Nastoupení následků v jedné z těchto oblastí není podmínkou či předpokladem pro to, aby nastaly právní následky v oblasti druhé, a stejně tak z toho, že je kupříkladu naplněna skutková podstata veřejnoprávní normy, nelze dovozovat bez dalšího závěry v oblasti práva soukromého a naopak.
Typickou oblastí, v níž se projevuje nezávislost uplatňování veřejného a soukromého práva v popsaném smyslu, představuje posuzování otázky, jaké právní následky má mít ve sféře soukromého práva porušení veřejnoprávních povinností. Spočívá-li porušení veřejnoprávní povinnosti v tom, že jedna strana nemá potřebné veřejnoprávní oprávnění k nějaké činnosti nebo je-li jí taková činnost zakázána, je přesto podle § 5 odst. 2 o. z. právní jednání platné (není-li zde jiného důvodu neplatnosti, například z důvodu omylu podle § 583).
Pro poměry přítomné věci tak platí, že norma veřejného práva nemá proto bezprostřední dopad do oblasti soukromoprávních (nájemních) vztahů upravených ustanoveními o obecném nájmu, takže s jejím porušením nelze spojovat soukromoprávní sankce, nýbrž jen sankce veřejnoprávní, o něž však v daném případě nejde.
S tím ostatně korespondují též právní konkluze, k nimž se (jako ke správným) přihlásil – a tím nepochybně soudní praxi rovněž usměrnil – velký senát.
Předestřené právní názory pak Nejvyšší soud sdílí i v poměrech projednávané věci a pro úplnost dodává, že není účelem ustanovení § 230 odst. 1 stavebního zákona bránit vzniku soukromoprávních vztahů k nezkolaudovaným stavbám. Případné porušení této veřejnoprávní normy pak nemá - samo o sobě - vliv na platnost příslušného soukromoprávního závazku. Posuzoval-li odvolací soud proto otázku postavení manželů M. a konstatoval-li, že v jejich případě nemůže jít o nájemce či oprávněné uživatele nemovitosti jen proto, že předmětem takového závazku byla stavba, jež v době uzavření tohoto závazku nebyla zkolaudována (tedy stavebně určena ke sjednanému účelu nájmu), pak jeho právní posouzení věci nelze – z pohledu shora označené ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (nejedná se tudíž o otázku dosud neřešenou) – pokládat za správné a s judikaturou souladné.
K otázce, zda je umožnění přístupu přes pozemek, ke kterému je sjednána osobní služebnost stezky ve prospěch vlastníka jednotky v nezkolaudované stavbě, osobám, kterým byla tato jednotka přenechána do užívání, překročením této osobní služebnosti
Nejvyšší soud konstatoval, že služebnost se vztahuje i na dočasné obyvatele v domě panující usedlosti bydlící a bylo-li služebnosti chůze nabyto pro vlastníka určitého domu, zahrnuje v sobě i oprávnění pozdějších nájemníků domu.
Uvedený právní závěr je použitelný i pro případ práva odpovídajícího osobní služebnosti chůze a jízdy, spojeného s vlastnictvím nemovitosti tak, že nájemce nemovitosti vlastníka, který je osobou oprávněnou ze služebnosti chůze a jízdy po zatíženém pozemku, je osobou, která odvozuje právo užívat zatížený pozemek k chůzi od vlastníka nemovitosti. Pokud je služebnost, která byla zřízena ve prospěch konkrétní osoby (in personam), určena k přístupu na pozemek ve vlastnictví oprávněné osoby, pomocí kterého je jí umožněno její pozemek užívat, tak není-li dohodnuto jinak, neliší se svým obsahem a rozsahem od pozemkové služebnosti.
Potřeba oprávněné nemovitosti (uspokojovaná oprávněnou osobou) po dobu, kdy je ve vlastnictví oprávněné osoby, je totiž zároveň potřebou vlastníka při užívání této nemovitosti. Pokud tedy byla zřízena služebnost jen ve prospěch určité osoby, avšak za účelem poskytnutí přístupu, a tím i zajištění užívání pozemku v jejím vlastnictví nebo jeho části, je rozsah služebnosti dán potřebami oprávněné osoby při užívání takové nemovitosti, tedy při výkonu vlastnického práva k ní.
Není-li dohodnuto jinak, mohou proto takovou služebnost užívat i osoby, které své oprávnění odvozují od vlastnického práva oprávněné osoby. Takovým užíváním však nesmí dojít k rozšíření služebnosti, užívání tedy nesmí přesáhnout obsah a rozsah služebnosti předpokládaný při jejím zřízení, neboť právo odpovídající služebnosti musí být vykonáváno tak, aby povinného zatěžovalo co nejméně.
Lze proto uzavřít, že je-li služebnost chůze a jízdy sjednaná jako osobní určena k umožnění užívání nemovitosti ve vlastnictví oprávněné osoby, zahrnuje v sobě i oprávnění nájemců takové nemovitosti nebo její části užívat stezku, nebylo-li dohodnuto jinak nebo nedojde-li tím k rozšíření služebnosti.
V této souvislosti se sluší podotknout, že je irelevantní, o jaký typ závazku, na základě kterého vzniklo užívací právo třetí osobě, jde, tj. zda šlo o závazek úplatný (nájem) či bezúplatný (výpůjčka či výprosa).
Obsahem právního vztahu mezi vlastníkem pozemku zatíženého služebností chůze a jízdy a vlastníkem nemovitostí, jemuž prospěch práva chůze a jízdy svědčí, je povinnost vlastníka zatíženého pozemku strpět, aby oprávněný vlastník užíval zatížený pozemek (vymezenou část) k chůzi či jízdě ke své nemovitosti. Pokud oprávněný vlastník umožňuje chůzi či jízdu přes zatížený pozemek ke své nemovitosti třetím osobám, pak tyto osoby neužívají pozemek z titulu svého práva k vlastníku zatíženého pozemku; vlastník zatíženého pozemku se může bránit proti rozšiřování věcného břemene jen žalobou proti oprávněnému vlastníku.
V projednávané věci bylo z pohledu důvodnosti žaloby směřující proti žalované významné, zda mezi oprávněným vlastníkem ze služebnosti chůze – stezky (výkon oprávnění ze služebnosti jízdy není ve vztahu k manželům M. ani tvrzen) - žalovanou a třetími osobami vznikl závazkový vztah, jež by tyto osoby (manžele M.) opravňoval k výkonu práv ze služebnosti stezky stejně jako oprávněného vlastníka nemovitosti. Pokud by pak takový vztah vznikl, pak jednání žalované nelze považovat za zásah do vlastnického práva žalobkyně, jímž by bylo nepřípustně rozšiřováno oprávnění z osobní služebnosti na třetí osoby. Odvolací soud vyloučil možnost, že by žalovaná umožnila neoprávněně užívání zatížených pozemků žalobkyně M. L., jež disponuje vlastním právem odpovídajícím osobní služebnosti a rovněž svému synovi, T. H., jenž je zmocněncem žalované pro správu jejích nemovitostí.
Naopak překročení oprávnění z osobní služebnosti přičitatelné žalované vztáhl k užívání pozemků žalobkyně manžely M. veden nesprávným právním názorem, že jejich oprávnění pozemky užívat nebylo možné odvodit od nájemního či jiného poměru ke stavbě, jež nebyla zkolaudována.
Takový poměr ovšem mohl nepochybně vzniknout, a sice nejen bez zřetele ke stavebně-právnímu statusu jednotky ve vlastnictví žalované a možnému bezformálnímu způsobu založení užívacího poměru k panující nemovitosti pro třetí osoby, ale i na základě jednání osoby, která za žalovanou – jak bylo v nalézacím řízení prokázáno – správu jednotky v jejím vlastnictví vykonávala. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tak neúplné, a tudíž nesprávné. Se zřetelem na výše předestřenou judikaturu se pak řešení žalovanou vymezené otázky odvolacím soudem dostalo do kolize s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
Pro účely dalšího řízení před odvolacím soudem považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout, že v poměrech projednávané věci může být vzhledem k individuálním skutkovým okolnostem sporu a postavení jednotlivých aktérů v něm vystupujících významný akcent na užití těch ustanovení občanského zákoníku, jež by výkon (ochranu) vlastnického práva žalobkyně cílící na uložení povinnosti (právě) žalované poměřovalo s korektivy, k nimž přihlédl soud prvního stupně.
V čl. 7.6 smlouvy bylo dohodnuto, že při neshodě o výši slevy bude výše slevy stanovena znalcem jmenovaným stranami, popř. společností TPA Valuation & Advisory s. r. o. Nároky z titulu vad byl kupující povinen uplatnit bez zbytečného odkladu poté, co se o vadě dozvěděl, nejpozději však do čtyř let de dne účinnosti smlouvy. Nárok kupujícího na slevu a náhradu újmy byl sjednán maximálně do výše 6 000 000 Kč (s výjimkami limitace).
Nelze též uzavřít, že by smyslem a účelem právní úpravy práv z vadného plnění bylo bránit jakémukoliv odchylnému ujednání. Smyslem a účelem práv z vadného plnění je náprava poruchy ekvivalence vzájemných plnění (vyrovnání ekvivalence plnění). Jinak řečeno účelem úpravy práv z vadného plnění (tj. i účelem přiměřené slevy z kupní ceny) je opětovně docílit rovnovážného stavu mezi plněním smluvních stran (zaplacenou kupní cenou a obdrženou věcí), který byl narušen vadným plněním jedné z nich (prodávajícím), tj. tím, že oproti smluvně předpokládanému stavu ekvivalence plnění (kupující za určitou dohodnutou kupní cenu měl obdržet bezvadné plnění této dohodnuté ceně odpovídající) ve skutečnosti kupující obdržel plnění vadné, a tedy již proto neodpovídající sjednané ceně.
Tomuto účelu se neprotiví, pokud si samy strany dohodu určí, jaké plnění ve vztahu mezi nimi bude způsobilé narovnat poruchu ekvivalence plnění vzniklou případným vadným plněním jedné z nich, tj. pokud již ve smlouvě určí výši slevy z kupní ceny, kterou pro případ vadného plnění považují za přiměřenou tomu, aby bylo opět dosaženo ekvivalence plnění, případně určí způsob, jakým taková přiměřená výše slevy bude v budoucnu stanovena. Činí tak zpravidla z důvodu existence svého oprávněného zájmu na předcházení sporů, což platí i v případě smlouvy o převodu podílu (či akcií) v obchodní korporaci, v níž určení přiměřené výše slevy z ceny může představovat složitý proces výpočtu a dokazování před soudem.
Občanský zákoník přitom připouští též ujednání stran o tom, že určitou náležitost smlouvy určí třetí osoba (tj. i znalec) nebo soud (srov. § 1749 odst. 1 o. z.). Nelze proto obecně považovat za odporující zákonu ani smluvní ujednání, kterým strany určí výši slevy z kupní ceny pro případ vadného plnění tak, že pověří jejím určením znalce, kterého si zvolí (i za stanovení případných kritérií, na jejichž základě má být výše slevy znalcem vypočtena). Skutečnost, že výše případného práva z vadného plnění bude určena způsobem, na kterém se strany již předem ve smlouvě dohodly, naopak posiluje právní jistotu stran.
Nevylučuje-li hmotněprávní úprava ponechat na vůli smluvních stran možnost určení výše slevy z kupní ceny jejich dohodou (a to i dohodou o tom, že výše slevy bude určena znalcem jako třetí osobou), pak je v souladu s cíli občanského soudního řízení (srov. § 1 až 3 o. s. ř.), aby soud v následném soudním sporu mezi stranami zajistil spravedlivou ochranu i tomuto právu stran na určení výše slevy na základě jejich dohody a tím respektoval zásadu autonomie vůle.
V projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru, že ujednání čl. 7.6 smlouvy je neplatné pro rozpor se zákonem podle § 588 o. z., přičemž za takový považoval výlučně rozpor s ustanoveními procesního práva o úloze soudu a se zásadou volného hodnocení důkazů soudem.
Odvolacímu soudu lze předně vytknout neúplnost jeho úvah, pokud učinil závěr o absolutní neplatnosti čl. 7.6 smlouvy podle § 588 o. z. bez toho, aby se blíže zabýval i tím, zda toto ujednání současně zjevně narušuje veřejný pořádek. Ustanovení § 588 věty první o. z. totiž určuje, že soud přihlédne k neplatnosti právního jednání, jež odporuje zákonu, pouze tehdy, je-li jím zjevně narušen veřejný pořádek, přičemž adverbium „zjevně“, nevyjadřuje požadavek na určitý stupeň intenzity narušení veřejného pořádku posuzovaným právním jednáním, nýbrž toliko zdůrazňuje, že narušení veřejného pořádku musí být zřejmé, jednoznačné a nepochybné. Je-li tomu tak, je posuzované právní jednání neplatné a soud k této neplatnosti přihlédne i bez návrhu. V opačném případě nelze o neplatnosti z důvodu narušení veřejného pořádku vůbec uvažovat.
Nelze přisvědčit též samotné argumentaci odvolacího soudu o rozporu takového ujednání s ustanoveními procesního práva. Žádné ustanovení procesního práva stranám nezakazuje učinit takovou dohodu o způsobu určení výše slevy z kupní ceny a taková dohoda není ani v rozporu se smyslem a účelem ustanovení občanského soudního řádu o úloze soudu v občanském soudním řízení a o zásadě volného hodnocení důkazů soudem.
V soudním řízení, v němž bude zjištěna existence smluvního ujednání stran, jímž se pro případ vadného plnění dohodly na tom, že výše slevy z kupní ceny bude určena konkrétním znalcem, a v řízení bude předložen znalecký posudek o určení výše takové slevy zpracovaný tímto znalcem, zůstane úkolem soudu posoudit na základě hodnocení provedených důkazů, zda byly naplněny podmínky pro realizaci této dohody stran o určení výše slevy, tj. zda se vůbec jednalo o plnění vadné a zda byly splněny další případné podmínky pro vznik a uplatnění práva na slevu z kupní ceny (např. včasnost uplatnění), resp. také posoudit, zda byly znalcem dodrženy případné smluvně dohodnuté parametry pro určení výše slevy (tj. zda byla znalcem určena výše slevy z kupní ceny v souladu s jejich vůlí smluvně deklarovanou).
Ujednání obsažené v čl. 7.6 smlouvy, jímž se účastníci pro případ vadného plnění dohodli na tom, že výše slevy z kupní ceny bude určena konkrétním znalcem, tedy nelze považovat za neplatné a právní posouzení věci odvolacím soudem je v tomto ohledu nesprávné. Pro úplnost lze dodat, že pro závěr o aplikovatelnosti uvedeného smluvního ujednání je však nezbytné posouzení, zda smlouva o převodu obchodních podílů ze dne 11. 12. 2019 je smlouvou spotřebitelskou (srov. § 1810 o. z.) a zda uvedené ujednání nemá povahu zneužívajícího ujednání ve smyslu § 1813 o. z., k němuž se podle § 1815 o. z. nepřihlíží. Takové posouzení odvolací soud neučinil a tudíž nemohlo být ani předmětem dovolacího přezkumu.
V projednávané věci odvolací soud posoudil jako nejistou a neurčitou pohledávku žalované (její část) na zaplacení slevy z kupní ceny ze smlouvy o převodu podílů na společnosti TYHAN s. r. o., kterou žalovaná uplatnila v průběhu řízení k započtení vůči žalobou uplatněné pohledávce žalobců na zaplacení části druhé splátky kupní ceny z téže smlouvy.
Ztotožnil se přitom se závěry soudu prvního stupně i se svými předchozími závěry vyslovenými v dřívějším zrušujícím rozhodnutí, podle kterých nároky žalobců z důvodu nedoplatku kupní ceny byly mezi účastníky nesporné a k jejich prokázání nebylo třeba žádného dalšího dokazování, zatímco nárok žalované na slevu z kupní ceny z důvodu vad spočívajících v nepravdivosti smluvního prohlášení žalobců o kontinuitě podnikání společnosti TYHAN s. r. o. byl sporný a vyžadoval další náročné dokazování o této skutečnosti, a to i přes předložený znalecký posudek o ocenění výše slevy z kupní ceny zpracovaný znalcem, který měl podle čl. 7.6 smlouvy takovou výši slevy určit.
Znalec však nezkoumal, zda tvrzené vady skutečně existovaly, a bylo též nezbytné vést dokazování i k věcným námitkám žalobců o opožděnosti uplatněného nároku z vad. Nadto měl odvolací soud ujednání v čl. 7.6 smlouvy za neplatné pro rozpor se zákonem.
Vycházel-li odvolací soud při závěru o nezpůsobilosti pohledávky žalované k započtení z předpokladu neplatnosti smluvního ujednání o určení výše slevy z kupní ceny předem smluvně určeným znalcem, pak již v tomto ohledu byly jeho úvahy nesprávné, jak bylo vysvětleno výše.
Lze sice přisvědčit tomu, že o nelikviditě předmětné pohledávky žalované svědčila skutečnost, že i přes vyhotovený znalecký posudek o určení výše slevy z kupní ceny byla tato pohledávka objektivně spornou, neboť spornými byly (v době, kdy žalovaná učinila předmětný jednostranný zápočet, která je pro posouzení započitatelnosti pohledávek rozhodná) další skutečnosti týkající se samotné existence vad smluvního plnění žalobců a včasnosti uplatnění práva z vad žalovanou, tj. existence podmínek, za kterých vůbec mohlo být podle smlouvy přistoupeno k určení výše slevy z kupní ceny znalcem.
Odvolací soud však řádně nepřihlédl k těm závěrům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle kterých i v případě, kdy by aktivní pohledávku bylo jinak možné považovat za ilikvidní, nepůjde o pohledávku nejistou a neurčitou ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z., pokud není na místě poskytovat věřiteli ochranu prostřednictvím tohoto ustanovení, neboť je s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu spravedlivé, aby dříve, než dojde k uhrazení (resp. přiznání) pasivní pohledávky, bylo posouzeno, zda je její věřitel povinen plnit dluh z aktivní pohledávky vzniklé ze stejného vztahu.
V projednávané věci podle zjištění soudů obou stupňů pohledávky žalobců i žalované vyplývaly z téhož smluvního vztahu účastníků. Pohledávka žalované (aktivní pohledávka) byla pohledávkou na zaplacení (části) slevy právě z té kupní ceny (její druhé splátky), jejíž úhrady (resp. úhrady její části) se v řízení domáhali žalobci po žalované (pasivní pohledávka).
Podle smluvních ujednání byla navíc (až na výjimky stanovené ve smlouvě) výše slevy z kupní ceny omezena právě výší druhé splátky kupní ceny a strany ve smlouvě též výslovně zdůraznily, že druhá splátka kupní ceny může být případně snížena v závislosti na existenci nároku žalované z vad formou slevy z kupní ceny a též v případě jednostranného započtení předvídaného smlouvou. Pro vyloučení pochybností bylo též stanoveno oprávnění kupujícího uplatnit jakoukoliv slevu ze smlouvy oproti jakékoliv splátce kupní ceny. Za těchto zjištěných okolností úzkého vzájemného sepjetí pohledávek žalobců a žalovaných vyjádřeného mezi nimi i ve smlouvě, odpovídá v nyní posuzované věci rozumnému a spravedlivému uspořádání poměrů mezi stranami, aby pohledávky na zaplacení druhé splátky kupní ceny (její části) a na zaplacení slevy z této kupní ceny (její části) byly vzájemně započitatelné, tj. aby dříve, než dojde k přiznání pasivní pohledávky, bylo posouzeno, zda jsou žalobci povinni plnit dluh z aktivní pohledávky.
Právní posouzení odvolacího soudu, podle kterého předmětná pohledávka žalované není způsobilou k započtení podle § 1987 odst. 2 o. z. tak není správné.
Spoluvlastník může samozřejmě nabídnout svůj spoluvlastnický podíl ke koupi spoluvlastníkovi s předkupním právem i bez uzavření smlouvy s koupěchtivým, v takovém případě však nejde o splnění povinnosti nabídnout věc předkupníkovi podle § 2143 o. z., ale jen o učinění nabídky na uzavření kupní smlouvy. Nabídkou věci ke koupi učiněnou před uzavřením smlouvy s koupěchtivým, tj. dříve než předkupní právo dospělo, dlužník nesplní svou povinnost nabídnout věc ke koupi. Odmítnutí nebo nevyužití takové nabídky by proto nemělo účinek odmítnutí nebo nevyužití předkupního práva.
Teprve uzavřením smlouvy s koupěchtivým jsou konečným způsobem fixovány podmínky převodu věci zatížené předkupním právem, což spolu s oznámením obsahu smlouvy uzavřené s koupěchtivým (§ 2147 o. z.) poskytuje předkupníkovi potřebnou právní jistotu nejen o právní povaze učiněné nabídky, ale také o všech podmínkách, za kterých by se v případě přijetí této nabídky koupě uskutečnila.
Povinnost nabídnout věc předkupníkovi ke koupi podle § 2140 o. z. může být splněna (není-li dohodnuto jinak) pouze za existence kupní smlouvy uzavřené s koupěchtivým. To plyne nejen z jazykového znění § 2143 o. z., který okamžik vzniku povinnosti nabídnout věc předkupníkovi výslovně stanoví, a § 2147 o. z., který pro řádnou nabídku vyžaduje oznámení obsahu smlouvy uzavřené s koupěchtivým, ale také z jasného úmyslu zákonodárce vyjádřeného k nové úpravě předkupního práva v důvodové zprávě k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
Možnost učinit předkupníkovi řádnou nabídku již po obdržení oferty od koupěchtivého, která je dovozována v části odborné literatury, současné právní úpravě neodpovídá. Tento závěr je činěn s odkazem na komentář k zákonu č. 946/1811 Sb. zák. soud., obecný zákoník občanský, (dále jen „o. z. o.“).
V tomto zákoně však nebyl okamžik, kdy povinnost nabídnout předkupníkovi věc ke koupi dospěje, výslovně upraven a možnost učinit nabídku již po obdržení vážně míněné nabídky od koupěchtivého vyplývala i z § 1077 o. z. o., který odkazoval na cenu a další podmínky, které byly „třetí osobou nabídnuty“ (Kdo jest oprávněn k výkupu, musí zapraviti úplnou cenu, která byla třetí osobou nabídnuta, vyjímajíc případ jiné úmluvy. Nemůže-li splniti vedlejších podmínek, nabídnutých kromě obyčejné trhové ceny, a nelze-li je vyrovnati ani odhadní cenou; nemůže býti předkupní právo vykonáno). Současná právní úprava je však odlišná, předpokládá, že v řádně učiněné nabídce bude oznámen obsah „uzavřené smlouvy“. Uvedenou povinnost pak nelze splnit dříve, než takový obsah uzavřením smlouvy vůbec vznikl.
Povinnost nabídnout věc předkupníkovi ke koupi (§ 2140 odst. 1 o. z.) tedy není splněna, dojde-li k nabídce před uzavřením smlouvy s koupěchtivým.
Z uvedených skutečností však neplyne, že by žalobkyně neměla žádný nebo jen nepatrný zájem na výkonu předkupního práva, že by uplatnění předkupního práva vedlo k jinému užitku na její straně, než ke kterému výkon předkupního práva skutečně směřuje, nebo že skutečným účelem výkonu předkupního práva bylo poškození druhé strany. Skutečnost, že žalobkyně byla v době převodu spoluvlastnického podílu v úpadku a probíhalo insolvenční řízení naopak svědčí o objektivních důvodech, pro které nároky z porušení předkupního práva uplatnila až v době, kdy měla možnost spoluvlastnický podíl trvale nabýt.
O zneužití práva nesvědčí ani snaha domoci se spoluvlastnického podílu po zahájení řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Závěr o zneužití práva uplatněním nároků z porušení předkupního práva přitom nelze odůvodnit ani nedostatkem nepoctivého úmyslu na straně koupěchtivých nebo toho, kdo měl povinnost předkupníkovi věc ke koupi nabídnout, ani jejich přesvědčením, že předkupník nemá o využití předkupního práva zájem nebo že v jeho možnostech koupě není. Možnost dovolávat se předkupního práva v tříleté promlčecí lhůtě byla navíc založena porušením předkupního práva, kterého si byli vědomi i koupěchtiví; při řádné nabídce by žalobkyně, která nemá povinnost upozornit na případné nedostatky nabídky podle § 2147 o. z., byla omezena lhůtou podle § 2148 o. z.
