Generální prevenční povinnost a odpovědnost za škodu

2. 5. 2017  | 

Hmotněprávní úprava principu prevence je součástí českého právního řádu již řadu let. V současné době tuto problematiku upravuje § 2900 občanského zákoníku, když stanoví povinnost každého počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo vlastnictví jiného. Uvedené ustanovení však nezakládá povinnost předvídat každý v budoucnu možný vznik škody, a generální prevence tak není bezbřehá. Na začátku letošního roku Nejvyšší soud v rozhodnutí 25 Cdo 755/2015 posuzoval tuto otázku v souvislosti s náhradou škody usmrcením nezletilého dítěte způsobené osobou s nebezpečnými vlastnostmi (odkaz na rozhodnutí najdete zde).

V projednávané věci žalobci svěřili žalované hlídání svých dětí, které mělo proběhnout na její chalupě. Žalovaná však závazek vůči rodičům ohledně místa, kde se budou děti zdržovat, porušila, a nakonec obě děti zůstaly v jejím domě. V tu dobu v něm zrovna pobýval na návštěvě syn žalované, který trpěl duševní poruchou (hebefrenní schizofrenií s postpsychotickým  defektem osobnosti). Ten nejdříve fyzicky napadl svou matku a později několikrát udeřil jedno z dětí do hlavy dřevěnou tyčí a usmrtil jej. Soud I. stupně dospěl k závěru, že žalovaná ve smyslu § 420 odst. 1 předchozího občanského zákoníku neporušila právní povinnost generální prevence podle § 415 a za škodu usmrcením není odpovědná, protože nemohla předpokládat, že by její syn byl schopen zabít dítě. Soud druhé instance k odvolání žalobců rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Nejvyšší soud posuzoval danou věc dle úpravy předchozího občanského zákoníku, jehož ustanovení týkající se předmětné problematiky jsou těm současným velmi podobná. Zákonný požadavek tzv. generální prevence, jehož nedodržení způsobuje porušení právní povinnosti, zakotvuje povinnost každého zachovávat takový stupeň bedlivosti, který po něm lze vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci spravedlivě požadovat. Toto ustanovení předpokládá běžnou míru opatrnosti odpovídající obvyklým poměrům v dané konkrétní situaci, nikoli povinnost předvídat a předcházet veškerým v budoucnu možným škodám. Chová-li se někdo v rozporu s takto obecně stanovenou povinností, jedná protiprávně a postihuje jej, za splnění dalších předpokladů, občanskoprávní odpovědnost za škodu.

Nejvyšší soud stanovil, že žalovaná nad dětmi převzala odpovědnost a přivedla je do trvale konfliktního prostředí. Jak sama uvedla, již dříve konzultovala své obavy z nebezpečnosti svého syna pro okolí s psychiatry. I přes tuto skutečnost umožnila kontakt svého syna s dětmi a porušila tak obecnou prevenční povinnost chránit život a zdraví svěřených osob. Nejvyšší soud přisvědčil odvolacímu soudu, že žalovaná nemohla předvídat, z jakých příčin a kdy přesně si její syn začne počínat agresivně. To ovšem neznamená, že splnila vše, aby dostála požadavku prevenční povinnosti osoby, mající v péči nezletilé dítě, které přivádí do kontaktu s osobou trpící duševní poruchou. Ač nemohla dohlédnout všech konkrétních rizik, byla povinna učinit taková opatření, která by nebezpečí vzniku škody alespoň minimalizovala.

Na závěr Nejvyšší soud pro úplnost zmiňuje také § 2923 stávajícího občanského zákoníku, který sleduje větší míru ochrany před riziky plynoucími z ujmutí se osoby s nebezpečnými vlastnostmi. Jde o jakousi konkretizaci prevenční povinnosti postavenou do objektivní roviny, bez ohledu na zavinění a porušení právní povinnosti. I přesto, že posuzovaný případ na objektivním principu postaven není, je opodstatněn vysoký požadavek na předvídavost osob, které převzaly do dočasné péče nezletilé děti. Z těchto důvodů Nejvyšší soud rozsudek soudu první a druhé instance zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

Copyright © 2000 – 2021, Kocián Šolc Balaštík
KŠB Institut | | Web ch

×